Příspěvky uživatele

← mimo Gallireu

Bolely mě nohy. Ne že bych to chtěla někomu říct. Z toho by matka zuřila, napadlo mě a nedobrovolně jsem se otřásla. Za to bych taky dostala. Zaťala jsem zuby, abych se konečně ovládla a přestala se klepat. Moc to nepomáhalo. Kde jste všichni? zakňučela jsem, zase jenom v duchu, kdyby tu náhodou někdo byl. Jenže jsem šla od rána a pořád nikdo. Pamatovala jsem si, že mě někdo odnesl. Otec s matkou to určitě nemohli být, ti nesení nesnáší, snažila jsem se vyřadit všechny logické možnosti. Protože tak se mělo přemýšlet. Poznat situaci, zjistit, co je nejlepší volba, a řídit se jí.
Koukla jsem se za sebe a skoro doufala, že uvidím nějakou postavu, jak se za mnou žene. Klidně nějaký podřadný vlk, kterého rodina vyslala. Vždyť ztráta jediné dcery Balthuse a Rodinie je důležitá událost, ne? Co si matka beze mně teď počne? Říkala, že už má vyhlédnutých pár vlků, kteří by mohli být mými partnery. Teď ale nebude mít nikoho, s kým by je mohla svázat a kdo pomůže rodině získat pozici nejlepších lovců? Matka musí být strachem bez sebe, toto je naprosto nepřípustné.
Teď jsem se podívala dopředu. Stála jsem mezi obrovskými stromy, takovými, jaké byly ošklivé i na pohled, vůbec ne rovné a přímé, jaké by správné stromy měly být. Viděla jsem jen na pár řad před sebou, když jsem se podívala nahoru, neviděla jsem zase skoro nic. Svíral se mi z toho žaludek a musela jsem polykat sliny, abych nezvracela. Věděla jsem, že zvracení bolí.
Na takovém místě by se ale žádný slušný vlk nezdržoval a tak jsem šla dál. Ještě jednou jsem se ohlédla. Nejde někdo za mnou? Ne. Nejde. Z tlamy mi uniklo tiché zakňučení a já radši zadržela dech.

→ Ještěří lučina