V drobné Karoe se nachází skrytý oceán, za její krátký život naplněný mnoha zkušenostmi, za které by se nemusel stydět ani starší vlk. Až donedávna byla celá její existence soustředěná na přípravu do života, každý krok, který udělala, byl pečlivě vyměřen, a bylo na ni dohlíženo pod drobnohledem, jestli neudělá nějakou chybu. Za chyby se trestalo.
Karoe, věrna svojí výchově, se většinu času chová poklidně, občas vyloženě roztomile, a když roztáhne koutky do úsměvu, jeden by se z jejích kukadel roztekl. Iluze andílka je to, o se snaží, ale nedá se říct, že by to bylo bez chybičky. Stále je ještě mladé vlče, které nemá svoje emoce plně pod kontrolou a občas se dostanou na povrch. Nejčastěji se to projevuje jako náladovost, občas odmítá s dotyčným promluvit, jindy mu ve vzteku řekne přesně, co si myslí. V takových chvílích se nebojí vyslovovat nepříjemné pravdy naprosto upřímně, bez jakýchkoliv vycpávek. Tato stránka je ale často skrytá, násilím zadupána hluboko pod zem, protože tak se mladá dáma nechová.
Pokud je mladá dáma rozzuřená, má se zhluboka nadechnout, vzpomenout si na všechny informace, které o dotyčném zná, vzpomenout si na jeho slabiny, které nejvíc bolí, vzpomenout si na způsoby, které jsou nenápadné, ale účinné, a zarazit klín do nejefektivnějšího místa. To bylo Karoe vštěpováno od té chvíle, kdy se naučila rozumět slovům a pamatovat si vše, co matka říká. Konečným cílem, chladný a vypočítavý stoicismus, je ale daleko. Kdo by to vůbec chtěl vyžadovat od malého vlčete?
Odpověď je jednoduchá. Touto odpovědí se ostatně dá vysvětlit každý vzorec chování vlčice. Její matka. Dokázala svý chapadla zarazit do srdce malé vlčice tak pevně, že kdyby o tom Karoe přemýšlela, neví, co je ještě její nápad, a co jsou názory, které jí vštípila ona. Strach z matky je rozhodně významný faktor, který tvoří velkou část jejího PTSD. Emoce jsou špatné. Nikdo ti nikdy nepomůže, všechno si musíš obstarat sama. Chyby se trestají bolestí.
Už jako malá se naučila zvládat matčin temperament pečlivým pozorováním jejích gest a čtením mezi řádky. Později to začala aplikovat i na ostatní, pud sebezáchovy jí nedovolí přestat skenovat situaci kvůli případným nebezpečím ze strany jednotlivců. Díky tomu se jí ale vyvinul poměrně přesný radar vyladěný na povrchové myšlenky a podvědomě se je vždy snaží kategorizovat podle možnosti budoucího využití.
Vždy jí bylo předkládáno, že je vznešené krve, princezna, která si zaslouží jen to nejlepší. Takové chování očekává od všech a nebojí se dát najevo, že někoho považuje za podřadného. Za někoho, kdo je jí dobrý na využití k vlastním cílům. Nelíbí se jí, když ostatní neskákají tak, jak ona píská a stejně podrážděná je z někoho (jiného než její rodiče), kdo se jí snaží rozkazovat. První věc, co se snaží o dotyčném zjistit, je jeho sociální postavení. Pokud je hoden její pozornosti, bude se mu snažit vetřít do přízně, pokud hoden není, přinejlepším ho bude ignorovat, dost možná se ho ale bude snažit podrobit pod svou tlapku. Tak jako tak se snaží všechny použít, navazování skutečných přátelství je pro ni těžké, ostatně ji od nich její matka odrazovala. Přátelé ti mohou kdykoliv zradit. Poddaní se toho nikdy neodváží, pokud si je správně vycvičíš.
Tvrdá výchova od úplného začátku zabila mnohé z Karoiny osobnosti už v zárodku. Těžko říct, jaká by byla, kdyby se narodila jinde. Nejspíš by byla šťastnější. Ač se to snaží skrývat, je nesmírně zvědavá. Často jí byly upírány odpovědi na různé otázky, mnoho ze světa neviděla, a tak ji fascinuje všechno nové a neznámé. Nemůže si pomoct. Z takových věcí je nadšená, velmi ráda tomu přichází na kloub a radost z rozlousknutí hádanky nebo tajemství je bezbřehá. Snaží se to vysvětlit tím, že je dobré znát své okolí a všechny jeho tajemství, aby ji nic nepřekvapilo. Přílišné nadšení se snaží zakrývat znechucením, aby nikdo nepojal přesvědčení, že ji to doopravdy zajímá a pak tu informaci použil proti ní.
Narodila se k tomu, aby sloužila jako politický pěšák na velké herní desce. I když už se na dané desce nenachází, jen těžko se zbavuje instinktů, které jí byly vštěpovány a které jí pomáhaly přežít. I když občas navenek prosakuje její přirozená povaha, stále je Karoe bytostí mnoha omezení, svázaná nepsanými pravidly, stále ve střehu, odkud přijde útok.

Karoe se narodila ve smečce, která byla velice hrdá na více než jednu věc. Co bylo ale nejpřednější? Pověst. Pověst o tom, jak je prastará, pověst o tom, jak její členové v dávných časech dokázali velké věci. Pověst o vznešenosti. Pověst o členech, kteří jsou si rovnější než jiní. Pověst jednotlivých členů, která byla důležitější než cokoliv jiného.
Svazek Rodinie a Balthuse byl čistě politické rozhodnutí. Rodinia přinesla perfektní pověst dávných předků, kteří ji a její rodinu stavěli téměř do královské pozice. Perfektní potomci generaci za generací kultivovali a šlechtili atmosféru vznešenosti a odtažitého chladu. Balthusovi předci se nemohli pyšnit tak hlubokými kořeny, ale již jeho děd byl schopný lovec a tento um se přenesl na syna i vnuka. Tím si zajistili dostatečnou prestiž, aby mohli pomýšlet na spojení s nějakým honosnějším rodem. Rodinia nebyla natolik důležitá, aby se její rodiče rozhodli svázat její život s někým doopravdy důležitým a syn donedávna vcelku bezvýznamné rodiny, která se ale rychle stávala jedním z vůdců lovu, byl ideální volba.
Rodinii to sice posunulo níže na hierarchickém žebříčku, ale její ctižádostivost to vynahradila. Snad jí pomohl i vztek, když se musela přestěhovat do méně pohodlného obydlí. Díky svým kontaktům a neustálému dorážení na svého partnera dokázala ještě více upevnit jejich pozici a také ji pomalu sunout výš a výš. Možná měla až příliš velké ambice. Možná dokonce pomýšlela na překonání její původní rodiny? Něco jim ale dlouho chybělo.
Pokračování krevní linie, plození potomků bylo velmi vysoce ceněné. Pokud pár neměl vlčata, byli považovaní buď za dostatečně nedospělé, nebo líné a nezodpovědné. Kdokoliv, kdo Rodinii kdy viděl, by dokázal říct, že rozhodně není mateřský typ. Moc dobře to věděla i ona sama. Ale pro prestiž by udělala vše.
A tak jednoho dne, v soukromí odlehlé nory, kterou vyhloubila jen kvůli tomuto účelu, ze sebe vypudila několik malých životů. Některé se narodily už mrtvé, v průběhu březosti se o sebe nestarala tak, jak by měla a bylo docela dobře možné, že svou nedbalostí zavinila jejich smrt. Nijak jí to nepřekáželo. Stačil by jí jen jeden potomek. Pak by bylo zase vše v pořádku a ona by už nikdy nemusela projít otravným cyklem páření, nošení v sobě a rození. Ani jedna část ji nebyla příjemná. Měla ale štěstí. Přežili dokonce tři, skoro až moc. Možná se jí v očích zaleskly pochyby, jestli by neměla rovnou alespoň jedno zabít, aby s nimi nebyla až taková práce. Nikdo ji ale neviděl, takže se nedalo říct, jestli o tom doopravdy přemýšlela. Nakonec ale vyvedla všechny tři a zbytek mrtvých pozřela. Nikdy nikomu neřekla, kolik jich původně bylo.
Díky svému postavení byla schopná zajistit výživu pro svoje potomky, aniž by se tím musela sama zatěžovat. Stačilo najít vlčici, která měla vlčata ve stejné době, hladovějící, ochotnou nabídnout část svého mléka výměnou za maso. Přicházela za tmy, aby špinavou příslušníci nižších sociálních kruhů nikdo neviděl. Nejdříve se snažila o ně starat stejně láskyplně jako o svoje mladé, to jí Rodinia velmi tvrdě zatrhla a tolerovala ji jen tak dlouho, dokud to bylo nezbytně nutné. Ve chvíli, kdy vlčata dokázala jakž takž pozřít maso, druhá vlčice zmizela, navždy bezejmenná, pomalu zapomenutá a s ní se z paměti vytratila i jediná prchavá vzpomínka na přítomnost laskavosti v životě. Rodinia byla tak daleko od ideální matky, jak jen mohla.
Byla také nedočkavá. Odmítala ztrácet čas s vlčaty, co se chovala jako vlčata, a tak každý prohřešek byl trestaný. Buď odpíráním jídla nebo přesně mířeným kousáním, které nezanechávalo viditelné stopy. V tomto byla Rodinia velmi zběhlá, sama pod srstí skrývala širokou sbírku malých jizev. Jako první se vlčata naučila nehrát si mezi sebou. Jakékoliv poskakování, smích a jiné vylomeniny byly krutě trestány. Vlčata ze vznešených rodin se nechovají jako zvířata. Vlčata ze vznešených rodin nežvatlají jako nevzdělaní zmetci. Vlčata ze vznešených rodin jsou vždy upravená, dbají o svůj vzhled. Vlčata ze vznešených rodin bez přemýšlení poslouchají svoje rodiče a jsou u toho rychlá a efektivní.
Rychokurz přežití pod Rodiniinou chladnou a tvrdou tlapou byl krutý. I když se sourozenci vzájemně nevrhli po krku, nevytvořili si mezi sebou moc pevné vztahy. Věděli o sobě, trávili ve společnosti většinu dní, ale věděli moc dobře, že se na sebe nemůžou spolehnout, alespoň ne tak, jak by bylo vhodné. Každý je sám za sebe, v tomto krutém světě. Karoe a Vistulian byli ti, na kterých matčina výchova fungovala lépe. Rychle se naučili sledovat její nálady, nenápadně se vytráceli, když zuřila, okamžitě poslechnout, když chtěla. Ramsar se učil pomaleji. Neměl tolik trpělivosti, nedokázal tak rychle najít správnou dávku odměřeného stoicismu, uzamknout svoje dětské emoce někam hodně hluboko, aby je ani matčin dlouhý dráp nedokázal vyškrábnout. Ti dva rychle přišli na to, že nejlepší je si bratra nevšímat, hlavně ve chvílích, kdy kňučel bolestí.
Z Karoe se stala maminčina holčička, nakolik chladná vlčice jako Rodinia dokázala vůbec cítit nějakou náklonnost k něčemu jinému než moci. V malé dceři viděla sebe, když byla mladá.
Po dvou měsících od narození se je rozhodla předvést společnosti. Vlčata se naučila emoce skrývat, nedávat najevo co cítí, nepodléhat tendencím měnit mimiku tváře. A teď se to všechno měla naučit znova. Mezi ostatními vlky bylo žádoucí nosit široký zářivý úsměv, vědět, kdy se smát, kdy říct vhodnou poznámku, kdy nastražit uši a zapamatovat si, o čem se mluví, aby se pak informace mohly později použít ve vlastní prospěch. Také to byla první chvíle, kdy Rodinia a Balthus projevili jakoukoliv laskavost vůči svým dětem. Navenek se chovali jako spořádaná a milující rodina. Všechny něžné doteky ale byly falešné. Chladné. Jen tak naoko a vlčata to věděla. Nejspíš to věděli všichni kolem, ale sociální konvence nic jiného nedovolovaly.
Vistulian byl nejlepší v naslouchání a pomalu se začínal učit stáčet rozhovory žádoucím směrem. Večer pak matce o všem referoval a ona promýšlela další kroky. Karoe, jakožto jediné dcery, připadla role sladké mladé dívky, která měla svou inteligencí zaujmout vznešenou rodinu, aby si v ní mohla najít partnera a Rodinia získala pěšce na výhodné pozici. U Ramsara začala ztrácet trpělivost a často ho nechávala napospas svému osudu. Karoe ani Vistulian se o něj už skoro vůbec nezajímali.
Jakmile se vrátili do příbytku, všechny zářivé úsměvy pohasly, rodiče se jich ani nedotkli, přestali si je všímat, pokud zrovna nebylo na pořadu dne potrestání za nedostatečně reprezentativní chování, za nedostatečné hraní Hry, jak tomu Rodinia říkala. Hra byla všechno. Díky ní byli na takové sociální pozici a díky ní se také dostanou až na vrchol.
U mladých vlčat bylo mnoho věcí odpustitelných. To platilo i ve vznešené společnosti, a tak vlčata dostala prostor se svou přidělenou roli postupně naučit. Nejdříve jim okouzlující úsměvy nešly tak dobře, jak by bylo žádoucí, ale věděli, že by to měli co nejdříve pochytit. Karoe překážel temperament, který snad zdědila po matce, i když věděla, že je jí přítěží. Často ze stínu pozorovala zuření matky, občas ho pocítila i na svém těle. Občas se jí povedlo pronést nepěknou poznámku, za kterou byla pak ve skrytu domova potrestána. Opovrhovala většinou členů společnosti a přímo nenáviděla zbytek. Zjistila, že i když si o nich někteří šuškají, že nejsou dost vysokého původu, aby se vůbec mohli ve vznešené společnosti objevovat, když se chová, že mezi ně nejenom patří, ale že je lepší než kdokoliv jiný, nikdo se jí to neodváží říct přímo do očí.
Kdyby na tomto místě měla prožít celý život, naučila by se perfektně manipulovat s ostatními, protože nic než dokonalost Rodinia neakceptovala. S trochou štěstí by se matce povedlo jí najít dostatečně vysoko postaveného partnera. Po jeho boku pod neustálým tlakem vznešené společnosti by byla její osobnost naprosto utlačena, jako oheň, kterému zamezíte v hoření. Na individualismus se nehrálo. Po zbytek života by se snažila falešnými lichotkami přežít v krutém světě vznešené společnosti, zajistit sobě bezpečné místo a neustále pomáhat matce a otci v dosažení lepšího postavení.
Jenže osud je nevyzpytatelný a jednoho dne byli napadeni. Nebo to bylo vzbouření níže postavených vlků? Kdo ví. Nastal chaos a rychlá a velmi chaotická evakuace. Malá vlčice, která prakticky celý život držela všechny svoje emoce pod pokličkou, byla k smrti vyděšená. Ani nevěděla jak, ale najednou se jí špatně dýchalo, motala se jí hlava a cítila mravenčení po celém těle. Záchvat paniky ji úplně pohltil a na další chvíle si skoro nevzpomínala. Vše se událo hrozně rychle. Snažila se utíkat s rodinou, pak se ale zamotala, byla najednou mezi cizími vlky, které neznala, stále se snažila uhánět stejným směrem, motala se jí ale hrozně hlava a pak najednou ji někdo tvrdě zmáčkl zátylek a byla odnášena nějakým směrem, kde už nikdo jiný neutíkal. Když procitla, byla sama. Úplně sama. Netušila, kdo ji nesl, určitě ho ale neznala. Nepamatovala se, jestli ji na tom místě nechal nebo mu utekla a pak padla vyčerpáním. Roztřeseně se postavila, oklepala se a pak se vydala nějakým směrem. Nad hlavou jí visel matčin podrážděný hlas, který ji káral za to, že si dovolila ztratit se a poháněl ji k nějakému pohybu.
“Nic dobrého nevzejde z postávání na jednom místě. Hni sebou!”

~
Na Gallireu dorazila začátkem zimy. Bloumala krajinou a v žádném případě si nepřiznávala svou situaci. Ale tak to bylo vždy. Pro ni žádné potíže neexistovaly, neboť pak by muselo následovat přiznání, že zklamala. A po zklamání přicházel trest. A tak šla, vyhublá a unavená krajinou dál. Došla až do Mechového lesíka, ale ani si neuvědomila, že je na území smečky. Jak by mohla? Nikdy nebyla vedena k poznávání pachů a i když do jisté vnímala změny vůní na různých územích, nepřikládala tomu velkou váhu.
Jako první na ni narazil Mitsurugi, který předpokládal, že je prostě jen dalším vlčetem žijícím v lese. Dali se do řeči a Karoe usoudila, že šedý vlček ji není hoden a začala se k němu povýšeně. Její názor utvrdilo to, když jí prozradil, že nemá rodinu. To byla poslední kapka, aby se drobné vlčici obrátil žaludek a definitivně ho zařadila do kategorie odporných švábů, kteří ji nesahají ani po drápky. Naštěstí ji od toho ubožáka zachránila vůdkyně zdejší oblasti. V té chvíli ještě stále věřila, že toto místo je nějaký tábor, odnož jejího domova. Nejspíše pro vlky, kteří nebyli hodni hlavního místa.
Karoe byla hlavní vůdkyní poslána do úkrytu, že za ní prý zajde. Dospělá vlčice ale nepředpokládala, že jedná s vlčetem nejen bez schopnosti rozpoznávat pachy, ale také s absentujícím smyslem pro orientaci. Karoe poslušně vyrazila a podezřelé jí to začalo být, až když se dostala k řece. Narazila opět na Ubožáka s dalšími vlky. Dvoubarevný velký vlk se jí zdál také nadmíru podivný - jak se něco takového může vlkovi přihodit? Nebyla si jistá, jestli by jím neměla také pohrdat. Poslední vlčice, Lindasa, byla podobně hrdá vlčice jako ona a její matka. Karoe si ale nedokázala zajistit její sympatie. Ti tři si hráli se šiškou a když se Karoi nepovedlo odehrát tak, jak chtěli, začali na ni být nepříjemní. Nebo alespoň tak si to pamatuje ona.
V každém případě se radši rozhodla vydat na druhý pokus hledání úkrytu. Ten už byl naštěstí úspěšnější, ač si to zpočátku nemyslela. Temnou díru v zemi považovala spíš za vězení nebo přinejlepším prostor pro lůzu - vůdkyně rozhodně nemohla myslet toto jako úkryt, kde přespává i ona sama! Jenže obvyklé pálení hladu se změnilo v křeč žaludku a její už i tak slabé tlapky rezignovaly na další prohledávání lesa. Mohla se zeptat, ale to ohromné ponížení by asi nepřežila.
Naštěstí se jí ujal Saturnus, který ji i nakrmil. Z jeho zdvořilého a úslužného chování usoudila, že to musí být zdejší sluha. Se sluhy dokázala jednat. Okamžitě ho začala peskovat a pohánět, až z toho byl chudák celý rozpačitý. Poslušně ale plnil rozkazy podivné vyhublé vlčice a také se vzdálil, když mu to necitlivě oznámila. Chtěla být sama. Po naplnění břicha se začaly ozývat další potíže - hlavně hrůza z posledních dvou dní a uvědomění si faktu, že je úplně sama na cizím místě, bez jakékoliv opory a bez znalosti zdejších zvyků. Pro její dětskou mysl to byla naprostá hrůza. Celý život měla od narození pečlivě nalinkovaný a to všechno bylo v průběhu krátké chvíle vyhozeno oknem. To si ale ještě neuvědomovala. Nemohla si to přiznat. V záchvatu úzkosti se zakousla do vlastní tlapky; aby přehlušila bolest z nitra.
Když se probudila, před vchodem do úkrytu potkala ležícího Sigyho, ze kterého začala tahat informace. Snažila se tvářit co nejrozumněji, ale pořád byla ještě malým vlčetem, co spoustě věcí nerozumělo. Zjistila informace o okolních smečkách, jejichž chování se jí zdálo hloupé a byla pohoršená nad absencí disciplíny. Bylo jí také řečeno, že její jméno je na toto místo neobvyklé, ale nedozvěděla se, jaká jsou tu “normální”. Navzdory očividným nelogičnostem jí Sigy přišel jako zatím nejlepší reprezentant zdejších vlků už jenom kvůli způsobu vyjadřování, které jí připomínalo domov.
Možná i pro to se rozhodla, že s ním půjde na obhlídku okolí a aspoň nenápadně zjistí, co kde je, aby se už nemusela ztrapnit. Cestou z něj zase tahala rozumy, ale starší vlk její chabé pokusy o manipulaci prokoukl a neprozradil víc, než uznal za vhodné. Cestou k řece se stihli ztratit, protože Sigy nechal výběr cesty na Karoi, která poznala, že cestu nezná, i když jí už nedávno šla. Narazili na jeho starého známého, kterého by se okamžitě také pokusila vyzpovídat, kdyby jí v tom nezabránil palčivý stud, že opět selhala. Byla vděčná, když se se starým vlkem rozloučili, popichování od obou samců už bylo nesnesitelné a za chvíli by určitě vybouchla.
I dál se Sigym rozváděla dlouhou debatu o morálce a fungování světa. V tom jejím měli všichni jasný úděl, vlci lovili, vlčice se staraly o chod domova a podílely se na sociálním pletichaření. Sigyho svět byl plný silných vlčic, které by i velmi agresivně reagovaly na názor, že jsou moc slabé na lov. Jeho svět byl plný možností pro obě pohlaví. A ani jeden z nich nechtěl ustoupit.
Zatímco Karoe bojovala slovy, Sígy se rozhodl podpořit svůj argument praxí. A vzal Karoi na lov křepelek. Jak se dalo čekat, nedopadlo to moc slavně, když to vlčice zkoušela poprvé v životě. Vzala si to ale jako potvrzení svého přesvědčení; navzdory tomu, že při samotném lovu cítila vzrušující nadšení. Dál cestovali Gallireou až do Sigyho Útočiště. Tak Karoe zažila další šoky jako zjištění, že květiny zjevně mluví, ale ona je neslyší.
Nejsilnější zážitek ale byla konverzace s Lylwelin, když se Sigy rozhodl si zdřímnout. Mluvily spolu o zbabělosti a příhodně o úlohách vlků ve smečkách. Pichlavá povaha zlaté vlčice na ni velmi zapůsobila a Karoe cítila potřebu se jí vetřít do přízně. Kdyby spolu strávily delší dobu, nejspíš by ji mohla považovat za náhradní matku. I tak ale ji nahlodala ohledně lovících vlčic mnohem více, než by Sigy kdy dokázal. Navzdory tomu, že jí rozcupovala světový názor na malínké kousíčky, urazila všechny, co znala a nakonec ji samotnou označila za naivní dítě.
Když jí Sigy nabídl další dobrodružství, odmítla. Bylo toho na ni moc a další silnou a nezávislou vlčici, která jí zničí morální hodnoty, by už nejspíš nezvládla. Vrátila se do Mechové smečky, která se pořád ani trochu nezdála být domovem a cítila se příšerně. Byla zoufalá a měla pocit, že je stále na tom stejném místě. Už také přestávala věřit, že pro ni někoho pošlou. To, že Mech je vzdálenou provincií její domoviny, vzdala už dávno. Ale že o ni nikdo nejevil zájem? Matka s ní měla takové plány a teď… teď jí byla natolik lhostejná, že ji tu radši nechá zhnít.
Možná právě pro to, když záhy narazila na další silnou a nezávislou vlčici, se nechala zlákat sladkými řečičkami. Navzdory tomu, že právě z toho důvodu už nechtěla dál se Sigym být. Navzdory tomu, že ji od začátku ponižovala a ona se tak cítila hrozně male. Možná právě pro to zoufale toužila aspoň po jejím uznání. Potřebovala, aby jí někdo řekl, jak úžasná je. Že je krásná, moudrá a má obratný jazyk. Bohužel si k tomu vybrala zrovna Rowenu, která ve svém životě neuznávala nikoho jiného než sebe a svou Paní.
Karoe ochotně přizvukovala, když Rowena nadávala na onu smečku a podkopávala všechny další, koho kdy potkala. Zároveň se jí lísala a snažila se zjistit víc. Ani ve chvíli, kdy se snažila o něčí uznání ale nepolevila v tahání informací. Ani si ale nevšimla, že ji tmavá vlčice láká pryč. Bylo to opět vzrušující a slibovalo něco lepšího. Být mocná.
To něco lepšího se nacházelo v Rowenině smečce v jejím úkrytu. Kdo ví, co s ní původně plánovala. Po několika otázkách ohledně magie, kdy zalhala na většinu z nich, začal iniciační proces, kdy se z ní Rowena pokusila magii vyždímat násilím. Ač Karoe byla zvyklá na násilí, kterého se na ní dopouštěla matka, nikdy nezažila něco takového.
V té chvíli v její hlavě cosi seplo, co předtím sepnuto nebylo. Kromě velké vlny nenávisti, se v ní vzedmul i pud sebezáchovy a tak při první příležitosti vzala nohy na ramena a utíkala. Cítila se zlomeně, celý svět se s ní točil. Dopadla na břeh Ohnivého jezera a v té chvíli měla pocit, že snad zemře. Všechno špatné, co se jí v životě stalo, se v ní vzedmulo a prýštilo ven.
V takovém stavu ji našla rudá srst jménem Makadi. Možná i díky tomuto vlkovi a jejich podivně filosofické debatě dokázala posbírat kousky. Poskládaly se do trochu jiného tvaru než předtím. Konečně plně přijala fakt, že pro ni nikdo nepřijde. Že ji matka a všichni ostatní zavrhli. Že možná její místo zaplnil i její nechopný bratr, Ramsar. Že je všechny nenávidí. Oprostila se od svazujících pravidel její domoviny jako had svlékající kůži. Už nebyly její a ona nebyla stažená, vyformovaná do přesně určené formy. Byla jen svá. Sama na všechno, ale zároveň pevně odhodlaná přežít a uspět, i kdyby měla jít přes mrtvoly. Na ostatních jí nezáleželo. Byla Karoe a plánovala pokořit svět.

Zajímavosti:
Z důvodu dlouhodobé podvýživy Karoe nikdy plně nevyrostla - i v dospělosti je drobná a útlá.
Má konstatně stažený žaludek a při konzumaci většího množství potravy okamžitě zvrací.
Její pohyb připomíná nacvičenou chůzi baletky. Za každé okolnosti ladný, ale zcela očividně nepřirozený a nucený. Je pro ni těžké se jej zbavit a jen při rychlém běhu ztrácí iluzi elegantnosti a naopak vypadá jako neotesané vlče, podivně poskakuje a není schopná udržet stálou rychlost.
Mimické svaly jsou také málo vyvinuté a její obličej obvykle vypadá jako maska, největší problém jí dělá usmívání.