Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Řeka Mahtaë (jih) <<<

Ačkoliv jsem stále cestoval pomocí svých křídel, začínal jsem již pociťovat jistý druh únavy. Mohla za to náročná cesta, kterou jsem absolvoval víceméně převážně letecky. A už to tak bývá, že svaly (ač trénované a udržované) se jednoduše nevyhnutelně unavují. Koukl jsem dolů pod sebe a spatřil Úzkou rokli. Lehce jsem se zamračil - snažil jsem se rozpomenout, jak to tam dole vypadalo. Věděl jsem, že jsem tudy minimálně jednou procházel, ale bylo to poměrně dávno, proto jsem to měl tak trochu v mlze. No nic, ať už tak či onak, stejně bych si měl co nejdříve odpočinout. O moc dál už asi nedoletím.
A tak jsem začal poměrně rychle klesat, až jsem úspěšně zvládl přistávací manévr mezi hustě rozesetými stromy a keři. Křídla, jenž utržila pár škrábanců a odřenin, jsem nechal zmizet. Musí si odpočinout. Za posledních dvacet čtyři hodin jsem je docela přepínal. S vypláznutým jazykem a zrychleným dýchaním jsem se rozhlížel po okolí. Do nosu mě ihned udeřily pachy dvou vlčic. Netušil jsem, zda-li zde byly spolu, nebo si každá kráčela svou cestou. Nicméně mohly pro mne představovat nebezpečí - minimálně v jejich potenciální přesile dvě na jednoho.
Zastříhal jsem ušima a hubu na chvíli zavřel, abych se pozorně zaposlouchal do zvuků přírody. Pravé ucho (nebo spíš jeho roztrhaný zbytek) jsem natočil úplně vzad, zatímco levé ucho se jen lehoulince naklonilo do strany, jako by to byla malá květinka, která se úporně otáčela za sluncem. A jen tak mimochodem - toho tady moc nebylo. Rozličné druhy stromů výhled na nebe v drtivé většině případů skoro neumožňovaly, což na jednu stranu mohlo působit pochmurně nebo děsivě, ale vlk se tu mohl docela dobře schovat před deštěm. Útulné území, napadlo mě, zatímco jsem se dlouze a beze spěchu protahoval.
Necítil jsem potřebu se někam přesouvat. Ale doufal jsem, že neusnu. Nerad bych se vystavil riziku možného napadení. Takže jsem si vyskočil na stabilně vyhlížející kámen, či spíše balvan, a ulehl. Hlavu jsem si položil na přední končetiny a nechal živá modrá očka, aby šmejdila po okolní krajině.

Velké houští <<<

Stále jsem letěl a klidným máváním křídel se dál posouval vzdušnou čarou na sever Gallirei. Přemýšlel jsem nad tím, kam že jsem to vlastně plachtil. Jaký je můj cíl? Ať jsem nad tím dumal sebevíc, nenacházel jsem žádnou myšlenku. Vlastně ani náznak. Proč mířím na sever? Jediné, co mě napadalo, byl můj nový úkryt. Zašiju se do svých pustých hor, stočím se do klubka, zledovatím a opuštěný tam takhle budu spát na věky věků. Co jiného mi vlastně zbývalo? Nelitoval jsem se, jak bych také mohl. Byl jsem znuděný životem a vším, co se mi (ne)stalo. Možná bych mohl zase vyrazit o kus dál. Někam... Mimo Gallireu? Ne, to by asi nešlo. Tak moc jsem si na tuto zemi zvykl! A krom toho, měl jsem u jednoho přítele. Život, tak se jmenoval. I když mě při minulé návštěvě uvrhl do depresí, sám za to nemohl. Viníkem byla Nareia. Má milovaná mrtvá partnerka.
Občas mi ji všechno připomínalo. A ačkoliv jsem zprvu myslel, že všechno byla má vina, k dnešním dnům se můj názor velmi změnil. Kdyby chtěla, vrátila by se. Našla by si mě. Nebo ne? Netušil jsem, co ji donutilo odejít a opustit nejen mě, ale rovnou celou Gallireu.
Nepříliš elegantně jsem přistál přímo na břeh Mahtaë. Nohy se mi asi do půlky smáčely ve vodě, což bylo příjemně chladivé. Sklonil jsem hlavu a začal chlemtat, dokud jsem nenabyl dojmu, že se můj žaludek dostatečně naplnil tekutinou. Achh, jak výtečné, pochvaloval jsem si. Asi jsem musel mít vážně velkou žízeň...
Vzápětí jsem se znovu odrazil od (bahnité) země, abych pořádně zabral křídly a vznesl se minimálně dvacet metrů nad zem. Cítil jsem, jak mi z tlap odkapávaly velké kapky vody, jenž jako by chtěly utéct zpět ke svému původci, Mahtaë. Odfrkl jsem si, neboť mi s největší pravděpodobností při stoupání vlétl jakýsi malý hmyz do nosu. Pak už ale bylo opět všechno v pořádku. Relativně.

>>> Úzká rokle

Les ztracených duší <<<

Letěl jsem nad gallirejskou krajinou a užíval si toho krásného výhledu. Počasí se docela stabilizovalo, což mi krásně hrálo do karet. S plným žaludkem onen let najednou nebyla zas taková sranda, takže jsem pro tentokrát zavrhl možnost vzdušných kotrmelců a akrobací. Prostě a jednoduše jsem se jen klouzal po vzdušných proudech a snažil se co možná nejvíce plachtit, abych ušetřil sílu i energii. Ono se to možná na první pohled nezdálo, ale létání nebylo zrovna dvakrát nejlehčí, kor ne pro vlka.
Nostalgicky jsem zavzpomínal na časy, kdy se má osoba teprve seznamovala s blanitými útvary, jenž jí záhadně vyrašily na hřbetě. Snažil jsem se je synchronizovaně ovládat, ale moc mi to nešlo. Kdybych jen tušil, kolik pádů mi to zapříčiní... Kolik modřin a pohmožděnin přibude na mém účtu.
Ale nebudu vám lhát, stálo to za to. Vzdušné cestování nesmírně šetřilo čas. A ten výhled byl mnohdy též nepopsatelný. Bezděčně jsem si vzpomněl na Cernuna a jeho krásné péřové letky. Kdepak je tomu asi konec? Již dlouho jsem ho nepotkal, což ale nemuselo vůbec nic znamenat. Gallirea byla velká země, třeba jsem se jen úspěšně míjeli a obcházeli. Nebo ji taky opustil. Jako Nar...
Povzdechl jsem si a zamžoural. Všiml jsem si malého stáda srn, jak se najednou zvedlo a dalo na úprk. Copak se jim asi honí hlavou? Vsadil bych se, že létajícího vlka ještě jaktěživ neviděly. Asi jim jen velí instinkty: Utíkejte, utíkejte ze všech sil!
Úspěšně jsem překonal Velké houští, které by mi pěšky zabralo mnohem více času. Na obzoru byla řeka Mahtaë. Uhasím žízeň a opět vylétnu.

>>> Mahtaë (jih)

Mlsně jsem se oblizoval, zatímco jsem poměrně svižně a obratně konzumoval králíka. Jednalo se o dosti tělnatého jedince. Asi věděl, kde se dobře napást, napadlo mě. Kosti a chrupavky křupaly vcelku nahlas, což mohlo zapříčinit nemilý zájem jiných vlků. Nebo minimálně jednoho, jehož pach se zdál býti čerstvý.
Moje obavy však byly marné. I když už jsem jen ožužlával ušní boltec a pár zbylých kostí, stále se nikdo neobjevoval. Vlčice se mnou nejspíš nechtěla interagovat, a tak se mé maličkosti vyhnula. Byl jsem za to vděčný, při jídle koneckonců obvykle upřednostňuji klid a samotu. Možná jí došlo, že pach kořisti souvisí se mnou, a nechtěla riskovat konflikt, pomyslel jsem si, zatímco jsem si tiše říhl. Mmm, byl moc dobrý, blaženě jsem zamlaskal a koukl na zbytek tvora, který včera ráno ještě nejspíš hbitě pobíhal po Náhorní plošině.
Povzdechl jsem si a začal se pomalu zvedat. Asi už je načase zase vyrazit. Nic mě tu nedrželo. Oklepal jsem se a pomocí magie Země nechal zbytky králíka (a jeho okolí) porůst malým kvítím. Spokojeně jsem si švihl ocasem a vzápětí si zhmotnil křídla, abych se následně mohl opatrně odpíchnout od země a klouzat na vzdušných proudech.

>>> Velké houští

Všem výše zmíněným odměny rozdány.

//Ahoj, jen takové upozornění. Když píšeš dvojtečku, nedávej před ní mezeru. Stejně jako se nedává před vykřičník nebo otazník. :)
A tečka je vždy jen jedna nebo tři, když chceš naznačit odeznění. Ovšem nikdy nepíšeme dvě.

<<< Louka vlčích máků (přes Náhorní plošinu)

Letěl jsem klidným a nenáročným tempem. Udělal jsem si takovou malou výletní vyhlídkovou trasu nad gallirejskými pláněmi. Při tom moje bystré oči ale zpozorovaly nemalou kolonii králíků divokých. A jak jsem nad tím tak přemýšlel, malá svačina by mi asi neuškodila. Udělal jsem tedy vzdušný obrat a křídla najednou složil k tělu, abych vzápětí padal k zemi jako těžký kámen. Těsně před tím, než bych se býval rozplácl a zbyl by ze mě jen mastný flek, jsem křídla opět roztáhl. Jaksi jsem dopadl na zem a tlamou se ihned ohnal po vypaseném ušákovi. Chytil jsem ho za hřbet, což původně nebyl můj záměr. Zalehl jsem ho, abych ho mohl čapnout za krk a pořádně stisknout čelisti. Zvíře sebou zacukalo, kopalo a vzpouzelo se. Pak přišly jen agonické smrtelné křeče, načež z tlamy a nosu mu vyřinuly pramínky krve. Už bylo po všem.
Křídla se opět zhmotnila, aby mě donesla do nedalekého lesíku. Tam jsem je nechal rozplynout, neboť již nebyla potřebná. Položil jsem králíka na zem a oblízl si zakrvácenou tlamu. Byl jsem rád, že se moc dlouho netrápil. Je to tak lepší pro nás pro oba.
Odfrkl jsem si a pustil se do jídla, zatímco jsem se ostražitě rozhlížel. Věděl jsem, že jsem zde nebyl sám.

Ohnivé jezero <<<

Tiše a zvědavě jsem přiklusal k oné významné louce. Byl jsem velmi opatrný a ostražitý, neboť mé poslední vzpomínky mě varovaly, že toto území patří smečce. Větřil jsem dobré tři minuty, než se má maličkost odhodlala připlížit ještě blíže. Něco tu nehrálo. Klame mě můj čich? Nebo je to tu opravdu tak opuštěné, jak se mi to zdá? Nechtělo se mi tomu věřit.
Rozpomněl jsem si na území poblíž Jedlového pásu. Též tam kdysi pobývala smečka, jenže ta se jaksi rozpadala a zanikla. No a tady to vypadalo na podobný případ.
Narovnal jsem se a zastříhal ušima. Pár stop se tu ještě asi dalo najít. Koneckonců ono chvíli trvalo, než ten zápach smečky úplně vyčpěl, ale žádné nové značky jsem zde opravdu nezaznamenal. Rozešel jsem se tedy směrem k prostředku Louky vlčích máků. Nikde žádný pohyb, žádný pach vlka. Dočista opuštěné... Ani nevíte, jak mi bylo líto, že tu nyní po mém boku nestála Nareia. Teď bychom si to tu mohli krásně užít bez vyrušení a vyhánění... Postesklo se mi. Kéž by šlo některé vzpomínky jednoduše vymazat. Žilo by se mi lépe. Nechtěl jsem se vracet do minulosti a sentimentálně brečet nad tím, co by dnes asi bylo jinak, kdybych nějak změnil tok událostí.
Prodíral jsem se vlčími máky a spokojeně pobrumlával. Sluníčko zrovna vycházelo nad horizont. Nádhera. Odfrkl jsem si, plácl sebou na zem a vyválel se v hlíně. Natáhl jsem se jako špageta a převalil se na záda. Začenichal jsem a odmítal cokoliv dělat. Takhle jsem se tam rozvalil zhruba na pět minut. Hlavou se mi míhaly spousty myšlenek a vzpomínek. A já tomu nechal volný průběh. Klasické coby kdyby.
Neochotně jsem se překulil zpět na břicho a rozhlédl se. Čas zase vyrazit? Asi ano. Beze spěchu jsem se postavil na nohy a pořádně se oklepal. Ač bylo toto místo opravdu kouzelné, nemohl jsem zde přebývat příliš dlouho. Vhánělo mi do hlavy příliš mnoho vzpomínek. Zhmotnil jsem si křídla a vzlétl.

>>> Les ztracených duší (přes Náhorní plošinu)

Středozemka <<<

Konečně se má maličkost zase došourala k relativně pitnému zdroji vody. Ohnivé jezero mi vždy připadalo zvláštní a jedinečné. Na druhou stranu nedalo se zde pořádně vykoupat ani neustále dokola pít, neb dno tohoto jezera pokrývala mazlavá hlína a písek.
Zastavil jsem těsně před tím, než by se s dalším krokem jedna moje tlapa ponořila do teplé vody. Sklonil jsem čenich a přičichl. Zapátral jsem ve vzpomínkách a došel k závěru, že se vůně tekutiny od mé minulé návštěvy nikterak razantně nezměnila. Oblízl jsem si tlamu a vzápětí začal chlemtat. Naneštěstí jsem dosti rozvířil zeminu, takže se voda rázem zakalila. Odfrkl jsem si a udělal pár dalších kroků do jezera, abych stál ve větší hloubce. Tam jsem pokračoval v hašení žízně, doku nebyla docela zažehnána.
Vycouval jsem zpět a rozhlédl se. Nevypadalo to, že by se sem vlci hrnuli nějakou závratnou rychlostí. Zdá se tedy, že toto jezero není ani zdaleka tak populární jako to na severu Gallirei. Zastříhal jsem ušima. Hrklo to ve mně, když jsem si uvědomil, co se nachází kousek odtud. Louka s vlčími máky. Docela živě jsem si vzpomínal, jak jsme tam s Nareiou zavítali pro krásu oněch červených rostlin. A pak jsme byli i nařčeni z porušení smečkových hranic... A byla to pravda. Jenže copak je fér nechávat si takovou krásu pro sebe?
Oklepal jsem se. V hlavě se mi rodila myšlenka, že bych se na to místo mohl zase jít podívat. Aspoň z dálky... Notnou chvíli jsem váhal a přemlouval se, ale stejně mi bylo jasné, že jsem se již dávno rozhodl.

>>>Louka vlčích máků

//Ahoj, jen takové upřesnění: Nahoru se píše přechod odkud vlk přišel (ve tvém případě by tam tedy správně mělo být "//Mušličková pláž").

Tak milí režiséři, přicházím s vyhodnocením naší přestřelky. Celkově se zúčastnilo neuvěřitelných 23 hráčů, což je za poslední dobu celkem rekord. :D Takže všem moc děkuji a doufám, že jste se bavili aspoň tak dobře, jako já. Některé příběhy by byly skvělými náměty na film!

Na stupních vítězů se umístili:
3. místo: Gee - 1 hvězda do magie + 1 křišťál
2. místo: Calum - 1 hvězda do magie + 3 křišťály
1. místo: Blueberry - 1 hvězda do magie + 5 křišťálů

Všichni zúčastnění dostanou odměnu v podobě 20ti mušliček.
Ti, jejichž finální součet bodů se rovná nebo je větší než 9 a zároveň menší než 19, získávají navrch 10 kytek/drahokamů.
Ti, jejichž finální součet nedosáhl na výherní stupínky, ale zároveň počet bodů se rovná nebo je větší než 19, získávají navrch 20 drahokamů/kytek.
A konečně ti, co se zúčastnili obou kol, automaticky získávají 20 oblázků a 2 křišťály navíc.

Druh odměny si máte možnost vybrat do 17.7. (včetně).

Midiam <<<

Pomalu jsem se šoural Gallireou. Došlo mi, že jsem se nacházel víceméně ve středu této neobyčejné země. Středozemní pláň jsem znal moc dobře. Většinou se tvářila jako široko daleko ta nejpustější pláň. A ono to tak mnohdy i vypadalo. Jenže když se vlk zastavil, ztišil a soustředil, mohl zjistit, že to tu není tak prázdné a mrtvé, jak se domníval.
Navíc dnes poměrně vydatně pršelo, což tomuto území mohlo jedině prospět. Nevýhodou pro mě však bylo to, že jsem se zde neměl kam schovat. A krom toho díky nedostatku normální trávy se tato plocha rázem proměnila v bahnitou koupel. Všude tu protékaly blátivé potůčky. Moje světle hnědé ponožky už dávno vidět nebyly. Kdyby má srst přirozeně nenabývala tmavě hnědé barvy, asi byste se mě zděsili. Připadal jsem si asi o pět kilo těžší, tudíž i můj pohyb se poměrně výrazně zpomalil. Jsem jako Jóžin z bažin.

>>> Ohnivé jezero

2. kolo ukončeno 14.7., 23:13.

//Super aktivita, oběma vám přibylo 5 opálů v inventáři. ^^

Vyhlídka <<<

Dnešní den je upršený, pomyslel jsem si nikterak naštvaně či smutně. Vlastně se mi to líbilo. Ač mi to ztěžovalo let, musel jsem pořádně zabrat. Trénink mi jen prospěje, uznal jsem svůj vnitřní hlas.
Znovu jsem se ohlédl na Consiliaria. Šklebil se, máchal křidélky, jen co mu síly stačily. Mé síly, též jsem nahodil krátkou grimasu. Došlo mi, že Consi opravdu zbytečně ubíral mé dlouze a pečlivě nahromaděné síly. Naznačil jsem mu tedy, že začneme pomalu klesat a přistaneme u koryta řeky Midiam.
Než jsem však dopadl na zem, nechal jsem svá křída zmizet a jako těžký kámen dopadl asi dva metry od břehu - ne na souši, nýbrž ve vodě. Hlava byla skloněná, něco se v ní mrkalo.
Vítězoslavně jsem si poskočil. "Poueduo še!" zvolal jsem. "Coprosím?" tázal se Zloděj, jako by nevěděl, co jsem měl na mysli. Hodil jsem po něm nezúčastněný pohled alá "od teď už tvoje kecy ignnoruju". Vylezl jsem z vody a pořádně se oklepal asi jen půl metru od Consiho. Ten už mě ale měl přečteného: než jsem ho stihl namočit ještě víc (protože stále poprchávalo), svou podobu změnil v nehmotnou. Protočil jsem očima a znovu se oklepal.
Konečně jsem pustil rybu z huby a oblízl se. Něco takového jsem neměl už pěknou řádku dní. Skoro bez rozmyslu jsem z hlíny nechal vyrůst obří kořeny, které se asi osmdesát centimetrů nad zemí ostře stáčely. Učinily mi tak malý provizorní přístřešek. A hned na to jsem nechal vzplanout malý plamínek, který se sice nenacházel ve středu onoho přístřešku, ale díky chytrému tvaru mého "domečku" se v něm celkem pěkně udržovalo teplo. Takhle mi uschl kožich a... Shořela ryba? Začenichal jsem. Vonělo to zvláštně, ne odporně. Neshořela. Ohřála se. Že by nápad?
Zprvu se mi to moc nezdálo. Přeci jen už se mi další rybu lovit nechtělo... Ale co už, pokrčil jsem nad tím rameny. Za život se toho má vyzkoušet co nejvíc. Odtáhl jsem upečené maso dál od ohně a znovu se oblízl. Nevypadalo to zle. "Co to je?" zvědavě začenichal i Zloděj. "Já... Nevím," přiznal jsem. "Ale zkusím to."
Dloubl jsem do toho packou. Zdálo se, že to již trochu vychladlo. Nastal čas na ochutnávku.
Mlask sem, mlask tam. Došel jsem závěru, že to vůbec nechutnalo špatně! Mlsně jsem si pochutnal a jen pramálo toho zbylo.
Dlouho poté, co jsem dojel a usušil si kožich, jsem zůstával zalezlý v úkrytu a sledoval líný tok řeky, zatímco do ní padaly nové a nové kapky vody. Přestane dnes vůbec pršet? Zdálo se, že to počasí neplánovalo. Nakonec jsem se ale přeci jen zvedl, neochotně si zívl a vkročil do deště. Magické kořeny zalezly, ohýnek ustál. Místo toho jsem nechal na "použitém plácku" vyrašit spousty malých květinek.

>>> Středozemka