Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Cedrový háj

Budu blejt, budu blejt, celý můj žaludek se nafoukl a krk se mi pomalu tíhou gravitace skoro plazil po zemi, jak v něm lezlo na povrch zemský to, co před chvíli bylo v mém žaludku. Já na to nemam. Tady prostě zůstanem a kašlem na to, nejistě jsem se ohlédla na vlčici, co vedle mě zatím vyprávěla o tom, jak vnímá místní abnormální poměry. Úplně jsem ji nezvládala vnímat, ale něco málo jsem pochytila. Ve zkratce. Kouř špatný. Dřevo na moři. Šipko-cože? přimhouřila jsem oči a uznala, že bude mnohem jednodušší, když to nebudu moc hrotit. Tady to celkově moc nestálo za hrocení. "To vůbec nechápu, upřímně, ale zní to jako běžná věc tady," prohlásila jsem nakonec a zoufale se na svou kolegyni usmála. To je konec, do háje. Už nikam nepudu. Zůstanem tady a Cynthia za mnou přijde, až mě bude chtít vidět. Nebudu za ní dolejzat. Zrovna zachraňuje svět, já spala kdo ví jak dlouho a určitě si myslí, že jsem se na ni vybodla, když to bylo zas očividně něco způsobený tímhle připitomělým světem a jeho ještě připitomělejšími pravidly! Nikam nepudem. Ne. Tady budem. Nebo nevim. Je mi špatně, na moment se mi hůř dýchalo. "Takže... ses jakože nikdy nedozvěděla, jak to s tim kouřem dopadlo?" vydala jsem ze sebe zvratkám v krku navzdory a snažila se tvářit, že mě to upřímně zajímá. A docela i ano, protože moje velkolepé dobrodružství tu alespoň mělo nějaký hezký konec. Co jsem si tak pamatovala. Něco s bílým, hnusným, zlym králikem? zamyšleně jsem naklonila hlavu do strany. S povzdechem jsem sebou nepatrně zavrtěla a nepřestávala v cestě. Možná nám trvala déle, než by musela, ale alespoň jsme se nezastavily. Zatím.

// Západní Galtavar

// Mahtaë (sever)

Zatímco jsme se přiměřeným tempem dostávaly lesa plného docela tlustých stromů, pustila se hnědá do povídání. Jestli se to tak vůbec dá nazvat, neodpustila jsem si, zatímco jsem spolkla potřebu protočit očima. Já neměla běžně nic proti tichu, a rozhodně jsem schvalovala, že když byl vlk nižší inteligence, bylo super, když se nepouštěl do nějakých větších monologů. Jenže naše cesta se stávala rychle docela úmornou. Sice už nepršel kyselý déšť, což by za normálních okolností měla být samozřejmost, ale i tak. Já tady z toho snad chcípnu, povzdechla jsem si a přimhouřila oči. "Hm," dostala jsem ze sebe nakonec, aby hnědá nemohla tvrdit, že jsem neposlouchala. Jestli si myslíš, že se z toho posadim na zadek a budu se dál vyptávat, tak se pleteš. Já nejsem na žádnym pitomym výslechu. V duchu jsem začínala úpět bolestí. Prostě proč! Já nevim, ale kdybysem někomu cpala, že jsem umřela, tak se sakra podělim víc, nebo si to nechám pro sebe! Smrt z někoho přece nedělá středobod vesmíru! Do háje, decentně naštvaně jsem si kopla do trsu trávy. "A tady na tohle, na tyhle místní blbiny, na to si taky zvykáš?" nadhodila jsem nakonec. Ale je to naposledy, co se snažim. Takže buď mluv, nebo... nebo... chtěla jsem pohrozit něčím šíleným a děsivým, ale nakonec jsem nevěděla, co bych vlastně chtěla. Chtěla jsem, aby vlčice mluvila? Nebo aby byla zticha? Chci vůbec vidět Cynthii? polkla jsem a cítila, jak se mi v žaludku tvoří podivná směs nervozity a nadšení. Budu blejt, uvědomila jsem si nakonec a nenápadně, aniž by to moje drahá, upovídaná společnice postřehla, odklonila náš směr trochu stranou od našeho cíle, abych získala více času.

// Velké vlčí jezero

"Taky bysem řekla!" odsouhlasila jsem vlčici pochvalu a nepatrně u toho hrdě zamávala ocasem. Rozhodně to byl dobrý plán. Decentně sebevražedný a hodně spoléhací na svaly, kterých jsem po svém šlofíku neměla tolik, kolik bych chtěla, ale... šlo o Cynthii, takže jsem neměla jediný důvod, proč se na tuhle makačku vybodnout. "Pff, budem raz dva tam," dodala jsem ještě poslední povzbudivá slova a už už se chystala vyrazit, jenže to vlčice prohlásila další z jejích hlášek, které bych jí nejradši nechala sežrat, kdybych teda zrovna nutně nepotřebovala, aby se mnou šla za Cynthií. Páč já jsem ta, co se tady vybavuje na dešti, že jo. Ti dám, nemá cenu. Já tu nezdržuju. A já nejsem ta, co z ní lezou informace jak z mývala se zácpou. Nebejt mě, tak tu pořád jen vejráš v dešti a nevíš prd. Elegantně jsem se narovnala a pokývala hlavou. Nemá cenu řešit takovýhle kecy. "Moudrá slova, má drahá!" odsouhlasila jsem a poměrně rychlým tempem vyrazila podél řeky vzhůru k prameni. Nešla jsem zase až tak rychle, abychom neztratily drahocennou energiii už nyní, ale dost rychle na to, aby na nás spadalo víc kapek než obvykle. Debilní deštíček, zamračila jsem se a cítila, jak mě svědí zátylek. "Takže..." prohlásila jsem nakonec, když mi připadalo, že kapot deště je ještě o něco otravnější než pokec s mou duchapřítomnou společnicí, "Druhá smrt a na cestě na třetí?" Zvědavě jsem se na ni podívala. Určitě byla mladší než já se Cynthií, což bylo samozřejmě náročné, protože my byly sexy mladé šťabajzny, a rozhodně nevypadala na věk, kdy by někdo stihl dvakrát umřít. Snad má nějakou temnou minulost nebo tak něco, zastřihala jsem ušima a skoro nepostřehnutelně kývnula směrem k lesíku, co byl po naší straně. Nejsem žádnej průvodce, pff.

// Cedrový háj

Decentně chvástavě jsem se zazubila, když se má neznalá neznámá podivila, že vím, kde Smrt bydlí. "Jak jsem řikala, má moc ráda mazlení! Jasně, že vim, kde bydlí!" zašklebila jsem se spokojeně a doufala, že tímhle na mé poměry povedeným žertíkem potěším i svou společnici, která asi ze Smrti měla dost nahnáno. A kdo ne, že jo. Babizna hnusná. Vlčice vedle mě navíc začala počítat naše síly, což nevypadalo moc slibně. Jasně, taky jsem poznala, že my dvě proti Smrti nic nezmůžeme, ale... "Třesky plesky!" zabrblala jsem a odmítavě zavrtěla hlavou. Tak prostě chcípnem, a co má jako bejt. Teď jsi umřela a v poho! Jaká je pravděpodobnost, že by to tentokrát nevyšlo! Zalapala jsem chvíli po dechu, jak jsem nevěděla, co dál ještě říct. Celkově, na povzbuzování kohokoliv byla hlavně Cynthie. Já byla spíš... na kazení vyhlídek, možná? Ale určitě jsem někdy někoho dokázala povzbudit, pff. Třeba... někdy... Sheyu? Nějak jako že doprovodně k Cynthii? Ale nějaký menší povzbuzení to bylo určitě. Tak nějak. Povzdechla jsem si a trochu rozpačitě na moment vypoulela oči. "Minimálně to můžem obmrknout, ne?" dostala jsem ze sebe nakonec a pokusila se i o něco, co vypadalo jako úsměv v posmrtné křeči, "Co by se tak asi mohlo stát!" Nezbývalo mi toho moc jiného, než naprosto ignorovat nebezpečí. A tak trochu možná vsadit život své společnice. Ale můžu já snad za to, že se vybodla na Cynthii a nepomohla jí dodělat tuhle ptákovinu? Ne, nemůžu! Odfrkla jsem si pro sebe a ani trochu nenaslouchala svědomí, které mi našeptávalo, že hlavní vlk, kdo se tu na Cynthii vybodl, jsem byla já. "Dokonce už se mi v hlavě rodí plán! Dojdeme ke Smrti, budem hledat ten jejich průchod, případně jim ho z těch materiálů, cos říkala, že ten blbeček sháněl, postavíme tady, a bum! Je to. Jednoduchý. Pak přijde ještě bitka se Smrtí, hádám. Ale tak... ten, kdo by se k ní přidal, musí bejt úplnej magor, takže hádám, že namakanci to zrovna nebudou? Vypadal ten tvůj zrzavej patolízal namakaně?" přimhouřila jsem oči a zadívala se na vlčici. Nebo nejsou magoři a spíš géniové, co si zachránili zadek. Ale to by Cynthii asi zabilo, bejt pro jednou nespravedlivá a zachránit si krk.

Tak trochu jsem doufala, že má společnice bude naprosto tupá a nebude mít vůbec ponětí o tom, kde se Život normálně vyskytuje. Jenže ona to věděla. Tak takhle možnost jde do háje, ok. Nervózně jsem polkla a dodala: "Jo, písečné hory docela seděj." Sakra, zamručela jsem si pro sebe a skoro se začala místo v tom báječném dešti válet ve vlastní neschopnosti. "Louka s lesem!" chytla jsem se jejích dalších slov a párkrát přikývla, bez jakékoliv známky ironie. To je fakt geniální, ty jo, zamručela jsem si jen pro sebe a zoufale se rozhlížela. O místním zapadákově jsem toho nevěděla zas tak moc, ale měla jsem takový neblahý pocit, že louk s lesem tu bude dost. "Nějaký bližší popis toho, jak to tam vypadalo, tě nenapadne? Třeba jakej to byl les? Jaký kytky rostly na tý louce? Nerozpoznalas něco v okolí?" zkoušela jsem ji dál vyslýchat, ale tak nějak už jsem si uměla představit, že zbývá jen pár možností: využít portál a dostat se skrz prasácké magické cestování tam, kam chci, nebo prozkoumat všechny lesy s loukama. Do toho druhého se mi chtělo o malilinkato víc.
Což bylo moje jediné štěstí, poněvadž jestli má společnost něco uměla, bylo to boření nadějí. "Portál, průchod, neumim," mávla jsem tlapou a snažila se alespoň předstírat, že to gesto nepůsobilo rezignovaně. Ještě něco, co by se dneska mohlo podělat? Sotva vstanu a všechno jde zas do kytek. Sklopila jsem uši a cítila se na pohodlné skulení se do klubíčka a naříkání nad tím, jak nemůžu být s tou, která pro mě znamenala nejvíc. Docela dobře jsem si uměla představit, jak pohodlné by bylo nikdy nepřestat brečet, když... "Jo?!" vykníkla jsem nepřirozeně vysokým hlasem a můj ocas se na moment rozmával. Konečně se z téhle ženské taky dostalo něco užitečného. Teda kromě celé té věci o Cynthii. "Takže mířej ke Smrti!" vykřikla jsem ještě a probodla vlčici pohledem, jako kdyby to automaticky mělo znamenat, že se zvedne na nohy a půjde dodělat svou prácičku. Společně se mnou. A stejně to zas odedřu já. "Fajn, to je super. Dobrý," zkonstatovala jsem spokojeně a líně se rozešla směrem, kde jsem si matně vzpomínala, že je Smrt. Jo, někde po týhle řece ještě trochu výš, pak jakoby k Ragaru a pak někam do zarostlejch lesů. Jednoduchý. Nemohla jsem se ubránit vlně optimismu, která mi umožnila alespoň na moment ignorovat vlčici a její povídání o umírání. "Není zač, není zač," zamumlala jsem jen a nepatrně pokynula hlavou. "Jdeš?" pobídla jsem ji a dovolila si ztratit další drahocenný čas tím, že jsem vyčkala na její odpověď. Koneckonců to byla její práce, já se na Cynthii uprostřed bitky pro blbečky nevybodla. Jestli nepudeš, dokopu tě tam, rozhodla jsem se s úsměvem.

Neměla jsem nejmenší ponětí, čím jsem si zasloužila, aby vlčice nevyužila mé slabosti. Zatím, připomněla jsem si a dál držela svůj dech pod kontrolou. Nejspíš může umřít, zaťala jsem v napětí zuby a dál poslouchala, jako poslušné vlčátko u pohádky na dobrou noc. Až na to, že ta většinou neobsahovala smrtelné nebezpečí. Jenže ona neví, kdo Cynthie je. Ona neví, co všechno zvládne. Ta přežije nás všechny. Určo. Rozhodně. Chtěla jsem se poměrně zoufale přesvědčit o tom, že je má, nejspíš dlouho neviděná, polovička v pořádku, ale moc mi to nešlo. Co když toho má pokrk. Co když jsou všichni, co jí tam pomáhaj, neschopáci a tuhý? Zas je osud všech místních balíků na jejích zádech. "Počkej, počkej, počkej!" zadrhla jsem ji, než mi došlo, že to zase nebylo úplně přiměřené chování. "Počkej," zopakovala jsem o něco klidněji a přimhouřila oči. "Ty... jakože jinak víš, kde má Život bejvák, a nevíš, kde je Život teď? Nebo nevíš, kde bydlí, páč ses tam prostě teleportovala?" Což je podle všeho tady úplně běžný, jak taky jinak, že jo. Brzy tu všichni pojdou na obezitu, páč všichni budou lítat portálama jak mouchy. Netušila jsem, co moc dělat. Věděla jsem, jak být otravná a jak jakž takž páchat násilí, ale stopování, nebo snad znalosti místní krajiny, nepatřily k mým silným stránkám. Ach jo, povzdechla jsem si v duchu a skoro cítila, jako kdybych se měnila na poslušnou ovečku. "Nebo myslíš, že bysme za ní mohly skrz ten portál? Tak nějak portály fungujou, že jo?" dostala jsem ze sebe a nepatrně sebou opovrhovala, jak naivně a zoufale to muselo znít.
"A... ha," přikývla jsem o něco otupěleji na její další informace o tom, jaké to je umřít. "Takže prostě jen vstaneš? Tady fakt kašlou na všechno. Prší si tu bordel a když někdo umře, tak ne pořádně," zavrtěla jsem hlavou, "Teda, nic ve zlym. Vítej zpátky mezi námi, živými šťastlivci, co tu moknou v kyselině." Klasika, sykla jsem si pro sebe.

Páč já mám vždycky štěstí na nějakýho místního toho, že jo, tajtrlika, zakroutila jsem hlavou, zatímco jsem se snažila zakrýt své decentní znechucení. "My že si nerozumíme?" vydechla jsem raněně a už už se do vlčice chtěla znovu pustit, ale ta mi tak nějak nehodlala dát další příležitost. Překvapivě se rozkecala a rozhodla se, že mi vysvětlí, co je vůbec Smrt zač, ale... Cože. Co?! Na tom ani tak nezáleželo. "Vybodni se na Smrt! KDE MÁŠ CYNTHII?!" vyhrkla jsem a napjatě k vlčici přiskočila. Nebylo to zrovna to nejlepší sebeovládání, jaké bych mohla předvést, ale na tom příliš nezáleželo. Já tuhle debilní zem jednou zabiju. Vole. Já tu z toho chcípnu! Co to- proč do háje- netrpělivě jsem poslouchala každé slovo mé, tentokrát už doopravdy celkem drahé, společnice, a snažila se u toho příliš nevrtět. "Jak jako žes umřela! Může Cynthie umřít?!" zakřičela jsem na ni a vycenila zuby. Tady by se už určitě hodilo projevit víc soucitu, úplně jsem nebyla na to, aby vlci umírali a nikdo s nima nesoucítil, ale... vlčice přede mnou byla vlk jak buk, nebo jak se to říká, takže jsem jí mohla projevit soustrast až později. "Kde je Cynthie? Kde je ten podělanej Život? Je přímo tam nahoře, nebo někde jinde? Proč jsi ji nezachránila?!" Do háje. Do háje. Samozřejmě, že jsem tušila, že Cynthie bude kopat zadky, protože to bylo to, co jí šlo nejlépe. Ale nějak se mi nelíbila představa toho, že je namočená do dalšího nebezpečí při řešení místních naprosto nadprůměrně se vyskytujících ptákovin. Chtěla jsem hned běžet pryč. Makat a pomoct jí. Kopat zadky společně. A možná ji trochu zachránit, kdyby bylo třeba.
Je v pohodě. Je v poho. Ona to zvládá. Vždycky. Pokusila jsem se uklidnit. Soustředila jsem se na svůj dech, který se musel co nejdřív zpomalit, a nepatrně si protáhla krk. Cynthie to má úpe v klidu pod kontrolou. Pohodička. Je to velká holka. "Upřímnou soustrast k tvý smrti," dodala jsem nakonec a nepatrně si odkašlala. "Co kdybys mi pověděla, jaký z toho máš pocity a tak, zatímco půjdeme mrknout na to, jak ten PSYCHOPAT DEBILNÍ-" probodla jsem pohledem nebesa, jako kdyby se tam ten bělouš mohl zrovna válet, "Život nijak neohrožuje Cynthii, hm? Zní to dobře?" Páč mi určitě pomůže, jen tak, že jo. "Pro Cynthii," přidala jsem nakonec, protože mi nepřišlo na místě, abych se omlouvala za každou prkotinu. Pro Cynthii.

Nemohla jsem si odpustit nadšené zastřihání ušima, když se má společnice konečně pustila z řetězu a dokonce použila jinou intonaci než tu, co připomíná několik dnů chcíplýho chrobáka, co ho vlk občas potká na cestě. "Neříkej, drahá přítelkyně!" vykřikla jsem zcela zděšeně a dramaticky si na moment odložila tlapu na čelo, jako kdybych měla z téhle novinky za chvíli omdlít. Asi jí nikdo nepověděl, že sopky občas vybuchujou samy? Nebo nevim, jestli místní potřebují i na takovou kravinu božstvo, aby si vysvětlili ty nejprimitivnější kraviny, tak prosim, ale... do háje. "A za tenhle májovej deštík?" udiveně jsem zamrkala a zavrtěla zklamaně hlavou, "Ne ne, to mi neříkej. To mi netvrď, to nemůže být pravda! Že by tahle Smrt..." Rozpačitě jsem přešlápla na místě. "Lávová bestie!" vyhrkla jsem ještě o něco zděšeněji, "To snad ani není možné!" Ona má nějakou úchylku na lávu? Nebo chuděra šla kolem sopky a teď z toho má nahnáno? Je vůbec morální si z ní dělat pak dělat prču? Možná trošku. Ale! Ale... chm, přimhouřila jsem na moment oči. Nechtělo se mi vzdávat takového pozdvižení úplně zadarmo, ale taky jsem neměla extra radost z dobírání si někoho, koho by si nabral i ten největší amatér. A asi mám bejt lepší. Fajn. Super. "Hele... a ty... máš jako že problém s lávou nebo tak něco?" zeptala jsem se o něco vážněji a nejistě si ji prohlížela. Nelíbila se mi představa, že se drahá Makovice rozjede a použije mou milost proti mně, ale... co jsem s ní asi tak měla dělat. S magorem.

Hlavička, má drahá společnice, která fungovala jako duha do tohohle pitomýho deště, mě nutila zářit jak sluníčko. Takže nevíš, blbko, ucedila jsem si pro sebe, zatímco jsem překvapeně vydechla, když se mi snažila vysvětlit, jakou smrt má na mysli. "Ah tak!" dodala jsem, abych si získala trochu času. Jak jako bohyni? Myslí tu... tamtu? Jak jako názor na ni? Mně stačil Život, kterej si taky hraje na to, že má všechno. A ještě má tak pitomý jméno. "To musíš příště trochu specifikovat, ty trdýlko jedno!" uculila jsem se a už se skoro natáhla po vlčici, abych ji velmi pečovatelsky šťouchla do boku, jenže byla dost daleko a mně se na ni ani nějak extra sahat nechtělo. Radši bych se přimáčkla k Cynthii a nikdy ji nepustila, ale asi jsem nemohla mít všechno. "Tahle Smrt je učiněný zlatíčko! U-či-ně-ný!" rozbásnila jsem je a celá rozohněná začala alespoň polonapřaženou tlapou mávat kolem sebe. "Prý má nejradši vlčice, co se k ní hned při příchodu přitulej! Já na tohle osahávání moc nejsem, tak jsem se jí docela dotkla, když jsem tam byla poprvý. Musela jsem jí pomáhat utírat slzy, používat chlácholivá slůvka a tak, znáš to přece sama!" pokývala jsem několikrát a zasněně se zadívala do deště před námi, který mě otravoval čím dál tím víc. "Že jsi to ty, drahá přítelkyně, prozradím ti hlavní trik!" špitla jsem a spiklenecky se nahnula blíže k vlčici. Tohle je to největší tajemství, ty jo! Oni tu fakt maj všechno. Jsou z toho úplně vymydlený. "Mazlení! Mazlení je základ!" prohlásila jsem a zase se oddálila, abych přidala svým slovům na důležitosti. Přeber si to sama. A jestli na mě sáhneš... spokojeně jsem se pousmála, tak bude kopanice.

S nejsladším výrazem jsem vyčkávala, až se vlčice vyjádří, nejlépe nějakým přehnaně podrážděným způsobem, který by zcela ospravedlnil to, že mám takové maličké nutkání někomu vyrýt do ksichtu svou tlapu, jenže ona jen líně odpověděla, že pochybuje, že má chuť na koupání. Výborný, takže je jedna z těch, co jí to musim ještě vysvětlit, aby jí to vůbec trklo. "Co prosím? Ty v tuhle chvíli nemáš chuť na koupání?" vydechla jsem s udiveným výrazem a dotčeně se chytila tlapou za hrdlo. Strašně moc jsem doufala, že z ní konečně něco dostanu. Cokoliv. Nějakou nadávku. Podržádění. Nevrlost. Cokoliv, čeho bych se mohla chytnout. Rozhodně jsem ale nedoufala ve filozofickou otázkou.
Do háje, zaťala jsem zuby, aby nešlo prokouknout, jak moc ji už teď nesnáším, a mile přikývla. "Ó, takže ty jseš jedna z těch, co maj něco v makovici?" obdivně jsem prohlásila, aby bylo slyšet, jak moc mě tahle informace překvapila, a uznale přikývla. "Jestli chceš slyšet můj názor, tak na každýho to někdy přijde. A prostě to tak je. Jednu chvíli jseš, a pak už ne," zamumlala jsem polozamyšleně, než jsem přešla zpátky do své role. "Ale to asi už víš, že, hlavičko?" uculila jsem se a zvědavě zamrkala. No tak, prosim. Fakt to potřebuju. Trochu se naštvi, ne? To by tě to zabilo?

// Velké houští (přes Řeku Mahtaë (jih))

Paráda, to je fakt výtečný, zamručela jsem si pro sebe, zatímco můj kožich, který už nebyl od nechutných slin značících vydatný spánek, během okamžiku zapatlal déšť do nepoznatelné splíhnutiny. Až mě Cynthie uvidí, určitě se posadí na zadek. A pak si všimne toho, jak vypadám, a posadí se z toho na zadek, ušklíbla jsem se pro sebe a mimoděk se otřásla, jako kdyby to mohlo spravit celou mou fasádu. Pořád je to lehkej nadprůměr, že jo? přimhouřila jsem zamyšleně oči a znovu se po chvíli otřásla. Tenhle déšť nebyl zrovna ten druh letního osvěžujícího deštíčku, co vlka pohladí na těle a duši a kdesi cosi. Tohle ne. Tohle byla zase nějaká místní... Blbina. To nepochopíš, proč tu maj ve všem takovej bordel. Měly jsme se odstěhovat už dávno. Někam do háje. Falion si určitě pláchl kamsi do teplejch krajin a my... my se tu v létě budeme patlat s tímhle kyseloušem. Při vzpomínce na existenci své bývalé alfy, a ještě ke všemu při vzpomínce na to, že jsem vůbec někdy byla tak blbá na to, abych šla do smečky, jsem zaťala zuby. Vztek se ve mně rychle začal hromadit a kromě řvaní do deště jako blázen mě nenapadal jediný způsob, jak si elegantně od svých emocí pomoci, dokud...
Báječný, zazubila jsem se a nepatrně zamávala ocasem. Měla jsem to potěšení vylézt z křoví a okamžitě při tomhle počasí najít nějakou vlčici, co určitě taky hýřila pozitivitou jako ostatní blázni tady. "Ó, zdravíčko!" zašvitořila jsem s líbezným úsměvem a co s nejmenším zájmem o déšť si přisedla poblíž vlčice. "Vyrazila sis na anuální koupačku?" zeptala jsem se co nejpřátelštějším tónem a v duchu upřímně doufala, že dostanu v jedné reakci cizinky výmluvu, proč někoho zmlátit na hromádku.

Celkem zmateně jsem sebou trhla a zamžourala kolem sebe. Přísahala bych, že jsem nespala, ale podle všeho jo, protože jsem si nedokázala vzpomenout na jedinou věc předtím, než jsem si začala utírat slinu z tlamy. "Chmpf," oddychla jsem si, zatímco jsem líně převalovala zubní plak, co mi, na rozdíl od všech mých slin, v tlamě zůstal. Chmpfffff, zopakovala jsem si v hlavě, zatímco si mé oči navykaly na denní světlo. Rozhodně jsem spala. I když jsem nevěděla proč. Rozhodně jsem si nepamatovala, že bych byla jakkoliv unavená. To bude zas nějakej jejich debilismus, vole, zamračila jsem se naštvaně na křoví vedle sebe. Bylo to to jediné vysvětlení, co dávalo smysl. Všechno se tu zase na chvíli podělalo a někdo se rozhodl, že by byla hrozná prča, kdyby si náhodní vlci dáchnuli tak na deset let, dokud někdo nezlomí ó mocnou kletbu, nebo nezabije slunce nebo tak něco. Buď to, nebo jsem přestávala mít kontrolu nad svými tělesnými potřebami, což se mi líbilo ještě o špetku méně. Tady je to fakt na hlavu. Všichni jsou tu na hlavu, vycenila jsem naštvaně zuby, jako kdybych to chtěla dát sežrat prvnímu vlkovi, co se tu zjeví.
Jenže kolem bylo jen křoví, které stálo taky dost za prd. A kde je vůbec Cynthie? natočila jsem hlavu zmateně do strany a pro jednou necítila jen čistý vztek, ale i něco málo k tomu. Určitě šla někam kopat zadky, aby mě zachránila, vysvětlila jsem si její nepřítomnost a celkem spokojeně si do toho pokývala, jako že to dává smysl. V tomhle světě, kde dával smysl maximálně náš vztah, se nedalo na nic jiného spolehnout. Navíc se mi líbila představa své ladné polovičky, jak mlátí a kope do všeho, co vidí. Joooo, spokojeně jsem se uculila a pomalu se začala protahovat. Ne že by se mi teda někam chtělo, obzvlášť, když to vypadalo, že je venku zase nějaké supr dupr počasí, ale... asi jsem nechtěla, aby mě Cynthie spatřila, jak si tu válím šunky. Teď, když jsem byla vzhůru, jsem se mohla jít pomstít nebo tak něco sama. Naposledy jsem si otřela tlapou všechny zaschlé artefakty, co se mi přilepily během bohatého spánku na ksicht, a ladně vykročila do nechutného deště.

// Řeka Mahtaë (přes jih) (na sever)

Když jsme se tak se Cynthií laškovně bavily o intimních záležitostech, totiž, o mém božanovi-kasanovi a o Cynthiiným "někom tak božím, aby s náma mohl do trojky", zjevil se u nás ve křoví i Starling. Pfco, strunula jsem na moment a pokusila se tvářit, jako že jsme tu probíraly, nevím co, počasí nebo tak. Zásadně jsem si přikázala vyhnout se Cynthiinýmu obličeji, protože pak bych už asi nezastavila podivný pocit smíchu, co se mi rodil na plicích. "Starlingu!" vykřikla jsem nakonec a hrdě se zazubila, už už se nadechující, že si ho budu dobírat s něčím takovým, že jde zrovna čas, protože udělujeme ceny ze soutěže "brácha roku" a on je mezi nominovanými nebo tak něco na ten způsob, ale... na to byl můj bratr příliš rychlý. "Jo, tak to pak jo," odsouhlasila jsem mu, když řekl, že jen prochází, a s poměrně chladným přikývnutím se chystala čekat, až teda laskavě projde a nechá nás být. To by byl taky zázrak, kdyby sis na mě někdy udělal čas, že jo? Tiše jsem si odfrkla, když se k nám otočil zády. Neuměl jsi to ani jako malej harant, tak jak bys moh' teď, co? Fakt sourozenec za všechny prachy.
Otráveně jsem se zadívala do země a chystala si další debilní kecy, které si pomyslet na Starlingův účet, jenže to by mě nesměl překvapit tím, že by se pro jednou fakt rozhodl si se mnou promluvit. "Co?" zeptala jsem se zcela intelektuálně a překvapeně zamrakala na svého i běžně poťouchlého bratra, který se ale rozhodl, že se mi tentokrát omluví za celou svou existenci. "Uh... tak dík? Omluva přijata?" nejistě jsem si ho prohlížela. V očích měl bolest, nebo snad výčitky svědomí z toho, jak špatným bráchou byl, ale... nějak se mi to celé nezdálo. "Uh, jakože, mně by stačilo, kdybys na mě během svýho života míň kašlal, víš jak, ale... slyšet omluvu taky ujde?" přimhouřila jsem oči a nepatrně se pokusila o úsměv, jen... to celé bylo podezřelé. Divné. Možná je to nějaká sázka, co projel? Severka ho sem určitě nedokopala. A sám by snad taky nepřišel, ne? "Nesežral jsi něco divn-" chystala jsem se zeptat na jeho stav, jenže jeho další slova mi v tom úplně zabránila. Cože, zalapala jsem po dechu a okamžitě bleskla pohledem po Cynthii. Ragar je... rozpadlej? S děsem jsem sledovala její oči. Byl to její domov. Její místo, se kterým se chtěla rozloučit. Místo, kde byla paní důležitá, ne-li paní-na-které-to-všechno-závisí. A všechno bylo pryč. "To mě mrzí," špitla jsem rychle, spíš k Cynthii než ke Starlingovi, a nervózně přešlápla na místě. Ten se navíc ještě pustil do bájení o rodině, o tom, jak je Cynthie moje rodina a- Jak to vůbec ví? Rychle jsem odhlédla od Cynthie zpátky k němu. To to bylo vidět? Do háje. Takže on se přišel omluvit, páč jsem lesba? To jsem měla být lesba už dřív. Nebo- nebo cože. "Cože," dostala jsem ze sebe po všech inteligenčních procesech a překvapeně zavrtěla hlavou. Na víc jsem se nějak zmohnout nedokázala.

Spokojeně jsem se zakřenila, když do mě Cynthie téměř okamžitě strčila s tím, že přece už vlče má. "To jo, ale já myslim mít vlčata jakože mít... chápeš. Tentononc. Myslíš, že Sheya už se s někým takhle rozjela? Páč sakra, to bysem se cítila zahanbeně. Ale zároveň... asi jsem lesba, takže nic," pokrčila jsem rameny a usmívala se, i když jsem možná měla decentně řešit to, že jako druhá, poněkud náhradní, neúplná matka Sheyi bych se neměla tak zaujatě zabývat jejím sexuálním životem, ale... kdo mě mohl zastavit? Cynthie? Možná Cynthie. Taky si ale někdy vrznem. Nějak. Co já vim. Kdo potřebuje pindíky, pff. Prudce jsem zavrtěla hlavou a zazubila se, jen abych zahnala ty divoké myšlenky, co se mi zrodily v hlavě. Bylo to nechutný, myslet na něco takového, když jsem po tak dlouhé době byla s někým, koho jsem doopravdy hluboce milovala. Ale ani tentokrát mě nikdo moc nemohl zastavit. Teda, až na Cynthii. Ta zrovna mluvila o tom, jak bychom potřebovali někoho dalšího, což byl skutečně celkem problém. "Hm," přimhouřila jsem oči a její moudrá slova odkývala, "To jo. A navíc bysem zbila každýho, kdo by na tebe jen sáhl. Nebo koukl. Nebo obojí! Všichni nápadníci by skončili nakopaní na hromádce!" A navíc vlče nechci. To bysem jako kojila? Nebo se dívala na Cynthii, jak kojí? A kdo by kopal zadky, kdybysme měly břicha jak pumlíče, co? Hnus. A ještě by tomu předcházel nějakej hošan s pipíkem, kterej by se musel kdovíjak přemáhat. To zní doopravdy jako výhra, ty jo. Že na to neskočíme hned. "Myslim, že bysme musely sehnat nějakou chlapskou verzi tebe, jinak je to v háji," nabídla jsem řešení a, i když Cynthia-samec zněl lépe než jakýkoliv jiný, pořád to nebylo ono. "Ale ty jseš prostě lepší. Tak... si asi necháme Sheyu a necháme to bejt, dokud se nám tu nezjeví nějakej božan-kasanova." A to nebude nikdy. Takže pohodička, uculila jsem se na svou partnerku a hravě ji zatahala za ucho.

Bylo celkem těžké nezahihňat se jako vlče, když mluvila o tom, jak má budoucí láska, co s ní strávím celý život, bude občas kravka, ale jinak hustá. To je moje holka! zazubila jsem se a hned na to se zase hluboce uklonila před viděním mocné vědmy. "Óóó!" vykřikla jsem k nebesům a přitiskla tlapu k srdci. "Srdce mi plesá z tvých zpráv, vědmo!" vydechla jsem a upřímně, na tomhle ani moc lží nebylo. Cynthia sice nebyla tak úplně vědma, ale život s ní... z toho jednomu zaplesalo srdíčko. Ne že bych byla nějaká měkkota. Já byla drsná, součást hustého dua, co kopalo zadky, ale... občas, jen na chviličku, jsem potřebovala dělat jen to, že jsem se přitiskla k její srsti a cítila její lásku. Ale drsným způsobem, samozřejmě.
S uculením jsem ji olízla ještě jednou, když odvětila, že má krásná budoucnost je na dosah tlapy, a rovnou se o ni i otřela celou lící. Potřebovala jsem cítit její dotyk, plně se v něm vyválet a nikdy se ho nezbavit. Jsme slaďouši, ale život je takovej. Hádám. Zazubila jsem se a konečně, po tak dlouhé době, kdy jsem jen nasupěně chodila kolem a ničila životy náhodným vlkům, konečně jsem se cítila šťastně. Spokojeně. Ale co by to bylo, kdybychom si to užily nějak moc, že jo. "Je fakt, že by asi bylo blbý, kdyby Sheya měla vlčata dřív než její máma," prohlásila jsem s hranou vážností a zadívala se na Cynthii, než jsem propukla ve smích.