Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Loterie 14

<<< Nad kopci

Ochlupená tvář se lehce zamračila a mokrá nosní houba se nakrčila. Cestou z onoho hustého lesa do Travnatých výšin jsem totiž pochytil dva čerstvé pachy, které mi vanuly přímo naproti. Jeden z nich mi nebyl moc známý, ale ten druhý jsem již necítil prvně. Starouš... Hnědý, zelené odznaky na levé přední, stříbrná náušnice v levém uchu... Jeho podoba se mi vybavila docela podrobně. Nebyl mi sympatický, proto jsem se rozhodl to vzít oklikou. Samozřejmě jsem si mohl zhmotnit křídla a vzdušnou čarou se velmi rychle přenést tam, kam jsem si jen zlíbil. Ale považte sami: nebylo těch magií až příliš? Nostalgicky jsem zavzpomínal na časy, kdy jsem se toulal světem mimo hranice Gallirei. Věděl jsem jen, že barva mých očí označuje magické předpoklady k ovládání vzduchu - a to bylo vše. Všechny potyčky a lovy jsem řešil jako každý jiný normální vlk. Jenže dnes jsem měl přehršel magií, které jsem stejně nevyužíval naplno. Původně jsem se asi "zbrojil" proto, abych mohl chránit to nejdražší, co jsem měl - Nareiu. Ale s náhlým zmizením tohoto mého pokladu mnoho magií víceméně ztratilo smysl. Jistě, mohl jsem se sem tam dostat do rvačky a v Galliree jistojistě chodili vlci mocnější než já, ale takové šance nebyly moc velké. Sám o sobě jsem přeci věděl, že se již bezhlavě nepohrnu do rozepří a bojů.

// Wheee, tak opožděně za Noktouše děkuji za akci i odměny. Super zpestření myšího- aehm vlčího života! :D

//Lot 13

<<< Kierb

Consiliario dosti hlučně a procítěně zaječel, neboť jsem bez varování roztáhl křídla a vyskočil nad řeku. "Wheeeeeáááách!" Černé pracičky se pustily mé srsti na kohoutku a já pocítil, jak se mé tělo odlehčilo. Trvalo to sotva pár sekund, načež se mýval rázem přeměnil na kaloně. Blanitá křídla se zatřepetala a o pár chvil později jsem si mohl vyslechnout haldu vyčítavých slov. "Tak tohle... Tohle od tebe bylo hnusný!" stěžoval si a frkal jako rozrušený kůň. "Myslíš?" pronesl jsem pobaveně. "Tsse!" uraženě zasyčel. A já se bavil. I když jsem se ze vnějšku jen pobaveně pousmál, vevnitř jsem se ďábelsky smál. Tohle byla odplata za vše, co mi doteď udělal. A že toho nebylo málo! hájil jsem své postupy sám před sebou - svým svědomím.
Bezpečně jsem přistáli na druhém břehu. "Aspoň sis zase protáhl křidélka," mrkl jsem na něj. "Háhá, fakt vtipný!" odsekl nabubřele a přeměnil se zpět na svou maskovanou podobu. "Kam půjdeme?" zeptal jsem se ho už o poznání vážněji. "Vím já? Je mi to jedno..." zamručel jakoby nepřítomně. Tvářil se, že si jeho pozornost mnohem více zasloužil spíš velmi zajímavý kus kamene než-li já. "Hmm, třeba ke Smrti?" nahodil jsem jen jakoby mimochodem. "COŽE?" vyhrkl a prudce škubl hlavou. Koutky tlamy jsem musel povytáhnout nahoru. "Ale ale... Copak ty by ses nechtěl jít kouknout za svou bývalou... majitelkou...?" Jak jinak bych ji mohl nazvat? Stvořitelkou? Vlastnitelkou? Odvrátil zrak. "Ne," špitl, sotva to mé slechy postřehly. Udeřil jsem na slabé místo, došlo mi. Najednou jsem se zase cítil špatně. "Ehm," nenápadně jsem si odkašlal. "Promiň." Nereagoval. "Nikdy jsi mi vlastně nevyprávěl, co jsi prožil před tím, než jsi byl předán mé osobě." Sice to bylo souvětí oznamovací, ale věřil jsem, že Consiliario jistě vycítil nevyjádřený otazník. "Ale jestli o tom nechceš mluvit... Nemusíš." S těmito slovy jsem opět vykročil.
Zdálo se, že to bylo velmi citlivé téma, neboť ani poté se Zloděj nevyjádřil. Nechám to na něm. Třeba se mi otevře sám... Nemělo cenu to z něj páčit. Já byl trpělivý. Takže jsem mlčky kráčel krajinou a objevoval nová území. Tentokráte se jednalo o jakýsi velmi hustý les. A já najednou pocítil hlad. Sliny se mi sbíhaly, když jsem si představil nějaký pořádný úlovek. Ale tady to nevypadalo na dobré loviště.

>>> Travnaté výšiny

//Lot 12

<<< Východní hvozd

Tiše jsem kráčel krajinou a zaobíral se nedávnými událostmi. Bylo to zvláštní, nezvyklé. A vůbec se mi to nelíbilo. Už nějaký čas jsem si s sebou nesl jistou magii... Defensoris, tak se snad jmenovala. A tu jsem měl rád. Byla prostá, ale velmi užitečná. Neměla žádnou fyzickou podobu jako třeba Consiliario. Jejím údělem bylo chránit mé myšlenky a odrážet psychické útoky. Jenže na to, co se nám se Skylieth stalo, byla prostě krátká. Vlastně jsem doteď nevěděl, čím přesně to mohlo být způsobeno. Tedy... Samozřejmě, že šlo o magii, ale ta musela mít původce. Byla to samotná Gallirea? Nebo nějaké čarovné plyny? (//oh god, tohle zní podezřele :D) Či spíše - a k tomu jsem se přikláněl nejvíce - se jednalo o konkrétní osobu? Podezíravě jsem se rozhlédl a zavětřil. Ničí přítomnost jsem nepociťoval.
Tedy až na Zloděje. Ťapkal si to pár metrů za mnou. "Zpomááál," zahučel kňouravě. Ani jsem si neuvědomil, že jsem vážně kráčel svižným krokem. Zastříhal jsem uchem a půluchem a jeho prosbu vyslechl. "Noo konečně. Díky, Vaše Veličenstvo!" jedovatě zasyčel sípavý mýval. Přiskočil ke mně a vyhoupl se na huňatý hřbet. "Můžeš vykročit." Ušklíbl jsem se a vskutku se dal do chůze.
Jak jsem předpokládal, byl jsem jen necelý kilometr od řeky Kiërb. Hmmh, osvěžení. Už mi za tu dlouhou dobu, co jsem ve spěchu opustil Velké vlčí jezero, pěkně vyschlo v krku. Vděčně jsem se olízl a zastavil na břehu vodního toku. Vlčí hlava se sklonila k hladině a suchý jazyk se vyvalil ven. Chlemtal jsem dobrých dvacet sekund, než jsem došel k závěru, že jsem zásoby tekutin patřičně doplnil. Spokojeně jsem se oblízl a odvrátil pohled od řeky.
Mrzlo. A já bych ocenil nějaký dlouhodobější odpočinek. Občas závidím medvědům. Udělají si špunt do zadku a během zimy vstanou jen párkrát. Tedy ne, že by mi vadil mraz a chlad a sníh. Spíš šlo o to, že pár měsíců jednoduše spali, hibernovali. Švihl jsem ocasem a ve zlomku sekundy si zhmotnil křídla. Neměl jsem v plánu letět nikterak dlouho - použil jsem je jen pro překonání řeky.
Špetku jsem ale pozapomněl, že jsem měl na zádech Consiliaria.

>>> Nad kopci

//Lot 11

Asi vám bylo jasné, že poté, co se odehrálo naše valentýnské drama, jsme se oba cítili nejistě, zmateně a asi i trošičku trapně. Ale copak se dalo něco dělat? Byli jsme dva dospělí vlci - myslím, že jistou dávku magických nejasností jsme určitě dokázali zvládnout. Možná, kdybych byl čerstvě příchozí z "normálního" světa, asi bych to psychicky nesl mnohem hůř.
Jen jsem mlčky přikyvoval, když se Skylieth ještě jednou omluvila. Jen jsem se pousmál a věnoval jí chápavý pohled. Asi se cítila vážně špatně. A já se nedivil. Jednoduše to byla prazvláštní situace. Taktéž jsem pociťoval zbytkové návaly nenávisti. Ale tentokrát už jsem věděl, že to nebyly mé pocity. Někdo je do mě vložil. Sice jsem netušil, jakým způsobem, ale tím, že takové emoce nepochází z mé hlavy, jsem si byl naprosto jist. Dokonce bych se s případným oponentem býval i pohádal, kdyby mi to vyvracel - tak moc jsem si tím byl jistý.
"Mnohokrát děkuji za nabídku," lehce jsem pokývl, když se rozpovídala o smečce. Nabídla mi, že kdybych se chtěl ukrýt třeba před bouřlivým počasím, mohl bych zavítat na její teritorium. "Vážím si toho." Páni... To nemůže být náhoda... Tohle už je v pořadí druhá alfa, co si mě dobrovolně pozvala na návštěvu. Přišlo mi to celkem zajímavé. Skylieth si s Neyteri nebyly vůbec podobné - a přesto se vůči mně, coby tulákovi, chovaly obě přívětivě. A to mě vlastně dokázalo zahřát u srdce.
"Opatruj se, Skylieth," též jsem se s ní zdvořile rozloučil. Trošku to ve mně hrklo, když použila to zvláštní zkrácení mého jména. Falko. Tak mi snad ještě nikdo neřekl. Možná to trochu znělo jako jméno pro vlčici. Hmm... Falka. Tak by se mohla jmenovat má... Dcera. Kdyby... Kdyby tu se mnou stále byla Nar. Suše jsem polkl a s klidem v očích sledoval odcházejí vlčici.
"GHÁÁÁÁÁCHT!" ozvalo se kousek ode mě. Byl to škodolibý hlasitý smích. Protočil jsem oči a koukl na Zloděje. "Měli jste se vidět!" chechtal se, až se převalil na záda a černou pracičkou se plácal do břicha. Beze slova jsem se zvedl a vykročil. Tohle bylo pod mou úroveň. Nechtěl jsem po něm házet argumenty, neb jsem věděl, že by to stejně k ničemu nevedlo.

>>> Kierb

6

//Lot 10

Obvykle jsem míval bezesné noci. Nebo jsem si minimálně nevzpomínal, neb jediné, co se mi vždy vybavilo, bylo ticho a černočerná tma. Dlouho se mi nezdálo vůbec nic... zauvažoval jsem. Dokonce jsem se pokusil zavzpomínat a pochytat ty ostré malé střípky minulosti. A došel jsem k závěru, že od doby, co zmizela má milovaná, sny jako by zcela utichly, stáhly se do nicotného pustoprázdna a tvrdošíjně odmítaly zavítat do mé hlavy. Dlouze jsem si povzdechl. Od odchodu Nareiy se toho hodně změnilo, přiznal jsem sám sobě. Něco se vrátilo zpět do starých zajetých kolejí (třeba mé samotářské toulky a způsob žití), něco mě ale poznamenalo. Srdce, to utržilo snad největší ránu. A dodnes je v něm ohromná průrva - snad větší než samotná Středozemní propadlina - z které dennodenně táhl chladný, ostrý vítr.
Skylieth se logicky taktéž vzbudila, protože když se ten, na němž jste měli spokojeně položenou spící hlavu, rázem zvedne, asi si toho všimnete... "Ehm," odkašlal jsem si a koukl se do její tváře. Ptáte se, co jsem v ní hledal? Jistojistě nějaké pocity, emoce. Já jsem totiž byl tak trochu zmatený. Hlava mě bolela a nedávné události zastřela matná mlha. Trochu se mi ulevilo, když mi dala najevo, že i ona úplně nepobrala, co a proč se stalo. "Netuším," zavrtěl jsem hlavou.
Po několika chvílích se omluvila. "V pořádku," odvětil jsem. "Taky bych se měl omluvit," přiznal jsem. Došlo mi, že vztek a nepřátelství, jenž jsem vůči vlčici cítil, nebyl na místě. Vlastně jsme se sotva znali. Začalo mi to v hlavě šrotovat. Nakonec Skylieth vše vyjasnila a informovala mě, že se dle jejího jednalo pravděpodobně o nějaké magické pobláznění. Souhlasně jsem přikývl. "Já vůči tobě cítil nenávist," prozradil jsem. "To by nebyla Gallirea, kdyby se v ní neděly zvláštní věci," dodal jsem nakonec špetku pobaveně a zahleděl se do dáli - směrem, o kterém jsem předpokládal, že ležely močály. "Předpokládám, že tě již povinnosti volají...?" řekl jsem poněkud tázavě. Nerad bych, kdyby to vyznělo, jako bych ji odháněl. Spíš jsem ji naopak nechtěl zdržovat.

Opakovala jsem se v Pokecu, tak to zmíním do třetice všeho dobrého i tady. Mně osobně se tenhle design fakt líbí. Působí to víc tajemně, zároveň ale i roztomile a ne tolik... hmmm formálně? Prostě je to tu víc útulné. :3
Ty malinký detaily - rozcestník, plevel, stopy... A lesík dole... A písmeno G v měsíci (snad jsem to pojala správně :D) no a v neposlední řadě ta mapa! Musím se rozplývat, tenhle styl mi prostě a jednoduše sedl.

//Lot 9

Osud 5 Hurááá!

Nezávislý pozorovatel by byl jistě svolný prohlásit, že při pohledu na mou maličkost, jak si tak hezky usínala, jsem se jistojistě mračil. Určitě vás nepřekvapím, když prozradím, že i tehdy jsem vzpomínal na Skylieth a to její vyznávání lásky. Aniž bych tušil, co nebo kdo za to mohl, jednoduše jsem ji začal nenávidět. Tak silnou moc měl onen šíp, co mi Amor vpálil přímo do hýždí!
No a jak se dalo čekat, pokračovala má averze k černobílé vlčici i v říši snů. Začátek snu se zdál být vcelku nevinný, obyčejný, všední... Procházel jsem se přívětivě vyhlížející krajinou a kochal se vším živým i neživým okolo. Do nosu mi proudil jemný jarní vánek, který sebou ševelil a povzbudivě mě laskal na plicích. Snad mi na tlamě hrál i spokojený úsměv.
A jak se mé vlčí tělo tiše neslo terénem, o pár chvil později jsem kdesi za sebou postřehl jakési zvuky. Došlo mi, že náleží nějakému vlku, nebo spíše vlčici. Ohlédl jsem se a hrdelně zavrčel. Do nosu se mi vlil ten známý pach. "Už zase?!" vzdychl jsem pohoršeně a dal se do běhu. Odněkud z křoví vyskočila Skylieth a s bláznivým úsměvem a vlajícím jazykem mě začala nahánět. Sklopil jsem uši, než jsem přeřadil na sprint. Stále se mi ale lepila na paty, tudíž jsem musel vytáhnout větší kalibr! Tudíž jsem si zhmotnil křídla, mávl a vznesl se. Lišácky jsem se ušklíbl a pomyslel si, jak jsem na ni vyzrál. Pro klid v duši jsem se otočil a shlédl, abych se ujistil, že jsem ji nechal daleko za sebou. Ale ejhle, co se nestalo? Skylieth nikde... Zvedl jsem oči a vzápětí je zděšeně vytřeštil, neb vlčice se taktéž nesla vzduchem! Nechápal jsem, kde vzala křídla, ale měla je. A přibližovala se. "Né!" křikl jsem naštvaně a neustále se ohlížel. Avšak to způsobilo jakousi kolizi ve vnímání rovnováhy, tudíž jsem dosti klesl. Skylieth toho využila a vrhla se na mě. Dopadla na mě celou svou silou a složila křídla. Mělce jsem hekl a vzápětí se ocitl na zemi. Zakašlal jsem a uvědomil si, že Skylieth, která měla to štěstí a přistála měkce - na mém pupku -, se vyšvihla na nohy a zazubila se. "NE!" škytl jsem, neb mi bylo naprosto jasné, co se chystá udělat. Ve zlomku sekundy vyplázla jazyk a prudce sklonila hlavu, aby mi dala pořádného mokrého hubana na čenich...
Prudce jsem se nadechl, jako bych vyplaval zpod hladiny. Zmatněně jsem zamrkal a pčíkl. Modravý pohled proskenoval mé okolí a já zjistil, že kousek ode mne leží ta osoba. Ta nenáviděná osoba! Vyskočil jsem na nohy a zamračil se. Nedala si pokoj, nedala...

//Lot 8

Osud 4

<<< V. Galtavar

Silná blanitá křídla mne dál neúnavně nesla vzduchem, leč zima a chlad mne společně soustavně atakovali. Pocítil jsem, že v posledních dnech teploty rapidně klesly dolů, což se mi jevilo trochu zvláštní. Tedy ne, že bych si hodlal stěžovat, ale přeci jen už se jaksi blížilo období jara. Ale když se zima zdrží o něco déle, zlobit se nebudu.
Sem tam sklouzla modravá očka dolů, k zemi. Pode mnou se míhala zasněžená krajina, jenž se velmi rychle přetvořila z širé pláně na hustý les. Spokojeně jsem se ušklíbl a dál plachtil Gallireou. Ještě stále jsem vůči Skylieth pociťoval zlobu a nenávist. Takže ačkoliv jsem docestoval až do Východního hvozdu, jakási intuice (nebo paranoia?) mi nakazovala, abych nezastavoval. A tak jsem tedy opravdu nezastavil až do té doby, co jsem začínal pociťovat narůstající mraz v křídlech.
To už jsem se dostal skoro na samý konec lesa. Dokonce jsem nabyl dojmu, že pár set metrů od mé osoby proudí řeka Kierb. Asi bych býval pokračoval dál po svých, kdyby se mě nezmocnila únava. Když jeden nespí několik dní, podepíše se to na něm. Chtíč odpočinku mě celého objal a pevně stiskl - i po přemlouvání odmítal svá chapadla sundat z mého těla i mysli. A tak jsem jen nevrle zabručel a cosi zamrmlal na konto černé vlčice - snad přání, aby mě nepronásledovala až sem. Hned na to jsem se krátce zatočil a schoulil se do klubka u nejbližšího stromu.

Na popud jisté osoby sem jen nahodím info, že ti, kdož se zúčastnili, své odměny již dávno dostali. Každého jsem hodnotila individuálně dle počtu a složitosti jmen. *Šklebí se na Amnesii, která jich měla bezmála 80*
Každopádně se omlouvám těm, kteří se chtěli pokochat a čekali, že jim to tu ofiko vyvěsím. Jednak jsem sz (bohužel) ihned po udělení odměny mazala, abych se ve zprávách lépe orientovala, a jednak si myslím, že by to stejně bylo trošku zbytečné, protože se vás zúčastnilo poměrně dost a já si nejsem jistá, jestli by vás bavilo číst víc jak 150 vět, které jako by vypadly z náhodného generátoru. :D Na druhou stranu chápu, že jste někteří byli zvědaví...
Tudíž bych tímto chtěla pobídnout ty, kteří to mají ještě někde k dispozici (pm, kterou mi posílali, nebo dokonce někde zálohované) - klidně to sem nahoďte jako odpověď. :)

To je (prozatím ) vše. Mockrát děkuji za hojnou účast.

//Lot 7

Osud 3

"Vááážně?" zeptal jsem se zbytečně dlouze. "Nemyslím si!" dodal jsem rychle, neb by mou předešlou otázku mohla vzít jako pobídku k tomu, aby mi její teorii mohla více rozvést. A o to já absolutně nestál! Koneckonců i kdyby se snažila sebevíc, nemiloval bych ji. Ani žádnou jinou.
Opět jsem podrážděně zamrskal ocasem. Ona si vážně nechtěla dát pokoj. "Pro lásku boží už mlč!" zavrčel jsem na ni a zacvakal bílými zuby. "Nemiloval jsem tě, nemiluji tě a ani tě milovat nikdy nebudu!" zafuněl jsem a ještě zrychlil. Jestli budu chtít přeřadit na vyšší rychlost, už asi budu muset začít klusat. Protočil jsem oči vsloup, když se Skylieth konečně zastavila a zatvářila se, že její bulvy co nevidět zažijí potopu. Bylo mi to ukradené. Možná jsem jí těmi slovy vážně ublížil... A třeba by mě kvůli tomu mohla konečně zavrhnout! V mysli už jsem se radoval, jak jsem na ni vyzrál, když tu se najednou vzpamatovala a znovu mě dohnala.
Do tváře se mi vrátil typicky zamručený výraz, když se mi znovu rozhodla lepit na paty. "Nechci se tebou mít nic společného. Absolutně nic, chápeš?!" syčel jsem jako podrážděná kobra. V tom najednou výraz "lepit se" dostál zcela nového významu - vlčice se ke mně snad snažila co nejvíce přitulit, což už bylo moc! "TÁHNI!" ohnal jsem se po ní. Už mě to vážně přestalo bavit! Tedy ne, že by mě to předtím bavilo... Ale už jsem toho měl plné zuby.
A tak jsem "svou drahou polovičku" poslal na lov. A hle, ono to zafungovalo! Zajásal jsem, když Skylieth zmizela z mého periferního vidění. Hned na to jsem si zhmotnil křídla a co nejrychleji se odrazil od země. A tak jsem letěl a letěl... A doufal, že už tu proradnou zaláskovanou vlčici nikdy neuvidím. Najednou jsem si však všiml, že se jí podařilo zachytit mou pachovou stopu. A jelikož znala mou magii, napadlo ji se kouknout nahoru. Zabručel jsem a zrychlil. Let je přece rychlejší než vlčí běh! Jenže byla tma. A můj smysl pro orientaci se bohužel dosti zhoršil.

>>> Východní hvozd

//Schváleno, přidáno. Mohlo to být delší.

//Lot 6

Osud 2

Skvělé. Skylieth si najednou začala liboval ve východu slunce, který by byl opravdu moc krásný, nebýt její přítomnosti. "Já si umím dost dobře představit, jak ho sleduji SÁM," na poslední slovo jsem kladl jasný důraz. Ach, čím jsem si to zasloužil? Kdybych jen býval tušil, že se jednalo o rošťárnu, které se dopustil popletený Amorek... Měl tak jednoduchou práci a stejně to dokázal zvorat. No a já se Skylieth jsme to prostě odnesli. Bůhví, jestli si neudělal nedobrovolné oběti i z jiných vlků gallirejských.
Když se mi přerušovaně a srdceryvně začala svěřovat o tom, jak mě po našem prvním setkání nedokázala vytěsnit z hlavy, jen jsem si pobaveně odfrkl. "To je sice hezké," pronesl jsem skoro až pohrdavě, "ale já takové pocity neměl." Už mě to přestávalo bavit. Držela se mě jako klíště, přičemž jsem trpěl náhodnými návaly vzteku a nenávisti vůči její osobě.
Skropil jsem ji přísným pohledem, když si skoro začala diktovat, že k ní na návštěvu přijdu a basta. Přivřel jsem oči a zapíral: "Ne, to tedy nepřijdu!" Dupl jsem si tlapou, abych dodal na svém tvrdošíjně skálopevném rozhodnutí. Poté jsem švihl ocasem jako podrážděná kočka a věnoval jí studený pohled. "Běž pryč, nechci tě tu," jedovatě jsem jí poručil a vykročil na jinou stranu.
Skylieth si ale i tak nedala říct a nadále se mi lepila na paty. Zavrčel jsem. "Já ale NECHCI, abys se mnou cestovala!" oznámil jsem jí už o něco hlučněji. Byla snad hluchá?! Zrychlil jsem, přičemž jsem z celého srdce doufal, že mne nechá na pokoji. Bohužel jsem já i ona měli smůlu - Amorkovy šípy byly docela dost účinné, takže jsme v tomto stavu ještě nějakou chvíli oba museli zůstat.
Zničehonic mě dohnala, ba i předehnala, a skočila mi do cesty. Její předešlou lichotku o peří v uchu jsem jen s protočením panenek ignoroval. Ale teď se mi postavila přímo do cesty. Zastavil jsem a vytřeštil na ni oči, když na mě vystavila zadnici a ohnula ocas. "NE!" křikl jsem, když žadonila, abych jí udělal vlčata. "Ne, to nikdy!" zafuněl jsem a opět změnil směr. Snažil jsem se na ten výjev zapomenout. Aniž bych se ohlédl, řekl jsem jí: "Drahá... Když mě tak miluješ, co kdybys mi přinesla něco na zub?" Geniální nápad! Kdybych byl lenivý, využil bych to k tomu, aby mně donesla jídlo až pod nos. Mým momentálním cílem ale bylo jen to, abych se jí co možná nejrychleji zbavil.

//Lot 5

Osud 1 (za trest :c)

Skylieth najednou vyřkla zajímavou domněnku o speciálních magiích - napadlo ji, že je Smrt dává obyčejným vlkům jen proto, že je sama může kdykoliv ovládnout a tudíž tím několika málo smrtelníkům pěkně zatopit pod kotlem. Tomu bych se nedivil, uznal jsem a pokývl. "Zajímavá teorie." Dalo by se říci, že mi tím nasadila brouka do hlavy. Jenže takové otázky pro mne byly dosti těžké. Sám sebe jsem rozhodně nepovažoval za filozofa či myslitele, ale na druhou stranu jsem se těch představ ve své mysli nemohl nadobro zbavit. Co když Smrt plánuje něco opravdu velkého? Nějaké spiknutí, ovládnutí půlky Gallirei a zpustošení této země...? Z divokých úvah a představ mě opět vyrušila slova. Vlčice dodala cosi o zástěrkách "užitečných" magií, které jsou v samém jádře prohnilé. Krátce jsem se ušklíbl. "No a některé se ani nevynasnaží tvářit užitečně," uchechtl jsem se a modravým pohledem koukl na Consiliaria. Sic jsem si ho takto dobíral, ale kdesi uvnitř jsem cítil, že už bych si život bez něj představoval jen horko těžko. Koneckonců to on dokázal mou pesimistickou mysl odvézt pryč od lítostivých pocitů zlomeného srdce.

Opět mezi námi nastala chvilka ticha. Věděl jsem, že mnoho vlků by takovou kratochvíli považovalo za trapnou. Cosi mi ale říkalo, že to není případ Skylieth. A mně to tak vyhovovalo. Nemusíme přeci celou dobu mlít pantem. Já měl ticho rád.
Bylo kouzelné, jak se vločky stále snášely k zemi. Celý tento den proběhl při neustávajícím chumelení se, takže nám sníh pod nohama velmi rychle přibýval. A to se mi líbilo, což způsobilo to, že se má nálada pohybovala na optimistické mezi.
Najednou se Toren a Zloděj rozešli každý svým směrem. Nepřipadalo mi to nikterak zvláštní - prostě už si asi neměli co říct. Vzápětí jsem ale kdesi u levé hýždě pocítil něco jako bodnutí od včely. Ohlédl jsem se, avšak nic podezřelého mé zraky nespatřily. Možná už mám prostě jen příliš unavené svalstvo, napadlo mne, tudíž jsem to dál neřešil.
O pár chvil později se Skylieth rozpovídala. Mluvila cosi o tom... No, že jsem se jí asi prostě líbil. Kdybychom bývali věděli, my chudáci, že si z nás (nebo do nás?) Amor vystřelil... Sotva mi stihla dopovědět lichotku, magie už na mě taktéž začala působit.
Zamračil jsem se. Co to je za blbou lichotku? Švihl jsem ocasem a sledoval, jak hloupě se ta vlčice tvářila. "To teda fakt děkuju," odsekl jsem jí. "Taky vypadáš jako chlupatá krysa. Ale bez křídel." Najednou se mi strašně zprotivila! Měl jsem pocit, že je mým nepřítelem již odnepaměti. "Navštívit? Tebe?" věnoval jsem jí skoro až pohoršený pohled. "To raději skočím do spárů samotné Smrti, než abych se s tebou sbližoval!" Jak ji to mohlo vůbec napadnout? Za koho mě má?! Vnitřně i zevnějšku jsem se rozčiloval. "Proč jdeš stejným směrem jako já?" Zafuněl jsem a ostře zabočil doprava.

//Oh god, tohle je fakt těžký. :c :D :D