Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vrhl jsem se na vlčici. V mojí hlavičce to musela být ona a jedině ona, kdo zamordoval bratra, že z něj zůstala jen kůstka a krev. Nikdk jiný tu nebyl a ona možná byka vrahem. Ano mladým vrahem, ale tak na věku nezáleží ne? Navíc co by dělala mladá vlčice mimo smečku v zimě, pokud nebyla vyděděnec. Třeba zabila a ze smečky ji vyhodili a teď se živila pojidaním vlčat. "Zabilas ji... brach...u," řval jsem a namáhavé dýchání prozrazovalo, že ani já nejsem kdovíjaký bojovník. Jenže to už mne zadní tlapkou odkopla. Její tlapa trefila moje břicho a já odletěl metr s půl dozadu. Měla sílu staršího. I když neměla zkušenosti z boje, její věk ji dával převahu. Ale pořád to byla holka a i když starší, neměla takové odhodlání jako já. V břiše mi bolestně luplo, ale s vrchní srstí naježenou jsem se připravoval k druhému vypadu. Vůbec jsem nevnímal, co říká.

Nová magie od Života bez hvězd - země
30 drahokamů
Hvězdička do magie pod 5* - emoce
Vlčecí pitíčko
Vymaxování jedné vlastnosti - obratnost
3 hvězdičky do libovolné (i výjimečné) magie - emoce
50 drahokamů
Vymaxování jedné magie - země

Připsáno a děkuji za účast :>

Vyválej někoho ve sněhu *

Nález mne donutil vydat zvuk, který jsem snad nikdy ještě nevydal. Bylo to tu. Brácha byl mrtvý, ale místo toho, abych našel jeho kousky a mohl ho dát nějak dohromady, byla tu jenom krvavá skvrna, která se postupně vsakovala do sněhu. Co když je brácha schovaný pod sněhem? Třeba se jenom říznul? Začal jsem kopat v krvavém sněhu, ale čím hlouběji jsem byl, tím jasnější mi bylo, že nic nenaleznu. Našel jsem jenom chlupy, krev a jeden kousek kosti. Byl tu bratr. A zároveň nebyl. Pach krve mne naplnil děsivým strachem, že ta příšera by tu ještě mohla být. A tak když mne oslovila malá vlčice, která se tu zjevila kdo ví odkud. Nejspíše slyšela můj nářek a přiběhla, ale moje vidění se zúžilo strachem jenom na přežití. Neslyšel jsem ji přicházet a tak, když konečně promluvila a já zaznamenal její příchod, vyskočil jsem vyděšením a hned přešel do boje. Skočil jsem po ní a nejspíše ji strhl na zem, kde jsme se váleli ve sněhu. "Kde je?! Kde je můj brácha?! Co jsi mu udělala?!" vrčel jsem a křičel vlčici do ksichtu, což asi nebylo úplně to milé přivítání, které čekala. Neměla se ovšem plížit ke mně, když jsem evidentně nebyl úplně v dobrém rozmaru. Chudák Satori odnesla můj strach a hněv na všechny. Stál jsem na ní a prskal, vrčel. Jenže jsem pořád byl ještě malý kluk. Nebyl jsem už miminko, ale rozhodně jsem nebyl ani žádný velikán. Byl jsem prostě jenom vlčecí děcko, které se snažilo téhle vlčici dokázat, že je něco víc. A tak jsem tam nad ní stál a vrčel, uvědomil jsem si, že vlastně nevrčím, ale brečím. Můj hněv přešel ve smutek a nářek v brek. Bylo to hrozné na poslech i na pohled. Otázka byla jak se zachová Satori.

//potok
//Zkus zahrát písničku na rampouchy.

Šel jsem tedy odhodlaně tam, kam mne poslala vlčice. Nebyl jsem úplně chytrý, abych jí z něčeho podezíral. Nebo možná to nebylo o chytrosti, ale o zkušenosti. Zatím jsem měl špatných zkušeností s vlky málo. O tom, že mého vlka zabil právě vlk, konkrétně ta vlčice se kteoru jsem mluvil, jsem neměl ani ponětí. Podle mého mlžného zjevení bratra sežrala příšera a tím to haslo. Šel jsem tedy směrem, který mi vlčice ukázala a doufal, že třeba bratra najdu živého a bez úhony. Naděje tu byla pořád. Cestou jsem uviděl navátý vítr. Slunce se opíralo se svou upadající silou do krajiny a rozzářilo rampouchy, které se na navátém sněhu vytvořily. Usmál jsem se a do několika z nich ze srandy šťouchl tlapkou. Snažil jsem se je rozehrát, ale byly tak slabounké, že místo, abych si na ně zahrál, tak jsem je ulomil. Jenže jsem byl ještě malé vlče, aby mne to rozesmutnilo a nebo možná jsem nebyl už tak malé vlče, aby mne to rozesmutnilo. Tak jako tak jsem šel prostě dál a nechal polámané rampouchy za sebou.
Vlčice tvrdila, že to muselo být někde tady, ale čerstvý sníh zahladil všechny stopy, takže jsem musel prostě jenom hledat pomocí svého čenichu. Nebylo to nic jednoduchého, protože jsem ho měl pořádně zmrzlý. Musím se vrátit domů. Jenže jsem to nechtěl vzdát a tak jsem hledal a prohrabával všechna místa, kde bych mohl kosti najít a pak... Nebyly tu. Žádná kost, kostička ani kůstka. Nezůstalo tu nic. Jen velká rudá skvrna od krve, která se vpila do sněhu a zabarvila ho do růžova. Někdo tu byl zraněný nebo možná i umřel, ale nezůstalo po něm nic. Sedl jsem si k rudé skvrně a přičichl. Voněla jako bratr, ale ten tu nebyl. Zvedl jsem hlavu a zavyl. Téhlé a smutné vytí se neslo okolní krajinou.

Nabídni pomocnou tlapku vlkovi v nesnázích / odvděč se za poskytnutou pomoc

Amos se začal kroutit jako žížala, že mi nepomůže. Já byl zase naštvaný, že on mi pomoc slíbil a teď to nechce dodržet. Vypadalo to jako patová situace, než se u nás zjevil nějaký duch vánoc minulých a hodně smrdutých. Přišla k nám vlčice, která smrděla jako by se rok nemyla a přitom vypadala celkem vlhce, jako by vylezla před chvilkou z řeky. Proč se někdo umývá v téhle zimě? Nechápal jsem proč se nebojí, že nastydne, nebo něco podobného, ale asi to nebylo moje místo, abych soudil. Rozhodl jsem se tedy poslouchat a třeba se dozvím něco o bráchovi. Trochu mne zaskočila tím, že sežrala nanuk, co jsem nakousnul, ale aspoň jsem tím poskytl nějaké odvděčení se za informace, které mi pak poskytla. "Hledám bráchu, nebo spíše to... to... někdo mu ub...ublížil," zakoktal jsem se a doufal, že mi tahle šedá pomůže, když Amos evidentně odmítl. "Potřebuju ho najít a jeho ostatky pochovat, než je ně.. něco... no... nech...nechci," koktal jsem a vypadalo to, že vlčici nudím. Seber se! "Prostě ho někdo zabil a já ho chci najít," vychrlil jsem ze sebe nakonec všechno, co jsem potřeboval říct v jedné krátké větě. Vlčice pak naklonila hlavu a vypadalo to, že mi dá taky košem. Už jsem se s tím smířil, ale ona pak řekla, že něco viděla a věděla i kde. Radostně jsem zavrtěl ocasem, protože tohle byla konečně nějaká pořádná stopa, jak najít bratra. Hlavou jsem se podíval tím směrem. "Děkuju, děkuju moc," řekl jsem jí vděčně a už mne vůbec nemrzelo, že mi sežrala zbytek rybího nanuku. "Kdybys potřebovala, tak v Sarumenské smečce ti můžeme kdykoli pomoct," sdělil jsem jí radostně a ani jsem nečekal, než se od nás odpojí. "Sbohem" sdělil jsem suše Amosovi, který u mne klesnul tím, že mi odmítl pomáhat dál. Rozeběhl jsem se tam, kam mne vlčice poslala. Byl jsem ještě moc malinkatý. Prostě jsem jí věřil. Netušil jsem, že jsem se právě setkal s osobou, kterou bych měl nenávidět a že jsem jí navíc ještě slepě důvěřoval. A já blbec jí i nabídl pomoc své vlastní rodní smečky.

//liliový palouk

Pokus se připravit nápoj na zahřátí.

Amos odmítl můj rybí nanuk. Nedivil jsem se mu. Protože i mé maličkosti to nechutnalo. Bylo to popravdě docela dost nechutný. Začínala mi být zima, takže jsem došel k řece a napil se z teplého proudu řeky. Navíc jsem na břehu utrhl trochu řas zuby a ty jsem při pití taky vypil. Působilo to celkem blahodárně. Jednoho to krásně zahřálo v bříšku. Nemusel jsem se tak namáhat, abych se pořádně zahřál. Jenže pocit zahřátí z teplého nápoje byl jenom krátkotrvající.
Začínala být fakt pořádná zima a to se mi rozhodně nelíbilo. Ne, že bych mohl tenhle svůj postup vzdát, ale rozhodně jsem nechtěl chodit jen tak náhodně. Evidentně jsem nebyl úplně nejlepší v hledání ostatků svého bratra. Hledat kostičky nebo to co z něj zůstalo byla psychicky náročná práce a to ještě nepočítám s tím, že je vůbec musím najít. Byl jsem z toho vyřízený a navíc to vypadalo, že Amos se mi nakonec pomoci neodváží. Nebo spíše, ho to přestalo bavit. Pitomý cizinci, musím najít někoho ve smečce, kdo mi pomůže. "Ale vždyť jsi říkal, že po...pomůžeš?" zakoktal jsem se a nebyl jsem vůbec odhodlaný se jen tak vzdát pomoci bez boje. Nemohl jsem přece nechat někoho, aby si ze mne takhle dělal dobrej den?! Nechtěl jsem aby mi pomáhal, ale když už se nabídl, tak přece musel... "Musíš mi pomoct najít bráchovi.... bráchu... prostě musíš?!" štěkal jsem na něj naštvaně.

//ježčí mytina
//udělej si a ochutnej rybí nanuk

Popravdě jsem si nebyl jistý, že věřit tomuhle vlkovi bylo dobré. Jenže co jsem měl asi tak dělat. Maximálně jsem se mohl otočit a utéct, ale to bych rozhodně nebyl tam, kde jsem potřeboval být. U bráchy a jeho ostatků. Takže jsem neměl jinou možnost, než doufat že se z Amose nestane nějaká příšera. A že příšer tu bylo celkem dost.
Došli jsme k řece. Z její vody šla trochu hrůza. Byla červená a tepla. "Najdu... nikdo nežere i kosti." Odpor byl marný, jeho logika měla něco do sebe. Navíc tohle místo nebylo ono. Pamatoval bych si přece rudou řeku s párou, která z ní stoupala. A tak jsem došel k vodě a smutně tlapkou lovil rybky. Jednu malou mřenku jsem zasekl a vytáhl na břeh. Byla tak malá, že ležící na studené zemi skoro instantně zmrzla. Její malé tělíčko nemohlo proti chladu bojovat. Skoro stejně jako to moje. Zakousl jsem se do tohohle ledového nauku. No nic moc, abych pravdu řekl. Nechal jsem zbytek malé rybky být. "Tohle není to místo... chceš ochutnat?" pronesl jsem ne úplně souvisle. Myšlenky se mi v hlavě honily nahodile. Šoupl jsem rybí nanuk k Amosovi. Tohle bylo špatné místo a i jídlo stalo za nic. Kousek od nás se myla nějaká vlčice a nehezky páchla. Nakrčil jsem čenich a koukl na Amose. "Pojďme jinam." Že se vlčice můžeme zeptat jestli něco neví mne nenapadlo, ale Amos byl starší a zkušenější. Mohl vědět víc. Ani jsem netušil, že vlčice si myje krev mého bratra z těla a z jsem blízko tomu, dopadnout ji. Byla mlha tenkrát a ta moje vzpomínky zastřela. Její pach byl teď jiný, jak byla mokrá.

Vlk se nadevše nakonec zdál jako dobrý chlapík. Nabídl mi nejen pomoc, ale i to, že bude dělat něco jako budycožetože. Třeba to je něco jako stopař nebo něco takového? Netušil jsem popravdě, co by to mohlo být a tak jsem jenom přikývnul, protože se to zdálo podle tonu jeho hlasu, jako dobrá nabídka. "Bud... budu rád... za dopr...doprovod," vykoktal jsem nakonec, ne úplně sebejistě. "Já jsem Leszek," dodal jsem, abychom už nebyli cizí. Když znáte někoho jménem, nemůže být pokládán za cizího.
"Bráchu sežrala nějaká příšera," pronesl jsem rozechvěle. Věděl jsem, že ho žral nějaký vlk. Ale netušil jsem jaký. "Byl to vlk, ale víc nevím," dodal jsem ještě na srozumněnou, že tu příšeru myslím spíše obrazně, než že bych pořád věřil na příšery. Ohledně bezpečnosti kraje jsem mu nemohl prozradit mnoho a tak jsem jenom nakrčil čenich. Pro mne byl kraj zatím jenom místo, kde byl náš les a jeho okolí, nic víc, nic míň. Jestli se tedy za hranicemi rodného lesa žerou vlci navzájem normálně nebo ne, jsem nemohl posoudit.
Vlk ukázal směr. "To by mohlo být ono," řekl jsem radostně a rozťapkal se tím směrem. Začínala být trochu zima, ale já na své cestě za bratrem pokračoval odhodlaně.

//červená řeka

Být mrně bylo naprosto úděsné. Už jsem se popravdě začínal smiřovat s tím, že mne čeká stejný osud jako bratra, když neznámý konečně promluvil. Ptal se na to, jestli se stala ona událost dávno nebo jestli mě poslali pro tělo bratra rodiče. "Stalo se to předevčírem.... A rodiče mne nikam neposlali," řekl jsem mu už trochu odhodlaněji. Moc se mi nelíbilo, kam tím mířil, protože jeho další slova na sebe nenechala dlouho čekat. A jako každý dospělák mi okamžitě můj nápad zavrhl. A jako každé vlče jsem se rozhodl odporovat. "To je mi fuk. Musím ho najít, nemůžu ho nechat... nechat ležet jen ta... tak..." začal jsem odporovat a nával emocí způsobil, že jsem zase začal koktat. Bylo to hrozné, že mi bratr umřel, ale to co naznačoval tenhle vlk, nebylo o nic lepší. Nechat bratrovi ostatky jen tak pohozené jako odpadky? To přece nešlo!

Vlk vypadal, že toho moc nezere, protože byl takový vyhublý a dokonce i divně smrděl. Takové vlky jsem moc často necítil, protože s tuláky jsem zatím neměl tu čest. Celý život jsem byl doma v lese a když jsem konečně vystrčil nos ven, viděl jsem vraždu vlastního bráchy. Chodit ven tak pro mne bylo nejen nepříjemné, ale i mne mírně děsilo setkání s každým koho jsem tu mohl potkat. "Hledám ost... ostatky svého bratra," pronesl jsem s roztřeseným hlasem, pořád ne úplně rozhodnutý, zda se o tuto informaci dělit nebo ne. Popravdě bych to raději nikomu neříkal, ale pokud jsem ho chtěl najít, potřeboval jsem pomoc a tenhle vlk vypadal, že by mi tu pomoc mohl nabídnout. Nechtěl jsem mu prozradit o nic víc, než bylo nutné. "pOtřebuju ho....pohřbít," dodal jsem rozrušeným hlasem, který přeskakoval a já si pomalu už na tenhle neduh začínal zvykat. "Byla tam louka a řeka, muselo to být... ně...někde tady," vychrlil jsem pak jedním dechem a rozhlížel se, jako bych v tomhle místě mohl najít to, co hledám. Nkde nebyla ani řeka ani tělo mého bratra. Nevypadalo to tedy nadějně. Pokud tu bratr byl, rozhodně bylo jeho tělo někde schované.

Byl jsem na špatném místě. Tady nezekla řeka, takže tady to být nemohlo, ale rozhodně to muselo být někde blízko, tím jsem si byl jistý. Možná, že jsem jenom špatně odbočil, ale na tom teď už pramálo záleželo. Koneckonců jsem aspoň se mohl rozhlédnout kolem a napravit to. Jenže to už na mne promluvila tma.
Netušil jsem, že v trávě kousek od mé právé tlapky někdo spí. Takže když ten někdo promluvil, lekl jsem se a málem si ucvrnknul. Ale jenom málem! Fakticky! Nebyla to tma, ale vlk. Se světlem, které prozařilo tmu bylo hodně zřetelné jeho tělo. "A...ahoj," odvětil jsem. Co když je to požírač vlčat. "Neztratil jsem se, hádám něco. "

//Sarumen

Šel jsem a šel. Prošel jsem jedním lesem až na louku, která mohla být tou, jde bratr zemřel ake raky jí být nemusela. Netekla tam řeka? Určitě tam tekla řeka. Sakra. Co teď. Rozhlížel jsem se, ale nikde jsem neviděl žádnou pořádnou řeku nebo i jen potůček, kterým bych se mohl zorientovat. Ne. Bylo tu pusto a prázdno. "Měl jsem si to místo lépe zapamatovat, ale teď už je pozdě, " pronesl jeem do ticha, nemajíc potuchy, že mne tu může někdo slyšet. Chtěl jsem prostě najít bratra, jeho tělo. Jenže jsem byl pořád mrně a tak mi nedocházelo že nebezpečí může být stále kolem. Kdybych si to v hlavě trochu lépe srovnal, došlo by mi to. Ale to bych nesměl být tak zabraný do svého úkolu. Netušil jsem tedy, že kousek od mé maličkosti leží v trávě vlk tak černý, že splynul s tmou, tebou ještě paprsky rána nerozehnaly.

Seděl jsem na zemi a plakal až by se srdíčko ustrnulo. Jenže nikdo nepřichází. Nikdo. Popotáhl jsem, ale hranice byly daleko od středu lesa, kde by mne někdo mohl slyšet. Všichni navíc řešili verši problémy, ale to jeem nemohl vědět. Podíval jsem se do tmy lesa a zvedl se. Nemohl jsem tam bratra nechat. Musel jsem se vrátit. Musel jsem ho najít a zachovat se správně. Jenomže to nezvládnu když budu sedět tsdy na zadku. Zvedl jsem se a otřel si rozhodně slzy z očí. Pak jsem vyrazil. Jenomže jsem nevěděl úplně přesně kam jdu. Byla tenkrát mlha a teď tma, takže jsem prostě šel odhadem. Věděl jsem, že to bylo na louce, ale jde se ta louka nacházela byla záhada.

//ježčí plácdk

//liliový palouk

Vřítil jsem se do lesa jako velká voda a hned jsem se nadechl, že začnu křičet, ale místo křiku ze mě nevyšlo ani slova. Tlpky mi vypověděly službu a chladný vzduch, který jsem během běhu dýhal mi v krku nadělal paseku. Nemohl jsem popadnout dech ani najít hlas. Sesunul jsem se na hranicích na zem. Co bylo tohle za domov, když se tu nikdo nestará o vlčata? Kde byl táta, když se z bráchy stala jenom hromádka krve a masa? A kde byla máma, když jejího kloučka trhali na kusy? Táta zmizel a máma řešila politku. V té mojí malé hlavince to dělalo zmatek. Nejen, že jsem teť viděl smrt bratra v podstatě v přímém přenosu, ale zároveň jsem se cítil zrazený svou vlastní rodinou, která nás neochránila. Máma se o nás starala dokud jsme byli malinkatí, ale copak starost končí v momentě, kdy nepotřebujeme mateřské mléko? A tátu jsem v podstatě neznal. Byl to jenom cizí vlk, který se motal kolem mámy. Dokonce jsem si ani nepamatoval, že by na mne mluvil.
Ležel jsem na té chladné zemi. Chtěl jsem křičet, ale místo toho jsem se rozplakal. Takhle skončil velký sen Leszka o tom že bude dobrým synem své rodiny, že na něj budou moci být rodiče hrdí. Zklamali ho oni, ale zklamal i on je. Asi nebyl dost ukázkový nebo dost hodný dost alfovský či jinak vhodný, aby se o něj více zajímali. Zklamal sám sebe.

//sarumen

Šel jsem mlhou dál a až pozdě si uvědomil, že jsem mimo území smečky. Náhle se rozlehl kolem mne hlas. Bylo to vřeštění, které znamenalo jediné. Konec. Tohle jsem slyšel u zajíců, když umírali pod našima tlapkama. Jenže tenhle hlas jsem poznával. Krve by se ve mne nedořezal, když se mírně pohhnula mlha a já uviděl šedou masu, která byla od rudé krve a právě hodovala na něčem, co vypadalo jako zajíc. Jenže to nebyl zajíc. Kožich to mělo jako brácha a já uviděl jeho malinaktou tlapičku a... Vyděsilo mne to natolik, že jsem obsah svého žaludku vyklopil hned vedle sebe. A pak jsem nečekal na nic. Nebyl jsem odvážný a navíc jsem pochopil, že bratra nezachráním. Teď bylo načase vzít nohy na ramaen a to jsme udělal.
Sprintoval jsem směrem do sarumenského hvozdu, nebo jsem alespoň doufal, že tím směrem běžím. Nehodlal jsem se zastavit, abych se přesvědčil, že mám dobrý směr. Prostě jsem musel doufat, že to je správný směr a běžet. Nechtěl jsem dopadnout jako bratr, ať ho zabila jakákoli příšera. Vřítil jsem se do lesa.

//sarumen