Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Byla jsem duchem naprosto mimo. Odrovnaná. Ráda bych řekla, že jsem v tom mezičase přemýšlela o tom, co se mi vlastně stalo. Co se nám stalo. Ale nebylo to tak. Nepřemýšlela jsem. V hlavě jsem měla prázdno, stejně jako v očích se mi zračil lesk bez života. Nedovedla jsem se přimět k dalšímu slovu, nedovedla jsem žádná slova poslouchat. Nym si možná něco mrmlala, to jsem asi zaznamenala a nebo jen otevírala tlamu na prázdno? Ne, něco říkala. Nevnímala jsem ji. Její slova doléhala k mým uším, ale v hlavě nedávaly žádná smysl.
Možná bylo jenom dobře, že teď zjevně černobílá trpěla na nedoslýchavost a uchýlila se kvůli tomu k dalšímu řevu. Jinak by mě asi neprobrala. Teď mi ale její ječivý hlásek pronikal hluboko do hlavy a můj citlivý sluch trpěl víc, než má ublížená pýcha. Také mě probralo to, že nás svojí panikou Nym zase málem převalila a já se odmítala znovu kutálet někam do háje.
"PŘESTAŇ!" okřikla jsem ji čistě proto, aby už držela hubu a upřeně se na ni zadívala, jako bych se snažila v jejím pohledu číst. Ona taky tak trochu teď byla tím jediným, co jsem alespoň trochu ostře svým zrakem dovedla vnímat. Musíš přestat panikař. Klid. Začni přemýšlet. Tohle musí něco být, musí se to dát nějak vyřešit. Přestaň vyšilovat. ALE JAK MÁM-uuufff, kliiiid. Pokoušela jsem si sama sobě domluvit. Hluboce jsem povzdechla, oči stále upřené na vlčici. "Slyšíš, co ti říkám?" zkusila jsem to normálním hlasem a povytáhla zvídavě obočí. Když jsem se nedočkala odpovědi, znepokojeně jsem se zamračila. "To sem si mohla myslet." Znovu jsem vzdychla. Nechtěla jsem tu hulákat na celý les, ale co mi zbývalo. "NEVIDIM! A TY SLYŠÍŠ KULOVÝ, KDYŽ NA TEBE NEŘVU!" oznámila jsem jí ve zkratce a pak se znepokojeně ohlédla na místo, kde jsme se od sebe nemohli ani o milimetr vzdálit. Co bych měla dělat, co bych měla dělat... šrotovalo mi v hlavě, ale odpovědi nepřicházely. Vrátila jsem se bezradným pohledem zpět k Nym. A pak jsem se zavrtěla, ve snaze se postavit. Netušila jsem sice, co bychom měli dělat, ale posedávání na místě rozhodně nic neřešilo. I když se mi absolutně nezamlouvalo, co mělo následovat. Co muselo následovat. A tedy to, že naše další kroky musela řídit Nym. Já se svým štěstím a chabým zrakem bych nás po třech metrech vykoupala v řece a tak nějak jsem doufala, že Nym se jí bude snažit vyhnout.

Nedokázala jsem zpracovat aktuální situaci. Vůbec jsem to nedávala, cítila jsem, jak se o mě pokouší šílenství. Ať měl tohle na svědomí kdokoliv, určitě se teď náramně bavil. Jo, gratuluju, vyhrál si, už mě zabij a nech mě na pokoji, díky. Ale konec nepřicházel. A já tu furt byla uvězněná po boku Nym, doslova. Jak to, že je tak klidná? Jak dokáže bejt do háje tak zatraceně klidná?! Její mlčení mě snad deptalo ještě víc. Na situaci to rozhodně nepřidávalo. A teď ještě civí do vody? Co tam chtěla vidět? Sebe? Holka, vypadá příšerně. Jako já. Na to nepotřebuješ blbej odraz v řece!A jakej netopýr do háje?! Škubla jsem sebou, když ve víru proudu vznikl z bublinek obrazec... něčeho. To Nym tak zajímalo?
"Motýl, ty netopýre," prohodila jsem po pozornějším prozkoumání jevu. "ŘÍKÁM MOT-" Nym začala neskutečně vyřvávat na celou krajinu. Však jsem byla přímo vedle ní, chtěla mě připravit k tomu všemu ještě o sluch nebo co?! "SEŠ HLUCHÁ?! PŘESTAŇ ŘVÁT!" vyštěkla jsem podobně hlasitě, jinak bych ji nepřekřičela. "SEDIM HNED VEDLE TEBE, JESTLI SIS NEV-UH," se škubnutím jsem se stáhla, jak mi hlavou projela bolest. Konečně smrt, že by? Ne, ale určitě nebyla daleko. Tiše jsem zaúpěla a tlapou si přes ni přejela, než bolest odezněla a já zase otevřela oči.
Může si srdce jen tak z rozmaru vynechat pár temp? To moje to teď určitě udělalo.
Svět byl najednou jiný. Nebo jiný vypadal. Zakalený. Obraz jsem měla zcela rozostřený, jen velmi blízké věci jsem viděla dobře. Třeba Nym, ke které jsem teď byla nedobrovolně hodně blízko a na kterou jsem se teď s prázdným výrazem obrátila. "Nevidim," oznámila jsem hlasem velmi všedním, jako uvězněným v transu a na nic víc se nezmohla. Nemohla jsem. Tohle byla poslední kapka. Šok mě naprosto otupil.

// Zrcadlové jeskyně

Měla jsem pocit, že to nikdy neskončí. Jak se vlk může kutálet takhle dlouho? Může při tom ztratit vědomí? To asi brzo zjistím. Pak jsme ale začali zpomalovat, ještě pár překulení a zůstali jsme stát. Teda ležet. Rozplácnutý na zemi jako rozmašírovaný. Upřímně, to bylo snad ještě horší. Svět zase stál, ale já pořád v hlavě točila, a všechno uvnitř se točilo. Zavřela jsem křečovitě oči a tlapami si překryla hlavu, jako bych ji také chtěla zastavit, ještě si plně neuvědomujíc tažení, které mi škubalo na boku...
Konečně jsem tlapy stáhla a zvedla hlavu, abych Nym obdařila ostrým pohledem. Promiň mi kožich nevyčistí. "Budu předpokládat, že tohle nebylo součástí tvýho brilantního plánu, jinak bych tě musela asi zabít," zabručela jsem podrážděně a chtěla se postavit, abych ze sebe třeba to nejhorší oklepala a zbytek alespoň minimálně otřela v posledním sněhu. Jenže to samozřejmě nebylo tak snadné. Poplašeně jsem střelila očima na místo, odkud mě táhnutí nepustilo dál. Teď už to nebylo jen o tom, jít si svou cestou, teď jsem se od černobílé nemohla odlepit vůbec. A to mě děsilo. Třeba... třeba jsme někde jen nabrali smůlu? Flákli jsme sebou vo dost stromů, jo... je to jen smůla, to... to oddělíme! Nemohla jsem se hýbat. Celá jsem zkoprněla. A v mých očích se zračila čistá panika. Smůlu odlepíme. Smůla je fajn. Tohle není být taky ta šáhlá magie, prostě ne. NE.

// Zelené nory

Zjistila jsem, že když se točíte dlouho, jakože fakt hrozně moc dlouho, začnou vám vnitřnosti poletovat v nějakém vakuu kdesi uvnitř a vy necítíte nic, absolutně nic. Jste vevnitř úplně prázdní, ale ne jako sentimentálně prázdní, doslova. A ještě jedna věc. Je to fakt hnus.
Zaznamenal jsem nějaké zvuky od Nym, asi slova, něco o blití, ale neměla jsem na to reagovat. Navíc jsem se teď už ani nijak mluvit nepokoušela. Zavřená tlama byla dobrá. Zavřená tlama znamenal, že z ní nic nevyjde. Slova. Ani obsah žaludku. To ale pro Nym z nějakého důvodu neplatilo, jasně, že musela mluvit. Kdybychom se neúnavně nevalili dál, znechuceně bych se oklepala a holčička by si něco vyslechla. Teď ale ne. Ale jedna věc zůstávala stále stejná. Byl to fakt hnus.
Mohla jsem jen děkovat svému dle všeho momentálně neexistujícímu pevnému žaludku, že se neinspiroval takovým manévrem. Otázkou bylo, jak dlouho to ještě vydrží. Jak dlouho to já vydržím. Ono nešlo jen o koulení se do háje, pěkně to bolelo pokaždé, když jsme se převalili přes nějaký hrbol, větev, cokoliv. Tohle byla bolest, co se ignorovat nedala. Nedokázala jsem si ani představit, jak to bude vypadat, až se milostivá všemohoucí síla rozhodne, že už máme dost a zastavíme. Měla jsem pocit, že jakmile se přestanu točit, jakmile dopadnu na pevnou zem, které se kolem mě přestane míhat, už se nikdy ani nepohnu. Protože co si budeme povídat, tohle byl fakt hnus.

// řeka Mahtae (sever)

Okay, okay, Nym to fakt brala vážně, o co jí šlo? No hodně rychle jsem se dozvěděla, o co jí šlo. Však jsem říkala, vlčice, mohlo mi hned dojít, že v tom jejím vyšilování bude zapletený někdo další. "Sionn, jo?" zopakovala jsem po ní s vědoucím pohledem. Ne však natolik vědoucím, aby mi došlo, o kom přesně mluví. Na to bych musela mít lepšího pamatováka na jména, abych si ho spojila s tím capartem, co mi místo mého normálního oslovení říkal Vločko. "A to je ten tvůj Sionn taky nějaká mánička, že mu tak záleží, abys neměla kožich ani smítko?" rýpla jsem si. Jestli mu o ni skutečně šlo jen díky vzhledu bez poskvrnky, bylo to dost smutné, ale nijak překvapivé. Jen Nym by si pak měla uvědomit, že jí za námahu nestojí. Byla jsem více než ochotná postavit se do role posla kruté pravdy ohledně povrchního smýšlení vlků, ale černobílé se zatím v hlavě rodily jiné plány.
I když slova Nym zněla jako docela nevinná žádost, její tón mě zneklidnil a já zpozorněla. Než jsem však stihla jakkoli zareagovat, vlčice... nevím, co přesně udělala, fakt ne. Ale vím, že to byla totální pitomost. Najednou do mě vrazilo její tělo a obě nás náraz seslal k zemi. Kdyby to tím ale skončilo, kdepak. Dál jsme se kutáleli kdo ví kam z kopečků hezky dolů a mně se před očima točil celý svět. Byla to docela šlupka - náraz, i to točení. Nedokázala jsem se soustředit na nic, mluvit, zastavit... nešlo to. Kdyby mi teď mohla Nym číst myšlenky, asi by byly plné nevhodných slovíček, kdybych byla sto vůbec myslet. Ale ani to nešlo. Nemohla jsem nic dělat. Jediné, co jsem si kromě točícího se světa kolem uvědomovala bylo, že Nym se točila se mnou. Přičítala jsem to na konto divnému poutu, které nás od sebe ne a ne pustit, že jsme se ještě nerozkutálely každá svým směrem.

// Zrcadlové jeskyně

Jelikož vlčice sdílela zlaté oči podobné těm mým, její magie byla světu záhadou. Upřímně jsem za své oči byla ráda. Mohla jsem si tak pak dokola užívat ty vyjevené výrazy vlků, když jsem před nimi poprvé magii použila. Nikdy to nečekají. Asi tak, jako já sama nevím, co čekat od dalších zlatookých, takže když z Nym vypadlo, že vlastní myšlenky, trochu to se mnou cuklo a nejistě jsem na ní zamžourala pohledem. Myšlenky, hm? Má dar vrtat se ostatním v hlavě? Vrtá se celou dobu v hlavě mně? Moje přirozená nedůvěra se začala rychle ozývat. Jako by to vlčice tušila - což jí rozhodně moc na důvěryhodnosti nepřidávalo - začala se ošívat tím, že vlastně magii ještě tak jakože neovládá. Nadzdvihla jsem obočí. To by přeci mohl říct každý. Ale pravdou bylo, že kdyby se mi skutečně dostala do hlavy, tak by už dávno znala mé úmysly a jelikož jsem ji netipovala na moc dobrou herečku a lhářku, věděla bych to. Takže... jsem jí asi mohla věřit. Přeci jen byla i dost mladá, dávalo to smysl.
Otevřela jsem tlamu, abych ji dál trochu vyzpovídala, dokud byla sdílná, ale místo toho už jsem letěla do jámy. "Do pr#&Đ@!" vyklouzlo mi místo dotazu a pak jsem se praštila do krku o zem. Němě jsem zaúpěla a poskládala se zpátky na nohy, zatímco jsem si tlapou přejela přes natlučené místo. Jasný, tohle jsme ještě potřebovali. Ohlédla jsem se, abych zjistila, co se stalo s Nym. Samozřejmě, že sletěla taky, co jsem si myslela? Že nás tenhle blbej pád záhadně oddělí? To bych chtěla moc. Černobílá se tvářila dost zničeně, když zjišťovala, jaké škody napáchal pád na jejím kožichu. Nechápala jsem moc dobře proč, však to byla jen trocha hlíny. Vlčice, protočila jsem očka a naklonila se k ní. "Zrovna tebe bych na takovýho cimprlicha netypovala. I když počkej... jo, vlastně jo," ušklíbla jsem se. "Seber se, je to jen trocha špíny. To votřeš ve sněhu," snažila jsem se znít povzbudivě, ale těžko říct, jestli se mi to povedlo. Na takový věci mě zrovna neužije.

// řeka Midiam

Šlo to o dost víc hladce, než jsem předpokládala. Nemohla jsem si stěžovat. Nym se víc zajímala o magie než o to, kam přesně jdeme a tak jsem se toho chytila. "Proč by nemohla být?" opáčila jsem nechápavě. "Teda je pravda, že je to asi dost neobvyklý, protože normálně maj vlci něco jako vodu nebo oheň nebo tak," přemýšlela jsem nahlas, "ale já nic jinýho neovládám." Trochu jsem v téhle celé situaci opomněla svá vlastní pravidla jako například, že bych neměla ostatním vyzrazovat, kde jsou hranice mojí síly. Protože pokud byla řeč o magií, byly to ony. Už při letmém pohledu na mou postavu muselo být jasné, že fyzické síly mi příliš do vínku dáno nebylo. "Nicméně teď jsem ti vyklopila docela cenou informaci, takže chci něco vědět i já o tobě." Musela jsem se držet, abych se nezašklebila, když jsem si uvědomila, jak to muselo vyznít. Jako bych se o vlčici upřímně zajímala. Tohle byla ale čistě strategická záležitost. Výměnný obchod, jasné? "Co za magii ovládáš?"
Dostali jsme se během našeho rozhovoru na skutečně prapodivné místo. Takové... hrbolaté. Místo, abych ale z nějaké nekalosti podezírala kopečky, přes které jsme přecházeli, snažila jsem se zorientovat, abych nás mohla dál vést, kam jsem potřebovala. To se ale dělá dost špatně, když jste na místě, které vůbec nepoznáváte. A taky nevšímat si těch kopečků byla chyba. Udělala jsem krok a všimla si, že se se mnou sníh propadl o něco víc. Jako bych zapadla do nějakého dolíku. Dobrá, tak tu bylo pár výmolů. Udělala jsem další krok.
A zem se roztrhla.
Letěla jsem k zemi. Nebo spíš do země, jelikož jsem se skutálela do nějaké čerstvě vzniklé jámy. Propadlé nory? Těžko říct, nebyl čas to zjišťovat. Díky tomu úžasnému poutu, které nám bylo násilím vnuceno, Nym nejspíš brzy za mnou následovala.

Varovala jsem ji. Já jsem ji sakra varovala, ale ona? Jasně, určitě z toho měla děsnou švandu. Normálně bych jí přála, ať si to odpyká tím pádem do řeky, ale teď bych tam na krásno letěla s ní a to nepřicházelo v úvahu. Jen jsem zaregistrovala, jak se jí smýknula noha a celá se tak nějak neelegantně zakroutila a už jsem viděla svůj osud v peřejích nepřejících vod. V tu chvíli jsem už neudělala ani o krok dál a na místě skoro zkameněla. Třeba, když budu pevně stát já, tak nás udržím obě - dost naivní myšlenka, vezmeme-li v potaz jen fakt, jak jsem oproti ní byla malá. Ona to ale nějakým zázrakem vybalancovala a já si všimla jejího ubezpečujícího pohledu. Ne, tohle nebylo v cajku. Tohle sakra nebylo v cajku. Nejspíš jsem stále ještě nedýchala, když jsem jí pohled oplatila. Ten můj ale říkal spíš něco na způsob děláš si ze mě srandu?!
Tlapky dopadly na pevnou zem. Nebo ještě stále sněžnou zem, ale to mělo být brzy pasé. Všechno tu bylo pěkně podmáčené. Já byla celá napnutá z té pitomé lávky a šťastná, že jsme to dali. Nečekala jsem, že to bude takový problém. Dopřála jsem si chvíli na vzpamatování. Lávka za námi zůstala, ale brzy ji teplo rozpustí jako každý jiný led. My překonali řeku, to bylo hlavní, a teď jsme měli jít dál.
Letmo jsem si prohlédla les, který nás vítal svými prvními kornatými velikány. Věděla jsem, kde jsme. Měla jsem tak nějak tušení, kam jsem plánovala jít. Neměla jsem ani ponětí, kde je Asgaar, který hledala Nym. Zatim to bylo celkem v klidu ale, možná můžeme prostě pokračovat? Zamyšleně jsem zabloudila pohledem k vlčici a pak toho rychle nechala, protože jsem nepotřebovala na sebe upoutávat zbytečnou pozornost. Možná jsem se začínala cítit trošičku špatně za to, co plánuju provést. Hrozný, musela jsem se s ní vůbec dávat do řeči? Nemohli jsme jednoduše po sobě dál spokojeně štěkat a plivat blesky jako na začátku? Pak by to bylo o dost snazší.
Sebrala jsem se a oklepala. "Dem dál?" pobídla jsem černobílou, abychom tu nevystáli důlek. Vyčkala jsem, než se pohnula a pak se připojila, zatímco jsem se nenápadně pokoušela naší cestičku vést kapánek oklikou...

// Zelené nory (pokud půjde Nym)

Pobaveně jsem se zakřenila, když se Nym nespokojeně prala s mými návrhy jmen. Měla to být pro jednou nevinná otázka, ale asi jsem už byla prudérní z prosté přirozenosti. "Tak fajn, jenom Nym," odkývala jsem ji, že se tedy s tím jménem nějak poperu. Nymphadora, heh? Co mě to napadlo, musela jsem sama přiznat, že to byl děsný typ, ale vlci mívají jména všelijaká...
Snažili jsme se přijít na kloub téhle nechutně magické záhadě, když Nym zaujalo moje slovíčkaření. Zaškubala jsem ušima a trochu překvapeně se na ni podívala. To snad přišla na Gallireu včera nebo jak, že nevěděla, co je tohle místo zač? I když, i to bylo možné, ale věděla o Asgaaru. "Řekla sem 'zas', protože-" chtěla jsem se pustit do vysvětlování, ale vlčice ještě nebyla se svou hotova. Vyprávěla o poušti a... prohození těl? Cože prosím? "Přesně proto," dopověděla jsem tak svou původní pointu díky jejímu příběhu. "V týhle zemi se furt dějou nějaký magický blbiny. Já naposled kvůli nějakýmu magickýmu modrýmu plamínku uvízla s bandou vlků v nějakym jeskynním labyrintu." Nevyprávěla jsem to zrovna jako veselou historku. "Ale to prohození těla zní zajímavě, jakože... by to možná mohlo mít s timhle něco společnýho? Jak ses z toho dostala?" K vlastnímu překvapení jsem se vyptávala dál. Tohle by možná mohlo pomoci. "Teda pokud ses z toho dostala a nepromenáduješ se tu teď v cizim těle, Nym," neodpustila jsem si přeci jen trochu rýpnout a povytáhnout tázavě obočí.
Pak už jsme došli k řece a já se se vší verbální neohrabaností snažila Nym přesvědčit, aby přistoupila na můj plán. Kdybych věděla, že k tomu stačilo prostě vytvořit ten můstek a mlčet, udělala bych to hned. Spokojeně jsem se ušklíbla a hrdě se narovnala, když vlčice obdivně zírala na naší novou cestu přes řeku. "Mráz. Led," prohodila jsem jen tak, protože jsem netušila, jak přesně svou magii vlastně nazvat, ale to ani nebylo důležité. "Občas docela užitečná," broukla jsem, jako by nešlo o nic speciálního a následovala Nym, která se hrnula vpřed jako očarovaná. "Klouže to," upozornila jsem ji důrazněji, aby nás to její nadšení nestálo nakonec suché kožichy a sama jsem si dávala pozor, kam kladu tlapy. Uvnitř mě se to sevřelo. Opravdu hodně moc jsem nechtěla slítnout, takže buď tak hodná a koukej na cestu, navigovala jsem pro jistotu Nym i v duchu.

// Maharské močály

"Nym," zopakovala jsem, jako bych si to jméno potřeboval v tlamě potěžkat. Nym... pod něčím takovým bych si představila nějakou jemnou, něžnou milounkou vlčici a ne, no, tu, co kráčela vedle mě. "To je nějaká zkratka? Nymphadora? Nymien?" koukla jsem tázavě na vlčici, protože mi to prostě nedalo.
Cukalo mi s nervy, že tu snad neexistoval jediný vlk, který by chápal koncepci osobního prostoru. Proč by mě měl někdo otravovat, abych měla záminku cizákům nedovolit na mě šmatat? Prostě ne, můj kožich, kšá. Na Nym jsem se ale jen zachmuřila a odvrátila zamračený pohled na cestu, aniž bych to dál slůvkem komentovala. Neměla jsem naštěstí moc času se nad tím škaredit, protože vlčice zjevně nebyla jen koule prskajících chlupů a teď měla velmi trefnou otázku.
"Bylo tam strašně moc vlků," potvrdila jsem jí její čichové vjemy z kopců. To bylo zvláštní, ne že ne. "Někoho jsem hledala," odpověděla jsem jí výjimečně bez okolků, protože jsem tomuhle chtěla přijít na kloub stejně, jako ona. "Ale mířila jsem do lesů kolem a pak najednou jsem prostě šla tam." Na mém výrazu bylo znát, jak hrozně blbě to zní, ale lepší vysvětlení jsem neměla. "A pak jsem skončila mezi kopci a tam už jsem snad doslova cítila, jak mě něco táhne a bylo mi jasný, že je to zas nějaká magická levárna." Hlas se mi znovu vyostřil, tentokrát však nebyl můj vztek mířen na černobílou vlčici, ale na kohokoliv, kdo má tohle na svědomí. "Ale asi v tom teda nejsme jediný. Zajímalo by mě, jestli tahle habaďůra má nějaký vyšší účel, nebo nás to jen má všechny dohnat k šílenství," zabručela jsem, ale pak se na Nym spiklenecky ušklíbla. Minimálně tu část se vzájemným doháněním k šílenství jsme zvládali docela dobře, ne?
A teď, když už tolik nehrozilo, že si skočíme po krku, tu byl další problém. Cestu nám zkřížila rozbouřená řeka, kterou bych sice nebrodila ani v normálním stavu, ale teď z jara byla o to divočejší a rozvířenější. Koukla jsem mimoděk na Nym, jako bych se snažila vyčíst, co se jí asi honí hlavou, což bylo samo sebou marné, jelikož myšlenky jsem neovládala. "Asi chápeš, že tohle jen tak přebrodit nemůžeme," začala jsem, aby to znělo jako naprosto logická úvaha a ne něco, co prostě odmítám udělat z vlastního rozmaru. "A já zas chápu, že nemáš moc důvodů mi věřit, ale... počkej." Otočila jsem se k řece a protože jsem to ne vždy se slovy uměla, když jsem na někoho zrovna nepyskovala, nechala jsem za sebe mluvit činy. Nebo spíš magií. I přes panující mírné jarní teploty se vzduch kolem nás rapidně ochladil a z břehu na naší straně vyrazil ledový výčnělek, který se protáhl a za krátko už dosáhl až na druhou stranu, aby tak utvořil přes řeku ledovou lávku. Vzduch se pomalu vracel do normální teploty, a já si krátce spokojeně prohlédla svůj výtvor, než jsem se obrátila zpět k Nym. "Slibuju, že tě z toho ledu neshodim a ty mě taky ne, protože jinak by nás ta řeka odnesla kdo ví kam, pokud bychom se v ní během toho neutopili." Znělo to jako výhodné řešení a tak jsem ani příliš neváhala, zdá zrovna teď téhle vlčici důvěřovat. Konec konců to byla jen výhra pro nás pro obě, ale přeci jsem se odmlčela a čekala, zda bude s návrhem souhlasit.

// Zarostlý les

Nejdřív jsem si nebyla jistá, jestli správně slyším, a to jsem svému sluchu vždy bezpečně důvěřovala. Vedle mě se začaly ozývat nějaké hýkavé zvuky, jako když se dusí veverka a jak jsem se ohlédla, abych zjistila, co se děje, má velmi nedrahocenná společnost se už pomalu svíjela v křečích bolestí. Tedy smíchy. Byl to smích, že jo? Těžko říct. Nedůvěřivě jsem si ji prohlížela, jestli jí definitivně přeskočilo a zda to je nakažlivé, protože něco podobného bych fakt chytit nechtěla.
"Štěstí, no. Nemáš zač," mlaskla jsem sladce. Bylo mi jasné, čemu se řehtá jako kobyla, ale tuhle hru jsme přeci mohli hrát dvě. Slečinka se ale ne a ne uklidnit a mě napadlo, zda by nebylo lehčí zkrátka teď a tady její trápení ukončit. Byli jsme v močálech, ne? Tady by zem rychle její tělo zpracovala a byla jsem si víc než jistá, že tím by se to zpropadené pouto přerušilo. Nikdo nemohl být tak krutý, aby mě držel pohromadě s mrtvolou, ne? Ale co si to namlouvám, jasně, že může...
Z nějakého důvodu jsme tedy stáli uprostřed rozmáčených mokřadů a vyčkávali, až slečinka uklidní svůj mladičký hormon. Nerada jsem to přiznávala, ale začínala jsem chápat, proč bratři na vlčice vždycky tak nadávali. Ona mě snad ještě přinutí s nima po tolika letech souhlasit... ble, tak to je sakra zlý.
No a po takovém představení na mě vybalila absolutní jobovku. Ptala se mě na jméno tím necukrovatějším způsobem. "Wow, wow, ne tak zhurta," zalapal jsem po dechu. "Snad nikam nespěcháme, nemusíme na to jít tak rychle," broukla jsem tím nejjemnějším hláskem, kterého jsem momentálně byla schopna a pak se na vlčici ušklíbla. "Kaya, když na tom tak trváš," odpověděla jsem jí už normálním tónem, který vytvářel s předešlým hlasem výrazný kontrast. "Mám bejt dál kreativní s tvym jménem, nebo mi ho taky prozradíš?" Protože až příště budu vlčici urážet do nanynek, nemůže říct, že jsem jí nedala na výběr.
Vlčice si dál hrála tu svojí hru, kdy se mě snažila asi urazit tím, jak hloupě mluvila. Nevadilo mi to, vlastně mě docela bavilo sledovat, jak ze sebe dobrovolně dělá šaška. Všechna legrace končila v momentě, kdy se dotkla tlapou mého ramene. "Nešmatej na mě," sykla jsem ostře. Byly jí snad dva metry málo, aby mi musela narušovat i ty poslední zbytky osobního prostoru, co mi zůstávaly?
Naštěstí jsme už opouštěli močály. Na neštěstí jsme se blížili k vodě. Paráda, to bude ještě veselo.

// řeka Midiam

// Kopce Tary

Co si budeme vykládat, bylo mi jasné, že se mi snaží mou jízlivost oplácet, ale byla v tom fakt špatná. Jako by chtěla být zlá a drsná, ale vůbec nevěděla, jak na to. Bylo mi jí snad i trochu líto, ale kdyby místo blbých řečí na chvíli zmlkla a poslouchala mě, tak by se třeba i něco přiučila.
"Neříkalas, že nejsi žádný nána?" Máchla jsem ocasem, když jsme se konečně obě pohnuly a někam vyrazily. "Protože se tak furt chováš. Rozmazlená slečinka, co je zvyklá, že si dupne a má všechno na světě. Jestli ti to tak fungovalo u maminy a dalších vlků, to je jejich problém. Teď si z nějakýho naprosto dementního důvodu se mnou, tak si začni zvykat, že ne každej bude držet hubu a krok, jen protože slečinka chce." Nebyla jsem nijak extra jedovatá, vlastně jsem mluvila skoro neutrálně, jen trochu ostře, ale víc jsem se soustředila na cestu a na to, abych si od vlčice udržovala odstup jak jen to šlo. Dva metry nebo tak něco se ukázalo jako žalostně málo v přítomnosti takového výrostku. Mlčet jsem samozřejmě nemínila zvláště pak, když mi tak ochotně prozradila, jak moc jí moje kecy lezou na nervy. Navíc tu byla jedna věc, které mě v jejím monologu o Životu celkem zaujala.
"Zabít?" zopakovala jsem její slova se značnou dávkou nejistoty. "Mluvíme vo tom stejnym Životu?" To mi došlo až teď. Třeba se dohadujeme každá úplně o jiném bohovi. To by dávalo smysl. To by konečně bylo alespoň něco za dnešek, co by sakra dávalo smysl. "Vysokej, chlupatej, bílej, pod krkem modrý jezírko," nahodila jsem letmý popis toho Života, kterého jsem měla na mysli já. "Na zabíjení je tu někdo úplně jinej. Smrt, slyšelas o ní? To jméno tak trochu napovídá. Život. Smrt. Chápeš?" Sklouzla jsem na ni významným pohledem, jako bych čekala, že zahlédnu, až se jí konečně rozsvítí žárovička. A pak jsem se vrátila očima před sebe, abych se někde nepřerazila, protože prolézat tenhle les s pitomým kouzlem, co maximálně omezovalo můj pohyb, bylo fakt peklo.

// Maharské močály

Mohla jsem se tvářit, že mi je to jedno. Že mě ty její průpovídky nežerou. Ale nemohla jsem, protože taková tupost se snad ani ignorovat nedala. Protočila jsem oči k nebesům. Měla keců plnou tlamu, to ano, ale že by se mezi nimi objevili nějaké přesvědčivé argumenty, to už bych od slečinky asi chtěla příliš.
"No ne, takže kamarádi, jo? To je hezké," utrousila jsem, "víš co, já znám taky pár vlků, co se jít zeptat jich? Taky nehrajou hry a pokusí se pomoc. Pokusí. Povede se jim to? Hm," pohodila jsem rameny, "a taky znám někoho, kdo se nemusí jen pokoušet." V tuhle chvíli jistě nebylo zapotřebí dodávat, že stále mluvím o Životu, který pro mě představoval zkrátka ultimátní řešení.
"Jdeme tam, kam chci já, boo-hoo, je mi jedno, že tam chcípneš, přestaň remcat a jdeme," napodobovala jsem vlčici před sebou. K jejímu překvapení jsem se ale skutečně zvedla. "Prvotřídní přesvědčovací taktika, víš to?" Přišla jsem k ní zase blíž ale hlavně proto, že jsem stejně musela projít kolem, abychom odsud mohli vypadnout. Přesto jsem se vedle ní ještě na moment zastavila. "Nakonec může mít pravdu stejně jenom jedna z nás. Nejsem z toho kdo ví jak nadšená, ale pokud ta tvoje zacházka znamená, že uvidím tvůj výraz, až zjistíš, jak šeredně se mejlíš, nějak se přes to přenesu," mrkla jsem na ni a prošla dál. Ne moc daleko, že jo, když ta černota furt postávala na místě. "Tak deš?" houkla jsem za sebe, aby se slečinka probrala. Snad teď nebude zdržovat, když tu celou dobu prská, jak chce honem honem do Asgaaru.
Jestli si ale skutečně myslela, že s ní hodlám poslušně doťapkat až na území kdo ví jaké smečky, tak byla fakt vedle. V jednom měla pravdu. Co by ve chvíli, kdy bychom tam dorazili, provedli se mnou, byla otázka, na kterou jsem neplánovala získávat odpověď. Nehodlala jsem se kvůli ní nechat dobrovolně zabít, ale rozhodla jsem se, že je ještě čas, než jí se svým skutečným záměrem seznámím. O kousek dál přeci byla ještě jedna smečka...

// Zarostlý les

Vlčice se snažila mi mou útočnost oplácet. Vážně? Už zapomněla, kdo tohle všechno začal? Pohrdavě jsem si odfrkla, tohle jsem neměla zapotřebí. Na rozdíl od slečinky jsem alespoň začala vymýšlet nějaké řešení, ale to jí zřejmě taky nebylo dost dobré. Začínala jsem litovat, že to není žádný kousací panák, na kterého jsem ji zprvu tipovala. Ten by zavřel hubu a držel krok. Ale ne, ona se musí vzpouzet.
"Nepovídej, až takhle snadný to je?" ušklíbla jsem se, když protestovala, že za Životem ji živou nedostanu. Měla by si dávat pozor na to, co vypouští tak halabala z té své nafučené tlamy. Jelikož jsem ale už k ní neudělala ani krok, mohla si domyslet, že tentokrát ji za slovo brát nebudu. Tentokrát. Místo toho jsem se posadila. Jasná zpráva, že se odsud odmítám hnout, dokud se nedohodneme. "Takže Asgaar, jo? To je tvůj plán? A to je co zač, že si myslíš, že si s tímhle poradí líp, jak samotný bůh magií, hm? Nebo tam máte nějaké osobní vševědoucí božstvo? Povídej, povídej, to mě zajímá!" Ani jsem se nesnažila skrýt, jak záměrně přeslazeně můj hlas zněl. Jasně, že jsem si z ní utahovala, co jiného mi zbývalo, když odmítala přistoupit na neprůstřelná fakta? Asgaar.... není to ta smečka vedle Borůvky?

"Co já dělám?!" ohradila jsem se na vlčici stejně vyostřeným tónem a vmžiku jsem měla pohled zabodnutý zpátky v jejím, jako by tu šlo o souboj myslí. A opravdu jsem začínala nabývat takový pocit, protože fyzicky se nedělo skoro nic. Kdo si ona myslela, že je, aby na mě takhle pokřikovala? "Připadá ti snad, že sem z týhle situace nějak vodvařená? Že nemám nic lepšího na práci, než trčet uprostřed pitomých kopců s nějakou ufňukanou nanynkou?!" Zavrčela jsem a protože už jsem toho měla plný zuby a jelikož pryč jsem odejít nemohla, rozešla jsem se k neznámé tak rázným krokem, že jsem si ani sama nebyla jistá, jestli se jí něco stane, až k ní dojdu úplně. "Přijde ti to jako legrace? Připadá ti, že se tim bavim? Nebavim, slyšíš?! Fakt. Se. NEBAVIM." Sklapla jsem zuby, až vydaly výrazné cvaknutí. A pak jsem zmlkla, protože jsem si všimla, že dokud jsem se k vlčici přibližovala, byla schopná ode mě couvat. Mohla se hýbat. Jít pryč. Zastavila jsem se. Vlčice taky. A nadšená z toho nejspíš nebyla.
"Nemůžem si odejít každá po svym," pronesla jsem už ne tak vytočeným, ale stále neoblomným hlasem a bezostyšně odignorovala všechno, co měla na srdci druhá vlčice, protože mě to se vší upřímností nezajímalo. "Ale můžeme jít společně," dokončila jsem skoro nevěřícně, protože se mi ta představa ani trochu nezamlouvala. Proč bych s sebou měla tahat jí? A pokud je tohle magie, tak jak se jí zbavíme. "Život," utekla mi poznámka spíš pro sebe, než jsem znovu zvedla oči k černobílé. "Musíme za Životem. Tohle je magie. Jestli je někdo, kdo ví, co s tím, je to on," oznámila jsem nekompromisně. Krátké, výstižné, snad dost jednoduché pro mou nově nabytou společnost na pochopení. Jde se.
Jde se?