Máma rozhodla, že nás bere ven, což bylo přesně to, co jsem po ní chtěl, takže jsem byl dost spokojený se situací. Nevěděl jsem moc o tom, co říkala pak, protože jsem jí ve svém malém pidi mozku ještě úplně nerozumněl. Co bylo jasné, byl můj průlet vzduchem, kdy si mě máma hodila jednodušše na záda a já tem teď vysel. To se mi nelíbilo. Chtěl jsem chodit, učit se, poznávat. Ale z matčiných zad jsem mohl leda tak pozorovat okolí, ale nic moc jiného jsem dělat nemohl. Začal jsem proto kníkat, abych dal najevo svou nevoli. Chtělo se mi běhat, což jsem tedy ještě neuměl, ale snad bych se to naučil, kdyby mne položila.
Vykročila pomalu ven z našeho dosavadního světa. A vypadalo to, že venku je svět mnohem větší a možná i hezčí než ten, co jsem znal do teď uvnitř. Možná že tam bude něco zajímavého, něco dalekého a velkého. Nevěděl jsem, co bych měl od venkovního prostoru očekávat, ale rozhodně jsem se na to těšil tak, že jsem přestal i protestovat, že mne máma má na zádech.
//ven
Ten rozpouštějící se vypadal fakt děsně.... A páchl možná ještě hůř, ale čím déle tu byl, tím menší byl jeho zápach. Buď jsem si zvykl a nebo prostě přestal zapáchat. Jedno jak to bylo jedno bylo jasné. Tenhle nezmar byl konec konců už s náma. Pořád jsem netušil, jak mu říkat nebo jaký k němu mít vztah, ale za to možná mohl i fakt, že jsem ho viděl jen na půl oka... doslova. Jedno oko zalepené druhé zpola otevřené. A jako by to máma vytušila. Zvedla mne a přitáhla k sobě, aby mi očistila oči. Co děláš ty osobo! prskal jsem a škubal sebou, zatím co pro ostatní jsem vyslovoval jen roztomilounké "ňůuuí".
Máma mne očistila a její železný stisk povolil, ale kam bych od ní odcházel. Když už mne tu tak u sebe měla a já konečně pořádně viděl na svět, rozhlédl jsem se z jejího kožichu. Roztékající se vlk byl trochu povědomí, vypadal trochu jako bráchové, takže to asi musel být někdo kdo je k nám. A jelikož se k mámě měl, tak jsem ho prostě začal tolerovat jako součást naší rodiny. Pojem táta mi pořád ještě unikal, protože takový pojem pro mne neměl momentálně význam. Hlavní bylo jídlo a spánek, to oboje nabízela hlavně máma. Tátu jsem tak zatím neznal. Od mámy se mi nechtělo, čert vem bráchy a toho rozpouštějícího. Mohli bychom jít"někm,"ven. Snažil jsem se komunikovat s mámou seč to šlo, ale pokud fakt nečetla myšlenky, tak to bude mít těžké.
A tak jsem tu byl. Tu u mámy v kožichu. Tu v pelechu. Tu ve smečce. Tu v lese. Prostě tu na světě. A bylo to fajn. Celkem. Jakože nemohl jsem to ještě posoudit, páč jsem toho moc neviděl. Vlastně jsem neviděl skoro nic. Jedno oko jsem měl furt zavřené a druhé mi pokrýval nějaký lepkavý sajrajt. Hudec. Vypadal jsem jako pirát. Ne, že by mi kariéra pirátství vadila, ale být už teď hned předurčen takovým věcem? Ehm ne děkuju, to je pro jiný. Já celkem spokojeně budu vrnět dál mámě v kožichu. Ale bylo tu těsno. Děsně. Já, chlupatá teplá máma, dvě písklata, co jsem tak na jedno oko viděl a pak tu byl ještě někdo. Teda jeden z bráchu se s tím necrcal a mámě k břichu se přímo nacpal. Hamoun. Nu což hlad nemám, čas jít zkoumat. Ale co. Jedním okem nic moc. Blbý. A Hele tamhle je někdo nový... ne počkat ten tu už byl, a teď je tu zas. Fuuuj smrdí. A rozpouští se. Hoši to se musí rozpouštět zrovna mámě v pelechu? Hej ty! Jdi se rozpouštět jinam! Tak to jsem mu to řekl. Seděl jsem před Tonresem a vydával pro mne smysluplné věty o tom, jak se tu nemá co rozpouštět, ale hádám že jemu to znělo jen jako "ňů" a "ňaf".