Příspěvky uživatele

< návrat zpět

4/5

Zhluboka jsem se nadechla a snažila se si opakovat Whiskeyho slova. Je tu pro mne. Je tu pro mne. „Ten... strom,“ zavrtěla jsem prudce hlavou. „On... je dobrá vzpomínka, ale taky není. Víš- víš, co tím myslím? Původně, když jsem byla malá, to bylo- bylo tam krásně. A pak-“ Je tu pro mne. Proč se mu nesvěřit? Záleží na tom vůbec? zdvihla jsem hlavu z Whiskeyho srsti a dýchala studený noční vzduch. Jindy by byl pohlazením, ale nyní... nyní se z něj stala pouhopouhá krutá připomínka. „Víš, důvod, proč jsme k tomu stromu s matkou a sourozenci chodili-“ přerušila jsem se. Svítily tu noc, kdy jsme Arga se Starlingem našli, hvězdy? Nebo svítily, jenže pak všechny zhasly? ublíženě jsem pohlédla na oblohu, která se stále rozvalovala všude nad námi a bylo jí úplně jedno, na co se musí dívat. Nikomu na tom nezáleží. Na ničem už nezáleží. Jsou mrtví. „Můj otec...“ pokoušela jsem ze sebe dostat další slova svého zbytečného příběhu, „můj otec.“ Nemůžu mu to jen tak říct. Nemůžu jen tak říct: „Bylo nebylo, můj otec nám zničil životy, i když tvrdil, že tomu bylo naopak, a pak mi umřel bratr. Jo, a když jsme se konečně vydali od mého otce, tak i má matka. Ale obojí bylo kvůli mně, páč jsem je měla chránit. A selhala jsem. Samozřejmě. Zapomněla jsem na něco? Na bratry, kteří se za mě styděli, nebo o mě neměli žádný zájem? Asi k tomu měli důvod, co?“. Nemůžu mu- nemůžu. Ještě ne. Co když- ne. Nezradí mě. A i tak- znovu jsem udělala krátký vrtivý pohyb hlavou. Není na to už stejně pozdě? Na všechno je pozdě. Nezachránila jsem je. „Na tom nezáleží,“ zahihňala jsem se nervózně a už už téměř i opustila pohodlí Whiskeyho náruče. Ještě ne. A snad abych se omluvila za myšlenku, že jsem ho chtěla na moment opustit, jsem se k němu přitisknula ještě blíže. „A jaká je tvá pěkná vzpomínka?“ zeptala jsem se a pokusila se o úsměv. Moje nejhezčí bude nakonec asi tahle.

3/5

Tiše jsem přikývla na jeho otázku. Bude to v pořádku. Jednou. Cítila jsem se mnohem lépe, když jsem měla Whiskeyho nablízku. Byl skvělou oporou a já... jsem nějakým zázračným způsobem došla k závěru, že mu mohu věřit. Bude to v pořádku, můj dech zpomalil. Pomalu jsem se uvolnila. Nedržela jsem se Whiskeyho už tak křečovitě, jako předtím, ale stále jsem si nedokázala představit, že by vedle mne nebyl. Po tak dlouhé době. Po tak dlouhé době mám někoho, vedle koho se mohu hřát. Vedle koho mi je dobře. Klid. Všechno je v pořádku. Konečně- zarazila jsem se. Bylo to tak hloupé. Část mne tušila, že ten okamžik, který tu s Whiskeym máme, brzy skončí. Že bude pryč. A že se nikdy nevrátí. A že pokud ano, tak jen ve výčitkách. Nebo ve výsměchu. A přesto jsem neměla sílu na to, abych tuto část sebe vyslechla. Nehodlala jsem si přiznat, že něco, co je mi pohodlné, by nemohlo trvat navždy. Zase.
Snažila jsem se Whiskeyho poslouchat. Nemyslet na tu jedinou věc, která v mé mysli byla. „Pěkné vzpomínky?“ zopakovala jsem stále trošku smutně a zároveň se pokusila nějakou vybavit. Ten strom. „Ona... to není jen hezká vzpomínka, ale...“ zasekla jsem se. „Chceš to slyšet?“ Nechtěla jsem Whiskeyho otravovat. Už takhle jsem po něm chtěla moc. Svým způsobem mi právě nahradil matku. Mrtvou matku. Tebou zabitou matku. Nenápadně jsem se otřásla a znovu se k jeho tělu přitiskla blíže. „Víš,“ potichounku jsem vyprávěla svou hezkou vzpomínku a ani jsem si příliš neuvědomovala, zda mi Whiskey odpověděl, že ji chce slyšet, „kdysi nás mamka brala ke stromu. K... osamocenému stromu na kopci. Ne tomuhle stromu. A... vždycky jsme tam my dvě ležely, zatímco bratři si hráli a-“ Potom tam Arga našli mrtvého. Mou vinou. Prudce jsem se vrátila zpět do svého úkrytu ve Whiskeyho srsti. „Promiň,“ špitla jsem a snažila se bojovat s obrazem mrtvého bratra.

2/5

Tiše jsem poslouchala Whiskeyho slova a cítila jeho teplo. To, jak na mně měl položenou jeho hlavu. Nikdy jsem k nikomu takhle blízko nebyla. Jen... k matce. A ta je... pryč. Přitiskla jsem se k němu ještě blíže, jako kdyby to mohlo vyřešit všechny mé problémy. A jeho. Také něco viděl v mlze. Slyšel. Musela... musela mu taky ublížit. Nejspíš bych s tím, jak jsme nyní leželi, jinak nesouhlasila. Nechtěla bych, aby si myslel, že jsem slabá. Zranitelná. Že mi nějaká pitomá mlha ublížila. A ublížila? Jen... řekla, co jsem udělala. Nechránila jsem je. Já jim ublížila. Nikdy bych nechtěla, aby věděl, že potřebuji jeho pomoc. Ale na ničem z toho momentálně nezáleželo. Jak by mohlo. Jsou mrtví. Zabila jsem je. Snažila jsem se dýchat co nejpomaleji a uklidnit se. Byla to jen hloupá mlha. Hloupá mlha, opakovala jsem si Whiskeyho slova a zároveň se snažila co nejlépe skrýt v jeho kožichu.
„Ale co když jsem to udělala, Whiskey?“ zašeptala jsem vyděšeně a svírala jeho tělo. Nesměl mě opustit. „Já- já nechtěla!“ vykřikla jsem a doufala, že se to dozví i Argo s matkou. „Víš, měla jsem je chránit! Před otcem. A smečkou! Měla jsem-“ chtěla jsem zmizet. Nebo lépe, schovat se ve Whiskeym. Nechat se pohltit jeho milým hlasem a teplem, dokud si mne starosti světa nepřestanou všímat. „Měla jsem to zastavit, Whiskey,“ dokončila jsem a znovu se ke mně vrátila ta prázdnota, se kterou jsem za ním přišla. Místo úkrytu, který jsem ve Whiskeym měla, jsem neměla nic. Protože na ničem už nezáleželo.

// Aaah, omlouvám se, jestli jsou ty posty hodně nekvalitní T-T

// Loterie 1/5
// Osamělý strom

Whiskey měl přede mnou náskok a mně... na tom vlastně vůbec nezáleželo. Na ničem moc nezáleželo. Všechno, na čem záleželo, jsem nedokázala ochránit. Nezachránila jsem je. Nikoho z nich. Dumavě jsem zírala na to, jak se mé tlapy střídají, zatímco jdu vpřed. Teď už na ničem nezáleží. Je pozdě, povzdechla jsem si a chtěla se dál věnovat vyčítavým myšlenkám, jenže to by mě nesměl vyrušit jeho hlas. Tak přece jen je blízko! objevila se ve mně taková malá jiskra zájmu, která ihned pohasla. Pozdě. Nikoho nezachráním. Je pozdě. „Whiskey?“ zeptala jsem se s nezájmem směru, odkud jeho hlas pocházel, a vydala se tam. Tohle místo... byla jsem tu, ne? Přišla jsem sem, když... byl ten pitomej sníh. Ale na něm nezáleží. Na ničem nezáleží. Konečně jsem viděla svého společníka. A i když ho část mne viděla ráda a byla šťastná, že je v pořádku, druhé části to bylo jedno. Ta měla na práci důležitější věci. Třeba vypořádávání se s tím, co všechno jsem pokazila. Super. Paní Záchranářka. „Whiskey,“ špitla jsem, nyní dosti ukňučeně. „Whiskey, ten poklad za to nestál,“ smutně jsem se na něj podívala a lehla si hned pod jeho nohy. „Musel... jsi taky přes tu mlhu?“ zeptala jsem se a bývala bych si ho byla i pečlivě prohlédla, ale nemohla jsem. Stejně jako jsem nemohla zachránit mamku s Argem. „Hele,“ zašeptala jsem, protože tentokrát to bylo fakt tajný, „tohle asi bude znít divně, ale...“ Nezachránila jsem je. Mohla jsem. Mohla jsem to udělat. Stačilo by postavit se otci. Smečce. Ale neudělala jsem to. Jsou mrtví. Kvůli mně. „Nechtěl bys...“ mírně jsem se poposunula, abych udělala pro Whiskeyho místo. „Nechtěl bys- to...“ krátce jsem se podívala na něj a hned na to na prostor, který jsem pro něj udělala. Nezáleželo mi na tom, co si o tom bude myslet. Chyběla mi matka a její teplo. Doby, kdy jsme ležely u našeho stromu. Doby, kdy byla naživu. Věnovala jsem mu poslední zoufalý pohled a poté položila hlavu na své tlapky. Všichni. Mrtví. Kvůli mně.

// Loterie 24
// Ohnivé jezero

„Ilenia Odvážná... tlapka,“ zopakovala jsem po něm a zkoumala, jestli se mi to jméno líbí. „Pěkný! Přesně tak, Whiskey Křivý Zube! Mimochodem, říkají ti Křivý Zub proto, že když ses vydal na své první dobrodružství, tak tě napadl medvěd. Napadl tě ze zálohy, vůbec jsi ho nečekal, protože jsi zrovna hledal nějakou stopu k pokladu, ale i tak ses nedal! Praštil tě a všichni z tvé posádky, já ne, páč já jsem tam jako nebyla, jo, tak si všichni mysleli, že je po tobě! Ale ty ne. Ty jsi vstal a začals do medvěda mlátit hlava nehlava a- a on po něm zbyl jen zub! A byl... křivý,“ poslední slovo příběhu jsem řekla alespoň trochu tajuplně, aby to Whiskeyho Křivého Zuba zajímalo, ale asi to nebylo úplně potřeba, protože podle mého názoru to byl dost poutavý příběh i bez tajuplných slov. Proč jsem asi Odvážná tlapka? Zamordovala jsem někoho jen pomocí tlapky? Nejen tak někoho, někoho super silného a mocného! A jen pomocí jedné tlapky! A- chtěla jsem si vymyslet ještě drsnější příběh, než byl ten mého společníka, ale šlo to špatně, protože jsem si nedokázala představit nic drsnějšího, než byl medvěd. A taky Whiskey Křivý Zub změnil směr naší výpravy. A když se mění směr výpravy, musí pro to být pekelně dobrý důvod. „Něco nám určitě tají, Whiskey Křivý Zube! Měli bychom si ho...“ rádoby výhružně jsem zavrčela, „pořádně proklepnout.“ Mračila jsem se, co jsem mohla, aby se strom vylekal a vydal nám nám právoplatně náležící poklad. Jenže on nic. Naštěstí ale vedoucí naší poklado-výpravy přišel na lepší způsob vyjednávání. „Jdem na něj!“ vykřikla jsem po jeho vzoru a stejně jako on se rozeběhla vzhůru.
Snažila jsem se držet těsně za ním, to abych se ujistila, že mi dá mou slíbenou půlku pokladu, ale selhala jsem. „Whiskey Křivý Zube?“ zeptala jsem se zmateně, zatímco mne zahalila hustá mlha. „Neříkals, že to bude tak náročný poklad! Whiskey Křivý Zube?“ zastavila jsem. Je pryč. Nechal mě tu. Chtěla jsem se zatvářit uraženě a přinutit ho tak, aby se pro mne vrátil, ale na to nebyl čas. Mlha byla čím dál tím hustější a já chtěla pryč. Musela jsem pryč. „Proč ses mne tehdy nezastala?“ Slova plná výčitek se ozývala ze všech směrů naráz. „Proč jsi mě jim nechala?“ Slova smutku. „Argo?“ zoufale jsem hledala jeho tvář. „Není to jen Argo, koho jsi neubránila. Nezachránila,“ hlas vlčice mi byl tak povědomý. Slýchávala jsem ho málokdy, ale o to více se mi vryl do paměti. „Mami,“ špitla jsem a nedokázala se pohnout. „Jdeš ke stromu bez nás?“ řekli oba naráz a jejich smutné oči mne pozorovaly z mlhy. „Opustila jsi nás. Nechala jsi nás jim. Obětovala jsi nás. Nikdy ses nás nezastala.“ Hleděla jsem do očí mrtvých a nalezla v nich tolik živého vzteku. Tolik živé bolesti. „Nevěděla jsem jak, já-“ „Starling se mě zastal. Chránil i mamku. Proč ne ty? Čím jsi byla tak speciální, že jsi ostatním nemohla pomoct? Chránit rodinu?“ přerušil mne hlas mého bratra. „Snažila jsem se! Chtěla jsem-“ zavrtěla jsem hlavou. Je to má vina? Měla jsem je bránit. Měla jsem je zachránit. Měla jsem to být já. Ne Argo. „Chtěla jsi? Chtěla jsi co? Nás mrtvé? Copak si myslíš, že-“ jejich slova byla přerušena. Pronikavý hlas mého přítele se ke mně dostal skrze mlhu. Bolest ustala. Děkuji ti. Děkuji ti. Děkuji, zaúpěla jsem a rozeběhla se znovu ke stromu. K Whiskeymu. K živým.
Když jsem vyběhla až na vrchol, Whiskey Křivý Zub byl už pryč. Bývala bych mu byla vyčítala, že nepočkal. Ale tentokrát ne. Byla jsem ráda. Cítila jsem, jak na mne jdou vidět známky mlhy. Známky toho, co jsem udělala. Vyčerpaně jsem si lehla hned vedle stromu. Kdybych ji chránila, byla by tu se mnou. Jako kdysi. Zavřela jsem oči a nedokázala vnímat krásu, která mne obklopovala. Pro mne zde žádná krása nebyla. Pouze připomínka místa, kde jsem lehávala s matkou a kde se nalezl můj bratr mrtvý. Otevřela jsem oči. Prázdně jsem hleděla na mlhu, která se rozléhala přibližně v polovině kopce. „Omlouvám se,“ špitla jsem jí, ve víře, že se tam stále skrývají oči Arga a matky. Whiskey čeká. Z posledních sil jsem se postavila na všechny čtyři. Fakt je tu poklad? unaveně jsem se naklonila k díře pod kořenem stromu. Kamínky? Jsou hezký, ale... obrátila jsem se zpět k očím v mlze. Ne. Už nikdy. Narovnala jsem se a pomalým tempem se vydala za Whiskeym.

// Ronherský potok

OBJEDNÁVKA:
Všech 24 bodíků (mám pouze za posty c:) bych poprosila převést na Newlina c:
Takže Newlinovi přibyde 16 bodů.
Děkuji ^^

// Loterie 23
// Zlatavý les

„Hledání pokladu?“ zeptala jsem se ho a přimhouřila podezřívavě oči. Je to jen další pitomá hra, jak se mě zbavit? Protože jestli jo, tak to těžko. Mě se nezbavíš, hošánku, pečlivě jsem si ho prohlížela a nemohla přijít na to, jestli chce, abych mu dala pokoj, nebo co. Nebudu si hrát. Proč si jako myslí, že bych si chtěla hrát? uraženě jsem se na něj zamračila. Chce se mě zbavit! To tu bylo už tolikrát, pche. A vždycky od Aurona. Takže jestli si jako myslíš, že ti to projde, tak- „Tak jo! Bájo nápad!“ uculila jsem se na něj natěšeně a už se chystala, že si budeme hrát. Něco uvnitř mne mi napovídalo, že Whiskey není Auron. A že když si chce hrát, tak... Si chce hrát! A se mnou! A doopravdy! To čubrníš, co, Aurone? Vesele jsem za chůze poskočila. „Takže začnem teď? Tak jo, tak teď, jo? Ty jsi... ty jsi Whiskey Křivý Zub, a jsi na výpravě za pokladem nesmírné hodnoty, o kterém ti řekl nějaký zkušený tulák těsně před jeho smrtí. A je to teda tajný, to ti řeknu. Ale ty jsi slíbil, že ten poklad najdeš, a tak ses vydal na výpravu za pokladem. Jenže k tomu jsi ještě potřeboval posádku, že jo. A tak jsi najal mě! Slíbil jsi mi polovinu pokladu. A jmenuju se... jmenuju se...“ zavrtěla jsem hlavou. „Vymysli mi jméno!“ žadonivě jsem přikázala Whiskeymu Křivému Zubovi. „Prosím,“ dodala jsem, aby se neřeklo.
Můj společník poté začal mluvit o plavání a o červeném jezeře. „Máš pravdu, Whiskey Křivý Zube! Tady poklad určitě nebude! Je na míle daleko, cítím to v kostech. Můj pokladnický instinkt mi říká, že bychom měli jít-“ chtěla jsem mu říct, kudy bychom se mohli vydat, ale on už se tam dávno vydal. „Třeba tudy, fajn,“ zabručela jsem a stále šťastná z toho, že si hrajeme, ho doběhla.

// Osamělý strom

// Loterie 22
// Náhorní plošina

Bylo příjemné cítit první jarní paprsky na své srsti. „Dneska je moc pěkně, co myslíš? Vypadá to, že by mohlo přijít jaro,“ spokojeně jsem se uculila na slunce, hlavně proto, že bylo středobodem mé dobré nálady. Takhle ten sníh ani moc dlouho nevydrží. A bude klid. Ha. „Opravdu je moc hezky,“ zasněně jsem pozorovala raní oblohu, která se pokaždé, když slunce stouplo ještě výše, obarvila ještě do světlejší barvy. Mohli bychom se vybodnout na lovení a poslouchat ptáky. Stát na místě a užívat si slunce. Světlo. Teplo. Jaro. Kdyby nebylo na to nepříjemné kručení v žaludku. Aby ses taky nepicl, oznámila jsem mu uraženě a odvrátila pohled od oblohy. S překvapením jsem zjistila, že Whiskey se mezitím ode mne stihl o nezanedbatelnou vzdálenost vzdálit, ale hodlala jsem mu to prominout. Světlo, které se odráželo od třpytivého sněhu, mne nutilo si myslet, že Whiskeymu nejsem ukradená. Šťastně jsem se za ním vydala, až jsem se konečně dostala k svému právoplatnému (i když možná moc ne, ale neměla jsem náladu na to, abych něco takhle zbytečného řešila) místu po jeho boku. „To neva. Prostě půjdeme dál,“ povzbudivě jsem se na něj usmála a rozhlížela se po okolí. Líbilo se mi, jak si odstíny oranžové a žluté pohrávají se stromy, s jejich větvemi a kmeny. Fascinovaly mne stíny, kterými jsme občas museli projít. Ale nevěděla jsem, jak to vyjádřit. Ten sníh ani tak pitomý není. Teda. Už. Ale brzy bude jaro! Jaro a- „Mám ráda jaro,“ špitla jsem směrem ke svému společníkovi, kterého to nejspíš nezajímalo. Ale to, že ho to nezajímalo, nezajímalo zase mne. Spokojeně jsem pokračovala v usmívání a následovala ho.

// Ohnivé jezero

// Loterie 21
// Velké houští

Radostně jsem běžela za Whiskeym, vzhledem k tomu, že jsem, jak sám prohlásil, nebyla mrtvá, bylo důvodů k radosti celkem dost. Ale jak jakože mu to mám vyřídit sama? A komu? Jemu je to úplně jedno! uraženě jsem se na něj zamračila, protože mne to nějakým zvláštním způsobem ranilo. Jsem mu úplně ukradená. Úplně totálně. Kdyby mu alespoň záleželo, jestli někoho mám, nebo- on o mě nestojí? poměrně hlasitě jsem si odfrkla. V pohodě, proč bych mu taky neměla být u zadku, že jo, zavrtěla jsem, stále ještě dotčeně, hlavou. Na druhou stranu jsem věděla, že mu to budu muset prominout, protože to byl Whiskey a to... znamenalo, že občas nezná věci a říká blbosti. Třeba jako teď. Co si jako myslel? Hhh, ona má milého? Tak to je mi úplně jedno! Jak, jako že mu to je jedno? Má mu na mně záležet a- překvapeně jsem na něj vypoulila oči. „Nechci tě,“ zašeptala jsem téměř neslyšitelně slova, která byla věnována spíš mně než mému společníkovi, na kterém mi stejně vůbec nezáleželo, poněvadž se občas choval zvláštně. To si teda piš, že nechci! zavrtěla jsem ještě prudce hlavou, aby mé rozhodnutí bylo naprosto zřejmé, Fuj. Proč? Ne. Nikd- „Mě tam taky jen tak nedostaneš,“ zahihňala jsem se nervózně a snažila se tak skrýt své zmatené pocity. „Ale uvnitř to bylo doopravdy pěkné! Jen- jen-“ na okamžik jsem se odmlčela, „ty klacíky,“ dokončila jsem znechuceným hlasem. „Byly všude! Chtěly nás sežrat!“ vykřikla jsem zoufale a málem se mu pověsila kolem krku, abych trošku zdramatizovala strach, který jsme oba měli prožívat z požíracích dřívek, ale nakonec jsem se oné tendenci úspěšně ubránila.
Ještě abych se mu motala kolem krku, huh? Jasně, určitě mu smrdím. A vůbec mu na mně nezáleží! Je to snad možný, na obličeji jsem se pokoušela udržet kamennou tvář, ale uvnitř mne to bylo samé udivení a decentní pocit zrady. A taky mi tvrdil, že jsem roztomilá. To zrovna, kníkla jsem smutně a oddaně se vydala za Whiskeym do lesa. Kde bychom mohli něco ulovit a, co já vím, on by mě pak mohl rovnou odkopnout.

// Zlatavý les

// Loterie 20

„Ha! Ta zákeřná díra to má spočítané!“ zazubila jsem se vítězoslavně na Whiskeyho, který souhlasil s tím, že bude náš výpravovedoucí. Whiskey ti ukáže, kdo je tady pán! To on teda jo, povýšenecky jsem se na tunel naposledy podívala a odhodlaně si stoupla za Whiskeyho. My tomu křoví ukážeme! Hlavně Whiskey. Ale já taky! A potom- potom z toho křoví zbyde... zbyde po něm jen pár klacíků! Pěkně pitomých klacíků. „Jsem seřazena, pane výpravovedoucí,“ zahihňala jsem se a směle, i když ne tak směle jako Whiskey, jsem vyrazila vpřed.
To, co nás ale čekalo potom, bylo naprosto nepřijatelné. Tomu křoví to snad jednou nestačí! rozzlobeně jsem se proplétala klacíky za svým společníkem a snažila se ho neztratit z dohledu. Vlastně ani jednou! Dvakrát! Ne. Nejdřív jsme šli tam. Potom zpátky. Potom tam. A teď- „Čtyřikrát!“ šokována nad hrůznou nepoučitelností křoví jsem zavrtěla hlavou. To je nemožný. Přece nebude až tak pitomý. To by bylo pitomě pitomý a- to je přece nemožný. Trvalo ještě dlouho, než jsme se vymotali z té všivé pasti. Ale když jsme to udělali, cítila jsem se, jako že bych potřebovala další spánek.
„Svobodaaa,“ vyčerpaně jsem padla na zem a aby se neřeklo, šťouchla jsem protestantsky do nejbližšího klacíku, který z křoví vyčníval. Říkal si o to. „Whiskey? Já- já už to asi nezvládnu,“ řekla jsem s hlasem plným utrpení, nebo jsem alespoň doufala, že to tak zní, a začala se na zemi rádoby zmítat v rádoby křečích. „Řekl bys někomu, že ho miluju? Prosím, je to pro mne důležité! Já- já- umírám,“ udělala jsem poslední ne příliš uvěřitelnou křeč a bylo po mně. Zůstala jsem mrtvá jen pár okamžiků a zase vyskočila na nohy. „Totiž, aby bylo jasno, tak já nikoho nemiluju. Abys věděl,“ zabručela jsem a stydlivě se ohlédla kamsi do země, hlavně pryč od mého společníka. Jsem trapná. Jsem. Tak. Trapná. „Nikoho. Vůbec. Jo,“ zamručela jsem ještě, aby si byl jistý, že jsem bezcitná vlčice, a radostně se vydala za ním.

// Náhorní plošina
// Naprosto souhlasím c:

// Loterie 19

Spala jsem. Uvědomovala jsem si, že se to děje jen ve snu a pak to náhle bylo skutečné. "Whiskey! Whiskey, počkej!" křičela jsem na svého společníka, který běžel k našemu dubu. "Ten dub tam má kořeny, nemůže utéct! Proč tak spě-" Whiskey mne probodl prázdným pohledem. "Toho už neulovíme," prohlásil, když jsem dosáhla vrcholu kopce. Všude pod námi byly jelení mrtvoly.
Trhla jsem sebou dostatečně prudce na to, abych se probudila. Kde to jsem? Dub? zmateně jsem se.rozhlížela, dokud můj zrak nepadl na mého... přítele? Nebyla jsem si zcela jistá, jak se ohledně Whiskeyho cítit. Ale byl tu. Oh, jasně. Klacíkolandie. Ihned jsem se zamračila na křoví, které nás obklopovalo, aby si snad nemyslelo, že jsem mu jeho křovákovitost odpustila. Jen si o sobě nemysli, ty jedno... "Dobré ráno," uculila jsem se na svého spolustávkaře, i když bych nejradši zavrčela na sluneční paprsky, které se zrovna rozhodly vypálit mi oči z důlků. Vás si podám hned po těch pitomých dřevinách, slíbila jsem jim a dál se jima už nehodlala zabývat, protože jsem měla důležitější věci na práci. Třeba neodpovídat na otázku, proč si myslím, že smrdím. Nebo se snažit na Whiskeyho mračit, dokud neřekne, ať jdeme na lov. "Tak jo!" nadšeně jsem vyskočila na všechny čtyři a téměř se vyřítila na svého hnědobílého společníka. "Mám hlad jak vlk," přikývla jsem znalecky a posadila se. Asi nebudeme moct lovit tady. A jestli tu lovit nebudeme, tak musíme přes... zoufale jsem se podívala na tunel z křoví. "Uuh," couvla jsem o pár krůčků a s nadějí koukla na Whiskeyho. "Povedeš naši loveckou výpravu? Prosííím," žadonivě jsem vypoulila oči a střídala koukání na Whiskeyho s koukáním na tu zákeřnou díru.

// Psáno z mobilu, snad tam není moc nesmyslů, pardon :c

Nehodlala jsem si přiznat, že jsem naprosto ztracená, ale přesně tak to bylo. „No, tak to je super!“ nevrle jsem vykřikla, když jsem znovu procházela kolem stejného kamene. Nejméně potřetí. Někdy aby se na to vlk vybodl. „Nazýváš mne „Super“?!“ notoval někdo za mnou. Naprosto překvapeně jsem se otočila a zjistila, že kámen, kterého jsem znala už celkem důvěrně, byl celkem... jiný. Narovnaný. Namakaný. „Nechť „Super“ jméno mé jest, tedy. Nechť se tak stane,“ několikrát přikývl a nezněl tak naštvaně, jako předtím. „Nechť,“ napodobila jsem to jeho divné slovo, „nechtěl bys mluvit normálně? Normální mluva nikoho neusmrtila. No fakt.“ „Neusmrtila, pravíš?“ nechápavě zopakoval má slova. Nadechl se zhluboka. „Nuže dobrá tedy! Nuže dobrá, vole,“ nenuceně se usmál a pak začal máchat rukama. Nezapomínejme, prosím, že to byl namakaný kámen, tudíž mohl mít i ruce. Namakané ruce. „Nejsem žádný Super, já jsem totiž raper!“ notoval ten pošahaný kámen a nepřestával máchat rukama. „N- není ti něco?“ něžně jsem si ho prohlížela a pokoušela se přijít na to, co je s ním špatně. Nejspíš všechno. Neřekl mi náhodou „Vole“? Nejsem vůl, ale vlk! nechápavě a decentně starostlivě jsem na něj koukala, ale on nepřestával. „Na co čubrníš, ty malá fretko! Ne, když jsem ve starožitnictví, nekoupím tě, cetko. Nachodil jsem kilometry, i když jsem jen kámen. Naštveš mě, vole, a je s tebou ámen!“ nabubřele si to kolem mě pochodoval a nepřestával říkat ty blbosti. Nehodlal přestat. „Nechtěl bys-“ naznačila jsem mu, že bych mu ráda něco navrhla, jenže on se nechtěl vzdát. „Nepřerušuj mě, páč nekončím. Není to všechno, ještě zatančím!“ nenuceně začal tancovat, což v praxi znamenalo, že jen začal ještě více máchat rukama. „No tak počkej, už toho mám dost. Nechtěl bys radši- nechtěl bys-“ neměla jsem v plánu dělat to, co on, ale... nezbývala mi jiná možnost. Nejhorší ale bylo, že jsem nemohla nalézt nějaký ten jeho raperský rým. No tak! Na co se rýmuje „dost“? „Nevím, postavit most?“ narovnala jsem se a taky zamávala předníma tlapama, abychom si lépe rozuměli. „Nuže okay, stačilo jen říct,“ napřímil se i Nabušenec a konečně přestal mávat končetinami.

// Loterie 18

Ze svého úkrytu, který byl dosti vlastnoručně (nebo spíš vlastnotlapkovitě) vytvořený, jsem vykoukla ještě jednou, a to tehdy, když se mě dotklo něco studeného. Ty klacíky se mstí! Vrací úder! Pitomý klacíky si myslí, že mě dostanou zaživa! překvapeně jsem vypoulila oči a rozhlížela se všude kolem, abych zjistila, který z těch klacíků a špejliček to mohl být. Whiskey? To byl on? nechápavě jsem si ho prohlížela. Jeho čumák? „Smrdím?“ zeptala jsem se ublíženě a padla s hlavou zpět k zemi. A ke všemu mě nikdo nikdy mít rád nebude, Whiskey. Nikdy. Nikdo, vyčerpaně jsem hleděla do země a tichoulince poslouchala jeho slova, která mě měla uklidnit. Zněla mile a určitě by fungovala, jenže... jsem ztracenej případ. A ještě ke všemu smrdím!
Po nějaké chvíli jsem se mu rozhodla nabručeně oznámit, že je mi úplně absolutně totálně jedno, ale on místo toho, aby z toho byl zdrcený (nebo třeba ukradený, když je mi tak ukradený), prohlásil, že jsem roztomilá. Roztomilá? Já ti dám „Roztomilou“! uraženě jsem se na něj zamračila. „To teda nevím, že bych byla roztomilá. Já jsem jen hnusná! A smrdím! Na tom nic roztomilýho není. Jestli ti to připadá roztomilý, tak... tak...“ došla mi slova. On si myslí, že jsem roztomilá? Jakože... já? Já jsem roztomilá? bránila jsem se úsměvu, který se tak moc toužil dostat na mou tvář. Selhala jsem a culila se přitom na svého společníka. „Jseš to ale pošuk,“ radostně jsem se na něj zazubila. Jsem roztomilá! Abych teda věděla. Ale jsem roztomilá! „Totiž...“ naklonila jsem se k němu blíž, abych mu pošeptala své tajemství. „Moc děkuji,“ špitla jsem a znovu se od něj odtáhla a zavrtěla hlavou. „Ale neříkej to Whiskeymu!“ popošla jsem od něj, několikrát obešla ono mnou určené místečko, a spokojeně si na něj svalila. „Tak... zítra? Vymyslíme to ráno. Já- mám hlad. Ale potom bychom se mohli podívat na tu tvou smečajdu,“ pokývala jsem znalecky hlavou a vůbec mi nedocházelo, že jsem řekla takovou blbost, jako je „smečajda“. „Chci říct,“ zabručela jsem ještě, aby se neřeklo, že jsem příliš hodná, „dobrou.“ Svraštila jsem na Whiskeyho obočí, zavřela oči a šla spát. „Whiskey,“ dodala jsem ještě v polospánku, tentokrát nebručounsky, oslovení, které za přáním dobré noci chybělo. Jsem roztomilá!

// Loterie 17

„Nedaleko odsud? To máš hezký, to je pěkně blízko! A je dobře, že jsi spokojený a...“ poněkud zasněně jsem na něj koukala. Má domov, ve kterém je spokojený. Šťastný. Kdybych něco takového měla někdy já... nebo jsem to měla? U dubu? zavrtěla jsem prudce hlavou. Otec. „Proč jsi se nešel schovat tam? Já vím, že jsi nechtěl stávkovat, Whiskey,“ mé zasnění rychle přešlo v zmatení. „Ale na tom vlastně nezáleží!“ radostně jsem zvolala a navrhla mu (se stejnou radostností), abychom potom šli lovit. A hned na to svou radost zaměnila za nezaujatost. Nezáleží na tom. Nezáleží na tom. Nezáleží na tom.
Nebo by na tom alespoň nezáleželo, kdyby Whiskey... kdyby neříkal věci. Snažila jsem se netvářit překvapeně, když mluvil o tom, jak často měním způsob chování vůči němu. Ale já nic nevím! Nevím, jak se mám chovat, když... nevím nic o něm. Nejde na něm nic vidět. Jak mím vědět, jestli na něj být hodná, nebo... „Promiň, já-“ zadrhla jsem se a přemýšlela, jak mu to vysvětlit. „Já...“ Co mám asi tak dělat? Já ani nevím, co jsem zač, tak proč- být stálá. Nemá to smysl. A ten sníh je fakt pitomej. „Nevím, jak se k tobě chovat, protože tě neznám, ale taky nevím, jak se chovat, naprosto normálně, takže to je vlastně moje přirozenost, takže bys vlastně mohl říct, že se chovám přirozeně, když se přirozeně nechovám, omlouvám se, jestli je to velký problém, já nevím, co dělat, pardon, omlouvám se,“ vypískla jsem ze sebe tak rychle, jako snad nikdy v životě, a znovu se vrátila tváří k zemi. Fakt super. „A je mi úplně jedno, co si myslíš,“ zabručela jsem ještě, aby si nebyl tak jistý, že jsem mu řekla pravdu. „Naprosto totálně absolutně jedno. Ani ne jedno, spíš nula. Jedna velká nula mi to je! Ne. Malá, naprosto totálně absolutní nula. Pidinula. Je mi to tak jedno, že... to je jedno,“ mručela jsem dál směrem do země a doufala, že se k Whiskeymu dostane má rádoby lhostejnost. „Ale půjdeme pak lovit, že jo?“ zdvihla jsem rychle hlavu ze svého úkrytu a usmála se na svého společníka.

// Loterie 16

„Jo! Přesně tak to má být!“ spokojeně jsem se vedle něj natáhla, ale ne až tak vedle něj, aby mu to nepřišlo divné. „Jsi naprosto profesionální jásač, to teda jako jo,“ rázně jsem přikývla, abych mu potrvdila jeho jásací schopnosti. Na to, že to dělal poprvý, to bylo dost dobrý. Vlastně mě nenapadá nikdo, kdo by to dělal líp, ale... to bude spíš kvůli tomu, že, schovala jsem hlavu mezi tlapy, jako tomu bylo poprvé, když jsme se s Whiskeym viděli. Nikoho nemám.
Chvíli jsem se zavřenýma očima předstírala, že neexistuji, a docela mi to šlo. Jenže pak jsem musela odpovědět na Whiskeyho otázku. „Smečky?“ udiveně jsem zdvihla hlavu a mírně ji naklonila do strany. „Já...“ přimhouřila jsem oči, aby poznal, že nad tím přemýšlím. Proč se ptá? Proč by ho něco takového zajímalo? Vypadám snad jako někdo, koho se vlci můžou ptát na otázky? Navíc osobní, neubránila jsem se menšímu zamračení. Ale on se ptá jen tak. Tak proč mu jen tak neodpovědět? unaveně jsem zívla a tím si získala ještě několik momentů času. „Byla jsem jen v jedné smečce. Celkem daleko odsud. A...“ mysl se mi zastavila, jako kdybych se dostala do zakázané zóny. Někam, kam bych se nikdy nechtěla vrátit. „Byla špatná,“ uzavřela jsem nakonec a dívala se před sebe kamsi do prázdna. „Ale...“ začala jsem nesoustředěným hlasem, zatímco se mi v hlavě zjevovaly představy otce, Aurona, Stranlinga a Arga. „Nemyslím si, že by byly ostatní tak špatné. To ne, jen... žádné neznám a... tak,“ dodala jsem nakonec. Argo. Mrtvý. „A co ty? Ty máš rád smečky? Touláš se? Nebo...“ netušila jsem, co jiného by mohl dělat, než mít rád smečky nebo se toulat, ale na tom nezáleželo. Nenápadně, abych si toho sama nevšimla, jsem se na Whiskeyho usmála. Ale všimla jsem si toho. „Ehm. Totiž. Kdybys chtěl. Nemusíš, doopravdy, není to nutnost,“ pokusila jsem se zabručet, aby věděl, že rozhodně nejsem ráda v jeho společnosti. „A potom bychom mohli jít lovit!“ radostně jsem vypískla. Co takhle se začít chovat, hm? Není to žádný tvůj kamarádíček. „Totiž. Třeba. Tak něco. Mně je to jedno,“ dodala jsem rádoby nezaujatým hlasem.

// Loterie 15

Snažila jsem se nedat najevo zklamání z toho, že Whiskey vůbec nedoplnil mé „Hip, hip“ o jeho „Hurá“. Třeba to nezná. Možná nikdy neměl takovýhle důvod k jásání. Tento den je vskutku výjimečný, hrdě jsem pohlédla vpřed, jako kdybych viděla všechny útrapy, kterými si naše skupinka musela projít, z jakési výšky a během západu slunce, takže pohled na ně byl takový nostalgicko-vznešeno-romantický. Romantický? zavrtěla jsem prudce hlavou a ani mne příliš nezajímalo, jestli si toho Whiskey všimne. S Kapitánem Whiskeym jsme kolegové! Vlastně jsem jeho nadřízená. Romantika na pracovišti nepřipadá v úvahu! rázně jsem přikývla a odpředstavila si ten západ slunce. Romantika, pff.
Naštěstí mne Whiskey vyrušil s otázkou, co bude následovat. Teda, on mne ani příliš nevyrušil, byla jsem ráda, že takhle dbá na naši organizační strukturu, ale... „Mno,“ zopakovala jsem ten legrační zvuk po něm, „co byste si přál, aby následovalo, sire?“ Vlídně jsem se na něj usmála a čekala, co mi poví. „Já bych si možná odpočinula, když jsme oslavili takový úspěch s oteplením,“ špitla jsem, aby věděl, že tentokrát záleží víc na jeho názoru, než na tom mém. Prostě něco vymysli, pousmála jsem se na něj a snažila si ho zvědavě neprohlížet, i když mi jedna věc stále vrtala hlavou.
„A Whiskey? Víš, že se říká „Hip, hip, hurá“? Jakože... jsi s tou věcí obeznámen? Je to všeobecný výkřik blaha a nadšení a...“ trochu jsem se přikrčila nejistotou. Co když nejásá, protože jásat nechce? vyplašeně jsem na něj pohlédla, ale jeho úsměv mě přesvědčil o opaku. Ale neee. „Hip, po druhém hip máš říct: „Hurá“! Hip, hip,“ napínavě jsem na něj koukala, jestli to doopravdy udělá a zajásá.