Gallirea - Příspěvky uživatele

Konečně se někam posunuly. To, co Vasa říkala, znělo slibně. Znělo to jako něco, čím se Shireen chtěla stát. Protože vlastně ani nemusela být někdo. Taková noční můra všech okolo, to by teprve bylo něco. Nebyla žádná princeznička z Asgaarského hvozdu. Chtěla, aby její jméno nahánělo hrůzu všem kolem. Stejně tak, jako si všichni dřepli na zadek, když se objevila Elisa. Stačil jí jeden pohled a bylo všem jasný, že to myslí s každým vážně. Jistě – určitě by jí řemeslu mohla naučit i máma sama (ač vlastně už nemohla), ale jistě by byla zrovna tak pyšná, kdyby se dcerka vrátila domů už s nějakými zkušenostmi navíc. No jasný, koukej mami! Nejsem jenom zbytečněj přívěšek, za kterej mě má Nemo s tou jeho vypatlanou kámoškou. Div si neodplivla, když si vzpomněla na korunu pro královnu. Zkušenosti. Ty přesně potřebovala. A ty jí tahle vlčice s tlapkou na krku mohla poskytnout. Na co má sakra tlapku na krku? Dost vlků všude kolem nosilo různé cetky. Dokonce i máma s tátou a Sionnem něco měli. Na Shireen vkus trochu pruda, ale tak co. Proti gustu žádný dišputát. Ona zas ráda dávala rodině ouška svých nepřátel. Mrskla ocasem, jakmile vyskočila ze sedu na nohy.
„Nezabila, ale všechno je jednou poprvý. A mně se tahle hra zamlouvá, chci jí hrát taky,“ v tu chvíli o tom tedy vlčice nebyla na sto procent přesvědčená. Nejistotu na sobě však nedala znát. Však očíhne, co má tahle holka ve zvyku a pak se uvidí. Případně vezme do zaječích a nechá ji samotnou si užívat. Na druhou stranu si však stále pamatovala tu euforii, kterou cítila při lovu. Jaký by asi bylo svírat v zubech krk jinýho vlka? Jaký by bylo jen nemlejt držkou, ale konat? Usmála se. „Tak mě veď, jestli máš nějakej cíl.“ Nějaké věci si tedy nechala pro sebe, ale jinak v ní vřelo odhodlání. Kdyby teď natrefily na Sunstorm, bylo by to úplně ideální. Ale na druhou stranu už Shireen nebavilo se furt vracet jen k jedný a tý samý hračce. Chtěla i něco novýho – nějaký to vzrůšo. Poslat někoho za duhovej most.

Sluníčko pořád viselo vysoko na nebi a se Shireen srstí si pohrával lehký vánek, zatímco tu tak seděla a pozorovala tu vlčici při práci. Moc nechápala, o co se snaží. Chvilku žužlala packu, pak zase hrabala. Nedávalo to smysl. Možná kdyby tu věc zahrabala. Ale to se nezdálo jako ten případ. To by to prostě kopla do díry a čau. Nedala se však rozhodit. Na chvilku zaměřila svou pozornost i na okolí. Pohled upřený na vlčici a uši nastražené vzad. Neslyšela však nic jiného, než vzdálené hlasy ptáků a vítr, který se proháněl skrze lužiny. Hrál si se stébly trávy a ta vesele tancovala, když je rozkýval. Zlaté oči to všechno vnímaly. Stejně jako každá pohyb té vlčice.
„Záleží, co máš ráda za zábavu. Nejsem žádná princeznička,“ uchechtla se vlčice v odpověď a vesele pozvedla obočí. Chtělo to se přiučit řemeslu. A tentokrát se z toho taky nepřiposrat, jako když byla s Elisou v tmavých smrčinách. Kdyby se jí tak pod tlapky dostala Sunstorm nebo Sunflower. Ale jak říkala tahle Taza, Vasa, Klasa nebo jakkoliv se jmenovala, pomatenců tu bylo dost. Stačilo si jenom vybrat. „Umím si zasvinit tlapky od krve, jestli myslíš tohle,“ pronesla vážně, „ale jestli ne, neva. Porozhlídnu se po někom jiným, kdo by se nebál potrýznit pár nevinnejch dušiček troškem tý šikany. Však kdo si počká, ten se dočká,“ pokrčila ledabyle rameny a přitáhla ouška mírně k týlu. Beztak byla lepší, než tahle můra a nehodlala se tu zas doprošovat někoho takovýho. Špinit tlapky si mohla i doslova a nemusela u toho ztrácet čas s takovou hvězdou, která si zjevně hrála na nedostupnou. Možná měla dost dobrovolníků, kteří se jí plazili po nohách a chtěli provázet nějaký zlotřilosti. To by se pak nedalo nic dělat. Ale Shireen rozhodně nebyla jednou ze zástupů. Při té představě jí plameny v hrudi znovu vzplanuly jako oheň pekelný. To fakt ne, nejsem žádná ubožačka, co se tu bude plazit po zemi, proletělo jí bleskově hlavou. „Těší mě,“ dodala ještě z nutnosti, ale už si začínala plánovat, jak se odporoučí někam do háje, jestli se vlčice nechytne ani na takovou nabídku.

Byla nepřístupná, krvelačná a právě nažraná. Shireen se zamlouvala víc a víc. Třebaže se zjevně nechtěla moc kamarádíčkovat, což šedivce znesnadňovalo plány. Musela se soustředit, aby nalezla slova, která by mohla poslat jejím směrem. Na to nebyla moc zvyklá. Obvykle přicházela sama a plynula jí z hrdla s jistou lehkostí a nadhledem. Nehodlala se však vzdát. Vyhlédla si v téhle Jezince společnost a hodlala udělat všechno pro to, aby ji dostala na svojí stranu. Třeba že to mělo znamenat ji teď jen pozorovat, jak odděluje ze zbytků svojí večeře jednu tlapku. Mohla si jen domýšlet, na co ji chtěla použít. Nenapadlo ji však nic jiného než nějaký pošahaný plyšák. Třebas měla někde zahrabaný mladý. To by znamenalo velký špatný, protože by v takovém případě rozhodně nebylo moudrý se vlčici montovat pod ránu. Rozmyslela si proto svůj plán a zůstala jako přikovaná na místě, jen očka jí zářila a na tváři tál tancoval úsměv. Ten se ještě rozšířil, když vlčice znovu promluvila.
„Neprahnu po smrti, jak některý ubožáci kolem,“ uchechtla se a přimhouřila víčka. „Ale ráda se bavím a ne každej vidí srandu tam, kde já. A ty nevypadáš jako každej. Právě naopak.“ Zkusila na cizinku, která zatím kritizovala její přezdívku, tuhle kartu. Začínaly jí však docházet nápady a kdyby si to vlčice blbě vyložila, mohla by si taky na kožich připsat další šrámy. To nechtěla. Zrovna jí přestávaly bolet ty starý. Z bezpečnostních důvodů tak tok konverzace stočila na moment zase zpět ke jménům.
„Je to míň jetý, jak moje rodný jméno,“ zalhala. Za svými slovy si ovšem stála, když je vyslovovala. Zněla pevně a jistě. Přesně jako pravda. „Jak říkaj tobě?“ Vyzvídala raději. Jak tu šedivou vlčici pozorovala, věděla, že ji proti sobě nesmí poštvat. Pod letní srstí se rýsovaly svaly a dokonce zahlédla i pár jizev. Drsná a silná a dost možná bez morálních zásad. S tou by se někdo tak blbej jako Zrůdička dal šikanovat s lehkostí. Nebo i někdo míň blbej, ale zato poblíž.

Ta druhá vlčice, která se zatím nepředstavila (což jí Shireen rozhodně nevyčítala, protože i ona držela ohledně jmen jazyk za zuby) se spokojeně rochnila v orgánech před nedávnem žijícího tvor a krev jí cákala skoro všude. Mladou vlčici to náležitě fascinovalo. Bylo to jako pozorovat na safari volně žijící zvířátka, jak se krmí v přírodě. Něco na týhle vlčici však jistým způsobem bylo fascinující. Do určité míry vypadala fakt hustě, ač byla prach obyčejná. Možná to byla nějaká zvláštní aura? Těžko soudit. A tak si zvědavá šedivka dřepla v té uctivé vzdálenosti na zadek a zůstala na onu podivínku koukat. Sotva dokázala soudit, co má za lubem, snad kromě oběda. Když se však bublavě zasmála, Iskierka se ještě víc usmála a uši pozorně nasměřovala vpřed.
„Řikáš, že tam někdo zůstal?“ Sama se hrdelně uchechtla a ušima cukla vzad, „jeden proti přesile, to by mohla bejt dobrá podívaná. Aspoň z nějakýho bezpečního místa.“ Se zájmem se pousmála a na moment zaměřila svou pozornost, rádoby neurvale a bez nějaké váhy, na svoji zraněnou packu. Teda. Na tlapku, ze který měla urvanej te pitomej drápek. Věděla, co šakali dokážou a jak jsou to děsivá zvířátka. Skoro jako tahle dáma, která by vesele mohla bejt šakalí královna. Vzpomněla si na věneček, který jí přinesl Nemo s tou cizinkou a hořce si odplivla. Zmetci odporný, jsem jim dobrá jenom pro smích a nic jinýho. Pohled tedy znova ukotvila na tu druhou vlčici. Možná by to byla ta správná bezpáteřní cuchta, se kterou by mohla jít trochu terorizovat okolí. „Jsem Iskierka,“ představila se s pokřiveným úsměvem a odhodlaná z téhle vlčice vytáhnout veškerý potenciál. Musela ale opatrně. Protože krok vedle a mohla by dopadnout jako ten šakal přímo před ní.

Shireen se začínala docela dost nudit. Byla najedená, očištěná a už jen čekala, až se Gee vyžvejkne. Jenže tmavá vlčice se jaksi neměla vůbec k ničemu. Tím pádem nebyla pro Asgaarskou princezničku nadále nikterak atraktivní. Možná až na toho podivného strakapouda, který ji pořád opruzoval. Ale ten asi beztak nebyl k jídlu. Nebo alespoň ne pro Shireen, které se navíc nechtělo opeřence škubat. A tak se pozvolna vyhoupla na nožky, aby si to namířila zpátky domů. Byla odpočatá, svěží a připravená na nějaký to dobrodrůžo s mámou, která jí toho ještě na léto naslibovala dost. A taky se mohla pozeptat táty, jestli by se jim nehodila packa k dobru s nějakou tou prací. Třeba sem tam označkovat, jak jí to Elisa učila.
„Hele, moc ráda jsem pokecala, ale asi bych se už pomalu měla vrátit domu. Je to ještě kus štreky a vůbec – jsem už dost dlouho pryč. Tak se tu vy dva mějte a užívejte vejletu, nebo večere, nebo co to máte v plánu.“ S těmi slovy a jedním prostým kývnutím na rozloučenou se sebrala k odchodu. Kde byl Asgaar věděla a protože byl prakticky na dohled, nemusela úplně popíchat. Nějaký ten kilák cesty jí ovšem stále čekal. A tak se s klidem v duši a dost dobrým pocitem vydala vstříc k domovu. Sotva však ušla pár set metrů, když ji začal v nose lochtat známý pach. Cítila šakala. Pamatovala si ho ze zimy, kdy je spolu s Nemem a otcem smečka těhle šelmiček napadla. Zastavila, nos již charakteristicky nakrčený. A nakonec doopravdy v dálce zahlédla to, z čeho se linul ten pach. Kupodivu však byl šakal mrtvý a někdo na jeho těle hodoval. Shireen se zdráhala. Nebyla si úplně jistá, že je moudré se k těm místům vypravit. Vždyť kdokoliv, kdo by žral šakala by jistě nepohrdnul ani vlčí mršinou. Zvědavost ovšem byla silnější. Během několika okamžiků už stála nedaleko té podivně vyhlížející vlčice. Ještě nikdy nikoho takového nepotkala. Byla rozcuchaná a neupravená a na první pohled obyčejná nuzačka. Jenže tahle mladá dáma si uměla dát dvě a dvě dohromady. Zaprvé – žrala šakala. Zadruhé – někdo s tak špinavým kožichem jistě nebude váhat si usvinit tlapky cizí krví. Ale teď už byla tady a protože se svým příchodem nijak netajila, musela o ní ta druhá vědět. A tak vykouzlila na tváři zlomyslný úškelebek, oči plné jiskřiček.
„Nazdar a dobrou chuť,“ pozdravila, aniž by se hnula z místa. Nechávala si dostatečný odstup na útěk, kdyby bylo třeba. V hlavě jí to však šrotovalo a přemýšlela, jakým směrem vést konverzaci. Bude tohle spíš vlk bouchač? Nebo bude na povídání? Znovu mizerně živenou tulačku přejela pohledem. „Vypadáš krutopřísně. Dala ti ta havěť ze Šakalek zabrat?“

Slunce se ukrylo za obzor, což bylo vítanou změnou. Slunečný den a jeho hřejivé paprsky sice prohřívaly rozbolavělé svaly, ale zároveň dosti znepříjemňovaly tmavé vlčici život. Všeho moc je příliš. Shireen proto byla upřímně ráda, když ji Gee neodehnala a dovolila jí tu zůstat. Na chvilku tedy můžeme pominout fakt, že se tu vlastně neusadila k odpočinku tak jako tak. Okamžitě se dala do očištění svého kožíšku, zatímco druhá vlčice se něco málo rozpovídala a začala se vyptávat. Strpení, pomyslela si slečna. Chtěla si alespoň tlapky očistit bez přerušování. Chvilku tedy trvalo, než konečně zvedla hlavu a pozorně zastříhala ušima.
„Poslyš, to zní jako zatraceně skvělej plán, asi přejmu tvou iniciativu,“ uchechtla se. Snažila se vypadat pokud možno přátelsky, v jejím pohledu však zůstávalo pořád něco divokého. Ne zcela dobře čitelné, ale bylo to jistě tam. Zlatým očím chyběla ta vlčecí nevinnost. Možná to ovšem bylo způsobené prázdným žaludkem šedé vlčice. A tak, než si stihla pořádně očistit zbytek těla, se decentně pustila do kusu jelení hýždě. Maso to bylo dobré, šťavnaté. A ještě líp chutnalo s vědomím, že ho vlčice pomohla skolit. To ona. Ona! Vychutnávala si každé sousto a ani na pár vteřin ji nenapadlo, že by se třeba mohla podělit. Ostatně sama toho měla tak akorát pro sebe. Co by jí měl kdo co ujídat. Už teď však bylo jasné, a ani se to nesnažila skrývat, že stále pošilhávala po strakapoudovi. Nebyl od černé vlčice daleko a vypadalo to, že cestovali spolu. Což bylo divný. S otázkami však šedivá dočkala až po jídle a další periodě tolik potřebné očisty. V závěru jí však už zůstaly jen nějaké krvavé šmouhy na tvářích a trochu na bradě a hrdle, kam pořádně nedosáhla. No což. Z kožichu však o to víc vystupovaly šrámy po pádu z hory. Rána po chybějícím drápku nepřestávala bolet.
„Hele, nedošly jsme daleko. Vlastně jen kousek odtud. A pak jsme potkaly Kessela a máma mě nechala s ním. Nevim jestli dědouše znáš, ale je to moc fajnovej chlapík. Jen mi zmizel v tý odporný písečný šílenosti.“ S těmi slovy se Shireen rozhlédla, jako by snad hnědo bílý vlk měl najednou vystrčit hlavu z vysoké trávy a naklusat přímo k nim. Což se kupodivu nestalo, takže medové oči znovu vyhledaly pohled Gee sedící opodál. „A máma se asi vrátila domů? Třeba šla hledat dál, ale nejsem si vůbec jistá.“ Doplnila ještě informace takovou polo otázkou. Kdyby černá vlčice nebyla ze smečky, sotva by tu s ní ztrácela čas. Ale po tom, co šedivce o přítomné řekla Elisa, o ni jevila přirozený zájem. Byla jako sběratelský předmět, zdroj informací o životě. Byla zajímavá. A na prvním místě – byla ze smečky. To znamenalo, že se k ní Iskierka musela chovat hezky. Jak jí to učila máma. „Mimochodem, co je to za vopeřence, co tě sleduje? Sváča na cestu?“ Zvědavě naklonila hlavu ke straně, zamrkala a pro jistotu na strakapouda ukázala tlapkou. Třeba si ho sebou šmejkla jako přesnídávku? Ale proč by pak jen tak volně seděl. Možná plánovala delší vejlet? „A máš nějaký další plány? Nějakej cíl?“

// Přechod nechám na tobě :D, nebyla jsem s to vymyslet kloudnej důvod k odchodu.

// Náhorní plošina

Rozpálené pláně byly jako peklo. Což Shireen nejprve ani nepřišlo. Konec konců na jižní části těchto území alespoň lehce pofukoval přímořský vítr, který čechral její mokrou srst. Mokrou? Ha. Slabé slovo. Byla zcela promočená rudou kapalinou. Krev na ní začínala zasychat a tuhnout, jak se srážela, ale jen na konečcích dlouhých chlupů. Zbytek byl dočista nechutný. Kožich měla slepený a urousaný od hlíny a stébel suché trávy. Krev pokrývala většinu její tváře, přední tlapy i celou náprsenku. Několik kapek dokonce utkvělo na bílém trojúhelníku, jež seděl vlčici za krkem. A přestože toužila po řádné očistě, vlekla se jako smrad. Bolely jí nohy. Nejprve ten sprint z hor, pak jízda po divoké řece. Stále jí chyběl drápek, což bolelo jako čert. A na vrch všeho teď poprvé v životě pomohla skolit nějaké zvíře. Už to chtělo pauzu, ne? Ha. Naivní myšlenka. Čekala ji ještě další dobrodružství.
Ani nevěděla, jak daleko už došla, když její pozornost upoutala černá skvrna spočívající ve vysoké trávě. Ta sahala až po její boky a celou dobu je příjemně hladila. Ukrývala však zjevně i jiné živé tvory. Iška se zarazila. Byla tak unavená, že zapomněla dávat pozor. Přes maso ve své puse necítila okolní pachy; jen železitý pach krve lochtal její patro. Vlčici však přesto poznala, jakmile na ni padl zlatý pohled. Odložila kus masa, který pevně svírala v čelistech a povytáhla obočí.
„Co tu děláš, Gee?“ Prohodila ledabyle, zatímco si přisedla k černé. Tedy ne přímo. Pár metrů bokem. Hezky uctivě. Vytáhla svou přátelskou masku. Dobrý dojem. Zvědavě si černou vlčici pohlížela. I tu věc, která vlčici seděla za krkem. Byl to nějaký druh ptáka. Černo bílý s červenou čepičkou na hlavě. Iskierka povytáhla obočí a na moment přejela pohledem sebe. Taky měla červenou čepičku. V tom horku však určitě moc nechybělo k tomu, aby začala smrdět. „Nebude vadit když se na chvilku zdržím? Byli jsme na lovu a já teď vypadám jak to prase,“ nadhodila s nadějí v hlase. Sice chtěla samotu, ale Gee byla ze smečky a šedivku zajímal ten pták, co tu byl s černou dámou. Sklonila tedy hlavu ke svým nohám a bez dalšího zdlouhavého čekání na odpověď se začala očišťovat. Až s přehnanou pečlivostí. Alespoň v Shireen měřítku. Její srst byla jinak poměrně rozcuchaná a neupravená; nechtěla přesto smrdět jako chcíplotina. Byla dcerou Alf. Musela si držet alespoň nějakou úroveň, jak ji instruovala matka.

Hukot krve v uších, pulzující bolest na hrudi a nepředstavitelná extáze. Vlčice cítila krev, jak jí stéká po tvářích a po těle. Plnila jí ústa, omývala duši. Dodávala jí sílu a další odhodlání. Skoro necítila své končetiny. Upřeně se soustředila jen a pouze pocit v jejích čelistech. Objímala jelení stehno a vši silou působila proti mase jeho hmoty. I mladé zvíře bylo silné a statné. Mnohem statnější než Asgaarská slečna, která nikdy před tím nelovila. Teď však nechtěla dělat nic jiného. Adrenalin ji pohltil. Zalil její duši a nutil jí trhat hlavou. Cítila, jak se svalovina napíná a jednotlivé svazky vláken praskají pod jejím stiskem. O to víc jelínek krvácel. Zabrala znovu. Připadala si jako bůh. Držela jeho život ve svých tlapkách. Teda. Raději by se mu vrhla na krk, ale když se na moment odtáhla, mladého rdousila už tmavá cizinka. Iška velmi rozhořčeně zavrčela a alespoň zvířeti hladově znovu zanořila tesáky do silného stehna. Pořád se vzpíral. A tak ho svou plnou vahou zalehla, zuby opět ponořené do teplého masa. Mlátila hlavou ze strany na stranu. Zcela nepříčetná. Nejprve jí pak ani nedošlo, že ze zvířete vyprchal život. Několik vteřin na něm ještě visela a vší silou trhala. Ale pozvolna se klidnila. Bez odporu ji to ani trochu nebavilo. Rozevřela čelisti a odstoupila. Krev jí přímo odkapávala z tlamy, brady a promočené srsti na krku. Zorničky se pozvolna roztahovaly. A v nich se pozvolna rozbíhaly rudé žilky. První náznak. Prakticky neviditelný úkaz. Ale přesto. Otočila se na Alastora, který se zjevil odnikud a na něco se jí ptal. Teda. Každého z nich. Ale co mu měla říct? Pevně sevřela čelisti, mlčky přikývla. Zmateným pohledem pak přejela Lilith a hned za ní i Nema. Cítila se zvláštně. Rauš ji opouštěl, chtěla víc. Chtěla mnohem víc. A to teď nemohla mít. Když je poté Lilith vyzvala k jídlu, na nic moc nečekala. Znovu se vrhla po kořisti, ale s mnohem menší vervou. Prakticky si jen pro sebe s hladovým vrčením urvala přesně tu část stehna, kterou před tím rozsápala. Odtáhla se znovu až ve chvíli, kdy jí celý kus stehenního svalu visel z tlamy. Položila ho před sebe.
„Hej, půjdu si to sníst někam jinam. Musím se umejt a takový hovadiny. A chci bejt chvilku sama. Tak se tu mějte a nechte si čvachtat. A dík za skvělej pokus o sebevraždu a lov.“ Vlastně ani nevěděla, proč jí najednou uchopila pod krkem plnou silou touha po osamění. Prostě jen popadla svojí večeři a zpomaleně se vydala někam za obzor. Měla už týhle konkrétní společnosti plný kecky. Potřebovala být chvilku sama. Jen pár okamžiků. Nestarat se o ostatní. A tak zamířila směrem k východu. Tušila nedaleko odtud ono jezero, kde si před pár dny myla rány. Tam se může očistit, odpočinout si a pak se pomalu zpakovat domů. Chtěla mámě trochu pomoct s hledáním Awnay.

// Středozemní pláň

Bylo by tak krásný, kdyby se pro jednou na něčem domluvili. Jen drobnost, pár slůvek. Měli být poměrně inteligentními bytostmi. Měli by být schopni plánovat, promýšlet, přemýšlet. Jenže jejich „lov“ se rychle, až příliš rychle, změnil v jednu neskutečnou a nesmyslnou improvizaci a totální běh na slepo někam úplně do háje zelenýho. Minuty před ním však Shireen strávila v poměrném klidu v obložení všech těch blbečků. Tmavá vlčice se k nim taky přidala. To šedivku ovšem nijak nerajcovalo. Neměla vůči ní žádný hard feelings. Prostě si její výstup jen hodlala pamatovat do budoucna. Takové eso v rukávu, až se bude rozhodovat, jestli jí vytáhne z nouze, nebo jestli jí kopne písek do očí a se smíchem zdrhne. Ne že by počítala, že ji někdy zase uvidí, až se jejich cesty po lovu rozejdou. Ale teď se tím už nechtěla zabývat a kazit si den úvahami o budoucnosti. A pak tu byli ti dva druzí – Nemesis s Alastorem. Ani by si jich nevšimla, kdyby se z tlamy hnědého vlčka v tom všem zmatku slov nevzešla velmi podivná věta. Chtěla si tu tak nějak posedět a nechat jejich rozhovor plynut. Small talk. Počasí, zdvořilosti. Kraviny tohohle typu! Ale jestli vlčci nechtěli, aby „to“ někdo věděl – welp. Měli držet jazyky za zuby, alespoň před Iskierkou. Vyvalila na ně oba oči a obdarovala je velmi překvapeným pohledem. Jakože velmi – velmi. Poprvé po hodně dlouhé době neměla slova. Nejraději by se jim vysmála, jenže to by zas zasáhla ta tmavá minda. Nechtěla další kázání. Nepotřebovala ho. A tak jen mlčky čuměla jak puk a prohlížela si oba vlky před sebou. Ukládala informace a dávala si dohromady souvislosti. Ale pak se Alastor jako by se nechumelilo rozpovídal přímo jejím směrem a o něčem úplně jiném. A Shireen byla tak zmatená, že sotva zvládla složit větu v hlavě. Jen zachrčela v odpověď, v očích odlesky zmatení. Naštěstí zakročila Lilith a její racionální uvažování. Byla asi jediná, kdo se nad lověm nějak pozastavil. Klobouk dolu. Nemesisova taktika totiž byla vyrazit bez rozmyslu přímo za nosem.
„Já nikdy nelovila,“ vyhrkla vlčice překvapeně a s podivným entuziasmem. Víc než lov ji najednou vzrušovalo odvedení pozornosti od těch dvou cukrujících bobíšků blbečků. „Ale nemůže to bejt tak hrozný, ne?“ Zahuhlala. Pořád byla zmatená. A ještě se to mělo zhoršit. Nemo totiž vyskočil a bez nějakého dalšího plánu vyrazil přímo za stádem. Iška ani nevěděla, co je to za zvířata. Neměla čas si je prohlížet. A třebaže nebyla lovec století, zůstala jen chvilku sledovat svýho pitomýho bratr, jak se bez přípravy a z nesmyslný dálky žene za obzor. „Jak jsem s tímhle sakra příbuzná,“ zaúpěla, než vyrazila vpřed i ona.
Zbytek celé té šílenosti se odehrál až přespříliš rychle. Shireen jen cítila své tělo, jak se div nevznáší nad zemi. Teda – ona si přišla rychlá. Popravdě ovšem byla snad nejpomalejší z trojice. Alastor totiž zůstal opodál a hlídal jim záda. Lilith se zatím řítila za nějakým mládětem. Byla rychlá. Mnohem rychlejší než Iskierka, či snad Nemo. A ta si to rozhodně nenechávala líbit. Vlčice totiž zpomalila, jakmile se pověsila mladému zvířeti na krk. To Iška srdnatě využila. Když neměla být rychlá, musela si to vynahradit jinak. Nekoukala doleva ani doprava. Jen se doslova přiřítila jako tank a vší svojí silou skočila zvířeti po stehně. Nikdy před tím nelovila. Neznala slabiny vysoké. Nechtěla ale překážet zkušenější vlčici. A tak zvolila to nejlépe dostupné místo k útoku. Špičáky projely tkání s neuvěřitelnou lehkostí a ucítila horkou krev, jak zalila nezkušené chuťové pohárky železitou chutí čerstvé krve. Zorničky měla vlčice zúžené. Začínala pomalu šílet vzrušením. Vší silou se opřela proti zvířeti, aby mu zamezila v pohybu před. Cítila, jak ji udeřilo něco do hrudníku, ale vlivem adrenalinu sebou téměř ani necukla. Naštěstí ji raněné zvíře nabralo pouze hlezny. V tom podivném rauši se však vlčice pomalu přestávala ovládat. Jako divoké zvíře začala mlátit hlavou ze strany na stranu. S každým pohybem zajížděly zuby hlouběji a hlouběji. Oheň v její hrudi div neexplodoval. Tohle bylo teprve něco. Chtěla víc. Pohltily jí instinkty. Divoce vrčela a pokoušela se zvíře zranit ještě víc. Slyšela jen tlukot vlastního srdce a hukot krve v uších.

Slunečný den se pomalu chýlil ke konci. Ne že by však síla slunečních paprsků slábla. Šedočerný kožich byl jako terč, do kterého se všechny dravě strefovaly a bylo v něm nesnesitelné horko. Nepomáhal ani vlahý mořský vánek, který sem vál od jihu. Voněl po soli. Ale en že by to šedivá vlčice dovedla nějak dobře ocenit. Iška byla doopravdy ráda, že může jen ležet a nemusí nic dělat, pokud se tedy nepočítalo extrémní sebelitování. Proč já, proč já, proč já? Klasickej raněnej puberťák. Mohla si za to sama? Nah, tentokrát tak napůl. Nemo se o kus dál bavil s Alastorem a třebaže se s ní neustále pokoušela nějak vybavovat zničená Lilith, bylo to malé šedivce jedno. Pitovala svědomí i svou ješitnou maličkost. Pořád si přišla zrazená životem, Nemem, vlastně i sama sebou. Jenomže ač se cítila doopravdy pod psa, nechtěla bejt za citlivou mindu. A tak z ničeho nic vyskočila na nohy, ladně se protáhla a dlouhým krokem si to namířila za bratrem a tím jeho boyem. Maj spolu něco? Nemaj spolu něco? Jak to říkala máma o tý dírce? Těsně před tím, než nasměrovala své myšlenky výhradně tímto směrem se však otočila na Lilith s prostým: „Neřeš.“ Hodlala tak naznačit, že je tato kapitola navždy uzavřena a zapečetěna, že jí její výlevy už nezajímaj a ani netrápěj. Napořád. Čau. Teď prostě zase měla o něco jiné starosti. „Co vy dva tady, lemplíci.“ Pozdravila po svém a s veselým a bezstarostným úsměvem přisedla k nim. „Hej, Ale, ještě ti díky žes mi pomoh v těch horách. Fakt. Seš dobrej kluk,“ zazubila se na hnědého vlka a pokojně přikývla. V její tváři už nebyl ani náznak nějaké nenávisti, hněvu nebo nechutě. Rozhodně se nezdálo, že po Nemovi chtěla ještě pár dní zpátky skočit a zakroutit mu krkem. Jen se rádoby vřele usmívala a tvářila se tak přátelsky, jak to jen šlo. Hodná holka. Co víc by po ní někdo mohl chtít. Kožíšek jí pročísnul příjemný vánek a ona se velmi ladně oklepala. Teď mi tak došlo: nesnažila Alastora nabalit, nebyla mrcha a nechtěla přebírat kluka bráchovi. Respektovala značený teritorium. Jen prostě vytáhla masku té přátelské a trochu divoké slečinky, která se snaží o alespoň trochu dobrou pověst.
„Hlad mám,“ přiznala po chvilce ticha. Musela se nad tím doopravdy zamyslet. Nechápala, jak je to možné, ale až do teď si onen pocit vůbec neuvědomovala. Při zmínce o jídle jí však žaludek udělal divoký přemet a šíleným způsobem v něm zakručelo. „Dem lovit?“ Upřímný zájem na ní náhle byl zcela znát. Drápky zatnula do země a vesele se pousmála. Dem. Dem. Dem.

// Mušličková pláž přes les Ztracených duší

Shireen se vlekla za svými společníky s docela znatelným odstupem. Nebo si to alespoň docela dlouho myslela. Absolutně totiž nepostřehla, že Lilith, jejíž jméno stále neznala, si to k ní docela rázně nakročila. Spřádala plány na pomstu Nemovi a tak nějak si jen mlčky oxidovala v jiném světe, zatímco její unavené tělo pokračovalo bez hlesu v chůzi. Šedá vlčice tím pádem konfrontaci ani v nejmenším nečekala. Málem do hnědo šedé vlčice vrazila a v prvním momentu poplašeně couvla, div nepřepadla na zadek. Hlava jí cukla vzad, uši okamžitě přitiskla k týlu. Oči na vrch hlavy a v tváři zcela nechápavý a zmatený výraz.
„Co?“ Zahuhlala zmateně, zatímco na ní ta důra něco hudrovala. Absolutně nechápala co se děje, načež zmateně tikla pohledem směrem k Nemovi. Vypadal ok. Nezdálo se, že by svojí chůvě něco žaloval, nebo že by si utíral sople. Ale beztak to byl zrádce. A tak pohledem znovu vyhledala ty modrý, hluboký kukadla a s povytaženým obočím a ušima již pohrdavě nastraženýma vpřed jen sledovala, co vlčici přelítlo přes nos. No, spíš poslouchala, než sledovala. Ale chápem se. Rozhodně však neuhýbala pohledem. Ani o píď. Ten byl navzdory teplé barvě medových očí překvapivě chladný. Navíc ještě zvedla hlavu i nos a vypjala hruď. Neoprávněné hubování přijmula statečně.
„Už jsi skončila?“ Procedila mezi zuby otráveně, najednou narovnaná a vztyčená do své celé výše. Koukala vlčici do očí zpříma a třeba že vypadala jako zmoklá slepice, pořád se tvářila majestátně. Nebo se o to v nejmenším snažila. „Fakt nevim o co ti de. Nic jsem ti neřekla. Nic, co by se tebe mělo dotknout. Jestli ti vadí, že cizím vlkům řikám ubožáci, tvůj problém. Nepotřebuju po ránu čumět na bandu zoufalců, jak toká při východu slunce na pláži. Jestli to byli nějací tvoji kamarádíčci, prosím. Omlouvat se jim fakt nebudu. A jestli máš se mnou ještě nějakej problém, taky prosim, ale jinak mi laskavě dej pokoj, když ti vadim.“ Nejraději by dodala ještě plno dalších slov. A dalších a dalších. Ať si táhne za Nemem, ať mu vystrčí hlavu ze zadku… Ale čím prázdnější sud, tím víc duní. Ospravedlnila tedy jen jediný prohřešek, kterýho si byla vědoma a pevně se zakousla do jazyku. Nehodlala se tu hádat s nějakou slepicí, která zjevně házela očkem na Nemesise a nastavovala mu zádel, když Iška zrovna nekoukala. „Nebudu se doprošovat něčí falešný přízně,“ procedila ještě skrze zaťaté čelisti, když Lilith míjela. Nutkání drcnout do vlčice ramenem silou vůle potlačila. Ale bylo to vážně těsné. Minimálně pocítila, jak se její chlupy otřely o srst té druhé. A třebaže Shireen nebyla citlivá dušička, trochu ji píchlo u srdíčka (nebo spíš u pýchy), že všichni žrali Nemesisovi to nudný divadýlko. Mohl tý vlčici zjevně utíkat na samej konec světa a stejně by ho sledovala. A co zatím dostala Iška za holou upřímnost? Znova lekci slušnýho chování. Chvílema jí připadalo, jako by každej prokouknul až do jejího nitra ještě před tím, než poprvé otevře tlamu. Každej na ní tak divně čuměl. Byl to snad její vzhled? Vzbuzovala dojem svině od prvního pohledu? I když s Kesselem jednala slušně, dobře si všimla těch nedůvěřivých pohledů.
Lilith nechala za zády a ani se na ni neohlédla. Tak nějak věřila, že není úplně tupá a na rozdíl od Sunstorm jí teď v rámci rozhořčení neskočí za krk. Raději se odebrala do ústraní a plácla sebou do vysoké trávy. Bratr se s někým vybavoval a třebaže Shireen Alastora ihned poznala, nehrnula se mu vstříc. Taky tu byl jen kvůli Nemesisovi. Všichni tu byli jen za ním. Nikoho nezajímala nějaká Shireen, protože asi nebyla dost smutná a dost upjatá. Odplivla si. Ale ačkoliv byl Nemo zrádce, pořád to byl i její tupej brácha, kterej podle všeho potřeboval ochranku. Na tu si sice hrála ta žíhaná minda, ale tý teď Iskierka rozhodně nechtěla jen tak ustoupit a vyklidit bitevní pole se staženým ocasem. Prej kdo nezvládl tvou východu, ts. Iška dobře věděla, že matka i otec udělali vše pro to, aby byla dosti společensky vzdělaná. A ona se přizpůsobila. Po svém, ale přizpůsobila.

Shireen byla poslední, kdo se odvážil skočit do vody a taky tím pádem musela být tím posledním, kdo z vody vystoupí. Snažila se dál nevšímat si všeho toho hnusu kolem. Pitomej romatickej východ slunce, ještě pitomější tokající pitomci na pláži. Ze všeho se jí chtělo grcat, když na to z vody čuměla. Raději vložila víc sil do kopání, aby byla co nejrychleji pryč z tohohle prašivýho a odpornýho místa plnýho hnusných výhledů. Hustý kožich ve vodě navíc ztěžknul a táhnul ji ke dnu. Zatracenej zrádce. Ve slané vodě všechny škrábance a odřeniny štípaly ještě mnohem víc, takže byla rozmrzelá. Co si však neuvědomovala byl blahodárný účinek slané vody na její rány. Převážně rána po drápku, která měla trochu tendenci k abnormální reakci a tvoření nekrózy teď dostávala přesně to, co bylo třeba. A tak Iška kopala nohama napříč bolesti. Čelisti i rty držela pevně stisknuté, to aby tu vodu aspoň nemusela polykat. Něco málo se jí totiž dostalo na jazyk a bylo to snad ještě hnusnější, než všechen kraj tady kolem.
Jakmile pod nohama ucítila pevnou zem, zatnula všechny svaly a vystřelila z oceánu jako namydlenej blesk. A zastavila až v místech, kde byl písek suchý a drolivý. Kam hladovej oceán nemohl natáhnout svoje dlouhý prstíčky. Voda jí crčela z kožichu. Vypadala jako zmoklá slepice. No totální odprotrnost. Jeden zhnusený pohled střelila po trojici vlků, kteří se belhali z vody nedaleko odtud. Vypadali ještě víc uboze, než Lilith s Nemesisem. S opovržením v hlase se uchechtla, když jí do oka padla písková vlčice, jež se stále prala s vlnami.
„Ubožáci,“ utrousila tím směrem dost hlasitě na to, aby ji mohli slyšet. Teprve až potom se začla rozhlížet po své společnosti. Možná s těmi pošklebky mohla trochu posečkat. Nemsesi si to totiž štrádoval někam do neznáma a ta druhá kousek za ním. Ještě aby byla ubožačka z ní samé. To tak. „No to si děláte ze mě-,“ chystala se zaklít, jenže v tu chvíli se znovu ozvala rána po chybějícím drápku, tak prostě jen sykla a tlapku poplašeně nadzvedla. Oči přivřela vzteky. Co si o sobě jako ten pitomec myslí? Že se kolem něj točí celej svět? Že si prostě může urvat ucho komu chce a kdy chce, pak si odejít jak pitomej přízrak a ani se neohlídnout? Shireen začínala znovu vřít krev v žilách a dlouho potlačované plameny v útlém hrudníku vyšlehly zatraceně vysoko. Ona husa se o něj ještě bála, zatímco on by jí nechal chcípnout ve vlnách bez sebemenšího mrknutí oka. Zatnula drápy do písku, než se vydala na sáhodlouhý pochod směrem za tou dvojicí. Proč? Protože jestli měla Nemesisovi nějak oplatit všechny ty křivdy, musela u něj být blízko a zasáhnout až ve chvíli, kdy to bude nejmíň čekat. Třeba v takový okamžik, kdy bude potřebovat pomocnou tlapku, která v poslední moment uhne. Zrádce odpornej. Jen počkej.

// Náhorní plošina přes les Ztracených duší nebo tak nějak

// Ústí

Z nebes se začínal snášet mírný deštík, když se řeka rozestoupila a přešla v oceán. Sladká voda se tu mísila se svojí slanou sestrou, kterou nebylo radno konzumovat. Navíc smrděla úplně jinak. Shireen měla nakrčený čumák a uši stažené k týlu. Hlavně aby jí do nich necákalo. Taky jí ale nebavilo poslouchat Nemovo neustálé brblání a pindání na život. Kdo mu co udělal, že je takhle na pěst? Pro lásku boží. Nejraději by ho do tý vody skopla osobně, když zas začal kníkat jak malá slečna o tom, že za tohle může ona sama.
„Kdo tě nutil se přidávat?“ Odsekla mu trochu ostřeji, než původně měla v plánu. Zadní nohy jí pomalu začínaly klouzat. Jedna z větví se totiž ulomila a ona teď ztrácela tak důležitou oporu. „Zarazil ti snad někdo kaštany do zadku? Že pořád čumíš jak kakabus? I blbej šutr má víc elánu.“ Začínalo jí vytáčet, jak byl polo chcíplý a jen "mouchy snězte si mě". Byl takový vždycky? Nanicovatej a nabubřelej? Tak dlouho spolu pořádně nemluvili a ona si teď přišla trochu zklamaná, když spolu konečně mohli trávit nějakej ten čas, ale jemnost pán jen čuměl jako sůva a mlel si ty svoje pindy kecy vo umírání. Pak pohled stočila k neznámé vlčici sedící na přídi. Tentokrát ji slyšela a neváhala ještě trochu na Nemesise přihodit.
„Spíš mám dost blbýho bratra, co mě do nich v posledních dnech dostává. Ač nevim, jestli to dělá schválně, nebo ne. Možná je z něj teď upír. Saje život z jinejch aby sám mohl přežít další den. Teď totiž vypadá, že už sakra dlouho nefutroval cizí vůli k žití.“ Pohledem plynule přejela z Lilith zpět na bratra. Zjevně měl chorobnou touhu umřít. Hupsnul totiž bez mrknutí oka do hlubin oceánu. Před tím však ještě o něčem mlel. Shireen protočila oči. Nemělo cenu ještě něco říkat. Prostě skočila do vody. Nechtěla být hysterická jako Nemesis. Jestli má chcípnout v mořských hlubinách, udělá tak se ctí a zavřenou tlamou. Co by na plavání mohlo být tak hroznýho? No. No. Všechno. Zapomněla totiž pořádně kopat nohama a na pár okamžiků jí hlava zmizela pod vodou. Nastalo chvilkové ticho. S hlasitým nádechem vykoukla znovu na svět až po několika momentech. Zmoklá jak slepice, ale živá. A podruhé se už nepotopila. Tentokrát nohama rytmicky kopala a její tělo se poměrně jistě začlo posunovat směrem k pobřeží. Vlny byly trochu problém. Objevoval se tu sem tam nějaký protiproud a během chvíle už byla unavená. Rozhodně se ale nechtěla vzdát bez boje. Ne, dokud tu byl Nemesis a jeho kaštan v zadku.

// řeka Mahtaë (jih)

Voda byla studená, ale Iška nyní poměrně jistě seděla na kládě a sledovala ty dva další ubožáky, jak se snaží přežít. Ne že by na tom byla líp. Pořád jí bolela zadní tlapka, která uvízla mezi kmenem a některým z říčních kamenů. Snažila se to však nevnímat, protože by ji myšlenky mohly rozhodit a ona by mohla skončit ve vodě, která se jí značně protivila. Měla však jasnou výhodu. Seděla po směru cesty a tak se mohla včas připravit na všechny nárazy, které přišly. Bylo jich nespočet. Motali se po řece jako banda blbečků a několikrát to drclo tak, že vlčice skoro spadla. Naštěstí se udržela. Postřehla však, že ta cizinka vyštěkla bolestí. To nebylo úplně pozitivní. Než aby se ale soustředila na starost o Lilith, raději si znovu přeskládala tlapky na větvích. Nechtěla se zranit znovu.
„Hej, jestli chcete pojít sami, tak prosím. Bránit vám nebudu. Ale já rozhodně nemám v plánu zhebnout tu dneska s váma.“ Ozvala se Iška trpce. Ty jejich kecy o smrti a umírání jí pomalu přestávaly bavit a dost se mračila. „Přežila sem lavinu, přežijem i tuhle pitomou kládu. Ale budem aspoň mít co vyprávět.“ Doplnila ještě, už o něco míň hořkým hlasem. Ach, jak litovala svojí volby se tu s nima zaplétat. Ona vlčice sice Nemovi nedala nic zadarmo, ale její pitomej bratr si pořád mlel svojí a vypadal, že má asi něco zaklíněný v prdeli. Třeba klacek, nebo něco. Muselo to ale neskutečně tlačit, protože i obyčejnej šutr měl víc vůle k životu než tenhle blbec.
„Ty neumíš plavat?“ Zhrozila se však najednou, oči vykulené a krk natažený. Ne že by to sama zkoušela, byla si však stoprocentně jistá tím, že to je něco přirozenýho a že ji prostě zachrání kopání nohama. Ale najednou si nebyla až tak jistá. Navíc – jak hluboký bylo moře? A jak daleko je ten proud může odnést? Naprázdno polkla. Napůl hotová starostí o toho pitomečka Nema, na druhou stranu zase starostlivá o svůj vlastní kožich. Nechtěla testovat tu teorii o plavajících mrtvolách na vlastním tělu. Tohle teprve začínalo být veselé, napříč faktu, že se proud docela uklidnil a oni teď pluli po poměrně klidné řece, kde ani nabylo tolik kamení, aby se o něj mohli pomlátit. No co, to je problém mýho budoucího já. Zatím nemá cenu se tím stresovat.

// Mušličková pláž

// řeka Mahtaë (sever)

Voda byla studená. Na oblohu se vyhoupl měsíc se stovkami hvězd a třebaže ho nebylo vidět přes vysokou oblačnost, určitě tam někde za ošklivou kulisou byl. Shireen div nedrkotaly zuby, jak byla durch promočená a prakticky celá ponořená v hluboké vodě. Drápy pevně zatínala do rozmočené kůry, ve které teď zůstávaly rýhy. Musela se dostat nahoru. Jenže stejný nápad dostal i bratr a tak se celá ta kláda začala dosti nepříjemně otřásat. Zatnula pevně zuby, aby nezačala nadávat a náhodou se u toho nekousnula do jazyka. Ještě to by jí chybělo. Protočila panenky a vztekle přehodila jednu ze zadních přes dřevo, načež se poměrně svižně vytáhla nahoru. Mělo to celé jen jednu chybu. Hlavu měla otočenou vstříc Nemesisovi s Lilith, zatímco její záda byla obrácená směrem, kterým plynula řeka.
„Mrtvoly, plavou. Pitomče. Nafouknou se.“ Opravila neustále si stěžujícího bratra před sebou a hodila po něm takový neutrální pohled, který mu měl sdělit, jak moc blbej je. „Ale jestli to chceš s rozbitou hlavou sám, posluž s-,“ Shireen nedostala šanci, aby návrh dokončila. Kláda vrazila do kamene, o kterých Nemo právě hovořil a Iška se vcelku bolestivě kousla do jazyku. Jak jinak. Na truc proto už raději držela tlamu zavřenou. Hlavně když se jejich provizorní vor otočil. Lilith náhle byla v předu a zády, jako šedivka před malou chvílí. Ta naštěstí seděla na kládě obráceně, takže teď měla to štěstí a mohla zírat na cestu před nimi. Jenže ta nebyla o moc lepší. Skály čněly z vodní hladiny a trpělivě vyčkávaly, až si proud plavidlo donese až k nim. Zatnula drápy do dřeva, až jí tlapky bolely, oči na vrch hlavy. Čekala je ještě pořádná jízda v tomhle terénu. Naštěstí byla řeka poměrně klidná. Přesto však polekaně vyštěkla, když jí vratký kmen přitlačil zadní nohu k jednomu z kamenů. Prostě paráda. Neměla čas sledovat ani jednoho ze svých společníků, takže ani neodpověděla na onu otázku. Nevyřčenou pravdou bylo, že se Iška Smrti bála a neměla zrovna potřebu se s ní potkávat. Prostě jen nějak doufala, že tohle přežijou stejně jako ona zmákla pád z hory a následný sprint až do těchto míst. Naprázdno polkla. Cítila krev v puse, to jak se před tím kousla. Ať už se tahle blbá řeka umoudří k sakru.

// Ústí