Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Lorna se trochu bála. Nedivil jsem se jí. Ale mnohem více než vlků ze smeček jsem se bál tuláků. Však tuláci byli ti, co zabili mého bratra a vetřeli se Nicosovi do přízně. "Určitě budou normální," řekl jsem odhodlaně a opravdu jsem tomu věřil. Na její druhou otázku jsem se musel trochu zamyslet. "TO záleží na tom, jací vlci tu budou a taky na tom, jestli mě budou chtít přijmout," řekl jsem. Co jsem ovšem neřekl byl fakt, že bych tu raději zůstal s Lornou, ale věděl jsem, že ta se bude chtít vrátit ke své vlastní smečce. Třeba se mi ji podaří přemluvit. Třeba zůstane taky... Škoda, že její smečka je tak blízko mé rodné, jinak bych šel s ní. Než jsem stihl cokoli promyslet, objevila se u nás vlčice a vlk, kteří se zjevili z hloubky lesa.
Naklonil jsem hlavu dolů v úkloně. "Zdravím," pronesl jsem hrdým hlasem tak, jak mne učila matka. "Jmenuju se Leszek a pocház..." zarazil jsem se. Ze Sarumenské smečky už jsem nebyl, tak odkud jsem pocházel? "zím z jihu," dořekl jsem bez zadrhnutí nebo pauzy. Byl jsem syn alf a rétorika byla mou přirozeností. Hlas jsem uměl ovládat. "Hledám smečku, do které bych se mohl přidat, pokud by mne přijala," vysvětlil jsem. "Tohle je moje společnice," dodal jsem směrem k Lorně, kterou jsem takticky nepředstavil. Pořád jsem byl nedůvěřivý, i když členům smečky jsem věřil více než tulákům. Pokud bude chtít, představí se sama.

//Aina

Lorna byla naprosto úchvatná. Kdybych mohl, tak jí najdu nějaký les, kde by byla naprosto v bezpečí a nic by jí nehrozilo. Hlavně, aby jí tam nikdo nemohl ublížit, to by bylo hlavním kritériem pro výběr takového lesa. Musel bych pak vytrhat i keře s trním, aby se náhodou nepíchla do tlapky a třeba neusnula na věky... "Neboj, už se to nebude opakovat," odpříshl jsem jí a tlapku si dal tam, kde bych měl mít nejspíše srdce. Nechtěl jsem ji děsit a tak jsem se rozhodl, že už ji nikdy nebudu objímat, pokud mi nedá výslovný souhlas.
Kráčel jsem do lesa, která Lorna označovala za možné území smečky. Pokud by tam byla, možná bych se k nim mohl přidat. Bylo to dost daleko od mého rodného lesa a dostatečně toto místo zajišťovalo, že mě nikdo nebude moc vyčmuchat. A jen co jsem vkročili do lesa, cítil jsem smečku. Bylo to jasné. Zastavil jsem se. "Máš pravdu je tu smečka," prohodil jsem a podíval se na Lornu. Jestli se k nim přidám, tak Lorna by se mohla přidat se mnou ne? Nepřežil bych, kdyby odešla. Tahle myšlenka mne napadla až teď, tak blízko cíli.

//VVJ

Možná bylo unáhlené se takhle moc o Lornu obávat, ale já jsem se opravdu bál, že jí něco ta podivná cizinka provedla. Mohl za to nejen fakt, že vypadala jako mrtvá, ale taky moje traumatická zkušenost se smrtí bratra a zmizením v podstatě celé rodiny. Nemohla se tedy divit tomu, že jsem se o ni tolik obával. Vypadala ovšem naprosto v pořádku i tak mluvila a jak jsem si ji prohlížel, nenašel jsem na ní žádnou chybu nebo bolístku, která by potřebovala ošetřit. Asi je opravdu v pořádku, ale i tak bych na ni měl dávat pozor. Pohlédl jsem na ni a kývl hlavou.
Kráčeli jsme směrem ke smrduté řece, která rozhodně nebyla ničím příjemným. Nehodlal jsem z ní pít, takže jsem jenom kráčel po břehu s nakrčeným čenichem. Když jsem dal Lorně na hlav věneček, zareagovala poměrně dost přehnaně. Od jejích zubů jsem ovšem neuskočil a tak mne mírně přejely po tlapce. Naštěstí se nezakousla. "Och promiň, promiň, to jsem nechtěl," omlouval jsem se hned. Měla teď věneček na hlavě, ale nakřivo. Neopravoval jsem jí ho. "Koukej, támhle to vypadá jak zajímavý les, myslíš, že tam někdo bude?" pronesl jsem a pokusil se tak vzdálit od vody, která mne opravdu nepříjemně drbala v čenichu.

//Mechový lesík

Už jsem se chtěl vrhnout na vlčici, když se Lorna pohnula. Byl to ten nejkrásnější pohyb a zvuk, který jsem kdy slyšel, protože nebyla mrtvá! Byla živá! Živá a zdravá! Nezastavil jsem se a vrhl se jí kolem krku, i když to pro ni možná bude moc. Do očí se mi draly slzy. "JÁ myslel, myslel jsem, že," vysvětloval jsem o překot do jejího kožichu. Odtáhl jsem se a prohlížel si ji, jestli je opravdu celá a jestli jí nic nehrozí. Už jsem se nadechoval, že jí řeknu, že to byla pitomá zábava. Pohledem jsem se držel na Lorně, když mě něco štíplo a já najednou měl hroznou potřebu ji chránit a opečovávat. "Jsi v pořádku? není ti nic? Nebolí tě něco?" ptal jsem se poplašeně.
Lorna se rozhodla odejít a já byl rád. Nerad bych s touhle divnou vlčicí, co mohla být nebezpečná, nechával svou Lornu. "Sbohem," řekl jsem jenom vlčici a už si to pelášil s Lornou po boku pryč. Potřeboal jsem si s ní promluvit o samotě. "Potkal jsem partu bobrů, která dělala závod na řece a..." vytáhnul jsem věneček, který jsem měl zapletený v kožichu. "Vyhrál jsem!" culil jsem se na Lornu, když jsem jí položil věneček na hlavu. Vypadala nádherně a v bezpečí, tak to mělo být.

//Aina

//Mahtae sever

Vykročil jsem od řeky k jezeru a vydal se směrem, kde jsem Lornu u jezera nechal. Už jsem nebyl žádné mimino, ale adolescent, který měl přehled. Takže jsem viděl, že se její kožich nachází přesně tam, kde jsem ji opustil. Jenže tam s ní někdo byl. Někdo cizí. Nelíbilo se mi to. Náhle jsem uviděl, jak se Lorna začala sunout k zemi. "LORNO!" vyjekl jsem a rozeběhl se co nejrychleji k vlčici, abych ji případně chytil, než se úplně sesunula k zemi. Nemohla umřít? Ona ne? Kolem mne byla jenom smrt a umírání. Lorna vypadala jako hotová chcíplotina. Její bezvládné tělo vypadalo, že nikdy ani nemělo energii existovat a stát rovně.
Vyvalil jsem oči na tu vlčici, co tu jen tak postávala. "COS JÍ PROVEDLA?!" vyštěkl jsem a slinami jsem ohodil vlčici. Bylo mi to fuk. Začal jsem na ni cenit tesáky, pokud Lorně ublížila ona a jelikož tu nikdo jiný nebyl bylo to pravděpodobné, zasloužila si zemřít. A to jsem mohl taky velice rychle zařídit.

//delta

Popravdě mne poháněla hlavně snaha dostat se co nejdál od Sarumenu. Setkání s Lornou, která na mne možná čekala, ale možná taky nečekala, bylo až vedlejší. Chtěl jsem jí říct, co se všechno stalo a proč jsem se hned nevrátil, když jsem se šel jenom umýt, ale taky jsem chápal, že už mohla dávno odejít, když jsem se nevracel. Rozhodně by to pro ni bylo bezpečnější, než jenom tak čekat někde uprostřed kraje u nějakého jezera. To by bylo nebezpečné, navíc pokud čekala sama a neměla sebou nikoho, kdo by ji mohl pomoct se bránit proti krvežíznivím cizákům. Přidal jsem do kroku. Měl jsem trochu tušení, že by se mé nové kamarádce mohlo něco nepříjemného stát.

//VVJ

Vykotil jsem se z našeho dřeveného člunu. Vypadalo to, že jsme s Třískou dojeli první! Opravdu první! Dostali jsem korunku a všichni kolem nás tancovali. Tříska byl v sedmém nebi. Konečně to vypadalo, že získal nějaké uznání od svých přátel a rodiny. Podal mi tlapku a já mu s ní potřásl. Nechal jsem ho potom, ať si užívá místní veselici. Já byl ještě popravdě celkem mrně na to, abych se tu pouštěl do nějakých oslav. A pak taky jsem nevěřil úplně těm cizákům, kteří se účastnili závodu se mnou. Bylo načase se zdejchnout a to co nejrychleji. Po tom, co se stalo od cizáka bráchovi jsem nehodlal nic riskovat. Usmál jsem se naposledy na třísku a zamával mu tlapkou, než jsem se pustil proti proudu řeky zase zpět na sever. Doufal jsem, že tam na mne Lorna počkala a taky jsem doufal, že třeba naleznu nějaký nový domov, který by byl co nejdále od Sarumenu. V těchto končinách jsem byl svému rodnému lesu až nepříjemně blízko.

//Mahtae sever

//Na to, že jsi psala, že se jedná o tvou první osudovku, tak to byla hodně dobrá pecka! Rozhodně jsem si to užila a bavilo mne i možnost využít vlastnosti + náhoda s kostkou. Možná bych příště jenom nepsala, co je potřeba přehodit, aby to bylo až do poslední chvilky překvapení, jestli to dáme nebo nedáme :D

Jinak bych poprosila drahokamy a mušle. Do vlastností nechám na tobě, kam je dáš.

Můžu poprosit o adolescentni vzhled? Díky.

//Mahtae jih

Dostal jsem se mimo peřeje, ale v tlamě jsem cítil krev. Musel jsem se kousnout do jazyku. Navíc jsem cítil, že mám odřenou tlamě zespodu. Naráz byl nepříjemný, ale víc mě děsilo, že Tříska skončil ve vodě. Začal jsem trochu pádlovat směrem, kam bobr letěl. Uviděl jsem jeho hnědý kožich a podal mu tlapku, abych ho vytáhl na vor. Byli jsme poslední. Možná bylo vše ztraceno, ale v očích malého bobříka jsem viděl jednoznačnou snahu vyhrát. Nikdo z vlků si ho nevybral. Byl to outsider stejně jako já, potřeboval jsem nějaký úspěch a bobr evidentně taky.
Rozhodl jsem se, že se pokusím ostatním vyhnout a zároveň zkusím odhadnout nejlepší proud. "Trísko, poznáš kde je proud nejrychlejší? " zeptal jsem se. Bobr ani neodpověděl a jen namířil tlapu směrem a tak jsem tam začal pádlovat v naději, že proud tam bude rychlejší.

obratnost + hod 14

Tříska i já jsem přežili další problematickou část trasy. Jenže to nebylo všechno. Poplašené bobří písknutí signalizovalo další problém a já se pohledem zaměřil před nás. Řeka se tu rozdvojovala. Jedna její část vedla do peřejí. Tam se taky vrhl jeden z vorů, který řídila hnědá vlčice. Zbláznila se? Zabral jsem pádlem a se vší parádou jsem zamířil do pravého toku řeky. Nehodlal jsem riskovat. A i když kvůli tomu nejspíše s Třískou prohrajeme, nebudeme aspoň o končetinu kratší. "Zkusíme to proplout," řekl jsem bobrovi. "Drž se." Sám jsem opět zaryl drápky do dřeva, už mne to začínalo celkem bolet.
Cesta nás vedla mezi kameny a já se rozhodl, že nejjednodušší bude prokličkovat.Jenže už jsem byl unavený, takže mi to tak dobře nešlo, jak jsem předpokládal. Ale co se dalo dělat, musel jsem se snažit. Zatl jsem zuby a doufal, že se nám tohle podaří s Třískou přežít. O nic jiného už mi vlastně ani nešlo.

//Hod 3 + obratnost

Dařilo se. Držel jsem naši obranu hlavně nad hlavou mojí a Třískovou. Ne, že bych se snad bál o svůj vlastní kožich, ale už jsem se prostě pod nevešel a tak můj zadek, který čouhal ven, dostal několik zásahů hlavně od menších kamenů. Zaryl jsem drápky do těla loďky a doufal, že se udržíme. A hle, kameny přestaly padat. Vrátil jsem pádlo do vody a doufal, že nás to moc nezbrzdilo. Pořád jsem byli druzí, což byla výhra. Vepředu se to trochu promíchalo, ale nám se dařilo jet stále vpřed. Na další přemýšlení nebyl čas, už jsme se blížili do zatáčky. Zabral jsem a podařilo se mi nás po proudu nasměrovat. Jenže přímo před námi byla další nástraha. Spousta kmínků, které ležely přes trasu. "Přeskáčeme to?" zeptal jsem se Třísky. "Já to nezvládnu," pípnul bobr. "Vyskoč mi na záda, zkusíme to přeskákat najednou. A drž se," nabídl jsem. Pustil jsem se pak dopádlování, abychom nabrali rycholost. I bobr se dal do práce a naše plavidlo začalo zrychlovat. "Teď!" dal jsem signál a mírně se nahl, tak Tříska udělal, to co jsem po něm chtěl. Vylezl mi na záda a chytil se. Já pak vší silou začal skákat přes nástrahy a doufal jsem, že se mi to povede překonat i s bobrem na zádech.

//obratnost + hod 13

Před námi se objevila spousta nástrah, ale dařilo se nám je překličkovat. Náhle jsem ovšem přehlédl trávu, která se nám objevila v cestě. Opřel jsem se o kormidlo, ale nepodařilo se mi zatočit dostatečně rychle, takže jsme projeli travinou a ztratili tak něco z naší rychlosti. Před námi teď byla řeka čistá, takže jsem doufal, že jsme to nejhorší přejeli. "Dobrá práce Třísko!" houkl jsem na bobra vepředu, který se pomocí ocasu a tlapek snažil pádlovat a pohánět nás dál a dál. Špička naší klády si razila cestu vodní clonou a já začínal mít naději, že bychom mohli minimálně tenhle závod přežít. Na výhru jsem si nedělal naděje. Jenže před námi byla jen jedna loďka. Ohlédl jsem se a uviděl ostatní dvě loďky za námi. Byli jsme druzí. Že by šance na výhru?
Jenže náhle jsem uslyšel křik a uviděl břeh, který se začínal sesouvat. Byl jsem rozhodnutý, že i tuhle překážku překonáme. Jenže jsem nevěděl, jak. Rychlost jsme neměli dostatečnou, abychom propluli než hlína začne padat. A rozhodně jsem já nebyl tak silný, abych ustál to, že začne hlína padat. Rozhodl jsem se, že zkusím něco jiného. Nasměroval jsem naši loďku přímo na prostředek mezi oba břehy. Pokud bude padat kamení, tak to by mělo silou gravitace letět dolů hned u břehů a hlína, co na nás doletí? "Ke mně Třísko! Schováme se," houkl jsem na bobra a vysunul celou naši placku, kterou jsem používali jako kormidlo. Otočil jsem ji nad nás oba. Mě tedy zakrýval hlavně hlavu a hrudník a ne zadek, ale to nevadilo. Bobr byl schovaný celý, což bylo hlavní. Doufal jsem, že tohle přežijeme. (Hod 9)

//mahtae jih

Vydrápal jsem se na naše plavidlo a doufal... ne já pevně věřil, že Tříska ví, co dělá. Závod jsem neměl úplně v plánu, když jsem se loučil s Lornou, ale to jsem mohl nechat tohohle podivného malého bobříka jen tak? Vypadal zoufale. Skoro stejně zoufale jako já. Třeba taky v životě neví, kam by měl patřit a co dělat a tenhle závod by mu mohl pomoct se stát šampionem toho jejich bobroviště. To by mu určitě udělalo radost. Tříska se zrovna drbal jedním klacíkem mezi velkými předními zubisky a hodil na mne "heh" pohled, takže jsem raději odvrátil zrak.
Náhle se rozezněl signál ke startu a Tříska odrazil od břehu. Chytil jsem tlapkou naše podivné kormidlo, které mělo pomáhat zatáčet a doufal, že tahle jízda nebude moje poslední. Voda byla živá a dravá. Z kopců nejspíše roztálý sníh posbíral všechno, co se dalo, protože postupně začínala i voda houstnout. A ne v tom dobrém slova smyslu. Větve, charáčí a jiný nepořádek se kolem nás kupily a bylo potřeba vymyslet, jak se dostat skrz. "Silou to nepůjde," houkl jsem na Třísku, který si připravoval zubiska, aby vše přežvýkal. Tohle by se nám nepovedlo. Ale mohli jsme využít něco, co ostatní ne. Já byl malinkatý a bobr taky nic moc nevážel. Naše mrňavost by nám mohla pomoci, protože nebude tak složité prokličkovat mezi vším tím nepořádkem. Začal jsem používat naše kormidlo a navádět nás skrz. "Drž se Třísko!"

Hod: 7 + obratnost (6 hvězd tedy 1 bod)

Jen jsme vše sledoval z povzdálí. Nebyl jsem úplně ochotný se přidávat k té početné skupince podivných zvářítek, která se překřikovala a u toho podivně pískala. Chtěl jsem se jenom umýt a vrátit se zpátky k Lorně. Jenže náhle jsem si všiml, že se jedno ze zvířat pustilo do vykládání o nějakém závodě. Než jsem se stihl pořádně rozkoukat, byl u každého vlka jeden hnědý společník a společně se snažili opravit svoje plavidlo. Polkl jsem na sucho a pomalu začal couvat. Nechtěl jsem se zapojovat do závodu. Určitě ne s cizákama, co mě mohli sníst. Jen se umýt a vrátit k Lorně. Umytý už jsem, takže teď se hezky nenápadně postupně vzdálím a až budu mít jistotu otočím se a uteču, jo to zní jako dobrý plán, takhle mne nikdo nebude moct sežrat a...Udělal jsem neurčitý krok vzada a... "Ííík," vypísknul jsem, protože se moje noha zastavila o hnědé zvíře, které na mne vejralo. "Ehm... já jsem na odchodu," řekl jsme nejistě, ale vypadalo to, že tohle je ten Tříska, o kterém mluvil ten jiný hlodavec. "Já jsem Tříska a jsem bobr," vypadlo z hnědého zvířete, tedy bobra Třísky. (// Nevím proč, ale naskočilo mi to video K..wa bober xD)
Chvilku jsem na něj koukal a on koukal na mě. "Nikdy jsem závod nevyhrál..." pronesl lítostivě. "Pomůžeš mi?" Podrbal se bobr na hlavě. Podle všeho nebyl nejostřejší tužka v penálu, i když se jmenoval Tříska. Možná právě pro to. Kdo by pojmenoval svoje dítě Tříska? Nechtěl jsem mu pomáhat ať už se jmenoval jakkoli. Nemohl jsem se zdržovat a zaplétat do něčeho tak nebezpečného, potrhlého a zároveň tak naprosto ..."Fajn," slyšel jsem sám sebe, jak souhlasím s tím, že tomuhle chudákovi pomůžu. Bobr plácl ocasem a už mne kolébavým krokem vedl směrem ke svému závodnímu stroji.
Byla to v podstatě kláda, která nebyla skoro vůbec opracovaná. Občas do ní někde kousnul. Co ovšem měla opracováno byla špička, kterou měla... no do špičata. "Vypadá to, jako ohromná tříska, Třísko," pronesl jsem a pochybovačně se na plavidlo podíval. "Jo jo, piloval jsem to dlouhý týdny," kývl bobr pyšně hlavou. "A víš, že nestačí mít jenom špičku, ale že by to chtělo i něco na sezení a tak?" zeptal jsem se pochybovačně. Bobr na mne koukl, ale v jeho očích nebylo vůbec žádné porozumění. Pohledem jsem zaletěl k plavidlům ostatních. Všechna plavidla vypadala podstatně líp a víc opracovaně, než to naše. "Fajn, zkusíme to aspoň trochu dokončit, než závod začne," pronesl jsem. Dělat vnitřek voru nějak extra už nemělo asi význam, takže jsem jenom odstranil některé výčnělky a s pomocí Třísky jsme vytvořili z kusu dřevěného kolečka něco jako kormidlo na tyčce dozadu, abych mohl udávat směr lodi.