Příspěvky uživatele

< návrat zpět

U řeky byl klid a její výpary byly sice smrduté, ale ne tak nepříjemné, jako ty na ohnivé hoře. Bylo tu lépe, dalo se snáze dýchat a kráter, který vedl kamsi do hlubin země, zůstal za námi. Nebo spíš nad námi, tam, kde se hora zlověstně tyčila a zdálo se, jako by se mračila. Přeběhl mi mráz po zádech, když jsem k ní zvedla zrak. Už tam nepůjdu. Nikdy.
Artyom vážně viděl, kam ta hvězda dopadla. Přišlo mi to zajímavé. "Většinou padající hvězdy až k zemi nedoletí, ne? Alespoň já to nikdy neviděla." Na sliby o tom, že se od hory budeme držet dál, jsem jen horlivě přikyvovala. Rozhodně jsem neměla v úmyslu se tam ještě někdy přibližovat. Zarazilo mě ale, když se zmínil o tom, že bych s ním snad už nechtěla cestovat? "Jistě, že chci," ujistila jsem ho. Proč bych neměla chtít? Připadalo mu zase, že něco provedl? Chtěla jsem s ním cestovat dál. Přece nám to tak dobře šlo. Lehce jsem potřásla hlavou.
Hledání hvězdy možná nebylo tak úplně nejlepším nápadem. Blížila se zima, to byla pravda. Tak nějak jsem na to zapomněla - jak jsem jen mohla, když jsem nad tím ještě před chvílí rozjímala? Možná proto, že tuto zimu jsem trávila jinak, než ty předešlé. Nebyla jsem doma, nebyla jsem ani s Ashtonem a Elricem, byla jsem ve zcela cizí zemi a kdybych se měla o sebe postarat sama, kdoví, jestli bych to vůbec dokázala. Ještě, že jsem narazila na Artyoma, který mi připomněl, co je v tuhle chvíli důležité. "To je asi pravda," souhlasila jsem hned, ale když mě celkem rázně požádal, abych se ozvala s vlastním názorem, lehce jsem sklopila hlavu. "Já přece souhlasím," odpověděla jsem tiše. Občas jsem možná spíš připomínala poslušného psíka, než vlčici s vlastním rozumem, zodpovědnou za vlastní osud... ale Artyom přece věděl lépe, co je nejlepší si počít. Vzhlédla jsem k němu a poslouchala, co dalšího říká. Opět se zdálo, že mu nálada úplně poklesla. "Chyby dělají všichni," pípla jsem a posunula se k němu po břehu trochu blíž. Ne tolik, abych se ho dotkla, ale přece. "Ale rozumíme si přece dobře, ne?" Nezdálo se mi, že by Artyom nevěděl, jak se vyjadřovat nebo něco takového.
Voda v řece vážně nebyla jen tak ledajaká. Byla teplá, byla smradlavá... něco na ní nehrálo a úplně klidně mohla být zakouzlená. "Se špatnou vodou není radno si zahrávat," přitakala jsem. "Obzvlášť, jesli je kouzelná. Jsi kouzelná?" obrátila jsem se k říčce, ale zas tak kouzelná, aby mi odpověděla čímkoliv jiným, než bubláním, zase nebyla. Zato můj žaludek se ozval s kručivým dotazem na to, kdy už ho něčím zase nakrmím. Poněkud nervózně jsem se otočila na hnědého vlka. "Zkusíme... z-zkusíme tedy něco ulovit?" Pořád jsem si nebyla jistá, jestli se mi ten nápad líbí, ale hladem jsme přece umřít také nemohli...

//Sopka

Já padající hvězdě, nebo co že to vlastně bylo, přestala víceméně věnovat pozornost, jakmile jsme se octli na vrcholu dýmové hory. Příšerné místo. Klidně mohlo být původcem všech stínů na světě. Netušila jsem tedy nejdřív, o čem to Artyom mluví, když se zmiňoval o nějakém dopadu. Až když pokračoval, konečně se mi pomalu rozsvítilo. "Viděl jsi ji dopadnout? Vážně?" vyzvídala jsem, ačkoliv jsem se pořád cítila značně zklíčeně a nemohla jsem se dočkat, až budeme od téhle příšerné hory co nejdál. Brr. Artyom chtěl prozkoumat i onu hvězdu. Jestli viděl, kam spadla, asi by nás mohl vést... Ale on se mi hned vzápětí omluvil. Pomalu jsem potřásla hlavou. "Já sem chtěla jít přece také. Chtěla jsem vidět, odkud se ten oheň vzal. Netušila jsem, že to tu bude tak... příšerné." To už jsem mířila z kopce dolů po zrádně smekavém povrchu ze štěrku a volně loženého kamení. "Nenutil jsi mě k tomu. A jestli chceš jít hledat tu hvězdu, klidně jít můžeme." Hvězdu jsem zblízka ještě nikdy neviděla. Stěží to mohlo být horší než hora s ohněm uvnitř... Ale hlodal ve mě také strach, který jsem si plně vědomě neuvědomovala. Co kdybych řekla ne a Artyom pak šel sám a já zůstala sama? Podzim už byl tu, hrozivá mlha se plazila po pláních, dny se zkracovaly a byly temnější a temnější... Nechtěla jsem být v tuhle dobu sama. Ani trochu. Artyom si mohl vymyslet jakoukoliv šaškárnu a já bych za ním stejně šla. Protože byl můj kamarád, ano, ale také proto, že jsem byla prostě taková. Nedokázala jsem si dupnout a postavit si hlavu.
Smekali a klopýtali jsme dolů z kopce a čím dále jsme se vzdalovali té dýmící díře, tím lépe jsem se cítila. Vzduch kolem byl trochu čistší a když jsem stanula na pevné zemi na břehu řeky, pořádně jsem si oddechla. Ale i když to tu tolik nepáchlo výpary, něco se přesto ve vzduchu vznášelo. Podivný zápach vycházel z řeky a v chladném ránu z ní pomalu stoupala k nebi pára. Bez rozmyslu jsem do divné vody strčila tlapu a zjistila, že rozhodně není tak ledová, jak by nyní měla být. "Páni," vydechla jsem a ohlédla se po Artyomovi. "Je úplně teplá. Že by za to mohl ten oheň?" přemítala jsem a tlapu zase vytáhla. Dalo by se tady určitě koupat celý rok, kdyby ta voda tolik nepáchla a kdyby jeden nikdy neplánoval znovu vylézt na studený vzduch. Chvíli jsem si sedla, protože mě nohy po výstupu a sestupu bolely. Pohledem jsem zakotvila na svém společníku. "Viděl jsi tedy, kam ta hvězda dopadla?"

//Východní hvozd

Zvláštní věc na obloze byla fascinující, ale odpovědět jsem Artyomovi úplně nedokázala. "To viděla, ale nikdy ne takovouhle. Je obrovská. A jak září." Ano, skutečně na tom bylo cosi hrozivě krásného, i když to taky mohlo zavánět pořádným nebezpečím. Co kdyby se přiblížila ještě více...? Ale dokázala jsem si dělat starosti jen s omezeným počtem věcí najednou a tak, když se terén pod našima nohama začal zvedat a krajina byla spálenější a spálenější, na nějakou podivnou hvězdu jsem docela zapomněla.
Můj společník měl pravdu. Opravdu to tady bylo cítit jako dým a spálenina. Nebylo divu, když v okolí bylo tolik ohořelého. "Taky to cítím. Ale odkud se ten pach bere?" Před námi byl jen strmý svah a vysoká hora. Zaváhala jsem, ale Artyom vypadal odhodlaně ten kopec pokořit a na takovémhle místě jsem rozhodně sama zůstat nechtěla, takže jsem ho rychle zase následovala. "Ostatní sem ten pach kouře třeba taky dovedl," nadhodila jsem, zatímco jsem funěla do kopce. Zem pod tlapami podivně hřála a po kamení se nešlapalo zrovna příjemně. Nepostupovali jsme tedy žádným závratným tempem.
"Vlci s tmavomodrýma očima dokážou ovládat vodu," přihodila jsem svůj kousek vědomostí. "A ti se zelenýma zase rostliny. To by se mi líbilo," zasnila jsem se na okamžik. Artyom v tom ale měl jasno. Žádnou magii neobjevil a ani se mu nezdálo, že by tím byl o něco ochuzen. "Ani vyzkoušet bys to nechtěl? Mě by to celkem zajímalo... jaký to asi je pocit, co všechno se s kouzly dá zvládnout..." Ale tohle nebylo to nejlepší místo na snění o magii. Vrchol kopce se totiž už přiblížil a ukázalo se, že jsme vážně narazili na cosi zvláštního. Ve vrcholu hory zela obrovská díra, ze které vycházel žár a dým. "Ne. Nic podobného jsem nikdy neviděla," pípla jsem a s obavou sledovala, jak se hnědý vlk přibližuje k otvoru, od kterého jsem se já držela hezky v povzdálí. "Nespadni tam," neudržela jsem se, ale představu, že se Artyom zřítí do ohnivé tlamy hory jsem nemohla dostat z hlavy. Tohle místo se mi nelíbilo. Byl mi tu strašný hic a z toho pachu všude kolem se mi dělalo na nic. "Myslíš, že ten oheň vyšel z téhle hory?" Dávalo to smysl. A zároveň nedávalo. Kde se v hoře octl oheň? "Něčím jiným? Co tím myslíš?" Ne. Nelíbilo se mi tady, ani trochu. S každým dalším slovem, které padlo, mi to bylo jasnější. "Nechci. Vůbec ne," vyhrkla jsem a jen stěží krotila paniku ve svém hlase. Tohle místo bylo příšerné. Zdálo se mi, že se tu peču zaživa a točila se mi hlava z výparů. "Na tomhle kopci není něco v pořádku. Pojďme odtud," naléhala jsem a ani pořádně nepočkala na odpověď, než jsem začala po kamení klopýtat zase dolů.

//Aina

//řeka Midiam

Pokrčila jsem rameny. Netušila jsem, co by ostatní vlci řekli nebo neřekli, ale já v tom měla celkem jasno. Když pak hnědý vlk dodal, že na mém názoru mu stejně záleží více, široce jsem se usmála. Těšilo mne to. Doufala jsem, že i on jednou pochopí, že vážně slabý není. Pořád o tom mluvil, ale zatím jsem toho neviděla jediný důkaz.
"Tak to si určitě poradí i teď," zastřihala jsem ušima. "A kdoví? Třeba na něj vážně i narazíme." Zatím ale kolem nebyl nikdo. Cítila jsem pár vlčích pachů, ale kromě nás dvou jsem z nikoho nezahlédla ani chlup. Co jsem ale uviděla byla obloha, na které se každou chvíli mihla světelná čára padající hvězdy a také tam zářilo veliké nafialovělé těleso, které tam určitě normálně nebývalo. Chvíli jsem na to omámeně hleděla, než jsem přidala do klusu, abych dohnala Artyoma a nikde mi nezmizel. "To nevím. Ale vypadá to zvláštně. Snad se to ale už víc nepřiblíží," olízla jsem si poněkud nervozně čenich. Ať to bylo cokoliv, doufala jsem, že to jen prosviští kolem. Bylo to sice krásné a fascinující, ale byla to poněkud děsivá krása.
K bolesti a zoufalství už jsem se radši víc nevyjadřovala, jen jsem rychle zamrkala, protože mě začaly pálit oči. Byly to vzpomínky, které jsem nechtěla jitřit. Pořád bolely a nejspíš budou navždy, i když už byly minulostí. Naučila jsem se s nimi žít, ale nejspíš nikdy úplně nezmizí. Artyom se to na konci pokusil pozvednout do trochu optimističtějšího tónu a já mu za to byla vděčná. Lehce jsem se pousmála. Život šel dál. Tak to prostě bylo.
"Také jsem si všimla, že jsme vůbec nikoho nepotkali. Že by to ani nikdo další nešel prozkoumat? Podivné," zavrtěla jsem hlavou. "Myslela bych si, že tu zvědavců bude víc." Sama jsem na to byla svým způsobem zvědavá, i když jsem měla i trochu obavy. Stejně jako z lovu, ke kterému se mě Artyom dále snažil přesvědčit. "Vyzkoušet to asi můžeme," řekla jsem nakonec, protože jsem zkrátka nebyla ten typ, který by se s ním hádal. "A uvidíme, jak to půjde." Děsivá, děsivá představa. Ale prozatím nás čekal průzkum severu, takže jsem ji mohla odsunout do pozadí.
Artyom měl na "výmysly" úplně jiný pohled, než já. Vždycky jsem tak nějak věřila, že je na světě více než jen to, co dokážeme vidět na vlastní oči. Pro něj ale musel být dost šok, setkat se s tímhle vším, co tu číhalo. Kouzla, magie, hotové zázraky... i pro mě to bylo všechno nové a překvapivé, ale já alespoň jistým způsobem očekávala, že se s tím mohu setkat. "Nevím," zamračila jsem se lehce. "Nemyslím si ale, že magie vlky zkazí. I když já sama žádnou ještě neobjevila, takže to nemůžu asi pořádně posoudit," přemýšlela jsem. "Ale když vlk s dobrým srdcem objeví magii, nemyslím si, že by se kvůli tomu stal zlým nebo zákeřným. Jen... pokud to někdo chce, je možná snazší druhým uškodit s pomocí magie," povzdechla jsem si. A ta pohádka? "Třeba se o naší úloze ještě dozvíme," zasmála jsem se. "Nebo jsme v ní možná jen náhodní poutníci, kteří projdou kolem a tím hlavním hrdinou je někdo jiný." Krajina kolem se začínala měnit a místy už jsem viděla spálenou zemi a černý popel. Blížili jsme se, nebylo pochyb.

//Sopka

//Medvědí řeka přes Šakalí pahorkatinu

Lehce jsem nakrčila čelo, když se Artyom opět nazval slabým. "Ty přece nejsi slabý," připomněla jsem mu. "A zachránit čas od času potřebuje každý. I když bych samozřejmě byla radši, kdyby byl v pořádku a zachraňovat nepotřeboval," doplnila jsem ještě rychle. Nechtěla jsem na toho Alexeie nějak přivolat neštěstí, ze kterého by potřeboval vytáhnout. Když prohlásil, že mám silnější vůli než on, jen jsem lehce sklonila hlavu. "Myslíš?" Nevěděla jsem, co si o své vůli mám myslet. Byla silná? Tehdy, ve svých nejtemnějších dnech, jsem přežívala jen pro svá vlčátka, držela jsem se života jen proto, aby ona měla šanci žít. Když se ukázalo, že ji nedostanou, vlastně jsem se vzdala. Byl jen zázrak, že kolem šel Elric a zachránil mě. Takže to nakonec možná nebyla síla vůle, která mě udržela při životě. Byla to laskavost a starost ostatních. "Možná je toho, co nás drží naživu víc, než si myslíme," řekla jsem nakonec. Těžko se to asi dalo svést jen na jednu věc. Nejdůležitější bylo, že jsme nakonec přežili.
Artyom zněl kolem toho lovu celkem optimisticky. Jeleni by dle jeho slov měli nyní být vyčerpaní a mohli bychom mít šanci uspět. Pořád jsme ale byli jen dva a jeleni byli obrovští, jejich parohy a impozantí těla ve mě budila nemalý respekt. "Nebylo by lepší, kdyby nás na to bylo alespoň o něco víc? Já to vážně neumím, nikdy jsem takový lov ani pořádně neviděla." Mé zkušenosti s tímto byly vskutnu nulové a nechtělo se mi do toho pouštět, rozhodně ne tehdy, kdy by na mě závisela celá polovina našeho úspěchu.
Pro mě magie nebyla ničím nemyslitelným a nepředstavitelným, ale můj společník na tom byl zcela jinak. "No, já nikdy pohádky neviděla jako nic, co by nemohlo být pravdivé. Svět je hrozně velký, přece se na něm musí dát nalézt skoro všechno, co si jeden vymyslí," zamávala jsem ocasem a poslouchala, jaké zkušenosti Artyom s magií měl. Já žádnou špatnou zatím nezískala, naštěstí. "Tak je to ale nejspíš s každou mocí, že? Někteří vlci prostě tíhnou ke špatnostem, ale ráda bych věřila, že většina jich magii použije lépe. K pomoci druhým se určitě může hodně hodit," přemýšlela jsem nahlas. Kdybych já nějakou magii dokázala ovládat, žádné zlo bych s ní nekonala. Artyomovi se ale nezamlouvali ani ty kouzelné myšky. "Řekla bych, že ona tu patří ke krajině. Tenhle kraj je jiný, než jiné kraje. Je... nevím, ale myslím, že ta kouzla jsou tu zkrátka všude kolem. Je to jako krajina z těch pohádek. Možná v nějaké pohádce právě jsme taky?" vzhlédla jsem zasněně k šedivému nebi. Ale o čem by taková pohádka byla? To by se asi muselo teprve odhalit.

//Východní hvozd

//Les ztracených duší přes Náhorní plošinu

Ten vlk, kterého Artyom hledal, se jmenoval Alexei a byl to podle všeho nějaký jeho přítel či známý z dětství. Ovšem ani jeho jméno mi vůbec nic neříkalo. "Bohužel, myslím, že jsem o něm asi neslyšela," zavrtěla jsem hlavou. Škoda, že jsem Artyomovi nemohla pomoct. "Ale pokud na něj narazím, řeknu mu, že ho hledáš!" slíbila jsem alespoň. Artyom se navíc domníval, že není vyloučené, abychom na Alexeie narazili na severu, kam jsme právě mířili. Pravda, třeba ho taky bude zajímat, co ten oheň způsobilo, nebo se půjde podívat, jak to tam teď vypadá. Popravdě jsem se trochu i bála, co tam uvidíme. Co když velká část kraje lehla popelem? Zatím se ale okolí zdálo nedotčené a v pořádku.
Artyom mínil, že s tím svým okem neměl moc na výběr. "Nojo, to asi ne," povzdechla jsem si. Stejně ale bylo dobře, že to zvládl. O tom, že občas vlci dokážou přežít skutečně leccos, že tělo někdy zvládne mnohem víc, než by se mohlo zdát, jsem taky něco věděla. Už jsem se sama jednou octla na samé hranici smrti. Nervózně jsem si olízla čenich. "A někdy ti to nedovolí spíš jen síla tvojí vůle," vydechla jsem tiše. Ale zkoušet znovu, co všechno se dá a nedá přežít, jsem vskutku nemínila.
Blížili jsme se k řece a vlk mě varoval, že musíme být ostružiny. Trochu nechápavě jsem se na něj zahleděla, ale on svoje varování hned doplnil slovy o medvědech, kteří se mohli potulovat kolem. "Snad žádného nepotkáme," rozhlédla jsem se kolem a pustila se do proudu za hnědým vlkem. Voda měla sílu a táhla moje kroky do boku, takže jsem z vody lezla o pěkný kus dál, než Artyom. "Mohli bychom to zkusit," připustila jsem a oklepala se. "Ale opravdu nevím, jestli se mnou jako loveckým společníkem nebudeš jen plýtvat silami." Jeleni mi přišli obrovští a nezdolní. Docela bych se i bála pouštět se do jejich lovu... Artyom se naproti tomu podle všeho zase bál mluvících stromů. Nebo ne že by se jich přímo bál, ale zpátky k nim už nechtěl. "Proč ne? To není nic nebezpečného," střihla jsem ušima. "A magie tu doopravdy je. Rozhodně existuje. Viděla jsem to na vlastní oči - podivné myšky na louce na severu s námi hráli zvláštní hru, dokázaly zvednout kopce z hlíny nebo z ní udělat vlny, aby ti podrazila nohy... bylo to skvělé!" A zároveň strašné, když se do mě pustila ta černobílá vlčice, ale to nemělo s magií nic společného.

//Midiam přes Šakalí pahorkatinu

Když jsem mluvila o životě o samotě, neměla jsem na mysli v první řadě lov, ale spíše prostě ten bezútěšný, osamělý pocit, vzpomínky na vlky, po kterých se mi stále stýskalo... Jenže Artyom to celé měl jinak. Jemu jeho smečka nechyběla a domníval se, že ani on jim nechybí. Svěsila jsem lehce hlavu, to neznělo příliš vesele. Možná ale přece jen byla nějaká duše, se kterou se cítil více spřízněn. Bohužel mi však jeho popis nic neříkal. "Obávám se, že nikoho takového jsem nepotkala," zavrtěla jsem hlavou. "Jak se jmenuje? Možná jsem mohla něco zaslechnout," nadhodila jsem pak s novou nadějí, i když ta šance asi nebyla moc veliká. Příliš vlků jsem tu neznala a ani jsem neslyšela o nikom, kdo by mluvil stejnou řečí, jako Artyom.
Zajímalo mě, jaké to bylo, zvykat si náhle na život jen s jedním okem. Přesně jak jsem odhadovala, neznělo to jako nic snadného ani příjemného. "Ach. Hlavně, že jsi to tedy zvládl," vydechla jsem, když domluvil. Zaujalo mě ale, co říkal o svém čichu a sluchu. "Je to zvláštní, s čím vším se vlci dokážou vypořádat, a jakými roztodivnými způsoby."
Artyom vstal a protahoval si nohy, ale já zůstala ještě ležet. Poslouchala jsem, co říkal o smečkách, a zapsala jsem si to za uši, ale nemohla jsem tvrdit, že jsem mu věnovala svou plnou pozornost. To ty stromy. Ty hlasy v nich. Jejich tajemství... "Oheň?" vytrhla jsem se z říše denního snění, kam jsem nevědomky odplula, když Artyom naléhavě promluvil. "Jistě, oheň, samozřejmě," přikývla jsem v další vteřině, když mi to konečně došlo. "To bychom měli. Třeba něco objevíme." Vstala jsem a také se protáhla, pak jsem společně s Artyomem zamířila ven z lesa. Na jeho okraji jsem se ale ještě zastavila a naposledy se ohlédla do korun stromů. "Nashledanou," špitla jsem polohlasně do větví a byla bych přísahala, že mi hlasy odpovídaly vlastním pozdravem, třebaže rozumět jim nebylo.

//Medvědí řeka přes Náhorní plošinu

Jakékoliv nepohodlí, který můj výbuch smíchu mohl Artyomovi přivodit, mi zcela uniklo. Nemínila jsem tím nic špatného a nepřišlo mi na mysl, že by to mohlo být vyloženo i jinak. Náš hovor hned poté pokračoval a stáčel se opět k minulosti. Tentokrát ale k jejím částem, které pro mne nebyly nijak bolestivé. "To byl," souhlasila jsem. V mých očích to vypadalo, že táta dokázal skolit skoro cokoliv. Artyom se pak ještě trochu víc rozpovídal o své minulosti a já trochu zvážněla. "Je to těžké si najednou zvykat na život o samotě," přitakala jsem mu tiše. Otázka, jak vlastně o oko přišel, se mi drala na jazyk, ale obávala jsem se, že tím vyvolám příliš tíživé vzpomínky. Nechtěla jsem zasahovat citlivá místa. "Bylo hodně složité si na to zvyknout?" zeptala jsem se nakonec a s jedním okem zavřeným jsem se rozhlédla kolem, snažila jsem se představit si, jaké to je, každým dnem procházet takto. Jistě zvláštní. Dalo se na to zvyknout?
Počasí se uklidnilo a skoro jsem byla připravená věřit tomu, že všechno bude zase pokojné jako dřív. Artyom si ale všiml čehosi podivného na obloze. "Taky jsem nic neslyšela," upřela jsem na to podivné světlo pohled a dušička se mi opět zachvěla. "Možná právě z toho odlétl ten oheň..." Lehce jsem se otřásla. Pokud ta věc vážně jen tak poletovala na obloze, mohlo se to stát znovu. Mohl oheň spadnout kamkoliv? "Já si předtím ničeho nevšimla. Snad už to míří pryč. Ať je to cokoliv." Mohla to být nějaká zbloudilá hvězda? Či podivný tvor pokrytý ohněm, nějaký obří pták? Odtrhla jsem od toho zrak až, když si Artyom odfrkl nad mou poznámkou. Zatvářila jsem se poněkud překvapeně, jestli jsem něco řekla špatně, ale mlčela jsem. "Inu... i tak se asi časem zkusím po místních smečkách porozhlédnout," řekla jsem, třebaže mě jeho zhodnocení smečkového života trochu zklamalo. Nejspíš jsem si to malovala trochu moc růžově.
A pak tu také byly stromy. Stromy, které si cosi povídaly, ačkoliv si Artyom myslel, že ony to být nemohou. "Nepotřebují ústa, aby si mohly povídat," namítla jsem. "Stejně jako déšť a řeka můžou zpívat a vítr kvílet a taky k tomu tlamu nepotřebují," dodala jsem zcela vážně a pohlédla mu do tváře. "To jsi nikdy neslyšel?" naklonila jsem tázavě hlavu ke straně a pak jí zavrtěla při další otázce. "Myslím, že mají svou vlastní řeč. Já jí nerozumím." Někdy mi přišlo, že jsem tomu porozumění blízko, že se význam šumu listí skrývá těsně mimo můj dosah, ale nikdy jsem nedokázala rozluštit jediné slovo.

Upřímně mě rozesmálo znechucení, které při zmínce myší zaznělo z Artyomova hlasu. Kdoví, co na tom mi přišlo tolik komické - snad, že cosi tak drobného a z mého pohledu zcela normálního a obyčejného v něm vyvolalo takovou reakci. "Asi záleží, na co jsi víc zvyklý," pokrčila jsem rameny, když Artyom začal popisovat své zkušenosti, které byly skoro úplně opačné, než ty moje. "U nás v lese se velká kořist lovit nedala. Stromy rostly moc blízko u sebe a všechno bylo příliš propletené. Táta sice někdy přinesl domů něco většího, ale myslím, že tehdy jsem ani netušila, odkud tu kořist vůbec nosí," zasmála jsem se, jako by nebylo vůbec nic podivného na tom, že jsem jako malá neměla absolutní ponětí o světě mimo bezpečné hranice jediného hvozdu. Pro mě to totiž vůbec podivné nebylo.
Artyom navrhl, že bychom mohli vyrazit zase na sever, pokud se počasí trochu umoudří. "Možná to bude už brzy. Přijde mi, že déšť už ustává," zaposlouchala jsem se do zvuku kapek dopadajících na listí. Jejich tempo bylo pomalejší a pomalejší.
Ani jeden z nás toho příliš o smečkách netušil a můj společník o ně podle všeho ani velký zájem neměl. Jen, aby se jim mohl vyhnout. "Proč by tě v žádné smečce neměli chtít? Určitě bys jim měl co nabídnout," podivila se té poznámce, ale pak zatřásla hlavou: "Ale chápu, že tě to do smečky třeba netáhne. Sama ještě pořádně nevím, jestli se k nějaké pokusit přidat. Líbí se mi ta myšlenka, ale o smečkovém životě toho vím hrozně málo." Povzdechla jsem si, ale moji pozornost vzápětí upoutaly stromy, které zde byly jaksi upovídanější, než bylo zvykem. "Jistě, že to slyším. Ale co si asi říkají? Haló?" zavolala jsem do větví a ševel v tu chvíli ustal. "A jéje. Pardon - nechtěla jsem vás přerušit," pronesla jsem omluvně a zahleděla se na Artyoma, v očích mi poskakovaly jiskřičky: "Ještě jsem neviděla stromy, které by toho tolik namluvily, jako tyhle."

Usmála jsem se, když Artyom začal chválit mé lovecké schopnosti. "Ryby zvládnu, jak už jsem říkala. Taky myši a tak podobně. Ale jinak vážně zdatný lovec nejsem." Nikdy jsem v tom nebyla příliš dobrá - už i zajíci mi někdy dělali problém a o lov něčeho většího jsem se zatím ani nepokoušela.
Namířit si to k propasti byl plán, který na mě působil nepříjemně, ale možná to bude nutné nakonec zvládnout. Vrátilo by mi do duše aspoň částečně klid, kdybych věděla, co jsou zač všechny ty podivnosti a odkud se vzaly. Bylo dost možné, že naše odpovědi ležely právě tam. "Třeba se tam už brzy budeme moct vydat a zjistit to. Pořádně pršelo, možná to ten oheň uhasilo," přemýšlela jsem a znovu se usmála, když Artyom slíbil, že se nerozdělíme. Budeme držet spolu. Jaká to hezká myšlenka. Byla jsem ráda, že tu hnědý vlk je se mnou. Sama bych tomuhle nikdy čelit nedokázala.
"Mně to ale nepřipomíná nic, co bych znala," povzdechla jsem si, i když bych byla také ráda, kdyby se ukázalo, že nejde o žádnou prapodivnou záhadu. "Auron? Myslím, že nikoho takového jsem nepotkala," zavrtěla jsem pak hlavou, trochu zklamaná, že s tímhle Artyomovi taky moc nepomůžu. Já tu ale mnoho vlků neznala.
Dojídala jsem rybu a přikyvovala souhlasně na další slova mého společníka. Opravdu bude lepší se o všem přesvědčit na vlastní oči. A taky jsme tu opravdu byli naprosto sami a za celou dobu jsme ani na nikoho nenarazili. "Nojo. Ale většina vlků, co tu žije dlouho, asi zná ta nejlepší místa, kam se schovat," usoudila jsem. "O místních smečkách ale moc nevím. Slyšela jsem vlastně zatím jen o jedné... myslím, že se jmenuje Borůvková?" O ní my vyprávěla Night a potom i Adiram. Kdo a jestli vůbec někdo sídlí tady na jihu, o tom jsem neměla potuchy. Dojedla jsem poslední sousta ryby a složila hlavu na přední tlapy podobně, jako Artyom. Přivřela jsem oči, ale hned se mi zazdálo, že jsem zaslechla čísi hlas, takže jsem se zase hned rozhlédla kolem. Nikde nikdo. Ale s dalším zaševelením větru mezi listovím se hlas vrátil. Slovům jsem nerozuměla, ale znělo to jako řeč. "Ve větvích jsou nějaké hlasy," pronesla jsem s pohledem fascinovaně upřeným nad sebe. Zrovna tohle mě neděsilo. "Stromy si něco šeptají."

//Ústí

Artyom měl ohledně toho, co by se to mohlo vlastně dít, spoustu nápadů a všechno si spojoval mnohem lépe, než já. Já byla především zmatená a chtěla jsem, aby už to skončilo, nebo nejlépe aby se to nikdy nestalo... jenže to asi nikdo jen tak zařídit nedokázal. "Myslím, že bych ji dokázala najít," pokývala jsem hlavou, i když jsem kolem té propasti jen letmo prošla a nezastavovala jsem se, její hlubiny mi přišly děsivé. Ani teď se mi příliš nelíbilo, že bychom se tam měli vracet, ale pokud se tam mohlo skrývat rozluštění téhle záhady, asi by bylo dobré strach překonat. "Ta trhlina mě trochu děsí," přiznala jsem a svěsila uši. "Ale... taky bych chtěla vědět, co se to vlastně stalo. Když půjdeme spolu, snad to zvládnu," usmála jsem se nejistě.
"Možná by z nebes taky mohl padat? Když ho můžou způsobit blesky a ty taky přichází z nebe?" přemítala jsem. "Možná mohl nějaký obrovský blesk kdysi vytvořit tu velikou díru a teď se to stalo znovu." Rozvíjeli jsme jednu teorii za druhou, ale kdoví, co z toho mohla být pravda. Zdálo se to zcela nepochopitelné a Artyom vypadal svými úvahami jaksi zahanben. "Ale vůbec ne, není to hloupost. Přece vůbec nevíme, co to bylo..." zavrtěla jsem hlavou. Mohlo to být cokoliv. Možná jsme to už uhodli a možná za tím mohlo být něco docela jiného. Dokud jsme ale byli tady na jihu, zjistit jsme to nemohli a i když mě to zajímalo, zase tak moc jsem zpátky na sever nepospíchala.
"Ani mně se to nelíbí. Je mi z toho úzko," povzdechla jsem si a poněkud sklíčeně se usmála Artyomovu žertu, který mě příliš nepobavil. Raději jsem se chopila ryby a namířila si to pod nejbližší stromy, protože mi v promočeném kožichu už začínala být při všem tom větru vážně zima. Ve skrytu lesa to přece jen bylo o něco lepší. Zastavila jsem pod stromem s hustým listím a větvemi, kam pršelo jen málo, důkladně jsem se otřepala a lehla si na zem. Rybu jsem si položila k nohám. "Tady snad ten hrozný nečas přečkáme," broukla jsem potichu a pustila se do jídla. Už jsem byla z toho všeho unavená, byla mi zima a neměla jsem žádnou pořádnou náladu na další přemýšlení ani povídání. Alespoň, že toho nejhoršího hladu jsme se teď mohli zbavit.

Podivný déšť skutečně zmizel tak rychle, jak se objevil a zanechal po sobě jen nepříjemný pocit na mé kůži. Podrbala jsem se za uchem, jako bych se toho tím mohla zbavit. Ale kdepak. "To je asi pravda," přisvědčila jsem. Snažila jsem se nevzpomínat na dobu, kdy mě hlad trápil hodně a lov myší a jiných hlodavců nikdy nebyl dost, protože jsem to jídlo nepotřebovala jen já, ale i vlčata, která ještě ani nepřišla na svět. Na chvíli se mi tvář zkřivila bolestnou grimasou a pak... to bylo pryč. Jako by vítr tu vzpomínku odvál pryč. Zapadla zase kamsi do pozadí, kde jsem se ji snažila držet. Bylo hloupé očekávat, že bych ji tam mohla schovávat navždy. Nejspíš byla na tom stejném místě, odkud se vynořovaly ty stíny - mohla jsem na ně zapomenout, tvářit se, že tam nejsou, ale ony se nakonec stejně vždycky připomněly.
Artyom přisvědčil, že by byl dobrý nápad zkusit ulovit pár ryb. "Zkusím to," přikývla jsem a namířila si to k řece. V břiše už mi kručelo a Artyomovi nepochybně taky. Vlezla jsem předníma do čisté vody a zahleděla se skrze hladinu do vodní říše. Zatím jsem žádnou rybu neviděla, ale věděla jsem, že k takovéhle věci je třeba zejména trpělivosti. "Já nevím," zavrtěla jsem hlavou, opravdu jsem netušila, jestli se země může rozpadnout na kusy. "Ale viděla jsem tu takovou velkou díru, trhlinu. Dál na severu. Třeba se mohla roztrhnout a kus země do ní spadnout..." Jenže Artyom měl pravdu. Kde by se pak vzal ten oheň? "Oheň do toho ale nezapadá. Nerozumím tomu," zavrtěla jsem zkroušeně hlavou. Artyom uvažoval, že by se možná ze země mohlo dostat něco ven, kdyby se vázně lámala. "Že by byl oheň pod zemí? Ale kde by se tam, pro pána, vzal?"
Zároveň jsem zachytila ve vodě pohyb ryby. Vrhla jsem se po ní. Zuby se mi pevně sevřely kolem kluzkého těla a já ji vytáhla ven. Nebyla nijak obří, ale jistě bude stačit na zahnání nejhoršího hladu. Na chvíli se mi z tváře i z duše vytratily veškeré starosti a když jsem se se svým úlovkem v tlamě obracela k Artyomovi, v očích mi zářila téměř vlčecí radost a ocas kmital ze strany na stranu. "Povedlo se!" pronesla jsem s úsměvem, když jsem rybu položila na zem. "Na, vezmi si ji. Ulovím další," obrátila jsem se znovu k řece a přiměla se soustředit.
K větru, který kolem fičel, se přidaly znovu dešťové kapky. "Počasí je celé podivné. Jako nemocné," broukla jsem už zase poněkud smutnějším tónem. Tohle byl hodně divný konec léta. Chňapla jsem po další rybě, ale tahle mi proklouzla mezi zuby jako nic. "Možná bude lepší najít si úkryt. Nemá cenu nechat se promáčet na kost... a ten vítr taky není nijak příjemný," otřásla jsem se. Vichr se mi opíral do kožichu, který od posledně ještě ani nestačil uschnout a navzdory tomu, že léto ještě ani neskončilo, mi začínala být celkem zima. Ještě jsem ale chtěla ulovit jednu rybu pro sebe. Čekala jsem a čekala, ale nakonec přece jen jedna vyplula z úkrytu mezi kameny. Tahle mi neunikla. Pevně jsem ji chytila a vytáhla ji nad hladinu, rychle jsem ji zakousla, aby se příliš netrápila. Právě včas, protože se nezdálo, že by se počasí chtělo umoudřit, spíš naopak. "Jdeme?" zahuhlala jsem s plnou tlamou ryby a ani jsem se nemusela příliš dlouho rozhlížet - nedaleko od nás se tyčily stromy lesa.

//Les ztracených duší

Déšť nebyl obyčejný. Svědila z něj kůže a byl podivně cítit. Nepřinášel mi radost a osvěžení jako obvykle. "Je s ním něco špatně," přisvědčila jsem Artyomovi a zkusmo si tiše zabroukala do rytmu pleskajících kapek. Jenže mi přišlo, že tenhle déšť zpívá velice smutnou píseň a tak jsem hned zmlkla. Tenhle déšť nebyl takový, s jakým bych si ráda zazpívala. Byl jakýsi nemocný.
"To ano," přikývla jsem znovu, když Artyom podotkl, že s lovem ryb už musím mít zkušenosti. "Vlastně je to jedna z mála věcí, které opravdu spolehlivě ulovit dokážu." Obvykle jsem přežívala na rybách a malých hlodavcích, občas se mi poštěstilo se zajícem, ale tím to haslo. Nebyla jsem v lovu příliš šikovná. "Jestli... jestli chceš, můžu to zkusit." Věděla jsem, že oba máme hlad. Řeka tady nevypadala příliš divoce, možná by to šlo. Pokud bych se ovšem dokázala dostatečně soustředit. Pomůžeme jeden druhému, zopakovala jsem si. Měla bych to alespoň zkusit.
Pořád mě ale svíral strach. Co byla ta podivná rána? Proč se třásla země pod našima nohama? Artyom ale řekl, že přinejmenším to druhé tak neobvyklé není. "Vážně? Nikdy jsem to nezažila. Bylo to strašidelné, jako by se každou chvíli měla otevřít a spolknout nás," otřásla jsem se. Jen jsem zavrtěla hlavou, když se hnědý vlk zeptal, zda jsem předtím měla na mysli něco konkrétního. "Já nevím. Co když je to něco vážnějšího, než obyčejný požár? Mohla... mohla by se země lámat na kusy?" upřela jsem zlatá očka na Artyomovu tvář, viditelně naprosto ztracená v tom, jestli je něco takového vůbec možné nebo ne. Bylo toho hodně, co jsem o světě nevěděla a tohle se úplně vymykalo všemu, co jsem dosud viděla a zažila.

Strach naplňoval nejspíš každý koutek mé duše, každé vlákenko mojí bytosti. Nebyla jsem ale sama. Musela jsem si to pořád opakovat. Nejsem tu sama. Artyom ví, co dělat. Zvládneme to. Musíme to zvládnout. Ale i přesto jsem pořád cítila, jak se mi chvějí kolena a hrdlo se bolestně stahuje. Možná už jsem mohla dýchat, ale nebylo to zrovna jednoduché.
Hnědý vlk zavtipkoval cosi o svém životě, ovšem mně to příliš k smíchu nepřišlo. Zahleděla jsem se na něj spíš smutně, než cokoliv jiného, ale netušila jsem, co bych mu na to měla říct. Mohla jsem jen doufat, že časem si uvědomí, že jeho život vážně má cenu, tak, jako jakýkoliv jiný život, a že by ho neměl chtít tak lehkovážně zahodit. Ucítila jsem u srdce zvláštní pohnutí, když pak v řeči pokračoval. "Pomůžeme si navzájem," špitla jsem a popotáhla. "Nikdo... nikdo se přece nemusí obětovat." Snad. Protože smrt nám pořád hrozila, že? Nebo mohla hrozit. Kdoví, co se vlastně dělo...? Nechtěla jsem umřít. Bála jsem se smrti.
Artyom ale vypadal dost přesvědčeně o tom, že bychom tu mohli přežít. Upírala jsem k němu pohled a také veškerou naději. On věděl, co dělat, znovu jsem si to připomněla. Znal oheň - asi mnohem důvěrněji, než by chtěl a než by kdokoliv měl. "Snad to tedy bude v pořádku," vydechla jsem, rozhodně ne zcela v pohodě, ale už o něco klidnější. "Moře je přece přímo tady," zvedla jsem pohled k šedivé hladině, která se rozkládala jen o kus dál po proudu řeky. Nejspíš nebylo možné ho přeplavat a utéct přes něj pryč, ale třeba by nás mohlo zachránit. "Jen... jen jestli to vážně je požár," napadlo mě náhle a srdce se mi opět stáhlo. "Ta podivná rána a jak se chvěla země... co když..." Zatřásla jsem hlavou a tlapou si znovu otřela slzy z očí. Ať to bylo cokoliv, nemohli jsme s tím nic dělat. Mohli jsme jenom doufat.
Artyom odvedl náhle řeč jinam. Zeptal se, zda jsme doma také měli nějakou vodu. "Jedna říčka protékala naším lesem. Vlastně to byl spíš potok," zavzpomínala jsem a lehce se pousmála při vzpomínkách na to, jak jsme si v něm s Havranou hrály a chytaly maličké rybky, které tam žily. V bezpečí, pod střechou z listí a větvoví... Ztratit se ve vzpomínkách bylo snadné, ovšem dlouho to nevydrželo, protože mi na čenich náhle dopadla studená kapka. A další a další. Prudce jsem vzhlédla k zatažené obloze. "Prší," vyhrkla jsem a obrátila se s vykulenýma očima na Artyoma. "To... to je dobře, že?" tázala jsem se nejistě, nechtěla jsem si dělat přílišné naděje. S deštěm ale taky nebylo cosi v pořádku. Byl podivně cítit, podivně chutnal a čenich mě z něj trochu svědil. Svěsila jsem uši. Co bylo zase tohle?

Artyom pořád nejspíš nemohl pochopit, že se nemusí obětovat. Navíc mě děsily jeho řeči o tom, že by jeden nebo oba z nás měli umřít. Jistě se to mohlo stát, ale... Může se to stát. A docela snadno. Však ani nevíme, co se to děje. "Nechci tě nechat umřít," zaprotestovala jsem znovu, i když o něco víc chabě, než předtím. Strach mě začínal přemáhat.
Jak jsem vůbec mohla Artyomovi slíbit, že bych mu pomohla a nenechala ho napospas, když jsem nebyla schopná zachovat klid ani ve chvíli, kdy se nám ještě nic hrozného nedělo? Sesbírala bych snad někde dostatek odvahy? Protože momentálně se to zdálo značně nepravděpodobné. Svět kolem mě se smrsknul na rozmazanou šmouhu paniky. Plíce se nechtěly nadechnout, srdce mi bušilo, mozek běžel na plné obrátky. Smrt. Nějaká hrozná bytost. Povídačka... ale co když- Rozhodně jsem byla moc stará na to věřit na pohádky, ale bylo dost těžké se tomu bránit. Viděla jsem věci, které pro ostatní nebyly skutečné. Jak bych mohla nevěřit...? Teď by mi to ale usnadnilo život, protože by mě zmínka o nějakém stvoření, které ani nemuselo existovat, nevyděsila na nejvyšší míru.
Všechno kolem mě šedlo a já se musela posadit, než mě tlapy zradí úplně. Artyom na mě mluvil. Říkal, že jinde nejsme v bezpečí. Říkal... že nechce, aby se mi něco stalo. Musí se taky bát. Roztřeseně jsem se nadechla. Konečně to trochu šlo, když jsem se pořádně soustředila. Chvíli jsem tam jen tak seděla a vší silou se snažila dostat vlastní zběsilé emoce znovu pod kontrolu. Myslela jsem na domov. Na bezpečí mezi propletenými větvemi a prastarými kmeny. Ty vzpomínky mě vždycky uklidňovaly, ale domov samotný už byl dávno mimo dosah. Mohla jsem tam chtít jít, ale už nikdy bych nenašla cestu. "Stejně..." popotáhla jsem po chvíli, která mi přišla dlouhá jako hodina, "stejně není kam jít."
Zvedla jsem oči zalité slzami k jeho zjizvené tváři a přinutila se k čemusi, co se s trochou představivosti mohlo podobat úsměvu, i když se mi tlama třásla a vlnila, jak jsem zadržovala pláč. Cítila jsem se slabá a unavená a chtěla jsem být kdekoliv jinde, než tady, pod hrozbou nějakého nepochopitelného nebezpečí. Ale aspoň jsem nebyla sama. Byli jsme na to dva a i když jsme asi každý byl nějakým způsobem zlomený, mohli jsme dohlédnout jeden na druhého. "Neumřeme tu, že ne?" pípla jsem, i když jsem věděla, že to Artyom samozřejmě nemůže vědět. "To já ještě nechci." Smrti jsem se vždycky bála, stejně jako bolesti. A ať se dělo cokoliv, měla jsem pocit, že mi možná hrozí obojí.