Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Loterie 1

Země se divoce chvěla a vlnila do takové míry, až to Ismě i podrazilo nohy a nešikovně se rozplácla na zemi. Co je?! zděšeně sledovala zemi a snažila se přijít na to, co to způsobuje. Tohle rozhodně nebyla práce jejich lesu. Nezlobil se. Někdo s ním ošklivě manipuloval a skoro to až působilo, jako by se chtěl všechny jeho obyvatele vypudit a obsadit si ho sám pro sebe. Ta představa se Ismě vůbec, ale vůbec nelíbila. Pohledem přejela zbytek skupiny ve snaze rozeznat jejich emoce či dojmy. Třeba i oni cítí stejnou nekalost a tuší, že to nebude pouze přírodní katastrofa, která se prostě náhodou rozhodla zpustošit zrovna jejich les. Tohle bylo cílené. Někdo jim konkrétně chtěl ublížit a ona to tak nenechá. Pokusila se poskládat na všechny čtyři, ale opět jí to podlomilo nohy a zase upadla. Sakra! zavrčela frustrovaně a svůj pokus opakovala, tentokrát ovšem úspěšně. V tom se u skupinky země začala propadat a vytvořil se tak otvor do podzemí. Třeba vede za tím syčákem, co v tom má tlapky,pomyslela si kaštanově zbarvená a v hlavě se jí rodil nový náznak naděje. Stále se s tím dá něco udělat! "Okouknu to, třeba to někam vede," prohlásila neoblomně. Neměla v plánu nechat se zastavit ostatními. Rozhodla se že skupinku ochrání nehledě na to, jestli na zemi nebo pod ní. A tak se začala sápat do díry, sunula se po břiše a drápy se šoupala dál do temnoty, která jí velice rychle pohltila. Neviděla si ani na špičku svého čumáčku, do očí se jí drolila hlína, a tak je stejně musela přivřít. Možná to byl dost špatný nápad, ale za pokus to stálo. Přeci by se tu takhle příhodně nevytvořila díra tak akorát na vlka menšího vzrůstu? Muselo za tím něco být.

<< Kierb

Doma! Konečně doma, ulevilo se jí, jen co se dostala na hranice smečky. Byla tak ráda, že už je konečně tady. Vše tu bylo hezčí. Vítr nebyl tak šíleně silný, dokonce i tepleji tu bylo. Zdálo se jí to jen? Třeba je jen ráda, že už je v bezpečí domova a vše najednou není až tak špatné. Bývala by tomu i uvěřila, nebýt toho, že se pod jejími tlapkami prohoupl mech a otřesy země se spustily ve velkém. Whoa, co se to děje? pomyslela si. Tohle ještě nezažila. Co jejich mech tak rozrušilo? Třeba ho něco rozčílilo. "To je dobrý, neblázni," špitla mechu v naději, že se uklidní. Ale nic se nezměnilo. Musím najít pomoc, pomyslela si a s hlasitým pokusem o zavytí vyběhla za pachy, které znala. Tohle by měla ještě natrénovat. Po malé chvíli zahlédla čtyři siluety vlků, z toho znala pouze tři. Z běhu přešla do poklusu, načež u skupinky zastavila. "Co se to děje?" zeptala se hned, pohledem ale stále spalovala nového vlka, který jí nic neříkal. Nehodlala momentálně vyšilovat, protože se k němu všichni tři celkem měli a navíc tu byl daleko větší problém.

<< Kaskády (přes Východní hvozd)

Než se mladá vlčice stihla vyprdelit z lesa sousední smečky, začala zuřit obří sněhová válnice, jakou nikdy nezažila. Kam se hrabala ta srandovní zima, kterou zažila na začátku zimy? Tohle mělo grády a zdálo se jí, že ještě chvíli se bude brodit sněhem a upadnou jí tlapky. Vítr nabíral na takové intenzitě, že s lehkostí prošel hustým zimním kožichem a narážel do kůže jako hromada ostrých jehliček. Očka musela pevně přivírat jen natolik, aby malou skulinou viděla na cestu, jinak by jí do očí nalétaly vločky, které s sebou vítr nemilosrdně vláčel. Už. Abych. Byla. Doma, doufala a kdyby to bylo možné, drkotala by zubama i v myšlenkách. Naštěstí byla skutečně blízko. Tak blízko, že domov cítila v kostech. A tak natáhla krok, až nakonec dlouhými skoky běžela vstříc lesu, který jí byl domovem.

<< Mecháč

<< Asgaar (přes vyhlídku)

Jen co se Isma s Gee rozloučila, vyrazila pomalým tempem domů. Konečně přišla na cestu, která domů skutečně vedla a byla i celkem hrdá na to, že sama zvládla obejít dobrý kus Gallirei bez větších problémů. Jen to nachlazení asi není žádná výhra a přestože to vše zvládla skvěle, doma ji za tohle toulání moc nepochválí. Upřímně by raději teda sklidila chválu za to, jak si zvládla sama poradit, hlavně když je celá. Živá a v rámci možností i zdravá. Ztratit se na jaře, dorazila by domů i úplně fit. Zajímalo by mě, jestli už je Bianca doma, zauvažovala Isma, ale vzápětí si uvědomila, že tomu tak určitě bude. Nebyly stavět sněhuláka kdovíjak daleko. Musela domů dojít i osmkrát, než Isma dobruslila, popřála smečce hezké vánoce a obešla půl světa. Minimálně už věděla, že se nic takového v budoucnu dít nebude.

Kierb (přes Východní hvozd) >>

Isma
Dopis Vlčíškovi – 2 lístky
Miniakce – 4 lístky

Maple
Dopis Vlčíškovi – 2 lístky

Lilac
Dopis Vlčíškovi – 2 lístky

Dipsi
Dopis Vlčíškovi – 2 lístky

Netrvalo dlouho a před Ismou, která si ztále pozpěvovala vánoční koledu, se zjevila černá vlčice s modro-zelenkavými tlapkami. Kaštanová tedy dozpívala a poté, co jí bylo vlčicí popřáno, se mile usmála. „Kdepak. Domů cestu znám, ale děkuji za optání. Jmenuji se Isma a patřím k Mechové smečce. Je odsud jen kousíček. Náhodou jsem šla kolem a napadlo mě, že bych vám popřála hezké Vánoce, šťastný nový rok a bezproblémovou zimu,“ vysvětlila, stále držíc na tváři milý a nevinný úsměv. „Oh, přinesla jsem taky malý dáreček,“ vzpomněla si, jemně vzala do zubů větvičku jmelí obsypanou krásnými rudými kuličkami a položila ji blíže k vlčici. Stále ale ze slušnosti udržovala osobní prostor, aby náhodou neměla vlčice pocit, že představuje nebezpečí. „Asi bych měla jít. Maminka už asi bude mít strach. Moc mě těšilo,“ vzpomněla si, že by se měla co nejdříve vrátit, a tak se rozloučila, mírně se uklonila a rozutekla se mimo smečkové území. Ostatně nechtěla členy této smečky otravovat a zdržovat. Určitě měli lepší věci na práci, než si tady povídat s cizinci.

Kaskády (přes vyhlídku) >>

<< Mahar (přes Midiam)

// Jsem domluvená s Gee :)
Vlčice uvažovala, že by svůj malý okruh vzala kolem vlčího jezera, zatočila to kolem smečky, která se za ním nacházela, aby nikoho nerušila a zatočila to k Velkému vlčímu jezeru, ale změnila plány. Slunce naštěstí už vylézalo a vrhalo první sluneční paprsky, ale mladá vlčice byla stále dost vyplašená. Neustále měla pocit, že něco vidí. A tentokrát to zahlédla úplně. Vypadalo to jako vlk, ale bylo to podivně dlouhé, natáhlé a přitom zkroucené do nepřirozených tvarů. Oči to mělo divně vypoulené a z tlamy tomu odkapávaly sliny. To byla pro Ismu poslední kapka. Musela se ihned někde schovat, někam mezi vlky. A jestliže to znamenalo vpadnout na cizí smečkové území, byla schopna to udělat. A tak takovou rychlostí překonala poslední překážky, které ji od smečky dělili, jako by jí šlo o život. Ona o tom byla opravdu přesvědčena. Nožky natahovala tak, že vypadala jak zběsile prchající zajíc. Když ale doběhla na hranice smečky a začala se rozhlížet, nikde nikdo. Zmizelo to, nebo to vzdalo tohle pronásledování. Položila na zem jmelí, které po celou dobu držela v tlamě a začala rychle oddychovat, aby popadla dech a trochu se uklidnila.
Jen co se ale dala trochu do pořádku, zvedla hlavu a zavyla, aby někoho z členů smečky o její přítomnosti upozornila. Měla by se ohlásit, když jim sem tak vpadla, a hlavně se alespoň seznámit, když už nic. Snažila se v panice vymyslet oddůvodnění, proč sem jen tak zavítala, ale nic ji nenapadalo. Nehodlala jim ale říkat nic o tom, že byla podělaná z příšery, která se jí snažila sežrat. Nikdo by jí to nevěřil a vypadala by jako naivní vlče s bujnou fantazií. A to rozhodně nechtěla. Jak se tak dívala na jmelí, které jí momentálně leželo před tlapkami, osvítil ji nápad. Mohla by vlkům z této smečky popřát hezké Vánoce, šťastný nový rok a hlavně bezproblémovou zimu. A kdo ví, co ji to popadlo. Jestli Vlčíšek, který takhle nenápadně rád šířil Vánoční pohodu, nebo ji obměkčilo jmelí, které ji ihned vrátilo zpět do Vánoční atmosféry. Možná bylo dokonce kouzelné a způsobovalo přesně tohle. Něco jako Amorkův šíp, jen vánoční a míň vlezlý. Ale měla chuť zazpívat koledu. Komukoliv, kdo ji tady najde, aby i oni byli vtaženi do kouzla Vánoc. Každý potřeboval vstřebat tu krásu, která je obklopovala a zapomenout na to ošklivé, co zima přináší. A tak začala zpívat koledu a vesele se do rytmu pohupovat. A hodlala si ji prozpěvovat do té doby, než ji někdo objeví. „Vánoce, Vánoce přicházejí, zpívejme přátelé, po roce Vánoce Vánoce přicházejí, šťastné a veselééé,“ prozpěvovala chytlavou melodii a neubránila se ani vrtění ocásku. Asi tohle přesně potřebovala. Zapomenout na strach a hrůzu ze samoty a místo toho vyhledat někoho, s kým by mohla prožít hezký vánoční moment. A třeba jim věnovat i jmelí. Určitě to bylo znamení.

<< Nad kopci (přes Ještěří lučinu)

Cestu, kterou zvolila, byl tentokrát Mahar. Nehodlala se znovu ztratit, a tak se držela míst, kterými buď již v minulosti šla, nebo je alespoň zahlédla. Napadlo ji projít kolem toho medvědího jezera, otočit to kolem té smečky k Velkému vlčímu jezeru, kouknout se, jestli se tam pořád kloužou vlci z Borůvky a otočit to domů. Věděla momentálně, kde se její smečka nachází v souvislosti s ostatními místy, tudíž si v hlavě dovedla takový malý okruh představit. Tak přeci jen to zatoulání k něčemu bylo. I tak ji zajímalo, co momentálně dělají ostatní ve smečce. Jestli Bianca v pořádku došla, jestli všichni stále smutní nad Therionem, nebo jestli díky sněhu taky přišli na jiné myšlenky. Tak trochu se obávala, že to tam bude celé dost pochmurné, jen co se vrátí. Ale potřebují ji doma, aby dohlížela na to, že jsou v bezpečí. Jen malá otočka. Dělám to pro dobro všech.

Asgaar (přes Midiam) >>

<< Les pod horizontem (přes Travnaté výšiny)

Novej plán. Odvedení toho, co Isma zahlédla a co ji s největší pravděpodobností pronásleduje kamkoliv jinam, aby se ujistila, že to nedovede zpět do Mechového lesíku. Přesto zamířila trochu původním směrem, aby se alespoň z dálky ujistila, že skutečně domů trefila. A ano. Jen co vykoukla hlavou skrz poslední linii stromů z lesa, do kterého došla, viděla onu pláň plnou kamení, kterou dobře znala. Hned za ní se rozprostíral její domov, kam momentálně nemohla. Teskně se na něj naposledy podívala, než se vydala opět úplně jiným směrem. Cestou však narazila na malou větvičku jmelí, která se válela jen tak na sněhem pokryté zemi pod stromem. Rudé bobulky byly nádherné a na sněhu naprosto zářily. A tak neváhala, chňapla opatrně jmelí za větvičku a pádila rychle pryč. Třeba je to jmelí dárkem od Vlčíška pro Launee, nebo někoho jiného ze smečky.

Mahar (přes Ještěří Lučinu) >>

<< Kopce Tary (přes Borovicovou školku)

Zvládla tomu uniknout? Kdo ví. Když se zmateně rozhlížela a otáčela, nikde to neviděla. Ať už to teda bylo cokoliv. Bylo to tak tmavé, že pořádně ani neměla možnost v té tmě rozeznat, o co vůbec šlo. Ale tady už to, zdá se, nebylo. Rozhodla se se tento les prozkoumat jen zlehka. Zdál se být celkem normální, a tak ji moc nezajímal. Jediný les, který by jí momentálně udělal radost, byl ten mechový. Jedině tam by se momentálně cítila bezpečně. Co když mne to pronásleduje a zavedu to domů? napadlo ji. Ošklivá myšlenka, to rozhodně, ale bylo to pravděpodobné? Dost možná. Asi by to měla domů vzít nějakou oklikou, aby se toho zbavila. Nehodlala riskovat, že by ta věc kvůli ní někomu ublížila. Nezvládla by to unést. To už raději výlet o něco prodlouží, než tohle riskovat. A tak když nic pořádného nenašla, vyrazila dál.

Nad kopci (přes Travnaté výšiny) >>

<< Zubří vysočina (přes Lužiny)
//Ignorujte mne prosím, jen probíhám a nijak nezasahuji do hry :D

Vlčice už se radovala, že tohle musí být určitě ono. Musí být opravdu blízko, stačí jen kousíček. Strach v noci měla ale stále úplně stejně velký, jako na začátku a neustále jí něco zkoušelo, co vydrží. Tentokrát to byly vidiny, které měla. Přísahala by, že pokaždé, když se na něco soustředila, tak v koutku oka zahlédla nebezpečně vypadající postavu. Jenže když se na ni otočila, zmizela. Huh? Pomyslela si, celá zmatená a neschopna zabránit tomu, že se začínala pomalu ale jistě ježit. Nelíbilo se jí to. Nic na to. A tak přidala do kroku, až začala utíkat. A utíkala tak dlouho, než na razila na nějaké kopce, které, jak se ukázalo, byly plné děr. Isma na to přišla nehezkým způsobem, když se do jedné propadla a narazila tak tvrdě, že musela lapat dech. Jen co se jí to ale podařilo, vycouvala a utíkala dál. Nehodlala tomu přízraku dát jakoukoliv šanci.

Les pod horizontem (přes Borovičovou školku) >>

<< Narrské kopce (přes Eso)

Vlčice začínala mít pocit, že to tu trochu zná? Aspoň od vidění se jí zdálo být okolí celkem povědomé, a tak z toho začínala mít dobrý pocit. Jak dlouho už je sama na cestě? Tak dva dny? Rozhodně to nechtěla natahovat na den třetí. Ne po tom, co chytla tenhle bacil a pokud se bude tahat kdo ví kde, bude se toho zbavovat opravdu obtížně. Možná bych se měla napít, ale kde v takové zimě přijít k vodě? Skoro každá řeka je momentálně zamrzlá a vracet se mi kvůli tomu opravdu nechce. A tak pokračovala dál v cestě, než ji to trklo. No jo, vždyť sníh je vlastně voda, ne? A s tou myšlenkou si nabagrovala plnou tlamu sněhu a čekala, až se jí v tlamě trochu rozpustí, než ji polkla. Byla na sebe celkem hrdá, že na to tak přišla sama. Párkrát si tedy za chůze nabrala opět plnou tlamičku sněhu, až měla pocit, že zahnala žízeň a doplnila dostatek tekutin na to, aby nebyla dehydratovaná. Teď stačilo se nevzdát cíle.

Kopce tary (přes Lužiny) >>

<< Ararat (přes Zarostlý les)

Kaštanově zbarvená vlčice se vydala opět skrz zarostlý les, kterým před chvílí přišla. Tentokrát ale zamířila k dalšímu písčitému kopci, který se zdál být od těch na poušti o něco jiný. Písek, kterým byl tvořen, byl zvláštně zbarven. Odstíny se pohybovali kdekoliv mezi hnědou, zlatou a oranžovo-rudou. Nebydlí tady náhodou Život? napadlo ji. Bylo jí to tu opravdu povědomé, což svědčilo o tom, že je na správné cestě. Jen je škoda, že tu byla jako úplný mrňous a už si to tolik živě nepamatuje. Ale to půjde! Kopec nehodlala zdolávat. Nebyla na to konec konců připravena, kdyby tu Život skutečně bydlel. Pořádně si ani nenaplánovala, co vše by mu ráda u jejich prvního setkání řekla. A tak kopec jen obešla kolem dokola, stále ve střehu, kdyby ji náhodou někdo přepadl. Pokud to byl domov Života, věděl o něm každý na Galliree a bylo to tudíž velice atraktivní místo pro obyvatele této země. Pokud by na někoho natrefila takto v noci, tak pravděpodobně tady a rozhodně to nezkoušela testovat.

Zubří vysočina (přes Eso) >>

<< Tenebrae (přes Tmavé smrčiny)

Čirou náhodou Isma narazila i na poušť, která se nacházela na samém jihovýchodě Gallirei. Mladá vlčice viděla už vícero terénů – kamenných, travnatých, bahnitých, mechových, momentálně i ledových a zasněžených. Ale písek? To pro ni byla naprostá novinka. A tak jen co poušť zahlédla, byla k ní přitahována, přestože měla momentálně strach úplně ze všeho. Kdyby bylo světlo, bála by se i vlastního stínu. V noci byla poušť ale obzvláště chladným místem a díky zimě byla i poseta jemnou vrstvou sněhu. Jen písčité kopečky boky kopečků naznačovaly tomu, že je tento terén unikátní. Isma zkusila jako na horách hrabat a skutečně se dohrabala písku, který byl texturou hrozně zajímavý. Zkoušela se v něm trochu vyválet, ale chlad na ni začal doléhat a ona věděla, že by se tu neměla zdržovat déle, než by opravdu musela. A tak zamířila zpět, i když trochu jinou oklikou. Musela najít správný směr domů.

Naarské vršky (přes Tmavé smrčiny) >>

<< Ohnivé jezero (přes kopretinku)

Kaštanová vlčice se vydala podél řeky, která ji táhla kamsi na jih. Sice trochu odbočka od jejího skutečného cíle, ale žádná hrůza se nekoná. Jen co si to uvědomí, s největší pravděpodobností se otočí a zvolí lepší směr. A tak se otočkou kolem Sarumenu dostala k řece, která byla skutečně nezdravě vypadající. Měla různé odstíny černo-hnědé a žádný vlk s aspoň jednou mozkovou buňkou by se z ní určitě nenapil. Musel by to být pěkný blázen, kdyby ano. O to zvláštnější jí připadalo, že tady u tak nebezpečné řeky dobrovolně sídlí smečka. O čich sice přišla skoro úplně, zato o zrak ne. Hranice byly jednoduše znatelné díky béžovo-hnědé srsti, která se táhla podél řeky snad na každém stromě. Nehodlala tedy riskovat, že by nějakého ochránce znejistila, že se jim takhle plíží dost blízko hranic, a tak udělala otočku a zamířila skrz tenhle podivně tmavý les kamsi dál.

Poušť Ararat (přes Tmavé smrčiny) >>