Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pro mou smůlu se počet magorů na okolí zvýšil o jednoho, který se rozhodl, že na nás bude snad nějak dolejzat. Vezmi si zpátečku, hochu, na dolejzání tu už jednu vlčici máme. Sladce jsem se na něj uculila a s rádoby hloupounkým výrazem přikývla. "Vítej na pařběěěěě!" vyhrkla jsem a co nejakčněji zamávala ocasem, protože má nová role zatím nevypadala nijak extra přesvědčivě. "Prosím, řekl bys těm pánům, ať-" tvářila jsem se nevinně, jak jen to šlo, a chtěla vlka přemluvit k tomu, aby se šel zabít společně s Ayshi, ale to už mou pozornost upoutala černá vlčice, kterou bych poznala všude. Legenda! Je to Legenda! A je... s vlčetem? Proboha. Tohle s vlčicí udělá porod? Vypadá jak kus hadru. "Zdravíčko, Legendo, neskonale ráda tě vidím," oplatila jsem Cynthii úšklebek a nenápadně uhla nohou, kterou si vlče tak fascinovaně prohlíželo. Ukliď si ho někam, sakra. "Taky ti nezejrám na nohu," zabručela jsem a doufala, že se Cynthia nedívá, zatímco jsem vlče mírně odkopla. "Vypadáš děsn-"
Kdo mohl čekat, že se nám z přátelského pošušňáníčka během okamžiku stane... dým? Jsem dým! Vyplašeně jsem se ohlédla na ostatní, jenže ti, kromě Ayshi, byli všichni pryč. Nemohla jsem být s kýmkoliv jiným? A kde to jsme? Krucinál. Jsou to... zacinkala jsem řetězy o sebe. Paráda. Zamračila jsem se a snažila se si nevšímat hnědé vlčice, která se na mě opět lepila, tentokrát ne vlastní vinou. "Hlavně nebreč, Ayshi," zavrčela jsem a mžourala do temna. Byly jsme uvězněné. Ve tmě. A tamto je... krev? Polkla jsem a ze všech sil se sebou snažila necuknout. Proč je tu krev. Kolik tu bylo vlků před námi? Proč je tu SAKRA KREV! A krev nebyla to jediné. "Ayshi, vidíš to taky?" zašeptala jsem, pro případ, že by se naše povídání toho, o čem jsem chtěla mluvit, dotklo. A jeho by se asi nic nedotklo, protože už takhle na pološerý pohled to byl hnusák. To není jinej způsob, jak se zachránit? Proč- proč prostě nemůžeme jít pryč. Proč- Už podle zoufalých drápanců na stěnách jsem věděla, že není cesty ven. "Ehm, Ňunínku?" oslovila jsem jemně cosi a nepatrně do Ayshi strčila, aby se taky konečně uráčila pracovat na naší záchraně.

// Ústí (přes Kamenný mys)

Nemohla jsem se zbavit pocitu, že Ayshi tam někde stále je. Plazí se za mnou. Copak se nikdy nevzdá? Sledovala mě. Cítila jsem to v zátylku. Svrběl mě a pálil, jak na něj má společnice, ztělesnění hlouposti, zírala. Pitomá Ayshi. Vypatlaná blb- "Ka?" zabručela jsem a předčasně ukončila své nadávání, protože přede mnou byla zčistajasna kopa kamení, které dosti komplikovala můj únik od hnědé vlčice. "Krucinál," zamračila jsem se na šutráky, aby si byly vědomy toho, jak moc ostatním kazí život, a pokusila se na nejbližší vyškrábat. Nemá to cenu. Nikdy jí nezdrhnu. Měla bysem na ni jeden z těch šutráků shodit a ukončit svý trápení. S námahou jsem vylezla na další z kamenů. Vypatlankyně. Proč to prostě nevzdá? To se nemohla utopit nebo tak něco? Blbka. Jenže to už se nocí linul i zvuk cinkání a smíchu. Nocí? Neměl být už den? To je fuk. Ale ten zvuk? Nastražila jsem uši a pokusila se přijít na to, odkud pocházel. Měla jsem to štěstí, že jeho zdroj byl nedaleko, nebo spíš zdroje. Černí vlci, kteří veledůležitě pochodovali kolem vchodu do jakési jeskyně, cinkali se svými řetězy, jako kdyby se nechumelilo. Což by taky docela mohlo, protože se rozhodně ochladilo. "Výborný. Další magoři," uculila jsem se na ně a nenapadlo mě nic lepšího, než se ke čtveřici vydat blíže. Třeba jsou agresivní. Třeba sežerou Ayshi. Nebyl by to první kanibal po cestě. A eh, co to maj s ksichtama? To je fakt hnus. "Hele, vypatlanci!" vykřikla jsem na ně a co nejelegantněji se před ně posadila. Jejich prázdný pohled zatím má existence moc nezajímala, což jsem brala jako poměrně dobré znamení. "Mám tady takovou kámošku, co by vás chtěla poznat. Jestli víte, jak to myslim!" významně jsem na vlky mrkla a doufala, že se Ayshi každou chvílí připlazí, protože jsem sama moc dobře nevěděla, jak to jako myslím. Co jí tak dlouho trvá? Teď? Vlk přijde na způsob, jak se jí zbavit, a jí je to ukradený. Ten moment, kdy jsem poblíž vlků seděla, se rychle proměnil v trapný. Předstírala jsem, že si nevšímám toho, jak moc si mě vlci nevšímají, a radši se koukala po okolí, které teda taky za moc nestálo, ale nic víc mi nezbývalo. Po prohlídce padesáti odstínů šedi mě konečně upoutala jeskyně, ze které... to je světlo? Hoří jim tam? Jim tam hoří! "A víte, že vám tam hoří, že jo?" zeptala jsem se jen tak mimochodem a doufala, že alespoň tentokrát uvidím na jejich výrazech překvapení. No tak, Ayshi. Pohni, sakra.

// (přes Mušličkovou pláž) Magický palouk

Na pár krásných momentů jsem měla pocit, že mě nikdo nepronásleduje. Že jsem se Ayshi, té potrhlice, zbavila. Že po dlouhé době okusím svobodu a osobní prostor. Jenže pak jsem se otočila. Běžela a poskakovala za mnou s naprosto zvráceným úsměvem. Sakra! Vyděšeně jsem polkla a ještě o něco více zrychlila. Proč se nezastaví? Proč mě nenechá bejt? Je to tak těžký? Zůstat stát a nepronásledovat mě? Vo co jí jde. Neměla jsem strach, to rozhodně ne. Ale cosi na Ayshi, cosi na tom, jak se na mě zubila, jak mě probodávala pohledem... bylo znepokojující. Nemá to cenu. Nikdy jí neuteču. Vždycky mi bude v patách. Nenechá mě bejt. Kdo ví, jestli někdy budu moct ještě usnout. Bude mi funět na krk. Fuj. Sakra! Byla jsem vyčerpaná a to, že se před námi objevila řeka, moc nepomohlo. Nemá to cenu. Nemám šanci. Měla bysem se s tim smířit. Přijmout to. Co s tím jako jinýho. Do hajzlu. Kousla jsem se do rtu a pozorovala poměrně prudce proudící řeku, zatímco za mnou poskakovala pohroma. Dožene mě. Dožene mě a nezbavim se jí. Nikdy. Bude u mě. Dycky. Co s ní sakra- sakra-
Všechny zmatené myšlenky na moment ustály, když mé tělo skončilo v chladné vodě. Zbavim se jí. Dá mi pokoj. Bude to v klidu. Zoufale jsem se brodila vodou, až jsem se konečně dostala na dosah protějšímu břehu. Vyčerpaná jsem se vydrápala na kameny a ohlédla se na vlčici. Jdi se bodnout, Ayshi! Sladce jsem se na ni uculila a mávla ocasem. Na rozloučenou. Konečnou.

// Ostrá skaliska (přes Kamenný mys)

// (přes Vrbový lesík) Pahorkatina dlouhých uší

"Pozorovat mě?!" vyprskla jsem slova své společnice, jako kdyby se nejprve vykoupaly v blátě, a nevěřícně zamrkala. Dělá si ze mě p-"Děláš si ze mě srandu? Jak jako pozorovat! Může ti být ukradený, co dělám! Nečum na mě! Vo co ti jde?! Vo co-" vztekala jsem se. Byla jsem tak naštvaná, jako snad nikdy, minimálně za poslední den. Je to pervezračka. Nic víc. Prostě jen úchylačka, co mě chce sledovat. "Prd vokouzlující! Jsem hnusačka a můžu ti být úplně ukradená!" vykřikla jsem na Ayshi, která se s širokým úsměvem rozmluvila o mé bytosti, či co. "Asi mě ještě nechápeš. Já nejsem někdo, koho bys měla omrkávat. Nejsem na takový věci. Nezajímaj mě vztahy. Nezajímáš mě ty. Chápeš?" propíjela jsem hnědou vlčici pohledem a doufala, že každou chvílí přijde k rozumu. Že se stane zázrak a ona už nebude tak vymaštěná. Že se sakra dá dokupy. Jenže Ayshi zůstala Ayshi. Sakra.
Zhluboka jsem se nadechla, abych vymyslela, co si s mou duchem věčně nepřítomnou společnicí počnout, ale nemělo to smysl. Prostě uteču. Co by se asi tak mohlo stát? Zdrhnu jí. Přece je dost blbá na to, aby to pak vzdala. No ne? Ne? "Jseš super," oznámila jsem spíše vzduchu, než že by snad tato pochvala mířila na Ayshi, a rozeběhla se pryč. Prosím, neutíkej za mnou. Hezky tam zůstaň a zpracuj to. Nech mě bejt. Úchylko. Prosím.

// (přes Mušličkovou pláž) Ústí

Jak jakože nejsem? Zamračila jsem se, když Ayshi popřela mé tvrzení o vlastní normálnosti. Co ty vo tom víš? Jseš blbá jak poleno, normální nejseš, a budeš mi do toho kec- aaah! Spokojeně jsem se na svou nejlepší kamarádku usmála, když se pustila do mého vychvalování. "To si mě asi s někým pleteš..." zabrblala jsem, jen abych si vyslechla další pochvaly, a snažila se schovat samolibý úšklibek, co se mi neustále dral na obličej. Fascinující! Jsem fascinující! Ale jestli to řiká někdo takovej, jako je Ayshi... ale třeba... třeba zrovna v tomhle nekecá? Možná její úsudek zas tak pitomej není. Nebo jo? Neee... proč by... chtěla jsem prokouknout, jestli není v Ayshi alespoň částečka, nejdrobnější zlomeček inteligence, jenže to už se pustila do básnění o svém zbytečném životě.
"Aha. Tak to jo," zamumlala jsem a ani se neobtěžovala skrýt zklamání, které Ayshina vypatlanost přinesla. Je tak pitomá, že by jí ani nedošlo, kdyby jí hořel vocas. Jasně, že si myslí, že jsem úžasná. Je totiž pěkně blbá. "Skvělý." Líně jsem se protáhla a opatrně se postavila na všechny čtyři. Takže... jak se tě zbavim? Mohla bych ji prostě někde ztratit. Zahodit. Sehnat jí novou nejlepší kamarádku. Možná někoho, s kým by měla vlčata? Kdyby byla matka, určitě by mě už neotravovala. Ale to... by bylo za dlouho. Stačilo by najít toho připitomělýho Duncana. Jen by se našel a... "Co bys chtěla podniknout?" zeptala jsem se s profesionálně zahraným úsměvem a pomalu se vydala vstříc nějakému hnusnému tentononcu. Že se na to nevykašlu, fakt.

// (přes Vrbový lesík) Magický palouk

// Hlásím se a řítím se, prosím! I s Ayshi

Snažila jsem se na Ayshi usmívat, i když se potvrdily mé největší obavy. Jak jako, že je moc fajn? Dělá si ze mě- "Ahá," přikývla jsem s hraným zájmem, zatímco se Ayshi o tom hnoji málem rozbásnila. To zní jako těžká blbina. Její táta jí musel naprosto vymlátit mozek. Co je to za kecy. M- ta krávovina nepomáhá. Nikdy. Jen ubližuje. Přináší neštěstí. Musí být z nějaký pošahaný rodiny, co tyhle tentononcy vychvalují a... nechutný. Fanatici. Určitě se tam všichni rodí vypatlaní. Šokovaně jsem na ni vypoulila oči, zatímco se během chvíle, co jsem se věnovala posuzování Ayshina mentálního stavu, obrátily všechny otázky proti mně. Jak jako, co umí. Co si myslí. Jsem snad nějaká posednutá blbka, abych tu kouzlila s šutráky? "Já nemám... magii," zamračila jsem se na ni a trochu si od vlčice poposedla, jako kdybych se od ní snad magičností mohla nakazit. Na rozdíl od tebe. Nejsem- byla jsem- Už. Nemám magii. Nemám ji. Takže jí ani nekecám. Jasný? Je to pryč. Život to opravil. Ten pitomeček. Myslí si, že je špatný, když už nemám barevný oči? Piplák. Já mu ukážu, kecat mi do- "Jsem normální, víš?" zabručela jsem a párkrát si na toto oznámení pokývala hlavou, abych potvrdila svá vlastní slova.
"A jak se ti s takovým postižením vůbec žije?" hlesla jsem jen tak mimochodem, bez špetky zvědavosti, a popostrčila tlapou kamínek před sebou. O co, že by nezvedla ani tenhle pidišutřík. Určitě kecá. Je normální. Myslí si, že mě vyděsí, když si bude hrát na velkou kouzelnici. To zrovna. Jí vykouzlím takovou ránu, že... Prudce jsem do kamínku kopla a nechala ho, ať si letí vyhledat jinou společnost. Proč se s ní vůbec bavim.

// Moc se omlouvám za zpoždění, zkouškové :c Ale už by to mělo být lepší ^^

Zírala jsem tak nepřítomně, jak jsem jen dokázala, a téměř přemýšlela nad tím, že Ayshi její neschopnost odpustím. Slizačka. O co se vůbec snažila? O co jí jako jde. Prostě se mi vecpe do obličeje a... voní... Zavrtěla jsem prudce hlavou a věnovala Ayshi, která se nějak podivně dostala k mým tlapkám, další zamračený pohled. Slez ze mě. Zlobila jsem se na ni. Zlobila jsem se na to, jak si hraje na chudinku, jen aby mi jí bylo líto. Ale je to mrcha. Je to... svůdná slizačka! Nějak mě přinutila, aby se mi líbila. A nelíbí. Vůbec se mi nelíbí. Hlasitě jsem si povzdechla, když se mi rozhodla básnit o tom, co všechno nemusela. Jo? Já zas nemusela být s tebou a mohla jsem nechat Duncana, ať tě sežere zaživa. Každý máme něco. "Tos fakt nemusela," zabručela jsem a nenápadně stáhla tlapky z Ayshina dosahu.
Jenže pravdou bylo, že mi jí začínalo být líto. Stále jsem si ještě nebyla jistá, jestli je opravdu podlá, nebo jestli je prostě... Ayshi. Tak jako tak, všechen vztek během několika dlouhých tichých momentů odezněl. "Hele..." začala jsem, ale neměla jsem tušení, co potenciální falešnici říct. Rozhodně se nebudu omlouvat. Nic jsem neudělala. A Ayshi to moc dobře ví. Prostě... si ji jen proklepnu. Pořádně. Ať to už máme za sebou. "Jakej je tvůj názor na-" snažila jsem se jí zeptat, jenže to slovo, co chybělo, bylo příliš nepříjemné. "Jakej je tvůj názor na..." zkusila jsem to znovu a snažila se u toho příliš nekroutit. "Magii!" vyhrkla jsem a hned nato se zatvářila jako kdyby se vůbec nic nedělo. "Jen běžná otázka, víš," vysvětlila jsem ještě mé pomalé společnici a nejistě se na ni usmála.

"Netykavku?" zopakovala jsem po Ayshi a nevěřícně zamrkala. Ještě před chvilkou hrála blbku, ale teď je úplně jasný, že... mě balí? Ucukla jsem hlavou a věnovala své společnici pořádné zamračení. Protahovala se a šklebila se, jako kdyby mě to kdo ví jak zajímalo, a já už nemohla necítit její slizákovitost. "Tvoje máma je netykavka," zabručela jsem a posadila se, stále rádoby otočená jiným směrem, pryč od Ayshina těla. Co si myslí, že dělá? Je mi úplně ukradený, že jsme tu samy. Jestli jí to nedošlo, tak nejsem- nezajímají mě- nejsem- na ni. Tak. Jenže Ayshi se protahovala příliš dlouho. Příliš okatě. Příliš... "Nech toho!" vykřikla jsem na ni a znechuceně zavrčela. Pravdou bylo, že mé oči k ní z nějakého nepochopitelného důvodu byly přitahovány. Byly zvědavé na to, jak se kroutí její páteř. Jak se prohýbá. Jak málo tuku na ní je. Není to normální. Nech toho, napomenula jsme se a sklouzla pohledem zpět ke stromům. Slizačka. O něco se snaží. Chce mi ublížit. Podrazit mě. Jako úplně všichni. Určitě používá nějakou... sprosťárnu, aby přitáhla mou pozornost. Zneužívá mě. A zneužije mě znovu, jestli nezasáhnu. "Řekla jsem, abys toho nechala!" Vyskočila jsem po ní. Po jejím samolibém úšklebku. Po její hrané nevědomosti. "Se mnou si hrát nebudeš, chápeš?!" Řvala jsem. Nevěděla jsem, že mohu být tak hlasitá. Tak... agresivní. Jenže to nebyla jen Ayshi, na kterou jsem se zlobila. V jejích očích se ukrývali další. Whiskey. Athame. Lothiel. Starling. "Nejsem žádná tvoje hračka! Nejsem- nejsem někdo, ke komu bys měla čuchat! Nenachytáš mě! Vím, že nejsi tak blbá, jak se tváříš! Vím to moc dobře! Prokoukla jsem tě. Tak nech těch habaďůr! Schovej si to divadýlko pro někoho, kdo ti to sežere! Protože já-" nedořekla jsem to, co jsem měla v plánu, protože všechny ty tváře, co se ukrývaly ve vlčici, utekly. Je to jen Ayshi. Pomalu jsem slezla z jejího křehkého těla a znovu se posadila. Jen Ayshi. Nehodlala jsem spouštět svůj tupý pohled ze stromů. Jen Ayshi.

// Ronherský potok

"Vostružiny?" zopakovala jsem po Ayshi a na malý moment chtěla zjistit, jak asi chutná ona. Jak na to vůbec přišla? Prej ostružiny. Já chutnám míň sladce. Jsem hořká! Brutálně hořká! "Jak myslíš, že chutnáš ty?" zeptala jsem se a svět se pomalu začínal dávat dohromady. Minimálně se rozhodl být méně mlživý. A i to se muselo ocenit. "Je pěkně, co?" uculila jsem se na Ayshi, která tak nějak... stále utíkala. Já mám vlastně babu! "Počkej, ať tě chytím!" vyhrkla jsem a vyřítila se za ní. Neběží tak trochu divně? Jako když... zaměřila jsem se na její tlapky, které se poněkud podivně ohýbaly. Třeba to tak mám taky a jen to nevidim. To dává smysl. "A... mám tě!" vykřikla jsem a nadšeně povalila Ayshi k zemi. Byla jsem absolutní vítěz. Cítila jsem to v kostech. Stejně by mě zajímalo, jak chutná, přimhouřila jsem oči a snažila se Ayshinu chuť vykoukat. A pro ní je to normální, tak by se nic stát nemuselo. Nikdo se nedívá. Mohla bysem prostě... Čím více jsem nad tím přemýšlela, tím romantičtější to bylo. Jenže ona je pitomá! Doopravdy! Nikomu by nic neřekla. A mně je to jedno. A nikdo by to neviděl. Prostě bych jen ochutnala. Zajímalo by mě, co na tom vidí, olizovat ksichty ostatním. Co z toho má. Naklonila jsem se k její hlavě. Už jen malej kousilínek. Chutná určo nějak nechutně. A nebo přeslazeně! Nebo jako slaná voda. Byla jsem zvědavá. Jenže... To bylo trapné. Celé. A vlastně to byla Ayshina vina. "Co si myslíš, že děláš!" zařvala jsem na ni a uraženě se odsunula. Co si myslí, že zkouší? Připadá jí to vtipný? Blbka. Rozhodla jsem se, že nejmoudřejší bude koukat na pitomý stromy v okolí, protože stále byly zajímavější a inteligentnější než má společnice.

// Mně je Ayshi tak líto T-T

Proboha, ona ho snad vypije úplně celej. Vychlemtá ho. Jako kdyby nic. "Nepřežeň to," pokusila jsem se odhodlanou vlčici zastavit, ale moc to nešlo. Pořád jen pila a pila, divila jsem se, že jí potok nezačal téct ušima. "Fakt, hele, kašli na to," znovu jsem to zkusila a znovu neuspěla. Proboha. Vlk si jednou udělá kámošku... "Koukej, už piju taky," zabručela jsem a téměř akčně přiskočila k potoku. Teda, k tomu, co z něj během stále probíhajícím zásahu Ayshi zbývalo. "Už nemusíš," zopakovala jsem, i když jsem věděla, že je to zcela zbytečné, a konečně se přiměla k napití. Tohle vlastně není vůbec špatný. Přihlouple jsem se uculila a přidala se k agresivnímu hltání vody. "Heheh," zazubila jsem se na Ayshi, která byla celá barevná. "Jseš celá barevná!" ozámila jsem jí a přidala se k maniakálnímu požírání barevných kapek, jako kdyby nám ten potok nestačil. Ani jedna z nich nesměla dopadnout na zem, protože jinak by se v ní udělala díra a přemnožili by se krtkové. "Já jsem... taky barevná?" To by přece dávalo smysl. Jestli je barevná vona, tak budu i já! Budem barevný spolu! Zavrávorala jsem a má chůze se nezastavitelně nahnula vpravo, takže nezbývalo nic jiného, než aby došlo k jejímu zastavení. Spokojeně jsem hodila svým zadkem o zem. Tentokrát se ale žádná díra neudělala, takže krtci měli útrum. Já jsem jejich útrum!
Zmateně jsem šilhala na hnědou šmouhu, která byla Ayshi v utajení, a vesele se na ni usmívala. Ale asi je fakt blbá. Blboučinká. Tohle nemůže hrát. Chuděra choromyslná. Hehe. "A víš, že-" chtěla jsem jí říct, aby se vrátila k mluvení, že mi vlastně docela chybí, ale to to Ayshi všechno stihla pokazit. "Hele!" vykřikla jsem zděšeně, když mi jejím ohromným zeleným jazykem olízla obličej. "Hele, hele, hele- to se... to se nedělá, já... nejsem..." nevěřícně jsem zamrkala. To je fuk. Jí je to úplně fuk. Mně je to fuk taky. Je to... fuuuuuuuuk. "Ty ji máš, abys věděla!" rozhihňala jsem se a poněkud pravičácky se rozeběhla vstříc neznámým obzorům.

// Pahorkatina dlouhých uší

// Ohnivé jezero

Jakmile jsem Ayshi řekla o své zálibě, k mému vlastnímu překvapení zmlkla. Fakt? Pff, to nebylo tak těžký. Chce to jen mít autoritu. Ne jako pitomej Duncan. Prostě se musí jasně říct, co vlk chce, a... Ticho padlo. Zamračila jsem se na Ayshi, když se znovu nadšeně rozkřičela přes celé území, a odsuzovačně zavrtěla hlavou. Fajn. Tak to tak lehký nebude. Možná, že ji na mě Duncan nastražil. Prostě se jen chtěl pomstít. Ta vlčice je génius. Otravnej génius, co ze mě má vysát všechnu energii. Podezřívavě jsem si prohlížela tu pomatenou vlčici, jak poskakovala všude možně, a má teorie se začínala potvrzovat. Takhle blbej nikdo být nemůže. Musí to hrát. "To je překvápko, Ayshi! Jen a jen pro tebe!" sladce jsem se na ni uculila a jakmile se na moment odvrátila, nechala jsem svému obličeji alespoň na moment oddechnout v nasupěném, hořkém výrazu. Jenže tohle je hra pro dva. Jednou nebudeš dávat bacha a já tě dostanu.
Zatím to ale vypadalo tak, že Ayshi vede na plné čáře. Asi se dalo čekat, že hnědá vlčice bude otravná i beze slov. Super. Několikrát jsem se na ni usmála, když do mě šťouchla, jen aby mě upozornila na nějakou naprosto zbytečnou a běžnou květinu, párkrát jsem na ni i přikývla. Ale lezla mi krkem. Když do mne strčila snad po páté, bohatě to stačilo. "Tak koukej!" vykřikla jsem a doufala, že se má nejlepší kamarádka alespoň na moment zastaví. Asi bysem neměla řvát. Jestli na ni byl hnusnej i Duncan a jestli to nehraje, musí jí to bolet. Ale jestli to hraje... "Tak koukej," zopakovala jsem znovu, tentokrát o něco klidněji, aniž bych tušila, co dál říct. Báječný. Jestli něco neřeknu první, řekne to ona. A pak už nesklapne. "Potok!" zaimprovizovala jsem a rozeběhla se k vodě. "Napijem se, co ty na to? Ale sakra, to je škoda, já jsem úpe plná! Je to na tobě, Ayshi! Napiješ se i za mě, prosim tě?" dostala jsem ze sebe ty věty tak rychle, že by i idiot poznal, že se jedná o lži, a ladně se posadila u břehu. Třeba budu mít štěstí a milá kámoška tam spadne. A praští se hlavou o kámen. A co já vim, vezme ji proud.

Ayshi sice schválila naše nejlepší kamarádství, ale to je tak všechno, co udělala. Tak utíkej támhle za panem blbečkem a pořádně se na něj přilep! Ha? Ne? Prosím! Úpěnlivě jsem na ni zírala a doufala, že každou chvílí vstane a povalí Duncana zpátky do vody. Že mu třeba i omylem ublíží. Nebo že si ji Duncan nechá. Jenže ten byl na odchodu. Kam si myslí, že jde? Prostě zdrhne? Srab. "No konečně!" vykřikla jsem za ním a se zamračeným výrazem pozorovala, jak od nás nepoučený hnusák odchází. Zbabělec. Slepičí zadek! Tak je to! Dotklo se ho, že mám Ayshi já, a ne on. Chuděra. Určitě si šel hledat novou vlčici na týrání. Doufám, že to bude Zlatíčko. Srovná ho se zemí. Chcípák. Sice tím byl vyřešen alespoň jeden ze dvou problémů, ale ten druhý se na mne stále lepil a omylem jsem z něj právě udělala svou nejlepší kámošku. Ayshi. S křečovitým úsměvem jsem se na ni uculila, když mi řekla, že voním jako spravedlnost, a začala se vyptávat, co ráda dělám. Páč teď jsem její přítelkyně. Super. Co jsem to proboha právě- "Zbožňuju ticho!" vydechla jsem nakonec a dokonce na toto tvrzení i přikývla hlavou. "Nejraději mlčím celou věčnost! A když to dělá i mé okolí, tak to je teda sen! To ti povím, to se mi moc líbí. Jásám, fakt," snažila jsem se znít přesvědčivě a příliš svou novou nejlepší kamarádku nezabíjet pohledem, jenže občas to prostě uklouzlo. Ty jsi taky taková husička, co? "A co ty, Ayshi? Copak děláš pro zábavu? Co třeba... no jo... vypadáš, že jseš na to dost drsná! Už jsi někdy šla za medvědem?" zeptala jsem se zcela nevinně a s nejčistšími úmysly. Na nějaký pitomý zábavný místo ti kašlu. Strč si ho někam. "Jedno takové znám!" prohlásila jsem a okamžitě tam vykročila, protože bylo naprosto jasné, že mne má nová společnice bude pronásledovat.

// Ronherský potok

Kšá... kšá... Dál jsem do vlčice strkala, ale s ní to zcela nic nedělalo. Naopak, možná jí to dělalo ještě větší radost. A Duncan mi samozřejmě nepomohl, jen se zase začal chválit. To je mi teda překvápko, blbečku. Sladce jsem se na něj uculila a s plnou ostražitostí se zase vrátila k vlčici. "Aha," zabručela jsem, když se představila, a svou snahu o její odpálkování plně vzdala. Ayshi. Kdo by takhle pojmenoval své vlče? Rodiče ji museli nenávidět. Možná má trauma. A nebo je prostě... Snažila jsem se jí nevěnovat příliš pozornosti, ale zvědavost mne přemohla. Retard? To asi ne. Ale zaostalejší... eh, to asi jo. Nebo je divná. Ale... Duncan je horší. "Tak dík," usmála jsem se na vlčici a nechala ji, ať se mi dál hrabe v kožichu. "Koukám, že mě oblejzá víc vlčic než tebe," zazubila jsem se škodolibě na Duncana, který konečně dostával kontury a detaily v obličeji, a okamžitě se znovu vrátila ke své nové kámošce. Možná jí jen praštil příliš tvrdě. Nebo tak. Ale na druhou stranu... "Těší mě, Ayshi! Já jsem Ilenie!" řekla jsem co nejnadšeněji a opětovala vlčici přitulení. "Budeme kámošky, co ty na to? Nejlepší! Máš nejlepší kámošku?" rádoby zvědavě jsem na ni zamrkala a Duncan oficiálně přestal existovat. "Páč já bych chtěla bejt tvá nejlepší kámoška. Jestli je to místo teda volný. Snad mi ho nezabral tadyhle... ale to je fuk. Je volný?" Představ si, co všechno bysme mohly jako kámošky dělat. Třeba přeprat tadyhle pipláka obecného. Nebo ho dost ranit. Oplatit mu to. A tak. Holčičí věci. Zavrtala jsem se do jejího kožichu ještě víc a začala se hihňat podobným způsobem, jako to dělala ona. Možná hraje blbou a vysmívá se nám. To by bylo geniální. "Zbožňuju, jak voníš!" vyhrkla jsem a udiveně zavrtěla hlavou. To snad není možný. Panečku. Jsem velmi, velmi udivená. "Co myslíš, neměl by si čuchnout i tady Duncan?" zašeptala jsem jí do ucha a tak trošku zadoufala, že vecpe svou srst do Duncanova obličeje.

Prej, že ji nemlátí, pff. Kecy v kleci. Přimhouřila jsem nesouhlasně oči, ale celý můj obličej byl stále ztuhlý v zářícím úsměvu. To určitě, že ji nemlátí. A já jsem beruška. Heheh, beruška, uculila jsem se znovu a na krátký moment nepřílišné pozornosti si představovala, jaké by to bylo, kdybych jako divně červený brouk vletěla Duncanovi do ucha a zabydlela se v něm. To by teprve ječel. Úplně by se z toho... picl... Zavřené oči přímo lákaly k tomu, abych šla spát, a taky jsem to měla v plánu, opravdu, jenže Duncan se rozhodl, že se nad nás bude povyšovat. S obrovskou námahou jsem zvedla hlavu a obrátila se na něj. Stál si tam, jako nějaký pán, a kázal o tom, že jsme nicky. "Nejsem... nicka," zabručela jsem rozespale a praštila hlavou o zem. Ne zrovna úmyslně, ale na tom nezáleželo. Pitomeček. Si myslí, že je dobrej. Jasně. Piplák. Ale asi bude silnej. A nebo je to slaboch, úplnej srab, ale dokud používá ty jeho... serepetičky, tak... Zavrčela jsem. To se má čím chlubit, hošánek. Hned mu to nandám. Mu dám nicku. Takovou nicku, že... že... bude bulet. Tak. Těžce bude litovat. A pak... Konečně jsem vyškrábala zbytek svého těla na břeh, který byl stále docela příjemně prohřátý od slunce. Pak... pak... těžko se mi cokoliv vymýšlelo. A vlastně se mi ani nic vymýšlet nechtělo. Chtěla jsem spát. A pak se probudit v plné síle. Ale hlavně... "Pšššt!" okřikla jsem vlčici, která mi náhle děkovala za záchranu a tulila se ke mně. Cože to vlastně dělá? Snažila jsem se svůj zrak zaměřit na její tělo naplácnuté na mé, pak případně najít její hlavu, a promluvit si s ní, ale nakonec jsem se musela spokojit s hnědou skvrnou. "Holka, nemáš zač, jo, já jen..." poněkud bezmocně jsem sebou cukla, aby vlčici došlo, že má jít pryč. Tohle je určitě taky nějaká připitomělá magie pana hnědáka. "Sundej ji ze mě!" přikázala jsem tomu malichernému piplákovi a začala do hnědé skvrny před sebou strkat čumákem. Kšá. Kšá.