Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Náhorní plošina

Dostali mě. Několikrát. Sotva se dokážu dát dohromady, zase mě dostanou. Co si jako myslej? Takhle přijít a... bezcitní amatéři! Nemaj ani trochu respektu. Já se aspoň snažim, aby si mě ti vlci pamatovali. Teda, ti kloboučníci. To už nejsou vlci. Kdyby to byli vlci, nenosili by takové hnusy. Ale oni! Přibílení blbečci! Ne, to oni ne. Vlk si jen v klidu jde za svým posláním a... oni ho ještě rozfoukaj, jako by se nechumelilo! Rozzlobeně jsem si oddechla a začala se rozhlížet po okolí. Už zase? Chodím v kruzích. Chodím v kruzích, páč kloboučníci taky chodí v kruzích. Jen tu shodou okolností teda žádnej zrovna není. Ale jinak! Tohle je takové jejich místečko, co? Posadila jsem se a sledovala kamennou pustinu, která se sem vůbec nehodila. Ale hodí se k těm hnusákům, páč je hnusná. No jo. Až příště nějakého kloboučníka uvidím, tak mu to řeknu. Nebaví mě. Amatéři jedni. Uvědomovala jsem si, že nemohu odpočívat příliš dlouho. Kdybych odpočívala příliš dlouho, kloboučníci by se jistojistě rozmnožili. A svět by byl ztracen! „A to nemůžu dopustit,“ prohlásila jsem a dosti nabručeně vyrazila zase zpátky. Pořád ten pitomej kruh...

// Náhorní plošina

// Náhorní plošina (přes Údolí morény)

Klobouky. Klobouky. Měli by si je sežrat sami. Já je sežrat nemůžu. Nemůžu sežrat vůbec nic! Až budu mít hlad, tak... prostě umřu. A bude ze mě duch! Zase. To je docela otravný. Ale... mám hodně času. Mám celou věčnost na to, abych si udělala nějakej pěknej seznam vlků, který nemám ráda. Ale Starlinga mám ráda. Jen je to pěkněj zrádce. Zrádce zrádcovská. A o tom si spolu ještě musíme pořádně popovídat! A Athame, tu chci vyděsit k smrti. Snad z ní taky nebude duch, páč pak by byla ještě otravnější. A Whiskey... Whiskey je snad v pohodě. Taky zrádce, ale snad nenosí klobouk. A pak... přestala jsem vyjmenovávat všechny ty vlky, když jsem si uvědomila přítomnost dalšího kloboučníka. Se přemnožili. Jak oni to dělaj? Ducha jsem potkala naposledy... eeeh... nevím. Na začátku u té koule? A tihle tu prostě jsou všude. Jak oni to vůbec dělaj, amatéři. Nehodlala jsem přiznat, že tihle amatéři jsou ve skutečnosti docela profesionální, protože se narozdíl od nás dokázali množit. Ale s kým bych se asi měla množit já, co? Se Starlingem? S jeho kámoškou? Pff. Uraženě jsem se zamračila a rozeběhla se ke kloboučníkovi, protože jsem si byla téměř jistá, že tohle všechno je jeho chyba. Všechno je to jeho chyba. Ne. Nejen jeho. Všech! Rozzuřeně jsem skrz něj proskočila. Styď se. Nestál mi ani za to, abych mu cokoliv řekla. Prostě jsem se na něj jen zamračila a pokračovala ve své cestě.

// Etney
// Kamenná pláž

// Tajemná louka (přes Ronherský potok)

Cítila jsem se dost dobře. Věděla jsem, že jsem většině vypatlaných kostlivců utekla a ještě ke všemu zlikvidovala prvního kloboučníka. To je dobrej způsob, jak se vyřídit před spaním. Mohla bych to dělat pořád! Ale radši bych byla, kdyby ty klobouky nenosili, no. Ale kdyby je nosili, tak je dostanu! Úplně všechny! Do jednoho. Budou tuhý. Úplně úplně tuhý. Zhluboka jsem se nadechla a užívala si příjemnou noc. Noc tak akorát na lov. Ušklíbla jsem se a zavětřila. Jsem lovec. Klobouklovec. Všechny je chytím. Sežeru. Teda, ne. Ale dostanu je! Pohybovala jsem se potichu a nenápadně se rozhlížela. Čisto. Pro mě je tu bezpečno. Ale pro někoho jiného... pohled mi sklouzl na hnědého vlka s dalším příšerným a nevkusným kloboukem. Proč si to na tu hlavu vůbec dávaj? Úplně to křičí, kde jsou! Já ani vidět moc nejdu. Ale oni? Oni si o to říkají! Říkají si o to. Nemůžu za to, že si o to říkaj. Dělám světu laskavost! Potichu jsem se tmou dostala až k hnědákovi.
„Psst, hnědáku! Hej, hnědáku!“ špitla jsem poblíž jeho ucha a ihned se skrčila, pro případ, že by se obtěžoval se za mnou ohlédnout. Amatér. S kloboukem. Už mě ani příliš nebavilo si s nima takhle pohrávat. Byli kořist. S kořistí se nemá hrát. „Kašli na to,“ oznámila jsem mu a vyskočila po něm. Nebo spíš... skrz něj. „To bysme měli,“ řekla jsem sobě a ztuhlému hnědákovi, zatímco jsem se vydávala dál. To bysme měli.

// Savior
// Náhorní plošina (přes Údolí morény)

// Osamělý strom (přes Ronherský potok)

Klobouk, Starling. Whiskey nebo Athame. Athame nebo Whiskey. Klobouky a... „Klobouky!“ vyprskla jsem, když jsem si uvědomila, že jeden z těch pošahanců stojí nedaleko ode mě. Škodolibě jsem se usmála a vydala se plíživě za ním. Nevšimne si mě. Bude to v pohodě. Dostanu ho. Seberu mu klóbrc a bude to v poho. Ztuhne a... má smůlu. Jednoduchý. „Podívej se, kamaráde,“ oslovila jsem ho a dokonce na něj mrkla, aby si byl jistý, že mluvím na něj, poněvadž mi něco říkalo, že nemá dostatečné sebevědomí na to, aby si myslel, že jsme my dva kámoši. A my nejsme kámoši. Ale je moc blbej na to, aby mu to došlo. Uchichtla jsem se a co nejrychleji celou svou škodolibost přeměnila na vřelý úsměv. „Proč nosíš takovejhle hnus na hlavě? 'Dyť jinak bys byl celkem přijatelnej, ne? Proč si něco takovýho děláš, 'žiši,“ zakroutila jsem hlavou a přiblížila se až k němu. Ten pitomej klobouk. Pitomej vlk s ještě pitomějším kloboukem. Že si nedá pokoj! Zakryla jsem všechno své udivení a místo toho se začala k mému rádoby kámošovi přitulovat. „Jsme kámoši, že jo? Mohli bychom- mohli bychom být něco víc, kdyby-“ znovu jsem zamrkala a přitulila jsem se k němu tak moc, že jsem jako duch prošla skrz něj. „Šmankote!“ vypískla jsem a začala se zběsile smát. „Nějak jsi ztuhl! No... tak nic. Hele, uvidíme se příště, jo?“ mrskla jsem ocasem a vydala se zase dál. Pořád jsou tu pitomí kostíci. Blbečci ufoukaní.

// Flarés
// Vrbový lesík (přes Ronherský potok)

// Vrbový lesík (přes Ronherský potok)

Má cesta trvala opět celou věčnost, protože přiběhlo pár kostíků a rozhodlo se, že mě rozfouká úplně všude. Amatéři! Jak by asi bylo jim, kdybych je rozfoukala, huh? By čubrněli, hlupáci. Ale oni ne, oni mají ty pitomé nerozfoukovatelné kostičky. To vůbec není fér! Zavrtěla jsem pobouřeně hlavou a rozhodla se, že tohohle pohybu alespoň využiju k prozkoumání okolí. Oh. Takže jsem zase u toho vypatlaného stromu, kde se mi ztratil Whiskey? Kdepak asi je? Taky si pobíhá všude možně jako nějakej kostík? Snad ne kloboučník! Proboha, kdyby měl Whiskey klobouk, tak... zděšeně jsem se zastavila. Kdyby měl klobouk, tak ho nemám ráda. Teda, už takhle si to dost pokazil, ale nebyl zas tak špatnej. Ne v porovnání s ostatními. Ale... „Chm,“ vydechla jsem a nevědomky přimhouřila oči, jak jsem se snažila všechno pochopit. Prostě... prostě... přidám ho na seznam! No jo. Takže pár kloboučníků, Starling, Athame a... Whiskey! Nebo dám Whiskeyho před Athame? Athame bude pitomá ještě dlouho, ale takový Whiskey... čím méně bude nosit ten klobouk, tím líp. Athame se může jít bodnout. Nejprve Whiskey, před ním Starling a... je to! Spokojeně jsem rázně přikývla a rozeběhla se dalším směrem, snad za dalšími hnusáky s klobouky.

// Tajemná louka (přes Ronherský potok)

// Zrádcův remízek (přes Údolí morény)

Spokojeně jsem běžela. Už ne tak rychle, jako když jsem se snažila chytit fialovou čepku, ale pořád dost rychle na to, abych stihla proskočit ještě pár kloboučníky, seřvat svého bratra a zaskočit k Athame. Seřvat ho? Není to moc? Neviděli jsme se dlouho a... čelili jsme nebezpečí, tak... neměl čas. Na tom přeci není nic špatného, ne? Chci říct... zavrtěla jsem hlavou. Je to blbost. Vykašlal se na mě! Mohl mě chránit. Mohl být rozfoukán se mnou. Ale on ne. Nestála jsem mu za to. Nechtěl ani zůstat, prostě mě jen... ne, sotva! Sotva mě pozdravil a už se na mě vykašlal. Zase. Seřvu ho. Za to ho seřvu. Už mám dost toho, jak na nás všechny kašle. Jako kdyby byl snad jedináček. Udělala jsem mu snad někdy něco? Nejradši bych zlostí nakopla kámen, jenže to se za běhu dělalo docela komplikovaně. Pitomec bezohledný! Je mu to všechno ukradený! Proč by taky ne, že jo, jsem jen jeho sestra. Jeho sestra, která se může jít bodnout! Zamračeně jsem alespoň kopla do větvičky, o kterou bych jinak pravděpodobně zakopla. Že já se vůbec namáhám. Nejprve ho hledám a pak... pak tohle. Ignorant. Nezáleží mu na mně. Snaží se chránit jen sám sebe. Jak já mu to dám sežrat, až se zase uvidíme. Odfrkla jsem si a stále velmi zamračená pokračovala dál.

// Osamělý strom (přes Ronherský potok)

// Velké houští

Když jsem se přesvědčila o tom, že kloboučníci jdou dopadnout a jdou dokonce i decentně zlikvidovat, měla jsem ihned o dost lepší náladu. Ty jo, ten její výraz. Celou dobu si myslela, že mě má, a pak byl klid. Jak pobíhala! Určitě se bála celou cestu, ale pak si řekla, že ji nedostanu, vzdala to a... a právě tehdy přišla má příležitost! Athame by koukala, co by se jí stalo, kdyby nosila klobouk! Měla bych Athame pořídit klobouk. Možná by nakonec nevypadala tak špatně, jako vypadá nyní. A to je co říct, páč ty klobouky jsou fakt hnusný. Pobaveně jsem se zasmála nad představou Athame, která má půlku její ne zrovna hezky vyhlížející hlavy schovanou kdesi v obřím klobouku, který by, i když by byl stále hnusný, velmi pomohl její kráse. Athame, no. Ale bude si muset počkat. Ještě chvilku, alespoň. Protože teď... téměř mlsně jsem se začala rozhlížet kolem. Hledala jsem jakékoliv známky nebezpečí, jakékoliv známky toho, že se zas nebudu moct hnout. Žádní kostíci? Fajn. Olízla jsem svůj čumák a začala se věnovat druhé věci, na kterou se soustředil všechen můj zájem. A hele!
Plíživě jsem se vydala k dalšímu kloboučníkovi, který se tu jen tak poflakoval. Možná čeká na tu vlčici, co jsem srazila před chvilkou, uvědomila jsem si a necítila ani malinko vinu. Počkaj spolu. To je přece pěkný, ne? Už jsem věděla, co mám udělat. Když jsem byla k vlkovi dostatečně blízko, vyskočila jsem po něm a proletěla skrz něj. „Nemáš nosit klobouk, abys věděl. Jo, a ta tvá kámoška? Za chvilku přijde. Je na tom stejně, neboj,“ rádoby soucitně jsem se na něj ušklíbla a ihned zase hopkala dál. Kostící můžou být pořád ještě blízko.

// Flarés
// Vrbový lesík (přes Údolí morény)

Dokázala bych tam postávat celou věčnost, kdybych si neuvědomila, že má klobouková kámoška není ta jediná, kdo tu postává. Kostlivec? Vážně? Tady? To snad- zaúpěla jsem a z ne tak pohodlného sedu se začala znovu sápat na nohy. „Fakt dík, že ses nenechala chytit jinde. Takhle kámošky asi nebudeme, abys věděla. Menuju se Ilenie a jestli tu umřu, zabiju tě,“ oznámila jsem jí a začala se usmívat na kostlivce, který se každou chvílí mohl přiblížit. „Hele. Hele, ať tě to ani nenapadne! Vím, co můžete udělat, ale- koukej! Tahle vlčice- tahle vlčice ti udělala- oh, počkat!“ zazubila jsem se vítězoslavně. „Počkat, počkat, ty se vlastně nemůžeš ani hnout, že? To musí být teda na nic, když mě tu vidíš, jak dávám nakládačku tomu, kdo ji dal tobě, a- hahah. Nepříjemné, co?“ usmála jsem se a ještě se na chvilku posadila, abych všem ve svém okolí dala jasně najevo, že jsem to všem natřela. Úplně všem. To se tak často nestává! Ale dneska! No jo, dneska to šlo. „No nic, musím pracovat, mějte se,“ pousmála jsem se na své kolegy a veselým, hopkavým tempem se vydala na další zběsilou honičku.

// Zrádcův remízek

// Kamenná pláž

Konečně byl její zadek dost blízko. „Hnusačko! Hej, hnusačko!“ Už jsem na ni byla doopravdy naštvaná, takže mi ani nedošlo, že je docela chyba na ni pokřikovat, dokud jsem nebyla těšně u ní. Zrychlila jsem, jak jsem jen mohla, a skočila po ní. Doufala jsem, že proletím skrz její tělo a zastavím ji. Zastavím ji dostatečně dlouho na to, aby jí ztrouchnivěl ten klobouk. „Stůj!“ zakřičela jsem a proskočila skrz ní. „Nenávidím tvůj klobouk a to, jak dlouho jsi mě přinutila běhat, abys věděla!“ vydechla jsem vyčerpáním a ještě nějakou dobu zůstala svalená na zemi. „Tohle jsem si nezasloužila! Tolik námahy! A kvůli čemu, přesně? Kvůli tomu, že se neumíš oblíkat. Proč se sakra vůbec oblíkáš? Nedává to smysl! Měj rozum, proboha!“ zavrtěla jsem zběsile hlavou a spokojeně se před ni posadila. „A dík za ty kostíky po cestě. Mohly bychom být kámošky, jestli dáš ten klobouk pryč,“ povzbudivě jsem se na ni usmála, ale vlastně jen decentně, protože jsem si byla jistá, že když dokáže nosit takový klobouk, určitě je to taky zrádkyně neschopná si udržet jakékoliv přátelství.

// KONEČNĚ
Cyntia Děkuji ti za agresivní proběhnutí ;-;

// Západní louky

Tohle mě už tak děsně nebaví. Tak děsně moc! Celý den jen ten její pitomý černý zadek a pitomější fialový klobouk! Mám hlad! A nemůžu se nažrat, páč všechno skrz mě proletí! Mohla bych z toho umřít, nebýt duch! Jsem mrtvá a můj posmrtný život se skládá z honění vlků, co nosí klobouky! Očekávala jsem trošku lepší osud. Fakt. Co tohle má sakra být? Proč zrovna já musím být ta, co dostane za úkol zbavit svět klobouků? Jak se tu jako vůbec vzaly? To si řekly, ahahah, budeme na hlavách těch pitomých vlků, co si to dají líbit? Svým způsobem tu vlčici zachraňuji! Pomáhám jí od nechutných klobouků, amatérce! Nepřestávala jsem v pohybu a nehodlala se vzdát svého malého honu na čarodějnici.

// Velké houští

// VVJ (přes řeku Mahtaë)

Se na to vybodnu! Co si o sobě sakra myslí? To jí ten klobouk dává nějaké nohy navíc? Nebo co, sakra? Co si asi tak myslí? Ahoj, jsem vlčice s kloboukem, běhám jak blesk a ty celý den budeš sledovat jen můj zadek a ten hnusný klobouk, co s hrdostí nosím na hlavě! Tak určitě, blbko. Jestli si myslíš, že ti to projde, jen proto, že vydržíš dlouho běhat, tak se mýlíš! Tohle bude tvůj konec! A jestli ne tohle, tak příště ano! Zmasakruji tě! Udělám z tebe- nic. Nemůžu z tebe nic udělat! Já jsem vlastně úpe neškodná, tak proč se na to pobíhání kolem nevykašlat a- já nevim, nechat se mírumilovně chytnout? O co ti sakra jde, huh? O co? Myslíš si, že jsi speciální a že nemám nic jinýho na práci? Sakra, vždyť mám celý seznam vlků, které dneska musím seřvat a zničit! A Starling by měl mít přednost, tak nepřekážej a- neměla jsem moc času na myšlenkový proslov na vlčici, protože ta se rozeběhla zase někam do pryč. Blbka.

// Kamenná pláž

// Wtf, to se nedá T-T Copak nemáš trošku citu v těle? Nech se chytit, omg :D :D

// Neprobádaný les

„Uvědomuješ si, že máš na sobě hnus fialovej? Doslova! Ses zbláznila nosit takový hnus na veřejnosti?!“ Byla jsem na vlčici čím dál tím naštvanější, pravděpodobně hlavně proto, že se neobtěžovala si mě všímat a jen tak si pobíhala a ničila mé nepřátele. Což je od ní vlastně docela fajn, kdyby to nebyla pipka s kloboukem. „Já proti tobě nic osobního nemám! Co takhle, kdyby ses zastavila, odhodila ten svůj vypatlanej hříšný klobouk a- já nevím, dáme pokec! Posedíme! Ha? Co ty na to, hnusačko?“ snažila jsem se na ni i přesvědčivě usmívat, ale nejspíš to bylo k ničemu, vzhledem k tomu, že se má kámoška stále neodhodlala zastavit. Fajn, každou chvílí padneš vyčerpáním, amatérko. A jakmile padneš, tak já padnu na tebe a tvůj hloupý křiklavý klobouk! Zabručela jsem a rozeběhla se dál za ní.

// Západní louky (přes řeku Mahtaë)

// Řeka Mahtaë (přes VVJ)

„Počkej, holka!“ vyprskla jsem na kloboučnici která si to uháněla daleko přede mnou. Proč nepočká? Je snad blbá? Stejně to má spočítaný! Dostanu ji. Dostanu ji každou chvílí! Nadělám z ní... rampouch! Rampouch z ní nadělám, páč ztuhne a bude mít po srandě. Po klobouku ne, což je věčná škoda, ale jinak! Jinak jí to pěkně utnu! Nehne se z místa a když odejdu, nebudu muset vidět ten její hnusoklobouk! Jenže vlčice byla příliš rychlá, rychlejší, než byly mé myšlenkové pochody. Spokojeně si to utíkala přede mnou, jako kdyby se nechumelilo. A dokonce stihla zlikvidovat ještě dalšího kostlivce! Není jich tu nějak moc? Sakra! Ona- ona mě pomstila! Dej mu! Ale- přimhouřila jsem oči a bojovala s momentálním zásahem morálky. Kdyby přišla dřív, zachránila by mi takhle život! Tak proč bych po ní měla jít? Měla bych? Nebo ji mám nechat být, spokojenou i s tím jejím pitomým kloboukem? „Ten klobouk se nedá,“ uzavřela jsem svou myšlenkovou rozpravu a rozeběhla se za ní. Dnes nebude tvůj šťastný den.

// VVJ

// Náhorní plošina

Snažila jsem se připravit se na výraz zmatené Athame, které proběhnu ještě jednou kolem ksichtu. Hej, co tu děláš, neříkala jsi, že si pro mě přijdeš? Proč běžíš jak vypatlanec? Nechtěla jsem kvůli jejím nadcházejícím blbým kecům zpomalit. To by se ti líbilo, co? Aby mě dostali. Tobě se to říká, ty nemáš klobouk. Ani nejsi průhledná! A ani po tobě nejde stádo kdo ví kolika kostí! Jsi snad cvok? Zastavovat? A tady? Ne! Já- vrátím se k naší vypatlané oranžové kouli a tam taky zůstanu, dokud tohle všechno nepřejde! Počkám si tam na to, až přijdou klobouci za mnou! Budou škemrat o to, abych jim to sundala z hlavy. A já nebudu moct. Ale to je fuk. Oni to nebudou vědět a já je pak všechny zničím! Zazubila jsem se a už už hledala další cestu, aniž bych jakkoliv návazala oční kontakt se svou rádoby kamarádkou, jenže v tu chvíli jsem si všimla fialového hnusu na jiném hnusu. Další klobouk! vítězně jsem se zazubila a rozeběhla se za vlčicí.
Athame se může jít bodnout.

// Neprobádaný les (přes VVJ)