Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Cynthie mi tak nějak vysvětlila, že její super-rosničkovské mojo je způsobeno magií počasí. Magie počasí? To jako fakt? Jakože, vim, že jsou nějaký... tentononc, vody, jako má Starling. Nebo ty moje, co to je. Fialová, no. A Cynthie... Cynthie má fialovou, přimhouřila jsem oči a snažila se netvářit se příliš nejistě, když došlo na povídání si o něčem, co jsem celý život vedla pod kategorií "zakázané". Takže já měla taky počasí? Nebo... nebo to je úplně na náhodu? Nah, já to nesnášim. Magie počasí. A co bude dál, ty jo, magie ročních období či co? Čauky mňauky, jsem vlk, co má magii léta! Teď tu udělám slunce a všichni si polibte, něco jako přirozený koloběh je mi u zádele! Pokusila jsem se o úsměv a přikývnutí, ale... jestli jsem měla být přijatlená a snesitelná partnerka, musela jsem se odreagovat u něčeho jiného.
To něco jiné asi mohlo být úplně cokoliv, ale mně se zalíbila představa Cynthie jako mocné vědmy, co ví všechno. Samozřejmě, že se Cynthie celé té blbosti s vědmou hned chytla. My taky nic jiného než chytání se blbostí nedělaly. Pokud teda blbosti zrovna nechytly nás. "Neuvěřitelné!" vydechla jsem s naprostým údivem a nejistě sebou zapotácela, jako že celé mé tělo prožívá onu magickou sílu, ze které Cynthie čerpá své vědmovitosti. "Bože, je to skutečné?!" křikla jsem k nebesům a s otevřenou tlamou se dál vlněla, čímž jsem si i v rámci svého rádoby magického rauše zachránila oko před solidním drama-chvatem své partnerky. Hltala jsem každé Cynthiino slovo, přijímala svou totálně ne vymyšlenou budoucnost do posledního detailu. Aww, uculila jsem se na moment, když se pustila do poměrně podrobného popisu jisté vlčice, co bude atraktivní a po mém boku, ale jinak jsem se držela. Byla jsem nějaká magorka, co věří na osud! A tuhle roli jsem zvládala dokonale. "Ó vědmo!" vykřikla jsem a znovu se hluboce uklonila, "Ó vědmo! Prosím, musíš mi říci více! Co je to za pohlednou vlčici! Kdy ji potkám? Jaké dobrodružství nás čeká? Dočkám se vnoučat?" Zírala jsem na ni s tím nejposedlejším pohledem, jaký jsem dokázala nasadit. "Musím to vědět, vědmo!" oznámila jsem jí urgentnost situace a jako v transu několikrát pokývala hlavou. "Neuvěřitelné, neuvěřitelné!" zopakovala jsem pološeptem, zatímco jsem se začala opatrně naklánět k své na zemi položené polovičce. "Je to ta nejlepší budoucnost," špitla jsem a jemně jí olízla líci.

// Náhorní plošina

Fakt jsem si nedokázala představit lepší znovushledání, než jaké jsme zažívaly právě teď. V kopě písku. To je fakt nádherný, tohleto. Asi budu brečet. Sykla jsem, když mi do očí úspěšně vlítl další nabroušený kousek zrnka, a zavrtěla hlavou. Ono by se fakt všechno úplně piclo, kdyby byl jeden náš den, fakt jeden, jediný, normální. Do háje. "Jsem strašně ráda, že tenhle světový unikát můžeme vůbec zažít! Chcípám vděky! Oh, počkat, ne, to nebude vděkem, spíš, co já vim, obřím medvědem, kosou jak prase, a pískem! Miluju to!" Rádoby naštvaně jsem se zazubila na Cynthii, ale i přes tohle všechno stěžování si, jakého jsme byly schopné, jsem moc dobře věděla, že si to ve skutečnosti užíváme. Protože kdyby nebylo na co pipkovat, nebyly bychom to my.
Kvůli naší překrásné situaci, ve které sněžil písek, až na to, že to sněžení připomínalo spíš bouři, ve které je nejlepší si lehnout a umřít, jsem svou polovičku sotva viděla. I když jsme běžely na pár kroků od sebe, místo její srsti jsem viděla sotva její obrys. A pořád ti to sekne, zamračila jsem se, snad abych se právě takhle zbavila zrnek v očích, a jen matně slyšela něco o tom, že jsme tady. Bájo, vydechla jsem a během pár okamžiků vklouzla do křoví za Cynthií. Sama jsem si tohle místo pamatovala. Sice ne zrovna moc, protože kdo jsem byla, aby mě zajímaly lokace téhle postižené země, ale... matně. Něco málo. Křoví a otravné větve, co se skvěle zarývaly a sekaly o srst. Ale hodně věcí nyní bylo lepších než to, co řádilo venku.
"Nádherný," vydechla jsem, když jsme se konečně probojovaly větvičko-landem do prostředka houští, kde bylo alespoň životní minimum prostoru, a elegantně se oklepala od všech nánosů písku, co jsem hrdě nasbírala tam venku. Totálně nevypadám jako chodící špína. Supr dupr. Se znechuceným výrazem, který stále probodával východ z našeho křovinatého úkrytu, jsem se přitiskla k Cynthii. "Až do večera?" zopakovala jsem po ní a zastřihala překvapeně ušima. Netušila jsem, jestli si tyhle předpovědi cucá z tlapy, ale... asi mi to bylo jedno. "Je to divný," odsouhlasila jsem jí a přimhouřila oči, jen na moment, než mě napadla další věc, čím otravovat okolí. "Ó, mocná vědmo! Pověz, prosím, jaká je má budoucnost!" vydechla jsem a uctivě se uklonila. Vypadalo to, že jsme měly spoustu volného času, tak... proč ho nestrávit dalšími blbinami. Taky jsme mohly mluvit o našem vztahu a lásce, ale... ne.

Cítit její hrudník, jak se třese smíchem, který zní, jako kdybychom si právě sdělily nějaké peprné tajemství, co nikdo neví, byl ten nejlepší pocit na světě. "Úplně blbý," přitakala jsem Cynthii, která prohlásila, že jsme pitomé, a šťastně se zazubila. Dokud budu pitomá s někym, tak je to v pohodě. Hlavně, když jseš ten někdo ty. Chtěla jsem zůstat v její srsti na vždy, přitisknout ucho k její hrudi, poslouchat každý úder jejího srdce, které mi z nějakého mně neznámého důvodu pořád ještě patřilo. "Já tebe taky," zavrněla jsem a doufala, že příliš nejdou slyšet nudle v mém čumáku, co se tak aktivně utvořily během pár vteřin mého života, kdy jsem po věčnosti brečela. Nenápadně jsem využila momentu, kdy se má stále-mně-nepochopitelně-pořád-polovička zadívala k obloze, a tlapou si přejela po od slz rozmazaných očí, a na okamžik mi nemohlo být lépe. Na druhý okamžik se mi pak vecpal do očí písek a už to fajn nebylo.
"Do háje," zavrčela jsem krátce a vrátila svou tlapu zpět k očím, aby odvedla svou čistící práci, jenže... začal foukat i vítr a jak to tak vypadalo, Cynthie z toho neměla zrovna radost. "Uhhh, dobře?" nejistě jsem zkroutila obličej a zkouamla její pohled, jestli to myslí vážně. Nebo jestli to snad myslí vážně tenhle svět, který nás nechal, abychom se konečně znovu viděly a všechno si vyříkaly, jen abychom, co já vím, panikařily z létacího pískoviště. Jak já to tu miluju. Měla jsem své pochyby, že by pár zrnek písku mohlo znamenat průšvih, ale... asi jsem neměla úplně náladu se hádat s někým, komu jsem před pár chvílemi řekla, že s ní budu kdekoliv. "Dobře," zopakovala jsem vážnějším hlasem a poměrně elegantně vyskočila na všechny čtyři. Prostě se někde ukryjem a uvidíme, hotovo. Nebudem tu jak retardi bojovat s nějakým debilním větrnem. Nepatrně jsem přikývla a po Cynthiině boku se vydala vstříc jakémukoliv úkrytu. "Jo no, asi by mě zabilo, kdybysme náhodou mohly mít klid a, co já vim, dělat takový ty párový aktivity jako, tak třeba, nevim, něco jinýho než boj o život a záchrana okolních neschopáků?" zavrtěla jsem hlavou a ušklebila se. Tím, jak často tyhle směšně tragické situace nastávaly, se oficiálně staly součástí našeho života.

// Velké houští

Má nejistota z toho, jestli jsem náhodou náš vztah kompletně nepodělala nevhodným načasováním drobného vtipu k popukání, se během jediného okamžiku vytratila. Na tváři Cynthie, své snad-ještě-partnerky-co-se-na-mě-nevykašlala-i-když-už-dávno-měla, se vynořil široký úsměv. Nebyl to jen náznak jako předtím. Tohle byl nefalšovaný úsměv, takový, který říká, že jsem ministryně humoru a někomu tím brzy nakopeme zadky. Starý dobrý časy, opovážila jsem se navázat znovu oční kontakt a přiblbe se usmát nazpět. Asi jsem nic víc nepotřebovala. Klidně bychom mohly zůstat zírat a tupě – v mém případě – nebo intelektuálně – v případě mé snad-polovičky – se usmívat. Jenže... tahle podivně hřející chvilka nemohla trvat věčně. Tiše jsem polkla, když zopakovala svá slova, že nad tím přemýšlela. A do háje, pousmála jsem se přihlouple, jako kdybych snad byla připravená na bolest, která měla přijít, a nepatrně sebou cukla, abych se zbavila slz, co se mi začaly tvořit v očích. Do háje, do háje, do háje. Jakože, zasloužim si to. Přemýšlela nad tím. A asi došla k závěru, že jsem pipka, se kterou nestojí za to se takhle patlat. Moje láska je úplně na prd, jsem partnerka za všechny prachy, a... ještě ke všemu je to lesbický, takže je to jakože super na houby.
Napětím jsem zaťala zuby, tlačila je proti sobě. Nestojí to za to. Já nestojim za to. Překvápko. Wow. Rychle jsem zamrkala, aby nebylo až tak zřejmé, že se každou chvílí rozbrečím jak malé vlče, a vrátila se pohledem do země. Se zatajeným dechem jsem se držela každého slova, co vyšlo z Cynthiiny tlamy. Každá pauza znamenala, že nás čeká rozchod. Každé další slovo mi dávalo naději, že spolu budeme dál. A když to bylo u konce... "Tak... tak jo," dostala jsem ze sebe a dříve, než jsem byla schopná říct něco víc, něco, co by se třeba dalo považovat za konverzaci, se rozbrečela. S funěním jsem se zabořila do její srsti a pokusila se rovnou ji celou povalit na zem, jen abych ji mohla cítit co nejvíce. S úlevou, která se rozlila po celém mém těle – a která se taky lila mýma očima ven – se nedalo bojovat. "Tak jo," zopakovala jsem po dlouhé době funění a snažení se nebrečet, a šťastně se rozhihňala. Miluju tě, bleskla jsem po ní na moment očima, než jsem se s téměř křečovitým uculením a o něco hlasitějším chechotem zabořila o něco blíže k její srsti.

Ne že by se mi to nepřemýšlení nad tím, co má moje možná-polovička na mysli, nějak extra šlo. Chce se rozejít. Už mě má taky dost. Bude nám líp bez sebe. To chce říct. Nejistě, ztuhnutě jsem se tiskla k její srsti, tak trochu připravená nepustit se, i kdyby mi to Cynthie nakázala. Potřebovala jsem ji, více než kdy předtím. Její teplo. Lásku. Bezpečí. A přesto jsem se nemohla uvolnit, i když řekla něco, co se rozchodu nijak netýkalo. Sevřel se mi žaludek a mé plíce se podivně protáhly, jako kdybych v nich lapala po vzduchu ještě o něco hlouběji v útrobách svého těla. Za ty debilní hory můžu já. Vykašlala jsem se na jedinýho vlka, co mě má rád, páč jsem pipka co nerada chodí do kopce. Páč smečka není to pravý vořechový. Kdo by se v mý kůži na svou lásku nevybodl, že? Rozpačitě jsem zavrtěla hlavou. Kvůli nějakým pitomým horám se vybodnout na to jediné, na čem záleží. "Ne... já chci být s tebou," hlesla jsem a oddálila se od svého Cynthií poskytovaného chlupatého úkrytu jen natolik, abych viděla i do jejích očí. Najednou. Dřív to nešlo, co, kravko? Teď najednou jí máš potřebu říct, že to je v poho, dokud jste spolu? A to předtim bylo jen tak divadýlko pro srandu králikům, co? "Kdekoliv," zamumlala jsem a provinile se zadívala na své tlapy. To ti po týhle době určo někdo sežere. Ale co, že jo. Směle do toho. Při nejhorším jen úplně ztratíš rodinu, pff. Kdo ji potřebuje, když vlk nebydlí v horách, co? Priority jedna báseň. "Ale teda..." dodala jsem a přes tvář mi bleskl úšklebek, "Kdyby to bylo někde, kde nebude Sunstorm a Falion, budu pukat vděčností, má drahá." Galantně jsem se uklonila a zastřihala ušima, zatímco celé mé tělo umíralo zvědavostí, jestli je vůbec vhodná doba na vtípkování. Prosim, miluj mě dál.

// Údolí morény

Naše samostatná cesta začala divně a já neměla ani trochu pocit, že by se to mohlo zlepšit. Prostě budem celou dobu zticha, než nám konečně dojde, že náš vztah je už dávno v háji, a i kdybysme se postavily na zadní, tak s tím nic udělat nepůjde. Jakože, musela jsem uznat, že objektivně bylo krásně: nesněžilo, slunce hřálo, ale nepražilo, nehrozila žádná z obvyklých pohrom, co se tu z nepochopitelného důvodu vyskytovaly o dost častěji. Pěkný den. Až na to, že jsme na pokraji za**anýho rozchodu. Nemotorně jsem zalapala po dechu, jako kdybych tak mohla ve své tlamě utvořit něco, co má smysl, a bezradně sklouzla pohledem od své cesty k jemným tlapám Cynthie. Co jsem jí vůbec měla říct? Že se omlouvám? Že mě to mrzí? A co vůbec? Že jsem si vyrazila na svůj vlastní uražený výlet, co se protáhl do alelůja. Byla jsem naštvaná. Nevěděla jsem, kam můj vztek míří, ale byla jsem ho plná. A zoufale potřeboval ven. Chtěla jsem křičet.
A pak... promluvila Cynthie. Stáhla jsem uši a opatrně, nejistě vystoupala svým pohledem až k jejím očím. Byly plné bolesti a ranění. A já tu pak stojím jako debil, co se vyžívá v jejím utrpení. Nádhera. Vysněná partnerka pro život, fakt. "Ne-" tiše jsem hlesla a pokusila se ji umlčet, zatímco se mé kroky automaticky vydaly k ní. Cynthie se dál pokoušela vše vysvětlit, omluvit se za to, že já jsem kráva, ale... já na to nebyla zvědavá. Nechtěla jsem o tom mluvit. Nechtěla jsem na to myslet. "Pššt," napomenula jsem ji, když se má hlava konečně rázným ducnutím zabořila do její srsti na krku. Ze všech sil jsem se snažila nevnímat nic jiného, než její vůni. A neprozradit rozklepaným dechem, že se šíleně bojím toho, nad čím přemýšlela.

Koukání, supr dupr. Má oblíbená aktivita. Nevěděla jsem, jak se cítím, ale určitě to bylo naprosto mimo mě. A to jenom díky jedný, jedný jediný, úplně malilinkatý společnosti. Nepicni se, ty jo. Křečovitě jsem se zazubila, když Cynthie odsouhlasila můj veleplán, který... navazoval na ten její, ještě o něco veleplánovitější, a po líném vstávání začala malými kroky vycházet směrem k ní. Část mě cítila její vůni. I na dálku, co mezi námi byla, jsem cítila květy šeříku a onen napjatý, podivně přitlačený vzduch, co se vždy zjevil před přeháňkou. Chtěla jsem se k ní přitisknout, schovat se do její srsti a předstírat, že se posledních několik měsíců nic nestalo. A ta druhá část měla pocit, že už na takové místo, jako je její srst, nikdy nemůže patřit. Pohledem, který byl schopným reprezentantem nerudnosti, jsem naposledy probodla vlčici, která nám tak mile dělala společnost. Měly jsme skončit u pálení Saviora a všechno by bylo v klídku. Ale takhle, když mám pocit, že každou chvílí začne vytrubovat do světa, kdo ví co je mezi námi, tak... eh. Líně jsem pohodila hlavou, otrávená příliš na to, abych se obtěžovala rozloučit. Ale co, že jo, mý dítě to není.

// Náhorní plošina

Snažila jsem se tvářit co nejvíc v klidu, když mi Cynthie naznačila, že by se omluvila, kdyby s námi nepostávala její – podle mě adoptovaná – tajtrlice. Samozřejmě, že Cynthie tvrdila, že má jen Sheyu a tahle, co tu postávala a bylo jen otázkou času, než nás odhalí, s ní nemá co dělat, ale... nějak jsem jí to nemohla spolknout. "Jen jednu rodinu, a to je Sheya, co?" zamumlala jsem dotčeně a sklouzla pohledem ke svým tlapám. Cítila jsem, jak se mi prostor nad očima křiví v mračení, které jsem si nemohla dovolit. Věděla jsem, že Cynthie se pokouší o úsměv, ale... mně tu nic úsměvného nepřipadalo. Zase jsem měla chuť sbalit svůj zadek a vypadnout. Jediná rodina. Sheya.
Jenže jsem se jako uražená pipka nemohla chovat věčně, konkrétně ani ne pár chvil, než Cynthie navrhla, co bychom mohly, snad společně, podniknout. Pokud to teda nebylo na její rozhodně-ne-vlče. Proč by taky mluvila na mě, že jo. Pokusila jsem se o křečovitý úsměv a přikývla. "Dívání mi celkem i jde," nabídla jsem své služby, i když už jsem neměla moc chuť na blbnutí okolo s tím, že by mi bylo ctí se na tuto výpravu přidat, udělat pár poklonek a kdesi cosi. Jen jsem chtěla být pryč. Co nejdál. Hlavně od čerstvě odrostlého vlčete, které rozhodně nebylo Cynthie a které by taky vůbec nezajímalo, kdyby se kolem ní naskytly lesby. No jo, no, život, povzdechla jsem si a líně vstala na všechny čtyři. "Takže... pudem koukat?" prohlásila jsem a tázavě se zadívala na Cynthiiny tlapy.

Nehodlala jsem uhnout od jejích očí a od její srsti, ke které jsem se docela zoufale chtěla přitisknout. Koneckonců, kdybych se mrkla jen o kousek vedle, dostalo by se mi nádherného výhledu na mladou vlčici, co byla spíš hyena připravena zakousnout se do prvního šťavnatého fláku, který by nám tu při projevení emocí tak trochu omylem upadl. Takhle velký vlčata už nespěj, co? Nemůže třeba, co já vim, padnout vyčerpáním a dát nám chvilku nebo- nebo tak něco, do háje. Ze Cynthie se pomalu začala ozývat odpověď na mou duchaplnou otázku, kterou jsem si už stejně nepamatovala. Hledala mě, stáhla jsem uši a provinile se zase vrátila pohledem do země, alespoň na moment, než mi došlo, v jak skvělé společnosti se nacházíme. "To... mě mrzí, že to bylo na nic," hlesla jsem, zatímco jsem se ze všech sil snažila neznít zlomeně. Jsem prostě vzala její srdce a kvůli něčemu tak debilnímu, jako je bydlení v horách- já jí prostě totálně rozsekala srdce. Na kusy. Jsem svině. Jsem taková- "Jo, co, já?" zbrkle jsem ze sebe vydala a překvapeně zamrkala. "Jo... já... já taky... já taky tak nějak no, pff. Nevim ani, šlo to, asi teda, nebo, nebo tak. Byla jsem nějaká nas*aná, kopala do šutráků a tak. To já tak ve volných chvílích dělám, když udělám totální volovinu," dostala jsem ze sebe v směšné snaze neznít jako tragéd. Jsem geniální, tohle její nové dítě totálně nechytilo. Hah. Hahah. "A..." začala jsem, zatímco můj pohled zabrousil k agresivně přemýšlející vlčici, My se jí musíme zbavit. Prostě se jí zbavíme. Necháme ji tu. Zdrhnem nebo tak něco. "A ty máš teda... dítě teďkonc zase?" nadhodila jsem, jako kdybychom byly známé, co se neviděly x let. A jako x let to rozhodně bylo cítit.

Co se jí honí hlavou? Že jsem kravka, co ani neví, že se vybodla na to jediný dobrý, co mě kdy potkalo? Odolala jsem potřebě nepatrně zavrtět hlavou a namísto toho se z části bolestně krátce zašklebila. Zasloužila jsem si, aby mě nenáviděla. A přesto jsme místo toho vymýšlely všelijaké úvahy o tom, proč je Savior skvělý rozehřívač. "Jooo, od starouše je moc milý, že s tím vzplanutím čeká na nás. Skoro to z něj dělá menšího debila," pousmála jsem se takřka sladce a jednou přikývla hlavou. Možná bysem si to upálení zasloužila spíš já, ale to bysem si pak taky nic neužila z těch dalších táboráčků, že jo. A sezóna teprve začíná. Tiše jsem si povzdechla, zatímco jsem se na moment zadívala na své tlapy. S tím, že jsme tu měly skvělou společnost v podobě odrostlého vlčete, co zářilo energií osiny v zadku, se mi zrovna nechtělo pouštět do chvilek slabosti nebo vyznávání své zvrácené chutě na partnery, ale... ale fakt moc jsem chtěla. Není mi fuk to, co jsem udělala, vzkázala jsem pohledem Cynthii, i když mé oči byly pořád ještě zabořené v hlíně.
"Táááákže," protáhla jsem líně slovo, zatímco jsem se snažila tvářit, jako že vím, co sakra vecpat hned za něj. No. Výborný. Znovushledání jsou nejky. "Jak... jo. No. Třeba. To je fuk. Co je novýho?" probodla jsem Cynthii pevným pohledem, zatímco jsem věděla, že mě můj hlas zcela selhal. Rozklepal se jak nějaká pubertální vlčice či co. A na tu brzo budou jiní.

Já byla teda přesvědčená, že vlče ve své hatmatilce dalo dohromady něco jiného, ale... jak tak mluvila o tom, co řekla doopravdy, začínala se mi celkem líbit. Nejsem idiot, vítězoslavně jsem se pousmála a rázem chápavě přikývla. "Jo, tak to pak jo, tomu se nedá oponovat," odsouhlasila jsem jí a nevědomky poměrně spokojeně máchla ocasem. Jsem ráda, že tu má někdo společnej názor. Blbý hory s blbečky. Sunstorm, ty jo. Kde tý je konec. Už se musela určitě minimálně třikrát omylem zabít, když tam nejsme my, abysme ji pořád tahaly z-co, překvapeně jsem pootevřela tlamu, když mi písčité vlče položilo velmi trefnou otázku. "Heh," zazubila jsem se a stále trochu v šoku zavrtěla hlavou, "Holka, to ani nechceš slyšet." Starling, můj idiotskej bratr z hor. Ale máme tam i horší, že jo.
Vlastně se mi v téhle společnosti začínalo líbit více a více. Když jsem pominula fakt, že tu stojím u Cynthie, které jsem svým bezohledným zmizením kamsi zlomila srdce, a když jsem pominula fakt, že jsme pořád nevyřešily hory mezi námi, tak... tak to celkem ušlo. Když jsem se zeptala, jakpak tráví čas, Sheya 2 se ihned ozvala s docela úsečnou odpovědí, že plánují obětovat zapšklého starce. "Uuuuu!" vydala jsem se zcela upřímným zájmem a nepatrně se pousmála na Cynthii. Ta je tak roztomilá! "To zní jako pěkný trávení času!" potvrdila jsem švitořivým hláskem malé vlčici, co mi čím dál tím více připomínala Satana, ale v tom dobrém slova smyslu, ne jako Rowena. Navíc Cynthie tento plán doplnila ještě o to, že ten zapšklý stařec je Savior, čemuž už se nedalo odolat vůbec. "Ohohoh, jak bysem mohla něčemu takovýmu odolat! Upálení Saviora, to zní fajn! A kdyby to s nim nevyšlo, před nedávnem jsem potkala jinýho starce, co se senelitou netrefil do vlastní smečky, tak... ten může jít jako náhradník," doupravila jsem s nadšením jejich plán, zatímco se můj pohled neustále snažil tázavě stočit k Cynthii. Co si o mně myslí? Že jsem bezohledná pipina, co ani neví, co udělala?

// Jen se předem omlouvám, že další post hodím asi až v úterý odpoledne ^^ Nebo večer, jestli ve vlaku nebude wifi, pardon :c Kdyby se vám chtělo rozjet více, určitě přeskočte! ^^

Jediné, co mě v téhle situaci mohlo uklidnit, bylo, že Cynthie vypadala podobně zmateně, jako jsem musela vypadat já. Páč co jinýho si říct po tak dlouhý době, než jen čau, heh. Snažila jsem se tvářit, jako že se nic neděje, zatímco mé srdce splašeně bušilo. Kdyby mě nenáviděla, tak by to řekla, ne? Nebo by to naznačila tónem nebo tak něco, ne? Jsme v pohodě. Nebo ne? Proč bysme nebyly v pohodě. My jsme v pohodě, přimhouřila jsem nepatrně oči a sklouzla pohledem kamsi ke svým tlapám, které bez mého vědomí žmoulaly nervózně pár stébel trávy. Jsme dycky v pohodě. Však... však... jsem to jen podělala. Ale to nic neznamená na tom, že jsme v pohodě. Ne? Jsme úplně v cajku. Žádný stresy. Nebo je naštvaná a nechce na mě řvát před děckem? A nebo mě prostě jen zabije. Nebo... nebo já ji, ale... nah. Jsme v pohodě. Ne? Přes svůj myšlenkový proud jsem málem přišla o kecy dalšího písčitého škvrněte, co se naskytlo v Cynthiině společnosti. Ne teda, že by to sdělení bylo kdovíjak obstojné a zásadní. Smrdim. Idiota. Hory, ok, zamračila jsem se a nepatrně zavrtěla hlavou. Jediný smrádě jseš tu ty, nechala jsem si zatím pro sebe, abych náhodou neranila kecy Sheyi 2, ale... to už se do ní pustila i samotná Cynthie. Překvapeně jsem na ni na moment zírala. Jsme dvě, zpracovávala jsem tu informaci a nevědomky zavrtěla ocasem, zatímco se má tlama roztáhla v koutcích. Jsme na to dvě. Spolu? "J-o," přidala jsem se a líně se protáhla, abych nenápadně naznačila, že i po několika dlouhých nocích strávených v depresivním lesíku jsem pořád rozhodně drsnější než tady umolousaný hadřík. My dvě. "Ale myslim, že i Cynthie by tě zvládla v poho sama. Určitě nepotřebovala mě, supr čupr záchranu, co totálně z žádnejch idiotskejch hor plnejch idiotskejch idiotů není," dodala jsem pro ujasnění situace s patřičným důrazem na slova, která by mohla pomoct Sheye 2 zpracovat zprávu, a pak se zadívala se sladkým uculením na Cynthii, aniž by mi došlo, že by se jí má poznámka o idiotskejch horách mohla dotknout. "A jakpak tu trávíte čas, dámy?" prohodila jsem, jako kdybychom zrovna tlachaly u žrádla, a spokojeně si povzdechla. Idylka se znovushledanou partnerkou a divným vlčetem, co víc si přát.

// Les ztracených duší (přes Zrádcův remízek)

Projít přes depresivní les bylo zatím to nejlepší, co se mi dneska stalo, vzhledem k tomu, že obloha se chystala k bouřce, zrovna když jsem se jo rozhodla opustit úkryt lesa. Nádhera, éňo ůňo, do háje. Jak taky jinak, že jo. S povzdechem jsem se otřásla, jak mi začal vánek provětrávat srst, a už se chystala znovu zajít do lesíka, abych se tam nějak suprově zabavila po svém, když... Cynthie? Zbystřila jsem a s nastraženýma ušima se na ni zadívala. Stála tam, jako kdyby se nic nedělo, elegantní, pěkná a silná. Cosi v břiše se mi okamžitě rozklepalo, pak to tam začalo poletovat a mávat ze strany na stranu, tak moc, že mi najednou všechno kromě mé polovičky bylo naprosto ukradené. "Cynthi-" chtěla jsem vykřiknout a v nadšení ji oslovit, jenže... to by má polovička nesměla být ve společnosti posedlého dvojčete Sheyi. Řeší skrz vlčata úplně všechno? zazubila jsem se a nepatrně zavrtěla hlavou. Tak ráda jsem ji viděla. Tak ráda bych jí i olízla líci, přitiskla se k ní, připlácla se na její bok a už nikdy se neodlepila, ale... Mamma mia, to teda jo, povzdychla jsem si a pomalu, téměř až kradmě se vydala k Cynthii.
Celou tu cestu, co se zdála téměř nekonečná, se mi čím dál tím víc motaly nohy, a kdykoliv jsem se na ně soustředila, měla jsem pocit, že ze mě úplně září aura vlka, co poprvé stojí na vlastních. A co jí jako povim? Čau, tak si jdu takhle kolem, jak to jde? Nebo... jakože... sorráč, že jsme se jakoby rozešly? Ale furt spolu jsme, nebo ne? Jakože, mně je to fuk, asi. Ale jsem v poho s chozením, jestli ti chybím nebo tak něco. Kde máš Sheyu? Jak se vede Falionovi? Já? Oh, já doslova jen pokecala s pár troskami. Dělala jsem spoustu super zábavných a zajímavých věcí a tak. Totálně je mi skvěle. Rozhodně nejsem nakrknutá jak prase. Můj výraz byl čímdál tím křečovitější, ale byla jsem už příliš blízko na to, abych se s tím nějak patlala. A příliš blízko na to, abych mohla zdrhnout. "Čáu," dostala jsem ze sebe a se svůdným úšklebkem se zcela ležérně položila do trávy. Entré tři z desíti, tohlencto.

Čím dál znechuceněji jsem zírala na Staříka, co se rozhodl, že bude za každou cenu vypadat jako mistr sympaťák, hodňouš a kdoví co ještě. Jo? Jenže na mě tohle neplatí. To si hraj na svou starou, já takový jako ty znám. To je samý cukr sem a lichotka a slušnost támhle, a pak najednou se z vlka vyklube stoprocentní kreßén, co povraždí půlku smečky, to víš, že jo, nepatrně jsem na něj vycenila zuby, když už mi tak po sté poděkoval, a zavrtěla hlavou. "Ale není zač, nic se nestalo! Za málo! Potěšení na mé straně! Tlapu líbám!" zahulákala jsem za ním, když už se konečně rozhodl vydat pryč k té své pohořelé smečce, a otráveně si odfrkla. To je fakt matroš tohlencto, tyjo. Takovejch je tu nějak moc, protočila jsem očima a líně se protáhla. Vlkovi dalo napravování světa, vyrovnávání životní rovnováhy, připravování vlčat na to, že svět není fér a... tyhle věci, to dalo všechno pořádně zabrat. Hlavně psychicky, poněvadž mé nitro zcela jasně sálalo nenávistí, naštvaností a velmi specifickou chutí do něčeho minimálně třikrát kopnout, dokud tomu nepoteče krev na všechny strany. Další báječný den, povzdechla jsem si a pohledem, který byl připraven upražit všechno živé, se rozhlédla kolem.
Byla jsem v zapadákově o něco větším, než byla naše smečka, kterou Cynthie se Sheyou tak zbožňovaly, a bylo mi tu dobře. Přímo skvěle, do háje, zavrčela jsem, zatímco se mi v srdci začínala ozývat bolest. Však mi nic nechybělo, nebo jo? Ne. Vystačim si. Kdo je potřebuje. Kdo potřebuje domov a lásku, když má mě, pff. Zaťala jsem zuby a zavrtěla hlavou. Asi jsem si nikdy nehodlala přiznat, že bych všechno chtěla vrátit zpátky.

// Údolí morény (přes Zrádcův remízek)

Upřímně jsem nečekala, že tahle dvojice svatoušků skočí na špek úplně všemu, co řeknu, když jsem vypadla ze střehu a můj úšklebek byl i jen při drobném soustředění naprosto nepřehlédnutelný, ale... Pff, pořád to v sobě mám, pomyslně jsem se spokojeně poplácala po rameni a sledovala, jak se v obou vlcích probouzí panika. Bylo hezké přihlížet jejich náhlému zmatku. U mlčenlivého pidižvýka se dokonce snad i něco zlomilo, jak ze sebe vyloudil pár slůvek. A jeho velký tatík, no... Pokrčila jsem rameny, když se duchaplně zeptal, jak ten jejich les s podělaným jménem vyhořel. "Hádám, že chytl? To dřevo vobčas dělá, znáš to, že jo... Nejdřív je to jen nenápadná jiskra a pak bum, všichni kámoši v plamenech," prohlásila jsem s lhostejností a snažila se příliš nepřemýšlet nad tím, jak by se tohle asi líbilo Cynthii. Tohle, co se ze mě znovu stalo. "Slyšela jsem vo tom z druhý tlapy, takže upřímně nevim, jakej brutus to byl... Jakože, třeba ještě někoho zachráníte nebo tak," dodala jsem a se skálopevným pohledem sledovala malého pískáče, jak najednou zdrhá. Co se mu na tom jako nelíbí? Takovej hezkej, dramatickej přednes, a on hnedka takhle. S nevinným úsměvem jsem se obrátila zpět na starouše. Ten to teda taky pěkně zpracovával, úplně jsem viděla, jak se mu kouří za ušima z toho, jak ten jeho stářím zešedivělý mozeček fachá. Z posledních sil. "Hádám, že už asi víte kudy, co? Ale že se malej rozpomněl dřív, to je docela vostuda pro tebe," zhodnotila jsem jejich situaci a mírně pokývala hlavu s tichým mlasknutím k tomu. No jo. To bude senilita. Přesně proto doufám, že chcípnu mladá.