Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Hleděla jsem nevěřícně na větve, které před chvílí Atray polámal, abychom zjistili, zda neběháme v kruhu. Nyní už to bylo více než jasné, opravdu jsme se točili stále dokola, tunel v křovinách byl sice dobře průchozí, přesto bychom se však skrz něj nedostali nikde ven. Ohlédla jsem se na Atraye, netušila jsem, jak tuhle situaci nejlépe vyřešit, kaštanově hnědý vlk si však také nebyl zcela jistý řešením naší situace. "Co budeme dělat?" zeptala jsem se tiše a rozhlížela se kolem sebe. Přes trnitá a hustá křoviska však nebylo téměř nic vidět. "Mohli bychom zkusit jít nějakým směrem, to křoví přece někde končit musí." řekla jsem pak pomalu a pohlédla na mého kaštanového společníka. Bylo mi však jasné, že udržet správný směr bude nesmírně těžké, zkusila jsem se zaposlouchat do okolních zvuků, pro lepší orientaci by nám pomohlo, kdybychom měli za čím jít. Za šustěním trávy, šuměním vody nebo skřípáním větví stromů. Po chvilce poslouchání se mi zdálo, že jsem přece jen něco zaslechla. Natočila jsem hlavu i uši tím směrem a znovu jsem se zaposlouchala. Zvuk nebyl nijak silný, přes to někde v dáli šuměl říční proud. "Je tu řeka." podívala jsem se zpět na kaštanově hnědého vlka a lehce pohodila ocasem, byla jsem si jistá, že již dávno pochopil, o co se snažím. Neviděla jsem nyní jiné východisko, jak se odsud dostat. Bylo příliš složité držet nějaký směr bez nějaké pomůcky a zvuk vody nám mohl pomoci hodně. Nebyl sice nijak silný, ale vlčím uším neuniklo prakticky nic. Hleděla jsem nyní na Atraye a čekala, jestli bude s mým nápadem souhlasit.

Když ke mně kaštanově hnědý vlk doběhl, aby se podíval, co jsem objevila, lehce jsem švihla ocasem do vzduchu. Průzor v jinak neprostupném křovisku nás opravdu doslova lákal ke vstupu. Na Atrayův pohled, který mě vyzýval k rozhodnutí, zda chci jít jako první, jsem odpověděla lehkým pokývnutím a otočila jsem modravé zraky zpátky k průchodu. Nepředpokládala jsem, že nás uvnitř čeká něco nebezpečného, ale ani jeden z nás s jistotou nevěděl, kam nás tunel dovede. Poměrně rozvážným krokem jsem se tedy vydala dopředu. Tunel nebyl nijak široký, přesto jsem se do něj vcelku pohodlně vešla, s čenichem u země jsme postupovali dál a dál křovinatým porostem. Místy byla vzniklá ulička širší, místy se naopak zúžila natolik, že bylo obtížné tudy projít. Přesto byla cesta pohodlnější, než proplétání se mezi větévkami, které se nepříjemně chytaly hustých vlčích kožichů a snažily se ukořistit alespoň pár chlupů pro sebe. Kráčeli jsme dál a dál, nebyla jsem schopná přesně odhadnout, jak dlouho jdeme po vinoucí se stezce. Nebylo ani jednoduché držet směr, snad bychom si ani nevšimli, kdybychom se točili v obrovském kruhu. Dlouho a dlouho nenastávala žádná změna, cesta ani nekončila, ani se neotvírala do nějakého většího prostranství. Zastavila jsem se, abych se otočila na Atraye a položila mu náročnou otázku. "Myslíš, že se odsud dostaneme po téhle cestě, nebo kráčíme v kruhu?" zeptala jsem se s mírnými obavami v hlase. Netušila jsem, co bychom dělali, pokud bychom byli nuceni vystoupit ze stezky a opět se prodírat křovisky. Jednou to přece musí skončit, nesmíme se vzdát. prolétlo mi hlavou a dál jsem upírala studánkové oči na svého otce, který měl kolem krku jasně modrý šátek, který dokázal zatím uchránit i před nenasytnými větvemi.

<<< Řeka Mahtaë (jih)

Země pod našimi tlapkami ubíhala, chvílemi jsme se drželi blíže pospolu, chvílemi jsme běželi o několik skoků dál. Řeka tu však byla stále, po našem boku se klikatila, místy byla hluboká, místy spíše mělčí, ale hnala se prudkým proudem dál a dál. Zima pořád držela pevně v rukou svou nadvládu. Vlastně jsem si pořádně neuvědomovala, kam směřujeme, ale bylo mi dobře a nezáleželo na tom. S větrem v husté srsti a Atrayem po boku bylo vlastně dobře všude na vlčím světě. Hlavou mi zněla slova kaštanově hnědého vlka o místech, na kterých ani v zimě není sníh a byla jsem doopravdy ráda, že jsem vyrůstala uprostřed Smrkového lesa, kde byly hluboké závěje, stromy se ohýbaly pod těžkými bílými kabáty a mrazivý vzduch štípal v čenichu. Ať jsme nyní byli kdekoli, Smrkový les byl naším domovem a již navždy to tak mělo zůstat.
Běželi jsme dál, nízká křoviska kolem nás začala nenápadně houstnout, až jsme museli dokonce zpomalit a opatrně jsme se nyní proplétali mezi ostrými větvičkami. Některé keře byly pichlavé, jakoby se svými větévkami snažily chránit cosi, co nehodlaly nikomu vyzradit. Najednou jsem spatřila něco, co mohlo naši cestu skrze křoviska zpříjemnit. "Vypadá to tu jako tunel." zavolala jsem na Atraye, který byl nyní kus ode mě. Netušila jsem, jestli průlez v křovinách za několik chvil neskončí, nyní mi to však připadlo jako jediné možné řešení, jak se dostat skrz nebo alespoň někam dál.

Jakmile byl Atray na stejném břehu jako já a otřepal ze sebe přebytečnou vodu, vydali jsme se klusem podél řeky dále na jih. Bylo pravdou, že po břehu řeky bylo cestování o něco snazší než v okolním porostu, který byl místy neprostupný. S naší srstí si pohrával vánek, který den ode dne získával mrazivější a mrazivější nádech. Zima byla již na dosah, dávala o sobě znát, rána byla chladnější, dny kratší a tma padala na krajinu velice brzy. Jakoby modrošátečkový vlk mé rozpoložení vycítil, zeptal se, zda se na zimu těším. Nemohla jsem jinak než přikývnout. Zamrzlou vodní hladinu a sníh pod tlapkami jsem milovala snad nejvíce z celého roku a velmi jsem se těšila, až tato doba opět nastane. "Těším." řekla jsem tiše Atrayovi a lehce poskočila. Cesta nám ubíhala pod tlapkami, terén byl občas nerovný, ale běžet se po něm dalo výborně. Začala jsem přemítat, kam se uchýlíme, až opravdu nastanou mrazivé zasněžené dny. "Myslíš, že na jihu bude tepleji než ve Smrkovém lese?" zeptala jsem se Atraye a obrátila k němu své modravé oči. Jakmile se rok co rok hlásila o slovo zima, vzpomínala jsem na svou matku častěji a častěji. Milovnice ostružin a nejkrásnější vlčice, kterou jsem kdy poznala zmizela z našich životů před dlouhým časem, ale já stále nepřestávala doufat, že se jen někde toulá, že se brzy mezi stromy mihne její hebký hustý kožich a poběží s námi dál a dál na jih po boku svého druha, mého kaštanového otce Atraye. Čas však plynul a SazXeen se neobjevovala, musela jsem mírně pohodit hlavou, abych zaplašila smutné vzpomínky a znovu se mohla soustředit na Atrayův hlas i cestu.

Hlasuji pro výtvor číslo 1 a 5, ačkoli jsou všechny doopravdy povedené. Kdybych měla klobouk, smekám! =)

<<< Křovinatý svah

Běželi jsme podél řeky a očima hledali, kde by se dala co nejpohodlněji přejít. Voda mi nikterak nevadila, ale kdyby byl proud až příliš silný, mohl by nás odnést na místo, kde bychom se z vody nemohli dostat na břeh. Atray se zastavil, pohlédla jsem dolů k řece. Měl pravdu, na tomto místě byla řeka tak akorát široká a proud nebyl příliš silný, přikývla jsem. Seběhli jsme bok po boku dolů k řece. Nejprve jsem si namočila přední tlapky a pořádně se napila. Voda byla příjemně chladná a chutnala přímo skvostně. S lehkým úsměvem jsem se podívala na kaštanově hnědého vlka, který mi stál po boku. Toulali jsme se dlouhou dobu, ale zatím jsme nepotkali jedinou vlčí duši. Nijak mi to nevadilo, ale bylo to poměrně zvláštní. "Voda je opravdu příjemná a myslím, že tady by řeka přejít šla." dodala jsem ještě a mírně pohodila ocasem. Pak už jsem na nic nečekala a lehkým krokem jsem sešla do říčního proudu. Voda mi sahala po břicho, pokračovala jsem dál, proud byl nyní silnější, ale ne natolik silný, aby byl nebezpečný. Pokračovala jsem dál, netrvalo dlouho a už jsem stála na opačné straně. Otočila jsem se a pohlédla na modrošátečkového. "Vybral jsi skvělé místo, tati." usmála jsem se a čekala, až i on vstoupí do vody a přejde ke mně na druhý břeh.

<<< Křovinatý svah

Souhlasila jsem s nápadem modrošátečkového vydat se kus po proudu řeky a vyhledat místo, kde se bude dát poklidně přebrodit nebo přeplavat. Vlivem tajícího sněhu byla hladina výše, než bylo obvyklé a ani břeh tu nebyl dostatečně pozvolný, aby se k hladině dalo bezpečně dostat. Netoužila jsem po tom namočit si stříbřitou srst zbytečně, ač mi voda obvykle nevadila, nyní jsem na ni neměla náladu. Rozběhli jsme se proti proudu řeky. Poskočila jsem a rozradostněně šťouchla Atraye do boku a oplatila mu tak jeho pošťouchnutí. Chovala jsem se trochu jako malé vlče, i když už to dávno nebyla pravda. Ve vzduchu bylo cítit jaro, voněla mokrá země a břeh řeky se díky vláze lehce bořil. Klusali jsme bok po boku a dostávali se více a více na jih. "Myslíš, že potkáme po cestě nějaké vlky?" zeptala jsem se kaštanově hnědého vlka. Uběhlo už mnoho času od posledního setkání s cizími vlky. Ne, že bych vyhledávala společnost, ale vlčí svět byl nějak podivně opuštěný. Voda v řece plynula dál, ale proud byl čas od času slabší, než před chvílí. Čas od času se objevilo vhodné místo na přebrodění, ale břeh nebyl vhodně přístupný na to, abychom po něm sešli k vodě. Nevadilo mi uhánět dál, vítr nám cuchal srst a já byla vlastně úplně spokojená. Modravýma očima jsem se občas podívala po Atrayovi, občas po krajině, která kolem nás ubíhala.

Zlatá: Atray do pravé přední tlapky
Stříbrná: Perenelle do ocasu
Oranžová: Jenna do levé zadní tlapky
Modrá: Hotaru do čela
Zelená: Savior do čenichu
Žlutá: Nox do ucha

Jakmile jsme se najedli i podruhé, spokojeně jsem si olízla tlapky i náprsenku a usmála se na svého kaštanového průvodce. Plný žaludek byl velmi příjemný, museli jsme se však znovu rozhodnout, kam se vydáme dál. Jaro se dralo skrze vzdávající se zimu, kupředu a dávalo o sobě vědět každou chvíli víc a víc, i když vítr byl stále ještě ledově chladný, pokud foukal ze severu. Nyní vál však z jihu a byl překvapivě vlahý, téměř jako by ve svém proudu unášel květy fialek a podbělu. Na Atrayovu otázku, jestli se těším na jaro jsem přikývla, ač jsem zimu milovala, jaro bylo krásným obdobím plným harmonie a krásných chvil. Všude kvetly stromy i keře a louky byly posety tisíci květy.
Podívala jsem se jasnýma očima přímo před sebe. Nedaleko od nás se z křovinatého porostu stával vysoký les, stromy v něm ale ještě nebyly olistěné, proto působily trochu smutným a opuštěným dojmem. Vrátila jsem svou pozornost k modrošátečkovému. "Co kdybychom se vydali tamhle?" kývla jsem hlavou směrem k holým větvím. "Nebo by ses raději vydal na druhou stranu řeky?" přidala jsem nakonec, vypadalo to totiž, že se koryto pod námi tekoucí vody dost rozšiřuje a nebyla jsem si příliš jistá, zda bychom za nějaký čas nemuseli stejnou cestou zpátky. Navíc holý les nevypadal příliš kouzelně a přestávala jsem mít chuť toulat se po spadaném listí, když už tu bylo nepopiratelné a silné jaro.

Jelikož Atray s mým návrhem pokračovat v lovu souhlasil, vydali jsme se bok po boku kousek nad řekou dál. Mezi keříky se nám nepohybovalo příliš dobře, měla jsem trochu výhodu, protože jsem byla drobnější, ale ani tak to nevypadalo, že by se nám mělo podařit zaplnit poloprázdné žaludky. Najednou jsme se oba zastavili a zaposlouchali se do zvuků okolní přírody, nebylo pochyby o tom, že nedaleko nás bylo cosi živého a vonělo to jako zajíci. Než jsem se stačila podívat vedle sebe, kaštanový vlk již skákal dopředu, neváhala jsem a snažila jsem se ho následovat. Zajíci se rozprchli mezi drobné keříky, ale ten nejmenší ze skupiny, kterou jsem měla před očima, zaostával. Nesměla jsem čekat už ani vteřinu, vyskočila jsem prudce do vzduchu, přitiskla zajíce tlapkou do sněhu a ihned se zakousla do jeho teplého masa, aby mi snad neutekl. Když jsem se zvedla ze země se zajícem v tlamě, Atray už na mě čekal. I on měl svou kořist, i když byla o poznání větší než ta má. To mi ale pramálo vadilo, poponesla jsem zajíce blíže k Atrayovu úlovku a usmála jsem se. "Dobrou chuť." řekla jsem, než jsem se zakousla do měkkého masa. I když byl mnou ulovený zajíc nevelký, jeho maso bylo chutné a křehké. Spokojeně jsem jedla a přemýšlela, že je vlastně dobře, že jsme štěstí lovit zkusili ještě jednou právě zde. Díky svahu se tu neudrželo takové množství sněhu a bylo tak snazší zachytit pach. Pravdou však bylo, že pachy cizích vlků tu byly slabé, téměř neznatelné. Měla jsem pocit, že se snad touláme s kaštanovým vlkem zimou a sněhem úplně sami. Když jsem spořádala králíka, očistila jsem si čenich a hrábla tlapkou do zmrzlého sněhu.

Modrošátečkový vlk byl rychlý a přesný, okamžitě skočil po mnou vyplašeném zajíci a za krátkou chvíli už přede mnou ležela chutná a čerstvá potrava. Zakousla jsem se s povděkem hluboko do měkkého a horkého masa, chutnalo přímo skvěle. Mnohem lépe, než jsem si pamatovala, možná to bylo právě proto, že jsem měla velký hlad, možná byl zajíc mladý, každopádně jsem v mžiku spořádala svůj kus masa a jeho větší díl přenechala Atrayovi, který mi velkoryse nabídl potravu jako první. Olízla jsem si způsobně čenich a tlapky, a rozhlédla jsem se okolo sebe. Zajíc byl sice dobrý a zahnal ten nejhorší pocit hladu, pravdou ale bylo, že nebyl příliš velký. Přes zimu jsme museli jíst poměrně hodně, aby nás mělo co chránit před tuhými mrazy. Pokud by ulovený zajíc měl zasytit jen mě, zřejmě by stačil, my jsme však byli dva.
Když Atray dojedl svůj díl zaječího masa, pohlédla jsem na něho a pousmála jsem se. "Zkusíme tu ulovit ještě něco dalšího? Myslím, že by nám to oběma prospělo." zašeptala jsem co nejtišeji směrem ke kaštanovému vlkovi, abych případně nevyplašila naši další náhodnou kořist. Pomalu se začínalo rozednívat. Zajíci by se mohli vypravit s prvním světlem ven pro potravu. napadlo mě a pozorně jsem hleděla kolem sebe, jestli znovu neuvidím nějaké zaječí uši mezi keříky. Zadoufala jsem, že zvířata nevyplašil náš první lov a neschovala se hluboko do svých děr, aby se tak ukryla před nebezpečím.

<<< Úzká rokle

S úsměvem a souhlasně jsem přikývla na Atrayovu otázku, zda zkusíme něco ulovit. Hlad mě už poměrně trápil a pravdou bylo, že zde mezi křovisky by se snad dalo něco k snědku najít a následně i ulovit. Ačkoli se vše okolo nás smrákalo a nakonec okolí potemnělo docela, obloha byla jasná a proto na ní byl dobře vidět měsíc, který nám umožňoval poměrně dobře vidět ve tmě. Sníh pokrývající celý svah navíc odrážel měsíční světlo a tak bylo vidět ještě lépe. S čenichem u země jsme procházeli místa mezi křovisky a hledali pach, který by nám napověděl, že se zde něco k jídlu ukrývá. Po vlcích tu nebylo ani stopy, což mi nijak zvlášť nevadilo a slibovalo to větší možnost nějakého úlovku. Z nenadání se nedaleko mých tlapek něco pohnulo, mírně jsem se v kopci přikrčila a tiše čekala, modravé oči upřené do tmy. Doufala jsem, že i Atray si všiml onoho pohybu, který byl v tichu, jenž panovalo okolo, dost nápadný. Za krátko se mezi útlými kmínky keřů objevily zaječí uši. Tak přece jen! zaradovala jsem se v duchu, ještě více jsem se přikrčila a ladným dlouhým skokem jsem zahnala hnědého zajíce od nory přímo ke kaštanovému vlkovi. Lov mi nikdy nedělal žádné zvláštní potěšení, nelovila jsem ráda žádnou kořist a nikdy jsem si na zakousnutí do ještě horkého masa úplně nezvykla. Hlad byl však silným donucovacím prostředkem a jednou jsem byla vlčicí, tak jsem se podle toho musela také chovat.

<<< Sněženková louka

Přestože vítr stále foukal, bylo tu mnohem lépe než na otevřené pláni. Rozhodli jsme se jít dál, hledali jsme místo, kde bychom se mohli schovat před zimou a poryvy větru na delší čas. Tuto zem jsem příliš neznala, proto jsem se čas od času rozhlédla kolem sebe, zkontrolovala Atraye a poslušně klusala po jeho boku, nebo několik stop za ním. Vločky se nyní prudce sypaly z nebe a na našich zádech se tvořila bílá pokrývka, občas jsem po vzoru svého doprovodu chňapla po bělostné vločce a nechala ji rozpustit na jazyku, další desítky mi tály na čenichu. Na Atrayův návrh, že bychom se mohli vrátit na nějaký čas do Smrkového lesa, jsem mírně přikývla. Měl pravdu, zimu by bylo dobré trávit někde, kde se vlk cítí bezpečně a může lehce najít úkryt i potravu. Naše bloudění po cizích krajinách bylo trochu riskantnější, než jsme se před zimou domnívali. Snažila jsem si příliš nepřipouštět, že začínám mít hlad. Bylo to již několik dní, co jsme jedli naposledy. Bylo by dobré si nějakou potravu obstarat, ale před sněhovou smrští se všichni živí tvorové kamsi schovali a nebylo zde ani živáčka, tedy nic, co by se dalo ulovit. Po očku jsem se podívala na Atraye, z jeho výrazu však nebylo patrné, jestli má hlad, nebo spíše starost o holý život. Mírně jsem do něho dloubla čenichem a poskočila jsem. Rokle nám poskytovala dobrý úkryt a vítr tu neměl takovou sílu, takže jsem si mohla dovolit trochu dovádět.

>>> Křovinatý svah

<<< Ledová pláň

Vítr se nám zakusoval hluboko do kožichů a doslova nás hnal přes Ledovou pláň, nutil nás chvátat, jak nejvíce to bylo v takovém počasí možné. Věděla jsem, že se nesmíme zastavit ani na okamžik, proto jsem se snažila držet krok se svým modrošátečkovým průvodcem, který se pral o každý krok vpřed stejně jako já. Stromy, které před námi začínaly vystupovat z moře sněhu, se jevily téměř jako vysněné. Nemohla jsem se dočkat, až konečně budeme mezi nimi, až se alespoň z části ukryjeme před silnými větrnými poryvy. Ačkoli jsem zimu milovala nadevše a ještě více jsem obdivovala kouzelný sníh a led, toto počasí se mi nezamlouvalo. Bylo nesmlouvavé a ostré,nepřipouštělo chyby a mělo dost daleko k zimním dnům, ve kterých jsem si ráda hrála s bílou pokrývkou.
Konečně jsme se ukryly mezi stromy, vítr jako by okamžitě ztratil část své síly, dokonce i mráz byl znenadání o něco snesitelnější. Vysoké jehličnany nás svými korunami chránily před sílou zimy. Studánkovýma očima jsem se podívala na Atraye, který se na krátkou chvíli zastavil. "Dnes je doopravdy mrazivé počasí." poznamenala jsem, švihla jsem ocasem, až vylétlo několik sněhových homolí do vzduchu a usmála jsem se. Byla jsem neskutečně vděčná za to, že tu nejsem sama a že se nám povedlo bez problémů dostat až mezi stromy. "Kam půjdeme teď?" zeptala jsem se kaštanově hnědého vlka a hlavu jsem natočila mírně na stranu pozorně poslouchajíc jeho odpověď. Nebylo zřejmě příliš moudré zůstávat nyní někde vysoko na severu, kde měla zima teď nejvyšší moc a mohla nás kdykoli překvapit.

>>> Sněženková louka

Myslím, že je to velmi aktuální problém a jsem rozhodně pro prodloužení denních dob, ať už se rozhodne pro jakoukoli z výše zmiňovaných variant.