Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Mušličková pláž přes les Ztracených duší

Krok střídal krok. Vlčice se pohybovala svižně a rychle. Plameny v její hrudi nabraly novou sílu a teď jí poháněly vpřed, jako když se zažehne lokomotiva. Kola se roztočí a vše se dá do pohybu s takovou železnou jistotou, že by i stromy raději uhýbaly. To Shireen trochu nesplňovala, protože byla dost drobná a kostnatá, ale mohla si tak alespoň připadat. A stromům se tak v lesíku, kterým procházela, raději obratně vyhýbala. Jinak však byla na vrcholu světa a srdíčko jí v hrudi radostně poskočilo, když vystrčila hlavu z křoví a o kus dál na severu zahlédla známé lesy. Její rodiště a kolébku. Třeba i to mohlo postačit jako důkaz, že nějaké to srdce v sobě doopravdy má. I když jí prakticky na nikom nezáleželo.
Nabrala na rychlosti a nekoukala vlevo ani vpravo, jak se tak hnala plání. Velmi záhy ji však v nose začal lechtat poměrně známý pach. Zastavila. Nejprve si nedokázala tu vůni spojit s obličejem a tak jen stála a zběsile se rozhlížela. Severák jí čechral stále ještě mokrý kožíšek. Bylo fajn taky cítit vzduch, který nesmrděl po moři a slyšet zpívat jen a pouze malé ptáčky, kteří obývali zdejší krajinu. A jako by jí udeřil blesk z čistého nebe, rozvzpomenula se. To Kesselův pach ji lechtal na patře. A nebýt jeho modrého pírka, asi by k té asociaci nedošla vůbec. Ale teď věděla. A tak se vypravila po vlkově stopě. Ukázalo se, že vlk byl o něco víc na jihu. Vystopovat ho však nebylo těžké, protože nalezla cestičku, kterou si prorazil trávou. Z té se ostatně vznášel jeho pach a proto ho k jejímu nosu donesl severní vítr. Chvost vlčici divoce kmital ze strany na stranu, když staršího vlka nalezla stočeného ve vysoké trávě. Naposledy se viděli při té písečné bouři, kdy byla rozmrzelá a zatrpklá a všechno. Ale teď? Viděla ho doopravdy ráda. Ani nevěděla proč. Třeba kvůli své dobré náladě, nebo zkrátka z toho důvodu, že ho z nějakého důvodu nebrala jen jako obyčejného ubožáka, co se jí připletl do cesty.
„Keksi!“ Zavýskla rozjařeně a aniž by si to snad trochu rozmyslela, už mu hupkala těsně za zády. Tlapky měla v jednom ohni z toho vysílení, ale radost ji hnala k pohybu. „Keksi! Tak ráda tě vidim! Kam ses ztratil v tý bouřce?“ Jendou nebo dvakrát ho div nepřeskočila, jak okolo něj v nadšení kroužila s ocasem vysoko neseným a jiskřičkami ve zlato-rudých očích. Zastavila jen, aby do odpočívajícího nebožáka začala dloubat tlapkou bez drápku v samém nadšení.

// Západ od Gallirei

Jakmile se vlčice opět ocitla na vlnách, cítila se o dost jistější. No nebylo to paradoxní? Prve tak prahla po pevné půdě pod nohama, zatímco teď si rozhodně přišla líp na moři. Pořád se jí ve vzpomínkách totiž vybavoval ten šílenej opeřenec, kterýho Nemo zjevně vyplašil, nebo tak něco. Pokaždé, když se jí ten pták vynořil před očima, srst se jí naježila až na zadku. Ten ostrej zobák a velký spáry – nic moc příjemnýho, co si budem. Určitě by od něj dostala na prdel na první dobrou. Radši zaklepala hlavou a pohled znovu upřela na vlky před sebou. Seděla teď na druhé straně starého stromu, takže si zadní tlapky opírala o větvoví a měla je komicky rozjeté. Přišlo jí ovšem, že má mnohem lepší oporu. Pádlovala proto jako vzteklá směrem, kde tušila domov. Sever, jih, východ a západ, opakovala si v duchu, jak jí to učila Elisa. Na východě slunce vychází, na západě zapadá. Na jihu je teplo a na severu zima. Takže na severu sluníčka tolik nebude. A Gallirea musí být na severu, protože Mušličková pláž byla na jihu. Dávalo to docela smysl. Ale taky se mohla úplně mýlit. Jako by však na ní záleželo. Proti mořským proudům zmohli oni sami s jejich tlapkami sotva něco.
„Hele, kam podniknem vejlet příště?“ nadhodila tak nějak nezaujatě, jakmile se vyrovnala s úvahami o světových stranách. „Chtělo by to i nějaký suchý dobrodružství bez zbytečnejch vejletů po moři. I když teď asi na pár dní ráda zapadnu v Asgaaru do úkrytu,“ nadhodila sebejistě. Zaprvé – co kdyby s ní vůbec nikam příště nechtěli? Zadruhé – dorazí vůbec někdy domů? Jenže jak se mělo ukázat, tahle trojice měla doopravdy z prdele kliku. Nebyli na vodě ani nijak dlouho, když se na obzoru v ranním slunci zaleskly nejprve vrcholky Ostrůvků a v závěsu za nimi i známý reliéf Mušličkové pláže, Ústí a vrcholky stromů Zrádcova remízku v dáli. Shireen zajiskřilo v očích, v jejichž duhovkách stále ještě dominovala zlatá barva. Rudá ji však pozvolna doháněla.
„No nejsme to banda šťastnejch pitomců?“ Zasmála se hlavně pro sebe, avšak dost nahlas na to, aby ji slyšeli i ostatní. Konečně jí trochu otrnulo a opustila ji tak divná a pochmurná nálada, která ji držela pod krkem v posledních dnech. Možná ji ze sebe vybila usilovným pádlováním. Ještě totiž přidala a s novým ohněm planoucím v její hrudi se hnala vpřed. Směrem k domovu. Ptáka divokého zbarvení, který jim kroužil nad hlavami, si nevšimla. Ne ne. Za tím tajemným světem za mořem se neplánovala totiž ani ohlédnout a nebe nad hlavou jí pro jednou bylo fuk.
Z plavidla seskočila opět jako první a ke břehu se doplácala z posledních sil. Vítal je nový den, který nebyl z nejteplejších. Možná už značil blížící se podzim, ale jako by na tom záleželo. Tohle byla Gallirea a její pitomí bohové se vším všudy. Oklepala se. Nohy jí bolely rozhodně nemálo, ale to jí v ničem nevadilo. Ne s nově získaným elánem. Otočila se na své společníky.
„Mizim domu. Nebo padnu na hubu únavou. Až příště vymslíte nějakou volovinu, hlásim se první,“ zazubila se přátelsky a s ocasem neseným vysoko ve vzduchu. „Tebe uvidím doma,“ kejvla k Nemesisovi, „a tebe sem ráda poznala, i když pořád nevim jak ti vlastně říkat. Tak se třeba ještě někdy potkáme a doženem resty.“ A s tím, spolu s prostým „nazdar a dobrej den,“ se vydala na cestu zpět k Asgaaru. Krok měla svižný, pružný a den od začátku dobrý. Úplně zapomněla na Tasu a všechno ostatní, co jí do teď trápilo. Hurá domu.

// Náhorní plošina přes les Ztracených duší

Padla noc. Stíny zahalily svět a vše se tak podivně uklidnilo. Vše až na ty pitomé a zatracené ptáky. Zvuky lesů v Gallirei byly podstatně odlišné od téhle džungle, která zjevně nikdy neusínala. Naopak snad v noci začínalo to pravé tóčo. Nebo vzrůšo, chtete-li. Shireen ani nevnímala, čím se ti dva před ní zrovna zaobírala. Ne. Raději pořád sledovala les před sebou. Měla tak trochu pocit, že když z něj spustí zraky, objeví se další z těch věcí a tentokrát to nezůstane u varování. Srst na krku měla naježenou a zuby pevně zaťaté. Jenže pak ji oslovila Lilith. Nebo spíše – odpověděla jí. A šedivka nemohla reagovat jinak, než překvapeným zdvižením obočí.
„Co mam s očima?“ vypadlo z ní neurvale. Ale výjimečně to nebylo naschvál, protože byla zvědavá a nechápala. Že by ji tohle místo nějak poznamenalo? Nepřipadala si vůbec jinak. Ne, ne. Furt jí bylo stejně. „Mám snad někde nějakou špínu, nebo tak?“ Nakonec její mozek přišel se zdánlivě logickým vysvětlením. Kdyby měla okolí bulvů nějak usviněný, tak by třeba i její oči vypadal jinak. Sklonila se pečlivě si je začala mnout. Jenže řev jak z horoucích pekel ji brzy přiměl ke zdvižení hlavy. Tohle místo nebylo přátelský. Tolik k zemi, kterou nespravovali Život se Smrtí. A že se tak nějak všichni pozvolna měli k odchodu, raději si vlčice ještě o něco couvla. Útržek rozhovoru, který se ovšem donesl k jejím uším jí vyčaroval sladký úsměv na tváři.
„Jestli mu chceš naplácat, klidně ti broučka podržim. Pořád nedostal na budku, že mi urval ucho,“ zazubila se. Ale poprvé od té doby nevypadala, že to myslí vážně. Spíš jako takové to sourozenecké pošťouchnutí. A možná malou připomínku, že se jako nezapomnělo, ale že je to zároveň asi ok. Asi. Jenže nebyl čas to rozebírat. Vlčice natáhla krok, jakmile se okolo ní prohnali oba dva parťáci. Neřešila důvod, proč Nemesis na chvilku zastavil a ztrácel čas vytím. Nezájem. S ušima nalepenýma na krk a srstí naježenou až na zádeli hupla na vor. Přední tlapky opřené o zlámané větve, zadníma zabírala. A ta věc se kupodivu hýbala.
„Vážení, hurá domu,“ zasmála se optimisticky, „tady by nám brzo rupla hlava a s radostí budu poslouchat vaše pitomý kecy, než tenhle randál.“ Jestli to byla její podivná verze lichotky, tak budiž. Ale rozhodně to nějak pozitivně myslela.

// Mušličková pláž

Slunce se pomalu klonilo k západu a stíny se prodlužovaly. Dělaly tenhle tropický ráj plný života ještě tajemnějším. Shireen by se nejraději vrhla vstříc dobrodružství. Tlapky jí svrběly. Zarývala drápky do stále ještě vyhřátého písku a vychutnávala si ten pocit. Ale nepohla se. Ani o píď. Místo toho mlčky pozorovala bratra i s tou cizinkou, na jejíž jméno se ptát nehodlala. Dávno se mohla představit sama. Shireen jméno ostatně znala od Nemesise. Ostatně ani jemu nechtěla své jméno prozradit a to teď asi byli besties, nebo něco. Alespoň že její povídání o světě za hranicemi Gallirei bylo zajímavé. Nahlodalo šedivou vlčici dokonce k úvahám, zda by nestálo za to ten svět prozkoumat celý. Jenže co by to bylo za legraci, když by tam život nedělala kyselejší ta zatracená magie?
„Něco přes rok,“ odpověděla vlčice nezaujatě a zcela intuitivně, když byla vznesena otázka na jejich věk. Až po několika vteřinách dalšího mlčení si uvědomila, že vlastně promluvila. Pohledem vyhledala Lilith hluboké oči a ouška našpicovala pozorně v před. Přijdou další otázky? Bude ji ještě něco zajímat? Jasně že ne. Vlčice si to už opět štrádovala za Nemem a hustila mu do hlavy něco o tom, jak ho má ráda. Išce div nenaskočily zimomriavky a ihned se oklepala. Tolik k naivní představě, že zapadá do kolektivu. Zas byla jen pátý kolo u vozu. No což. Alespoň že většinu z jejich rozmluvy nemusela slyšet. Všechno přehlušily hlasy stovek a tisíců ptáků, kteří hulákali jako smyslů zbavení v korunách stromů hustého pralesa.
„Heleď, vy dvě hrdličky,“ broukla jim za zády, protože je chtěla pobídnout k nějaký akci – buď šup do lesa, nebo hurá na průzkum pobřeží. Jenže ji vyrušilo obrovské stvoření, které se vynořilo z tmavých stínů stromoví. Sršely tomu z křídel všechny barvy duhy a vypadalo to velmi rozčíleně. Instinktivně přenesla váhu na zadní a odklonila se od toho co nejdál, třebaže už takhle postávala v poslední řadě. Naštěstí ta věc nesetrvala dlouho a znovu zmizela. Možná boží vůle. Varování! „To co bylo za potvoru?“ Vyhrkla, kožich naježený jako chodící jehelníček a zorničky úzké jako špendlíkové hlavičky. Úplně ignorovala, že Nemo asi někde nabral písek do závitů, když prohlásil, že ptáci mluví. Načež usoudila, že si nabrala písek do závitů sama, protože ta věc evidentně mluvila. Lehce ucouvla a poplašeným pohledem přejela z jednoho na druhého.
„Víte vy co? Já bych klidně asi i nabrala jinej směr. Domorodci zjevně nejsou úplně svěží a svolný nás pozvat na mírovej dýchánek. Leda že budem hlavní chod, jak to tak vypadá.“ Neutíkala, nehla se ze svého místa. Ale nervózně přešlápla z tlapky na tlapku a uši svěsila k týlu. Řev opeřenců jí teď až tolik netrápil. Dokud řvali, pravděpodobně ještě nebyli na lovu nebo tak něco. Hlavně teď co nerychleji prchnout.

Shireen se stále tiskla k oslizlému kmeni, na kterém ulpívala slaná voda a loupala se z něj rozmočená kůra. To se však dělo i jejím přičiněním, jak do dřeva usilovně zarývala všechny své drápky. Bylo vůbec těžké se na něm v těch vlnách udržet, takže odevzdaně tím směrem korigovala veškeré své síly i soustředění. Při tom však sledovala záda svých dvou společníků. Možná bylo jen ku prospěchu, že neviděla jejich protažené xichty. Třeba by si pak taky připadala špatně, nebo by na ni sedla pochmurná nálada. Neuvědomovala si nebezpečí, která na ně číhala. Nechtěla si je připustit. Naopak. Cítila úplně naopak – zcela skvěle. Což na jednu stranu bylo dech beroucí, protože to sama tak docela nechápala, ale nehodlala to jakkoliv zpochybňovat. Něco se jem přivedlo, takže se nemohlo jednat o úplně na nic volbu. A hlavně zatím neměla žádné logické vysvětlení pro slova Lilith o korunkách a oblíbených bratrech – to sem přece vůbec nepatřilo! Zjevně se někde ti dva ještě motali. Ale co dělali a kde? Těžko, zcela těžko soudit. Nemesisova zcela napatřičná otázka byla mnohem zajímavější. Zůstala však ještě hodnou chvíli zticha, než se konečně rozhodla promluvit.
„Má vůbec konec? Může tam totiž bejt cokoliv. Od nějakýho dalšího boha jako jsou Smrt se Životem po další zemi jako je Gallirea. Všechno je možný, ne?“ Pravdou však bylo, že si nedokázala a vlastně ani netroufala něco konkrétního představovat. Nemusela se tomu ani zdaleka blížit, nebo naopak mohla mít pravdu. A nevěděla, která z těch dvou možností je děsivější. Nechávala proto následky svých rozhodnutí volně plynout.
Jenže žádná z katastrof se zatím neudála. Nic z toho. Místo obří příšery se na obzoru objevil pestrobarevný prstenec čehosi. Fata morgana? Nebo snad klam? Nebo doopravdy pozorovali vzdálenou krajinu daleko za hranicemi jejich rodného světa? Možná je vítr otočil a proud je nesl zpátky domů, ačkoliv to se s množstvím barev zdálo vcelku nepravděpodobné. Vlčice se natahovala a snažila se pořádně si prohlédnout tu blížící se zeleň.
„Vidíte to?“ Broukla zcela neurčitě, ačkoliv si byla stoprocentně jistá faktem, že to doopravdy oba dva vidí též. Jak se blížili, z masy zeleně vystupovaly zlaté pláže a sladce vonící vzduch, který sebou přinášel i vůni neznáma. Pradávné stromy se skláněly nad zlatým pískem, liány vláčeje po zemi. Shireen nedokázala čekat o nic déle. Jakmile byli poměrně blízko, bez rozmyslu skočila do vody a posledních pár metrů už doplavala. Voda byla příjemně teplá a písek na samém dně i posléze na zemi snad ještě jemnější, než jakákoliv doma. A všude ječeli neznámí ptáci a podivná zvířata hulákala ze stínů lesa. Mladá vlčice ještě kousek popoběhla, než se otočila na své společníky.
„Tak honem pojďte! Tohle všechno musíte vidět!“ Jako by snad ona potřebovala pobídky. Tohle bylo nové a úžasné a krásně to tu vonělo. Ale taky nemohla vůbec předpokládat, co za děsivé tvory se ukrývalo ve zdejších lesích.

// Nechce Nemo ulovit Karmu tady? I mean. Would be cool.

// Mušličková pláž

Svět musel být šílený a Shireen ještě víc než kdokoliv jiný v něm. Počítaje Vasu. Ale přesto si po docela dlouhé době konečně připadala správně. Správně a ještě k tomu chtěná. Na nic víc už ani nedbala a remcání té šedé vlčice nebrala v potaz. Pořád něco žvanila a nějak se jim pošklebovala, ale Iskierka nad tím jen pomyslně máchla tlapkou; přenechala možnou odpověď Nemesisovi. Hleděla si své práce a pokoušela se pádlovat, ač to na vlnách šlo místy docela obtížně. Nejhorší bylo dostat se přes hranici, kde se vlny lámaly u pobřeží. Chvilku měla obavu, že se všichni společně překlopí a moře je rovnou vyplivne zpátky na souš. Ale ustáli. Jak se kmen naklopil, okamžitě přestala s prací a pevně do něj zaryla všechny své drápky. Jednou jí pravá tlapka sklouzla a ona zavrávorala, až se jí obrátil žaludek. To určitě bylo tím, že jí na tlapce chyběl čtvrtý drápek. Ale přežili a ona nespadla to temných vod oceánu. Před nimi se záhy otevřela rozsáhlá mořská pláň, kterou ohraničovala jen vzdalující se Gallirea na severní straně. A že se vzdalovala doopravdy rychle. Shireen ovšem neměla čas k otáčení se. Modravé dálky ji lákaly mnohem víc než domovina. Vor se lehce houpal na vlnách, zatímco proud je s jejich značným přičiněním unášel někam do neznáma. Postupně utichal i řev mořských ptáků, až po něm nezbylo ani památky. Jako ostatně ani po Gallirei.
„Teď teprve začíná ta pravá legrace,“ uchechtla se vlčice po značné době, kterou strávila mlčením. Neměla jim moc co říct a konverzace s Lilith by mohla vyvršit tak leda hádkou. Tedy takový dojem z ní Šedivka nabrala. Její sarkastické popichování možná bavilo Nema, ale toho si už pravděpodobně obmotala okolo drápku. I Shireen měla dost rozumu na to, aby si nezačínala s někým, kdo jí pravděpodobně měl dělat garde při umírání. Smrt nebo Sovngarde, hm? Možná bylo načase začít se modlit ke všem bohům známým i neznámým, kteří by jim pomohli znovu nalézt pevnou půdu pod nohama. Protože z pádlování a křečovitého svírání kůry tlapky dosti bolely. Mrchy zrádný.

// Ať dál nezdržuju. :>

Shireen byla pořád jako na pružinkách a hluboko zahloubaná v sobě i vlastní nenávisti vůči světu. Slunce viselo vysoko na obloze a hřálo jí do tváře, zatímco z těžkého kabátku šedivé srsti odkapávala slaná mořská voda. Nejraději by se znovu oklepala, ale neměla se k tomu. Tak nějak se snažila ignorovat svou tělesnou schránku a její malicherné potřeby a výmysly. Cože se chtěla oklepat! Ha! Mrskla nervózně ocasem a olíznula si instinktivně nos, zatímco oči nespouštěla z moře v dáli. Jenže ji někdo vyrušil. A nebyl to nikdo jiný, než ten Jidáš Nemesis. Blýskla po něm krátkým pohledem, ačkoliv si nezasloužil ani ten. Ta cizinka jí byla vesměs docela jedno, když se na to dívala s odstupem. Byl to právě její vypečený bratr, na kterém jí toliko záleželo. Na něm a jeho názoru. Přistupoval k ní pomaličku blíž. Krok sun krok, jako by snad tancoval po minovém poli. Viděla, jak byl napnutý a obezřetný. Jeden chybný krok a skočila by po něm. Z hrdla se jí vydralo instinktivní zavrčení. Jenže žádná další z jeho ran nepřišla. Anebo možná ano? Rozhodně se mu sestru podařilo obměkčit. Jednou pouhou větou jí dokonale odzbrojil a vzal jí vítr z plachet. Srst na jejím krku i lopatkách pomalu slehla a výraz její tváře se pomalu změnil. Jistě. Nebyla o nic moc přístupnější, ale aspoň najednou nevypadala tak naštvaně. Spíš jen lehce pohoršeně a možná krapet nezaujatě. A to bylo poněkud zavádějící, protože jí jeho chvilka sebereflexe rozhodně zajímala. Zatímco ucho dál od Nemesise pořád tiskla k týlu, druhé se pomalu natáčelo jeho směrem. Zlaté zorničky s tmavě rudým žíháním se upřely přímo na bratra. Nabídka s trháním uší byla téměř neodmítnutelná. A výslovný návrh k plavbě přes oceán byl jednoznačně neodmítnutelný. Vlčice zůstávala sedět ještě hodnou chvilku po tom, co se jí bratr dotknul a přeměřovala jej vytrvale chladným pohledem. To ovšem netrvalo zas až tak dlouho, jak se domnívala. Velmi teatrálně obrátila oči v sloup a zvrátila hlavu k nebesům, než promluvila:
„Jednou mě tvoje nápady přivedou do hrobu, ne že ne. Tak veď cestu,“ na oko ublíženě zaúpěla, ale rázem byla na nohou a po jejich boku. Lilith obdarovala jen krátkým přikývnutím a nevěnovala jí další pozornost, když přikládala tlapku i čelist k dílu. Chopila se stejného kusu dřeva jako Nemesis a jala se tahat. Šlo to obtížně, ale šlo to. Záhy byla znovu skoro celá ve vodě, což bylo dobré znamení. Svižně se vydrápala zpátky na kus dřeva, který snad nemohl ani vychladnout od chvíle, kdy z něj posledně někdo slezl. Ohlédla se na zbytek tlupy. Tentokrát byla na jeho samém konci a pevně do dřeva zatínala drápy. Víc neříkala. Ale jedna myšlenka jí přeci jen utkvěla v mysli, či snad podvědomí. Nikdy by to nahlas nepřiznala, ale vážila si Nemesisových slov i faktu, že přiznal jak na nic se choval. Možná že alespoň někdo jí měl doopravdy rád. Jedno ale bylo jisté: ona jeho určitě.

// na Západ od Gallirei

// Jestli chcete, aby s váma Iška šla, potřebuje mnohem lepší důvod než pohled. Sorry not sorry.

Shireen pořád stála ve vodě prakticky až po líčka. Držela bradu zdviženou, aby se jí voda nedostala do nosu, očí či snad uší a pozorně sledovala svět před sebou. Líbeznou dálavu. Co na něm bylo tak divně přitažlivýho, to nedokázala určit, třebaže se snažila. Lákal jí. Vábil. Jako by snad z té modravé dáli někdo volal její jméno. Šeptal ho jejímu nitru. Kdyby utekla, měla by klid od všech těhle pseudo problémů. Ale to Shireen nebylo dost dobré. Ne. Hlavně v okamžení, kdy jí instinktivně cuklo ucho vzad. Limbický systém zafungoval jako vždy bravurně. Nemesis i s tou neznámou cuchtou stáli kus za ní a zjevně se pokoušeli o další sebevraždu. Gallirea se mohla zdát veliká, ale vlk tu snad nikdy nebyl doopravdy sám. Shireen vztekle vrčela, když se otáčela. Utopit se zatím nechtěla, ale i kdyby chtěla, rozhodně do toho nebylo nic jejímu pošahanýmu bratrovi, kterej sežral všechnu moudroust světa a i s tím klínem v prdeli byl zjevně mnohem přijatelnější společnost, nežli byla ona sama. Co naplat. Znovu zavrčela, ale nemohli ji slyšet. Snažila se jim vzdálit. Nechtěla mít vůbec nic společnýho s jejich debilním nápadem. Chovali se jako banda blbečků. Ani o ně nezavadila pohledem. Jako by je neslyšela se vzdálila o hodný kus štreky dál, kde si sedla v teplé mořské vodě. Neměla vodu ráda. Nesnášela moře a to jak divně páchlo. Ale i to teď bylo podstatně lepší, než si nechat znovu nadávat od tý husy. A asi tisíckrát lepší než vůbec jen kouknout na bratrův otrávenej xicht. Oklepala se a voda se rozprskla všude kolem. Možná bylo už pomalu načase začít uvažovat o návratu domů. Věneček pro královnu, věneček pro královnu, věneček pro královnu, honilo se jí hlavou dokola v nekonečných kruzích. Nebylo na tom zhola nic upřímnýho. Na celým Nemesisovi nebylo nic upřímnýho. Byl to slizkej a nechutnej had, kterej jí neměl rád. Jen se občas hodila. I proto na ni pravděpodobně v těch horách před pár dny tak vyjel. Protože se připletla velmi nevhod. Kazila mu rande. Doslova a do písmene si odplivla, srst na krku navzdory její mokré tíze se naježená jako jehelníček.
„Čekej, xindle falešnej, že s tebou někam pudu,“ zavrčela si pro sebe, zatímco se drobné vlnky neklidné mořské hladiny tříštily o její tlapky. Možná že moře by si jí vzalo. Třeba by aspoň tam našla místo, kde by byla souzena jako odpad právem.

// Ústí

V ranním slunci se vlčice plahočila po pláži. Proč plahočila? Protože jeho paprsky se do jejího tmavého těla opíraly s neuvěřitelnou silou. Skoro jakoby proti ní fyzicky někdo tlačil. Ani se moc nesnažila soustředit na vlky kolem sebe. Byla zas jednou ráda, že dýchá a že se oprostila od Vasy, která jí svou přítomností začínala dusit. Jako ne doslova. Spíš hlavně kvůli její ne úplně dobré náladě, jež se vyvinula z ničeho a převzala kormidlo nad její hlavou. Cože tak prudká změna nálady? Jako puberťák na to vlčice snad měla nárok. A nikoho s tím neprudila, takže v závěru jako co? Nechávala prostě ten hnusný vítr odvát všechny své starosti, zatímco jí pročesával zacuchaný kožich. Jakej byl stejnak smysl jejího života? Měla žít v Asgaaru a hrát si na to, co chtěli její rodiče? Nebo snad měla jít do světa a trochu se otrkat? Nebyla žádná cíťa, co by si vážila dobrých duší a podobnejch pitomin. Ale možná by se jí dýchalo trochu líp, kdyby jí aspoň někdo měl nějak rád. Mohla by ho pak odkopnout se slovy, že na takový věci nemá čas. Ale už jen pouhé vědomí, že ji třeba aspoň jeden ze sourozenců má rád, jo, to by bylo fajn. Škoda, že Awnay zmizela. Třeba by si rozuměly a mohly by se toulat spolu. Ale tři bratři? Bylo to zbytečně moc párků a žádnej prospěch z toho. Etney se kámošil se Zrůdičkou, Sionn byl čert ví kde a Nemesis ji měl rád zhruba tolik, jako obyčejnej kámen ležící v trávě. Kopnul do něj jen v případě, že se válela v cestě a překážela mu.
S kyselým výrazem v tváři se vlčice připloužila až k samému okraji té nekonečné vodní plochy. Očima přejížděla horizont, ta který se nedalo dohlédnout. Alespoň teď bylo krásně vidět, kde končí obloha a kde zase začíná moře. Ale co bylo za tím? Doplavala by někam, kde by jí třeba bylo líp? Bezmyšlenkovitě kráčela hlouběji a ani si neuvědomovala, že jí voda omývá lokte, břicho, že jí sahá po krk. To vzdálené volání po dobrodružství se najednou zdálo mnohem silnější, že by ani nedokázala vzdorovat. Zůstala však stát. Zarazila se přesně v tu poslední chvilku, kdy ještě stačila. Sice na špičkách a musela se natahovat, aby viděla přes neklidnou hladinu, ale stála. Hnusná voda, hnusný moře. Ale kouzelný dálky tam někde vzadu. Ale co naplat. Nechtělo se jí umírat, jen aby mohla vidět něco novýho. Ještě neviděla ani celou Gallireu. Na tuhle cestu měla zatím času dost, ačkoliv ji možná nějakou tu chvilku v očích tak podivně hřálo. Divnej pocit.

// Křovinatý svah přes řeku Mahtaë (jih)

Shireen se ploužila za vlčicí a přemýšlela. Nebo se o to alespoň snažila. Zatím jí ovšem přišlo, že ten vítr, který sebou od moře přinášel slaně vonící vzduch (fuj) jí bral všechny myšlenky z hlavy. Možná že vzal i důvod, proč se s touhle vlčicí zrovna zapletla? O co se to snažila? Chtěla bejt drsná a hustá a možná se tomu šedému kožichu s tlapkou na krku pokoušela prostě jen zalíbit. Čím to asi bylo? Faktem, že kohokoliv potkala, (od)soudil jí dávno před tím, než se vůbec poznali? Měla nad sebou snad nějaký zatracený znamení, který každej dokázal prokouknout? Nekrčila nos a olízla si čumák. Vlčice zastavila a posadila se na kraj útesu, zatímco něco brblala. Jak mám sakra asi vědět kde všichni sou? Teď jsem přišla, huso, odfrkla si čistě jen pro sebe, než nahodila nevinný škleb.
„Třeba se všichni odploužili? Co já vim.“ Při těch slovech pokrčila rameny. Chtěla se znovu rozhlédnout, ale nedaleko od nich zahlédla pohyb. No to potěš kamzík, pomyslela si kysele. Zrovna hledala nějaký ubohý utopence, když zahlédla Nemesise s tou jeho pošahanou kamarádkou. Třeba by chtěli její novou kámošku poznat? Za to všechno by si to zasloužili. Blýskla po ní rychlým pohledem, ale z neznámého důvodu na ně nebyla schopná upozornit. Třeba nechtěla? Přejela pohledem neupravený kožich Vasy a živě si představila, jak se jí vysmívaj. No jasně že by se jí vysmáli. S chutí a pokřivenou radostí.
„Co se po nějakých porozhlédnout ještě na pláži?“ Nadhodila bez rozmyslu. Nějak doufala, že ti dva blbečci míří někam jinam, ač směr drželi takový neurčitý. Mohli i nemuseli jít přímo tam. A ona už neměla náladu na jejich hnusný xichty a nekonečný pošklebky, který si zasloužila leda tak svojí existencí, jenže zároveň nechtěla riskovat, že ji tu uvidí s tou druhou. Naposled se proto otočila na tu šedou vlčici po svém boku: „Du se tam podívat. Buď hlídej tady, nebo pojď. Případně se sem vrátím s infem.“ S těmi slovy vyrazila pomalu daným směrem. Skoro si až tlapky ošoupala o zem, jak neochotně se vlekla. Ale přece se hýbala a svět kolem se zas jednou měnil. A ona byla znovu tak otrávená, jako prakticky pořád od doby, kdy opustila matku a zůstala s Kesselem.

// Mušličková pláž

// Kamenná pláž přes řeku Mahtaë (jih)

Shireen pozorně poslouchala, co jí ta druhá vlčice povídala. Na jednu stranu jí přišla zběhlá – teda jakože zkušená. Na stranu druhou měla obavu, že si tu nechává věšet bulíky na nos od někoho, kdo má tak leda vysokou školu života. Jestli tedy vlk mohl vůbec dosáhnout vyššího vzdělání – však víme. Ale byl tu třeba Kessel, nebo Arcanus, kteří zjevně měli zdravý všeobecný přehled, aniž by působili takhle přechytrale. Ale pořád jsou vlci jen pouhými zvířaty, říkala si taky. Shireen však upadla do trochu melancholické nálady, která ji nutila se nad sebou notnou chvíli zamýšlet. Nebyla až moc důvěřivá? To totiž asi byl jediný kaz, který si byla za střízliva ochotná vědomě přiznat. Nebyla totiž úplně zběhlá v sebekritice, jinak by totiž tak úplně nešla na lov vlčat. Ne ne, trápilo ji spíš, že šla na lov vlčat s někým úplně cizím, zatímco ona sama byla vlastně stále takové přerostlé a nohaté vlče. Srst na zátylku se jí trochu naježila, když jí to znovu došlo. Byla naivní. Mohla se úplně jednoduše stát Vasy svačinkou, podobně jako ten šakal jen před pár hodinami. Ale vlčice vypadala klidně, zatímco prohledávala okolí a hledala jejich další oběť. Shireen ovšem nevěděla, zda ji to mělo uklidnit.
Možná by nebylo špatný si víc dávat bacha. Teda. Dávám si bacha furt, pokud jde o cestu, nebo vlky kolem. Jedinej zrádce je Nemo. Zjevně bych neměla slepě důvěřovat ani rodině, protože ten parchant mi do teď nebyl schopnej vysvětlit, proč mi tehdá skočil za krk. To se mu jako chtělo? Tak se rozhodnul prostě jen tak z plezíru sejmout ségru? Protože mohl? Ale co když moc důvěřuju i těm cizím. Kessela mi schválila máma. To byl její známý. Ale co tahle vlčice? Nebo Alastor? Nebo ta Nemova kamojda z voru? Nejraději by si odplivla, že byla tak blbá a věřila takovému zrádci, jakým byl Nemesis a jeho banda ubožáků. Možná že jedinej, komu mohla doopravdy věřit byli její rodiče. Nikdo jinej. Teda ještě krom jí samé. Proč by totiž zrazovala vlastní přesvědčení? Ale byli tací vlci, kteří nedovedli věřit ani sobě samým. A ona mezi ně nechtěla patřit. Chtěla být nezdolná. Pevná jako skála a hrozivá. Jako její matka. Ne puťka, která slepě věří každýmu, kdo se na ní jen mile usměje. Taková už jednou byla. Věřila všem všechno. Nebála se cizích. A měla jediný štěstí, že jí za zadkem stáli tenkrát máma s tátou, který nad ní drželi ochranou tlapku. Byla TAK blbá. Ach, Smrti. Jak jen to je možný, že nepošla v prvním půl roce svýho mizernýho života? Takže to už máme dvě chyby. Nejen, že byla důvěřivá, ale všechno to navíc pramenilo z blbosti tlapku v tlapce s naivitou. Kdyby tu vedle ní nestála ta druhá vlčice, vrazila by si tlapku mezi oči a hanbou by se propadla hluboko do útrob země. Nikdy to nebylo nic dobrýho, když začala vzpomínat. A tohle nechala zajít až příliš daleko. Odkašlala si tedy a pohledem znovu střelila po vlčici po svém boku. Nechtěla vypadat moc zamyšleně a roztržitě před takovou magorkou.
„Jsem ještě ucho oproti ostatním, to máš teda pravdu. Možná mě ani nevnímaj jako někoho, kdo by svoje parchanty opěvoval v případě nouze. Spíš bych to pordousila, když už.“ Dost věcí, co toho dne Shireen řekla, bylo prosté chvástání. A tohle původně nemělo být nic jiného. Na chvilku si však představila samu sebe s vlčaty a sevřel se jí z toho žaludek úzkostí. Byla by na nic máma. Nedokázala by se postarat o další živé tvory. Ale už jen z principu by je taky nedokázala opustit. Jak by ale jednala, kdyby měla vlastní a nechtěná vlčata? Prala by se v ní morálka s hrůzou z takové zodpovědnosti? Dokázala by se té hrůze postavit? Spíš ne. Možná by jí dřív začalo šplouchat na maják.
Cesta kolem plynula pomalu. Přešly řeku, aby ji za chvilku míjely znovu. Shireen však celou dobu přemýšlela sama nad sebou a nad svýma životníma volbama. Ne že by litovala svoje cesty. To ne. Ale co kdyby vadily někomu jinýmu? Mohly? A tak mlčky šlapala štreku pod svýma tlapkama, zatímco nespouštěla jistou pozornost s Vasy. Ta se teď dostala kus před ní. Alespoň že Shireen byla lepší ve stopování. Tahle vlčice snad jen bloumala krajem a čekala, kdo se jim připlete přímo pod nohy. Ustavičně však přemýšlela nad svými chybami. Co by mohla udělat pro to, aby se změnila? Dokázala by se vůbec změnit a nějak na sobě zapracovat? Rozhodně se neplánovala množit, aby překonala svůj strach ze zodpovědnosti. To fakt ne. A jak se jeden zbaví přehnaný důvěřivosti? Nebo jak se udělá chytřejší a míň naivní? Leda tak zkušenostmi z pole válečného. To asi bylo to nejlepší, co by sama zvládla. Byla odkázaná na okolní svět. Jediná cesta ke zlepšení byla trnitá a znamenala mnoho obětí. Přestat být slečinka, zasvinit si tlapky a ukázat táhle šedivý nádheře, že taky umí někomu urvat tlapku. Síla byla odpovědí na vše. Protože silná Shireen by se nemusela přetvařovat. Mohla by si dělat cokoliv a kdykoliv. Mohla by být svá a životy brát bez ptaní. A to byla asi odpověď na všechno. Síla. Musela zesílit, aby dokázala, že za něco stojí. A že není jen pipina, která následuje kde koho. Jako zrovna teď.

// Ústí přes řeku Mahtaë (jih)

// Náhorní plošina

Když se Shireen Vasa div nevysmála, že má nízkej ear-count, jen nad tím šedivka ledabyle pokrčila rameny. Neměla se k ani nějakému rozhořčenému máchání ocasem. Vždyť to byla pravda. Jen trochu rozmáchla tlapku, aby ještě o něco podryla fakt, že jí je to docela fuk.
„No co, musíš nějak začít. I když… Kdybych nebyla blbá a neztratila svoje ucho, tak jich teda mohlo bejt víc. Ale co už. Asi osud nebo tak.“ Tím byla debata o uších pro Išku poměrně uzavřenou kapitolou. Zabijákem se nikdo nenarodil. Zabijákem se jeden musí stát. A ona měla celej život před sebou, takže nebylo kam spěchat s vražděním sladkejch úsměvů. Z proudu myšlenek ovšem byla dosti rychle vytržena a jak pohled, tak pravé ucho jí cuklo směrem po šedé vlčici, která zjevně sežrala Šalamounovo ovno. Všude byla, všechno znala a ač by jí Shireen nemusela věřit zhola všechno, popouštěla uzdu svojí fantazii a představovala si tuhle rozcuchanou dámu, která kráčela jako nadrženej krocan, jak vykonává něco super zlýho.
„Dá se to vůbec nějak ovlivnit, jestli si uženeš parchanty? Jakože. Buď máš kliku, nebo ne, ne? Protože kdyby to šlo ovlivnit, nikdo rozumnej tu malou havěť nepovine.“ Nikdy neslyšela o tom, že by existovalo něco, co by početí zabránilo. Na druhou stranu se však o muchlování a plození vlčat vůbec nezajímala. Nemohlo jí být nic víc u zádele, než přesně tohle téma. Ona vlčata neměla ráda, žádný nechtěla a rozhodně si ani žádnýho ptáka nechtěla pouštět do hnízda. Ač teda máma mluvila o dírce, ale to asi bylo to samý v závěru. Možná i z toho důvodu Shireen zaskočilo, co si o ní vlčice myslela. Nereagovala však dřív, než si nechala odpověď pořádně projít hlavou. Horká hlava je ještě horší, než němá huba. Instinktivně ovšem nakrčila nos, což se pro ni stalo takovým charakteristickým gestem v posledních měsících.
„Tche, žádnej mocnej by se mě ani nedotknul. Nejsem pro ně dost dobrá,“ broukla nakonec. Pochopila, že tihle mocní museli být vlci, kteří ovládali magie. To oba její rodiče zvládali. Ale to tahle Vasa nemusela vědět. To nikdo mimo smečku nemusel vědět. „Maj asi dost cuchet mocný krve, se kterejma můžou mít vlastní mocný vlčata.“

// Křovinatý svah přes řeku Mahtaë (jih)

// Středozemní pláň

Shireen si to šinula asi na tři ocasy (a místy i víc) po Vasy levém boku. Zjevně šlo ale o vlčici tak zkušenou životem, že ji zkroušená nálada i přehnaná obezřetnost velmi záhy přešly. Očka jí svítila zvědavostí, když začala ta druhá šedivka vypravovat. Zkušenosti, zkušenosti, zkušenosti. Ani jí nezarazilo, že šedivý kožich chce vlčata na žraní. Vzhledem k tomu, že už nespadala do oné věkové skupiny si nepřipadala nijak přehnaně ohrožená a pořád mohla zcela svobodně zdrhnout pryč, kdyby jako něco. Ve vzduchu teď navíc cítila Alstora. Možná že její teplej brácha nebyl nikde daleko.
„Já jsem nedávno po jídle, z další chcíplotiny potřebuju teda hlavně ucho.“ Doplnila bezmyšlenkovitě. Záhy jí však došlo, že bez kontextu je ta informace dost podivná a nic moc druhé neřekne. „Dávám uši svých nepřátel vlkům, co mám ráda. Jako dárek. A hlavně pak můžu kontrolovat, jestli oni maj rádi mě. Když to ucho zahoděj, tak je vidět za co jim stojim a nestojim. Pak se taky můžou stát takovejma ušima oni sami.“ Ne že by to byla rozjetá praxe, ale byla to praxe. A rozhodně hodlala kolekci rozšířit.
„Máš nějaký osobní zkušenosti s takovejma courama?“ Prohodila obratem, zatímco přemýšlela. Sama asi žádnou vlčici s vlčaty neznala. Možná až na mámy přátelé z hor, kteří už v horách nebydleli. Neznala vlastně skoro nikoho, což bylo dost deprimující. „Já zas tolik xichtů neznám, takže nemám ani tip na nějakou takovou buchtu. Ale s tím, kolik je tady všude vlků se určitě někdo takovej objeví. Už jenom támhle kousek na jihu sem viděla nějaký pitomečky tokat. Byli teda tři, ale asi maj rádi ruletu. Že jako nevíš čí ten parchant nakonec je.“ Křivě se při té myšlence usmála. Některý vlci byli fakt zoufalí a pošahaný, jestli se bavili takovým způsobem. Ona sama preferovala ne tak důvěrný kontatkt. Pokud teda nešlo o játra, nebo třeba srdce. To byly jediný orgány z druhýho pohlaví, kterých se nějak hodlala dotýkat. Elisy povídání o dírce ji… valně poznamenalo.

// Kamenná pláž

Jak si vlčice domyslela, že se Shireen nechce po smečkách, to bylo šedivce záhadou. Vždyť jen řekla, že se nesmí takhle vrátit domů. Nebyla a není taková coura, aby byl její domov všude a nikde. Ale jak se ta pokřivená osoba před ní rozpovídala svým chraplavým hlasem, měla co dělat, aby všechna ta slova vstřebala. Protože je okolo sebe pálila jak sebevražedný atentátník kulky. Do všech směrů a na všechna možná témata.
„Vlče ti to sežere jak nic. Maj zaječí mozky a důvěřujou všemu, co se na ně jen půl minuty vydrží usmívat.“ Jistě, byla mladá. Jistě, sotva odrostla. Ale svoje rané dětství nechávala pohřbené hluboko v minulosti spolu s incidentem s mlíčkem a dalšíma trapnýma věcma. Její dětství neexistovalo. Stejně jako ta dávná Shireen. Vzala si jí zima. Jako toho hnědého vlka s parohy na hlavě. Na chvilku zavřela oči, protože vzpomínky se pokusily probrat k životu. Musela je zapudit dřív, než ji znovu sevřou hrdlo úzkost se studem.
„Západ zní fajn, můžem si rozšířit obzory a tak. Dost magorů se tam pokoušelo sjet řeku na nějakejch kládách. Třebas po sobě nechali raněný, nebo slabý kusy.“ Že patřila mezi magory, to ta druhá vědět nemusela. Viděla ale docela dost dalších vlků se potloukat tam kolem. A minimálně jednu skupinku, která se sápala z moře před nima. Otázku ohledné svého původu vynechala záměrně. Ta druhá nemusela vědět, kdo jsou její rodiče a odkud sama je. Iskierka nemá původ. Iskerka žije sama a dělá si kdy chce a co chce. A Iskerka by taky měla najít Kessela, kterej jí měl hlídat. Jestli se vrátí domů bez něj, dostane přes hubu jak nikdy v životě. Na druhou stranu – jestli Elisa hledá Awnay, mohla by se vrátit domů dřív než máma. Při vzpomínce na bratra se jí znovu naježila srst za krkem. V čem byla horší, že ona hlídání potřebovala a on ne? Uklidnila ji až představa, jak tomu pitomcovi šlape na krk. Nebyl v ničem lepší než ona.
„Dem,“ zavrčela si pod vousky a s trochu sklopenou hlavou a ušima přitisklýma k týlu natáhla krok, aby mohla sledovat tu ulepenou vlčici.

//Náhorní plošina

„Můžeme tomu říkat hra. Protože když za někym dorazíš se slovy: „NAZDAR, rozhodly jsme se tady s kolegyní, že ti natrhneme zádel,“ většinou má danej tendenci něco takovýho očekávat a brát do zaječích. Nebo naopak natrhnout zádel tobě.“ Ze Shireen strany se jednalo o rozumný argument. Vybavovala si navíc Elisina slova, která se sice týkala jmen, ale dala se vztáhnout i na takovýhle byznys. „Každej ti nemusí vidět až do žaludku,“ doplnila ještě s pokrčením ramen a dalším mávnutím ocasu. Poklonku o tom, že tlapka vypadá dost libově si raději nechala pro sebe a dál vzhled téhle Vasy neřešila. Teda jestli se tak fakt jmenovala. Ale bylo jí blbý se ptát znova. By bylo neskutečně trapný a ubohý. Jenže jak by tady dáma reagovala na přezdívku? Aby najednou nebyla objektem takový hry Iška sama.
„Bloumání zní fajn. Navíc si úplně nemyslím, že by doma byli nadšený, kdybych přitáhla do lesa s vizí někoho odkráglovat. Volila bych začít hezky na začátku – slabý, nemocný a opuštěný. Taková první úroveň, ze který se pak sápeš vejš, jestli mi rozumíš.“ Ta slova doplnila zcela nevinným úsměvem, jako by snad chtěly jít trhat květinky na louku a plést z nich věneček. Ach. Při té vzpomínce jí zatrnulo, že by právě nejradši pořádně namlátila tu nevymáchanou hubu Nemesisovi. Na to, jakej byl zakřiklej a tupej si až moc vyskakoval, blbeček. Ale byl to brácha, takže nezbývalo než držet hubu a krkok. Pokrevní pouto bylo to jediný, co ho mělo nadosmrti držet pod sestry ochranou. Ať už před ostatníma, nebo před jí samou. Protože ona byla v tuhle chvíli jeho největším nepřítelem.
„A navíc jsme v Gallirei. Beztak se tu někde okolo bude potulovat opuštěný vlčátko, který hledá domov.“ S těma se ostatně roztrhl pytel. Což Shireen jistě nevěděla. Ale její bratr coural po všech čertech od kolíbky. Tak proč ne i někdo jinej, hmm?