Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Křik byl očividně k ničemu a aniž by o to stála, náhle byla ve středu hejna. Postrkována, mačkána, málem snad i ušlapána a... nakonec ji dav vyplivl u nohou obzvláště debilní majestátní slepice. S tím jeho chameleoním zrakem bylo rozhodně něco v nepořádku. A asi i s nějakými mentálními vlnami, které vysílal, protože pak se ta holka nešťastná začala cítit fakt divně.
Proč jim pro Smrt boží chtěla pomáhat? Bandě pošuků posedlých melounem? Někde v koutku mysli si uvědomovala, jak děsně absurdní to je, ale nutkání bylo silnější a tak začala konat. Fungovat tu magie, řešení by to mělo hodně rychlé a prostě by jim do ledu tu díru vytála, ale možnosti tu byly omezené, tak musela myslet. Nakonec uznala, že klování a škrábání jsou k ničemu a je potřeba tu grupu trochu zkoordinovat, spojit jejich muší váhy a...
"Všichni blbouni světa spojte se!" Zařvala zase, tentokrát s podporou blbouního kápa, tak ji třebas i někdo poslouchal. "A na tři skáčeme!" Musela jen doufat, že ty slepičí mozečky tu informaci nějak zpracují. Nezbývalo nic jiného, než to prostě zkusit. "Ráz, dva, TŘI!" Sama vyskočila. Na poprvé to s tou koordinací asi moc nevyšlo a tak pokračovala s počítáním dál, doufajíc, že se najde pár momentů, kdy všechny tyhle zadky dopadnou na ledový povrch zároveň. A třeba se i něco stane.

Odpočívala s hlavou položenou na předních packách a zírala do prázdna. Neměla v úmyslu spát. Nechtěla ostatně umrznout (ačkoliv se říká, že je to hezká smrt). Má v tomhle světě ještě pár věcí vykonat.
Po nějakém čase se k ní a té dřímající hroudě přidala další vlčice, ale nevěnovala jí pozornost. Byla snad ještě ošklivější, než ona sama, takže nemohla být zdravá. Kdyby to mělo být fyzické postižení, nechtěla to od ní chytit. A jestli psychické... No řekněme, že Lia není ten nejvhodnější vlk, co by měl trpělivost s mentálem.
Brzy ji však měla ztratit s něčím úplně jiným. Nejprve podrážděně cukala ušima, když se vzduchem krom vřískotu větru začaly linout i jakési skřeky. Dokonce se ohlédla po těch dvou vlcích, jestli se náhodou nedomluvili a nesnaží se ji teď prostě vytočit, ale nakonec se z vánice vyloupla jiná banda mamlasů.
Pardon. Blbounů.
A odkutáleli si obří bobuli přímo do zamrzlého jezírka. Na to už byl potřeba nějaký ten talent. Zvlášť když zmizela pod ledem. Brzy tu celé hejno hystericky vřeštělo a Lie z toho tikalo ukázkově oko. Debilní asi-slepice nebo co to sakra bylo! Měla v plánu to vyřešit jednoduše. Sáhnout do hlubin svého vědomí, zažhnout tu ohnivou jiskru v sobě a všechny je upéct zaživa do křupava. Bylo jich dost na to, aby se pak s těma dalšíma dvěma třebas i podělila.
Jenže... No magic. Zase! Zaúpěla.
Ještě chvíli si vydržela jen útrpně překrývat uši tlapami, než se do hukotu hejna přidala vlastním vteklým křikem. "Držte zobáky vy slepice hnusný! Nebo vám je urvu a zarazim do zadků!"Byla malá, ale vřeštět uměla náramně, tak třeba je i překřičí.

3. Zachovám se úplně jinak - křik :-|

Alfredo; únor 2/10

Bratr se přiznal k rozvahám na úrovni, které Lia sama od sebe sotva dosahovala, ale když už to vytáhl, zvládla se nad tím trochu zamyslet. Nakonec to ale zase vzala hezky po svém. "Vy tu budujete Cosa Nostru?" Optala se s obočími až na vrch hlavy. Nějak si nevšimla. "Nechtěl si říct spíš la nostra famiglia?" Navrhla, aby to trochu přeformuloval. Opravdu jí nepřišlo, že by fungování ve Vrbě byť jen náznakem připomínalo jejich původní domov, ale... "Mi piace così." Sice by ji nikdy nenapadlo, že to tak bude, ale měla celkem ráda ten klid, mír a dětský smích. A kdyby mohla synovce a neteř ušetřit jakýchkoliv masakrů, asi by jí to zrovna nevadilo.
"Cosa Nostra je tvá minulost a tvoje děcka maj právo vědět, čím sis prošel. Neznamená to, že musej žít stejně," pokrčila pak kostnatými rameny a zavrtala si ksicht hlouběji do jeho kožichu. Fakt byla zima, ale nechtělo se jí na to plýtvat magickou energií. Nebo měla prostě jen mazlivou, jen si to odmítala připustit. Stejně jako to, jak ji pohladilo na duši to jeho přiznání. Přidala se však trochu neochotně s vlastním. "A já sem ráda, že žijete a nechali ste se najít."

Únor 1/10; Alfredo

Pořád byla celkem dopálená ze setkání s tou zbabělou trubkou a ještě do toho začalo chumelit jak prase! Tohle je teda pěkně nepovedená zima. Nebo naopak až příliš povedená. Záleželo na úhlu pohledu. Ten její byl takový, že by nejraději vybuchla žárem tisíců sluncí a nechala tu břečku všechnu zmizet v oblaku páry. Takovou mocí ale nevládla takže se musela spokojit s poskakováním závějemi a hledáním míst, kam se sníh jen tak nedostane. Třeba pod stromy. Zrovna támhle jich pár stálo. Navíc cestou k nim zachytila jeden z těch pachů, kterýžto jí nijak zvlášť nevadil. Možná snad i naopak, ale nahlas by to nepřiznala. Jako závratnou většinu pozitivních emocí, kterých byla schopna.
"Ciao fratello," odfrkla k němu a hnedka se bez cavyků začala cpát zadkem přímo k jeho boku. Jestli si tu uzurpoval nějaký teplíčko, měl by se o něj se ségrou přece podělit! "Cosa stai facendo qui? Přemítáš o bytí a nebytí?" Zas tak dobře ho neznala, ale odhadovat to mohla. Ten nepřítomnej výraz mluvil za vše.

L 5/5

>>> Dlouhá řeka, přes Ragar

Byl to (ne)slušně řečeno voser. Ne. Fakt málem vypustila duši, a to i přes to že se poctivě posilnila jídlem, vodou i odpočinkem. Sníh byl všude. Led jakbysmet. Několikrát málem sletěla do soutěsky, když jí podklouzla noha. Asi tak v polovině stoupání uznala, že je zatraceně blbá a blázen. Asi si někde v podvědomí opravdu přála umřít, jinak se tohle ani nedalo vysvětlit. Nejpitomější nápad ze všech nápadů.
Ale už tu byla, takže nezbývalo, než tu túru dokončit nebo si najít místo, kde se zašije k nabrání sil. Kupodivu se uprostřed pohoří zjevila rovinka. A jezírko. Celkem malebný místečko v takovém zapadákově. Bez váhání přišla blíž, aby se znovu napila. Pitný režim se musel prostě dodržovat. Během toho chlemtání kouskem oka zachytila černou siluetu a zhnuseně se otřásla. Bylo dost těžký uvěřit, že tu v tomhle počasí někdo fakt spal. Neměla ale náladu na to někomu škodit a tak si sama našla místo v závětří, kde se schoulila k další pauze na nabrání sil.

L 4/5

>>> Rozkvetlé louky, přes Vodopád

Byla to prekérka. Byla furt dost utahaná z toho srázu a tady to navíc kolosálně klouzalo. Nakonec ale přeci stanula na vrcholu, kde se říčka lámala dolů a bez většího zájmu pokračovala podél proudu dál na sever. Čenichem při tom rejdila vzduchem, jak se snažila zachytit vůni někoho z té méně povedené části rodiny.
Ale stopa očividně vychladla. Přesto to umíněně odmítala vzdát a pokračovala dál. Třeba to vzali přes ty praštěné hory? Tam se jí teď upřímně moc nechtělo. Rozhodně ne bez posilnění. A tak nejdřív z ledové řeky vytáhla pár ryb, pročež si ztuhlé nohy vysušila plamenem a po krátkém odpočinku v zákrytu sněhového jazyka zase vyrazila kupředu. Však ona je najde. Nějak. Někdy.

>>> Nähi přes Ragar

L 3/5
>>> Bukáč přes řeku

Musela uznat, že sněhu bylo fakt požehnaně. Ještě víc než před pár dny, co tu byla naposledy. Kdyby nebyla tak lehké, asi by zapadala až po ušiska, takhle ale aspoň viděla trochu na cestu, ač u toho musela poskakovat jako srnka.
Ani nevěděla, proč se sem vrací. Hledat ztracenou hrdost? Nebo ty dva prevíty, co dali přednost otci před bratrem? Nechtěla aby Dante vyrůstal bez svých nejbližších. Ona tak dopadla a stálo to za starou belu. Teď bratra a sestry skoro neznala a mrzelo ji to. Kdo ví. Kdyby zůstala s nimi, třeba by z ní dokonce vyrostlo něco normálního. Ale to už se nikdy nedozví, tak proč o tom přemýšlet?
Ah. Bezva. Vodopád. Na ten zapomněla. Ale tak. Když to šlo dolů, musí to nějak jít i nahoru, ne?

>>> Dlouhá řeka přes Vodopád

L 2/5

Neodpověděla. Nikdy nevěděla, jak někdo může tak rychle poznat, jestli ho setkání s tím či oným těší. Sotva se pozdravili. Nedalo se říct, jak si padnou do noty nebo ne. Byla to jen prázdná naučená fráze, ale ona nerada lhala, takže ji odmítala vyslovit dřív, než si tím bude jistá. S tímhle vlkem si nebyla jistá ničím. Asi se snažil působit mile, ale to nebyla úplně věc, co by mu pomohla proklestit si cestu k jejímu srdci.
"Hmmm. Tak hodně štěstí, nebude to zrovna bžunda," pověděla ale kupodivu chápavě. Ona byla jen součástí soukolí, které udržovalo Vrbu v chodu, ale i tak to bylo celkem náročný. Jestli tu byl sám... Jí by to asi za námahu nestálo. Ale někdo si prostě nechá rád říkat alfa, i když by snad byl v celém lesa sám. Nic proti gustu.
"To já taky," odtušila s pobavením. OČIvidně byli oba slepí jak troky, ale kdyby to snad nestačilo předvedla mu to v přímém přenosu. Nechala si plameny proběhnout napříč celým kožichem, by zase rychle zmizel v záplavě neškodných jisker. Bylo to jen poukázání, nechtěla tím vyhrožovat nebo něco. Ale byla vděčná, že jsou konečně na kraji smečky, odkud se mohla pustit dál.
"Na spěch nemám, ale napatřim sem," poukázala na skutečnost, která byla přímo do očí bijící. Necítila se v cizím baráku komfortně. "Sorry za nezákonný vniknutí," dodala něco, co nepoužívala moc často. Omluvu. Nešlo jí to dobře přes pysky, ale on byl v právu a to musela uznat i ona sama. "Tak někdy jindy někde jinde," poznamenala s odmávnutím oháňky a vyrazila o dům dál. Snad ne do dalšího osídleného lesa. Ne že by ho vážně potřebovala ještě někdy vidět.

>>> Rozkvetlé louky přes Mahtae jih

L 5/5

Automaticky obrátila hlavu směrem, kam ukazoval a rovnou se i rozešla podél srázu. Jestli si ji chtěl pohlídat, stačilo, by ji následoval. Ona tu odmítala vyset ze srázu a čekat, až se rozhoupe. "Hmm," zamručela celkem bez zájmu. Co jí bylo po jeho jménu, že? Ale pak si vzpomněla, že on je tu doma a ona je jen otravný impostor, tak se v sobě pokusila vyšťourat alespoň kousek slušnosti. "Lia. Vim. Nedávno sem tam byla," ujistila ho, že o jeho starost vážně nestojí a brodila se tou bílou hovadinou kupředu. Jestli toho napadne ještě víc, asi bude muset hopsat jak kamzík, aby před sebe viděla na cestu.
"Jak dlouho tu je smečka?" Prolomila pak ticho celkem nečekaně ona. Tohle jí ale vážně vrtalo hlavou. Přišlo jí, že tu byla celkem nedávno a zelo to tu prázdnotou. Ale taky za sebou měla dost času bezduše stráveného ve Vrbě. Těžko říct, kolik času kolem skutečně proběhlo.
"Zahřátí? Jakože co?" Optala se z podezíravě přivřenýma očima. Její poslední setkání s vlkem se zvrtlo v celkem nechutný sexistický narážky, takže byla připravená na nejhorší. A fakt se s nikym tulit nehodlala. Už s Dantem to bylo dost mentálně vysilující. Nebo se jí pokusí zatáhnout do pelechu a pak si jí tam nechá jako otroka? To taky znělo jako něco, čeho by byl jakejkoliv chlap schopnej. Brr.

L1/5

Lia žádnou pomoc nečekala a ani o ni nestála. Bylo pro něj dobře, že se o nic nepokusil, protože pak by mu asi urafla pařátu. I přes to, že tu byli u něj doma. Na hrdost se jí ale nešahá. Vyšli z toho tedy oba dobře.
"Hele, mi je to úplně jedno. Prostě někam, kde ti nebudu zavazet. Nesnášim, když se vostatní procházej po našem lese, tak to nebudu dělat někomu jinýmu. " Protočila očima, by dala najevo, jak strašně nerada se do týhle situace dostala. "Třeba na sever. Nemám konkrétní cíl," dodala, ale zatím se z místa nehnula, dokud on ji k tomu nevyzval. A v duchu si přála, aby návštěvníci Vrby byli taky tak spořádaní. Alespoň by nemusela vždycky vzteky podpálit půl lesa!

L 1/5

Lia bez hnutí napůl ležela a napůl vysela ze srázu a netrpělivě plácala šťětkovitou oháňkou do sněhu, až létal do všech stran. Naštěstí to místnímu netrvalo až tak dlouho a brzy spočinula zrakem na dost nudnym hnědym vlkovi, který považoval za nutné sdělit jí očividné. Nedovolila si úplně protočit očima, ale trochu otráveně jimi alespoň zakoulela. "Nazdar. Jo, všimla sem si. Škoda že to nebylo poznat zespod," konstatovala věcně tentokráte ona. A pod dozorem zdejšího konečně dokončila svou cestu vzhůru a spočinula všemi končetinami na pevné zemi. "Takže vokážeš mi nejrychlejší cestu vodsaď nebo si jí mám najít sama?" Vznesla jediný dotaz na kterém záleželo. "Krom tý zpátky dolu teda, to bych musela protestovat," dodala, mimoděk se trochu naježila a přeměřila si ho pohledem. Byl by nebo nebyl by schopný ji skopnout dolů? Bylo zřejmé že z jeho vzhledu to nepozná, takže si musela počkat, až zase otevře tlamu.

L 5/5

>>> Mahtae jih

Byla to pořádná fuška, vyškrabat se po strmém srázu nahoru, ale ona jest vlkem umíněným a bojovným, takže nakonec překlenula okraj a znaveně se svalila přímo tam. Obě levé končetiny jí při tom pořád bezvládně visely ve vzduchoprázdnu.
Na odpočinek ale neměla čas, protože tu něco nehrálo. A když popadla dech, pochopila také co. Bylo to tu označené. Smečka. To jí tak chybělo. Nejen že začíná cítit hezké emoce, ale teď jde ještě proti svým zásadám a vkročila na cizí území bez pozvání. Nejraději by sama sobě vypálila na zadek cejch pokrytce. Nebylo tomu ostatně tak dávno, co z Vrby dost hnusným způsobem někoho vyštípala. A teď byla sama narušitel. Nejradši by se z toho...
No to necháme na jindy. Otráveně protočila očima a vyslala k tmavnoucí obloze své skřípavé vytí. Jestli jí odtud bude chtít někdo vypoklonkovat, bude jí muset ukázat cestu, protože tou samou se fakt vracet nebude.

L 4/5

V lese to bylo celkem fajn. Míň sněhu i větru. Ale proč byly ty stromy tak obrovský? To je taky místní výmysl nebo tohle někde ve světě vážně roste? Jo. Přemýšlet o stromech taky není úplně její obyčej. K čemu jen ji to sourozenci zplozením potomstva dohnali? Jo. Všechno je to jejich chyba. Lacrimy a Alfreda. Tak. Až se jí příště dostanou do tlap, vytřepe z nich duše.
Teď ale měla co dělat, aby si udržela tu svou. Zamyšlení a mlha ji zavedly až k řece. Naštěstí její povrch brázdily velké kry, na které se jí povedlo vyškrábat. Celá zmáčená pak přeskákala na druhý břeh, kde se vysušila svou ohňovou magií a zamručela. Vypadalo to, že teď před ní stál sráz, který musela překonat, chtěla-li v toulkách pokračovat, aniž by nachodila kilometry a kilometry kolem...

>>> Bukáč

L 3/5

>>> Vrba, přes Hrušku

Lia neni žádný chůva že jo? A trochu ji děsilo, že v přítomnosti těch malejch krys jí měkne mozek. Chvílemi si to snad užívala! A to byl pocit tak cizí, že nevěděla, co si s nim počít! A tak brala nohy na ramena. Celkem zbabělé. Ale k dobru jí snad mluví to, že před jinou krvelačnou bestií by neprchala. Postavila by se klidně běsnícímu medvědovy. Ale svým emocím? Navíc těm pozitivním? Ani nápad. Ona je vztekloun, zmar a protiva. Necítí náklonnost, neusmívá se. Existuje, nežije!
Lepší bylo brodit se sněhem. Vlk ví kam. Možná tudy sem prve přišla s Dantem. Skrz tu hnusnou chumelenici? Těžko říct. Dneska bylo vidět podobně na nic. Kdo kdy viděl mlhu v těchhle mrazech? Jo. Gallirea je prostě šílenost. Radši pryč odtud než jí z toho hrábne.

>>>Mahtae jih přes sekvoj

L55 (5/5)

"Tvoji povedení sourozenci," vysvětlila Cielovi, ale to už si jí asi přes nadšení ze zjevení máti moc nevšímal. Bylo to divný. Sledovat jak se k sobě mají. Zvlášť když si vůbec nebyli podobní. A ten jeho kukuč. Jako by čekal, že mu matku na místě zakousne. Asi vypadala vážně děsivě, když i zakňučel. Toho se s cizákem vyvaroval. Nebo to jen neslyšela.
"Nojo. Já ti jí nezamorduju. Sem jenom vytočená," odtušila k němu a celkem dost sebe i jeho nesnášela za ten pocit provinilosti. Ten do její hlavy nepatřil sakra! Z těch děcek jí tu měkne mozek! Asi by s nima neměla trávit tolik času. Čehož se hodlala i držet, takže když tak nerozhodně přešlapoval mezi ní a Vivianne pokrčila rameny. "Di s mámou, ne asi," doporučila mu prostě, ignorujíc fakt, že ji tím zaváháním vlastně potěšil.
A jelikož les byl označený a o vlčata se pro změnu staral někdo jiný, vydala se zase jednou pryč.

>>> idk