Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pippa byla dle všeho schopná každou situaci obrátit tak, aby vypadala, jako že já jsem ta, která jí zatěžuje život, nehodlala jsem se s ní ale o tom hádat, nechávaje její poznámku o tom, že tu kládu táhnou kvůli mně, bez odpovědi. Kdyby nejdřív mluvila a pak konala, ušetřila by si spoustu sil a nervů. Pohled jsem obrátila na Alfreda, který vypadal opravdu vyčerpaně. „šla bych si na chvíli odpočinout někam od moře, nebo ze sebe omýt tu sůl. Napadá vás nějaké místo? Vůbec se tady nevyznám,“ navrhla jsem, ochotná dát tím prostor Pippě pro seberealizaci, nebo kdybych měla trochu štěstí, pro odchod. Zatím se k tomu dle všeho nechystala a já jen přivřela oči, když se vedle mě rázně oklepala. I když už jsem začínala být lehoučce rozladěná. Na pár vteřin jsem se obrátila přímo na ni, než jsem se se stejnou pečlivostí také oklepala. Slunce hezky pableskovalo v mé srsti a já se hned poté přiblížila pár kroků blíže k Alfredovi, aby případné další útoky musel schytat se mnou. „Jsem v pořádku,“ přesvědčila jsem s úsměvem a šlehla sebevědomě ocasem. Možnost vzdorovat Pippě a Alfredova očividná nervozita mi poskytovaly alespoň na chvíli zdání, že jsem paní situace.
Už už jsem se nadechovala, že bych se Alfreda na něco zeptala (třeba kdy přesně tak zreznul a proč mu to sluší), ale Pippa se opět ujala slova. Se schovívavým úsměvem jsem přikývla, když nám doporučila odškrtnout si bod na višlištu, ale její druhá otázka už byla osobnější. Obrátila jsem se na ni s povzdechem, který byl trochu mířen přímo na fakt, že ta otázka zazněla (opravdu jsme nuceny spolu takhle komunikovat?), druhak na to, co jsem právě musela říct. „Je mnohem blbější,“ pronesla jsem, hledíc jí přímo do očí, trochu ve výzvě, trochu abych více zdůraznila, že to opravdu nemyslím ironicky, „ale možná bys ho milovala úplně stejně jako Alfreda, kdybys ho poznala.“ Oči jsem odvrátila až po chvíli a měkce je obrátila zpět na vlka ve skupině. Byla jsem zvědavá, jak bude Pippa na něco takového reagovat – nezdála se jako typ, který by svoje city k někomu takhle veřejně přiznával, což by striktním odmítnutím toho přirovnání udělala. sarkasmus byl dle všeho její zbraní na všechno, trochu jsem jej tedy očekávala i nyní, ale byla jsem připravena se nechat pískovou vlčicí překvapit.

Chvíli po své otázce jsem se stala stala svědkem netradiční události, kdy na mou slovně položenou otázku bylo odpovězeno činem. Bez šance nějak více zakročit už jsem mohla jen sledovat, jak se Alfie pokouší naučit plavat metodou „hodit do vody“ a ačkoli se po nějaké chvíli jeho plavání ustálilo, nabyla jsem jistoty, že odpověď na mou předchozí otázku byla „ne.“ Jenže když skočil do vody Alfredo, skočila do ní i Pippa, což už se zdálo jako postup, který je hodno si zapamatovat, protože prostě vždycky platí. Poté, co nadšeně z nové schopnosti oslovila Alfreda srandovní přezdívkou, začali oba kládu táhnout ke břehu. Kdyby čekali půl vteřiny! „Nechte tu kládu kládou a plavejte ke břehu,“ poprosila jsem je rozkazem a nahlas, aby mě z vody bylo slyšet. Načež jsem seskočila z kmene, odhodlaná nenechat se táhnout ani metr. Sama jsem, doufaje, že jim půjdu alespoň v tomhle za příklad, zamířila pomalými hamty ke břehu a po očku sledovala, jestli se vlci za mnou netopí. Od břehu jsem naštěstí nebyli daleko a já brzy cítila, jak drápky ráchám o rozvířené dno, než jsem jej ještě něco přes desítku metrů od břehu ucítila pevně pod nohama. „Tady už se dá stát,“ povzbudila jsem sourozence za sebou a sama zůstala na tom místě, užívaje si pocit, že mi s každou vlnou narážející do mého pozadí nehrozí smrt. „Jste v pořádku?“ zeptala jsem se v množném čísle, i když můj pohled přes Pippu spíš sklouzl k Alfredovi. Pomalu jsem se rozešla směrem k pláži. Sůl mě štípala na kůži. Vycházelo slunce a já si všimla, že na obloze není mráček, a teplý vítr už začal sušit promočenou srst.
Aspoň že to počasí má rozum. Adrenalin postupně vyprchával a já si začala uvědomovat, co se stalo. Jednak, Alfredo. Co to jako právě bylo? Měl pořád fakt ztřeštěné nápady a já měla sto chutí za to k němu cítit antipatie, protože impulzivita přece není dobrá vlastnost – ale zároveň jsem si nemohla pomoct. Bylo to tak přitažlivé!
Co bylo přitažlivé méně, bylo to stvoření vedle něj. Pippa mu byla dle všeho blízká a dle všeho taky odhodlaná si držet své místečko po jeho boku. Kam jsem v takovém rozložení sil patřila já? Měla jsem tam vůbec patřit? Neměla jsem reálně ani desetinové právo si Alfredovu přízeň nějak nárokovat, přestože emocionálně jsem k tomu měla tendenci. Ale co on vlastně cítí ke mně? Kdysi, když jsme byli oba vlčata, mi dal pusu, a teď mi přinesl květiny. Nevíme o sobě skoro nic, jen pár věcí, co jedno vlče řeklo druhému vlčeti na Vyhlídce. Kdyby mě ale Alfredo chtěl po svém boku, kdybych já jeho chtěla po svém boku – při té představě jsem se volky nevolky červenala – jak bych fungovala s faktem, že při druhém mu stojí tohle umíněné stvoření? Asi bych ji mohla nějak dostat na svou stranu, ale k takovým myšlenkovým hrám bylo potřeba mnohem více. Pippa měla dle všeho silný názor na všechno, což ji mohlo činit manipulovatelnější, než by se na první pohled u tak rázné vlčice zdálo. Ale chtěla jsem přízeň Alfredovy sestry získávat kalkulací? Nestačilo by ji prostě nějak začít brát?
S povzdechem a zamyšlená jsem došla až na břeh. Nohy mě ukrutně bolely, a já se se značnou úlevou posadila, i když to znamenalo, že budu zas od písku. Potřebovala jsem s Alfredem mluvit. Sama. Jeho zjev mezi vlnami, osvícenými ranními paprsky, byl docela okouzlující. Co by ale Pippu mohlo přimět, aby se vzdálila?

<< ústí (//jů, takže nefunguje ani capslock)

Voda se mi přelévala přes promočený hřbet a já kašlání zezadu slyšela jakoby z dáli. Pořád jsem zatvrzele udržovala polohu, ani hlavou ani nepohnula, než jsem cítila podivnou změnu – voda byla cítit jinak a na víčkách trochu pálila. Nárazy už nebyly takové, a tak jsem si dovolila pootevřít oči. Co jsem před sebou spatřila byl pohled opravdu unikátní. Všude přede mnou byla voda, modrá, průzračná voda, do které se vléval tmavý proud řeky, po které jsme připluli. Její slaná chuť mě dráždila v tlamě. Nalevo byla pláž, a proud se k ní pomalu stáčel. Ale břeh zároveň ustupoval – příliv dral vodu na souš.
Tušila jsem, že pokud se opravdu chceme dostat na pláž, bude nejlepší prostě skočit a doplavat na něj. Moře bylo klidnější a síla, která na naše plavidlo i na nás působila, šla v našem zájmu. „Umíte plavat?“ tázala jsem se svých spolunámořníků, nejistá, jestli je to vlastně dobrá otázka. Kdyby neuměli, tak tu nejsme, ne? Zároveň bylo potřeba počítat i s tou možností. Zamyšleně jsem sledovala pobřeží. Bylo nepravděpodobné, že by jen jeden z nich uměl a druhý ne – vyrostli spolu – takže buď všichni vesele doplaveme ke břehu, nebo jsem takové věci schopná jen já. Asi by nebyl problém prostě počkat na kmeni, než nás příliv donese na břeh, ale to může trvat do noci. Mohla jsem i skočit do vody a pokusit se kmen sama nějak postrčit před sebou, ale byla jsem si jistá, že z vody bych se zpět na kládu nevyšplhala a pokud by mi došly síly, bůhví, jak daleko od břehu bych ještě v ten moment byla. Ne, že by mi něco jiného pak zbývalo. Nechat je tu napospas živlům nepřipadalo v úvahu.

<< Mahtaë (jih)

Už jsme jeli po proudu nějakou dobu a já si uvědomovala, že se proud s rozšiřujícím se korytem řeky ustaluje, slábne, nežene nás tolik. Pořád jsem do něj spadnout spíše nechtěla, ale už jsem měla i pocit, že bych v takovém případě měla šanci přežít. Z jedné strany řeky se tyčila veliká kamenná masa a já byla na jednu stranu ráda, že se náš kmen držel více u ní, na druhé straně totiž řeka vypadala o poznání divočeji. Zároveň mi začínalo docházet, že do té divočiny stejně brzy sklouzneme. Voda byla látka jako jakákoli jiná, stejně jako ona se snažila dosáhnout co nejvyšší entropie, a náš kmen byl tím silnějším, divočejším proudem přitahován.
Pohled na zuřící řeku, rvoucí se dopředu, mě děsil k smrti. Když už bylo pohlcení silnějším proudem nevyhnutelné, ještě silněji jsem zabořila drápy do kmene a úplně celá se na něj položila, s hlavou mezi roztaženými předními končetinami. „Držte se!“ stačila jsem vykřiknout, než jsem definitivně zavřela oči, uši stáhla ke krku a hlavu připlácla ke kmeni, co nejblíže jedné noze, aby mi nenastříkalo tolik vody do očí a do tlamy. Nemohla jsem dělat nic jiného. Už jsem jen držela a doufala. Postrádalo pro mě smysl někoho vinit za tenhle nápad – konec konců jsem se nad ním sama ani nepozastavila – a byla jsem ochotná si tíhu té bezmyšlenkovitosti pořádně nechat sežrat.

>> Mušličková pláž

<< řeka Mahtaë sever

Na jednu stranu bylo pozitivní, že ta vlčice začala mluvit tím za vlasy přitaženým jazykem (nebo alespoň tak zněl z její tlamy), bylo totiž jednodušší jej ignorovat. Snažila jsem se trochu zachytávat slova, abych se případně naučila jim alespoň trochu rozumět, ale fakt, že Alfredo na konverzaci nenavazoval, mi v tom moc nepomáhal. Bylo to asi spíš dobře, měla jsem totiž aspoň čas si pořádně uvědomit, jak moc v háji jsme.
Sama jsem se nepokoušela vor žádnou silou korigovat, byla jsem ráda, že se držím jakžtakž nahoře. Voda už si s námi dělala co chtěla. Docházelo mi, že pokud některý z nás neovládá magii vody (což bylo vzhledem k našemu věku, no, jak pravděpodobné?), budeme stejně muset plavat, ať nás voda dotáhne kamkoli. Břeh to totiž spíš nebude. Alfredo se pokoušel vzadu uklidnit Pippu a já v tu chvíli nevěděla, jestli mám litovat, že jí nevidím do tváře, nebo se z toho těšit, protože mě aspoň neviděla točit očima. Představa topící se Pippy snažící se zabít topícího se Alfreda ale zas tak příjemná nebyla a ač jsem pořád neměla moc jasno v tom, co vlastně k tomu vlku, co mi dýchal na záda, cítím, mrtvého jsem ho vidět nepotřebovala, natož vlastním přičiněním. Co jsem ale mohla dělat? Mlčela jsem, držela se, a přes vlny vody, které mi v nepravidelných intervalech mokřily kožíšek, jsem hleděla vstříc proudu.

>> ústí

Fakt mě zajímalo, jak je možné, že někdo jako Alfredo a Pippa vyrostli ve stejné smečce. Zatímco on se choval mile a galantně, tahle vlčice byla asi od narození rozhodnutá na všem najít chybu. Ale víc než její slova mě dopalovalo to, že je neadresovala mě, i když se mě bezprostředně týkaly. Mluvila by stejně odvážně i přímo mně do očí? Kdyby ano, možná by to její reputaci u mě zachraňovalo. Ale ať řekla cokoliv, říkala to Alfredovi, a tohle uchylování se do bezpečí ji v mých očích snižovalo. „Bohužel,“ pokrčila jsem rameny, když se Alfreda zeptala, jestli umím říct i něco jiného, a když začala namítat, jakou hloupost to děláme, začala jsem o to víc tlačit do kmene, povzbuzená jejím nesouhlasem. Někde v koutku mysli jsem slyšela varovné volání, ať už kvůli tomu nápadu, tak pro všechny ty rozporuplné pocity, které se mi ohledně Pippy a Alfreda honily hlavou. Věděla jsem, že jednám iracionálně, a že takováhle bláznivina je přesně moment, kdy by to tak být nemělo, ale zároveň jsem v sobě nenašla vůli té emoci odporovat.
Kláda se pod naším tlakem začala brzy uvolňovat, když se nakonec přidala i písková. Vody bylo v řece hodně a když mi proud tlačil do tlapek, začínala jsem si uvědomovat, že mé plavací schopnosti přeci jen nejsou tak pokročilé. Ale když nás k tomu Alfredo vyzval, vyskočila jsem neohroženě na příď kmene. Ten se okamžitě zakýval a já pokrčila nohy, abych snížila své těžiště. Měla jsem strach a cítila jsem studený pot na zádech, ale podobně velké bylo i mé odhodlání. Kmen byl místy ztrouchnivělý a do měkkého dřeva se daly snadněji zabořit drápy, což bylo jediné štěstí, protože bez nich bych na ní už asi nestála. Za mnou už balancoval Alfredo a já se na něj stihla pousmát, než se kmen definitivně spustil po proudu.

>> Mahtae Jih

Alfredova zmatená odpověď fungovala pro mou podobně rozháranou mysl jak životabudič a já jako kdybych konečně pomalu střízlivěla, znovu začínala mít kontrolu nad svým tělem a hlavně tedy svojí hlavou. „Jsou opravdu stříbrné,“ ujistila jsem ho s nesmělým úsměvem a přemýšlela, jaká magie se k této barvě pojí. Můj táta měl někdy stříbrné oči. Bude umět Alfredo číst myšlenky? Bude umět číšt moje myšlenky?
Zpátky na povrch země mě dostal o něco méně nadšený hlas. Vlčice našeho věku a Alfredovi na první pohled podobná se vmísila do konverzace ne zcela taktním způsobem. Zamračila jsem se. Možná, že kdybych byla v klidovém stavu od začátku, neměla bych potřebu na to více upozorňovat, ale jejich náhlý příchod stačil, aby se ve mně probudilo trochu té Lylvelin. Kdo tady na mě bude mluvit jak na cizího mazlíčka?! Alfredovo okřiknutí doprovázelo mé tiché zavrčení. Kdyby on nebyl takový gentleman! Vlčici představil jako svou sestru a já s výrazem o poznání neutrálnějším přikývla na srozuměnou, obměkčená jeho upřímnou snahou situaci uhladit. Ona mé jméno už dle všeho znala, a já neměla potřebu ho pro ni opakovat. A neříkala jsem ani nic jiného. Na rozdíl od ní jsem nepotřebovala všem okamžitě naznačovat, že nejsem splachovací.
Alfredo projevil tu míru empatie a okamžitě se ujal plánování, aby se na sebe dvě vlčice tolik nesoutředily. Jeho nápad mně nicméně zaujal natolik, že jsem na nějakou Pippu úplně zapomněla. „Dobře!“ přitakala jsem, i když trochu nejistá, a okamžitě následovala jeho rezavý kožíšek, abych nezůstávala o nic déle s tou Philippou. Jemně jsem začala tlačit do kmene. Trochu to pomohlo, začal se uvolňovat – ale aby opravdu držel, potřebovalo to ještě třetího.

Nebe jako kdyby vyslyšelo mé myšlenky. Zpoza mraků vykouklo pár paprsků a já cítila jejich hřejivý dotyk. Mrak z mé tváře zmizel s jejich příchodem a já se pousmála do slunce. Byla to ale opravdu taková náhoda? Chvilku jsem se soustředila na oblohu. Bylo to zvláštní. Zdálo se mi, jako kdyby mi nějaká dosud hluboko pohřbená část říkala, že tohle prostě není jen počasí. Má být takhle, alespoň do soumraku. Slunce nevyjde.
Zamyšlená nad povětrnostními úkazy jsem nepostřehla kroky, které se ke mně zezadu blížily. Mou pozornost vrátil na zem až pozdrav. I když ten hlas nezněl moc tak, jako tenkrát, okamžitě jsem věděla, o koho jde. Všechno ve mé hlavě najednou začalo létat ze strany na stranu. Otočila jsem se a při prvním pohledu na známý kožich, jen na vyšší, silnější postavě, mi veškerá slova zůstala hluboko v krku. Cítila jsem všechno najednou, překvapení, radost, strach, očekávání – ale nedokázala jsem než na něj bezradně hledět. Nezáleželo na tom, jestli se ty city vyvíjely nezávisle na něm. Byly tu. Hleděla jsem mu do očí a když se znovu ozval jeho hlas, ani jsem se nepohnula. Má mysl už ale reagovala – slyšela, co řekl, a já cítila, jak se mi do hlavy hrne krev. Nedokázala jsem odtrhnout svůj pohled od jeho. Pak jsem si to uvědomila. „Máš stříbrné oči.“ Můj hlas zněl trochu jinak. Chvěl se všemi těmi emocemi, ale byla v něm i jakási otázka. Pousmála jsem se, a změna grimasy trochu povolila mou ztuhlost. Pohlédla jsem před něj na kytici a pak opět na něj. „Já… děkuju,“ vydechla jsem a přišla blíže, lehoučkým krokem, který jako kdybych najednou uměla - kde jsem se sklonila a přivoněla ke kytici. Nechtěla jsem ji brát do zubů, ještě bych ty křehké květy potrhala. Na mé tváři znovu vykouzlily úsměv a já zvedla hlavu, na pár vteřin dostávajíc svůj čenich do těsné blízkosti jeho.
Trvalo to pár vteřin. Vzpomínka mi hned probleskla hlavou a já polekaně poodstoupila, znejistělá tou minulou událostí. Ale ne do stejné vzdálenosti, jako předtím. Jen o pár krůčků. Pamatovala jsem si i jiné věci. Třeba teplo jeho těla na Vyhlídce. Teď by stačilo maličko – cítila bych ho zas.
Samozřejmě jsem nemohla zaznamenat, že mé oči mezitím získaly tmavofialkovou barvu, s sytým blankytem zvýrazňujícím střed duhovky. Jestliže dosud byly hlavně výmluvné, nyní získaly na uhrančivosti.

>> Borůvka

Pomalu jsem se blížila k řece, kde jsem kdysi spatřila ty dva vlky lovit. Zastavila jsem se jako tenkrát opodál a zamžourala do ranního oparu. V dálce po proudu se mihotaly jakési zelenkavé záblesky. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla, zabraňujíc si vyrazit zvědavě tím směrem. Bylo potřeba nejdřív si srovnat v hlavě, co tam je, než bych se pustila do prozkoumávání dalších věcí. Sama jsem sešla až k vodě a prohlédla si svůj mihotavý odraz ve vodní hladině. Skoro nebyl vidět – bylo pořád málo světla. Pohled jsem zvedla k nebi. Šedé mraky nedodávaly atmosféře na optimismu. Hodilo by se mi trochu optimismu, takhle zvenku. Kdybych tak mohla, nevím. Udělat slunečno. Měla jsem pocit jakéhosi spříznění se sluncem. Líbilo se mi, jaké odlesky hází v mé srsti. Jakou náladu ve mně vyvolává. Jakou náladu vyvolává to, když hází ty odlesky. Připadám si pak krásná a když si připadám krásná, připadám si i silná. A odvážná. Bez strachu čelit i těm nejzamotanějším záhadám. Jak bych se pohybovala, kdybych si neustále připadala tak krásná, jako ve slunci? Jak by zněl můj hlas? Jak bych přemýšlela nad sebou? Jak bych přemýšlela nad ostatními? Jak by ostatní přemýšleli nade mnou?
V mysli se mi zjevil zrzavý kožich a já cítila, jak se mi jen při té vzpomínce do hlavy žene krev. Zamračila jsem se. Je to už dlouho. Vzpomínka se změnila. City se jeho nepřítomností vybarvily, zidealizovaly, již nejsou postavené na realitě, ale na vzpomínce, docela dávné vzpomínce. Byla jsi vlče. On byl vlče. Jestli ti zamotává ta představa hlavu, je to proto, že je to jen představa. Ten Alfredo už neexistuje. Nemohla jsem ztrácet hlavu nad epizodou, byl čas se posunout dál, i v tomto ohledu, ne?
Doufám, že až se příště potkáme, bude svítit slunce.

>> Midiam přes

Na hranicích domovského lesa jsem se ani nezastavila. Má ještě vlhká srst zábla a já byla ráda, že už nemám zimní kožich, protože ten by schnul ještě mnohem déle. Jako by mimochodem jsem nasála pachy a přesvědčila se, že můj sourozenec ani táta již v lese nejsou. Možná to bylo dobře. Vlastně jsem nevěděla, jak bych jim po tak náhlém zmizení čelila. Zaznamenala jsem ale Makadi a dokonce i jeden trochu cizí pach. Neměla jsem ale v plánu zapřádat rozhovor. Šance, že se do té doby Sigy vrátí, byla moc velká. Pokračovala jsem po hranicích, a jedinou zastávku jsem udělala, když jsem si uvědomila, že dozrávají borůvky. Flynn by měl určitě radost, kdyby to zjistil, napadlo mě a nad tou představou jsem se pousmála. Sama jsem si řekla, že ještě chvilku počkám, než dorazím na hostinu. Neměla jsem ráda kyselé plody, a tyhle borůvky takové ještě mohly být.
Na druhé straně lesa jsem vyběhla, směrem, kudy jsem předtím přišla s Makadi. Byla jsem spokojená, že už se v okolí lépe orientuji.

>> Mahtaë sever

>> Mahar

Šedému se naštěstí povedlo vyvést nás z močálů. Evelyn, kterou výběr trasy učinil trochu nejistou, se držela za mnou a já nás co nejrychlejším tempem vedla tou krátkou cestou. Když jsem cítila, že půda pod nohama je definitivně pevná, okamžitě jsem z běhu přešla do sprintu a zastavila až ve chvíli, kdy jsem před sebou viděla řeku a stojícího šedého. V závěrečné rovince jsem se značně zadýchala a uvítala jsem tedy pohled na řeku, která si mezi kameny nacházela cestu do údolí. „Skvělý nápad, děkuji,“ pousmála jsem se na šedého, a aniž bych čekala na odpověď jsem se vydala blíže k řece.
Měla jsem po tom běhu žízeň jak nikdy a voda nevypadala zas tolik nevábně, abych si musela dvakrát rozmyslet napít se z ní. Opatrně jsem seskočila po více či méně kluzkých kamenech a dostala se k jedné ze zátočinek. Po pár doušcích jsem zhodnotila situaci jako uspokojivou a plácla jsem se do vody i celým břichem, načež jsem se převalila na záda a celá se pečlivě namočila. Okamžitě mi začala být trochu zima. Ještě že bylo teplo. V leže jsem si ještě párkrát lokla vody a po zvednutí se důkladně oklepala, aby má srst uschla co nejrychleji. Bylo fascinující svou srst pozorovat – zrzavé a zlaté odlesky úplně ztratily na barvě. Vypadala jsem jak obyčejná hnědá vlčice s pár bílými odznaky. Ale co řešit. Se spokojeným zabručením jsem vyskákala opět ke skupince. „Moc ráda jsem se s Vámi proběhla a poznala vás. Třeba se zase někdy potkáme,“ mrkla jsem na ně. Bylo potřeba více naznačovat, že se s nimi déle nezdržím? Usoudila jsem, že ne. Ještě jednou jsem se oklepala, rozhlédla se a vyrazila známým směrem pryč.

>> Borůvka přes Zelené nory

<< Kierb

Následovala jsem šedého s Akim v těsném závěsu a užívala si větru v kožichu. Brzy jsme se dostali na území, které mi bylo velmi známé. Moc se to tu od dob, kdy jsem se zde snažila probudit naši tehdejší alfu, se močály moc nezměnily. Běžela jsem stále stejnou rychlostí po známé stezce a v duchu si užívala pohled na Akiho a šedého, které nový terén rozhodil. Otočila jsem se za siluetou Evelyn. „Poběž za mnou, znám to tu,“ usmála jsem se na ni. Samotné mi záleželo na tom, aby její křidélka přežila závod pokud možno v čistotě a zdraví, a závod byl pro mě hlavně hra. Značilo to, že jsem málo ambiciózní? Možná. Možná ne. Co by ale znamenalo zvítězit nad staroušem, jedním dospělým hnědoušem a vlčicí s křidélky? To jsem nechtěla mít ve vizitce. Vítězstvím byla absence zranění.
I když jsem se snažila udržovat tempo, ne-li trochu zrychlovat, po očku jsem se rozhlížela. Bylo vidět, že tu již vlci nesídlí dlouhodobě. Vyšlapané cestičky byly zarostlé a po nějakém pachu smečky ani stopa. Co se asi stalo s alfou? A s Launee? A Raysterem? Lau jsem sice kdysi potkala na Vyhlídce s Alfredem, ale ani jsem se jí nezeptala, jak se má. V duchu jsem se zavázala, že ji v budoucnu vyhledám. Třeba žije nový život, v nové smečce. Na voňavějším území.
Nakonec jsem byla ráda, že z bažin mizíme. Byl čas dohnat sýpavé vlky přede mnou.

>> Midiam

<< Východní hvozd

Šedý, který závod inicioval, se nakonec neprokázal jako nejlepší z běžců. Měl na to koneckonců už i věk. O to víc jsem ale uznávala ten nápad a jeho iniciativu – kdyby byl opravdu rychlý a jen si na nás chtěl pohonit ego, nestal by se tenhle závod takovou legrací. Na tempu přidával i Aki a já si všímala, jak se chytře snaží mezi stromy najít co nejlepší skuliny, aby byla jeho trasa nejpřímější. Já šla raději na jistotu a snažila se vybírat cestu co nejpohodlnější, abych zabránila případnému zranění, které by i ze zakopnutí mohlo být v takovém tempu docela bolestivé. Ta taktika se mi vyplatila, Akimu vymstila – všimla jsem si jeho škobrtnutí. Zpomalení mě ihned dostalo před něj, já jsem ale raději také zvolnila krok. „Jsi v pořádku?“ houkla jsem na něj, nezastavujíc, když jsem si všimla, že se znovu rozbíhá a nejeví známky nějaké velké újmy na zdraví.
Oba jsme byli trochu pozadu, ale já se nehodlala flákat. Znovu jsem zapojila všechno možné svalstvo a rozběhla jsem se za zbytkem. Rozestupy mezi stromy už byly větší a dalo se běžet mnohem pohodlněji. Dlouho jsem se takhle nerozutekla, jen pro radost z běhu. Cítila jsem, jak se každý můj sval napíná, a uvědomovala jsem si, jak moc mě tak prostá činnost vlastně baví. Na kraji lesa jsem na chvilku zastavila a ohlédla se, jestli jsme všichni. Šedý se mezitím opět dostal dopředu a vedl další trasu. Ucítila jsem známou vůni. Neřekla bych, že se na to místo dostanu znovu tímhle způsobem.

>> Mahar

Šedý vlk mě pozdravil výrazným gestem a já zpozorněla, protože fakt, že jeho odpověď byla neverbální, byla přinejmenším neobvyklá. Hnědý vlk, jehož jméno jsem přeslechla, vysvětlil, že jsou na výletě dle všeho také a jeho přátelský úsměv ve mně trochu zahnal pocit, že to bylo fakt tupé prohlášení. Většinu pozornosti jsem ale věnovala druhé slečně, která beze všeho odpovídala. Jak je to krásný, když se tě druzí nesnaží okamžitě zabít, povzdechla jsem si nad její přívětivou ochotou vypovídat a pozorně poslouchala. Křidélka se opravdu nezdála dost velká na to, aby ji udržela ve vzduchu delší dobu, ale to se skákáním musela být velká výhoda, ať už při lovu nebo v nebezpečných situacích. S tím ohnutím mě to ani nenapadlo, ale vlastně to musela být pravda. Když vlku naroste prostě další část končetiny, tak s tím asi nemůže být od začátku sžitý jako kdyby tam byly navěky.
Další otázku, totiž jak těm křidélkům přišla, jsem spolkla poté, co se šedý o Evelyn otřel a v dobře známé póze nás vyzval ke hře. S jakousi vlčecí radostí, v dětství tímhle stylem málo rozvíjenou, mi zajiskřila očka při pohledu na uhánějící těla. Stačilo tak málo, a najednou jsem mohla dělat tolik věcí! Uhánět s cizími vlky po lesích. Nechat se málem sežrat. Co jsem celé dětství dělala kromě řešení svého sourozence a opuštěnosti svého otce? Rodinné trable mě nemusely paralyzovat navždy. „No samozřejmě!“ přisvědčila jsem na Evelyn vyzvání, jestli se přidám, a pár delšími skoky jsem uháněla za skupinkou.

>> Kierb

>> Vyhlídka přes Středozemní propadlinu (změna)

Když se terén svažoval a já již definitivně byla z dohledu Noroxe i jeho společnice, zrychlila jsem krok na úprk, který se už rozhodně netvářil klidně. Ne tolik proto, že jsem podezřívala jednoho z nich, že se za mnou vydá - konec konců měli rozjedeno - ale celá ta výměna ve mě zanechala napětí a já potřebovala cítit, že mám v hlavě znovu půdu pod nohama. Teď jsem měla hlavu celou rozházenou. Běžela jsem na hranici bezpečnosti terénu, několikrát jsem jen tak tak minula trčící větev, ale můj dech se začal zrychlovat a já s každým dalším výdechem cítila trochu té nervozity odcházet.
Do kroku jsem zpomalila až ve chvíli, kdy se terén jakžtakž narovnal. A také zhoustl - všechny možné stromy nyní rostly tak blízko u sebe, že jsem se mezi nimi musela proplétat. Cítila jsem vůni hub a tlejícího listí (stromy tu byly druhově podobné, jako v Borůvce, ale měli úplně jiný ráz) a všechna ta svěžest mi vykouzlila úsměv na tváři. Noroxe i Rowenu jsem nechala zadupané rychlým během někde v dálce a najednou jsem opět cítila radost z toho, že jsem prostě odešla, když jsem potřebovala, ať už si o tom táta myslel cokoli. Jen tak sama, uprostřed nádherného neznámého lesa. Můj krok se změnil spíš v nárazové popobíhání k nějakému detailu, který mě v tu chvíli zaujal - v jednu chvíli velký choroš, v druhé barevný lišejník, potřetí veliký křemenáč, do kterého jsem zvědavě kousla, jen abych byla nucena zhodnotit, že celý život bych se jím stravovat spíše nedokázala, i když přechodně ano (takže pokud nenajdu jinou alternativu, asi se holt budu muset naučit lovit).
Až po chvíli, kdy byl pach jiných vlků moc silný na to, abych ho mohla pominout, jsem se zaměřila na další obyvatele lesa. Obešla jsem pár stromů a napůl schovaná za mohutným kořenem vykoukla, kohopak to tam máme. Přede mnou byli dva vlci zapředeni v něčem, co se zdálo jako přátelský rozhovor, a během pár vteřin se z druhé strany lesa vynořila šedavá vlčice. Napjala jsem uši (představila se jako Evelyn) a z jejích posunků a postoje jsem usoudila, že s šedým se již zná, na rozdíl od hnědavého. Tak jo, teď už je stejně nevhodné odejít. Významně jsem zakašlala, abych upozornila na svou přítomnost, a vyšla zpoza kořene. Pořád si držíc maličko větší odstup, než od sebe tři vlci měli. "Omlouvám se za vyrušení," pousmála jsem se na trojici, nejistá, s čím k nim vlastně přicházím, "jmenuji se Heather. Jsem tu na výletě!" Představení asi fungovalo, to druhé prohlášení méně. Poučila jsem se z minula a nezačínala hned s tím, že hledám cestu ke smrti. Zběžně jsem si trojici prohlédla. Šedý vlk bych dle všeho největší a nejstarší, bez žádných viditelných jizev. Jeho oči zářily modře, podobně jako ty Wizku. Takže voda. Hnědý měl oči hnědé, moc tmavé na to, aby se daly považovat za přirozené zbarvení, a já si zapsala do paměti, abych se ho na to potom optala. Nejvíce zajímou osobou z nich byla na pohled vlčice. Jednak byla z nich nejvíce poškrábaná, všude možně, žluté oči ji dělaly tajemnější - druhak měla na nohou něco, co mě přinutilo přijít s očima přilepenýma na těch křidélkách blíže. "To je fascinující!" prohlásila jsem, tlapkou posunkujíc na její nohy. "Je to funkční? To je skvělé. A že je udržíš čisté!" pohlédla jsem na další přítomné, jestli sdílí mé nadšení. Cokoli, co by bylo u mých tlapek, by za chvíli bylo od bláta.