Příspěvky uživatele

< návrat zpět

← Mahtaë sever

”To by taky nebyl účel,” odvětila jsem mu sebevědomě a odpustila si poznámku o tom, že bych ho tak mohla rozmáčknout, protože to už znělo až moc trapně. Pokračovali jsme dál a nebyla jsem si jistá, jestli je to tím, že si chtěl masochisticky projít naši spanilou krasojízdu smrti. Rozhodla jsem se, že tu zůstávám, abych ho ještě chvíli pozorovala a pokusila se ho pochopit. Až mě to přestane bavit, mizím.
Trochu nervózně jsem se zasmála. Brala jsem to jako vtip, ale jistota, se kterou mi o tom řekl, mě docela zarazila. Svraštila jsem čumák. Zdálo se mi to, nebo z něj zněla dost silná odevzdanost? To mě na něm fascinovalo. ”Aspoň víš, z čeho to máš,” prohodila jsem trapně a několik dalších chvil věnovala soustředění se na to, abych se nevrhla z nejbližšího útesu. Nebo spíš v rámci aktuálních možností, neutopit se v řece. Přesně pro to si nepovídáme o pocitech. Nevíme, jak odpovědět! seřval mě vnitřní hlas a já mu musela dát za pravdu.
Poslouchala jsem jeho povídání o rodině s upřímným zájmem. Zaprvé - ta odevzdanost. Zadruhé - ta jeho famílie zněla docela zajímavě. Ne natolik, abych ji chtěla potkat. Ale vsadila bych se, že sám má spoustu zajímavých historek, o které se ale asi úplně nechtěl dělit a já nevěděla, jak vyzvídat, aby to nebylo otravné. ”Koukám, že opravdu skvělá rodinka,” uchechtla jsem se. ”Jeden lepší, než druhý,” mrkla jsem na něj s malým úsměvem, aby si nemyslel, že ho beru jako toho nejhoršího.
”To záleží,” prohlásila jsem zamyšleně s novou energií v hlase, vděčná, že jsme opustili emocionální téma, třebaže moje zvědavost ukojena ještě nebyla. ”Co za to dostanu na oplátku?”

→ Pláč

← Středozemní propadlina

Na jeho přidrzlou odpověď jsem zareagovala porobným šklebem, jako měl on, a z legrace do něj rýpla packou. Ne úplně jemně, ale zase to nebyla moc velká síla. ”Neříkej dvakrát, nenadáš se a budu se tam rozvalovat,” věnovala jsem mu široký zubatý úsměv. Ten, kterým jsem se zubila na Duncana, když jsme se ponořili do rýpacích her a já byla jen krůček od toho, abych ho kousla. Jak jsem si tyhle hry užívala. Asi až nezdravě moc.
”Jasně, takže hrdě vpřed, zpátky ni krok!” pokývala jsem hlavou, ale moc nadšení jsem do toho nedala. Ještě… Se mi nechtělo odcházet, i když jsem si svou přítomnost nedokázala pořádně obhájit. Možná jenom zvědavostí. ”Nebouchl ses spíš do hlavinky, chlapče?” zakoulela jsem očima.
”Co vás to vůbec napadlo? Dědí se u vás šílenost v rodině? Nebo tebe a sestřičku někdo v dětství přidusil?” přitlačila jsem v urážkách, ale pořád se mi dařilo udržet si docela lehký konverzační tón. Nechtěla jsem ho znova dostat do toho stavu, kdy jsem si do něj rýpla poprvé. ”Už vám někdo řekl, že jste dvojka k pohledání?” dodala jsem s uchechtnutím, abych trochu zjemnila hrot.
Zvědavě jsem nadzvedla jedno obočí. ”Až tak jo? Co hrozného jsi mu provedl?” zeptala jsem se pobaveně. Na empatii a utěšování mě moc nebylo. Když si ten skrček ale povzdechl a pak měl tu drzost osočit mou schopnost vytahovat z jiných informace, popuzeně jsem zafučela. ”Hele jo,” ozvala jsem se uraženě. ”Co jsem asi tak podle tebe měla dělat? Dřepět na zadku a vyzpovídat tu celou frontu vlků, která přímo čekala, aby si mohla promluvit s mou oslňující maličkostí?” vyjela jsem po něm. ”Příště mi musíš ukázat, jak se to dělá, mistře drbaři,” zakoulela jsem očima a znova na něj vyplázla jazyk. Kdo by to byl býval řekl, že v přítomnosti takového děcka začnu taky nabírat dětinské manýry.

→ Ústí přes Mahtaë jih

Pobaveně jsem se ušklíbla. ”Oj, ty můj chudáčku, nechceš pofoukat bebí?” zeptala jsem se ho tónem, který jasně říkal, že kdyby nějakou ránu měl, s radostí bych mu tam rýpla tlapkou. Chvilku jsem jen tak stála, stále se stejným šklebem, a nechávala se ho v tom ještě chvíli koupat. Nebo topit, podle toho, co říkal o své schopnosti se udržet nad hladinou.
Když se zvedl, spokojeně jsem se zvedla. ”Kam míříme teď, můj králi?” popíchla jsem ho a schválně se tvářila, jako kdybych neměla na nic odpovědět. ”Nějaký další cíl v dohledu?” Když po mě hodil ale ještě jeden další velmi otrávený pohled, slitovala jsem se nad ním a ušklíbla se. ”Castora ne,” zasmála jsem se. ”Ale tvého povedeného bratříčka. Takže hádám, že mi to ubralo aspoň tři roky,” zakoulela jsem očima.
”Byl teda velmi sdílný. Prý jsi bratr” odhalila jsem svoje tajemství s už patřičně otráveným výrazem. Mezitím jsem ho taky probodla pohledem, abych mu dala najevo svoje nadšení z celé téhle parády. ”Asi ne ty drby, které jsme chtěli, prostě bratře,” prohodila jsem s povzdechem, zatímco jsem poctivě šlapala za ním.
Už mě napadlo, jestli bych si neměla najít jinou zábavu - někoho jiného, komu otravovat vzduch, ale chtěla jsem ještě chvíli terorizovat tohohle samečka svou zářnou přítomností.

→ Mahtaë

← Asgaar přes nějaká území, idk

Byla jsem naštvaná? Rozhodně jsem byla otrávená. Taková výprava totálně na nic. Asi jsem na něj i začínala být naštvaná, ale to bylo hlavně kvůli sobě. Proč jsem se do toho vlastně pouštěla? Ah jasně, drby, připomněla jsem si a byla pravda, že tohle na něj hodit nešlo. Ale podíl na tom i tak měl, i když menší, než se mi na začátku zdálo.
”Nenudil ses?” zavolala jsem z dálky, když jsem zahlédla jeho šedavou prdel. Hodnej kluk, zůstal. Podle pachu to tu vypadalo, že nervózně nebo možná znuděně stepoval po okolí. ”Čekáš na verdikt?” zeptala jsem se ho, když jsem se trochu přiblížila. To, že jsem se nakonec nebavila neznamenalo, že se nemůžu zabavit teď. Když jsem už do toho kvůli tomu samečkovi lezla. Ještě chvíli se tu budu kolem promenádovat jako královna (květinová královna!), tak si pro mě Borůvka přijde, uspořádají velkolepý lov na zrádce a já se budu moct jít bodnout. Nebo přesněji, nabodnou mě na kůl oni. Pravděpodobně Wizku.
Koukám, že jsi tu celým očekáváním vyšlapal kolečko,” pokračovala jsem v pošklebování se a mlžení, abych to vypadalo, že mám nějaké úplně skvělé drby, které odkládám, aby to mělo větší váhu. Doufala jsem, že ho to trochu nahlodá.

Chvíli jsem na toho cápka zírala, pak jsem si olízla tlamu a zamračila se. Už jsem chápala, proč ho Nemesis nemá rád. ”Takže ty vlky fackuješ už jenom pro to, že se smějí?” zeptala jsem se tónem s podtrženou… ne vyloženě hrozbou, ale vztek tam byl. I když jsem se v poslední době ujistila, že ano, jsem blázen, nebyla jsem až tak švihlá, abych vyhrožovala vlkovi na jeho území. Hlavně když ten vlk vypadal, že je mnohem silnější než já. (Čestná výjimka tomuhle pravidlu byl jenom Duncan a ten byl výjimečnější ve více kategoriích.)
Tohle byl ale jen kolosální pitomec. ”Ne, neviděla,” řekla jsem okamžitě bez přemýšlení. I kdybych si na jeho kamarádíčka vzpomínala, nehodlala jsem mu o tom říct. Ale v té chvíli jsem si možná ani nikoho dalšího nevšimla. A nebo jsem na to zapomněla.
Zvědavě jsem poslouchala jeho popis bratra, ale byla jsem dost zklamaná. Nic nového jsem se nedozvěděla, jen se potvrdilo to, že se asi moc nemusí. Prostě bratr. Super drb. Byla jsem z toho tak otrávená, že jsem mu ani na tohle neodpověděla. Byla jsem ale vděčná, že se hned pakuje. Dovolila jsem si ještě vypláznout jazyk na jeho mizející záda, když odcházel do tamté smečky.
Asi bych se opravdu měla pakovat, povzdechla jsem si a vyrazila zase zpátky, za tím proradným skrčkem, který tam na mě čekal. Byla jsem dost zklamaná. Těšila jsem se na dobrodružství a dostala jen prostě bratra. Už jsem ale neměla nervy na čekání na jiného pitomce z téhle smečky. Ráda bych řekla, že zrovna nemám trpělivost na jakéhokoliv pitomce, ale za jedním jsem se zrovna vracela. A čistě náhodou byl z téhle smečky.

→ Středozemní propadlina zase někudy přes Zelené nory

A oh bože. Pokud jsem doteď měla nějakou naději, že třeba mám štěstí jen je někde hluboko, hluboko schované, okamžitě se rozplynula. Protože na téhle zemi pro mě štěstí nebylo. Ani kdyby bylo tak hluboko, že bych ho nevykopala za celý život, měla bych ho víc, než teď. V tuhle chvíli bych brala i toho pitomce Castora. Právě si totiž ke mně vykračoval Nemesisův bratr, zíral do blba a docela mě uráželo, že se na mě díval, jako kdybych neexistovala.
Byla jsem unavená, naštvaná a možná i trochu vyděšená, že jsem byla na cizím území sama a byla to jenom moje vina. V duchu jsem ho taky intenzivně proklínala a tak trochu přemýšlela, jestli do mě vrazí. A potom jsem, s velmi násilným stoicismem zírala, zatímco přede mnou hekal. ”A ty jsi ten, kdo tam na mě vrčel, ne?” zeptala jsem se ho, jako kdyby se nechumelilo a jako kdybych nedřepěla před hranicemi, ale dost možná už silně na hranicích smečky, ke které patřil. Byla jsem už ale tak sakra unavená, že mi to skoro bylo jedno. Ostatně, Nemesis naznačoval, že bratr je docela pitomec, tak se moje malá dušička modlila, že třeba mi nevypráší kožich.
”Hele, poslyš,” začala jsem a narychlo se rozhodla, že to nebudu komplikovat a prostě použiju stejnou pololež. ”Nemesis se mi tak trochu… Ztratil. Hledám ho. Není tu?” nadhodila jsem. Taková polopravda. Nebo spíš čtvrtpravda, protože těchnicky jsem se mu ztratila já. Upřímně jsem doufala, že na mě čekal na stejném místě. ”Slyšela jsem, že…” nervózně jsem si odkašlala, protože jsem sakra chtěla ty drby. ”Je to zvláštní vlk. Chtěla jsem se zeptat, jaký máš na něj názor. A třeba, co si o něm myslí smečka,” naklonila jsem hlavu na stranu a vynakládala gargantuovské úsilí, abych udržela výraz docela klidný a zvědavý.

← Středozemní propadlina přes Zelené hory

I když jsem se při rozloučení s Nemesisem smála, postupně můj smích utichl a já si začala nadávat. Co tu zase provádím? Proč musím pořád dělat větší a větší hlouposti? Měla jsem toho skrčka radši strčit dolů, do té propasti, ale ne. Lilith ho namísto toho poslechne a poslušně jde vyzvídat do jeho smečky.
Tiše jsem si pro sebe zavrčela. Cítila jsem se jako pitomec. Aspoň že už nemám tu korunu, jinak bych už byla opravdu korunovaná blbka, povzdechla jsem si, zatímco jsem nerozhodně zastavila na hranicích. Hloub do lesa jsem jít rozhodně nechtěla, ale zároveň se mi nechtělo ani výt. Stojí mi to za to vůbec? přemýšlela jsem.
Nebyla jsem si jistá, jestli mi za to stojí Nemesis. I když se z něj vyklubal docela sympatický klučina, z jeho depresivních keců mě bolela hlava. (Především pro to, že z docela velké míry zrcadlily ty moje.) Radši jsem asi měla zůstat za Duncanovým zadkem a prostě vyvádět hlouposti pod jeho dozorem. To on byl mistrem, kterého jsem já sledovala jen z povzdálí, z kategorie neschopných lemer.
Teď jsem se ale snažila o něco na vlastní pěst a ještě k tomu jsem byla tak hloupá, že jsem se vracela na místo činu. Jestli sem dorazí Castor, jdu se zabít. Nejdřív zabiju ale jeho. A pak ještě Nemesise. A pak i Duncana, který za tohle všechno může. A pak se ze mě stane hledaný vlk, největší padouch pod sluncem. Mohla bych se stát i nájemným vrahem, uchechtla jsem se nad svými představami, které rozhodně nebyly hysterické. Vůbec.

Podrážděně jsem zabručela. Zjevně se moje snahy o naprosté zničení debaty “jojo” a “nene” dost minuly s účinkem. ”Jestli se ti to nezdá, jakože FAKT nezdá, tak asi je to smutný. A když je to smutný, tak na ně kašli. Třeba budeš šťastnější jinde,” zamračila jsem se a řekla možná trochu drsněji, než by bylo zdrávo. Štvalo mě ale, že jsem se zrovna já snažila přesvědčit malého výrostka, že třeba má nějakou cenu a taky to, že… Mi to nešlo. Ne že by to bylo překvapivé, ale stejně frustrující.
”Ach bože,” uchechtla jsem se dost nehezkým způsobem. O nikom takovém jsem tam nevěděla, ale dělalo mi dobře se smát na jejich účet. ”Nebylo to nějaký vlče? Zdálo se mi, že je jich tam dost nezdravé množství. Na to, že tam ani jeden z nich neměl rodiče,” nakrčila jsem čumák. ”Nejdřív jsem si myslela, že to ani není smečka, ale jen gang, který unáší vlčata z rodin,” zasmála jsem se vlastně pošetilosti, která ale nikdy nebyla vyloženě vyvrácená, ne?
Docela mu to slušelo, když se usmíval. Vypadal najednou tak nějak mladší a zmizela mu ta pitomá vráska mezi očima. To měl z toho, jak se pořád kabonil. V odpověď na jeho úsměv jsem na něj jen vyplázla jazyk. A lhala bych, kdybych řekla, že mě s tou královničkou nepotěšil. Dost mi to lichotilo a asi to i tušil, protože mě okamžitě zneužil. Jak přimlouvat? Kdo přimlouvat?
Díky mě se nažral, díky mě nezapadnul do nějaké díry, díky mě dostával i skvělé životní lekce a pak si princátko jen tak mávne tlapkou, ať jdu za něj žehlit průsery? Přivřela jsem oči. ”Máš štěstí, že mám dobrou náladu. A že jsem připravená z kohokoliv vytáhnout nějaké šťavnaté drby,” křikla jsem po něm se spokojeným smíchem, zatímco jsem klusala směrem k jeho rodnému lesu.

→ Asgaar přes Zelené nory nebo tak nějak

← Mecháč

Tiše jsem zafučela. Nesnášela jsem hádky typu “jojo” a “nene” a bohužel se mi zdálo, že k tomu docela úspěšně směrujeme. ”Hele jo. Nebudu se hádat. Ale třeba… se ti to jenom zdá? Víš jak…” zamračila jsem se, jak jsem se snažila vymyslet něco chlácholivého. Já. Svět je už jeden velký vtip. ”Můžeš nad věcmi přemýšlet tak dlouho, až se přesvědčíš, že něco je pravda, i když to tam nikdy nebylo,” plácala jsem a jen okrajově přemýšlela, kde na tyhle blbosti chodím.
”Smečka, co neumí mluvit?” nehezky jsem se uchechtla. Nebyla jsem si jistá, jak k tomu přišel, ale znělo to dostatečně jako nadávka, tak jsem to brala. Hm,” zamračila jsem se. ”A co jsem měla dělat? Ta koza na mě vyběhla, začala ječet a pak mi řekla, ať vypadnu…”[/b[ zamrmlala jsem vyhýbavě. [b]”Chtěla jsem tam zapadnout, ale zjevně moje snaha nebyla dost,” procedila jsem skrz zaťaté zuby, protože jsem začínala mít pocit, že ztrácím kontrolu a začínám se rozčilovat.
”Díky,” utrousila jsem, ale cítila jsem opravdovou vděčnost. Nemesis dostal jeden velký významný puntík. Třeba ten chlapec nebyl úplně marný a mohli jsme si aspoň společně postěžovat nad těžkostí osudu a na hovno smečkami.
”Tak to jo,” zašklebila jsem se na něj vesele. ”Sekne ti to, brouku,” zasmála jsem se a provokativně zakývala obočím.

→ Středozemní díra

Nevěděla jsem, jestli mou omluvu přijal. Nejspíš ne, stejně jako jsem zjevně nevěděla, kdy držet tlamu a nebýt hnusná, tak jsem ani nevěděla, jak se omluvit. Jsi kráva, oznámil mi vnitřní hlas, ale i od něj to znělo spíš jako povzdech a ne přímé obvinění. Nevěděla jsem, co si o tom myslet. ”A to něčemu vadí?” pokrčila jsem ramenem. ”Říkal jsi, že máš velkou rodinu ne?” zeptala jsem se tichým tónem. ”Jsi si jistý, že na tobě nikomu nezáleží? Třeba… Třeba by ses jich mohl zeptat. A nebo cíleně něco říct, abys sledoval jejich reakce. Občas to, co máme před nosem, vůbec nevidíme,” snažila jsem se mu poradit, protože, sakra, fakt jsem mu rozuměla. Ale jaké skvělé rady mi to lezly z tlamy! Moc pěkné, moc pěkné, Lilith. Všimla sis, že ses nikdy takhle nezachovala? Pokrytec jsi. Nic jiného než pokrytec.
Tohle mládě ti tu vylévá srdíčko a ty mu radíš, jako kdybys byla nějaký expert na vztahy. Vtip století toto. ”A… i kdybys tam nikoho takového nenašel… Strávili jsme spolu pár dní a nemyslím, že jsi úplně k zahození,” mrkla jsem na něj, protože jsem měla pocit, že to potřebuje. Byl možná zamlklejší, ale přemýšlela jsem, kolik z toho je tam pro to, že má strach. S tím jsem se dokázala ztotožnit. Možná až moc.
”Heh,” hořce jsem se uchechtla. Nečekala jsem, že fakt, že se mnou souhlasí, bude až tak sladký. Měla jsem chuť pokračovat v nadávání, ale držela jsem se zpátky, nechtěla jsem znít až moc pateticky. ”Myslím, že tu hloupu smečku znáš. Sousedí totiž přímo s tou tvojí,” přiznala jsem mu dřív, než jsem se stihla zarazit. Ach bože. Nejšikovnější na světě, fakt. ”Ale… Byla bych ráda, kdyby ses o mě před nimi nezmiňoval. Už nějakou dobu jsem nikoho odtamtud nepotkala a byla bych ráda, aby to tak zůstalo,” požádala jsem ho. I když to byla lež, ale nad tím jsem se teď nechtěla pozastavovat.
”Už se ti nechce být květinovým králem?” popíchla jsem ho s pobaveným úsměvem a dávala si pozor, abych nedodala něco, co by si mohl znova vyložit jako urážku. Měl ale pravdu. Vlezli jsme na území cizí smečky a měli jsme štěstí, že na nás ještě nikdo nevyběhl. I když, pokud se mi dobře zdálo, tohle byla smečka, kde jsem strávila zimu. Třeba by nás nesthli z kůže, zadoufala jsem. Nemesis jim tu jako omluvu nechal tu cetku a já…? Přede mnou byl mech, už docela dost křupavý a skoro mrtvý. Celou dobu jsem si pofňukávala, jak je Duncan schopný v magiích, ale já měla taky jednu. Tu jsem ale skoro nikdy nepoužívala. Dokázala bych…? zauvažovala jsem. Natáhla jsem svoje smysly a ke svému překvapení našla vodu, docela blízko pod povrchem. Zhluboka jsem se nadechla a pokusila se ji silou vůle vytáhnout vzhůru, k malinkým kořínkům mechu. Nečekala jsem, že to bude tak těžké. V jednu chvíli jsem skoro myslela, že omdlím. Pak jsem si ale uvědomila, že už se mi to povedlo. Mech je zachráněn, pobaveně jsem se zašklebila. ”Ano mami, už jdu,” odpověděla jsem mu s pobaveným smíchem. Asi bych neměla brát poflakování se na území smečky na lehkou váhu, ale… Bylo mi to skoro jedno.

→ Narvinij

← Mahar přes Kiërb

Nějak jsem si neuvědomila, co jsem řekla, až když z Nemesise vyšel tichý zvuk. To bylo první znamení, které jsem ještě víceméně přešla, zahloubaná do svých myšlenek. A navíc se pak nějakou dobu neozval. Ani jsem mu pořádně nerozuměla. Pak jsem ho ale zaslechla znova, s tónem, který předtím neměl. Jako kdyby se ve mně něco sepnulo a přešla jsem do photovnostního módu. Který byl spíše jen vyděšení z toho, co se dělo. Vypadalo to, že jsem mu něčím ublížila.
Trvalo mi pár vteřin, než mi došlo, čím to je. Byla jsem zvyklá rýpat do Duncana, jak se mi chtělo a on přinejhorším nahodil výraz nakopnutého štěňátka. Ale nic víc. Vypadalo to, že tohle byl zlomový rozdíl mezi těmi dvěma lehce šílenými samečky. A Nemesis mluvil a mluvil a já si uvědomila, že mluví o věcech které ho bolí podobným způsobem, jaký bych použila já, kdybych se o tom odvážila mluvit nahlas. ”Ale… Ne, to ne. Já to tak nemyslela,” vyděšeně jsem plácala, protože do hlav mi bilo ty, ty, za to můžeš, ty jsi mu tohle způsobila, a protože se to stalo ve chvíli, kdy jsem si začala myslet, že bychom třeba mohli být kamarádi, zasáhlo mě to asi ještě víc. ”Nemesisi, promiň, nechtěla jsem, aby to tak vyznělo. Neomlouvej se. Já… Bylo mi to trochu nepříjemný, to jo, ale chtěla jsem tě jenom popíchnout, nic víc v tom nebylo,” pokračovala jsem ve svých trapných pokusech o utěšení, zatímco jsem přitiskla uši k hlavě. Tohle mi vůbec nešlo. V tomhle jsem byla sakra špatná. Co jsem mu asi tak měla říct, když jsem nedokázala poradit ani sama sobě?
”Tak se na ně vykašli. Nebo si o to řekni. Že něco chceš. Křič, že jsi tady taky,” rychle jsem mu odpověděla na jeho problémy se zjevně velkou rodinou. Ale tohle jsem vůbec neznala. Moje odpověď na problémy byla útěk. Ať to byly problémy moje, nebo kohokoliv jiného. Po jeho poslední otázce jsem se hořce zasmála. Ach, jak dobře trefil téma. ”Nebyla bych. A víš, co jsem udělala? Odešla jsem. A už se nikdy nevrátila. Křičeli na mě, že se o nich nezajímám, že jsem sobecká a namyšlená a vůbec nepřispívám do rodiny. Když hořel les, měla jsem tu drzost bát se o sebe a někoho blízkého, takže jsem se nevrhla k plamenům a nezjišťovala, jestli náhodou někdo nepotřebuje pomoc. Protože jsem nebyla ochotná se udusit kouřem a radši sledovala, jak hoří doslova celý les, nebyl jsem hodná smečky. A tak jsem odešla. Nikdo o mě tam nestál a teď je mi mnohem líp,” rozjela jsem se rozvášněně, protože když jsem už začala, nešlo skončit. Nikomu jsem o tom doteď neřekla a netušila jsem, jak moc o tom potřebuju mluvit. A ani jsem si neuvědomila, že i když jsme se zastavili, už jsme byli na území cizí smečky.

← Sarumen přes Kopretinku

Konečně jsme byli venku z toho lesa. Uf. Byli? Ohlédla jsem se. Nemesis zjevně vyrazil za mnou, zrádce jeden. ”Co ses tam tak křenil, švábe jeden?” přivřela jsem vztekle oči. ”Rád se směješ cizímu utrpení? Jo? Dělá ti to dobře, vidět někoho, kdo znáš, trpět v hrozných mukách a přilévat olej do ohně svým šklebem?” teatrálně jsem si stěžovala. To mám za to, že se tahám s nedospělými samečky, povzdechla jsem si a přemýšlela, kde jsem udělala chybu a jak ji napravit. Nejspíš to už ale změnit nešlo a byla jsem odsouzená k věčnému utrpení, pod tlapkou těchto trubců. Které jsem měla tak trochu ráda. Ale jenom tak trochu, že to skoro neexistovalo.
Schválně jsem nasadila rychlejší krok, byli jsme zhruba stejně vysocí, ale už jsem si stihla všimnout, že mi chlapec občas nestačil. Především, když jsme lovili. ”Nevěděla jsem, že se tu tahám s princátkem,” ozvala jsem se po chvíli se zlomyslným výrazem, protože když si mohl dělat srandu z mojí maličkosti, plánovala jsem silný protiútok. ”Jeho veličenstvo, Nemesis, syn alf z velkého a vznešeného rodu vládců úžasného lesa zvaného Asgaar,” smála jsem se pobaveně, abych zaplašila všechny nepříjemné pocity.
To se mi ale teda moc nepovedlo. Jenom trochu. Koukla jsem na Nemesise, abych zjistila, jak se tváří. To se mi taky moc nepovedlo. Nespokojeně jsem nakrčila nos nad svou neschopností pořádně odhadnout, co si vlci myslí. Kdyby mi to šlo líp, možná bych se nemusela topit v bahně, přemýšlela jsem. Celkově, v jaké situaci jsem to zase byla? Jak se mi povedlo pustit jednoho šíleného samečka k vodě, jen abych se hnala za dalším? Je pravda, že aktuálně jsem se za nikým nehnala, pokud se někdo hnal, tak to byl Nemesis. A vůbec, kam jsme to mířili? Šla jsem prostě dál, pryč ze smečky, která byla tak laskavá, že docela velkodušně ignorovala můj trapný přešlap, ale… Měla jsem nějaký cíl? Zdálo se mi, že když po mě Nemesis občas hod očkem, vidím v něm… Očekávání. Touha po dobrodružství? Snaha se vymanit… z čehokoliv, co ho aktuálně drží. Možná to byla jeho smečka, podle toho, jak se o ní zmiňoval. Ale už jsme si řekli, že neumím ve vlcích číst a tak to bylo dost možné, že tyhle touhy byly moje a jen jsem se je snažila vidět v někom jiném, abych… Si je ospravedlnila.
Protože kdybych tyhle věci měla dělat jenom sama se sebou, nedělala bych je vůbec. Protože proč bych měla? Protože to všechno znělo tak hloupě, proč by se malá pitomá Lilith měla hnát krajinou a dělat věci, které byly zábava? Tušila jsem, že tyhle myšlenky jsou v jádru hodně hloupé. Nezasloužím si to snad? ptala jsem se a taky jsem si odpovídala, že ano, zasloužím si to. Proč bych si to neměla zasloužit? To ale zjevně nebylo dost, protože v mém nitru se nic nezměnilo. Pocit, že tohle všechno je hloupost a proč to vlastně dělám, tam seděl dál, beze změny, bez hnutí. Přemýšlela jsem, jestli Nemesise jen nezneužívám, abych si splnila svoje touhy, které jsem si odpírala. Takhle jsem si mohla říkat, že tomu trochu zamlklému chlapci trochu ukážu svět očima někoho, kdo se docela dlouho toulá. Ukážu mu dobrodružství a třeba se začne smát sám od sebe, ne jen díky nějakým pitomým kytkám, ze kterých je mi ještě pořád špatně a musím bojovat se svým žaludkem, abych nevyvrátila maso, které bude dost pravděpodobně moje poslední na dlouhou dobu.
Moc dobře jsem ale věděla, že to, co “dělám pro něj” je něco, co chci udělat sama pro sebe. Proč se tak nesnáším? objevila se zrádná myšlenka, ale dost možná konečně uhodila kladivemm na hlavu hřebíku. Možná jsem jiná, než se vidím. Možná si nevěřím a pro to se na sebe dívám jinýma očima. Už nějakou dobu jsem se snažila změnit, ještě chvíli před tím, než jsem potkala Duncana, v jeho společnosti jsem ale objevila, že… Jsem schopná si dělat kamarády. Z toho zjištění se mi chtělo stejnou měrou smát i brečet. Jak ubohé. Jak úžasné. Bože, já jsem fakt případ, povzdechla jsem si a znova stočila zrak na mladého vlka, který šel vedle mě mlčky. Na co myslíš? zeptala jsem se ho mlčky a na okamžik zatoužila po tom, abych uměla číst myšlenky jako jiní. Nejspíš by mi to ale moc nepomohlo, spíš naopak.
Mohla bych se změnit. Mohla bych se otevřít ještě víc… těm, kteří o to stojí a já se s nimi cítím dobře. Pak bych třeba zjistila, jestli můj pohled do zrcadla je opravdu tak zkreslený, jak jsem tušila, že nejspíš je. A co když zjistím, že není? docela logicky jsem si oponovala. Nevěděla jsem, jak bych s tím potvrzením dokázala žít. Takhle jsem aspoň mohla předstírat, že třeba nejsem až tak marná. Ale… Kdybych byla až tak mizerná, nenechal by mě Duncan už dávno plavat? A tenhle šedý ocásek, nezmizel by hned, jak to bylo možné?
Kousla jsem se do jazyku. Měla jsem tolik otázek, které jsem se neodvažovala říct nahlas, ani kdybych byla osamotě. Jenže. Strávila jsem skoro celý život strachem. Nebylo už načase… se přestat bát? Nedělala jsem si iluze, že by to bylo hned. Nebo nějak extra rychlé. Ale… Možná… Kdybych udělala jeden krok vstříc jiným… Pokud by to byl malý krok, pořád bych se dokázala cuknout dřív, než si ublížím, ne? A s touhle logikou jsem byla už docela spokojená. Dávalo to smysl. A měla jsem pocit, že mě to zase posouvá směrem, který se mi líbí.
Znova jsem se podívala na Nemesise. Mohl by to být můj kamarád? Ráda bych si odpověděla, že ano, ale odpověď asi náležela jemu. ”Když jsi mluvil o svojí smečce, zněl jsi docela kysele,” nadhodila jsem téma a i když jsem zase zněla jako blbec, v aktuálním světle událostí mi to ani zas tak moc nevadilo.

→ Mech přes Kiërb or something

Proboha, jak jsem se tu ztrapňovala. Už jsem si myslela, že jsem schopná s vlky mluvit normálně bez toho, abych měla pocit, že s každým dalším slovem čím dál tím víc umírám, ale… Eh. Zjevně ně. Ach bože, pokud mě teď hned sejmeš s bleskem, nebudu ti to mít za zlé,” zoufala jsem si. A ještě se ten malý skrček tomu smál. Vrhla jsem po něm zuřivý pohled, který jasně říkal to si vyřídíme potom, smrade. Taková zrada. A já ho začínala mít i docela ráda.
Trochu jsem zpozorněla, když naznačila, že to měli ve smečce složité. Znělo to… Zajímavě. Vyhýbavě. Umínila jsem si, že z Duncana později vytáhnu detaily. Až ho zase někdy potkám. (Pokud neumřel.) V odpověď na to jsem jen soustrastně pokývla, nebylo nic víc, co k tomu dodat. Byla jsem ráda, že i ve chvíli, kdy jsem prakticky umírala studem, mě v tom nevymáchala a v podstatě byla dost milá. Slyšela jsem něco o tolerantnosti smečky…? Rozhodně to přineslo plusové body. K čemu ty body sloužily, o tom jsem myslet nechtěla.
Vděčně jsem se zašklebila. ”Díky. Pokud bych na něj narazila dřív, můžu mu zase vyprášit kožich, že kašle na smečku,” nabídla jsem smírně a byla na sebe hrdá. Neutekla jsem, ani se nerozpadla na prach. Kdo ví, jaká možnost z těch dvou byla pravděpodobnější. I když jsem uvnitř pořád umírala, zdálo se mi, že jsem si trochu cti ještě zachránila. Nebo jsem se o to aspoň pokusila. Nebyl to špatný pokus.
Když se Nemesis představil takovým vznešeným titulem, bylo zase na mě se pobaveně šklebit. Nebyla jsem si jistá, co tou otázkou sledoval, nebyla jsem si ani jistá, jestli je spokojený s odpovědí. Plánovala jsem mu to ale vytmavit, až se vzdálíme od té vlčice. Pokud půjde se mnou. Trochu nervózně jsem si odkašlala. ”Tedy… Díky za odpovědi, už asi půjdu, ať vás nezdržuju od…” výmluvně jsem zamávala tlapkou ve vzduchu. ”Jakékoliv smečkové aktivity. Zatím,” rozloučila jsem se a poměrně svižným tempem vyrazila pryč. Když jsem míjela Nemesise, stihla jsem na něj mrknout, ale víc jsem neřekla. Nechtěla jsem být vlezlá, třeba mě už měl plné zuby.

→ Mahar přes Tenebrae

Zírala jsem na vlčici a čekala na její odpověď. Ani nevím, co jsem čekala. Co bych ráda slyšela. Že se Duncan neukázal? Že se na mě vykašlal a sedí si ve smečce? Začínalo mi docházet, jak byl tenhle plán hloupý. Já jsem ale tupka, povzdechla jsem si. Když ale vlčice promluvila, zmateně jsem zamrkala. ”Ne,” dostala jsem ze sebe zaraženě. Hned jsem se ale vzpamatovala a odkašlala si. ”Myslím tím, že my… Teda Duncan tu ve smečce byl určitě někdy koncem jara, začátkem léta? Byli jsme tu spolu,” hned, jak jsem to vyslovila, došlo mi, jak to zní. ”Jenom na hranicích, nikam dál jsme nešli. V lese to vypadalo… Že se něco děje. Uh. Nepřišli jsme vhod, tak jsme pak hned odešli ale… Rozhodně nemluvil o tom, že by tu ve smečce nechtěl být,” trapně jsem plácala páté přes deváté, vlčice mě vykolejila a já se jí snažila uvést v pravou míru. K tomu jsem ale dost sociálně panikařila a vůbec jsem si přála, abych tu nemusela být. Pořádný trapas.
”Navíc, to tu značkoval,” pípla jsem ještě, abych dovršila svoje společenské potupení a doufala jsem, že mi za to Duncan poděkuje, že mu tu napravuju čest, zatímco si ten trubec trajdá kdo ví kde. Kvůli němu tu teď trpím. Radši jsem zmlkla a začala těkat očima všude, jen ne po ní.
Naštěstí se začal Nemesis ptát a mohla jsem být zticha. Věděla jsem, že jsem jemu na posledních pár věcí neodpověděla, ale nechtěla jsem před cizí vlčicí rozebírat věci, které zněly trochu intimně. Jako jeho pocit, že do smečky nepatří. Dokázala jsem se s tím ztotožnit. A jeho nadávání na Castora. S tím jsem se ztotožňovala taky. Jméno jeho bratra, Etney, mi ale vrtalo hlavou. Kde jsem ho už slyšela? Muselo to být nedávno, ale ať jsem si lámala hlavu, jak jsem chtěla, nedokázala jsem si to vybavit.

Sjela jsem ho zkoumavým pohledem a přemýšlela, jak je starý. Pořád to byl docela malý výrostek, ne? Občas se tvářil, že sežral všechnu moudrost světa a rozhodl se o tom nikomu neříct, ale pak, hlavně když jsme byli sjetí, vypadal jako malé nadšené vlče. ”Hm,” zabručela jsem si pro sebe. ”To musíš mít pořádně nabitý život, chlapče,” zašklebila jsem se, trochu provokativně. Tušila jsem, že z komentování věku nebude nadšený, nikdo nebyl.
”Uf,” pokračovala jsem ve vydávání zvuků namísto slov. ”Už se v tom skoro ztrácím, ale asi moc nezávidím,” potřásla jsem hlavou a letmo přemýšlela, jestli to byla moc necitlivá odpověď. Nic jsem mu ale nedlužila, ne? ”Jooo, to byl ten pitomec, který tě pasoval na květinového krále?” přihmouřila jsem oči, zatímco jsem se snažila vybavit si detaily toho setkání. ”Jakže se jmenoval?” Tehdy se mi zdálo povědomé, už jsem si na to ale nedokázala vzpomenout.
”Zdá se mi to, nebo tu smečku taky moc nemusíš?” zadívala jsem se mu do očí s pohledem detektiva, který vyšťourá každou drobnost. Ne že by ve mně z toho detektiva bylo něco jiného než pohled. ”Hehe, Castor,” znechuceně jsem si odfrkla. ”Většího trubce jsem už dávno nepotkala.”
Příchod vlčice zarazil jakoukoliv vzrůstající touhu začít nadávat a stěžovat si na toho hnědáka. Byla… Milá. Což bylo fajn. A nebo nebylo, kdyby přišel někdo nepříjemný, mohla bych se možná začít hádát, což mi zjevně šlo líp než prostá konverzace. Už jsem se chtěla podívat na Nemesise, ať začne mluvit, když mi došlo, že teď jsem tu vlastně ta zodpovědná já. A taky jsem byla tím, kdo sem chtěl jít. Sakra. ”Taky zdravím,” trochu nejistě jsem si odkašlala. ”Já… Hledám Duncana. Měli jsme domluvené setkání, tam ale nebyl, tak jsem jsem se chtěla zeptat, jestli se tu neukázal. Tohle je prý jeho smečka,” trapně jsem ze sebe dostala a rázem se chtěla jít zakopat. Co to bylo za proslov? Slyšel někdy někdo něco trapnějšího? Byla jsem snad malé vlče, které se ptá velkého vlka, jestli si může hrát se svým kamarádem? Jsi tragéd, kopnul si do mě ještě i můj vnitřní hlas, aby toho nebylo málo.