Příspěvky uživatele

< návrat zpět

← Kopretinka

Abych byla upřímná, řeka mě docela zklamala. Jedním z hlavních důvodu, proč jsem nešla k jezeru (kromě lenosti) bylo, že jsem si nebyla jistá, co v té červené vodě je. Tohle bylo ale černé. A taky jsem měla pocit, že jsem tu už někdy byla. Nerozhodně jsem přišla až k ní a naklonila se nad černou hladinu. Nevypadalo to moc lákavě. ”Neměla by být řeka průhledná? Co v ní musí plavat, aby byla až tak tmavá?” zeptala jsem se nahlas a nakrčila nos.
Nikdo mi neodpověděl, což bylo asi docela dobře. Nikdo tu totiž nebyl a hlas bez těla… Asi bych nebyla přímo šokovaná, ale nepříjemný pocit bych z toho měla. Znova jsem se uchechtla a napůl odvážně jsem šťouchla tlapkou do té tmavé tekutiny. Bylo vtipné, jak moc jsem si na podivné nadpřirozeno zvykla. Když na tebe zaútočí mrtvý krvelačná dvojník, máloco vlka překvapí, zašklebila jsem se. Jak dávno to bylo?
Kdy jsem byla naposledy v Borůvce? následovala další otázka, která mě bolela podstatně víc. ”Makadimu je líp beze mě,” prohlásila jsem nahlas s úmyslem to říct s jistotou, ale vyšlo to spíš jako roztřesené kuňknutí. Povzdechla jsem si. Komu jsem se snažila lhát? Byla jsem svině za to, že jsem ho tam nechala. Ne, opravila jsem se. Za to mohla Wizku. Ta mě vyhodila ze smečky a řekla, ať se už nikdy nevracím. Ale já jsem svině za to, že jsem se ho nikdy nesnažila najít a vysvětlit to.
Dobře, zírání do černé vody bylo dost. I s plným žaludkem, kdy bych měla být spokojená, mi najednou nebylo moc dobře. Tiše jsem si zavrčela, jen pro to, abych zaplašila nepříjemné pocity. Ne že by mi to moc pomohlo, ale snaha byla. Rozhodla jsem se, že z černé řeky radši pít nebudu, raději najdu něco jiného, tu je přece spousta různých řek, ne? A taky díky tomu dostanu aspoň výmluvu, proč se hýbat a vypudit z hlavy nepříjemné myšlenky.

→ Říční eso přes Ježčí mýtinu

← Náhorní plošina přes Středozemku

Byla jsem ráda, že jsem konečně sama. Ticho. Klid. Nikdo v dohledu. Při své cestě jsem očkem zahlédla jezero, u kterého jsem nechala Duncana. Je tam ještě? Tu myšlenku jsem ale hned zapudila. Nejspíš už dávno někam odběhl pryč a ostatně, tohle měla být chvilka ticha a pokoje osamotě. A líbilo se mi to. Moc se mi to líbilo. Až teď mi došlo, jak moc stažená jsem byla, když jsem přemýšlela o tom, co ten druhý udělá a co bych měla říct. Takže to znamená, že bych měla zůstat radši úplně sama? prolétla mi hlavou trochu poděšená myšlenka.
Představa úplné samoty mě docela děsila, i když zněla zajímavě. Lákavě. Jaké by to bylo, kdybych už nikdy v životě nikoho nepotkala? ”Byla bys úplně sama. To by se stalo. A mluvila bys sama se sebou každý den, protože by ti nikdo jiný odpovědět nemohl,” řekla jsem si na to a pobaveně se uchechtla. Zrovna jsem procházela loukou posetou spousty malých bílých kytiček. Vypadalo to jako sníh, ale tak… Hezky. Nenásilně. Nebyl s tím spjatý chlad ani slabé zimní slunce. Tady by se mi líbilo, povzdechla jsem si šťastně.
Dokonce i tráva tu byla příjemně měkká a přiměla mě přemýšlet o místu, kde bych se chtěla jednou usadit. Nebo jsem se usazovat vůbec neplánovala? Chtěla jsem být navždy tulákem? Ty myšlenky o věčné samotě by tomu napovídaly, zamručela jsem. Mělo by to ale smysl? Najít si krásný kus světa, ale nemít nikoho, s kým to sdílet? To by ale nejdřív musel existovat někdo, kdo by to chtěl sdílet s tebou, ozval se ten horší, nepříjemnější a upřímnější vnitřní hlas. A měl v podstatě pravdu. Byl někdo takový? V myšlenkách jsem se zatoulala hned k Duncanovi. Pak k Rez. S oběma jsem procestovala kus světa a bylo to docela příjemné.
Prošla jsem loukou, i když se mi tu líbilo, potřebovala jsem se napít a zdálo se mi, že v dálce slyším vodu. To jsem se rovnou mohla jít podívat k jezeru, napadlo mě, ale už pozdě. Jezero jsem minula a nechtěla jsem se vracet stejnou cestou. Třeba se tam můžu jít podívat někdy později. Možná tam najdu, jak jeho mrtvolu okusují ryby, pobaveně jsem se zahihňala.

→ Tenebrae

Nechtěla jsem si stěžovat na Duncanovu pohostinnost, ale kam se hrabala půlka ryby na tohle? Byla jsem plná horkého masa, které mě ne nepříjemně hřálo a nechtělo se mi dělat vůbec nic. Chtěla jsem se rozvalit a kašlat na svět, kašlat na všechny otravné vlky, kteří si na mě pamatovali, kašlat na všechny vlky, které jsem neznala a především kašlat na pubertální výrostky, se kterými jsem se v posledních dnech kdo ví proč tahala a vůbec se necítila nepatřičně. Rozhodně ne.
Po očku jsem sledovala šedku, jak si urvala kus masa a rozhodla se vytratit. Zvědavě jsem naklonila hlavu na stranu, ale víc to nekomentovala. Kdo ví, co jí přeletělo přes nos, vypadala, že mění nálady a názory každou chvíli. Ostatně jsem byla pořád trochu ublížená kvůli té trapné situaci a lhala bych, kdybych řekla, že nejsem ráda, že je pryč. I když mě to trochu mrzelo.
Rozvalila jsem se na zemi, kousek od masa jako paša a sledovala zbylé dva vlčky, ze kterých jsem měla smíšené pocity. A z koho smíšené pocity nemáš? dobře poznamenal vnitřní hlas. Vypadali jako dost dobří kamarádi, až jsem jim to záviděla. Na druhou stranu, oba jsou taková zakřiknutá ptáčata, snažila jsem se si trochu zlepšit náladu. Ze zamyšlení mě vytrhl až ten vlk, kterého jsem jméno znala. A on teď chtěl znát moje. Sakra. ”Lilith,” uniklo mi ze rtů dřív, než jsem se stihla zastavit a promyslet si to. Přesně kvůli promyšlení jsem si nechávala čas na rozmyšlenou v průběhu lovu, ale zjevně to nepomohlo.
A pak tomu nasadil korunu, když se ke svému kamarádovi ozval, že se uvidí v Asgaaru. Asgaaru. Tiše jsem zasténala. ”Kolik vás v tom Asgaaru je? Poslední dobou potkávám jenom vlky z tvojí smečky,” zabrblala jsem otráveně a okatě jsem ignorovala fakt, že jsem jich potkala v poslední době tolik, protože jsem jim nedávno vlezla přímo doprostřed lesa. To nebyla podstatná informace. Měli ve smečce toho otravu Castora a tak si jakékoliv nefér chování zasloužili. Pomalu jsem se vyhrabala na nohy, už jsem se těšila na trochu klidu a pokoje. ”No tak, mládeži,” začala jsem a rovnou si chtěla vrazit facku. Mládeži? Co jsem, stará bába? ”Dělejte si tu co chcete, žijte blaze a tak dále… Já mizím, mějte se,” zamávala jsem ocasem a konečně vypadla. Krásný a božský klid.

→ Kopretinka přes Středozemku

Nechtěla jsem myslet na to, co jsem zaslechla od těch vlků, protože bych to pak už asi nezvládla. Celá tahle patálie se mi ostatně zdála jako jeden špatný sen, při kterém jsem neměla sebemenší kontrolu nad tím, co dělám. Což nebyla pravda, mohla jsem odejít úplně kdykoliv, ale z nějakého důvodu jsem to neudělala a namísto toho jsem se tu pořád plácala v bahně. Co tu vlastně dělám? zeptala jsem se na hodně dobrou otázku.
Tak šedá vlčice nikdy nelovila. Z vyděšeného výrazu hnědého vlka jsem tušila, že to asi taky nebyl žádný přeborník a fakt, že Nemesis vyrazil bez jakékoliv domluvy, i když asi měl vědět, že jeho kámoš ani ségra nic neumí… Buď to byl pořádný zmetek, nebo mu to taky moc nešlo.
V každém případě jsem byla naštvaná, že tu vůbec jsem. A že se jako blbec vrhám na mládě jelena s bandou malých kuřat. Duncan si ucvrnkne smíchy, když o tom uslyší, napadlo mě a doufala jsem, že to snad přežiju, abych o tom vůbec mohla vyprávět. Vysokou jsem nelovila moc často, ostatně nebylo s kým, ale to neznamenalo, že bych to neuměla. Pro to vrhnutí na krk nebylo naštěstí až tak těžké. Horší bylo udržet se, když jsem začala zklouzávat z jeho boku přímo pod nohy.
Naštěstí někdo z té povedené trojky nabral odvahu a vrhnul se na zvíře taky. Neměla jsem, jak se otočit, ale po chvíli jsem pocítila i druhý náraz, což už naši kořist docela zatížilo. Ještě to bylo schopné chvíli běžet, než se mu podlomily nohy a klesl k zemi. Pořád ještě žil. Na chvíli jsem ho teda pustila, abych se mohla pořádně zakousnout, zabořit zuby do hrdla a trhnout. Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatovala a rozšířené zorničky se znova stáhly. Už jsem zapomněla, jaké je to lovit něco většího, dokonce i s hejnem mláďat, které skoro ani nevěděly, co dělat. Když se ozval ten hnědý vlk, mlčky jsem ho probodla pohledem. Uvažovala jsem, co mu říct, protože se vůbec nezapoji, ale nakonec jsem se rozhodla, že to není moje věc a otočila jsem se radši k masu. Měla jsem hlad. ”Dobrá práce,” prohodila jsem ještě k těm dvěma, protože jsem se cítila oprávněná něco takového říct. ”Dobrou chuť,” zahlásila jsem ještě, než jsem se bez čekání na kohokoliv jiného zahryzla do měkkého břicha. Nehodlala jsem si lámat hlavu nad tím, kdo si co zasloužil, plánovala jsem si vzít cokoliv, co jsem chtěla.

Ach bože. Proč jsem si myslela, že moje skoroomluva něco vyřeší? Neměla jsem být tak naivní, abych si myslela, že se potom začneme kamarádit? No dobře, nečekala jsem vyloženě kamarádství, ale to její už to neřeš mě docela odrovnalo. Cítila jsem se potupně, jako kráva, co si nejdřív vyskakuje a pak není dostatečně zajímavá, aby si ji někdo všímal. Což asi i byla pravda. Neutíkej neutíkej neutíkej neutíkej, se stalo mou mantrou, kterou jsem si musela opakovat, abych si uvědomila, že kdybych to udělala, všechno by bylo ještě horší. Cítila bych se hůř a tihle by mě měli za úplnou trapku.
A tak jsem se to rozhodla neřešit. Netušila jsem, jak se mi to povede, ale na chvíli jsem byla sama, zatímco se šedka odklusala za svým bratříčkem a hnědým nováčkem, který vrhal velmi procítěné pohledy na Nemesise. Proboha, povzdechla jsem si. Co by dělala odvážnější Lilith, která by se to rozhodla neřešit? Odešla by? Odpovědí mi bylo zakručení v žaludku. Ach ano, odvážnější Lilith by rozhodně zůstala na jídlo. Jídlo to tedy bude.
Nechtěla jsem poslouchat konverzace jiných, ale… Ah, koho se tu snažím přesvědčit? Jasně, že jsem byla nadmíru zvědavá, ale moje krátká pauza na sebepovzbuzování mě okradla o většinu debaty. Docela jsem toho litovala. Šedka dokonce vypadala, že je do toho docela nadšená. Vrhla jsem lehce zamračený pohled po těch dvou cukrouších a ne poprvé si uvědomila, že jsem tu prakticky se školkou. Dodávalo mi to trochu odvahy v komunikaci s nimi, ale až teď jsem si uvědomila, že až tak růžové to v průběhu lovu rozhodně nebude. ”Už tu někdo z vás vůbec lovil?” zeptala jsem se podmračeně, protože se odvážnější Lilith rozhodla zaujmout pozici “cool dospěláka”, kterému jsou všichni fracci u zadnice. Budiž. Když se jeden z těch “fracků” mě zeptal na jméno, vrhla jsem po něm zamyšlený pohled. Po zkušenosti s tím trubcem z Asgaaru a pak tou vlčicí z Borůvky, která mě znala se mi nechtělo moc vytrubovat, kdo vlastně jsem. Myšlenkami jsem už ale byla upřená na lov a neměla jsem čas na vymýšlení dobré výmluvy. ”Řeknu ti to, pokud se lov dobře povede,” zašklebila jsem se na něj, protože zjevně odvážnější Lilith byla dost mrcha.
Asi jsem byla naivní, když jsem si myslela, že se na mě třeba otočí s žádostí o radu, ale to jsem je opět hluboce podcenila. Podrážděně jsem zavrčela. ”Zkuste to zvíře svou vahou unavit a postupně stáhnout k zemi,” pověděla jsem tem dvěma a vyrazila dopředu, protože zjevně odvážnější Lilith byla taky povýšená kráva. Asi budu muset na odvážnější Lilith trochu zapracovat a promluvit jí do duše, až budu mít čas.
Nemesise jsem dohnala poměrně rychle a hodila po něm očkem. Z jeho výrazu jsem nedokázala odhadnout, jestli ví, co dělá, ale ani odvážnější Lilith nebyla až taková pipka, aby mu to teď vmetla do tváře. Raději jsem se zaměřila na stádo a vybrala jedno odrostlé mládě, které viditelně nestíhalo a vypadalo to, že ho něco nebo někdo nedávno poranil. Bum. Máme kořist. Nevěděla jsem, jak pořádně fungují smečkové lovy, jestli je potřeba dát nějaký signál, nebo něco podobného, ale na nic jsem se necítila, ostatně jsem si nebyla jistá, jestli nebudu zase vypadat jako namyšlená blbka, která komanduje ostatní. Rozhodla jsem se tedy jako pravý sólista vyrazit vpřed, skočit mladému po krku a modlit se, že ta ptáčata se na mě nevykašlou, když už to vymyslela.

Netřásla jsem se vztekem, ale kdybych se nad tím zamyslela, nejspíš jsem od toho neměla moc daleko. Ubožáci. To slovo ve mně vzedmulo vlnu emocí, kterou jsem nečekala a už vůbec jsem neočekávala, že s tím budu něco dělat. V aktuální chvíli jsem propalovala zlaté oči mladé vlčice a tak trochu jsem se cítila, že můžu lámat skály. Ovšem až do té chvíle, než neotevřela tlamu ona. Neočekávala jsem, že by svěsila ocas po mých výtkách, ale její skoro povýšený výraz mě nepříjemně zasáhl a já skoro okamžitě začala litovat, že jsem vůbec něco řekla.
Snažila jsem se ovládnout chuť vzít nohy na ramena a utéct, utéct někam hodně daleko. Protože já nebyla srab a nebyla jsem ubožák. Postupně mi ale začalo docházet, že jsem se v tomhle hrozně spletla. Ještě před tím procitnutím jsem zatínala zuby a pro to jsem se to snažila dál udržet, třebaže jsem se teď pro změnu chtěla propadnout do země. A nebo utéct. Útěk byl pořád jednou z nejlepších variant. Jenomže jsem se nemohla nechat jen tak zadupat do země nějakou malou holkou, ne? Ostatně, neměla bych se nechat zadupávat do země kýmkoliv, ať to už byla malá holka nebo ne.
Jenže slova nebyly činy a ve mně stále bojoval o nadvládu reflex utéct daleko, zahrabat se do díry, díru zasypat i se mnou uvnitř a tiše brečet hanbou do té doby, než neumřu. Ještě víc jsem zaťala zuby a řekla si, že to zvládnu. Že přece nejsem až takový srab a i když to bylo nedorozumění, nemusela jsem hned vyklízet pole. Silou vůle jsem přinutila svoje stresem ztuhlé končetiny k pohybu, který ale nebyl bezhlavým útěkem. ”To tě ale pořád neopravňuje na ně takhle vyjíždět, jen pro to, že se ty necítíš dobře,” přidala jsem na konec, aby to nevypadalo, že mi svou odpovědí vzala vítr z plachet. I když to i mně znělo jako dost mizerný argument, ale v té chvíli jsem nebyla schopná vymyslet nic lepšího.
Pořád jsem z toho byla dost rozhozená a možná kvůli tomu jsem ztratila veškerou soudnost. Úplně. Naprosto. Protože další slova, která opustily mou tlamu byly ”Ale asi jsem reagovala trochu přehnaně.” Nejradši bych se něčím praštila do hlavy. Nebo si hlavu usekla. Ještě že jsem se jí rovnou neomluvila, ale stejně jsem čekala, že mi kvůli tomu skočí po krku. Třeba jsem si to i zasloužila za to, jak jsem se chovala. Jsi kráva, připomněl mi vnitřní hlas a měl i docela pravdu. Potom jsem už nevěděla, co dělat, a tak jsem zůstala stát, docela rozpačitě na místě, dokud se neozval Nemesis, za kterým jsem si to původně šinula, ale na chvíli jsem ho úplně vypustila z hlavy. Fakt povedená rodinka. Polkla jsem, ale jeho návrh mi umožňoval únik z téhle silně trapné situace. ”Možná i docela jo,” odpověděla jsem a snažila se moc nepřemýšlet, odkud se vzal další vlk, který vedle něj stál, nebo nad tím, proč tu s nimi vlastně ještě vůbec trčím.

← Mušličková pláž přes Les ztracených duší

Snažila jsem se to ignorovat, nebo si to aspoň nebrat osobně, ale začínalo mě dost žrát, jak mi ani jeden z nich neodpověděl na polovinu položených otázek. Začínala jsem z toho být nervózní a cítila jsem se, že mi jasně dávají najevo, že mezi ně nepatřím. Což byla vlastně pravda a asi bych se tomu ani neměla tak divit, pořád mě to ale bolelo. Na což jsem reagovala vztekem, protože se cítit nepatřičně v přítomnosti dvou výrostků bylo hloupé a odmítala jsem si to připustit. Nejdřív jsem se rozhodla s nimi jít, protože… Proč ne. Duncana jsem nechala u jezera, doufejme živého, a nevěděla jsem, co dělat jiného. Můj pocit, že mě u sebe nechtějí se neustále prohluboval.
Už to, když Nemesis vyrazil bez jakéhokoliv slova pryč, mě trochu urazilo, ale to už udělal dřív a… Když už jsem po něm hloupě zavolala, ať zastaví, asi jsem se na něj nezlobila tak moc. I když mě dost štva, nějakým způsobem mi ho bylo líto a, i když jsem si to nepřiznávala, ta zakřiknutá zamlklost mi byla trošičku povědomá. Když se ale jeho povedená sestřička vyhrabala na břeh, vyrazila za námi a křikla po nás ta slova, měla jsem toho už fakt dost. Okamžitě se ve mě vzedmula vlna emocí, které jsem pořádně neměla čas prozkoumat, protože jsem šla do akce. Kdo ví, kde se to ve mně bralo. Nejspíš mi prospěl několikaměsíční trénink na Duncanovi a taky trochu patetický fakt, že to bylo teprve sotva odrostlé mládě a tak jsem cítila, že mám trochu převahu. ”Tak poslouchej slečinko,” zavrčela jsem temně a z očí mi šlehaly blesky. ”Nevím, jestli ti to už někdo řekl, ale někdy bys měla nejdřív přemýšlet o tom, co vypustíš ze svý nevymáchaný huby. Jestli si ještě jednou dovolíš něco takovýho říct, přísahám, že ti urvu ocas a pak budeš moct s brekem utíkat za tím, kdo zjevně nezvládl tvou výchovu, když se z tebe stal takový nevychovaný fracek, který si myslí, že dostane všechno, co chce,” slova se ze mě lila jako nezadržitelný proud, který jsem nebyla s to ovládat. A nejspíš asi ani nechtěla. Nahlas bych to nikdy nepřiznala, jak moc mi tohle oslovení urazilo, protože já nebyla ubožák. Dřív bych možná sklonila hlavu a v duchu usoudila, že nejspíš dotyčný má pravdu, ale teď jsem si to už nemyslela. Nebo nechtěla myslet. Chtěla jsem být něco víc a tahle slova mi připomínala nepříjemnou minulost.
Na jednu stranu jsem měla chuť se okamžitě otočit na patě a už ty dva povedené fakany nikdy nepotkat, ale nechtěla jsem utíkat z boje. I když to zatím boj nebyl. S urváním ocasu jsem to ale myslela vážně a kdyby se princezna rozhodla, že se na mě vrhne, neváhala bych jí to oplatit. Už to bylo dávno, co jsem se rvala, ale nemohla jsem v tom být horší než ona.

Ležela jsem na kmeni a snažila se moc nehýbat, abych náhodou nedobrovolně nespadla do vody. I když jsem to jednou udělat musela, zatím se mi do toho teda moc nechtělo. Ostatně, většinu kývání zajistili ti dva a přestávala jsem si být jistá, jestli mi jejich chování přijde pořád tak docela milé. Spratci jsou to. Oba, bručela jsem v duchu a snažila se nepřiznat si, že mi chybí Duncan. S ním to bylo fajn, byla to zábava a ne skoro smrtelné nebezpečí spojené s jejich neustálým pošťuchováním, které začínalo být dost otravné. A nebo by sis prostě mohla přiznat, že to s vlky neumíš, že. Duncan byl zjevně výjimka, ale na tyhle dva zjevně nemáš, posmíval se mi vnitřní hlas a vůbec celé situaci nepomáhal.
Vlčice ale měla v něčem pravdu. Většinu urážek, kterých se mu dostávalo z jedné i druhé strany (výhoda prostředního sedadla), přecházel jen mlčením. Neodolala jsem a pobaveně se pousmála nad těmi přirovnáními, ale taky jsem z nějakého důvodu cítila potřebu po vlkovi hodit skoro soucitný pohled. Skoro. Vypadal trochu jako boxovací panák a nebyla jsem si ani jistá, jestli mu to vadilo. Pořád ještě trochu vypadal jako vlče, ale už měl dost odevzdaný přístup. Vzadu v hlavě do mě šil takový malý červík, který křičel něco o tom, že v určitých ohledech jsme si podobní, ale já ho okázale ignorovala. Někdo by mu měl ukázat, že možná je pro co žít, jen to třeba najít. Ale ten někdo rozhodně nebudu já. A to ani nemluvím o tom, že jsem na takový úkon rozhodně nebyla nejlepší kandidát.
Po další vlně přirovnání jsem neodolala zasmání. ”Takže je někdy trochu akčnější, říkáš? Ta pohlcená vůle k životu se na něm snad musí nějak projevit, ne?” zeptala jsem se pobaveně. Pořád jsem se nějak nemohla rozhodnout, jestli vlčice je vlastně docela fajn, nebo impulsivní neřízená střela, která smete všechno, co jí stojí v cestě. Podobné pocity jsem v podstatě měla i k jejímu bratrovi, tam jsem si ale nebyla jistá, jestli ho lituju, nebo ne.
”No vidíš, jak ti to jde,” uchechtla jsem se, když se Nemesis vrhl do vody a za okázalého plácání se pomalu šinul ke břehu. Vypadalo to, že nakonec se přece jenom něco naučí. Taky jsem se vrhla do vody a s mnohem menším cákáním jsem vyrazila ke břehu. Ráda bych si odpočala, ale něco mi říkalo, že se toho ještě nějakou chvíli nedočkám, nějaké jídlo by ale docela bodlo. Poslední dobou jsem se stravovala jen tím, co mi Duncan strčil pod nos a bylo už na čase se zase začít o sebe starat sama. Jenže tyhle myšlenky šly taky stranou ve chvíli, kdy Nemesis vylezl na břeh a bez jakéhokoliv slova se docela odevzdaně šinul dál. Dobře, takže lítost vyhrává, povzdechla jsem si. ”Hej! Počkej!” křikla jsem po něm a pokusila se ho dohnat rychlochůzí, protože aktuálně neexistovala žádná moc, která by mě donutila k běhu.
Hodila jsem ještě letmým očkem po vlčici, ale ta vypadala, že se o sebe dokáže postarat a nepotřebuje péči od tetičky Lilith. Proboha, jak jsem se dostala do téhle situace…

→ Náhorní plošina

// Ústí

Dýchej. Hlavně dýchej, snažila jsem se opakovat si, zároveň jsem zuřivě mrkala, abych zahnala slzy bolesti, tkeré se mi hnaly do očí. Taky se mi nějak povedlo si pomalu ocas zvednout až na kládu, abych si ho náhodou ještě jednou nepřiskřípla, i když to už i tak docela pekelně bolelo. Když jsem ignorovala fakt, že u toho dost funím, docela to šlo. Až na tu bolest.
Docela mě začalo žrát (v rámci mých aktuálně mizerných kapacit), že mi ti dva prakticky na moje otázky neodpovídají na moje otázky, nebo jenom podivnou oklikou, že mě to pořádně neuspokojí. To je jejich podivná záliba? Vytáčet ostatní?[/i] přemýšlela jsem, zatímco jsem polykala slzy a přemýšlela o tom, jak se do háje stalo, že i když jsem si tak šikovně sedla dozadu, najednou jsem byla v čele, zadkem dopředu a zírala na ty dva výrostky, kteří mě do toho namočili.
”Já bych teda nejradši neumírala vůbec, pokud možno,” ozvala jsem se suše. ”Takže si ráda vybíráš adrenalinový zážitky?! přidala jsem otázku, u které jsem už tak nějak počítala, že nebude zodpovězená. Ale to bylo fuk, asi jsem možná doufala v nějaké divoké dobrodružství, ale namísto toho jsem si jen přiskřípla ocas a každou vteřinou jsem se modlila, abych se konečně dostala z tohoto pekelného kmene. To máš za to, že si myslíš, že se můžeš starat o puberťáky, připomněla jsem si ponuře.
Trochu jsem se uchechtla, když se šedka překvapeně zeptala bratra, jestli pravdu neumí plavat. Aspoň něco jsem z téhle patálie dostala. Pohled na dva sourozence, kteří se nejspíš navenek moc nemuseli, ale asi se uvnitř asi i měli docela rádi. Je to vlastně i sladký, pomyslela jsem si, zatímco se Nemesis rozhodl, že to prostě riskne a vyrazí do vody. Chvíli jsem na něj jen trochu tupě zírala, než jsem si povzdechla. Pořád jsem za něj cítila lehce absurdní zodpovědnost, a tak jsem sklouzla do vody, ale plavala jsem o dost pomaleji, abych to topící se kuře mohla zachytit, kdyby náhodou lo do tuhého. ”Tohle byla vlastně docela zábava” slyšela jsem, jak to říká můj hlas s uchechtnutím a říkala si, že jsem musela asi úplně zešílet.[]

//Mahtaë jih

Pomalu jsem si začínala uvědomovat bizarnost celé situace. A že mi to trvalo. Doteď jsem byla vcelku klidná na to, že jsem se se dvěma puberťáky plavila neznámo kam. To by Castor koukal. A prý mě Duncan využíval… Kam se chlapec hrabe na ty dva, proletělo mi trochu vyděšeně hlavou. ”Hele, nejste trochu mladý na to, abyste toho věděli tolik o umírání?” nadhodila jsem s hodně hranou lehkostí. Takyže jsme se plavili na kládě, proboha. Měla jsem právo na neklid.
”A vůbec, co je tohle vlastně za nápad? Jsou mnohem lepší varianty pro plánovanou sebevraždu,” pokračovala jsem se svém prskání, protože jsem neměla nic lepšího na práci, ale taky abych se trochu odreagovala od pocitu, že mi asi bude blbě. ”Jo, tak to jsme dva,” ponuře jsem se uchechtla při Nemesisově odpovědi ohledně Smrti. Proč se pak ale ten chytrák rozhodl pro tuhle šílenost?
To nejlepší ale mělo teprve přijít s další várkou kamenů. Doteď jsem byla docela vysmátá a můj jediný problém bylo, že se pode mnou to dřevo houpalo. V jednu chvíli se nic nedělo, jen jsme se trochu zatřásli a pak se kláda zhoupla ke straně, kde jsem měla pověšený ocas. Náhle mnou projela neskutečná bolest ze špičky ocasu přes celé tělo. ”Aaaahhhh,” vyjekla jsem, slzy mi vhrkly do očí a na chvíli se mi zatmělo před očima. Dokázala jsem se jen slepě držet a nevěděla jsem, jestli se tak divoce houpeme, nebo se mi jen točí hlava. Ani bych nebyla překvapená, kdyby to bylo obojí dohromady.
Když jsem znova procitla, najednou jsem jela zadkem napřed, ale naštěstí jsme se už asi nehoupali. Chvíli jsem na ně omráčeně mrkala, než se ozval Nemesis. ”Dobrá otázka,” zahuhlala jsem si pod nosem, ale postupně mi to secvaklo. ”Hele, ty chytráku. Neříkal jsi, že neumíš plavat? Jak pak plánuješ z toho slézt? A nebo tohle opravdu je plánovaná sebevražda a prostě chceš vyjet na volné moře?” prskala jsem na něj, protože byl nejblíž a protože mi špička ocasu pořád dost nepříjemně pulsovala a já na to nechtěla myslet.

//Mušličková pláž

// řeka Mahtaë (sever)

Pobaveně jsem se pousmála, když o svého bratra projevila šedivka zájem. Bylo to docela milé jak, i když asi trochu drsně, mu projevovala náklonnost. Tak takhle fungují sourozenci? napadlo mě. Pokud to bylo takové, docela se mi to líbilo. I když byl každý z nich úplně jiný, vypadalo to, že si na určité úrovni docela rozumí. Nemesisova odpověď už ale nebyla až tak úsměvná a já si nebyla jistá, jestli jsem tam správně zachytila trochu ponurý podtext. ”Hele,” ozvala jsem se k němu, zatímco se naše plaiodlo trochu zhouplo. ”Mrtvola ještě nejsi, ne? Přežili jsme to, možná trochu těsněji, než by se ti líbilo, ale všichni jsme zase vyplavali na hladinu, takže žádná mrtvola z toho nebyla,” opáčila jsem, trochu zamračeně. Možná trochu pokrytecké, ale když jsem sebeponižující poznámky neměla zrovna já, nelíbilo se mi to.
Šedka si možná snažila dodat trochu odvahy, já bych ji teda taky docela potřebovala, i když se mi povedlo zabezpečit si snad nejbezpečnější místo. ”Byl to tvůj nápad, tak veď,” zavolala jsem na ni zezadu, aby ji náhodou nenapadlo se třeba ještě vrhnout na břeh. Třeba by to ještě šlo. Třeba bych to ještě stihla i já, hodila jsem očkem po bezpečí, ale něco se ve mně vzepřelo. Možná to bylo tím, že jsem chtěla Duncanovi ukázat, že na tohle mám i já. Sama. Bez něj.
Nedobrovolně jsem hekla, když kmen narazil a všechno se dost nebezpečně zhouplo. Sourozenci na to hned reagovali a být v trochu lepší situaci, možná se začnu smát, jak oba sáhli po stejném tématu, ale každý po svém. ”Hele, co je to s vámi a tou fixací na smrt?” zavolala jsem na ně a znělo to trochu křečovitě. Už jsem začínala být nervózní. ”To až tak moc ji toužíte poznat?” zeptala jsem se a doufala, že se mi nepovedlo nachomýtnout k sebevražedné dvojici, která plánovala svůj odchod ze země. Nějak se mi ještě nechtělo umřít.

// Ústí

“Ale ne,“ uchechtla jsem se. “Ve skutečnosti je to měkota, zvládnul bys ho,“ zašklebila jsem se a přemýšlela, jestli mu lžu, nebo jen vědomě nemyslím na to, že Duncan by ho zmlátil. Třeba by si to zasloužil. Neznala jsem ho ale dobře, jediné, co jsem věděla bylo, že zjevně neumí plavat a je trochu zakřiknutý. Asi trochu hodně. Hmmpch, zamručela jsem a snažila se zaplašit ten pocit, že mi ho bylo líto.
Protože jsem byla i tak potěšená z toho, že se na mě vlčice zazubila. Vypadala potěšená, že jsem si s ní rýpla. “Ne, ale skoro se utopil v podvodních jeskyních,“ prohodila jsem, i když to asi neznělo tak cool, jak jsem čekala. Stejně, tihle dva sourozenci byli zjevně trochu švihlí. Jakmile vznikl nápad se sjetím řeky, už to… jelo. Ani jsem se nestačila divit, jak rychle mě do toho zapřáhli a já měla pocit, že jejich pacičky si mě omotaly. Kdo ví, jakou funkci jsem momentálně plnila. I když, věděla jsem to naprosto přesně – byla jsem jejich chůva. Proboha. Kam jsem se to dostala.
Výběr plavidla jsem nechala na nich, jednak protože jsem chtěla působit dojmem cool dozoru a druhak, protože jsem si pořád trochu nebyla jistá tím, co se tu chystalo udít. Hodně. Hodně jsem si nebyla jistá.
Poznámce toho Nemesise jsem se ale pobaveně uchechtla a hodila po něm pohled. Možná to nebyl až tak nudný záprdek. “Ach, sladká smrti, vítám tě s otevřenou náručí,“ zpěvavě jsem pronesla a galantně tlapkou naznačila té malé, ať se ujme přední pozice. “Prosím, madam. Kapitán by měl jet vepředu,“ zašklebila jsem se na ni, asi i trochu ošklivě a hned vyrazila do zadní části, aby si to třeba náhodou nerozmyslela a nechtěla mi sebrat můj spot.
Nemusela jsem se namáhat tak moc jako Nemesis, protože on už na kládě visel a tak byla trošičku stabilnější. Jen trošičku. “Je vždycky taková?“ zeptala jsem se ho polohlasem a kývla k sestře vepředu, když jsme vyjeli. Ještě jsem se nerozhodla, kdo z nich bude můj oblíbenec (nebo koho budu míň nesnášet) a tak jsem to chtěla hrát na obě strany.

→ Mahtae jih

Mladík vypadal trochu zaraženě, když jsem na něj začala prskat, a to mi trošičku zlepšilo náladu. Asi nebylo vyloženě ctnostné si léčit ego a kdo ví co ještě na potápění malých výrostků, ale nedalo se nic dělat. Bavilo mě to. V tomhle by na mě byl Duncan hrdý, pomyslela jsem si pobaveně. Aspoň nějaká lotrovina mi docela jde. Po jeho další poznámce jsem se uchechtla “Jo, on je trochu trubec. Trochu hodně,“ pobaveně jsem mu pověděla. “Omluvila bych se za něj, ale je dospělý a já za něj jeho problémy žehlit nehodlám. Pokud ho ale někdy potkáš, dávám ti právo mu pořádně nabančit,“ zlomyslně jsem se zazubila.
Hned na to se ale přiřítila další tmavošedá příšerka s hlasitým křikem. Ach bože, ty děti se snad množí, povzdechla jsem si unaveně, ale zároveň se bavila nad tím jménem. Nemesisi? Co to je za jméno? posměšně se ptala vlčice jménem Lilith. Svět je plný paradoxů. Přišlo mi, že jsem tam tak trochu nadbytečná a snad bych i odešla, kdyby ta malá nezačala do Nemesise (proboha, to jméno je fakt hrozné) rýt. To mě docela bavilo sledovat a tak jsem zůstala hezky sedět na zadku a s mírným pobavením těkala pohledem mezi dvěma odrostlými dětmi. Oni spolu chodí?
Trochu jsem toho začala litovat, když malá navrhla další debilní šílený nápad. Skoro jsem zasténala i nahlas. Proboha, to je snad horší než s Duncanem. Už jsem se skoro zvedala, abych je nechala napospas osudu, dost pravděpodobně mrtvé unášené řekou, ale to se rudé oči otočily i na mně a z nějakého důvodu mě docela ranil ten pohled “jsem lepší než ty, lůzo“, který po mně hodila. Kam se ztratilo to jsou to jen děti, tak proč se v jejich přítomnosti cítit blbě?. Zjevně jsem jí měla potřebu dokázat, že nejsem hodna takového pohrdání. Kývla jsem k Nemesisovi. “Zdrhal přede mnou jak malá holka, když jsem ho polomrtvého vytáhla z jezera a chtěla jen aby mi poděkoval,“ prohodila jsem ležérně. Ach ano, spojení dvou cizinců, aby trápili třetího, skvělý tah. Byla jsem na sebe skoro pyšná.
Ten třetí se ke mně otočil s nabídkou, při které jsem skoro měla tendenci si přehrát svůj stávající život před očima, když jsem se tu přistihla, že říkám, “Mám ti dělat chůvu na dalším sebevražedném dobrodružství na vodě? Stejně nemám nic lepšího na práci,“ zasmála jsem se a bylo to. Tak a teď se rovnou můžu vsadit, jestli dožiju do zimy. Nebo ještě líp, asi jen díky zázraku přežiju tohle léto.

Vlče, které bylo s tou hnědou se skoro hned odporoučelo pryč, ale vypadalo tak… Slušně. Zdvořile. Kéž by i tamten výrostek byl podobný. Nevděčník, zavrčela jsem si v duchu. Naštěstí se hnědka ukázala jako poměrně přátelského vzezření. “Chm,“ zabroukala jsem na odpověď a trochu zaraženě po ní koukla, když se najednou zatvářila, jako kdyby měla umřít. Obezřetně jsem si ji prohlédla. Vypadala, že je zraněná? Rozhodně nějak pochroumaná. Co by asi tak Duncan s ní provedl, kdyby našel takhle nemohoucího vlka? přemýšlela jsem, ale já nebyla Duncan a na lotroviny jsem asi sama talent neměla. Dokázala jsem se jen vézt a jak se ukázalo, ani ne vždy úplně efektivně. Nejspíš jsem vypadala jako strašidlo, pořád jsem měla mokrou srst a zdálo se mi, že momentálně mám i trochu narudlý nádech.
“Oh, Smrt,“ zahučela jsem a snažila se vymyslet něco soucitného. “Slyšela jsem, že je to docela svině,“ zamrmlala asi ne úplně taktně. Ale i když jsem byla plně odpočatá, nebyla jsem ten nejlepší společník na pokec, ne? “Možná máš štěstí, že jsi vůbec vyvázla živá,“ dodala jsem něco, co jsem se snažila předstírat, že je vtip. Asi to moc vtipně nevyznělo.
“Uh, jo, díky,“ překvapeně jsem zamrkala. “Docela nedávno jsem zažila divoké potápění v jezeře, kde jsem se skoro utopila, tak trochou odpočinku nepohrdnu,“ uchechtla jsem se a plácla sebou na zem, až to skoro zadunělo. “Mmmm, tohle je docela fajn. Ještě kdybych byla suchá, mohla bych si skoro myslet, že se cítím dobře. Neovládáš náhodou vzduch? Viděla jsem, že jiní vlci se s ním dokáží usušit a vypadá to teda fakt skvěle,“ prohodila jsem poznámku, kterou bych se nebála říct v Duncanově přítomnosti, ale teď jsem trochu ztuhla a hodila očkem po druhé vlčici, jak se na to tváří.
Nakonec to bylo stejně jedno, protože její další slova mě okamžitě uvedly do pohotovostního módu. Z nuly na sto opravdu rychle. “Neznáme,“ okamžitě a bez přemýšlení jsem vyštěkla, než jsem vůbec dokázala její větu pořádně zpracovat. Hned na to mi stoupnul tlak a já začala panikařit, protože… Proč jsem si nedávala větší pozor? Proč? Měla jsem radši zůstat u toho polomrtvého pitomce, který ale nevěděl, že jsem kdy do Borůvky páchla. Jenže já ji určitě neznala. Nikdy jsem ji neviděla. Trochu roztřeseně jsem se nadechla. “Asi si mě s někým pleteš. Pokud bych tě potkala, určitě bych si tě zapamatovala,“ dodala jsem, ale znělo to hrozně strojeně. Cítila jsem, jak mi srst pročesává její vítr, který mi ale rozhodně příjemný nepřišel. Trhla jsem sebou a vyškrábala se na nohy. “Myslím, že už vidím toho smrada, za kterým jsem sem běžela, tak ho jdu zkontrolovat, jestli se mu nic nestalo,“ zamrmlala jsem a rychle se vydala pryč od vlčice, která byla svědkem mých chyb.
Došla jsem k vlkovi a ve své aktuální lehké panice jsem ignorovala další vlky, se kterými byl. “Ještě žiješ?“ zeptala jsem se naštvaně. “Aspoň děkuju bych si zasloužila,“ zabručela jsem.

← Medvědí jezero přes Medvědí řeku

Měla jsem toho už dost. Proč jsem byla vlastně tak pitomá, že jsem se zase hnala přes Gallireu, i když mě pořád bolely nohy? Měla bych se na to prostě vykašlat, rozhodla jsem se po chvíli klusání u řeky. Ideální by bylo si najít nějaké malé místečko, kde bych si odpočala a promyslela, co a jak dál, teď jsem se na místo toho přišla jako větší pitomce než ten, kterého jsem nechala za sebou i ten, který přede mnou utekl. Beztak se mě možná bál, dumala jsem a ani jsem nevnímala, že pokračuju v cestě, tentokrát dost neurčitým směrem.
Můj neurčitý směr mě ale donesl k hnědé vlčici, která se tu rozvalovala, a malé vlče. Chvíli jsem je pozorovala ze střední vzdálenosti a hlavou se mi honily nekonkrétní věci. Chtěla jsem po něm hodit jen očkem a pak už zase jít někam dál, ale asi moje roztěkanost způsobila, že jsem naopak promluvila. “Ti malí dávají fakt zabrat, co?“ uchechtla jsem se, překvapená nad svou otevřeností a ochotou se ozvat k někomu cizímu. Na druhou stranu, aby mi to nebylo líto, okamžitě se mi úzkostí stáhl žaludek, ale přišla bych si jako blbec, kdybych odešla a tak jsem zůstala trochu trapně stát na místě a doufat v odpověď.