Gallirea - Příspěvky uživatele

Ivar celou dobu jen mlčky vlky sledoval zpovzdálí a poslouchal konverzaci. Zdálo se, že Siku se s vlčicemi dohodl na vzájemné pomoci, a přestože rudooký původně s jejich přítomností zásadně nesouhlasil, teď mu to nemohlo být víc fuk. Emoční nálož ho absolutně vyčerpala, a to nejen psychicky. Alespoň už si ale mohl užívat klidu v podobě nicoty, která ho po tom všem pohltila.
Beze mě mu to jde mnohem líp... napadlo ho. Teprve tehdy ucítil jakýsi chabý pocit. Smutek? Vztek na sebe samotného? Nebo se mu to celé jen zdálo? A vlastně to bylo úplně jedno. Nejlepší, co teď mohl udělat, bylo neplést se Sikuovi do života a užívat si vlastní prázdnoty, dokud ještě trvala. Uvědomoval si totiž, že když s ním nelomcují emoce, všechno je jaksi... Jednodušší.

Ivar zaregistroval Sikuův vděčný pohled, nicméně on sám na něj hleděl bez jakéhokoliv výrazu. V daný moment prostě jenom byl, necítil vůbec nic. A byl za to rád. Únava a prázdnota, jež se ho zmocnily, pro něj totiž momentálně představovaly jedinou možnost jakéhosi klidu, což se po předchozích emocích, které ho přímo drásaly zevnitř, jevilo jako spása.
Jeho příchodu si očividně všimly i vlčice, z nichž se jedna otočila tak, aby ho měla pod dohledem. Normálně by se na ni Ivar osočil a pokračoval v předchozí hádce, ale teď prostě jen zůstal zírat s prázdným pohledem v rudých očích. Bylo mu fuk, že na něj hledí zpátky, a to, co si o něm musí myslet, stejně tak. Prostě a jednoduše zůstal znavený a otupělý sedět nedaleko. Dost blízko na to, aby cítil přítomnost svého druha, ale zároveň dost daleko na to, aby se nemusel zabývat žádnou sociální interakcí.

ZNAČKOPOST

Situace se zdála být horší a horší. Nakonec nebylo divu. Na všechny toho tady muselo být až příliš, zima nebo ne. Ivar by se byl hádal dál (nebo by spíš radši na cizinky rovnou skočil a všechno "vyřešil" raz dva), kdyby hluk přicházející ze všech stran nerozřízlo Sikuovo nečekané vřísknutí následované vlnou ochromujících emocí. To přimělo i Ivara vyskočit a pro jednou stáhnout uši a držet tlamu. S širokýma očima zaraženě hleděl na svého druha, který se po chvíli matoucího problikávání konečně zase objevil.
Ivar zaznamenal zoufalství v Sikuově prosbě a byl si plně vědom důvodu i toho, proč před chvílí jeho druh zařval, jenže jeho vlastní mysl jako vždy hrála proti němu. Okamžitě ho vrhla do spirály myšlenek, jež se ho snažily přesvědčit o jeho největší noční můře. Všichni tady ho musí nenávidět. Siku už taky. Zvýšil na mě hlas- Jen tu udělal pořádek. Na jeho místě by hlas zvýšil každej- Ale je to vážně pravda? Přemýšlím teď objektivně, nebo je to jen něco, o čem se snažím sám sebe uboze přesvědčit?
Celou dobu, co k němu Siku mluvil, tam jen stál jako opařený. Jeho slova jako by k němu přicházela z dálky, zatímco on se snažil udělat si pořádek ve své vlastní hlavě. Do toho všeho se ze svého druha pokoušel vyčíst, jestli ho teď skutečně nenávidí, což mu ale vlastní mysl ani pocit ochromující nejistoty po celém těle a emoce, které se střídaly jako na běžícím páse, ani trochu neusnadňovaly. Nehledě na to, že se teď od něj očekávala odpověď. "...Je to tvoje smečka. Přijmi si koho chceš," odvětil nakonec. Jeho tón vyzněl ostřeji, než zamýšlel. Zároveň to však byla nejneutrálnější odpověď, kterou teď dokázal vyplodit. Na to, aby učinil rozhodnutí, si v daný moment nevěřil. Ne, když si ani nedokázal udělat jasno o tom, co vlastně cítí.
Chvíli hleděl do jednoho místa vedle Sikua, než pokýval hlavou. "Predátoři," začal, věnujíc svému druhovi pohled, jež připomínal srnu oslněnou světlomety. "Obhlídnu to tu," dodal po chvíli, načež se dal do pohybu. Přestože měl problém zaostřit a soustředit se na cestu, prošel kolem vlčic mířící směrem, jímž přišly.
Postupně přidával do tempa, snad jako by se snažil utéct sám před sebou. Musel odtamtud pryč. Nechtěl myšlenkám věnovat pozornost. Predátoři... U hranic začal zpomalovat, zatímco se chabě pokusil přijít na jiné myšlenky. "Hovno predátoři, na to, aby se tu všechno posralo, stačím já!" vyštěkl, načež se zastavil úplně. S hlasitým vydechnutím zavřel oči a opřel hlavu o strom, snažíc se uklidnit mysl i svůj dech. Pomalu, ale jistě se mu začínalo dařit soustředit se na okolí. Na chladný sníh pod tlapami, kůru stromu, o nějž se opíral a v neposlední řadě Sikuův pach. Slabý a starý. Otevřel oči a větříc se rozhlédl kolem. Není divu, že si to ty dvě nakráčely přímo k nám... Myšlenka na ně už ho ale překvapivě nechala chladným. Alespoň teď měl něco, na co se soustředit.
Svižným krokem se vydal podél hranic, cestou značkujíc kmeny stromů, zasněžené kameny a suché keře. Hlavně tam, kde ještě mohl cítit Morgotha. Obešel celé území a ujistil se, aby další nově příchozí dokázali víc než jasně poznat, že tady někdo sídlí.

Po delší procházce v chladném sněhu podél hranic se odhodlal vrátit tam, kde Sikua s vlčicemi nechal. Nedalo se říct, že už se cítil dobře. Spíš necítil nic. Prázdno. Jeho mozek na nějakou dobu emoce radši úplně vypl tak, jako vždy, když toho bylo až příliš. Tak jako vždy po tom, co se jeho pocity střídaly příliš rychle na to, aby si je vůbec dokázal uvědomit. Ona prázdnota by nejspíš většině přišla nesnesitelná, jenže po každé podobné emoční bombě, které Ivarovi bohužel nebyly cizí, se zdála jako sladké vykoupení z utrpení.
Po nějaké době konečně mezi stromy zahlédl tři kožichy. Tentokrát se ale pořád držel stranou. Posadil se vedle jednoho ze stromů několik metrů za vlčicemi tak, aby ho Siku viděl a věděl, že je zpátky. Jestli si ho všimnou i ty dvě mu bylo jedno.

Střední odměny:
• 3* do vlastnosti – Ivar – obratnost
• 3* do vlastnosti – Ivar – rychlost
• 3* do vlastnosti – Ivar – vytrvalost

Malé odměny a elixíry:
• 1* do magie – Jestli to je možné, tak bych si * do magie ráda nechala pro další charakter, pokud ne, pak poprosím měnu na Ivara
• 1* do magie ↑
• 1* do magie ↑
• 1* do vlastnosti – Mordecai – síla
• 1* do vlastnosti – Mordecai – obratnost
• Protijed – Mordecai

Měna:
• Drahokamy: 26 – Mordecai
• Květiny: 58 – Mordecai
• Křišťály: 12 – Mordecai
• Oblázky: 1 – Mordecai
• Mušličky: 32 – Mordecai
• Perly: 5 – Mordecai

Varjo, moc děkuji za skvělou akci. Moc si cením vší práce a času, které jsi do toho dala, a obdivuji zápal, se kterým se do akcí pouštíš!

Připsáno - a na další char to určitě převést jde, jen se pak připomeň :D :> a moc děkuji za pochvalu!

Odměny v dokumentu mi u Ivara jaksi nesedí (a Mordecai tam není vůbec :D). Každopádně moc děkuji za akci, skvělé úkoly a štědré odměny

Tady jsou odměny obou charů, na které bych měla mít nárok:

Ivar
Nová magie od Života bez hvězd (voda)
30 drahokamů
Vymaxování jedné vlastnosti (síla)
Vymaxování jedné magie (voda)
25% sleva na modifikace/odznaky magie

Mordecai
30 drahokamů
Hvězdička do magie pod 5* –> 30 drahokamů
30 drahokamů
Vymaxování jedné vlastnosti (rychlost)
3 hvězdičky do libovolné (i výjimečné) magie –> 90 drahokamů
Hvězdička do magie nad 5* –> 50 drahokamů
Vymaxování jedné magie (iluze)
25% sleva na modifikace/odznaky magie

Připsáno a děkuji za účast :> a moc se omlouvám za zmatky, google dokumenty se mnou prostě evidentně odmítají spolupracovat

Poprosím drahokamy na Mordecaie, děkuji za akcičku :3
Zapsáno.

Vypadalo to, že celá situace se zvrtla pro všechny přítomné. Všichni byli zmatení a každý z nich na nastálou situaci reagoval zcela jinak. Nově příchozí vlčice si držely klidnou hlavu, Siku zmizel a Ivar? Pro toho byla jedinou přijatelnou reakcí agresivita. Hnědou vlčici, která se jala slova a dala mu za pravdu, zpražil nepřátelským pohledem. "Jaks mi to řekla?!" obořil se na ni, přestože se vlastně vůbec nejednalo o žádnou urážku. Ivarovy myšlenkové pochody však byly prosté a neznámé pro něj automaticky znamenalo tu nejhorší možnou variantu.
V jednu chvíli se rudookému snad i zdálo, že svého milého zaslechl, nicméně byl přehlušen hnědou vlčicí, která se i v nepříjemné situaci nezdráhala chopit slova. Ivarovi mimoděk cuklo oko, nicméně zůstal stát v pozoru. Běsnícím pohledem však těkal mezi vlčicí a okolím ve snaze si pohlídat vetřelce a zároveň najít svého milého. Jedno ucho natočil do boku, pokoušíc se znovu zachytit Sikuův hlas. Přece se mi to nezdálo?! Ne. Ty dvě z něj bezpochyby dělaly blázna. Nakráčely si do jeho a Sikuova lesa, nechaly ho zmizet a teď si hrají na neviňátka. To přece nemohl- "Cože?! Já ti dám sýčka!" začal na vlčici hulákat, zcela ignorujíc její otázku. "Ptám se tě naposled, kde-!" Uprostřed věty ho zarazil Sikuův hlas následovaný nečekaným šťouchnutím, které ho přimělo povyskočit a otočit se v onom směru. Očima těkal ve zdánlivě prázdném prostoru ve snaze zachytit byť jen náznak vlkovy přítomnosti. Slyšel ho. Cítil ho. Ale stejně tam nebyl! "Co- Nevidím?!" pronesl, jako by to snad mělo být pro chudáka Sikua zcela očividné.
Na vteřinu svůj nakrknutý pohled stočil k vlčicím, snad aby jim připomněl, že je má pořád v merku, než se zahleděl zase na... Na prázdno, kde podle všeho byl jeho partner. Opatrně udělal krok vpřed, načež ucítil, jak se jeho čenich zabořil do známé husté srsti, a přestože Sikua pořád neviděl, posunul se podél jeho boku přímo před něj. Teď stál mezi vlčicemi a neviditelným zjizvencem, s bokem nalepeným na jeho hruď. "Je mi fuk, která z vás to udělala. Až se otočím, ať je zpátky," zavrčel na nově příchozí, jejichž první dojem musel být bezpochyby... Nezapomenutelný.

Ivar příliš nevnímal, že se Siku aktivně snažil to vedle sebe opravdu nevyklopit. Na to mu bylo až příliš pohodlně v jeho vlastní bublině. "To je fuk," zamumlal, pořád zabořený v teple huňatého kožíšku s myslí pod vlivem hub, které z něj dělaly zcela uvolněnou verzi sebe samého. Verzi, o níž on sám ještě donedávna nevěděl.
Účinek hub však nebyl nekonečný, jak by si snad mohl přát, a pomalu ale jistě se začínal vytrácet. A spolu s tím se vracela Ivarova výrazná povaha, za níž často schovával svou vlastní nejistotu v sociálních interakcích a vůbec světě obecně. To vše se jen znásobilo, když šlo o vlka, kolem kterého se Ivarův život točil od té doby, co ho poprvé potkal. To, že se tedy Siku trochu nejistě stáhl, neprošlo bez povšimnutí a odstartovalo vlnu myšlenek, od nichž se tentokrát rudooký nedokázal oprostit. Srst obou vlků se pod účinkem hub ještě stále podivně kroutila, jenže tentokrát měl Ivar pocit, jako by se mu ovíjela kolem krku a hrudi, které bezlítostně svírala. Udělal jsem něco špatně? Copak už se nechce dotýkat? Už si tohle všechno neužívá? Není mu se mnou dobře? Sebemenší změna v Sikuově chování ho znovu mrštila do spirály strachu, že se mu odcizí. Že o něj přijde. Podvědomě stáhl uši, ale natiskl se na svého druha ještě víc. Zjišťoval tím jeho reakci. Testoval, jestli se mezi nimi skutečně tvoří propast, kterou si vsugeroval do hlavy.
Krátké povídání o Meluzíně a jemné lechtající kousance od jeho milého ale hladinu jeho stresu držely ve zvladatelné rovině, a nakonec ho uklidnily téměř úplně. Už se mu totiž nezdálo, že by se Siku choval odtažitě, ba naopak, a Ivar se tak znovu uvolnil. Se zavřenýma očima a hlavou zabořenou v šedivé srsti se nechal konejšit ujišťujícími doteky. A pak to všechno skončilo. Opojení z hub a jejich chvilka se ve vteřině rozplynuly, když Siku zničeho nic vyskočil na nohy.
Než se Ivar stihl vzpamatovat, nešikovně dopadl na sněhem pokrytou zem. Z hrdla se mu vydral přiškrcený zvuk překvapení a bolesti, jež projela jeho špatně srostlou zadní nohou, když se na ni svalil. V mžiku se ale vyhrabal zpátky na nohy a s vyceněnými tesáky, staženýma ušima a napnutým ocasem si prohlédl okolí. Samozřejmě nezapomněl ani na varovné zavčení. Jednoduše zcela opačná reakce, než kterou projevil Siku. Ten strachy blekotal jednu otázku za druhou. "Nebezpečný?" uchechtl se rudooký pohrdavě, pohledem stále hledajíc ony vetřelce. "Jestli se chce předvést, může to zkusit. Zjistí, že ten nebezpečný jsem tu já," procedil skrz zuby v nevrlém zavrčení.
Rudooký stál celou dobu nehybně v pozoru, i když ho překvapilo, když se jeho druh ochranářsky postavil před něj. Tedy alespoň se o to pokusil. Jakmile se však zpoza stromů s hlasitým pozdravem vynořily dvě vlčice, Siku- Zmizel?! "Siku?!" Do Ivarova nepřátelského výzoru se připletlo znatelné zmatení, zatímco se rozhlížel všude kolem ve snaze najít svého druha. "Kde je?! Teď tady byl!" obořil se na vlčice s hlasitým zavrčením. Narozdíl od Sikua mu bylo úplně fuk, že jsou obě nově příchozí zcela promrzlé a zesláblé začínající zimou. Buď mu vrátí jeho milého zpátky, nebo zakusí jeho hněv.

Ivarovi chvíli trvalo, než mu došlo, co Siku vůbec říkal. Ani tehdy se ale z jeho huňaté hrudi nehnul. Na to mu bylo až moc dobře. "Jestli budeš zvracet, hoď to vedle, ne na mě," zabručel, aniž by se vůbec pokusil dostat pryč z tepla šedivého severského kožichu. Nejenže bylo tohle místečko hezky pohodlné a měkoučké, ale taky mu zajišťovalo bezprostřední blízkost jeho milého a v čím dál tím chladnějších teplotách pěkně hřálo, což bylo něco, co Ivar s jeho ne tak huňatou srstí ocenil.
Poznámka o funícím stromu ze Sikua dostala hlasitý a srdečný smích. A ten se tak krásně poslouchal. Ivarův doteď přihlouplý úsměv poznatelně zjihl a pohled v rudých očích stejně tak. Nějakou dobu jen pozoroval smějícího se zjizvence, načež stáhl uši, zavřel oči a začal se k němu nepřetržitě lísat. Ukazoval mu stránku sebe samého, kterou neměl nikdy nikdo spatřit. Vlastně tomu nebylo tak dávno, kdy by se už jen té představě vysmál. Jenže teď? Teď si život bez chvilek se svým milovaným nedokázal a nechtěl ani představit.
Čenich nechal zabořený v šedivé srsti po celou dobu, kdy se Siku snažil popadnout dech, než se jal odpovědi. Meluzína... "Kdo?" zamumlal a otevřel jedno oko, aby líně zkontroloval okolí. Snad Siku nestihl naverbovat někoho dalšího, kdo by tu překážel. Ivarovi bohatě stačil Morgoth. Ten byl vlastně až příliš, protože se počítal alespoň za deset obyčejných otravů.
Z ne tak pěkných myšlenek ho ale Siku téměř okamžitě dostal, když mu začal olizovat hlavu. Ivar automaticky opět zavřel obě oči, stáhl uši a spokojeně zamručel. Podvědomě přitom začal líně mrskat ocasem a netrvalo dlouho, než se Siku přesunul od jeho hlavy až ke krku, do nějž se jemně zakousnul. Rudookému nejprve jen cukl koutek úst, ale při dalším kousanci už to nevydržel a tiše se zasmál. "Hej. Lechtáš mě," dostal ze sebe spolu s dalším chichotem, zatímco ho šimrání přimělo trochu ucuknout. Rozhodně ale ne natolik, aby ho vůbec napadlo se odtáhnout úplně.

Sikuův hlas byl sladký jako med a jeho hustá srst hřála skoro stejně jako jeho slova. Slova, která zněla stejně, a přesto pro každého znamenala něco zcela jiného. Oba vlci byli nakonec úplným opakem toho druhého, ať už šlo o povahu samotnou nebo prostředí, v němž vyrůstali, a z nějž si každý odnesl své. Spojovalo je jen jedno, a to láska, kterou si ale každý z nich opět vykládal úplně jinak. A zatímco Siku by rudookému ze strachu, že o něj přijde, toleroval cokoliv, Ivar se ho ze stejného důvodu naopak hodlal držet zuby drápy. A co na tom, že to jeho milému mohlo často spíše ublížit. Ivar to přece nakonec všechno dělal jen pro něj.
"Točí?" zopakoval, načež se chvíli odmlčel. Snad jako by k němu teprve smysl Sikuovy otázky pomalu přicházel. Po pár vteřinách se rozhlédl kolem, snažíc se pochytit jakýkoliv smysl toho, co se dělo kolem. "Točí... A všechno dýchá. I stromy. Ten jeden hrozně funí," pomalu dokončil myšlenku, sledujíc jeden z podivně se vlnících a protahujících stromů.
I Siku vypadal, že se účinku hub zcela poddal a k Ivarovi se sice dostala všechna jeho slova, avšak jen některá dávala smysl. Pochytil však něco o červeném kolotoči a otázku, jejíž znění už zapomněl. I tak dal ale zlatookému odpověď, i když takovou, která dávala asi stejný smysl jako to, co se dělo kolem. "Hele. To bude těmi bobky na stromech," podotkl, sledujíc podivně se táhnoucí obrazy šišek na jednom z jehličnanů. "A náš les nám k tomu točení zpívá koledy," dodal a spokojeně položil hlavu na Sikuovu hruď.

Hlásím se 2x

Vyválej někoho ve sněhu *

Vypadalo to, že se Ivarova nálada změnila jako lusknutím prstů. Samotná blesková změna jeho vnitřního rozpoložení pro něj nebyla vůbec ničím novým, ale hřejivé teplo, které se mu rozlilo od hrudi do celého těla, ano. To bylo něco, co začal cítit, až když potkal Sikua, a něco, čeho se nikdy nehodlal vzdát. K přihlouplému úsměvu se tak rozkmital i jeho ocas.
Ivar se do Sikuova básnění o jeho kožichu a díky houbám zcela odlišného světa zabral natolik, že nestihl zareagovat, když jeho milý ztratil rovnováhu. Vlastně si toho ani nevšiml, dokud neležel pod ním na zemi poseté prvním jemným sněhem. Ani si nevšiml, kdy začalo sněžit. Proč taky? Okolní svět byl ten tam. Teď existoval jen on a Siku.
Houby, spolu se štěstím, jež Ivara zaplavilo, ho přiměly vydat ze sebe překvapivě upřímný smích, zatímco na moment zavřel oči a položil hlavu na jemný bílý poprašek. Ani nevěděl, jestli byl vůbec někdy schopný se takhle od srdce zasmát. Chvíli jen nehybně ležel a užíval si onen moment se Sikuem válejícím se v jeho srsti. Nakonec ale zabral a poněkud nemotorně je převalil tak, že se teď po zasněžené zemi válel jeho druh, zatímco on si zčásti lehl na něj. Zabořil čenich do huňaté šedé srsti na Sikuově hrudi a nasál známý, uklidňující pach. Mrskajícím ocasem přitom vířil jemný sníh kolem. "Jsi můj," pronesl. "Jenom můj." Jeho řeč se ještě pořád prapodivně táhla v důsledku hub, nicméně byla dost zřetelná na to, aby každý pochopil, že o Sikua se dělit nehodlal.

Vypadalo to, že Sikuovi se náležitě ulevilo, jen co Ivara spatřil. Otázkou však bylo, zda by mělo. Byl by pořád tak nadšený, kdyby znal Ivarovy úmysly? V těch se ale nakonec stěží vyznal Ivar sám. Jednoduše skočil po první impulzivní myšlence, jež ho napadla a hodlal Sikua stáhnout s sebou. Nehledě na to, jaké důsledky je čekaly.
Ivar byl zticha, zatímco spolykal pár hub. Na Sikuovu omluvu se ozvalo jen tiché a nabručené: "Hm." Pocity se v něm ještě pořád mlátily. Na jednu stranu se chtěl uzavřít sám do sebe a udržet si všechny od těla, na tu druhou Sikua chtěl jen sám pro sebe. Nedovolit nikomu, aby se k němu byť jen přiblížil. Jakousi jistotu mu v tu chvíli dodával fakt, že Siku se téměř okamžitě do hub pustil spolu s ním.
Pak už netrvalo vůbec dlouho, než se svět kolem začal... Měnit. "Všechno je divný..." odvětil Ivar, zatímco sledoval kmeny stromů, které se nezvykle protáhly. Zdálo se, že jejich větve se natahují k obloze, snad jako by si ji chtěly přivlastnit tak jako on Sikua. Na notnou chvíli se ztratil v pozorování korun stromů, které oživly, dokud se k němu nedonesl známý hlas. To ho přimělo pomalu sklopit hlavu a zahledět se do oněch zlatých očí, jimiž byl naprosto posedlý. "Jsem kudrnatý?" zeptal se pomalu, aniž by pohled odtrhl od svého milého. Ten se na něj zeširoka usmíval, což Ivara samotného překvapivě přimělo ukázat přihlouplý úsměv, zatímco se k němu Siku začal lísat. Vypadalo to, jako by se jeho vlastní chlupy ovinuly kolem zjizvencova těla. Jako by si ho u sebe držel i fyzicky. To v rudookém rozlilo nesmírnou dávku klidu a spokojenosti.
Ivar udělal krok vpřed, jen aby zjistil, že se mu nohy nějak podivně pletou. Nebo se snad hýbala celá zem? Tak či tak se nakonec dostal přímo před Sikua, čenich nalepený na ten jeho a pořád hledíc do jeho očí s přihlouplým úsměvem. "Všechno se nějak... točí," vydral ze sebe táhle.

Ochutnejte nějakou podzimní specialitu (dýně, houby ap.). – 2 body

Ivar věděl, že Sikuovi v dané situaci není dobře. Bylo to víc než očividné, když se na povrch začal drát i jeho přízvuk. Jenže v Ivarových očích ho Siku přijetím Morgotha zradil, a tak bylo jen fér ho trochu podusit, no ne? Že by to neudělal, kdyby ho skutečně miloval? Ba naopak. Pro Ivara byl Siku vším, a on byl ochotný udělat cokoliv, aby si ho udržel. Nikdy ho nehodlal pustit, a už vůbec ne kvůli Morgothovi.
V rudých očích se zableskla žárlivost, když se o vetřelci Siku zmínil jako o příteli. Přítel. Tak ty sis našel nového přítele. Ne, tohle Ivar skousnout prostě nedokázal. "Není to tvůj přítel," procedil skrz zuby, zatímco se nad ubohým Sikuem neústupně tyčil. Nemohl ho nechat se mu vzdálit kvůli příteli. Ne kvůli Morgothovi.
Ivar se nehnul, ani když se k němu jeho druh začal lísat. Zůstal napjatě stát a zarytě zírat kamsi do dáli. Jeho oči metaly blesky, zatímco chudák Siku se mu zoufale snažil ukázat, že od Gotha nic nehrozí. Jenže takhle se Ivar na věc dívat jednoduše nedokázal. Pro něj nebyl ničím jiným než vetřelcem. Nepřítelem, kterého Siku dovedl na místo, jež jim mělo být domovem.
Ivarovi se svírala hruď v čiré nenávisti, žárlivosti a v neposlední řadě vzteku vůči Sikuovi samotnému. Měl mu dát za pravdu. Měl uznat, že Morgoth není ničím jiným než bídákem, který sem nikdy neměl ani vkročit. Že už mu nikdy nevěnuje ani jediný pohled, protože si to jednoduše nezaslouží. Protože Siku je jeho. Jenže ten se místo toho nepřítele pořád zastával. Ba dokonce ho označil za Ivarova bratra, což v rudookém probudilo další vlnu vzteku, který ho až paralyzoval, zatímco ho drásal zevnitř. Nenáviděl ho. Jak strašně Morgotha nenáviděl. A přesto s ním teď sdílel nejen Bratrstvo, ale i domov a především Sikua.
Zůstal nehnutě stát na místě i po tom, co Siku odběhl. Snad ani pořádně nevnímal, proč a kam se seveřan vydal. Místo toho pohled upíral kamsi před sebe jako v transu, aniž by si to uvědomoval. Přímo na kořeny nedalekého stromu, pod nímž našly útočiště neznámé, pravděpodobně jedovaté houby. Těch bylo v celém lese požehnaně.
Až po notné chvíli se vzpamatoval a došlo mu, že Siku už tu není. Že mu utekl. Zase. Pohledem, který ještě stále vyzařoval nenávist, přejel okolí. Je pryč. Naštval se? V zoufalém pokusu uniknout své vlastní mysli se zasoustředil na skupinu nedaleko rostoucích hub. Bylo jich hodně. Malé křehké kloboučky- Musel se naštvat. Škubl hlavou. Výrazná, sytá barva- Miluje mě pořád? Už tu není... Znepokojeně zavrčel. Bledé, křehce vypadající nožky vyrůstající ze země- Ne, už mi neuteče. Slíbil to! Jeho hruď se prudce zvedala se zrychlujícím se dechem. Sikuovo zavytí- Ale odešel. Kam- Proč?! Vtíravé myšlenky ho celého pohltily a se vztekem se začala mísit panika. Zoufale se snažil myšlenky zahnat, jenže pochyby si jako vždy našly cestu. Zatřepal hlavou, načež se znovu zahleděl na houby. Nejspíš jedovatý- Za Morgothem, proletělo mu hlavou. A to byla poslední kapka.
Aniž by se nad čímkoliv dál pozastavoval, nabral si plnou tlamu hub. Siku byl jeho. Ivar se zapřísáhl, že už ho do konce života nepustí, a taky to tak bude. Ať už to znamená cokoliv. S tlamou plnou hub se tak vydal směrem, kterým se k němu chvíli zpátky doneslo Sikuovo zavytí. Nevnímal odpornou pachuť hub, ani chladný vánek. Dokázal se soustředit jen na jedno. Siku je můj.
Ivar neměl ponětí, jak dlouho mu trvalo se k jeho druhovi dostat. Jakmile ho však mezi kmeny stromů spatřil, oči už z něj nespustil. Až majetnicky se o něj otřel, než před sebe položil houby, jejichž pachuť ještě pořád cítil v tlamě. Neměl nejmenší tušení, jestli byly jedovaté, nebo ne. Možná že i doufal, že ano. Myšlenka smrti vedle někoho, koho miloval, následovaná věčným klidem byla víc než lákavá. Poslední společná chvilka, po níž by se už nemusel uboze potácet životem. "Jeho pořád nesnesu. Ale tohle není tak špatný," prohodil, těžko říct, jestli mluvil sám k sobě, nebo hodnotil chuť hub. Aniž by cokoliv vysvětloval, sám jich pár zhltl, očekávajíc, že Siku udělá to samé. "Děj se vůle Boží. Nebo tak něco," dodal letargicky, načež do Sikua drcl bokem. Buď tu spolu oba natáhnou brka nebo si prostě jen pochutnají na místních dobrotách. Bylo mu fuk, co z toho. Důležité bylo, že bez Morgotha.