Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Loterie 14

Ten tunel to asi udělal naschvál. Určitě tu nebyl, ale pak si řekl: „Tak já ji teda ponížím, ono to jinak asi nepůjde!“ a náhle se objevil. Fakt skvělý, zamračila jsem se na tu díru o velikosti vlka v křoví, ale vypadalo to, že si z toho nic nedělá. Ona ta díra vlastně celkově nic nedělala, jen tam byla. Znovu jsem se na ni zamračila a pak se vrátila s drobným úsměvem k Whiskeymu, našemu stávkovému kapitánovi. Není vůbec špatný, uvědomila jsem si při pohledu na něj. Vlastně ani jednou neudělal nic zlého a... je milý. Usmívá se. Omlouvá se. On... není zlý? poněkud zkoumavě jsem si ho prohlížela. Jeho tlama vypadala, že na mne něco říká, ale já se soustředila hlavně na jeho oči. Nevypadaly jako oči někoho, kdo ubližuje druhým. Ale to se ještě uvidí, odhodlaně a výhružně jsem na ně přikývla, a pak se vrátila ke slovům Whiskeyho. „Cože?“ zeptala jsem se, zatímco mi pomalu docházelo, co to vlastně říkal. „Jo. Jasně. Test výdrže a odolnosti jsme podstoupili s naprosto bravurným odhodláním!“ zdvihla jsem mírně hlavu a začala ho obcházet, jako kdybych mu dávala o naší výpravě nějaké hlášení a kázání v jednom. „Uznávám, že jsme měli ztráty. Avšak všichni jsme věděli, co nás čeká. Všichni jsme věděli, že před námi stojí nesplnitelný úkol. Všichni jsme věděli, že někteří z nás se domů nevrátí. Každý, kdo zůstal v poli, totiž křoví, ví, že nezemřel nadarmo. Jsme hrdinové, mí drazí spoluprotikřováci!“ zvolala jsem a očekávala aplaus. Ale vzhledem k tomu, že jsem při své řeči mluvila, totiž kázala, i na sebe, posadila jsem se hned vedle Whiskeyho a začala jásat. „Jooo! Jupíí! Hurá!“ mávala jsem nadšeně ocasem a občas mírně povyskočila. Během jásání jsem se ještě stihla k Whiskeymu trochu naklonit hlavou a jakoby mimochodem mu zašeptat: „Nikdy jsem nemyslela, že se toho dne dožiju.“ Abych pak ještě víc rozjásala svůj (a vlastně i sebe) dav, začala jsem do Whiskeyho nenápadně šťouchat. „Hip, hip,“ šťouchnutí.

// Loterie 13

A Whiskey to schválil! Hrdě jsem vykročila vpřed, i když to trošku komplikovalo to decentně pitomé křoví, které bylo úplně všude. Super. Fakt super. Tiše, aby Whiskey nemohl slyšet a zpochybnit tak mé vůdcovství, jsem si povzdechla. Ale Whiskey mi řekl, že jsem Ilen! A řekl mi „Vaše Majestávknosti“! To půjde. Stačí jen... natočila jsem hlavu a prohlížela si křoví, trošku... přimhouřila jsem oči směrem k trošku větší díře mezi křovím. „Tudy, Kapitáne!“ prohlásila jsem pyšně na svou funkci vedoucího naší výpravy a skočila do mezery mezi klacíky. Jenže hned na to jsem zjistila, že to nebyl dobrý krok. Totiž skok. Tahle díra už dál nikam nevedla. A Whiskeymu se povedl najít celý tunel! obdivně jsem zavrtěla hlavou a snažila se rychle vymyslet, kudy dál. „Totiž...“ rozhlížela jsem se kolem a už už navrhla Whiskeymu úplně jinou cestu, ale pak jsem si uvědomila, že bych byla zase paní Nerozhodná. Fajn. Takže to uděláme jednoduše. „Jo,“ zamručela jsem nakonec a vydala se přímo vpřed, křoví nekřoví. Byl to hodně pitomý nápad, snad ještě pitomější, než bylo to křoví. Všechno mě šlehalo do srsti, některé větvičky se dokonce rozhodly v mém kožichu zabydlet. Alespoň ne do očí, alespoň ne do očí, tiše jsem se modlila, zatímco jsem šla jistým krokem dopředu. „Je to test... naší odhodlanosti a výdrži,“ řekla jsem Whiskeymu, který se křovím brodil někde za mnou, a pokoušela se přitom schovat to, jak moc mi to připitomělé všudypřítomné křoví lezlo na nervy. Ono mi na ty nervy snad vlezlo. Si dělá srandu, že je úplně všude, ne? zamračila jsem se na něj, poněvadž to byla jeho vina. Kdyby nevyrostlo úplně všude, mohla to být krátká a příjemná procházka. Občas mě nějaký klacík rozhodil tak, že jsem do něj šťouchla zpátky, aby věděl, jaké to je.
Po celé věčnosti, kdy jsme hladoví a vyprahlí po odpočinku bloudili tímto zatraceným a nehostinným prostředím, jsme narazili na světlo. „Vidím světlo na druhé straně tunelu!“ zvolala jsem nadšeně (teda tak nadšeně, jak jen vlk po blouzení v křoví může) a vydala se srkz stěnu, která nás od světla oddělovala. „Tadá!“ radostně jsem se uculila na Whiskeyho a hned na to na tunel, kterým jsme původně přišli, který stál dobré tři kroky od mé skrz-cesty.

// Loterie 12

Ležela jsem mrtvá celkem dlouho a snažila se pochopit Whiskeyho úhel pohledu. I když ten úhel asi moc odlišnej nebude, jsme podobně vysocí, na chvilku jsem k němu se zkoumavým pohledem vzhlédla, definitivně jsme podobně vysocí. Ještě několik okamžiků jsem se věnovala jeho výšce. Byl takový... vysoký. Ale ne moc. Středně vysoký. Spíš střední. Teprve pak jsem se vrátila k jeho slovům. Hlavně proto, že se omluvil. Omluva! radostně jsem vyskočila na všechny čtyři a hrdě stála před ním. Vyhrála jsem! Mám omluvu! Omluvil se mi, omluvil! Měla jsem pravdu a- toužila jsem sice slavit, ale Whiskeyho pohled, který naznačoval, že to myslí vážně, mne přinutil to nedělat nahlas. To se mám taky omluvit? Chtěla jsem pro něj přece to nejlepší! Můžu já snad za to, že k tomu, abych se rozhodla, bylo potřeba zkušeností z terénu? Já- Odvrátila jsem od svého spolustávkovníka hlavu. „Taky se omlouvám,“ zamumlala jsem, aby to neslyšel moc dobře a aby nemohl slavit. „Doopravdy jsem ti chtěla jen udělat radost. Teda. Nakonec. Nejdřív jsem- já-“ snažila jsem se mu mumlavě vysvětlit, proč jsem udělala to, co jsem udělala, ale nedávalo to moc smyslu. Jeho návrh byl pěkný. Mohli bychom prostě najít místo, které máme rádi oba! Jenže- já tu neznám místa. A žádné nemám ráda, zmateně jsem se rozhlížela, jako kdyby ono oblíbené místo mohlo být někde poblíž. „Víš ty co!“ vykřikla jsem šťastně a dále ještě koukala všude kolem. Když mi připadalo, že se Whiskey nedívá mým směrem, skočila jsem do křoví a vykoukla z něj. „Ono to tu nebylo tak špatný,“ pousmála jsem se na svého kamaráda a zase se vrátila zpět do svého klacíkovitého úkrytu. „Ale můžu tentokrát vést klacíkovou výpravu já? Prosííím!“ zažadonila jsem ještě a doufala, že to Whiskey schválí.

// Loterie 11
// Zlatavý les

Cítila jsem se celkem dotčeně. Snažila jsem se Whiskeymu, po-mně-vrchnímu stávkovači, vymyslet nějakou skvělou funkci a navíc mu ještě zvýšit morálku tím, že se vrátíme tam, kde se mu líbilo, a on mne nařkl z nerozhodenství. „Pch!“ odvětila jsem mu na to, hlavně proto, že jsem nevěděla, co mu na to úplně říct. Chvilku jsem se ještě rozhlížela po okolí, abych získala čas na svou odpověď. Jenže před námi se už rýsovalo to pitomé křoví, do kterého se mi vůbec nechtělo, ale hodlala jsem učinit oběť pro svého spolustávkovníka. Já se tu dřu, a on mi ještě bude cpát, ať se laskavě rozhodnu! šokovaně jsem na něj pohlédla. „Tak hele jako,“ začala jsem svůj proslov tak, jak by ho spolustávkovníci mezi sebou začali, „já tu pro tebe dělám první poslední. Víš? Já si hleděla svého, a ty ke mně nakráčíš a řekneš: „Podívej se, ty cizí vlčice, budeme protestovat jinde a jmenuji se Whiskey“. A já si říkám, jo, to by šlo, fajn. Nechtělo se mi! Ale co bych pro tebe neudělala. A potom- potom mne přivedeš do toho křoví! Do té klacíkolandie, která- která ani-“ Připitomělý klacíky! supěla jsem naštvaností a dotčeností. „Neměla sníh! Tak je to! A já si řekla, no jo, stane se, ale tady protestovat přece nemůžeme! Tak zase jdeme jinam, a když se tam rozhodnu, že pro tebe opět udělám to nejlepší, co je v mých silách, ty mě takhle osočíš! Ošočíš? Ocosuješ!“ uraženě jsem si sedla před křoví, které bylo pitomé a ke kterému jsme zrovna došli. „Křivé obvinění to je, nic víc! Já- já se snažila, abys měl dobrou morálku! To přece k stávkám patří!“ přešla jsem z rozzuřenosti k lítosti a začala se válet před Whiskeym na zemi a napínat k němu tlapy, jako kdyby to byl můj poslední záchvěv naděje. „Ó, jak jsem jen mohla!“ pohlédla jsem na něj s dramatičností v obličeji, „a jak jsi mohl ty, ó Whiskey!“ Do toho křoví nepůjdu, dokud se neomluví. Nebo tak něco. „Já... teď... umírám,“ řekla jsem sekaně, jako kdybych na každé slovo sbírala nějakou extra poslední energii, a pak dopadla prudce hlavou na sníh a vyplázla jazyk.

// Loterie 10
// Velké houští

Svoboda plná pitomého sněhu, na kterou jsem se tak pracně prodrala, nestála úplně za to. Navíc to vypadalo, že Whiskey není v procesu stávkování zcela spokojen. Nebo s ním obeznámen. On by doopravdy chtěl stávkovat někde, kde se stávkovat nedá! Kde není to, proti čemu stávkujeme! A v čem stávkujeme. Amatér, nevěřícně jsem vrtěla hlavou. „Hlavní stávkovač?“ zopakovala jsem jeho slova a propukla v smích. Hlavní stávkovač! Jakože hlavně stávkuju? To je vlastně celkem dobrý. A taky jsem hlavní! Hlavní hlavně stávkovač? Stále jsem se drobně hihňala, když jsem uvažovala nad svou funkcí. Jenže pak jsem si uvědomila, že se něčemu tak serióznímu směju. „Ne, drahý spolustávkovníku,“ prohlásila jsem dramaticky a zahleděla se na závěje sněhu, které byly před námi a které jen čekaly, až je všechny porazíme, „já jsem,“ udělala jsem mocný krok vpřed, aby byla má moc nad sněhem dostatečně viditelná, „Její Majestávknost osobně.“ Obrátila jsem se na Whiskeyho a pokynula mu hlavou. Možná to vypadalo jako obyčejné přikývnutí, ale jednalo se o něco mnohem vznešenějšího. Pokynutí. Její Majestávknost zní moc pěkně! Z toho se ten pitomej sníh úplně rozteče. Po očku jsem koukala, co na to můj společník říká. „A ty jsi můj nejvěrnější sluha! Ne. To je trapný. Nejsi přeci sluha. Jsi... jsi... já nevím. Zatím budeš Whiskey, dokud něco nevymyslíme,“ pousmála jsem se na něj a hrdě se rozhlédla po okolí.
Všechno nyní mělo svůj řád. Whiskey měl svou momentální funkci Whiskeyho, já byla Její Majestávknost a před námi bylo pole nestávkovaného sněhu. Když jsem na něj tak pečlivě a hrdě koukala, uvědomila jsem si jednu zásadní věc. „Už se mi nechce,“ prohlásila jsem a rozeběhla se zpátky k tomu klacíkovitému křoví. Tady se alespoň Whiskeymu líbilo.

// Velké houští

// Loterie 9
// Náhorní plošina

Klacíky? Klacíky nejsou les, přimhouřila jsem na větvičky, které se náhle zjevily všude kolem nás, oči. Na co si hrají? Hh, hh, hh, koukej na mě, jsem ze dřeva, tak já budu třeba strom! Ne. Jsi klacík! Klacík vedle klacíku! otráveně jsem se podívala na svého společníka, co si o tomhle dřevinovitém podvrhu myslí on, jenže ten už se do houští ponořil až po ocas. Proč nechce jít okolo? Ne, my půjdeme přes houští. Přes KLACÍKY! To fakt nemohl, já nevím, obejít to? Proč to nemůžeme obejít? „Agh,“ oddechla jsem si plná odsouzení Whiskeyho nepraktičnosti a následovala ho. „Abys věděl,“ zavolala jsem na tu změť chlupů, na kterou mi ve výhledu bránily všechny ty napodobeniny větví. „Tuto oběť! Tuto oběť činím jen proto, že-“ zavrčela jsem na kousek rádoby větve, který se mi pokoušel dostat do oka. „Tohle je děs a hrůza,“ zabručela jsem a vzpamatovávala se z toho, že klacíky plánují pomstu. Co jsem to říkala? „Jen proto! Jen proto, že jsi se rozhodl se mnou stávkovat a,“ v mém proslovu mi opět něco zabránilo. Tentokrát fakt, že jsme se museli začít plazit. Abychom se dostali skrz křoví, které jsme mohli v klidu obejít. Super. Ještě překvapivější bylo to, že Whiskey prohlásil, že se tudy jde lépe. „Jak komu,“ zakňučela jsem zoufale a snažila se ho neztratit z dohledu.
Po cestě plné útrap (nebo vlastně jen doopravdy pitomých klacíků) jsme se konečně někam dostali. Nemuseli jsme se už plazit, náhle bylo všude místa. Uprostřed toho všeho bylo ještě hezké jezírko a, jak ihned oznámil i Whiskey, žádný sníh. Radostně jsem se na něj a na jeho otázku, co tomu říkám, usmála. „Musíme jít protestovat jinam!“ nadšeně jsem ze svého plazícího postoje (vlastně polože? Poplaze?) vyskočila na všechny čtyři a vydala se zpátky do toho hnusného klacíkovitého tunelu, kde jsem se zase musela vrátit k plazení. „Někdo nás musel předběhnout! Přece nebudeme stávkovat někde, kde už je dostávkováno, to by- to by... to se prostě nedělá! Musíme sníh porazit na jiné frontě. Navrhuji, abychom šli někam, kde sníh bude a kde je to lépe přístupné. Víš, protože když je někde něco přístupného, tak se tam musí lépe stát. A když se tam dá lépe stát, tak se tam dá lépe stá- no stá- stávkovat,“ vysvětlovala jsem mu, zatímco jsem se prodírala zpět ke svobodě plné pitomého sněhu.

// Zlatavý les

// Loterie 8

„Co když se sněhu nebude chtít?!“ zděšeně jsem na Whiskeyho, tedy na svého spolustávkovníka, vypoulila oči. „No. To mě... nenapadlo,“ mírně jsem se zamračila, snad aby to vypadalo, jako že se snažím přijít na řešení. Whiskey je nějaký znalec. Protestoval už předtím? Ale jestli tu ten sníh pořád je... a on tu je! Tak nic moc dobrá práce, Whiskey. „Ale ten sníh je pitomej,“ dodala jsem ještě jednou, abychom neztráceli naději. Protože pitomej sníh nenapadne, že se mu nechce. Pitomec jeden. Přikývla jsem rázně hlavou a předstírala, že z té stávkovačně protestovací záležitosti vůbec nemám radost. „Pff, sníh,“ řekla jsem ještě, aby Whiskey slyšel mé opovržení našimi povinnostmi. Ale někdo to dělat musí!
Poté jsme spolu vymýšleli, kudy bychom mohli jít. Vymýšlel to vlastně hlavně Whiskey, ale nakonec se ukázalo, že ani on moc neví, kam jdeme. „Ale bezcílnost se nevyplácí!“ překvapeně jsem zavrtěla hlavou a pečlivě si ho začala prohlížet. „Stromy, pravíš?!“ zakřičela jsem na něj výhružně a sledovala jeho reakci. Jasně, že stromy. A náhodou u těch stromů bude past na Ilenii! To známe. Jenže jeho reakce poněkud působila dojmem, že tam opravdu budou jen a pouze stromy. „Tak tedy... uhm,“ obrátila jsem se směrem, kudy jsme měli namířeno. Opravdu se před námi rýsovaly. „Stromy,“ zamumlala jsem si spíše pro sebe a předstírala, že jeho otázka, zda jsem tu nová, vůbec není na mě. To bys rád věděl, ha? Nemohla jsem se zbavit podezření, že Whiskey na mne chystá nějakou zradu. „Kdo? Já?“ zeptala jsem se rádoby udiveně a decentně šťastně dál kráčela vedle svého společníka.

// Velké houští

// Loterie 7
// Moc se omlouvám za zpoždění, jeli jsme na ples na druhou stranu republiky a nějak se to protáhlo :c

Probodávala jsem Whiskeyho tím nejvýhružnějším pohledem, jaký jsem uměla. Musíme přece bojovat proti sněhu! Protestovat! Dát mu vědět, že s ním nesouhlasíme! Hodlala jsem na něj vypoulit oči, abych ho tím přinutila ještě víc, ale on mezitím stihl souhlasit s mým návrhem. Jo! na tváři se mi objevil rozzážený úsměv, který jsem ale rychle schovala a předstírala, že jsem stále seriózní protestant. „Ehm,“ odkašlala jsem si, aby i Whiskey pochopil, jak vážná je tato situace. Válet se ve sněhu není jen tak! „V tom případě,“ přimhouřila jsem oči a přiblížila se k němu tak moc, abych mu mohla koukat z očí do očí. Tak moc, abych cítila vzduch, který vydechuje. „Vítej ve stávce!“ radostně jsem do něj šťouchla hlavou a posadila se vedle něj. „Jsem moc ráda, že chceš stávkovat se mnou! Máme to vyhrané! Takhle se sníh vzdá a-“ uvědomila jsem si, jak prostě se opět chovám. Náhle je ze mně milounká vlčice. Jasně. „Tak něco. Stávky jsou stávky,“ zabručela jsem a ze všech sil se snažila nemít radost.
Jeho návrh, kam bychom měli jít stávkovat, se mi líbil. Totiž, líbil se mi úplně stejně, jako kdyby ukázal opačným směrem. „Tamtudy bychom mohli. Co vím, je tam dost sněhu. Sněhová velmoc! Postavíme se mu- vlastně poležíme. A bude to mít spočítané,“ znalecky jsem párkrát přikývla. Děsilo mne, jakým tempem se Whiskey vydal vpřed. Co když je to past? Určitě ví, co tam je. Třeba past na mě. „Uh,“ trochu nervózně jsem se podívala na svého společníka. „A kam to teda jdeme?“ zeptala jsem se ho a ráda by si myslela, že jsem nedala najevo svou nejistotu, ale opak byl pravdou. „Moc to tu neznám,“ zašeptala jsem mu své přiznání, jako kdyby to bylo to tajemství.

// Loterie 6

„Pššt!“ vyplašeně jsem sebou trhla, když zmínil to slovo na m a instinktivně se skrčila. „O tom se nemluví. Vlci by neměli mít m... neměli by- nesmí se to! Už o ní nemluv!“ zavrtěla jsem odmítavě hlavou. A pokoušela se ještě lépe skrýt do svého provizorního doslova vlastno-tlapkovitě vyrobeného úkrytu. Jak to, že jen tak mluví o magii? Nesmí se to. „Budeš mi vděčnej?!“ nechtěně jsem svá slova, která měla napravit mou reputaci vyděšené vlčice, poněkud vypískla. „To mi teda budeš vděčnej! To budeš... budeš čubrnět! Ta zima se zažene sama. Takhle dobrá jsem! Dejme tomu tak...“ přimhouřila jsem oči. Jeden, dva úplňky? „Dva a půl úplňku,“ prohlásila jsem nesmlouvavě, možná hlavně kvůli tomu, že jsem neměla s kým smlouvat.
Vlk pokračoval s radou od srdce, kterou si já k srdci brát nemusím. Taky si ji k srdci nevezmu, prošlo mi hlavou a válela jsem se na sněhu ještě soustředěněji. Když se představil jako mimochodem-Whiskey a já jemu jako mimochodem-Ilenia, představil se jako Whiskey. Takže on není mimochodem mimochodem-Whiskey, ale jen Whiskey, kdybych se zrovna nevěnovala své tváře do tlapek, určitě bych ho probodla podezřívavým pohledem. Co přede mnou ještě skrývá? Pojala jsem podezření, že si ze mne dělá legraci. Já že jsem pro smích? Já nejsem pro sníh. Jsem proti sněhu, zmateně jsem se snažila vrátit k původní myšlence. Směje se! Směje se mi? Když jsem se ho před pár momenty pro jistotu zeptala, jak je na tom on a jestli náhodou je v pořádku není praštěný, odpověděl, že ano. Teda. Že je v pořádku. Po podrobném odpovídání na mé otázky ještě rovnou přidal návrh, který se mi, i když bych mu to nepřiznala, celkem líbil. „Protestovat jinde? Tak jo!“ téměř radostně jsem vyskočila na všechny čtyři, jenže pak mi došlo, že jsem seriózní protestant, a rychle zpomalila své vstávání. S tím nejprotestantnějším výrazem jsem se na mimochodem nemimochoda podívala. Působil... mile. Usmíval se a v jeho očích nevypadalo nic zle. Ale vzhledem k tomu, že dokázal lhát o svém jméně... Došla jsem k rozhodnutí, že na jeho případ si dám ještě pozor. „A budeš stávkovat se mnou?“ zeptala jsem se rádoby výhružně svého nyní-vím-jak-vypadajícího společníka.

// Loterie 5

Byla jsem definicí protestu. A pravděpodobně také omrzlin prvního stupně, ale to neznělo tak důležitě. Můj nový společník byl celkem... společníkovský. Byť mi připadalo, že má nevhodné otázky, bylo příjemné mít někoho, s kým si popovídat. I když pod pojmem „popovídat“ se skrývalo stěžování si úplně na všechno. „Nejsi si jistý, jestli mu tím pomůžeš?“ zvědavostí se mi až zdvihla ouška. Určitě neví nic o sněhu! Jaký to opovážlivec vyšel z tepla domova, když neví, jak se zbavit sněhu! Kdybych se jen podívala a ujistila se, že je amatér- zavrtěla jsem rychle hlavou a celá se skryla pod svoje tlapy. Dobrý pokus. Ale já tu zůstanu. „O sněhu toho moc nevíš, co? Je to jen otázka vůle! A trpělivosti! Musíš přece zvítězit! Ten pitomej sníh si myslí, že ho snad všichni budeme poslouchat. Že nasněží a tudle. To víš, že jo. Ještě v něm nebudu ležet. To by se mu tak líbilo. Hnusákovi,“ rázně jsem přikývla, aby bylo jasně znát, že jsem protisněhová. I když se kvůli svému protisněhovému názoru musím válet ve sněhu. Ještě než jsem se ale stihla zahrabat do sněhu ještě více, vlk se představil. On teda... nehodlá odejít? Ale já jsem přece někdo, s kým- Mimochodem je Whiskey? „Těší mě, mimochodem-jsi-Whiskey. Já jsem mimochodem-Ilenia,“ mávla jsem ocasem na pozdrav, protože mé oči se zrovna věnovaly izolaci od zbylého světa. Mimochodem-je-Whiskey. Chm. Chvíli jsem zkoumala jeho jméno, hlavně proto, že jsem nevěděla, co jiného říct. „A ty teda jsi v pořádku, mimochodem-jsi-Whiskey? Co já vím, necítíš závratě? Cítíš vlastní kůži? Necítíš se praštěně? To se vlkům jako tobě a mně může stát lehce, víš. Mrzne, až praští,“ prohlásila jsem s předstíraným zájmem. Nevěděla jsem, jak se ohledně mimochodem-je-Whiskeyho cítit.

// Snad nebude Ilenia moc rude ._. Předem se omlouvám T-T

// Loterie 4

Myslela jsem si, že když budu ležet ve sněhu dostatečně dlouho, prostě roztaje. Půjde pryč. Vypadne z mého života. Ale on ne. Pořád byl všude kolem mne a jestli něco rozhodně nehodlal, pak to bylo splnit mé přání. Naopak, jako kdyby snad studil ještě více. Přirozeně, že. Ale i přesto, jak mizivé šance jsem měla, jsem zůstala ležet. Ten sníh jednou roztaje a já budu ta, která se bude smát. Nehnutě jsem tedy dál pokračovala ve své pasivní aktivitě a čekala na své vítězství.
Jenže pak se do mého čenichu dostal cizí pach. Vlk? mírně se mi narovnala ouška. Dlouho jsem nikoho neviděla. A ještě déle jsem neviděla někoho, kdo by nebyl špatný. Kroky, pod kterými praskal sníh, napovídaly, že vlk je v mé bezprostřední blízkosti. Toužila jsem se podívat, kdo přišel. Čistě ze zvědavosti. Který amatér by si našel čas na někoho, jako jsem já. Sněhová lady. Ale měla jsem rozdělanou práci a nehodlala jsem se jen tak vzdát. „Zdravím. To vždycky nejprve kritizuješ psychický stav kolemjdoucích? To bych se na to teda podívala,“ zabručela jsem zpoza svých tlapek a ani se neobtěžovala zvednout hlavu, natož věnovat vlkovi jediný pohled, který by se na něj podíval. „Neměla bych tu ležet? Ten sníh tu neměl ležet! Čekám, až odejde,“ pokusila jsem se mu vysvětlit svou zapeklitou situaci, ale přibližně uprostřed mého vysvětlování celá řeč jaksi přešla v nenávistné mumlání. „Pitomej sníh,“ dodala jsem ještě jednou, pro případ, že by sníh nepochopil vlastní pitomost, a dál se nehýbala.

// Ronherský potok
// Loterie 3

Shodou okolností jít co nejdál od potoka znamenalo jít zasněženou plackou, perfektně vystavenou prudkému větru, vločkám a kdo ví čemu ještě. Fakt perfektní, přimhouřila jsem čelo a pokoušela se nedat znát, jak moc mrznu. Vítr si šťastně pohrával s mým kožichem, jako by se nechumelilo. Krystalky sněhu, které vrhal do mého obličeje, byly čím dál ostřejší a mrazivější. Ten bílý povrch, do kterého jsem se zabořovala čím dál častěji, byl čím dál hlubší. Samozřejmě. Ono to totiž nikdy nemůže být naopak, huh? Trochu méně sněhu by někoho zabilo, co? Kašlu na to. Na protest tomu všemu jsem se posadila na zem. Rozhodla jsem se, že nejmoudřejší bude, když zůstanu na místě a počkám, až sníh roztaje. Stejně to byla jen otázka času. A kdybych zemřela první, neudělalo by se pak všem lépe? Všem? uvědomila jsem si. Všem? s hlasitým smíchem jsem se rozhlédla po svém okolí. Vskutku. Je tady hlava na hlavě. Otráveně jsem přestala sedět a začala ležet. Schovala jsem svůj čumák mezi tlapy. Ne kvůli tomu, že by mi byla zima, samozřejmě.

// Tajemná louka
// Loterie 2

Nebude to tu zlé, ň-ň-ň-ň-ň, napodobovala jsem vlastní naivitu, zatímco se pro mne každý krok stával náročnějším. Možná kvůli tomu, že každý druhý zůstal zabořený ve vrstvě bílého hnusu. Nebo možná kvůli tomu, že se mi do obličeje zabodávaly ty nejostřejší krystalky, které se široko daleko mohly objevit. Přála jsem si, abych z téhle nekonečné bílé pasti mohla pryč. Do tepla. Ahh, teploo, zasněně jsem přivřela oči, ve kterých již předtím zbývala sotva drobná skulinka na vidění světa. Teplo. Nikde mráz. Nikde mokro. Tahle... hnusota. Prostě jen teplo. Ale ono ne. Ne. Místo toho jsem... tady, otevřela jsem oči, abych viděla tu zemi snů svého bratra. Všude jen pitomej sníh. A co tamhle? Oh, no jo, je to sníh! A tady... to snad! Je to? To nemůže být! Sníh? s rádoby překvapeným výrazem jsem chvilku zkoumala hromádku sněhu, která ležela přímo přede mnou. K ničemu, odsoudila jsem ji a pokračovala ve své chůzi, dokud mi mou cestu nepřekřížil zamrznutý potok. Samozřejmě, že není, co já vím, tekoucí. Kdyby byl tekoucí, tak bych se mohla napít. A to tu nikdo nechce, huh? téměř dotčeně jsem se od potoka odvrátila. Koneckonců, byla to jeho vina. Jen a jen jeho. Nechce mi dát napít! Asi by mu to ublížilo, kdyby se z něj někdo napil, co? stále ještě poněkud raněně z bezohlednosti, kterou vůči mně potok choval, jsem se rozhodla ho přejít. Dala jsem si záležet na tom, abych na něj alespoň jednou silně dupla. Hnusák, znechuceně jsem se na něj naposledy zamračila a rozešla se směrem co nejdál od něj.

// Náhorní plošina

// Minulost
// Loterie 1

Tiše jsem našlapovala neznámou krajinou. Je tohle Starlingův sen? nechápavě jsem se podívala na vrstvu sněhu, která se mne pokoušela pozřít. Sníh. Hnusný bílý studený sníh, s opovržením jsem vytáhla nohu, která se téměř až po můj krk zabořila do mého momentálně jediného nepřítele. Nechutný, zamračila jsem se na hlubokou díru, která po mém kroku zbyla. Nechutný, zopakovala jsem ještě jednou, tentokrát výhružněji a směrem k sněhu, který byl teprve přede mnou. Musela jsem si nalézt úkryt. A při nejlepším i jiný sen. Tady být nechci. Otráveně jsem přimhouřila oči, zatímco do nich všudypřítomný vítr vrhal zmrzlé krystalky sněhu. Mohlo by to být ještě horší, prosím? Co takhle... co takhle, kdyby se přede mnou zjevil- ne! Co takhle, kdybych přimrzla na místě a musela tu dál trpět? Prosím. Nebo nešlo by nějak zařídit, aby se tu objevil můj otec? Mohli bychom si popovídat. Rodinné setkání. Příjemňoučké a miloučké jako vždy, zahořkle jsem si odfrkla. „Tak určitě,“ prohlásila jsem a vydala se dál. Třeba to tu nebude tak zlé.

// Ronherský potok