Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Dobře byli tu očividně dva Jožinové, ale to úplně neřešilo její zaseknutou situaci. Zůstávala ovšem klidná a s mácháním ocásku sledovala, jak se pro ni obětavě vrací. Pro někoho jako ona, kdo se nikdy neměl na koho spolehnout, to bylo jako scéna z filmu. Tak dojemné! Navzdory tomu, co u toho měl za keci.
"Když já mám i malej žaludek. Další by se tam nevešla," zaprotestovala. To se pak váha špatně nabírá, že jo! Asi byla odsouzená k maličkosti do konce života. Ale očividně to mělo i své výhody. Protože ji alespoň Cyril unesl. Zuby zahryznuté v kůži sice nebyly nic příjemného, ale bylo to pro dobrý účel, takže zatnula zoubky a řídila se instrukcemi. Nekřičela.
Chvíli to vypadalo, že to bude kontraproduktivní a ve svízelném sevření bláta skončí i její parťák, ale nakonec to nechutně začvachtalo, něco luplo a ona se mohla o krok pohnout. Pak o další a další. A nakonec sebou unaveně plácla na břehu. "Kdo by to byl řek, že bahno může být tak zákeřný," hlesla a zapsala si za uši další životní zkušenost. Pod čenichem jí ovšem voněla ta rybka, takže se dala do baštění. Jako by se nechumelilo. "Neni to zlý," pověděla mu mezi žvýknutími. Pak si ale uvědomila velkou chybu co udělala. Zvedla hlavu, oblízla mu líčko. "Díky!" Jo, teď už bylo všechno jak se patří.

Sledovala, jak se Cyril ráchá v té vodě. Chvíli to vypadalo, že se spíš učí potápět, než aby lovil ryby, ale nakonec přece jednu chytil a vypadal z toho nadšeně jak malé vlče. Ona jen tak mimochodem skončila ohozená blátem, ale to ji nemohlo rozhodit. Vlastně se okamžitě rozběhla za ním.
"Vypadáš jak Jožin z Bažin," zahihňala se skrz rybu ve své tlamě, ale pak se zarazila. Ne zcela dobrovolně. "Ups. Asi jsem se zasekla," konstatovala při pohledu na tu vrstvu bahna, co svírala její nožky. Ještě to zkusila, ale nehnula se ani o píď. "Asi budu potřebovat pomoc," dodala kupodivu klidně. Bylo divný, jak dokázala jančit v jednu chvíli nad blbostí a v další chvíli, co zaváněla průserem, být úplně klidná. Jen zahodila svou mrtvou rybu širokým obloukem na břeh a zazubila se na tu blátivou obludu před sebou. Nepochybovala o tom, že ji z toho dostane. Ona byla jen slabko s tenoučkýma nožkama a on velký zlý vlk, že jo?

17 kytek prosím :P

Připsáno

"No jasně," zazubila se na něj už zase ve své kůži. Byla to pravda. Kdo by ho neměl rád? Nicméně hned ji donutil ke kyselému úšklebu. "Taky můžeš být o hladu," informovala ho, když mu ty ryby jakože nevoní. Dle jejího soudu se o jídle nikdy nemluví ošklivě! Ale ona byla schopná sežrat v nouzi i plesnivá jablka, takže... To mu raději říkat nebude.
"To chce jen trpělivost a načasování," poučila ho dobrácky, když jeho první pokus nevyšel a sama se jala hypnotizovat vodní hladinu. Úplně zmlkla, což bylo dost neobvyklé, ale nutné. Pár minut stála jako socha a pak najednou chňapla zuby pod vodu. Ta se okamžitě zbarvila do ruda a ona vítězoslavně vytáhla na vzduch cukající se rybu. "A štěstíčko," dodala se zahihňáním. Zdálo se, že krev skapávající z její kořisti přilákala další skupinku hladových ryb, což mohla být Cyrilova šance na snadný úlovek. A proto se ani nehnula. Nechtěla mu je vyplašit.

FM 1/5 | Tour de Galli 15/15

>>> Velká houština

Ivy zavrtěla ocáskem jako štěně. Bylo vlastně celkem legrační, že v některých situacích se chovala dospěleji, než někteří dospělí, a pak tu byly chvíle, kdy by jí nikdo nevěřil, že má brzy odrůst vlčecímu kožíšku. Asi se to dalo svést na nehezké dětství, které vedlo k nedostatku sociálních zkušeností? A nebo je prostě taková.
Teď třeba s naprostou samozřejmostí a bezelstností přikývla hlavinkou. "Taky tě mám ráda!" Když teda neplánoval umřít, bylo všechno v naprostém pořádku. Dokonce měla hezké i to spaní. Bez nočních můr. Možná to mělo něco společného s teplem něčí blízkosti a uklidňujícím tlukotem jeho srdce. Bylo to ostatně prvně co se probudila k někomu přitulená a rozhodně by si na to zvládla hodně rychle zvyknout. Možná se do něj i trochu víc zavrtala a ještě pár minut předstírala spánek, aby si to mohla užít nejen ve svém podvědomí.
A když se k ní navíc znovu zachoval shovívavě, málem se zase rozbrečela. Dojetím. Ale očividně neměl slzy rád, tak je zamáčkla zpátky a teď tu stáli u uskupení roztomilých jezírek a jí očko padlo na jedno z těch, kde to pod hladinou zurčelo životem. "Máš rád ryby?" Sama u pomaličku vstoupila do vody a ta jí teď omývala nožky.

FM 1/5 | Tour de Galli 14/15

<< Středozemka

Ivka si nebyla úplně jistá tím, jestli chce nebo nechce být podobná jeho sestře. Ale ostatně tvrdil, že ji měl rád, takže asi spíš jo. Spokojeně tedy zavrtěla ocáskem, než pak ráz na ráz propadla tomu záchvatu smutku. Asi neopodstatněnému, ale někdy uměla být pořádně přecitlivělá.
"Vážně?" Chtěla mu věřit, proto popotáhla a pokusila se své slzičky zastavit. Nakonec ji ale utěšilo když ukousl tu vzdálenost mezi nimi. Aspoň si mohla na vlastní kůži ověřit, že skutečně pořád dýchá a bije mu srdíčko. Velmi uklidňující zvuky. "Dobře. Věřím ti. Opravdu nechci abys umřel," sdělila mu už se s úsměvem na tlamičce celkem naléhavě.
"Tady by to třeba šlo," poznamenala na vrub jejich potřeby si odpočinout. Tohle byl rozhodně hodně hustý les! Ani tu nemohli jít vedle sebe a někdy bylo potřeba si cestu skrz doslova proklestit. Ale v srdci toho všeho byla "nora" z větví, kde se dalo bezpečně přespat. Navrhla, že bude hlídkovat jako první, ale pak stejně asi odpadla jako, když ji do vody hodí a ráno se za to styděla jak malé štěně.
"A teď asi nějakou snídani," rozhodla se to nakonec zamluvit. Stejně je čekala zase kopa práce s tím, dostat se z tohohle houští pryč.

>>> Medvědí jezírka

FM 1/5 | Tour de Galli 13/15

>>> Ronherský potok

"Opravdu?" Ujistila se překvapeně. "Měla ráda zlato?" Přidala k tomu další zvídavou otázku. Pak se však široce a neskonale vděčně usmála. Jednou uvidí zlato. Během jejich společných cest si k panu C vypěstovala možná absurdně absolutní důvěru, takže jej brala za slovo.
"Třeba ho jednorožci taky mají na nose" navrhla řešení celého problému, ale musela se u toho kysele ušklíbnout. Kůň s rohem na nose nezněl ani zdaleka tak majestátně jako kůň s rohem na čele. Spíš komicky. Ale zahihňala se i jeho dalším slovům. "Aha, v tom je rozdíl," pronesla chápavě, jako by právě objevila Ameriku. Předpokládala, že království má tedy armádu. A teď povede obojí!
Následovalo ale poplašené zalapání po dechu. "Ty plánuješ umřít?" Vypadala opravdu vyděšeně, protože to nebyla věc nad kterou nechtěla ani přemýšlet, natož o tom vtipkovat. Dost možná jí šokem i zvlhly oči. Proč by měla přijít o kamaráda, sotva ho našla? Ani ti ježci ji pak už moc nezajímali a přišla to jen s poněkud dutým: "Hmmm."
"Hustej les," přikývla. Opravdu mu chtěla hledat místo, kde jí umře? Ale i přes ty pochyby zamířila k lesíku, co se před nimi začal v dály rýsovat. Už sotva pletla nohama. Nedávalo to smysl, slíbil jí zlato a království a teď si prostě umře?

>>> Velká houština

FM 1/5 | Tour de Galli 12/15

>>> Meandry

Znělo to hezky, takže neodolala, aby na něj zase trochu nenaléhala. "Až nějaké zlato uvidíš, musíš mi ho ukázat," zaúkolovala jej, ale pak si uvědomila, že zní asi dost panovačně, což úplně nechtěla, takže v obličeji vykouzlila štěněcí očka. "Prosííííím."
"Hmm," dala se do hlasitého přemýšlení. Asi měl pravdu. Už viděla losy, soby, jeleny, srnky, muflony a daňky a všichni měli rohy dva. Zatímco jednorohé zvíře neviděla žádné. Takže už se nadechovala, že mu to odkýve, ale pak se zarazila. "A co nosorožík? Ten má jeden roh!" Pronesla vítězoslavně. Ne že by brouk měl něco společného s koňo-zvířaty. Ale šlo přece o rohy, ne? Nicméně dalším prohlášením jí vmetl další úšklebek do tváře. "Ale to už si mi přece stejně slíbil," připomněla mu jejich nedávnou konverzaci. Už teď byla prakticky královna jeho země, jen tam o tom nikdo nevěděl. A v mírném popichování pokračovala i dál. "No zatím jsem těch probuzení po tvém boku moc nezažila, takže nemohu soudit." Vlastně od té první noci pořád jen šli a šli a šli. Začínalo to být únavné, ale teď se před nimi otevírala velká planina, kde také nebudou mít, kam hlavu složit.
"Myslíš, že uměli střílet bodliny na dálku, nebo tak něco?" Zajímali ji potenciální magické schopnosti potenciálních kouzelných ježků a zasmála se tomu, jako by to byla totální absurdita. Teď ovšem nechali pitnou vodu za sebou, takže to chtělo nasadit i vážnější notu. "Nevím, asi bychom se vážně měli někde prospat," navrhla, aniž by pořádně odpověděla. V hlavě to uzavřela s tím, že prostě hledá hezké bezpečné místo, kde by si takový luxus, jakým je spánek, mohli dovolit. A tady u potoka to vonělo cizinci, což ji mírně řečeno znepokojovalo.

>>> Středozemka

FM 1/5 | Tour de Gallirea 11/15

>>> Ohnivé jezero

"Aha," pokývala hlavou tak vážně, jako by to byla nějaká životně důležitá otázka a sama zabloudila pohledem ke slunečnímu kotouči, který zrovinka zapadal za obzor. "Nu. Některé věci nejsou jinak užitečné, než, že jsou hezké," usmála se mírně zasněně. Ona sama nikdy neměla příležitost užívat si neužitečných hloupostí. Každý pohyb co udělala musel směřovat k nějakému cíli. Jinak by asi už dávno pošla, aniž by to kohokoliv zajímalo.
Ale zdálo se, že alespoň teď má někoho, kdo by se nad tím snad pozastavil. "Srnky jsou zase takoví koně s parůžkama a jsou úplně běžná věc," pozastavila se nad jeho pochybnostmi a začínala si umíněně usmyslovat, že jednorožci musí existovat a že mu to dokáže. "Vsadím se, že jednou nějakého najdem," pronesla tedy a ohlédla se po něm, aby se kysele ušklíbla.
"Nojo, bez tebe nedával můj život smysl," odfrkla sice vtipem, ale uznala, že to tak trochu byla pravda. Nebyl to život, jen bídná existence. Teď když měla kamaráda, začínalo to stát aspoň trochu za to. K rudému jezeru se už nevracela ani v myšlenkách, a přeskočila dalšího ježka, co na noc vyrážel na průzkum. "Tak od těhle aspoň víme, co čekat," poznamenala vědoucně a pak nadšeně zavrtěla ocáskem.
"Konečně pitná voda!" Řekla to, až když si k ní přičichla a zblízka ji prohlédla. Neměla žádnou divnou barvu ani pach a tak se odvážila ochutnat. Pak s přehnaným mlaskáním vypila snad celý litr a úlevně si povzdechla. Uznala, že uzrál čas stočit to na sever. zurčící proud ale zatím opouštět nechtěla.

>>> Ronherský potok

FM 1/5 | Tour de Gallirea 10/15

>>> Ohnivé jezero

"Dobře, když myslíš," dala mu celkem ochotně zapravdu. Jen si u toho pomyslela, aby neměli opačný problém. Tedy, že by nikdo nechtěl je. Ale tak co. I ve dvou jim to šlapalo jako na drátkách. Od toho malého nedorozumění na začátku, se snášeli navýsost dobře.
"A jak se třpytí zlato?" Vypadla z ní pro jednou zase dost dětinská otázka. Asi v kontrastu s tím, jak dospělácky se někdy chovala. Aby připomněla, že dospělák vlastně ve skutečnosti vůbec není a o světě toho moc neví. "Když existují magie, proč by neexistovali jednorožci?" nadnesla pak téměř bojovně a hned na to se zamyslela. "Vlastně jsem potkala vlka s růžky," zahihňala se. "Byl legrační. A mezi nimi mu něco poletovalo!" Přidala ještě jednu poznámku, než ji začal komandovat. "A když já si to pořídím, co uděláš ty, abys byl užitečný, hm?" Udeřila na něj s vyplazeném jazejčku, ale rychle ho zas schovala, když se začal zaobírat rudou vodou. "Ani mě nehne," informovala jej chladně a hnala se dál. Tentokrát na celkem pěknou louku.
"Bacha ježek," křikla pokaždé, když nějakého v trávě zahlédla. Aby si někdo z nich ještě zarazil bodlinu do tlapy, to by jim scházelo.

>>> Meandry

FM 1/5 | Tour de Gallirea 9/15

>>> Uhelný hvozd

"Dobře," zasmála se zvonivě. "To zní jako plán." Sice doteď po žádné moci netoužila, ale když jí to nabízí takhle zadarmo? Hloupej, kdo nebere, ne? Stejně to bylo celé jen hypotetické divadélko, protože jí ostatně sám přiznal, že z toho kralování nic moc nebude. Zato jejich plány na jakousi "smečku" zněly přecijen reálněji a proto jim také věnovala více pozornosti. "No, je pravda, že bychom si tím aspoň ověřili jejich užitečnost. Že pomůžou a neslíznou jen smetanu," pravila v hlubokém zamyšlení. Ale na ověření jejich odvahy taky určitě něco bylo. "Možná teda obojí? Nebude to už moc?" Pohlédla na něj zvědavě. Nerada by zas všechny odehnala svými přehnanými nároky na "vhodného parťáka do nepohody."
"Hmm, ale vypadaj mírumilovně," přiznala žirafám na vrub, ale jo. Bylo až k nevíře, jak divná zvířata po světě chodí. "Myslíš, že jsou to nějací magičtí tvorové? Jako jednorožci?" Zasvítilo jí v očkách nadšeně, ale to už je polkl děsivý les s děsivými zvuky a oni se jali pelášit tak daleko, jak jen to bylo za daných podmínek možné.
"Dovol mi ti připomenout, že jsem tu prvně. Takže netušim, kam jdem," zamudrovala tiše, když se nechal slyšet s požadavky na jejich další zastávku. Nicméně lesk vody v dály vypadal slibně. Dokud se nepřiblížili a nezjistili, jakou barvu ta voda má. "No do háje," zaklela už hezky od plic. "Tady dole neni ani voda normální," postěžovala si, když k tomu čuchla a pokrčila nad tím nosík. Nebyla vybíravá, ale tohle riskovat nehodlala. Smrdělo to otravou. Radši se pustila zase dál. Nějaká normální pitná voda nemůže být zas tak daleko.

>>> Ježčí plácek

červenec 7/10 Nina; FM 2/5

"Tebe taky někde drželi proti tvý vůli?" Zeptala se nepříliš opatrně, když jí bylo dáno za pravdu. Že je bezva jít si kam jen chce. Zavrtění oháňkou však bylo samozřejmostí, když přišla řada na kamarády. Nebo teda spíše kamaráda. Měla zatím jen jednoho. I když Nori, Baghý a Sib byli milí a fajn, nestrávila s nimi zase tolik času, aby je brala jako členy své skvadry. "Jo. Je super. Pomohli jsme si s lovem, i když jsme se chvíli předtím pohádali... Nechtíc mi totiž vyplašil svačinu," rozbrebentila se nadšeně a stejně nadšeně se vrhala i do téhle mokré zábavy. V letním pařáku to byl vyloženě balzám pro tělo i duši.
Celá zmáčená se zasmála. "Koukej Nino! Vyrobím duhu! Jenom pro tebe," naštěstí k tomu nepotřebovala žádnou magii, některá kouzla se dala udělat i s prostičkými zákony fyziky. Odskočila tedy maličko stranou a pak se začala oklepávat, takže voda co jí utíkala z kožíšku lámala světlo do sedmi různých barev a onoho typického obloučku. Sama to ale vidět nemohla. "Povedlo se?" Vykulila na šedivku s očekáváním očka.

FM 1/5 | Tour de Gallirea 8/15

Ivka se zatvářila příšerně překvapeně. "Ty bys mi dobrovolně a věrně sloužil?" Poptala se s potměšilým úsměvem. Ne že by se jí ta představa nelíbila. Ale vážně k životu nepotřebovala armádu vlků ani jiné poddané. Věrný kámoš by byl ovšem fajn. O Nině už raději více nemluvila, jen chápavě přikývla hlavinkou.
Minuli stádo dalších prapodivných srnek a ona měla zase důvod k úsměvu. "Dvě podmínky k přijetí do party. Být beznadějnej tulák a nesnášet hmyz. Ještě bychom mohli udělat nějakou zkoušku před přijetím, abychom si byli fakt jistí, že to splňují. Třeba jim strčit škvora do ucha," sama se nad tou představou znechuceně otřásla.
"Zajímalo by mě, jak chutnají," poznamenala na účet zeber, žiraf i gazel, ale bylo očividné že zrovna teď a tady je lovit nehodlá. Padali tu ostatně horkem. Už by to vážně chtělo nějakou řeku nebo aspoň malou tůňku. Místo toho dostali dost prapodivnej les.
"To mi povídej. Tohle je fakt divný místo," zamumlala tlumeně, protože atmosféra místa ji k tomu tak nějak podvědomě nutila. Když se pak zašedlým lesem ozvalo hlasité zařvání nějaké neznámé kočkovité šelmy, raději zmlkla úplně. V kožichem na krku naježeným je z hvozdu vyvedla co nejrychleji to šlo. Hezky v doprovodu podivných skřeků, které vyluzovala podivná zvířata ve větvích.
"Prosím za nějaké normální místo!" Pronesla, jen co les nechali za sebou a... lekla se před nimi snad vodní hladina?

>>> Ohnivé jezero

VLA 5/5

"Jo, to jsem ráda, že jsi rád." Dala by mu nejraději zlatého bludišťáka, aby si ten pocit mohl uchovat pro další generace. Evidentně si vůbec neuvědomoval, čemu jí tímhle vystavoval. Lakové vlčí puberťačky neměly vůbec radost z toho, že se Iva takhle hřála na výsluní jeho zájmu. Určitě už měly jasnou představu o tom, jaké šikaně ji podrobí, až se Lexa vzdálí a přestane na ni dohlížet.
Tohle vědomí ji děsilo do morků kostí a navíc se záhy potvrdilo. Obklopila ji banda fiflen, co byla obvykle znechucená už jen pohledem na ni. Ihned musela vykviknout, když jí jedna z nich dobře nacvičeným pohybem prokousla ucho. Opravdu skvělý vývoj dne. Eventuelně i celého jejího dalšího života. "A co se takhle uklidnit?" Tiše, ale marně doufala, že by s tímhle mohly spokojit.
"Tak to určitě ty náno! Okamžitě vyklop, na co si ho uhnala!"
"Ale prosimtebe. Evidentně na to samé, co její matka jejího taťku."
"Ušmudlanej kožich?" Chopila se slova jedna z těch hloupějších, co to celé poněkud nepochopila. Afektovaný Kristýnin pohled ji umlčel během mžiku. "Ujišťuju tě, že máma neni ušmudlaná ani trochu." Určitě se tím nechtěla ale zastat i své nevlastní sestry, nebo tak. "Kámo, naznačujeme tu, že je do větru," útrpně protočila očima. Ale nebyla to ona, kdo tu trpěl nejvíce.
Elaborace těch tří byla totiž Iva nucená poslouchat, stále s uchem v zubech puberťačky číslo čtyri. "I kdybych po matce v něčem byla, tohle by to fakt nebylo." Očividné znechucení v jejím obličeji rozzlobilo Kristu asi ještě více, protože jí rázem přistála její tlapa v kožichu. "Určitě bys měla být radši po ní, než po nějakym nýmadnovi z horní dolní, co odluzuje vlčice od dětí a patrnera!" A to zabolelo, protože v duchu se snažila mít svého tátu ráda. Ale i jeho chování bylo dost pochybné.

VLA - FM 4/5

Vlk před ní se jmenoval Alexandr, ale nikdo mu neřekl jinak než Lexa. Vlastně to bylo dobře, protože jeho sestra se pro změnu jmenovala Alexandra. Vážně by bylo dost na pytel, oslovovat je oba plnými jmény nebo onou univerzální zkratkou – Alex. Vůbec ale nedávalo smysl, proč jeho sestře zase říkali všichni Sašo… Ví někdo, co má ta zkratka s originálním jménem společného? Víceméně asi jen jejich matka, což je tak vadná osoba, že lepší se s ní nebavit.
Věděla ale, že co do divnosti rodiny, ona opravdu neměla co říkat. Vystačíme si ovšem s tímhle odskočením od děje a vrátíme se k pointě. Víte on Lexa byl celkem populární vlk, navzdory tomu slepičímu mozečku. Vypadal dost k světu, čímž si zasloužil třebas pozornost i její starší sestry. Výmol je v tom, že on nevěnoval žádnou pozornost jí a místo toho tu byl teď s Ivou.
Vyvrhelem rodiny, který teď cítil sestřin naštvaný pohled skoro až v mozku. Vytočit ji nebylo nic těžkého, ale přebrat jí objekt zájmu? Vykostit ji, je málo, a to i navzdory tomu, že to neudělala proaktivně. Vlísával se k ní zcela dobrovolně a sám od sebe! Vyloženě nebylo nic, čím by mu byť jen dodávala kuráže, natož aby ho sváděla. Vždyť ani nevěděla, jak na to.
„Víš nemyslim si, že je moc dobrej nápad, abys za mnou pořád chodil a nosil mi dárky.“ Váhavým pohledem přejela sedmikrásku, kterou jí zrovinka dotáhla. Ve skutečnosti to bylo milé a lichotilo jí to, ale nemohla si dovolit, aby měla Kristýna další důvod k tomu, ji ustavičně mučit. Výrostek před ní však bezstarostně zavrtěl ocáskem. „Vůbec si nedělej starosti, dělám to rád!“ Vážně tupec.