Příspěvky uživatele

Jestli byl Ivar nabručený předtím, reakce vlčice mu na klidu rozhodně nepřidala. Hlavně proto, že nechápal, co právě teď udělal špatně. "Cože?! Jasně že jo! Vždyť ses tu smolila po zemi, jak kdyby sis k těm kytkám měla každou chvíli přičichnout zespoda!" štěkl po ní. Byl víc zmatený než uražený, jenže v jeho podání vyznělo nevrle tak nějak všechno. O tom jak vypadá se přece ani nezmínil! Jen jí svým osobitým způsobem navrhl jinou a zdravější aktivitu než plazení se po zemi. "Jasně. Tohle vlkovi přinese zbytečná starost o někoho, kdo za to nestojí," zabrblal si pod vousy. Nikdo za to nestojí. Vlastně ještě pořád nedokázal pochopit, proč mu na zdraví úplně cizí vlčice najednou tak záleželo. Něco asi bylo ve vzduchu.
Alespoň trochu se mu objasnila alespoň její přehnaná reakce na oheň, kterým chvíli zpátky sežehnul včelu a okolní květiny. Trochu. "Pálit? To ti vadí?" uchechtl se posměšně. "Pokud vim, tak to tu nepatří nikomu. Kdyby se mi zachtělo, mohl bych to tu celý klidně proměnit ve spáleniště," ohradil se neústupně s přimhouřenýma očima. "A vůbec! Ty můžeš bejt ráda, že sem s tou včelou nevzal rovnou i tebe! Stejně užs vypadala, že to máš za pár," dodal nevrle. Tentokrát už urážku použil záměrně.
Přimhouřil oči ještě víc, když ho vlčice docela přesně vystihla. Ne, že by to ale přiznal. "Zato ty seš radost sama," odsekl, pozorujíc, jak mu vedle tlapy vyrostla nová zeleň. "I to slunko před tebou radši zalezlo," dodal s kývnutím směrem k zatažené obloze. Nad jejím dalším komentářem si jen odfrkl. Že měla pravdu rozhodně přiznat nechtěl.

Vlčice si ho všimla skutečně teprve až když se sám ozval, a ani tehdy nevypadala z jeho přítomnosti bůhvíjak nadšená. Alespoň něco tak měli společné. "Možná by ti víc prospělo si kolem tý louky dát tak dvě kolečka," odvětil suše. Jeho hlas pořád nesl jeho obvyklý nabručený tón a cizí vlčici se s ním nic v nepořádku nejspíš nezdálo. Avšak ti, co ho znali, by se snad pozastavili nad tím, co cizince právě navrhl. Někomu se to mohlo jevit jako urážka mířená na její váhu, pro Ivara to byl jakýsi způsob, jak projevit starostlivost. Trocha sportu nakonec přece jen byla lepší než se tu válet po zemi, no ne?
Samotnému se mu nelíbilo, že se zdravím vlčice vůbec měl potřebu zaobírat. Tohle privilegium u něj odjakživa patřilo jen Sikuovi a možná Morghaně. Co ale odešel z lesa, jakoby mu začalo záležet na zdraví kohokoliv, koho potkal, přestože víc než nechtěl. Vlčice mu to naštěstí ulehčila, když po něm vyštěkla. Přimhouřil oči a na otázku odvětil nevrlým: "Ne. A díky bohu za to, jestli za normální považuješ tohle." Kývl přitom směrem k ní, aby dal najevo, že tím myslí celou její maličkost. Ať už chtěl nebo ne, s dalším tvrzením vlčice však nemohl nesouhlasit. "Jo, přesně proto je lepší nestarat se vůbec o nic," prohlásil suše. Tomu věřil a věřit chtěl. Přesto ho hned na to opět zahltily skryté a pro něj nezvyklé starosti. "Seš nemocná nebo co?"

//Ranský les

Ivar si mohl stýskat jakkoliv, ale byl by to snad zázrak, kdyby ve zdejších rozlehlých krajích právě na Sikua nebo Morghanu narazil. Nějaký ten vlk, který by mu na nějakou dobu mohl dělat společnost, se tu však očividně přece jen našel. Ztracen ve vlastních myšlenkách totiž brzy dorazil na louku posetou jarním kvítím, o něž se otírala neznámá vlčice. To Ivara konečně vytrhlo ze zamyšlení a chvíli ji jen pozoroval se svým obvyklým, nabručeným výrazem. A to jsem myslel, že už jsem pár cáklých vlků potkal, odfrkl si v duchu.
Chvíli na to mu hlavou proletěla další, pro něj nezvyklá myšlenka: Je v pohodě? Sám se nad sebou zarazil – on se přece o ostatní nikdy nestaral. Jenže co opustil les, jakoby se podobným nápadům nedokázal ubránit, ať už ho to štvalo jakkoliv. Proto se konečně rozhodl k vlčici promluvit: "Smolíš se takhle po zemi normálně?" Jeho hlas zněl sice nabručeně, avšak z nějakého důvodu ne tak moc jako obvykle.
Zadní noha už ho po delším cestování sice začínala zase bolet, přesto mezi vším tím kvítím vykročil směrem k vlčici. Rázem se ale zastavil, jakmile ucítil bolest v přední tlapce. Překvapením i bolestí sykl a zvedl onu tlapu, pod níž se vlekla teď už polorozšlápnutá včela. "Zpropadenej hmyz," zalamentoval a s nabručeným zavrčením si odfrkl, načež nechal včelu i s pár okolními kvítky spálit.

//Les ztracených duší

Svižným krokem se vydal opět cestou, kterou se ještě před chvílí do jejich lesa vracel, aniž by si to nejdřív uvědomil. Snad ho něco prostě táhlo tímhle směrem? Mohl jen doufat, že tu někde byl jeho milý, a on tak nějak podvědomě věděl. Nakonec to ale ještě pořád byl Ivar a ten na zázraky nevěřil. Snad i proto měl takový problém zcela uvěřit v něco, jako bylo Morghanino Božstvo, i když se tomu překvapivě rozhodl dát šanci. A když už byl myšlenkami u Morghany, napadlo ho, že by se měl ujistit i o jejím zdraví. Nebo spíš alespoň vzhledem k tomu, že Sikua očividně nikde nebylo. Co když mi utekl...? Ve snaze podobné myšlenky zapudit přidal do kroku.

//Rozkvetlé louky

2.5. – Ivar – Post

Další značkování: 2.7.

ZNAČKOPOST

//Ranský les

Vztek z prohry v závodě, do kterého se náhodou připletl, se Ivara ještě stále držel. Jakmile však vkročil do tolik známého lesa a ucítil Sikuův (byť ne tak silný pach), alespoň část jeho zlosti z něj opadla. Na chvíli se zastavil, aby zavytím dal najevo svůj návrat a uklidňující vůni svého partnera pořádně nasál. K vlastní nelibosti zjistil, že nebyla tak silná, jak by si přál. Je vůbec tady? Jak dlouho už jsem ho neviděl? Napadlo ho, přičemž se nedokázal ubránit bolestivému píchnutí u srdce. Chyběl mu víc, než by si chtěl přiznat.
Štípnutí za uchem si při tom všem stesku sice ani nevšiml, nicméně na mysli mu přesto okamžitě vyvstaly další otázky. Stará se o sebe, když tu nejsem? Vždycky byl pod tím kožichem tak vyhublý... Měl jsem se ujistit, že jí dost, než jsem odešel... Na hrudi ucítil další bolest, jako by mu někdo svíral srdce – tentokrát mix výčitek a vzteku vůči sobě samému. Jak mohl odejít a neujistit se, že je Siku v pořádku? Vlastně se ani pořádně nerozloučil... Udělal by tohle dobrý partner? Byl on pro Sikua dost dobrý? Okamžitě ho zaplavila další vlna pochybností a výčitek. Ne... Nikdy jsem pro něj nebyl dost dobrej, odpověděl si tiše. Siku si přece zasloužil o tolik víc, než mu byl on kdy schopný dát.
Po celou tu dobu, kdy stál na hranicích, tak nějak doufal, že se Siku zázračně objeví, jenže nepřišel a Ivarovy myšlenky se opět rozbíhaly všemi směry, kterými nechtěl. Proto se s poněkud úzkostným výrazem dal zase do pohybu. Nechtěl, aby se stalo to, co vždycky. Aby zase cítil příliš. Vydal se tak podél hranic, otírajíc se o stromy a nechávajíc značky na strategických místech. Zaprvé doufal, že ho to přivede na jiné myšlenky, a zadruhé... Když se právě teď nemohl postarat o Sikua, mohl se postarat alespoň o jejich les.
Po cestě okolo hranic na určitých místech ještě zacítil pach Morgotha. Ten už byl ale velmi slabý, a Ivar se nedokázal ubránit přání, aby co nejdřív vymizel úplně. Kdyby z čista jasna zmizel, bylo by to naprosto ideální. Sice by ho mnohem raději zardousil, aby se nemohl vrátit už nikdy, ale tahle možnost fungovala taky. I když byla méně... Uspokojivá.
Postupně obešel a pečlivě označkoval celé území, načež se zastavil a zahleděl se kamsi hlouběji mezi stromy. Nevypadalo to, že se Siku hodlal v nejbližší době objevit a zůstat tady, kde se na něj valila jedna vzpomínka za druhou, momentálně nepřipadalo v úvahu. Ne, pokud se chtěl vyhnout dalšímu ze svých ubíjejících stavů. Vydal se proto opět směrem pryč doufajíc, že až se vrátí znovu, přivítá ho Siku sám a ne jen jeho slábnoucí pach.

//Ranský les

//Delta

Celou Ivarovu cestu pryč od bobřích oslav bylo v jeho blízkosti slyšet nabručené mrmlání. Sice měl druhé místo, které by spoustě vlkům snad udělalo radost, jenže pro něj? Pro něj žádné druhé místo neexistovalo. Buď byl první, anebo to byla automaticky prohra. Záda ho bolely z kamení, které mu na ně předtím napadalo, k vlastnímu vzteku prohrál, což ho dost naštvalo samo o sobě, ale to nejhorší ze všeho – prohrál s vlčetem. "Smrad," odfrkl si, načež následovala další várka nesrozumitelného čehosi. Ať už si ale pod vousy brblal cokoliv, bylo nad slunce jasné, že to nebylo nic pěkného. Možná tak bylo dobře, že ho nikdo neslyšel.

//Les ztracených duší

Hlásí se:
Ivar
Mordecai
Malva

Ivar pádloval ze všech sil i přes veškerou bolest způsobenou předešlými nevydařenými manévry. Popravdě už ani nepočítal s tím, že ho někdo bude schopný předjet. Jenže to už se ukázalo ono vlče, které na samém začátku ani nepovažoval jako hrozbu. Vzteky se do pádlování opřel ještě víc. Přece se nenechá porazit vlčetem. Nenechá se porazit vůbec nikým!
Osud mu ale nepřál, a než si to vůbec stihl uvědomit, cílová liána byla protržena. Nebyl to ale on, kdo ji protrhl. Vzteky zesílil stisk na dřevě, jež dosud používal jako pádlo, a vydal ze sebe rozdurděné zaúpění. To se ale vzduchem neneslo příliš dlouho, protože hned na to se pod jeho tlapami vor rozpadl úplně, a on tak zahučel pod vodu. Větvík se ve známém prostředí dostal na pevninu s grácií, zato Ivar se na břeh vydrápal, načež sebou žuchnul na zem a s novou salvou nadávek začal přední tlapou vztekle bušit o zem.
Nadávky ale z jeho tlamy nelétaly vůbec dlouho, protože ho téměř okamžitě obklopila skupinka bobrů, kteří už mu na hlavu cpali jakýsi věnec. "S tím se ke mně ani nepřibližuj, dřevožroute!" osočil se na jednoho z nich, jenže to už byl koronován a bobři se opodál dali do bujarých oslav. Na ty ale Ivar zcela očividně neměl ani pomyšlení. Dřevěnou korunku ze sebe setřásl a na místě ji vztekle rozcupoval. Kousky větviček zůstaly ležet na břehu, jiné odnesl proud spolu se zbytky plavidel. Pak se promočený a vzteklý Ivar s otráveným breptáním odebral pryč.

//Ranský les (přes Mahtae)

Moc děkuji za akci! Určitě byla super! Ale to vajco Nah, loved it :D

Odměny poprosím rozdělit následovně:
Ivar
18 bodů -> 60 oblázků
2 body -> 4 drahokamy
Mordecai
27 bodů -> 90 mušlí

Vyřízeno

//Poprosím obě hvězdičky do taktiky lovu + 15 oblázků

Děkuji za super akci i odměny! Určitě moc bavila a doufám, že nebyla poslední!

//Mahtaë (jih)

O tom, jestli se Ivarovi volba divečejšího toku vyplatila, nebo ne, by se dalo diskutovat. Sice si nad hnědou vlčicí získal nějaký ten náskok, na druhou stranu ho ale v daný moment příliš nevnímal. Měl co dělat, aby přede všemi nehodil šavli, a ještě k tomu se udržel na voru. Pro Větvíka to musela být paradoxně ta nejklidnější část závodu. Ani toho totiž rudooký neměl čas peskovat.
Několikrát už si myslel, že už do vody zahučí, ale nakonec se přece jen udržel. O jeho žaludku už se to ale říct nedalo, protože si v jednu chvíli pořádně ublinknul do tlamy. Samozřejmě to ale nemohl nikoho nechat zjistit, a tak se donutil to prostě zase spolknout. Zbytek po divokém úseku strávil s pevně zaťatými zuby, jen tak tak držíc balanc i obsah svého žaludku tam, kde byl.
Naštěstí pro Ivara úleva v podobě o něco klidnějšího toku přišla včas. Nestihl se ale ani pořádně vzpamatovat, a už ho s Větvíkem dostihl další problém. Jak se zdálo, jejich vor byl plavbou taky poznamenaný, protože se pomalu začal rozpadat. Ivar se ještě pořád cítil příliš nepříjemně na to, aby kontroloval svůj výraz, a tak na moment vyvalil oči. Pak ale zaťal zuby. Ne, ještě ne.
"Nasměruj to víc ke kraji," štěkl na Větvíka, načež se sám zakousl do užší krajní klády jejich plavidla. Jakmile se mu ji podařilo urvat, zjistil, že manipulovat se z části ponořeným kusem dřeva bylo značně těžší, než předpokládal. Teď měl ale poslední šanci pro výhru něco udělat, a on ji nehodlal zahodit. S obtížemi, ale přece, přesunul svůj skus na kraj dlouhého dřeva, zatímco Větvík ponořeným plochým ocasem nasměroval jejich vor blíže mělčímu z krajů. Tehdy Ivar natočil hlavu do boku a kládu použil jako veslo, s nímž je odrazil ode dna. Tak pokračoval, dokud jen mohl.

Ivarův bobří společník si zjevně ze salvy nadávek, jimiž byl zasypán, nic nedělal, a nakonec dobře pro něj. Rudooký totiž svůj vztek včas nasměroval na kmeny, které jim oběma stály v cestě. Kousal, škubal, trhal, lámal,... Odstraňoval dřevo, jak jen to šlo, a že mu to šlo překvapivě dobře. Nepochyboval o tom, že se mu do tlamy několikrát zaryla tříska, jenže hněv ho na hrudi bolel mnohem palčivěji. Jeho priority tak byly jasné. Vyhrát, ať to stojí, co to stojí.
Jím zvolené řešení problému sice nebylo příliš příjemné, ale skutečně Ivara s Větvíkem znovu dostalo do popředí. Ještě ale vyhráno neměli a co hůř, na první příčky se očividně nevyšplhali sami. Nedaleko jejich voru se plavila hnědá vlčice, kterou už jednou spatřil ve Ztraceném lese. Navíc se před nimi čekala další volba. Nad tou se ale Ivar nemusel dvakrát zamýšlet, a Větvíka se ptát taky nehodlal. Vlčice, jak se zdálo, volila riskantnější cestu. Ta se tedy stala pro Ivara jedinou přípustnou možností. Vydat se po jejím odhodlání a risku vpravo jednoduše pro tvrdohlavého a příliš hrdého Ivara nepřipadalo v úvahu. Bez váhání proto začal vor směřovat stejným směrem, aniž by se zdržoval nad tím, jestli tím měl skutečně šanci získat náskok zpět, nebo se mu to naopak pěkně vymstí.

//Delta

//Mahtaë (sever)

S poměrně výrazným náskokem se na voru dostali do zóny sesuvu půdy jako první. Bohužel pro rudookého však jeho naděje, že stihnou proplout bez větších úhon, byly falešné. Než se nadál, na záda mu začala dopadat část onoho kamení, a Ivar tak sykl bolestí a vztekem zároveň. Zpropadení bobři! Nejenom, že ho na samém začátku urazili, ještě se ho snažili zabít! Smrt sice Ivara nikdy bůhvíjak neděsila, ale nechat se zabít někým jiným bylo prostě a jednoduše pod jeho úroveň.
Aby toho nebylo málem, jejich vor v tom shonu narazil do jednoho z břehů. Nejenže tak málem ztratil rovnováhu a zahučel do vody, navíc s Větvíkem ztratili vybudovaný náskok. Tehdy už se Ivar neudržel a spustil na svého bobřího společníka salvu nadávek. "To se nás snaží ti klackožrouti tam na břehu zabít nebo co?! Byli jsme první, dívej, kde jsme teď!"
Zatímco Ivarův rozzuřený hlas se bez ustání nesl okolím, všechna plavidla se dostala do klidnější části řeky, kde na ně čekala další překážka. Přímo v cestě jim ležely kmeny stromů. Sice byly tenké, ale pořád je mohly pěkně zbrzdit, ne-li rovnou zastavit. To Ivar nemohl dopustit. Ne, když už tak za ostatními soutěžícím zaostávali. Konečně přestal pokřikovat po chudákovi Větvíkovi. Ten už se chystal na použití vlastních hlodáků, a rudooký se k němu se vší silou připojil a zakousl se do prvního z tenkých kmenů. Frustrace a vztek, které předtím nabyl, mu jen dodávaly na síle stisku a odhodlání.

Ivarova strategie fungovala velmi dobře. Nejen, že se dostali skrze všechno to harampádí bez většího zpomalení, dokonce se dostali do vedení. Toho si ale rudooký nevšiml, dokud se opět poněkud nemotorně nevyškrábal zpátky na dřevěné plavidlo. Vnímal přitom, jak jeho vodou nasáklý kožich o něco ztěžknul, a ačkoliv to nebyl zrovna příjemný pocit, do otřepání se nehrnul. Ne teď, když s Větvíkem znovu nabírali na rychlosti. Na voru si totiž nakonec ještě nebyl tolik jistý, aby riskoval ztrátu rovnováhy, nebo hůř – prohru.
Řeka je nesla svižným tempem a do zorného pole se jim brzy dostali další bobři na březích. Ivar zamžoural, snažíc se rozeznat, o co že se to hlodavci snažili. Aby se to dozvěděl, každopádně nemusel čekat dlouho. I kdyby si totiž záhadně sesuvu obou břehů nevšiml, měl vedle sebe Větvíka, který mu to bez váhání hulákal do uší. "Drž už kušnu, nebo po tobě skočím dřív, než tě stihne trefit jeden z těch šutrů!" obořil se na svého společníka znovu, načež vrhl vražedný pohled směrem ke skupince bobrů na jednom ze břehů. Má to ale skvělý kamarádíčky, co se ho snaží zabít. Vlastně se jim ale nedivím. Jak rád by se ho zbavil za ně.
Na zdlouhavé přemýšlení však nebyl čas. Břehy se sypaly, a Ivar tak udělal první věc, co ho napadla. Pořádně se přikrčil, co nejníž to šlo, ve snaze snížit odpor vzduchu a nabrat nebo si aspoň udržet dosavadní rychlost. Tlapy přitom držel rozkročené pro lepší balanc. Teď byly už jen dvě možnosti – buď projet skutečně stihnou, nebo se prostě budou muset potýkat s návalem hlíny a kamenů.

//Řeka Mahtaë (jih)