Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ivar příliš nevnímal, že se Siku aktivně snažil to vedle sebe opravdu nevyklopit. Na to mu bylo až příliš pohodlně v jeho vlastní bublině. "To je fuk," zamumlal, pořád zabořený v teple huňatého kožíšku s myslí pod vlivem hub, které z něj dělaly zcela uvolněnou verzi sebe samého. Verzi, o níž on sám ještě donedávna nevěděl.
Účinek hub však nebyl nekonečný, jak by si snad mohl přát, a pomalu ale jistě se začínal vytrácet. A spolu s tím se vracela Ivarova výrazná povaha, za níž často schovával svou vlastní nejistotu v sociálních interakcích a vůbec světě obecně. To vše se jen znásobilo, když šlo o vlka, kolem kterého se Ivarův život točil od té doby, co ho poprvé potkal. To, že se tedy Siku trochu nejistě stáhl, neprošlo bez povšimnutí a odstartovalo vlnu myšlenek, od nichž se tentokrát rudooký nedokázal oprostit. Srst obou vlků se pod účinkem hub ještě stále podivně kroutila, jenže tentokrát měl Ivar pocit, jako by se mu ovíjela kolem krku a hrudi, které bezlítostně svírala. Udělal jsem něco špatně? Copak už se nechce dotýkat? Už si tohle všechno neužívá? Není mu se mnou dobře? Sebemenší změna v Sikuově chování ho znovu mrštila do spirály strachu, že se mu odcizí. Že o něj přijde. Podvědomě stáhl uši, ale natiskl se na svého druha ještě víc. Zjišťoval tím jeho reakci. Testoval, jestli se mezi nimi skutečně tvoří propast, kterou si vsugeroval do hlavy.
Krátké povídání o Meluzíně a jemné lechtající kousance od jeho milého ale hladinu jeho stresu držely ve zvladatelné rovině, a nakonec ho uklidnily téměř úplně. Už se mu totiž nezdálo, že by se Siku choval odtažitě, ba naopak, a Ivar se tak znovu uvolnil. Se zavřenýma očima a hlavou zabořenou v šedivé srsti se nechal konejšit ujišťujícími doteky. A pak to všechno skončilo. Opojení z hub a jejich chvilka se ve vteřině rozplynuly, když Siku zničeho nic vyskočil na nohy.
Než se Ivar stihl vzpamatovat, nešikovně dopadl na sněhem pokrytou zem. Z hrdla se mu vydral přiškrcený zvuk překvapení a bolesti, jež projela jeho špatně srostlou zadní nohou, když se na ni svalil. V mžiku se ale vyhrabal zpátky na nohy a s vyceněnými tesáky, staženýma ušima a napnutým ocasem si prohlédl okolí. Samozřejmě nezapomněl ani na varovné zavčení. Jednoduše zcela opačná reakce, než kterou projevil Siku. Ten strachy blekotal jednu otázku za druhou. "Nebezpečný?" uchechtl se rudooký pohrdavě, pohledem stále hledajíc ony vetřelce. "Jestli se chce předvést, může to zkusit. Zjistí, že ten nebezpečný jsem tu já," procedil skrz zuby v nevrlém zavrčení.
Rudooký stál celou dobu nehybně v pozoru, i když ho překvapilo, když se jeho druh ochranářsky postavil před něj. Tedy alespoň se o to pokusil. Jakmile se však zpoza stromů s hlasitým pozdravem vynořily dvě vlčice, Siku- Zmizel?! "Siku?!" Do Ivarova nepřátelského výzoru se připletlo znatelné zmatení, zatímco se rozhlížel všude kolem ve snaze najít svého druha. "Kde je?! Teď tady byl!" obořil se na vlčice s hlasitým zavrčením. Narozdíl od Sikua mu bylo úplně fuk, že jsou obě nově příchozí zcela promrzlé a zesláblé začínající zimou. Buď mu vrátí jeho milého zpátky, nebo zakusí jeho hněv.

Ivarovi chvíli trvalo, než mu došlo, co Siku vůbec říkal. Ani tehdy se ale z jeho huňaté hrudi nehnul. Na to mu bylo až moc dobře. "Jestli budeš zvracet, hoď to vedle, ne na mě," zabručel, aniž by se vůbec pokusil dostat pryč z tepla šedivého severského kožichu. Nejenže bylo tohle místečko hezky pohodlné a měkoučké, ale taky mu zajišťovalo bezprostřední blízkost jeho milého a v čím dál tím chladnějších teplotách pěkně hřálo, což bylo něco, co Ivar s jeho ne tak huňatou srstí ocenil.
Poznámka o funícím stromu ze Sikua dostala hlasitý a srdečný smích. A ten se tak krásně poslouchal. Ivarův doteď přihlouplý úsměv poznatelně zjihl a pohled v rudých očích stejně tak. Nějakou dobu jen pozoroval smějícího se zjizvence, načež stáhl uši, zavřel oči a začal se k němu nepřetržitě lísat. Ukazoval mu stránku sebe samého, kterou neměl nikdy nikdo spatřit. Vlastně tomu nebylo tak dávno, kdy by se už jen té představě vysmál. Jenže teď? Teď si život bez chvilek se svým milovaným nedokázal a nechtěl ani představit.
Čenich nechal zabořený v šedivé srsti po celou dobu, kdy se Siku snažil popadnout dech, než se jal odpovědi. Meluzína... "Kdo?" zamumlal a otevřel jedno oko, aby líně zkontroloval okolí. Snad Siku nestihl naverbovat někoho dalšího, kdo by tu překážel. Ivarovi bohatě stačil Morgoth. Ten byl vlastně až příliš, protože se počítal alespoň za deset obyčejných otravů.
Z ne tak pěkných myšlenek ho ale Siku téměř okamžitě dostal, když mu začal olizovat hlavu. Ivar automaticky opět zavřel obě oči, stáhl uši a spokojeně zamručel. Podvědomě přitom začal líně mrskat ocasem a netrvalo dlouho, než se Siku přesunul od jeho hlavy až ke krku, do nějž se jemně zakousnul. Rudookému nejprve jen cukl koutek úst, ale při dalším kousanci už to nevydržel a tiše se zasmál. "Hej. Lechtáš mě," dostal ze sebe spolu s dalším chichotem, zatímco ho šimrání přimělo trochu ucuknout. Rozhodně ale ne natolik, aby ho vůbec napadlo se odtáhnout úplně.

Sikuův hlas byl sladký jako med a jeho hustá srst hřála skoro stejně jako jeho slova. Slova, která zněla stejně, a přesto pro každého znamenala něco zcela jiného. Oba vlci byli nakonec úplným opakem toho druhého, ať už šlo o povahu samotnou nebo prostředí, v němž vyrůstali, a z nějž si každý odnesl své. Spojovalo je jen jedno, a to láska, kterou si ale každý z nich opět vykládal úplně jinak. A zatímco Siku by rudookému ze strachu, že o něj přijde, toleroval cokoliv, Ivar se ho ze stejného důvodu naopak hodlal držet zuby drápy. A co na tom, že to jeho milému mohlo často spíše ublížit. Ivar to přece nakonec všechno dělal jen pro něj.
"Točí?" zopakoval, načež se chvíli odmlčel. Snad jako by k němu teprve smysl Sikuovy otázky pomalu přicházel. Po pár vteřinách se rozhlédl kolem, snažíc se pochytit jakýkoliv smysl toho, co se dělo kolem. "Točí... A všechno dýchá. I stromy. Ten jeden hrozně funí," pomalu dokončil myšlenku, sledujíc jeden z podivně se vlnících a protahujících stromů.
I Siku vypadal, že se účinku hub zcela poddal a k Ivarovi se sice dostala všechna jeho slova, avšak jen některá dávala smysl. Pochytil však něco o červeném kolotoči a otázku, jejíž znění už zapomněl. I tak dal ale zlatookému odpověď, i když takovou, která dávala asi stejný smysl jako to, co se dělo kolem. "Hele. To bude těmi bobky na stromech," podotkl, sledujíc podivně se táhnoucí obrazy šišek na jednom z jehličnanů. "A náš les nám k tomu točení zpívá koledy," dodal a spokojeně položil hlavu na Sikuovu hruď.

Hlásím se 2x

Vyválej někoho ve sněhu *

Vypadalo to, že se Ivarova nálada změnila jako lusknutím prstů. Samotná blesková změna jeho vnitřního rozpoložení pro něj nebyla vůbec ničím novým, ale hřejivé teplo, které se mu rozlilo od hrudi do celého těla, ano. To bylo něco, co začal cítit, až když potkal Sikua, a něco, čeho se nikdy nehodlal vzdát. K přihlouplému úsměvu se tak rozkmital i jeho ocas.
Ivar se do Sikuova básnění o jeho kožichu a díky houbám zcela odlišného světa zabral natolik, že nestihl zareagovat, když jeho milý ztratil rovnováhu. Vlastně si toho ani nevšiml, dokud neležel pod ním na zemi poseté prvním jemným sněhem. Ani si nevšiml, kdy začalo sněžit. Proč taky? Okolní svět byl ten tam. Teď existoval jen on a Siku.
Houby, spolu se štěstím, jež Ivara zaplavilo, ho přiměly vydat ze sebe překvapivě upřímný smích, zatímco na moment zavřel oči a položil hlavu na jemný bílý poprašek. Ani nevěděl, jestli byl vůbec někdy schopný se takhle od srdce zasmát. Chvíli jen nehybně ležel a užíval si onen moment se Sikuem válejícím se v jeho srsti. Nakonec ale zabral a poněkud nemotorně je převalil tak, že se teď po zasněžené zemi válel jeho druh, zatímco on si zčásti lehl na něj. Zabořil čenich do huňaté šedé srsti na Sikuově hrudi a nasál známý, uklidňující pach. Mrskajícím ocasem přitom vířil jemný sníh kolem. "Jsi můj," pronesl. "Jenom můj." Jeho řeč se ještě pořád prapodivně táhla v důsledku hub, nicméně byla dost zřetelná na to, aby každý pochopil, že o Sikua se dělit nehodlal.

Vypadalo to, že Sikuovi se náležitě ulevilo, jen co Ivara spatřil. Otázkou však bylo, zda by mělo. Byl by pořád tak nadšený, kdyby znal Ivarovy úmysly? V těch se ale nakonec stěží vyznal Ivar sám. Jednoduše skočil po první impulzivní myšlence, jež ho napadla a hodlal Sikua stáhnout s sebou. Nehledě na to, jaké důsledky je čekaly.
Ivar byl zticha, zatímco spolykal pár hub. Na Sikuovu omluvu se ozvalo jen tiché a nabručené: "Hm." Pocity se v něm ještě pořád mlátily. Na jednu stranu se chtěl uzavřít sám do sebe a udržet si všechny od těla, na tu druhou Sikua chtěl jen sám pro sebe. Nedovolit nikomu, aby se k němu byť jen přiblížil. Jakousi jistotu mu v tu chvíli dodával fakt, že Siku se téměř okamžitě do hub pustil spolu s ním.
Pak už netrvalo vůbec dlouho, než se svět kolem začal... Měnit. "Všechno je divný..." odvětil Ivar, zatímco sledoval kmeny stromů, které se nezvykle protáhly. Zdálo se, že jejich větve se natahují k obloze, snad jako by si ji chtěly přivlastnit tak jako on Sikua. Na notnou chvíli se ztratil v pozorování korun stromů, které oživly, dokud se k němu nedonesl známý hlas. To ho přimělo pomalu sklopit hlavu a zahledět se do oněch zlatých očí, jimiž byl naprosto posedlý. "Jsem kudrnatý?" zeptal se pomalu, aniž by pohled odtrhl od svého milého. Ten se na něj zeširoka usmíval, což Ivara samotného překvapivě přimělo ukázat přihlouplý úsměv, zatímco se k němu Siku začal lísat. Vypadalo to, jako by se jeho vlastní chlupy ovinuly kolem zjizvencova těla. Jako by si ho u sebe držel i fyzicky. To v rudookém rozlilo nesmírnou dávku klidu a spokojenosti.
Ivar udělal krok vpřed, jen aby zjistil, že se mu nohy nějak podivně pletou. Nebo se snad hýbala celá zem? Tak či tak se nakonec dostal přímo před Sikua, čenich nalepený na ten jeho a pořád hledíc do jeho očí s přihlouplým úsměvem. "Všechno se nějak... točí," vydral ze sebe táhle.

Ochutnejte nějakou podzimní specialitu (dýně, houby ap.). – 2 body

Ivar věděl, že Sikuovi v dané situaci není dobře. Bylo to víc než očividné, když se na povrch začal drát i jeho přízvuk. Jenže v Ivarových očích ho Siku přijetím Morgotha zradil, a tak bylo jen fér ho trochu podusit, no ne? Že by to neudělal, kdyby ho skutečně miloval? Ba naopak. Pro Ivara byl Siku vším, a on byl ochotný udělat cokoliv, aby si ho udržel. Nikdy ho nehodlal pustit, a už vůbec ne kvůli Morgothovi.
V rudých očích se zableskla žárlivost, když se o vetřelci Siku zmínil jako o příteli. Přítel. Tak ty sis našel nového přítele. Ne, tohle Ivar skousnout prostě nedokázal. "Není to tvůj přítel," procedil skrz zuby, zatímco se nad ubohým Sikuem neústupně tyčil. Nemohl ho nechat se mu vzdálit kvůli příteli. Ne kvůli Morgothovi.
Ivar se nehnul, ani když se k němu jeho druh začal lísat. Zůstal napjatě stát a zarytě zírat kamsi do dáli. Jeho oči metaly blesky, zatímco chudák Siku se mu zoufale snažil ukázat, že od Gotha nic nehrozí. Jenže takhle se Ivar na věc dívat jednoduše nedokázal. Pro něj nebyl ničím jiným než vetřelcem. Nepřítelem, kterého Siku dovedl na místo, jež jim mělo být domovem.
Ivarovi se svírala hruď v čiré nenávisti, žárlivosti a v neposlední řadě vzteku vůči Sikuovi samotnému. Měl mu dát za pravdu. Měl uznat, že Morgoth není ničím jiným než bídákem, který sem nikdy neměl ani vkročit. Že už mu nikdy nevěnuje ani jediný pohled, protože si to jednoduše nezaslouží. Protože Siku je jeho. Jenže ten se místo toho nepřítele pořád zastával. Ba dokonce ho označil za Ivarova bratra, což v rudookém probudilo další vlnu vzteku, který ho až paralyzoval, zatímco ho drásal zevnitř. Nenáviděl ho. Jak strašně Morgotha nenáviděl. A přesto s ním teď sdílel nejen Bratrstvo, ale i domov a především Sikua.
Zůstal nehnutě stát na místě i po tom, co Siku odběhl. Snad ani pořádně nevnímal, proč a kam se seveřan vydal. Místo toho pohled upíral kamsi před sebe jako v transu, aniž by si to uvědomoval. Přímo na kořeny nedalekého stromu, pod nímž našly útočiště neznámé, pravděpodobně jedovaté houby. Těch bylo v celém lese požehnaně.
Až po notné chvíli se vzpamatoval a došlo mu, že Siku už tu není. Že mu utekl. Zase. Pohledem, který ještě stále vyzařoval nenávist, přejel okolí. Je pryč. Naštval se? V zoufalém pokusu uniknout své vlastní mysli se zasoustředil na skupinu nedaleko rostoucích hub. Bylo jich hodně. Malé křehké kloboučky- Musel se naštvat. Škubl hlavou. Výrazná, sytá barva- Miluje mě pořád? Už tu není... Znepokojeně zavrčel. Bledé, křehce vypadající nožky vyrůstající ze země- Ne, už mi neuteče. Slíbil to! Jeho hruď se prudce zvedala se zrychlujícím se dechem. Sikuovo zavytí- Ale odešel. Kam- Proč?! Vtíravé myšlenky ho celého pohltily a se vztekem se začala mísit panika. Zoufale se snažil myšlenky zahnat, jenže pochyby si jako vždy našly cestu. Zatřepal hlavou, načež se znovu zahleděl na houby. Nejspíš jedovatý- Za Morgothem, proletělo mu hlavou. A to byla poslední kapka.
Aniž by se nad čímkoliv dál pozastavoval, nabral si plnou tlamu hub. Siku byl jeho. Ivar se zapřísáhl, že už ho do konce života nepustí, a taky to tak bude. Ať už to znamená cokoliv. S tlamou plnou hub se tak vydal směrem, kterým se k němu chvíli zpátky doneslo Sikuovo zavytí. Nevnímal odpornou pachuť hub, ani chladný vánek. Dokázal se soustředit jen na jedno. Siku je můj.
Ivar neměl ponětí, jak dlouho mu trvalo se k jeho druhovi dostat. Jakmile ho však mezi kmeny stromů spatřil, oči už z něj nespustil. Až majetnicky se o něj otřel, než před sebe položil houby, jejichž pachuť ještě pořád cítil v tlamě. Neměl nejmenší tušení, jestli byly jedovaté, nebo ne. Možná že i doufal, že ano. Myšlenka smrti vedle někoho, koho miloval, následovaná věčným klidem byla víc než lákavá. Poslední společná chvilka, po níž by se už nemusel uboze potácet životem. "Jeho pořád nesnesu. Ale tohle není tak špatný," prohodil, těžko říct, jestli mluvil sám k sobě, nebo hodnotil chuť hub. Aniž by cokoliv vysvětloval, sám jich pár zhltl, očekávajíc, že Siku udělá to samé. "Děj se vůle Boží. Nebo tak něco," dodal letargicky, načež do Sikua drcl bokem. Buď tu spolu oba natáhnou brka nebo si prostě jen pochutnají na místních dobrotách. Bylo mu fuk, co z toho. Důležité bylo, že bez Morgotha.

Sikuova radost v Ivarovi vyvolala další změť pocitů. Na jednu stranu takhle samozřejmě svého druha viděl rád, na tu druhou to ale znamenalo, že je zjizvený zcela spokojený s tím, jak se věci vyvíjely. Rudookému se zvedal žaludek při pomyšlení na fakt, že byl Siku nadšený, přestože se tu hodlal zabydlet i Morgoth, a dokonce vlkovu společnost i vítal. To už se ale nedalo tvrdit o Ivarovi, který by byl nejraději se Sikuem sám.
S prázdným pohledem upřeným do zlatých očí si vyslechl vlkovo vysvětlení. Nezdálo se ale, že Ivara jakkoliv obměkčilo. Ba naopak, byl ještě víc znechucen tím, jak hezky Gotha Siku vykreslil. "Tohle je ten důvod? Jestli ti jde o to, oplatit mu laskavost, bude bohatě stačit, když ho doprovodíš taky. Ale odsud," odsekl odměřeným tónem, nehledě na to, jak moc provinile se chudák Siku zcela očividně cítil.
Odpověď na Ivarovu druhou otázku už zněla lépe, přesně tak jak doufal a očekával. Jinou by ani nikdy neskousl. A přestože se mu ulevilo, ona slova mu zároveň dodala jistotu, že může klást požadavky. A bylo zřejmé, že nehodlal žádat o žádnou maličkost. Napřímil se. Hodlal vyslovit přesně to, čeho se Siku obával, a byl by to i udělal, kdyby ho jeho druh opět nelapil do jeho vlastních pocitů. Do pocitů, které s sebou nenesly nic jiného než bolest, zoufalství a tichou prosbu. Ivar zaťal zuby. "Tak takhle to cítíš?" zeptal se, aniž by potřeboval odpověď. Vážně trpíš tak moc jen kvůli myšlence, že odejde...?
Nedokázal být ohledně Gothovy přítomnosti entusiastický. Nechtěl to ani přijmout. Jenže pro Sikua to očividně znamenalo hodně. "Záleží ti víc na mně," začal s pohledem upřeným kamsi do dáli, jako by se už jen snažil smířit s tím, že tohle po Sikuovi prostě žádat nemohl. Ne teď, když věděl, jak moc by ho to ranilo. Jestli si totiž měl vybrat, jestli bude trpět on, nebo Siku, odpověď pro něj byla jednoznačná. "Ale necháš ho tu stejně," pronesl se zcela zjevným nespokojením, ale zároveň i náznakem porážky v hlase. "I kdyby ti ublížil, protože chce ublížit mně?" Už ale tušil Sikuovu odpověď i na tuhle otázku.

Ivar se nějakou dobu jen bezcílně procházel po okolí, sem a tam. Nemohl zůstat na místě, protože jen tak sedět bylo příliš bolestivé. Hýřil se v něm vztek a nenávist vůči Morgothovi, které mu v hrudi zanechávaly svíravou bolest. Nedokázal se smířit s faktem, že se ten zmetek bude motat kolem Sikua. A už vůbec ne s tím, že to byl právě Siku, kdo ho sem přivedl. To bylo dost na to, aby se velká část jeho zloby obrátila i vůči chudákovi Sikuovi. Nechal mě tu... Přivede si sem toho bídáka a nechá mě tu s ním... Odešel- S každou myšlenkou se cítil víc a víc zoufale kvůli bouři pocitů, které s ním zmítaly. Cítil všechno. Fyzicky. A bylo toho příliš.
Přidal do kroku, snažíc se soustředit jen na bolest v jeho zadní tlapě, která se najednou zdála víc než přijatelná. Vlastně jí vůbec nebylo dost. Tohle nestačí, napadlo ho, načež se prudce zastavil. Veškerá Ivarova pozornost se přenesla na jeho přední tlapu, kterou pomalu zvedl směrem k jeho tlamě. Chvíli na ni jen zarytě hleděl. Udělej to. Nebylo by to poprvé, jenže tentokrát měl zcela jiné důvody. Nakonec přece jen přiložil tesák ke svému polštářku, a pak... Zavytí. To, jako by ho vytrhlo z transu.
Rudookého najednou zaplavila vlna studu a zmatení. Cukl sebou, tlapu rychle opět položil, a aniž by se na místě déle zdržoval, vydal se svižným tempem pryč, směrem k Sikuovi. Ani si neuvědomoval, že přidal do kroku. Snad ve snaze utéct sám před sebou.
Zastavil se, až když před sebou bezpečně poznal svého milého. Se staženýma ušima na něj chvíli hleděl, dokud konečně nepromluvil: "Proč jsi ho sem vodil?" Jeho otázka zněla monotónně, zatímco hleděl do zlatých očí s víceméně prázdným pohledem. Ještě chvíli zpátky toho rudooký cítil příliš, teď naopak necítil nic. A vlastně si nebyl jistý ani tím. "Řekni, záleží ti víc na mně, nebo na něm?" zeptal se nakonec. Ivar věděl, že nehrál fér. Přesto si otázku nedokázal odpustit.

Ivar si nevrle odfrkl, ale nechal se Sikuem vytlačit ven z nového úkrytu. Snad by měl i radost, kdyby nebylo faktu, že bude muset úkryt sdílet s Morgothem. Zachvátila ho nechuť při myšlence, že onoho vlka ucítí pokaždé, když se vrátí na místo, které mu mělo být perfektním domovem. Ivar věděl, že se Sikuovým plánem o založení smečky se k nim dříve nebo později někdo přidá. V životě by ho ale nenapadlo, že si sem jeho milý přivede Morgotha. Siku Gothovi zcela očividně věřil, což bylo něco, co v Ivarovi vyvolávalo vztek. V jeho očích nebyl Morgoth ničím jiným než samotným ďáblem v rouše beránčím.
Celou dobu se držel po boku Sikua, a zatímco sice pozoroval veškerý Gothův pohyb, myšlenkami se pořád točil okolo jeho nevítané přítomnosti. Neřekl ani slovo, ale jeho nevraživý pohled, kdykoliv padl na Morgotha, nejspíš mluvil za vše a jen zintenzivněl, když se ho Siku rozhodl vlkovi nechat napospas. Jdeš se projít? A necháš mě tu s ním? Neodcházej... promluvil k němu v duchu, ale nahlas se nepřiměl říct ani slovo. Místo toho vrhl další z jeho znechucených a nenávistných pohledů směrem k Morgothovi.
Když vlk nadhodil jejich neustálé hádání se, Ivar se suše uchechtl. "Možná by sis měl najít někoho, koho budeš otravovat, úplně jinde," odsekl namručeně, a když se Goth konečně rozhodl odejít, byť dle jeho vlastních slov jen na chvíli, Ivar po něm hodil další nevraživý pohled. Měl chuť po něm prostě skočit. Místo toho ale sledoval, jak tolik nenáviděný světlý kožich zmizel mezi stromy. "Ani se neobtěžuj vracet," zabrblal, načež si to zamířil opačným směrem.

Ivar se očividně odmítl zapojit do konverzace o zimě, kterou jeho společníci vedli. Namísto toho prostě a jednoduše ležel s pohledem zabodnutým kamsi před sebe, a přestože nic neříkal, jeho výraz dával jasně najevo, že se mu Morgothova přítomnost stále nelíbí.
Jakmile padla byť jen zmínka o pocitech a magii s nimi spjaté, Siku se zhrozil. To Ivara přimělo překvapeně, možná trochu vylekaně, stáhnout uši. Jistě, takovou reakci mohl od svého milého očekávat. Tedy alespoň kdyby svá slova předem zvážil místo toho, aby se bezhlavě vrhl po první šanci získat Sikuovu pozornost jen pro sebe. A nakonec stejně bezúspěšně, protože už se odpovědi jal Goth. To Ivara popudilo samo o sobě, jemné šťouchnutí už pak byla jen poslední kapka. V ten moment Ivar pocítil vlnu bolestivého tlaku na hrudi, když ho zachvátila nová vlna vzteku. Skrz zaťaté zuby ze sebe vydral varovné zavrčení, pohledem probodávajíc krémového vlka, jenž byl Sikuovi až příliš blízko. Začínal mít opět čím dál tím větší potřebu po něm skočit.
Ani si neuvědomil, jak dlouho vlastně zůstal na Morgotha nevraživě zírat, dokud k němu Siku nepromluvil. "Nestojím o pomoc," zamručel nevrle, aniž by odtrhl svůj pronikavý pohled od Gotha, načež se konečně přiměl hlavu položit zpátky na zem a zavřít oči.
Ivar se snažil uklidnit, nechtěl tuhle chvilku Sikuovi zničit. Jenže žárlivost a vztek si dělaly své, a fakt, že Morgoth skutečně použil svou magii i přes Ivarův nesouhlas, ho namíchl natolik, že vyskočil na nohy. "Řek jsem, že tvou pomoc nechci!" vyštěkl směrem ke stříbrookému. Fyzická bolest sice pominula, ale v jeho mysli stále zůstávala bouře příliš silných emocí. V rudých očích se zračil vztek a čirá nenávist a Ivar netušil, co dělat. Takhle daleko to nechat zajít nechtěl. Teď už však bylo pozdě předstírat jako by nic. Měl odejít? Jenže to by tu pak ti dva zůstali sami. Zůstat? Všechno to ještě zhorší. Navenek projevoval vztek, ale uvnitř cítil změť pocitů, které ani sám nedokázal pojmenovat dřív, než byly nahrazeny pocitem jiným.

I přes veškeré výhrady, které vůči Gothově přítomnosti rudooký pořád měl, bylo těžké potlačit dobrou náladu, jež zahltila celý úkryt. Ne, že by se tomu Ivar nějak bránil. Koneckonců už si byl jistý tím, že to vše přichází od jeho milého. Stejně jako když cítil jeho vděk za nový domov a když se ho zmocnily jeho úzkosti při předchozí hádce. Ať už ale Sikuovy pocity byly příjemné nebo ne, rudookému jednoznačně usnadňovaly porozumět situaci a vlkovi samotnému.
Spokojeně zamručel. Morgoth sice dostal odpověď jako první, nicméně Ivar dostal odpověď a olíznutí k tomu. S tím se vzhledem k situaci mohl spokojit. Věděl, že Siku Gotha jen tak neodřízne, a Ivarovi tak nezbývalo nic jiného, než si vystačit s pozorností, která mu byla přidělena. Přesto si ale neodpustil opovrhovačné odfrknutí, když krémový vlk Sikua opět zaujal.
Ivar by lhal, kdyby řekl, že ho magie bolesti nezajímala. Ba dokonce by se o ní rád dozvěděl víc, nicméně v cestě mu opět stála jeho vlastní hrdost. Nelíbilo se mu, že jeho magie ohně byla upozaděna tou Gothovou. S prázdným pohledem sklouzl k jedné z ohnivých kuliček, které ještě stále vyhřívaly místnost. Okoukaný... Nespokojením zaťal zuby, ale konečně nechal plamínky vyhasnout. Úkryt byl vyhřátý a Ivar pořád potřeboval načerpat víc energie.
Fakt, že pochvalou si získal Sikuovu pozornost, ho přiměl líně švihnout ocasem. "Jsem si víc než jistej, žes ovládal moje pocity. Několikrát. A očividně nechtěně?" promluvil a nevědomky naklonil hlavu, fascinace v jeho hlase i očích se nedala zapřít. Obdivoval nejen fakt, že Siku něco takového dokázal, ale především to, že to zvládal, aniž by o tom vůbec věděl. "Nějakou magii bolesti vem čert. To, co dokážeš ty, je fascinující," dodal, přestože ho bolest víc než zaujala. Problém byl jen v tom, že ji ovládal Morgoth.

Ivar položil hlavu na zem, zírajíc přímo před sebe se svým obvyklým nabručeným výrazem. Chtě nechtě ale aspoň v duchu musel uznat, že teplo jejich nově budovaného domova bylo víc než příjemné. Jistě, pořád se mu nelíbil fakt, že ho musí sdílet zrovna s Morgothem, nicméně Siku vypadal obzvlášť šťastně, a to Ivara přimělo přítomnost jižana tolerovat. Zatím.
Zavřel oči a podvědomě tiše, spokojeně zamručel, když mu Siku zabořil hlavu do srsti. Rudookému cukly koutky v drobném úsměvu, jakmile zaslechl medový hlas svého milého. Celé to v něm vyvolalo vlnu spokojenosti. Všechno bylo perfektní. Teda až do té doby, kdy se ozval Morgoth a Ivar si tak nějak vzpomněl, že je tu s nimi a co hůř, že ho předběhl v odpovědi.
Otevřel oči a loupl po Gothovi otráveným pohledem. "Nemusíš děkovat, Siku. Nikde mi není líp než s tebou," broukl, jeho hlas naprostý opak pohledu, s nímž koutkem oka ještě stále probodával Morgotha.
Když se Siku ozval znovu, Ivar pocítil vlnu úlevy. Šedivcova pozornost opět patřila jen jemu. Na chvilku se zadíval do plamínků, které pořád udržoval při životě a snad by je opravdu nechal zhasnout, kdyby se neozval Morgothův hlas. V ten moment měl Ivar jasno - nedat mu příležitost. To víš, že jo, uchechtl se v duchu a věnoval mu uštěpačný pohled. "Je mi fajn," odvětil oběma vlkům, přestože to tak úplně nebyla pravda a únava se ho samozřejmě stále držela. Hodlal se ale předvádět ještě chvíli, když už nad svou magií konečně získal kontrolu.
Netrvalo dlouho a Ivar se myšlenkami zatoulal opět k Sikuovi a jeho pochvale. "Jen abys věděl, tys taky zesílil," zamručel hrdě a konečně zvedl hlavu, aby na svého druha viděl. Chtěl si udržet jeho pozornost.

• Založit úkryt (další zakládající členové mohou např. pomáhat kopat noru)

Ivar z celé situace s Morgothem ještě pořád nebyl nadšený, nicméně vřelý a vděčný úsměv na tváři jeho milého po tom, co rudooký použil svou magii, ho přinejmenším zahřál u srdce. Siku viděl, jak moc velký pokrok Ivar udělal a nezdráhal se to říct nahlas. Dokonce vypadal, že ho obdivuje. Siku jednoduše uznal Ivarovu snahu, což bylo něco, o čem se rudookému mohlo ještě do nedávna jen a pouze zdát. Zatímco po těle se mu rozlilo šimrající teplo, on svěsil uši a věnoval svému druhovi ten nejvděčnější pohled, jaký uměl. Doufal, že za něj jeho oči řeknou vše, co právě nedokázal vyslovit nahlas.
Když se od něj Siku vzdálil, aby se dal do práce, Ivarovi se nepodařilo skrýt nespokojený povzdech. Už teď mu chybělo teplo šedivého kožíšku a ještě pořád cítil únavu, ale k práci se rudooký přemlouvat nenechal. Ne, když šlo o Sikua a jeho sen. To však neznamenalo, že by si Ivar nepostěžoval alespoň v hlavě. Možná jsme mohli víc zapojit jeho. Napadlo ho u hrabání a nakvašeným pohledem loupl po Morgothovi. Ano. Měli jsme nechat pracovat jeho. Siku by byl jenom můj a já bych si užil ten pohled na toho syčáka. Nahlas ale neřekl nic. Věděl, že by s tím Siku nikdy nesouhlasil. Nezbývalo mu tak nic jiného, než pokračovat v práci.
Ivar si přestal v duchu brblat, až když ho pohltila vlna příjemně hřejivých emocí. Překvapení bylo z jeho výrazu víc než zjevné, když se zmateně podíval kolem. Zase. Tohle už jsem cítil... Teda, ne přesně tohle, ale- Myšlenku utnul pohled na zjizvenou tvář, jenž hleděla na strom s vděkem a uznáním. Ou... V ten moment Ivar pochopil, odkud k němu vlna emocí přišla. Aniž by si to uvědomoval, zůstal se na Sikua dívat se stejným obdivem a láskou, které zjizvený zcela očividně cítil k budovanému domovu.
Rudooký sledoval svou drahou polovičku, dokud mu nezmizela uvnitř nového úkrytu. Cukl uchem, jakmile na ně Siku zavolal a sám se znovu podíval na Morgotha, nechtěně navazujíc oční kontakt. Věnoval mu opovrhovačný pohled a odfrknul si, než se vrhl dovnitř za Sikuem. Ani Ivarovi se samozřejmě nelíbila myšlenka, že bude prostory sdílet s Gothem, ale rozhodně ho uvnitř nehodlal nechat se Sikuem samotného ani na vteřinu.
Místnost už byla pěkně vyhřátá a u Ivara překvapivě i přes Gothovu přítomnost převládla dobrá nálada. "Vybral jsi dobře," zamručel, zatímco se otřel o šedivý kožíšek, než si konečně dovolil lehnout i před krémovým vlkem, i když nerad. Na okrajích místnosti nechal hořet dvě ohnivé koule, zbytek nechal zmizet. Únava se ho pořád držela a on chtěl nabrat co nejvíc energie mohl.

Ahoj, moc děkuji za loterii
Poprosím 100 květin + 200 mušlí na Ivara (místo změny z barvírny)

Nahozeno.