Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Nad kopci

Kdo ví, jaký byl jejich vztah před jeho smrtí, ušklíbla jsem se. Věděla jsem, že matka byla docela chladné, přísné povahy. Taková byla někdy i k nám. Znáte to - jste unavení a kolem vás poskakuje trojice vlčat, která chtějí pozornost. Kdo by nebyl v tu ránu nepříjemný? Ale také jsme si vzpomínala, že měla i světlé chvilky, kdy se k nám chovala se skutečnou, snad nehranou mateřskou láskou.
Zakroutila jsem hlavou a zpomalila jsem. Věděla jsem, že nemůžu jít rychle, pokud chci ujít aspoň nějakou slušnou vzdálenost a ne jen půl louky. Mávla jsem ocasem, olízla si čumák a znovu se rozhlédla po místě, které mi bylo úplně cizí. Prakticky uprostřed ničeho se totiž objevila masivní skála. Zastavila jsem a pořádně si ji prohlédla. Vypadala tak zvláštně, až nebezpečně. To snad spadla z nebe? střihla jsem oušky. Nikde nic nenasvědčovalo, že by tu kdysi býval nějaký komplex podobných skal. Chvilku jsem nad tím ještě přemýšlela, ale nakonec… Proč si zatěžovat hlavičku zrovna tímhle?

// Řeka Kiërb

// Výletové místo

Vyběhla jsem z hloučku stromů jako smyslu zbavená a během sekundy to zadupla na místě. Bylo to tak prudké zastavení, že za mnou určitě zůstal vyrytý příkop. Několikrát jsem se rozhlédla kolem sebe, uši jsem měla našpicované, jako bych čekala, že se na mě z nějaké roští vrhne nějaký pobuda. Dýchala jsem zrychleně a mým tělem proudil zvláštní adrenalin.
Rozhodla jsem se, že se zase vydám na svou nekonečnou, beznadějnou cestu za nalezením své milované rodiny, kterou jsem opustila až příliš brzy. Nebo snad ona opustila mě? Už je to tak dávno, že si už ani nevzpomínám, povzdechla jsem si. Chtěla jsem cítit opět matčinu přítomnost, které se mi během mého dětství nedostávalo. Vlastně mě z velké části vychovávali členové smečky. Ale kdo ví, třeba to tak alfa vlčice dělaly, když neměly partnera. O otci tak nerada mluvila.

// Orlí dráp

// L13

Bylo docela zábavné ho pozorovat, jak se natřásá jako páv a skočí po každé příležitosti, kdy by si mohl maličko zvýšit ego. Nijak mě tím neotravoval. Dokud do mě hnusně nerýpal, bylo mi docela jedno, co dělá nebo jak se tváří. Byla jsem flegmatik, nic mě jen tak nerozházelo.
Jeho upřímně rozhořčená reakce mě trochu překvapila. Neměla bych tady být já ta rozčilující se? pomyslela jsem si a hodila jsem na něj trpělivý výraz a čekala jsem, až se vykecá. „Takhle snadné to úplně nebylo," ohradila jsem se, ale nikterak ostře. Věděla jsem, že nerozumí souvislostem. A upřímně, už to bylo tak dávno, že i já některé detaily jednoduše zapomněla. Už jsem nebyla tou vlčicí, která odsud odešla. Život mimo Gallireu mě, myslím, formoval trochu jiným směrem, než kdybych tu zůstala. A rozhodně si nemůžu stěžovat na to, jaká jsem nyní.
Otřásla jsem se. Byla opravdu docela zima. Zvedla jsem se ze země a rozhodla se, že je třeba zase trochu rozhýbat krevní oběh, aby mi nezamrzl. Prošla jsem kolem Duncana a přitom do něj švihla ocasem. „Nechceš si ulovit něco k jídlu?" navrhla jsem. Měla jsem docela hlad a nějakého společníka bych uvítala. Aniž bych čekala, jak se vyjádří, vydala jsem se opět na kraj lesa.

// Nad kopci (napíšu tam zítra, jsem už nějaká mrtvá)

// L12

Pochleboval si, že skolí každého, kdo mu přijde do cesty. Zazubila jsem se. „O tom nepochybuji," mrkla jsem na něj. Bylo dost snadné někoho takového potěšit. I když se mi zdál jako namachrovaný frajírek, i tak mi konverzace s ním nevadila. Hlavně jsem byla ráda, že vůbec s někým mluvím. Naposledy jsem debatovala s Raven, ale tam jsem měla pocit, že si spíš mluvím sama se sebou, protože ona jako by se bála něco říct.
Poznamenal, že k vlčicím se chová hezky. A byla to pravda, nemohla jsem žádný důvod soudit, že ne. Mile jsem se na něj usmála a drobně pokývla hlavou. Opět jsem nevěděla, jak se k tomu vyjádřit, a tak jsem mlčela. Jen jsem si v duchu říkala, že by mě zajímalo, jak se chová ke stejnému pohlaví. A nechtěla jsem zbytečně spekulovat a domýšlet si.
Jeho otázka mě poněkud překvapila. Takhle jsem se na to nikdy nedívala. Krátce jsem uhnul pohledem. „Vlastně rodina mě," přiznala jsem a pak k němu pohled zase vrátila. „Ale to už je snad šest let zpátky," dodala jsem, ani nevím proč. Jako bych se to snažila nějak ospravedlnit. Nebo jen pro vnitřní klid. Hot jsem byla ještě vlče, co chtělo poznávat svět. Nemyslela jsem si, že by mě život mimo rodnou smečku nějak negativně ovlivnil. Navíc mamka se vzdala alfování, opustila smečku a nás si s sebou nevzala. Ty naše vztahy byly sporné.

// L11

Pověděl mi, že tu jizvu mu udělal medvěd. Uznale jsem pokývla hlavou a pak jsem jemně střihla uchem. „A skolil jsi ho jako správný hrdina?" nadhodila jsem. I když jsem si spíše myslela, že Duncan byl v tu chvíli rád, že ho ten medvěd nesnědl k obědu.
„No, na mě zlý nejsi," pověděla jsem téměř okamžitě, co dopověděl. Neměla jsem tedy důkaz o tom, že je zlý. „Díkybohu," dodala jsem a krátce se uchechtla. Kupodivu jsem se ho ani moc nebála. Tak nějak jsem tušila, že kdyby na mě zaútočila, pomstila bych se mu svou magií. Sice ne úplně korigovaně, ale naštěstí velmi korelovala s mými emocemi. Ty by v případě útoku nebyly moc dobré. A elektřina neumí být hodná.
Pověděl mi, že takovou smečku nezná. Jen jsem nad tím pokrčila rameny. „To je v pořádku," poznamenala jsem. Upřímně by mě spíše překvapilo, kdyby ji znal. Od všech, kterých jsem se ptala na tu samou otázku, jsem dostala podobnou odpověď. Takže jsem s tím už tak nějak dopředu počítala. „Slyšela jsem, že smeček je tu poměrně dost," pověděla jsem jen tak do větru, abych spíše nadhodila nějaké jiné téma. Pryč od osobních záležitostí.

// L10

Věřila jsem, že je se svým stylem života spokojený. Kdyby nebyl, uvažoval by o změně, a to on zřejmě neuvažoval. Navíc se mi svěřil, že takhle se občas dostal do nějakých trablí. Pousmála jsem se a mimoděk se opět podívala na to jeho ouško. „To by vysvětlovalo tu jizvu," poznamenala jsem opatrně. Nechtěla jsem se mu příliš hrabat v soukromí. Právě zjizvení vlci se ke svým zraněním moc nevyjadřovali. Rozevíralo to ještě nezahojené rány na duši nebo co. „Ale na druhou stranu z tebe dělá drsňáka," mrkla jsem na něj a pousmála se. Ne že bych podporovala rvačky a tak, já byla velmi klidný vlk, jen jsem mu chtěla trochu pochlebovat. To nebylo nic špatného. Samčí ego je dost citlivé.
Řekl mi, že už tu je dlouho. V to jsem ani nedoufala! Značně jsem pookřála a zamávala ocasem. „Hledám svoji ztracenou rodinu a smečku, po které se nějak slehla zem," svěřila jsem se mu a krátce si povzdechla. S tímhle svým problémem jsem se svěřovala každému, koho jsem potkala, ale aspoň jsem se vždycky dostala k nějakým informacím. „Říkají ti něco jména Nerssie, Zoe a Rocky? Popřípadě Klímový les?" zeptala jsem se ho a v mých očích byly velmi znatelné jiskřičky naděje.

// L9

Zajímalo mě, co tedy dělá ve svém volném čase. Ale on najednou vypadal skutečně zaskočený. Stříhla jsem oušky a trochu zmateně se na něj dívala. Nic jsem ale neříkala a svůj pohled jsem po několika sekundách srovnala zase do toho neutrálního, až milého. Prý se ho na to nikdo nikdy neptal. Takže jsem byla jediná, která se svým společníkům snaží nějak otevřít, popřípadě se dozvědět něco z jeho života? Hmm, zvláštní.
Nakonec z toho nějak koktavě vybruslil. Při jeho koktavé odpovědi jsme několikrát pokývla hlavou, jakože se mu snažím nějak porozumět. Nakonec jsem se na něj pousmála. „To zní… záživně," poznamenala jsem. Pro něj to takové možná bylo, ale mně by to nudilo. Byla jsem akční vlk. A užívala jsem si život tak, že jsem se snažila nabrat co nejvíce zážitků. Posedávání a nicnedělání nebylo nic pro mě. Navíc jsem se svými emocemi nedokázala úplně pracovat. Už jen díky své magii, která byla poměrně nebezpečná, a hlavně si dělala, co chtěla.
„Jak dlouho tu už žiješ, Duncane?" zeptala jsem se ho a znovu se na něj mile usmála. Chtěla jsem nějak rozvést konverzaci. Po dlouhé době jsem narazila na nějakou živou duši. Chtěla jsem toho využít. „Víš, někoho hledám… A kdybys tu žil opravdu dlouho a znal bys poměrně dost místních, možná bys mi mohl pomoct," dodala jsem a doufala v to nejlepší.

// L8

Na mé výhružné zavrčení zareagoval tak, že trochu ode mě ustoupil. To se mi líbilo. Trochu mi to zvedlo sebevědomí, že i já dokážu vyvolat u někoho strach. Ale určitě ne moc velký. Pak jsem se mu za své chování omluvila a zároveň jsem poznamenala, že jsem ho vůbec neslyšela. „Někdy není na škodu o sobě dát vědět předem," mrkla jsem na něj. Nijak jsem si nedobírala. Jen kdyby narazil na nějakého jiného vlka, třeba by mohl dopadnout jinak. Třeba přišpendlený na zemi. Já byla hodná vlčice.
Rozpačitě jsem se pousmála. Upřímně jsem nevěděla, jak na to zareagovat, a tak jsem jednoduše mlčela. Nejednou mi mé jméno přišlo spíš jako nějaké citoslovce. Mí rodiče se se jmény asi moc nepárali.
V jeho další větě bych se málem zamotala, kdybych nedávala pozor. Tolik záporů jsem snad v životě nepoužila. „A co teda děláš, když už něco děláš?" zeptala jsem se a trochu se zakřenila. Normálně mi ta slova nešla přes jazyk. Ale můj záměr byl snad jasný - chtěla jsem zjistit, co obvykle dělá, když se zrovna vymkne z toho svého nicnedělání. Když se ke mně přiblížil, nemohla jsme si nevšimnout, že má po okem jizvu a jedno ucho má takové nehezky potrhané. Raději jsem ani nechtěla vědět, do čeho se chudáček namočil, že mu někdo takhle vyprášil kožich.

// L7

Zrovna jsem si čistila levou tlapku, když jsem zaslechla poměrně hlasitý hlas. Okamžitě jsem zbystřila, tlapu položila na zem, ohlédla se po zvuku a instinktivně vycenila zuby. Přitom jsem několikrát rázně švihla ocasem z jedné strany na druhou. Tenhle můj stav mohl trvat pár sekund, než jsem na vlk zaostřila a rychle si uvědomila, že mě pravděpodobně nejde zabít. Jinak by měl trochu jiný tón, ne?
„Omlouvám se… Vůbec jsem tě neslyšela přicházet," promluvila jsem k vlkovi a nasadila omluvný úsměv. Pootočila jsem se k němu celým tělem, abych se nemusela tak hloupě otáčet, a kdyby ho náhodou něco napadlo, ať se můžu aspoň nějak bránit. „Ahoj Duncane, já jsem Gee, ráda tě poznávám," představila jsem se mu a naklonil hlavu na stranu. Zbarvením nebyl tak tmavý jako já. Řekla bych, že je tmavě hnědý, ale zimní srst někdy může klamat. Zpětně jsem se pousmála nad tím, že mě nazval krásnou. To přeci nemusel.
„Odpočívám, byla jsem už nějakou dobu na nohou, tak si chci dát malou pauzu. Co tebe přivádí zrovna sem? Zdálo se mi to tu docela opuštěné, málo navštěvované," odpověděla jsem na jeho otázku a nastražila k němu uši, abych mohla poslouchat, co bude mít na srdíčku.

// L6

// Nad kopci

V lesíku jsem zůstala, jen jsem prošla do jeho středu. Motala jsem se kolem kmenů stromů a šla jsem už opravdu klidně a pomaloučku. Byla jsem spokojená se svou cílovou destinací. Rozhodla jsem se, že tu chviličku pobudu, odpočinu si a pak budu pokračovat dál. Nejlépe za nějakou smečkou. Krátce jsem si odfrkla. Však jí mám plnou hlavu, to ani nemůže být normální, povzdechla jsem si, ale hned nato jsem se drobně usmála. Byla jsem vlčí společností trochu posednutá, co si budeme povídat.
Doťapala jsem až k padlému stromu. Zastavila jsem se u něj a chvilku na něj koukala. Poté jsem kolem něj obkroužila. Pak jsem se podívala za sebe. Viděla jsem jen své tlapky. Na jednu stranu bych čekala, že tu bude trochu živěji. Teď jsem nemyslela na to, že by se tu museli producírovat vlci každý den. Ale nějací jiní živočichové tu přeci žít museli, no ne? Nějací zajíci tudy určitě probíhají, jen jejich stopy byly zapadány sněhem. Ale na druhou stranu jsem byla ráda, že mám klid.
Posadila jsem se vedle stromu a opřela se o něj bokem. Začala jsem si bezmyšlenkovitě umývat tlapky a potom náprsenku a bok. Ne že bych byla nějak špinavá. Jen mi to přišla jako rituální činnost, u které jsem nemusela nad ničím zbytečně přemýšlet.

// L5

// Řeka Kiërb

Od řeky jsem pokračovala přímo za svým čumákem a byla jsem zvědavá, km mě tlapky zanesou. Viděla jsem ale, že les kolem mě ustupuje a řídne. Ušklíbla jsem se a zastavila se na jeho okraji. Zadívala jsem se do dálky. Prostě přeběhnu do dalšího lesa, můj plán byl jasný, neboť jsem v dálce zahlédla další stromy. Zhluboka jsem se nadechla a vyklusala ze svého původního místa. Bohužel se ale opakovala situace jako před chvilkou - na otevřeném prostranství bylo docela dost navátého sněhu. Nyní naštěstí nefoukal silný vítr, takže mi cestu neznepříjemňoval.
S docela otráveným výrazem jsem se pomalu brodila sněhem, až jsem se nakonec dostala na vytoužené místo - do protějšího lesa. Zamávala jsem ocasem a setřásla ze svého kožichu zbytky sněhu, které mi na dlouhých chlupech ulpěly. Překvapilo mě, že les je poměrně hustý. To jsem nečekala. Ale znamenalo to, že sem nebude tolik foukat, pokud se mimo les rozfouká silnější vítr. Stromy mi poskytovaly jakousi ochranu. A za to já byla vděčná.

// Výletové místo

// L4

// Vřesový palouk

Už z dálky jsem slyšela další řeku. Trochu jsem se zamračila. Nevěděla jsem, jestli je to pořád ta samá, která se podivně kroutí krajinou, nebo tu mají více řek. Bylo ale jasné, že si tu udělám přestávku. Dlouhé cesty jsem špatně snášela, a i tak jsem se rozhodla, že se projdu. Potřebovala jsem si trochu pročistit hlavu a ujasnit si, co chci vlastně dělat. Jestli jsem se už srovnala s tím, že bych se přidala ke smečce jako částečný invalida a nikdy už nedosáhnu toho postu, který jsem držela v předchozí smečce. Jen jsem doufala, že můj budoucí alfa pár bude relativně tolerantní, aby si do smečky vzali někoho, jako jsem já. A když ne… Tak se budu toulat. To ale znamenalo, že nebudu šťastná. Věděla jsem to.
Zahloubaná do myšlenek jsem sklonila hlavu k řece a plnými doušky se napila. Teplota tekutiny rozhodně nebyla příjemná, ale musela jsem to přetrpět. Voda je důležitá. Olízla jsem si čumák a tlamu, aby mi z ní neodkapávalo. Chtěla jsem přeci jen vypadat trochu na úrovni. Však jsem byla elegantní dáma v tom nejlepším věku.
Pousmála jsem se a vydala se dál. Tentokrát klidným, uvolněným krokem, protože jsem přeci jen nikam nespěchala. I tak jsem cítila nepříjemné pnutí v kloubech na nohou. Tohle bylo varování. Nechtěla jsem pokoušet své štěstí. Nehodlala jsem být za tu kulhavou.

// Nad kopci

// L3

// Kaskády

A zase jsem začala klesat. Zpomalila jsem do rychlejšího kroku. Věděla jsem, že se nemůžu uhnat, protože jinak zase budu kulhat. A s takovou nálepkou jsem do nové smečky přijít nechtěla. Totiž, ani jsem nevěděla, kudy nějakou smečku hledat. Ale co když na nějakou zcela náhodnou narazím a všichni mě uvidí kulhající. Řeknou si, že jim akorát budu na obtíž. Což rozhodně nebyla pravda! Lovit bych společně s nimi dokázala… Jen bych se pak tak tři dny nemohla pořádně postavit.
Minulost mě stejně nějakým způsobem dohání, i když nechci, povzdechla jsem si a od tlamy se m vznesl obláček páry. Až taková zima tu byla. Ocitla jsem se na otevřeném prostranství, které nebylo chráněno žádnými stromy. Zvrátila jsem hlavu do záklonu, abych se podívala na nebe. Bylo čisté, ale už poměrně tmavé. Nemohla jsem se divit. Však za chviličku nastane noc. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Nikdo tady nebyl. Stáhla jsem ouška k hlavě. A přitom tohle by bylo tak krásné místo na odpočívání. V létě určitě ano. Rozhodla jsem se, že se sem vrátím o několik měsíců později.
Sněhu poněkud přibylo, jak jsem se dostala na otevřené prostranství. Naštěstí nebylo nijak velké, takže jsem se hlubokým sněhem nemusela brodit moc dlouho. Ale je pravda, že jsem se zadýchala. Ach ta kondice. Skutečně jsem si oddechla, když jsem se ocitla u dalších stromů.

// Řeka Kiërb

// L2

// Řeka Midiam

Běžela jsem proti proudu řeky a držela jsem se poměrně daleko od říčního koryta, abych náhodou neuklouzla a nevykoupala se v té ledové vodě. To by opravdu nebylo moc příjemné. Zvlášť když k tomu přičteme fakt, že i mimo vodu je opravdu velmi chladno. Určitě bych umrzla, pomyslela jsem si. Na to jsem ještě byla příliš mladá, no ne? A domů jsem se vrátila teprve před několika měsíci, aniž bych potkala někoho známého. Nemohli přeci všichni odejít. Nebo ano? Zamrazilo mě. Táhla jsem se sem z obrovské dálky… Jen tak? Prudce jsem zavřela oči. Musela jsem najít někoho, kdo by si mou rodinu pamatoval.
Ani jsem nevěděla, kam přesně mířím. Nicméně asi zřejmě někam, kde by mohli být vlci. Společnost. Jakákoliv. Vzhlédla jsem, neboť jsem měla zrak přišpendlený víceméně k zemi, a nemohla jsme s nevšimnout, že se blížím ke kaskádám. Měla jsem takový pocit, že tohle místo už jsem jednou navštívila. Ale věděla jsem, že od tohoto bodu na sever a na východ půjdu do naprostého neznáma. Zhluboka jsem se nadechla a pokochala jsem se tím výhledem na jih Gallirei. No… pokochala je dost silné slovo, protože se zrovna stmívalo a do dálky moc vidět nebylo. Střihla jsem oušky a vydala se zase kupředu. Nechtěla jsem zamrznout na místě.

// Vřesový palouk

// L1

// Vyhlídka

Raven jsem nechala někde za sebou. Ještě jsem se ohlédla, ale neviděla jsem, že by mě následovala. Zřejmě se rozhodla, že se naše cesty rozdělí. Drobně jsem se pousmála. Nijak mi to nevadilo, zvykla jsem si cestovat na vlastní pěst, ale věděla jsem, že už to moc dlouho nebude trvat a já budu muset najít nějakou smečku, kde bych mohla pobývat. Měla jsem ráda ten pocit, že se vrátím na území a vždycky tam bude někdo, s kým bych si mohla povídat. Tulácký život nikdy nebyl pro mě. Rozhodně bych se ráda podívala na území, o kterém mi říkal Bellray. Povzdechla jsem si. Chyběl mi. Byl to můj jediný přítel, ale slehla se po něm zem. Najdu si i jiné kamarády, snažila jsem se povzbudit. Byla jsem přátelská, s navázáním nových kontaktů jsem nikdy neměla problém.
Popošla jsem níž k řece a tam jsem se zastavila. Pauzu na pití mi prospěla. Bohužel jsem se musela smířit s faktem, že ta voda byla skutečně ledová. A celkově tu byla skutečně velká zima. Otřásla jsem se. Nepamatovala jsem si, že by tady zimy byly tak kruté. Asi se půjdu podívat po nějakém úkrytu, napadlo mě a svůj plán jsem se jala realizovat. Klusala jsem od řeky směrem na sever, a kupodivu jsem se znovu šplhala do nějakého kopce.

// Kaskády