Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Lilac se hlásí

// Loterie 2

Etney se mi zdál celkem divnej. Choval se zvláštně vážně a celkově nevypadal dvakrát důvěřivě. Ale to mi bylo asi jedno, tak na něj hrát Elisu nebudu a místo toho se pobavím s malým vlčetem, které mi mé přestrojení žralo ze skupiny snad nejvíc. Na jeho návrh jsem jen kývla hlavou a jen co se vzdálili, mrkla jsem na malou vlčici. „Pojď, projdeme se trochu,“ popobídla jsem malou kuličku chlupů a vykročila kamsi dál do lesa. Začala energicky poskakovat a hihňat se jak malá. Protože malá byla. A mě by to asi za normálních okolností přišlo k sežrání, ale něco ve mně to dost vytáčelo. Elise v mé hlavě se nelíbilo, že se malá chová jako malá a ne jako mladá dáma. „Stůj,“ vyhkla jsem otráveně. „Shireen, lítáš tady jako blázen. Copak tě nikdo nenaučil, jak se chová mladá dáma?“ zabručela jsem trochu podrážděně. Malá jen nechápavě natočila hlavu na stranu a dost pravděpodobně netušila, co se po ní vlastně chce. Jen jsem si zklamaně povzdychla. „Pokud chceš být stejná jako maminka, musíš se tak začít i chovat. Nejzákladnější je správné držení těla. Musíš být vždy napřímená, v žádném případě se nehrbit. A pobíhání nepřipadá v úvahu. Ani skákání,“ vysvětlila jsem jí. Ale v tom to celé nebylo. Bylo to daleko komplexnější, než jen sedět a pohybovat se jako dáma. „Taky nesmíš zapomínat za hezky prosit a poděkovat, to je základ slušného chování. To ale neznamená, že se vším musíš souhlasit. Je důležité se naučit říkat ne. Nesmíš ostatní nechat, aby tě využívali,“ připomněla jsem jí také nějaké ty základy slušného chování. „A když jíš, jez pomalu. Pomalu přežvykuj a stolu jako dáma, ne jako hulvát. Jídlo ti neuteče, takže jez slušně. No a nejdůležitější je, že je správná dáma inteligentní, klidná a soustředěná. Celý život se budeš učit novým věcem, proto je musíš vyhledávat. Musíš mít nadhled a umět zvládnout každou situaci v klidu a rozumně,“ zakončila jsem nakonec svůj projev a napřímila se. Shireen na mě jen koukala. „Rozumíš?“ optala jsem se, vlče sice kývlo hlavou, ale měla jsem pocit, že to šlo jedním uchem dovnitř a druhým ven. „Chtěla by ses projít?“ nabídla jsem jí, jen co jsem si zklamaně povzdychla. Vlčata na tyhle věci zřejmě nemají myšlenky.

//Loterie 1
<< Mahtae

Pomalu jsem zamířila domů. Šedivého podivína jsem se naštěstí zbavila a nechala ho kdesi za mnou. Párkrát jsem se sice otočila, kdyby náhodou, ale evidentně ztratil zájem. Ale vlčice nikdy neví. Vypadal fakt podezřele a celkem dost bych nerada, kdyby po mě zezadu skočil. Už od pohledu vypadal, že to v hlavě nemá úplně v pořádku.
Pomalu jsem postupovala, než jsem vkročila mezi první stromy našeho lesa a vytím dala najevo, že jsem se vrátila. Upřímně mě zajímalo, jestli mě něčím prokouknou. Jako to, že nejsem Elisa, přestože na to fakt vypadám. Mým cílem bylo najít malá vlčata a zjistit, jestli jsou v pohodě. A ideálně si jedno z nich na pokec půjčit. Třeba tu malou slečnu. Co se týče potomků alf, měla jsem tu čest jen se samci a chtěla jsem si pokecat i s nějakou holkou. Přeci jen mi byly bližší a navazovat pokec bylo mnohem snazší. Sunny byla kdo ví kde a navíc už byla celkem velká, hlídání fakt nepotřebovala. A už vůbec ne mnou.
Nasála jsem do čenichu pachy v okolí a zamířila směrem, odkud jsem cítila obě vlčata. Tedy pokud mě smysly nešálily. Už v dáli jsem viděla siluetu Etneye a dvě malá tělíčka. Pravděpodobně se opět ujal role učitele a dával jim nějakou cennou životní lekci. „Zdravím,“ pozdravila jsem skupinku a na malý moment se usadila. Dala jsem jim chvíli na zareagování, abych pak věděla, jak sama reagovat. Jestli okamžitě zjistí, že to jsem já a ne Elisa, budu se chovat normálně. A když ne, budu to hrát dál. Přece se nebudu ztrapňovat zbytečně. „Mohla bych si na malý moment půjčit tuhle malou mladou dámu? Pokud ovšem nemáte jiné plány, které bych tímto narušovala,“ optala jsem se zcela neutrálně.

//Jdu vám ukrást Shireen, pokud ji tady někde máte :D

Doufala jsem, že mi tyhle kecy vlk sežere. Protože upřímně jiný důvod, proč by alfa opouštěla smečkové území, mě fakt nenapadal. Byli tam prakticky přikovaní a muselo by snad hořet, aby odtud odešli. A z jeho odpovědi jsem si vlastně ani nebyla úplně jistá, jestli mi to sežral, jak říká, nebo ne a dělá z toho ironicky velký divadýlko. Mou otázku navíc prakticky vyignoroval a mlel dál, což se mi vlastně celkem hodilo. Vlk si nechtěl povídat, bavilo ho žvanit si své. „Překvap mě,“ mlaskla jsem nezaujatě. Střádat a chřadnout, pche. Já matku znala tak měsíc a taky nejsem pokažená. „Oh, vlastní zkušenost?“ natočila jsem hlavu jemně na stranu. Poslední poznámkou to vlastně potvrdil a byl na to dokonce snad hrdý. „Mám i dospělá vlčata, která žijí naprosto normální život. Nikdo z nich se do sebe neuzavírá, ani nechřadne. Jsou samostatná a nepotřebují, aby jim matka stála neustále za zadkem,“ zavrčela jsem jemně. Být matkou, jeho vychovatelské pindy by mě fakt pěkně štvaly. „Ale jelikož tady mám takového experta na mateřství, měla bych to jít napravit. Omluv mne,“ dodala jsem odměřeně, zvedla se ze země, oklepala ze sebe sníh, který mi napadal na záda a elegantní pomalou chůzí vykročila pryč. Směrem domů.

Asgaar >>

Bylo podivní nebýt sama sebou. A hlavně vžít se do cizí kůže tak, že necítím, že bych měla nějakou kontrolu. Chvíli jsem přemýšlela, jestli jsem si neukousla trošku moc velké sousto na to, co reálně zvládnu. Ono ponořit se do hraní Elisy nebude nic jednoduchého. Ale jak jsem tak seděla a přemýšlela, objevil se tu někdo další. Šedivý vlk, který hned spustil. Pacifista? Co to znamená? Určitě se znají. Jak na to mám proboha reagovat, když ani nevím, co to znamená? Stihla jsem jen tázavě nadzvednout jedno obočí a narovnat se. Vlk totiž začal mluvit dál. Z toho co říkal jsem tušila, že v době co se potkali musela být Elisa březí, protože od narození vlčat se snad z lesa ani nehla. Až do teď a to díky mě. Ajaj, asi by měla být správně v lese a hlídat vlčata. Došlo mi, že její zodpovědnosti jsou teď mé a pokud je nebudu plnit, bude malér a bude to na mě. Tak už vím, kam půjdu dál. Najít mrňata. Zatímco jsem uvažovala, vlk žvanil a žvanil. Byl posetý jizvami a z šla z něj… podivná energie. „Někdo je tu nějaký chytrý,“ pronesla jsem chladně. „Jsem na obchůzce. Ten ‘potěr’, jak říkáš, má na starost pečovatelka. Od toho ve smečce totiž jsou,“ poučila jsem cizince a elegantně si obtočila ocas kolem těla. Můj pohled mu jasně naznačoval, že mi nesahá ani po kotníky a každá vteřina, kterou s ním tady trávím, je promrhaná. „Čím jsem si zasloužila tvou přítomnost?“ dotázala jsem se až jedovatě ironicky. Nebyla jsem zvyklá se takhle na ostatní chovat. Vůbec jsem se nepoznávala. Ale ono to šlo… jaksi samo. Nemusela jsem se ani snažit. V hloubi duše jsem ale doufala, že se vlk sbalí a odejde. Nevím, jestli to bylo jím, mým divným chováním, nebo kombinací obojeho, ale bylo mi to nepříjemný. Raději bych šla organizovat smečku a zkoušet si alfování.

<< Velké houští (přes pláž)

Jen co jsem vyšla z toho houští jsem se dostala na nějakou zvláštní kamennou pláž, na které jsem kupodivu nikdy nebyla. Bylo to divný, jak málo míst jsem fakt znala. Reálně mě mimo les na průzkum vytáhla jen Laura, Etney s Lucy, nebo Evelyn, která do smečky ani napatřila. A nějak jsem nechápala, čím to je. Jestli tím, že jsou smečkoví vlci jednoduše shnilí a jen furt sedí na zadku, nebo jestli se jim prostě nechce tahat vlče. Ale teď na tom nesešlo, protože si malý výlet organizuji sama. Protože Elise jen těžko někdo bude přikazovat, aby se netoulala ze smečkového území. Nebo ji nikdo nebude otravovat, protože je malé bezmocné vlče.
A jak jsem tak šla, pokoušela jsem se vžít do Elisina těla. Stát se Elisou. Protože kdy jindy se mi poštěstí být v těle někoho, koho obdivuju? Asi už nikdy. Moje chůze přestala být houpavá a energická, ale spíše elegantní a na úrovni. Cítila jsem, jak se přímo nesu. Byla jsem si sama sebou jistá a najednou měla pocit, jako by mi vše patřilo. Já tady byla to nejvíc. Ostatní mi klidně mohli líbat tlapy, byly pro mě nicky. Pouhé opěrky tlap. Byla jsem víc než oni. Začínala jsem si připadat tak moc jako ona, až se mi z toho udělalo trochu šoufl. Byl to fakt nezvyk a já si na chvíli musela sednout.

<< Medvědí řeka

Vzala jsem to rychle na Náhorku, kde jsem to znala a rychle se rozhlédla, kde bych mohla najíst něco hořlavého. Elisa má přece jako vrozenou magii oheň, nejjednodušší bude tedy začít u toho. V dáli jsem zahlédla jakési husté houští čehosi, z čehož se mi v očkách objevily škodolibé jiskřičky. A s neskrývanou radostí jsem se tudy vydala.
Jen co jsem se přiblížila, zjistila jsem, že tohle místečko je fakt jen jedno velikánský nekonečný houští. „Bomba,“ zahihňala jsem se. „Taak, jak to uděláme,“ přemýšlela jsem nahlas. „Mohla bych trochu suchých větví natrhat a poskládat z ní velkou hromadu, co bych pak zapálila.“ Jo, znělo to rozumně. Nechtěla jsem, aby chytlo náhodou celý houští. To by byla fakt bída. Ale tak, přece to nemůže být tak těžký, ne? Takovej malej táboráček zní celkem trapně. Jen posera by se pokoušel zapálit pidi hromádku. Co se může podělat? Nic. Stejně sem nikdo nechodí a nikomu to houští chybět nebude. A já se rozhodně nebojím! A tak jsem se na původní plán vybodla.
Odhodlaně jsem zabořila tlapy do sněhu, zaujala až bojově sebejistou pózu, zhluboka se nadechla a zavřela oči. Vnitřně jsem ale panikařila. Jak to funguje? Co mám dělat? Mám ty větve spalovat očima? Pomůže to? Byla jsem úplně bezradná. A tak jsem otevřela oči a vražedným pohledem na suchý chomáč civěla. Čekala jsem dobrých pár vteřin, jestli se náhodou něco nestane, ale ono nic. Až mi z toho začalo být trapně. Co když mám jen Elisino tělo, ne její magie? Třeba tu tlemím na větve jak kretén a úplně zbytečně, pomyslela jsem si a zoufale zavrčela. „Pitomý větvě,“ zavrčela jsem frustrovaně. Fajn, fajn. Zkusíme to znovu. Nádech, výdech, to půjde. Fuu, ujišťovala jsem sama sebe. Zkusíme to… třeba fantazií. Představit si, že tam ten oheň je. Zavřela jsem oči a začala si představovat, jak se kolem chomáčku suchých větví objevují jiskřičky. Až směšně malé, ale pomalu nabývali na síle a i množství. Až nakonec chytly! Plamínek se začal rozlézat, cítila jsem to teplo, které z něj šlo, a i ten kouř. Byl jemně šedý a štípal v nose. A plamínek se rozlézal a rozlézal, až hořel celý chomáč větví. A cítila jsem to tak intenzivně, že jen co jsem otevřela oči, bylo to tam. Přímo přede mnou se odehrávalo to, co jsem si v hlavě představovala. To teplo i ten štiplavý kouř. Bylo to vše reálné. „Já to zvládla! Zapálila jsem houští!“ užasle jsem sledovala tu zář. Tohle bylo mé dílo. To já to zapálila. A tak jsem dobré tři vteřiny stála a hrdě sledovala můj plamínek. Až teď mi došlo, že s každou vločkou, která do ohně zamířila se plamínek zvětšoval a rozlézal. Bylo to, jako by ho sníh krmil. Neměl by ho... náhodou... hasit? myšlenka ke mně docházela pomalu a nejistě. Docházelo mi, co jsem provedla. Že tenhle oheň není jen tak obyčejný a vlastně ani nevím, jak jinak ho hasit než sněhem. „Do p*dele, to já to zapálila!“ vylezla ze mě nadávka, kterou jsem ani nevěděla, že znám. „To Elisa neovládá vodu, když ovládá oheň? Není to logický? Naučit se to co vytvořím i hasit? A vůbec k čemu a proč by chtěla plameny, co voda přikrmuje?!“ zvyšovala jsem v panice hlas, až jsem prakticky křičela. Pokusila jsem se na plamen hodit trochu sněhu, oheň ale mohutně vzplál a ztrojnásobil se. „Aaaa!“ zaječela jsem zděšeně a padla zadkem do sněhu. „To je v háji, to je v háji! Co budu dělat? To je prokletí. Doma mě zabijou, až to zjistí,“ kničela jsem a do očí se mi začaly drát slzy, až jsem tu bulila jak malé děcko. Z malého keříčku, který jsem zapálila už byl celkem masivní keř a jiskry přeskakovaly dál. Musím něco udělat, nějak to udusit. Ach můj bože. Vyskočila jsem na všechny čtyři, popotáhla, namířila na oheň zadek a začala co nejvíc hrabat a házet na oheň pokrývku sněhu. Jen co jsem uslyšela podivné zasyčení, ohlédla jsem se a uviděla, že část fakt uhasla. „To je ono!“ šťastně jsem popotáhla sopel, který se mi spouštěl z čumáku a pomalu umrzal. O kus jsem popošla a začala hrabat dál. Sníh lítal všude kolem a doprovázelo to syčení hasnoucího ohně. Trvalo to nekonečně dlouho, ale nakonec bylo vše uhašeno. Nadělala jsem tu fakt paseku, ale nakonec to dobře dopadlo. Znaveně jsem padla k zemi a celá se rozplácla. „Už nikdy víc, Elisiny plameny jsou fakt pekelný,“ zamrmlala jsem zmoženě. Potřebovala jsem si chvíli odpočinout.

Jen co jsem ale nabrala síly, sebrala jsem se opět na všechny čtyři a rozhodla se odsud vypadnout. Ještě by se tu někdo objevil a začal mě poučovat, že se houští nezapalují a kdo ví co. Počkat, já nejsem vlče. Nikdo mě poučovat nebude. "Boží," zahihňala jsem se, ale stejně vyšla neurčitým směrem. Mohla bych na někoho zkusit natrénovat chování Elisy, aby to bylo věrohodný.

Mahtae Sever (přes Kamennou pláž) >>

<< Asgaar

Jen co jsem se dostala ven z lesa, zamířila jsem k nejbližší řece, o které jsem věděla. Bůh ví, jestli bude rozmrzlá, ale za zkoušku to stálo. A jen co jsem byla nedaleko, bylo mi jasné, že mám smůlu. Bylo rozhodně hodně pod mínusem a už delší dobu, tudíž led byl i celkem tlustý. Jakýsi náznak odrazu tam ale stále byl. A byl dostatečně jiný na to, aby mi došlo, že jsou věci víc v nepořádku, než jsem myslela. Oči jsem zbarvené měla, to jo. Ale celá jsem zešedivěla. Zpět se na mě koukal odraz Elisy. Zalapala jsem po dechu, udělala nemotorně pár kroků dozadu a žuchla z toho na zadek do husté vrstvy sněhu. Trvalo mi dobrých pár minut si uvědomit, co že se to stalo. Stoprocentně nám ten paprsek prohodil těla. Proto jsem se ocitla úplně jinde. Ona teď bude určitě se Sunny. Dá se to nějak napravit? Počkat, počkat, počkat. Já toho můžu využít. Jsem teď alfa a nikdo neví, co se stalo. Můžu si to vyzkoušet a nikdo se to nedoví, zachichotala jsem se zlomyslně. Tohle bylo až moc dobré. Možná bych měla najít mý tělo a Elisu někde zavřít, aby mi to nepodělala. Anebo říct, že se jako vlče úplně pomátla. Nikdo jí to věřit nebude. Ohoho, to je boží, vyhoupla jsem se na nohy a začala vrtět šťastně ocasem. Bude ze mě šéfka Asgaaru! začala jsem tančit a koutkem oka si všimla, jak divně to v odrazu vypadá. Měla bych zapracovat na chování se jako Elisa, došlo mi. Jinak mi nikdo nic věřit nebude. Stejně tak bych mohla vyzkoušet magii Elisy, když už mám tu možnost. Ale asi někde dál, abych nepodpálila náš les. To by byl fakt průser. A s tou myšlenkou jsem bezmyšlenkovitě vykročila někam dál od lesa. Potřebovala jsem najít něco hořlavého, ale taky něco, co nikoho mrzet nebude, když to spálím. Prostě nějaký suchý keř, nebo něco.

Velké houští (přes Náhorní plošinu) >>

„Nikdo by si na tebe netroufl. Já být děsivá a velká příšera, strachy se ti raději vyhýbám. No fakt, nemáš čeho se bát,“ sesunula jsem se vedle ní do sněhu s milým úsměvem a držela si pevný sebejistý pohled. Byla jsem o tom přesvědčena. Má nová kamarádka neměla důvod se čehokoliv bát. Zdálo se ale, že ji to trochu povzbudilo, nebo přišla na jiné myšlenky. A dokonce se pěkně rozmluvila, což mě fakt mega potěšilo. „Jasně že jsem holka. Kluci jsou totálně pitomý,“ zahihňala jsem se. „A ne, vůbec hodně nemluvíš. Já takový vlky nejraději. Budem kámošky, Sunny? Můžeš mi říkat Lila, Lilů, nebo Lil, budeme spolu chodit na výpravy, hrát si, otravovat kluky a spolu budem nebezpečně vypadající dvojka,“ zasnila jsem se a u toho nadšeně kulila oči s širokým úsměvem.

V tom se ale přes les problesklo jakési divné růžové světlo a úplně mě zaslepilo. A jen co jsem otevřela oči, úplně se mi motala hlava. „Ugh,“ zamručela jsem. Bylo mi fakt divně. „Co to-„ začala jsem, ale zaskočil mě hlas, který to řekl. Můj hlas neodpovídal tomu, který jsem měla v hlavě. Který jsem celý život znala. Patřil někomu jinému a já v tom šoku nebyla schopna si vzpomenout, komu patřil. To už se mi přestala motat hlava a já zjistila, že se nezměnil jen můj hlas. Já byla taky na úplně jiným místě. Byl to náš les, to jo. Ale byla jsem na jiném místě a bez Sunny. A tím to nekončilo. Připadala jsem si o něco vyšší. A cítila jsem se ve svým těle jaksi… divně. Jako bych do něj nepatřila a někdo mě do něj nasoukal. „Takhle vypadá dospívání?“ vylezlo ze mě zmateně. Změna hlasu, výšky, krize středního věku. Jako asi by to odpovídalo, ale představovala jsem si to tak trochu jinak. Ale po tomhle uvědomění jsem to celkem rychle přijala. Prostě jsem ode dneška dospělá, nic s tím neudělám. Jen to probuzení na jiném místě bylo divný, ale v týhle zemi toho bylo divnýho víc. Rozhodla jsem se, že se projdu k nějaké řece, abych zjistila, jestli jsem s touhle proměnou nedostala i nějakou to magii. Když už jsem dospělá, třeba se mi zbarvila očka a já o tom ani nevím.

Medvědí řeka >>

Spokojeně jsem ležela a přežvykovala jídlo, které mi Casty utrhl. Konverzace ale velmi rychle utichla, jelikož se k němu přifařil jeden z potomků alf a oba se dali do řeči. Upřímně mě malý vlček zajímal, ale chtěla jsem to už konečně dojíst, abych se mohla vydat jinam. A tak jsem jen jedla a ponořila se do myšlenek, které jsem předtím ještě úplně neuzavřela. A asi ani jen tak neuzavřu, protože mě z nich vytrhl podivný příchod vlčice, přibližně stejně staré, jako já. To bude určitě ona, jak mi o ní strejda Arc povídal. Ocásek se mi automaticky rozkmital, už už jsem otevírala tlamičku na pozdrav, když tu upadla a přeletěla zvířeti před jednu z končetin, načež padla přímo před mrtvý pohled srny. Ajaj, vypoulila jsem šokem oči a ocásek ztuhl na místě. Následoval už jen křik a napadání mrtvoly, což mi vykouzlilo jemný lítostivý úsměv na tváři. Chudinka, pomyslela jsem si, polkla poslední sousto a vydala se k ní. „Hej, to je dobrý. Už je dávno po ní, nic ti neudělá. Ale furt z toho pohledu jde mráz po zádech, co?“ pokusila jsem se ji uklidnit a vžít se do ní. Já se totiž ničeho nikdy nebála. „Trik je v tom se nebát. Ničeho a nikoho. Musíš si říkat, že jsi velká, děsivá a není radno si s tebou zahrávat a všechno děsivý najednou děsivý není,“ usmála jsem se na ni a posadila se. „Jsem Lilac, a ty?“ zazubila jsem se přátelsky.

<< Úkryt

Zima byla fakt neskutečně jiná, než zbytek ročních období. Všechno bylo jaksi pomalejší, chmurnější a těžší. Nejen pro nás vlky, ale i ostatní zvěř, tak mi prozradil Castor. Bylo hrozně zajímavé s ním trávit čas. Zněl, jako by měl všechno v sobě srovnané a měl odpověď snad na každou otázku. Teda až na tu, která se týkala jeho samotného, což mě vlastně celkem pobavilo a na jeho odpověď jsem se pobaveně zazubila. „Hrozně to utíká, co?“ hádala jsem. I mě ten rok utekl nějak moc rychle. Až moc rychle. Pořád jsem chtěla být dospělá, ale teď jsem se toho popravdě začala děsit. Nechtěla jsem být dospělá. Všichni, které mám ráda, mě pak jen opouští. Nebudou žádná dobrodružství, žádné noční výpravy po smečkovém území, hledání pokladů – prostě nic.
Na další odpovědi ohledně lovu jsem jen souhlasně kývla. Začínala jsem tušit, že nekonečné množství otázek dokáže být otravné a tak jsem v tom začínala trochu brzdit. I můj mozek unese jen určité množství nových informací. Momentálně jsem potřebovala chvíli o samotě, abych si vše srovnala v hlavě. Pomalu jsme se dostali do lesa, kde jsem s radostí pozdravila Lauru, kterou jsem už clouho neviděla a usadila se vedle zbytku úlovků, které lovci ukořistili. Venku už padaly sněhové vločky a teplota byla téměř na bodu mrazu, tudíž se vločky na zemi stále ještě rozpouštěly. Brzo to bude tu, co? Povzdychla jsem si a pohled přemístila k hordě masa. „Děkuji,“ kývla jsem s úsměvem a pokusila se utrhnout si kus masa. Ne moc velký, protože porcovat to byl fakt celkem oříšek. Zatímco Casty vyprávěl o Smrti, zaujatě jsem měla našpicovaná ouška a u toho přežvykovala svou večeři. „Fakt? Mě o ní nikdo pořádně říct nechtěl. Vlastně jsem jen tušila, že existuje,“ zahuhlala jsem s napůl plnou tlamou. Na to jsem pokla a dodala: „Je hodně nebezpečná?“ Zajímalo mě to, protože jsem se ničeho nebála. Trocha nebezpečí mě lákala, ale kdyby hrozila třeba smrt, asi bych do toho nešla.
Na to se Casty vzdálil, přilepil uchu na skálu a když se vrátil, prozradil mi, kde je Arcanus. To mu řekl ten šutr? Podivila jsem se, ale zhodnotila jsem, že otázek bylo dost. Už tak jsem své rozhodnutí před chvílí porušila a zeptala se na Smrt. Ale to byla speciální situace. Při tom mi pomohl utrhnout větší kus masa, abych se s tím nemusela namáhat. „Dobře. Jak dojím, tak se za ním projdu,“ usmála jsem se na něj vděčně a zapsala si za uši, že tu komunikaci s šutry musím taky pak o samotě zkusit. Poté jsem spokojeně začala přežvykovat a sousta přímo hltat.

//V dalším postu se odpojím a poběžím za Arcem :)

Podle popisu Castora musela být zima mimo smečku fakt peklo. A vlastně asi i byla, sama jsem si tím prošla, ale už jsem si na to moc nepamatovala. Byla jsem fakt malá. Ale právě díky ní jsem přišla o mámu, a to jsme na to byli tři. Dovede to Evelyn sama? Ale myslím, že říkala, že má nějaké přátele tuláky. Tak třeba se budou držet spolu a zvládat to líp. Dokonce i smečky jsou prý víc ostražité, během zimy. „Proto bylo jídla v zimě míň? Tak to je fakt blbý. V tom případě moc nechápu, že jsou tuláci dobrovolně sami, když mají ten život tak těžký,“ povzdychla jsem si zamyšleně. „Ty jsi v téhle smečce dlouho?“ koukla jsem na něj zvědavě. U mě to byl jen rok a i tak to byl celý můj život. Bylo to, jako bych sem patřila odjakživa.
Připadalo mi fakt zvláštní, že se Yeter na Awnay vykašlal a díky tomu to dopadlo tak, jak to dopadlo. Ale stalo se, nic se s tím děla nedalo. „Takže má každý stejně důležitou roli, že?“ pokusila jsem se to shrnout tak, jak jsem to z jeho slov pochopila. Měla jsem za to, že nějvětší podíl na tom má vlk, který zvíře strhne k zemi a zakousne, ale evidentně by to bez těch dalších nebylo možné. Teda ne bez úrazu. Jeho další slova mě trochu zaskočila. Skoro dospělá? Jako… asi jo, ale pořád jsem to já. To to takhle vidí i Sionn? Nebo to má právě tak, že už dospělý je a má jiné zájmy, než trávit čas se mnou? To jsem pro všechny najednou vzduch, jen protože si našli něco lepšího na práci, nebo předpokládají, že o to nestojím? Mezivlčí vztahy stojí za h*vno, zamračila jsem se naštvaně nad tou myšlenkou a tím vlastně maskovala to, že se mě to celkem dost dotklo. Samozřejmě to nebyla vina Castora, on to myslel dobře. A pravděpodobně tomu rozuměl i víc než já, takže jsem na to přišla vlastně jen díky němu. „Tak ať si třeba trhne,“ zavrčela jsem jemně. „Stejně ho nepotřebuju.“ Momentálně jsem nechtěla ani jednoho vidět, a to pravděpodobně na dost dlouho, než to ve mně trochu sedne. Raději budu s Castorem, ten je aspoň rozumnej a neignoruje mě, jako bych byla úplný nikdo.
Na jiné myšlenky mě dovedl díky vyprávění o tom, jak na svou magii přišel on. „Oh, to je cool,“ zazubila jsem se. „Jaká je paní Smrt? Já zatím byla jen u Života a bylo to celkem super,“ pochlubila jsem se, že jsem se tam dostala už jako vlče. Jeho poslední zmínka mi ale udělala nesmírnou radost, až jsem se vyhoupla energicky na všechny čtyři a začala nadšeně pružit, jako pružinka. „Fakt? Jakože, třeba ještě teď v zimě? Nebo to je moc brzo? Na jaře by to šlo, ne? To už budu dospělá doopravdy,“ usmívala jsem se od ucha k uchu.
Momentálně jsem byla tak plná energie, že cokoliv by Castor navrhnul, šla bych do toho. „Jasný, to zní dobře. A rozkaz, budu mít uši neustále nastražené a jen co zavytí uslyším, budu tam co by dup,“ kývala jsem hlavou a u toho vesele vrtěla ocasem. Nemohla jsem se dočkat, až se lovu zúčastním jako všichni ostatní. Mohla by to být fakt prča.
Vlčice, která se kolem nás mihla byla údajně Awnay. Tak už konečně vím, jak vypadá. Vlastně jsou si trochu podobní, co se kožichu týče. Mohlo mě to napadnout. I pachem je dost podobná alfám. Ale tak, lepší nepředpokládat. „Vlastně aji jo,“ kývla jsem souhlasně a vykročila za Castorem ven z úkrytu.

Asgaar>>

„Aha,“ kývla jsem, že rozumím. Chápala jsem, proč je lepší být ve smečce. Měla několik výhod a jedna z těch hlavních bylo právě jídlo. „Mám kamarádku, která v žádné smečce není a ani nechce. Myslíš, že bude v pohodě? V zimě toho jídla moc není,“ napadlo mě se zeptat. Evelyn jsem měla ráda a začínala jsem o ni mít starost. Co když bude mít velký hlad? Pomůže jí třeba nějaká smečka, když bude mít málo jídla i tak? Třeba se někam bude muset přidat, alespoň na chvíli. Následně mi popsal, z jakého důvodu se úraz stal a to, že k nim může dojít často. „Bláto je na nic, lepí se na tlapy a je děsně těžký,“ zamručela jsem naštvaně, protože jsem si ještě moc dobře pamatovala, jak jsme na jaře šli s Laurou a Sionnem na výlet a jak frustrující bylo se v tom hnědém bordelu hýbat. „Nechápu, jak se vám v tom podařilo utíkat a ulovit tolik jídla,“ dodala jsem, abych vyjádřila obdiv. Protože nebýt nich, jídlo bych teď neměla naservírované až pod čumák.
„Jo, byl to prví vlk, který mě tu našel, když jsem se k vám dostala. A pak si se mnou hodně hrával a jednou mě vzal zkoušet jeho magie,“ prozradila jsem Castorovi. Vlastně jsem s ním trávila hodně času, než začal být divný. Celkově mi z toho bylo divně smutno. Měla jsem ho ráda a tím, jak se chová, jsem si připadala jako bych přicházela o jednoho z kamarádů. Castor mě ale začal povzbuzovat, že se z toho určitě brzo dostane. „Snad jo, je fakt super,“ povzdychla jsem si a vděčně se na hnědého usmála.
Na mou otázku co se magie týče mi jen kývnul na souhlas a hned na to jsem ucítila, jak si teplý větřík hraje s mou srstí na krku. „To trochu lechtá,“ začala jsem se smát, ale neuhýbala. To teplo bylo vážně moc fajn. Škoda jen, že brzy napadne sníh a bude všude hnusně kosa. „Jaktože pak nemáš zbarvená očka?“ nadhodila jsem. Tohle jsem zatím nepochopila. „A jak jsi vlastně zjistil, jakou máš magii? Myslíš, že se to brzo dozvím i já?“ vyptávala jsem se. Castor působil jako hrozně chytrý vlk a tak nějak jsem měla nutkání se ho na něco pořád ptát. „Oh, ano prosím! Strejda Arc mi navrhoval, že by mě Lucy mohla na příští vzít, ale nikdo mi to zatím reálně nenabídnul. Tak třeba příště teda,“ zazubila jsem se vesele a ocásek se mi rozkmital jak prachovka. Teď jsem navíc už nemocná nebyla, takže mi v tom nic bránit nebude. „Etney je… trošku divnej, ale v dobrým. Správně divnej,“ uchechtla jsem se. „No, vlastně ani nevím. Lucy nás vzala k vodopádům a pak jak jsme se vrátili tak asi zmizel,“ pokrčila jsem „rameny“. V tom však kolem prošla vlčice, která na Castora kývla. „Kdo to byl?“ špitla jsem, sotva se trochu vzdálila.

Překvapilo mě, že lov nešel podle plánů a Awnay se zranila. To je ta sestra Etneye, ne? Už jsem si ale vůbec nevybavovala, jak že vlastně vypadá, jestli mi to vůbec popisoval. Překvapeně jsem vykulila oči a jemně pootevřela tlamičku. Než jsem ale stihla zareagovat, už mě ujišťoval, že se tím trápit nemám, jelikož mimo to byl lov vlastně velmi úspěšný. „To mě mrzí. Stává se to často?“ zajímala jsem se, protože mě samotnou nenapadlo, že by vlci mohli přijít k úrazu. Měla jsem za to, že buď kořist vlci uloví, nebo jim pláchne. „Yeter se celkově chová poslední dobou nějak divně. Tak jako… nepřítomně. Chvílemi mám pocit, že kouká skrz mě a nevnímá, co mu říkám,“ zamručela jsem trochu sklesle, jelikož mě jeho chování znervózňovalo a měla jsem o něj strach. Ze začátku takový nebýval a vůbec jsem si neuměla vysvětlit, čím to je. Připadala jsem si z toho celkem zoufale, až mi z toho začínalo být do breku. Měla jsem ho fakt ráda.
Castor si mezitím lehl a po malém momentě se citelně ohřál vzduch v celé jeskyni a já překvapeně zamrkala, jestli se mi zas nevrací horečka a ty její divné teplotní skoky. Ale ne, ta mě přešla už dávno, takže to musel být Castor. Stačilo tak málo a můj mozeček se tím začal tak zabývat, že mě slzy ze vteřiny na vteřinu přešly. „To ty jsi ohřál jeskyni?“ optala jsem se, kdyby náhodou. Magie mě pořád hrozně fascinovaly a dospělým jsem jim je záviděla. Ale asi to bude tím, že jsem ji sama neovládala. Pravděpodobně jen co se nějakou naučím, přestanu to vnímat jako něco strašně zajímavého. Přeci jen si vlci většinou závidí to, co sami mít nemůžou.
„No, vlastně jen Elisa. A pak jsem byla na nějaký malý lov s alfami a Laurou. Nechali mě dokonce zakousnout kořist!“ rozzářila se mi očka nadšením. „A pak jsem už sama ulovila jednu lasičku, ale to už je celkem dávno. Takže už asi lovit umím?“ prohlásila jsem s viditelnou nejistotou v hlase. Měla jsem za to, že ano, ale asi bych si na něco velkýho ještě moc netroufla. „A Etney mě učil jak se dělají bublinky pod vodou a říkal, že mě naučí vyhrabat obrovité díry, kterýma prý sbalím úplně každýho,“ rozesmála jsem se nad jeho technikami.

Poprvé v životě jsem byla tak neskutečně unavená, že jsem usnula téměř okamžitě. V průběhu dní jsem se vždy jen probudila, abych zjistila že mi je skoro stejně, chvíli se pokoušela s kůstkou nebo něčím pohrát, dopadla na mě únava a já šla zase spát. Postupem dní se můj stav ale podstatně zlepšoval, až jsem se nemocně téměř necítila. Pořád jsem měla trochu ucpaný nos a sem tam mě rozbolela hlava, ale nic hrozného to nebylo.
Ze spánku mě tentokrát probral něčí šepot, který jsem si zprvu nemohla zařadit, přestože mi byl vážně povědomý. Rozespale jsem zamžourala a pokusila se v temnotě vyhledat vlčí siluetu, na kterou jsem se následně pokusila zaostřit. A světe div se, fakt jsem toho vlka znala. „Ahoj, Castore!“ usmála jsem se na hnědého vlka a pomalu se začala zvedat. Vypadal trochu jinak. Byl o něco… menší. Nebo to bude spíš tím, že já byla větší. Pamatovala jsem si ho úplně jinak. Než jsem ale našla slova, co říci, předběhl mě a nabídl mi úlovek, který ukořistili na lovu. „Oh, děkuji!“ zazubila jsem se a kousek si ochotně odtrhla. „Jak to šlo? Dopadlo všechno dobře?“ optala jsem se a začala maso přežvykovat a hladově hltat.