Gallirea - Příspěvky uživatele

//Středozemka (přes plošinu)

Pláň mě zavedla až kamsi, kde byl slyšet hukot vody. Někde za změtí křovin se musela ukrývat řeka, já však zatím viděla jen spleť větví. Ani oblohu jsem pořádně neviděla! Nechápala jsem, že mi takové místo mohlo uniknout. Bylo sice otravné se proplétat změtí kořenů a jiných dřevitých pahýlů, ale bylo to taky super dobrodružství! Jen jsem musela držet křidélka připláclá k nohám, abych si je neurvala. Zase jsem jednou byla pro změnu vděčná za to, že byla zima. Jak jsem vyhubla, tak se mi teď podrostem proplétalo mnohem lépe, a to líp, když jsem narazila na chodbu, kterou tady už vlci a jiní tvorové přede mnou vychodili.
Srdce mi bušilo jako divé. Tohle bylo tak super! Utíkala jsem, jak jen mi to přikrčený postoj dovoloval a hledala cestu na druhou stranu – nebo aspoň kamkoli ven. Chodbičky se všude klikatily, a některé ani nikam nevedly! Byla bych si poskočila radostí, kdyby tady na to bylo dost místa. Tohle je teprve cool místo! Sakra, měla jsem se sem podívat už dříve. Nelitovala jsem toho však tolik, nakonec to totiž znamenalo pouze to, že na mě čeká ještě spousta super míst, kam jsem se ještě nepodívala. Tolik skrytých pokladů, co ještě můžu objevit! Na tváři jsem měla široký úsměv, který nezmizel ani když jsem se hned několikrát poškrábala o ostrou větev, protože křoviny mi nechtěly umožnit se jimi jen tak prohánět a bavit se. A přitom by stačilo, aby přišel nějaký žhář a tohle všechno by lehlo popelem. Ušklíbla jsem se, a snad naschvál, jako by houští slyšelo mé myšlenky, jsem div že nespadla do řeky. Byla jsem volná! Rychle jsem se napila a protáhla si nohy, když jsem se konečně mohla narovnat. S úsměvem jsem se ohlédla, bylo to fajn, ale bylo na čase utíkat dál – čekalo mě přece překonávání řeky.

//Bukový sráz (přes Mahtaë)

//Narrské kopce (přes Tenebrae)

Co se to jen stalo s mou oblíbenou plání? Místo ideálního místa pro závody a běhání z místa na místo z ní byla jakási polobahenní jáma, kde mi to tak akorát podkluzovalo, jak sníh roztál. A ještě mi to cákalo na křidélka, tak jsem jimi musela furt máchat, aby na nich ten bordel nezaschnul. Možná jsem si měla spíše přát nějakou ochrannou vrstvu na peří. Zabručela jsem si pro sebe, no možná to jen celé bylo o tom se naučit správně o svá pírka pečovat. Třeba by mi mohla pomoct ta druhá okřídlená vlčice, co vzpomínal Odin! Zajímalo mě, jestli ji někdy vůbec potkám. Nejspíše ano, když budu chtít, nakonec osud je k vlkům víceméně laskavý.
Zatím jsem se však musela dostat k moři a nechat se dobít jeho energií. Když jsem nad tím tak přemýšlela, celou dobu jsem k němu chodila z jihu, ale třeba je taky nějaká hezká pláž i na severu? Je pravda, že sever jsem tolik neprocházela, z pochopitelných důvodů, takže kdo ví, o co všechno jsem tam přišla. Kdy jindy oceňovat krásy severu než v zimě? Ušklíbla jsem se a přidala do kroku, abych se zahřála. Slunce sice už vyšlo, ovšem ještě se nedalo říct, že by hřálo. Třeba někde existovalo místo, kde bylo neustále léto – tam to muselo být nádherné! A nudné. Asi mělo všechno něco do sebe. Navíc kdybych měla nějakého parťáka, určitě bych se ho snažila přesvědčit, aby se tu se mnou klouzal na bahně. Škoda, že tu se mnou nikdo nebyl. Neví, o co přicházejí. Zavrtěla jsem hlavou a hnala se přes další pláň.

//Velké houští (přes Náhorní plošinu)

//Vrcholek

Jak jsem mohla čekat, Život zas zůstal trčet na těch svých přiblblých kopcích. Divila jsem se, že ho to tam ještě nezačalo nudit. Zároveň mě však zajímalo, koho to čekal, že byl tak nervózní. Třeba se ho na to zeptám někdy příště. Pokrčila jsem nad tím rameny a raději si užívala, že jsem ho porazila v hoňce. Zvedlo mi to náladu i přes teploty, co klesaly spolu se zapadajícím sluncem. Už aby bylo léto. Už jsem chtěla cítit horké slunce na srsti, teploučko, které zažene pouze návštěva chladného moře a válení se v písku na pláži. Tak jsem se zasnila, že jsem ani nedávala pozor, kam to vlastně jdu, a málem jsem zahučela do řeky. To by bylo fakt nepříjemné, tak jsem byla ráda, že jsem se včas zachránila.
Nicméně jak jsem si jednou vzpomněla na moře a na jeho překrásnou, perfektní, svobodnou atmosféru, nemohla jsem se toho obrazu zbavit. Instinktivně jsem se rozešla na západ, kde jsem věděla, že na mě moře čeká. Snad nikdy jsem u moře nebyla takhle v zimě – on to asi nebyl nejlepší nápad, vzhledem k tomu, že ledový vítr foukal i tady, natož pak jaký vichr arktických teplot na mě bude fučet od oceánu. Ale co už, já nikdy moc nedala na selský rozum. Brzy jsem přidala do kroku, až jsem spěchala od kopců pryč téměř tryskem. No, takovým tryskem, jaký mi ten přiblblý sníh všude kolem dovoloval. Chyběly mi moje hezké ponožky, co mě držely nad sněhem, s těmi to bylo prostě perfektní. Naštěstí jsem věděla, že nedaleko je má oblíbená pláň, a ta by třeba mohla být v pohodě, ne? Uvidíme.

//Středozemka (přes Tenebrae)

//Zakrvácený les (použit teleportační lístek)

Trvalo mi až trapně dlouho, než mi došlo, že už nešlapu po sněhu, ale po písku. Byla jsem tak zahleděná do nebe, že kdoví, jestli bych si vůbec všimla, nebýt toho, že se příjemně oteplilo. Nebyl to žádný zázrak a ledový vítr furt fučel a fučel, no rozhodně už jsem neměla pocit, že mi zamrznou snad i oči v důlcích. Zmateně jsem párkrát hrábla do písčité půdy pod mými tlapkami, abych se ujistila, že se mi to nezdá, ale samozřejmě, že se mi to nezdálo. A když jsem se ohlédla směrem, kterým jsem přišla, les byl ten tam. No tak dejme tomu, že jsme závodili sem a vyhrála jsem. Zazubila jsem se vítězně, ačkoli to žádné vítězství nebylo, a s ocasem vesele se houpajícím jsem se dala do rychlejšího kroku. Moc dobře jsem věděla, kde jsem se to ocitla, jen jsem netušila jak.
Kopce byly stejné jako vždycky, možná o něco méně přívětivé takhle v zimě, no tak to byla snad všude. Života to musí asi dost vytáčet, určitě se těší na jaro. Přemýšlela jsem nad sněhobílým obyvatelem těchto kopců, který se přede mnou zatím pořád skrýval. Místa tady na to měl více než dost, ale já vždycky ráda hrála na schovku. Když jsem nad tím tak přemýšlela, došlo mi, že něco podobného jsem už zažila, že jsem se teleportovala z místa na místo, a že to bylo právě tady. Že by v tom Život měl pracky? To by asi nebylo až tak překvapivé, určitě byl stejně hravý jako já.
„Ale ale, to jsou mi hosti,“ ozvalo se za mnou, takže jsem se bleskurychle otočila, ocásek už se mi sám od sebe začal nadšeně houpat, „Zdravím tě, Evelyn. Dlouho jsme se neviděli.“ Vypadal upřímně rád, že mě vidí. V jeho očích tancovaly teplé plamínky i přes jejich ledovou barvu. Zdál se mi ještě bělejší než obvykle. „Živote! Máš pravdu, bylo to celkem dlouho. Chyběla jsem ti?“ zazubila jsem se hravě a rýpla do něj, jako by to vůbec nebyl bůh. Stejně mu to nevadilo. Tak bůh s tím problém nemá, ale Stín jo? Na co si hraje? Pomyslela jsem si v duchu. Asi bych mu to měla říct, až ho příště uvidím. „Samozřejmě, žes mi chyběla. Co je to za hloupou otázku? Proč jinak myslíš, že bych si tě sem přivolal?“ mrkl na mě šibalsky. Tlamička mi malinko spadla. „Teda! Věděla jsem, že zima pro tebe musí být těžká, ale až takhle?“ popíchla jsem ho přátelsky, ale on jen pokrčil rameny. „Když už tě tady mám, můžu pro tebe něco udělat? Nebo si chceš jen povídat,“ zeptal se mě svých obvyklým přívětivým hlasem a pousmál se, jako by už čekal, co mu odpovím. „Nemyslím si, jsem spokojená,“ zavrtěla jsem hlavou, „Ale děkuju! Vypadám teď o dost líp s těma novýma očima!“ Život se na mě usmál a kývl hlavou, ať ho následuju.
„Víš, Evelyn, oči nejsou všechno, co se na tobě změnilo. A divím se, že sis toho ještě nevšimla,“ mlaskl si nespokojeně, „Ale to je v pořádku, ukážu ti to.“ Beze strachu jsem ho následovala. Životovi bylo extrémně lehké věřit a zajímalo mě, jestli jsem to tak cítila jen já, nebo všichni. „Hele a Živote, když jsem se přes zimu toulala, potkala jsem takového bílého hlupáčka, co se jmenoval Vlčíšek a ten mi dal supr cool ponožky, díky kterým jsem mohla chodit po sněhu! Není to nějaký tvůj sourozenec?“ vyzvídala jsem, aby řeč nestála. Vlk se tomu však jen zasmál. „Život, Smrt a Vlčíšek? To je docela zajímavá kombinace,“ nemohl se tomu přestat hihňat. Jako dobře, když to takhle řekl nahlas, nedávalo to moc smysl. „Rodiče občas dávají hloupá jména,“ zamrmlala jsem a nakopla malý šutřík. „To máš sice pravdu, ale tohle není ten případ,“ pořád zněl pobaveně, tak jsem si řekla, že na sebe prostě budu hrdá, že jsem mu omylem řekla tak dobrý vtip, „Tak, a jsme tady.“
Nejdříve jsem nechápala, co tím jako myslí, že jsme tady. Co by mi tak mohl chtít ukázat uprostřed ničeho? Pak jsem si všimla, že se nedívá do země jen tak pro nic za nic, ale že tam je zamrzlý potok, a v ledu se odrážely naše tváře. Nadšením jsem vyskočila. „Páni!“ zajásala jsem a naklonila se blíže ledu, abych na nové kresby pod očima pořádně viděla. A další jsem měla na nohách! Otáčela jsem se dokolečka a hledala, kde ještě mám novou modrou srst a bingo! Na rameni! Jenže… zmateně jsem si to prohlížela, a pak se raději koukla na Života, který se mi jen lehce zasmál. „To je speciálně pro tebe, Evelyn. Existují bytosti, které tuhle věc používají, aby jim lodě nikam neodpluly. Já také nechci, aby ses nám vytratila. S tou tvojí hlavou věčně v oblacích jeden nikdy neví,“ vysvětlil mi to trpělivě a já jen nadšeně přikývla. „To je super! I když mě teda moje křidýlka nikam neodnesou,“ protestovala jsem a párkrát jimi mávla, abych mu to předvedla. „Však ty na něco přijdeš,“ usmál se a zničehonic zvážněl a zastříhal ušima.
„Nerad tě vyháním tak brzy, když jsem si tě sem zavolal, ale blíží se mi další host. Nemyslím si, že to bude moc příjemné povídání, takže by bylo lepší, abys tady nebyla,“ věnoval mi omluvný úsměv a kývl směrem do dáli. „Ale no tak! Když to nebude příjemné, měla bych tady zůstat a podporovat tě, ne?“ oponovala jsem mu, přestože do mě jemně strkal, abych už šla. „Cením si toho, opravdu, ale nemyslím si, že by to pomohlo,“ zavrtěl hlavou, „Utíkej. Zahrajeme si na honěnou – mám ji, a jak jsi viděla, můžu se klidně jen tak někde zjevit, takže být tebou utíkám, ať máš nějakou šanci.“ Nevěřila jsem mu, ale hrát si se Životem na honěnou? To znělo dobře! Udělala jsem, jak mi nařídil, ale neustále jsem se ohlížela. Nechtěla jsem odejít. Jenže když on za mnou opravdu utíkal! S úsměvem jsem přidala do kroku, přece ho nenechám vyhrát!

//Narrské kopce

//Úzká rokle

Sice jsme s Odinem našli místo, kde by se nám fajnově bojovalo, ale jak jsme byli oba promrzlí, tak Odin navrhl, že bychom se mohli rozehřát rychlou honěnou. Ne, že by to řekl přímo takhle, ale ta myšlenka za tím byla stejná. Pochopitelně jsem na to kývla a sakra, šlo mi to fakt dobře, dokud se mi najednou nerozpadly moje fajnové ponožky, co mě držely nad sněhem, a já se najednou nepropadla do hlubokého, těžkého sněhu. Než jsem se stihla vzpamatovat a zorientovat v tom, co se to vlastně stalo, tak Odin byl pryč. Podrážděně jsem zavrčela. Hrdost mi nedovolovala ho pronásledovat a stěžovat si, tak jsem místo toho v duchu proklela Vlčicha, že jeho dárek nevydržel jen o kapku déle.
Nenapláču, sesbírala jsem se a oklepala. Kamarád mi sice utekl, ale nic mi nebránilo najít si nového parťáka. A stejně jsme si s ním slíbili, že příští zimu něco podnikneme. To mi hned spravilo náladu a ocásek se mi zas houpal ze strany na stranu. Teď už mi jen zbývalo vymyslet, kam bych se mohla vydat dále na průzkum. Možná někam na jih? Ten sníh je otravný. Asi bych brala i živoření na poušti… Přemýšlela jsem, jestli mi ten teplotní šok stojí za to, a ono asi jako jo. Možná bych tam našla nějakou supr cool oázu, nebo ztracený chrám. Nechala jsem se trochu unést myšlenkami, že jsem si ani nevšimla, že se vzduch kolem mě zvláštně tetelí, a najednou se mé packy opravdu neprocházely po sněhu, ale po rudém písku.

//Vrchol Narrských kopců (použit teleportační lístek)

Děkuju za akci

A Evelyn má odměnu číslo 5. Doplnění libovolné magie v hvězdičkách na maximum mimo výjimečných - prosila bych doplnit halucinace ^^

//Loterie 17//

Viděla jsem, že pochopil, o co mi šlo. Vždycky bylo snazší ostatní přimět uvěřit polopravdám než přímo lžím. I tak to bude o držku – hlavně nebudu smět zapomenout, že mám mít ráda vlčata. To bude sakra změna. Ušklíbla jsem se, a nadšeně přikývla na Odinova slova. „Paráda! Hned jak napadne první sníh, přijdu tě najít,“ zazubila jsem se. Sice nám nemohlo nic zaručit, že přežijeme tuhle zimu a dočkáme se té další, ale to byl detail. A stejně se tady prý neumíralo, takže by nám nemělo v cestě stát vůbec nic.
Musela jsem uznat, že měl point. Tolik vlčat by bylo fakt na zabití – sakra vymlátit je všechny by byla práce, natož je vychovávat! „Pořiď si harém a máš to,“ navrhla jsem mu, „A když ti je budou rodit postupně a tobě se už nebude chtít, tak můžeš jedny vlčata vycvičit, aby pak trénovala ta další, a tak dále.“ Byl to dokonalý plán. Perfektní. Kdyby své karty zahrál dobře, mohl by mít vlastní malý kult, což by bylo cool. Zpozorněla jsem, když začal vyprávět o svém zážitku s jeskyněmi. „Fakt?! A já to propásla, sakra. Chtěla po vás správné odpovědi, nebo to bylo spíš o filozofii?“ vyzvídala jsem, když už jsem o takovou příležitost přišla. Ale třeba si mě taky někdy odchytne zvědavá magická bytost. „No, rozhodně častěji než jinde. Já už viděla magické blechy, zaútočila na mě armáda ježků, a rvala jsem se s vlastní nemrtvou dvojnicí,“ vyjmenovala jsem mu a pokrčila rameny. Upřímně se mi tady líbilo a tohle byl jeden z největších důvodů proč.
Pokračovali jsme v cestě a Odin zřejmě usoudil, že jsme našli to pravé místo k pranici. „Jasné! Jsi připravený na to, jak ti vypráším kožich?“ popíchla jsem ho a spěchala napřed, abych si mohla to osudné místo prohlédnout jako první.

//Zkrvácený les

//Loterie 16//
//Tajga

Odin se toho vůbec nebál a klidně přišel a začal mi strkat do vykouzleného břicha. Bylo to hrozně zvláštní sledovat, jak jeho tlapa zmizela v mém těle, ale já absolutně nic necítila. Ono to taky nebylo tak úplně moje tělo, že jo, no stejně mě to dost mátlo. Musím to zkoušet častěji, není to vůbec špatné! Pomyslela jsem si odhodlaně – navíc dobrá iluze se hodí vždycky, že jo. „Trochu,“ pokrčila jsem rameny, „Ale beztak nikomu nepřijde divné, když přijdeme jako hladoví tuláci, a já budu furt vyčerpaná.“ Spíše by bylo podivné, kdybych měla energie na rozdávání. Přemýšlej jako vyhladovělá těhule - budeš protivná a slabá, a všechny, kdo se přiblíží k tvému břichu se pokusíš sežrat zaživa! Takhle nějak to mají, ne? Přemýšlela jsem nad tím, jak moc realistické to bylo. Potkala jsem sice za život dost březích vlčic, ale nikdy jsem jim nevěnovala příliš mnoho pozornosti. Kdo mohl vědět, že se mi to jednou bude hodit?
Taková kompromisní odpověď byla, usoudila jsem, přesně to, co bych mohla od vlka čekat, kdybych se nad tím pořádně zamyslela. „No přesně, takovej mladej kus jako ty má na tyhle kraviny ještě čas,“ šťouchla jsem do něj, „A na stará kolena si pořiď armádu vlčat a dobij svět.“ Byla to celkem vtipná představa, no zase by to zdejší dění trochu oživilo, a to se hodilo vždycky.
Mezitím se Odin rozpovídal o životě na serveru. Zaujatě jsem ho poslouchala a snažila se představit si to. "Teda, to muselo být super! Třeba bychom taky mohli najít nějaký systém jeskyní a jít ho prozkoumat!" zavrtěla jsem nadšeně ocasem a snažila se vybavit si, jestli jsem tady na něco takového nenarazila. Spíše ne, to bych si pamatovala, ale to mi ještě dodalo na nadšení. Objevíme nové místo, a ještě ho pořádně prozkoumáme! „To víš, mě se štěstí prostě drží,“ ušklíbla jsem se na jeho poznámku o zlepšujícím se počasí. Nepředpokládala jsem, že by to vdrželo dlouho, ale doufat jsem mohla.

//Loterie 15//

S úsměvem jsem zavrtěla hlavou. Vlk zřejmě buď příliš nespoléhal na magie, nebo s nimi ještě neměl takovou zkušenost. Ne, že já bych byla nějaký expert, ale byla s nimi sranda, takže jsem na ně samozřejmě nemohla zapomenout. „Jak je libo,“ pokrčila jsem rameny a soustředila se na své magické schopnosti. Bylo zvláštní nechat magii působit přímo na sebe, hlavně proto, že jsem vůbec necítila žádnou změnu, i když jsem viděla, jak mi narůstá břicho. Nepřeháněla jsem to, a nedělala ze sebe žádnou kouli, která by každou chvíli na svět měla vyvrhnout vlčata, ale očividně jsem byla březí. Měla bych být. Jediný problém byl, že jsem na sobě žádnou změnu necítila, takže jsem si musela dávat pozor, abych sama změnila způsob, jakým jsem chodila a neproháněla se bez rozmyslu, jako bych neměla mít o pár kilo navíc. „Myslím, že bych zvládla i upravit svůj pach, ale teď to dělat nebudu, to už je trochu vyčerpávající,“ zazubila jsem se na něj, a nechala ze sebe iluzi zase spadnout. „Ani náhodou, sakra, to bych si rovnou mohla zlámat nohy a přivázat se někam ke stromu,“ odfrkla jsem si rozhořčeně na jeho otázku, „Jako nic proti vlčicím, kterým to vyhovuje, někde sedět a starat se o bandu harantů, ale není to nic pro mě. Co ty?“ Bylo jen fér, abych se taky zeptala, navíc u Odina jsem nedokázala odhadnout, k čemu by se mohl více přiklánět.
Vlk byl opravdu ze severu, což jsem mu momentálně malinko záviděla. „Tak to je hustý! Co jste tam dělali, když venku třeba taky zuřila vichřice? Nevadilo vám to, nebo jste se schovávali v jeskyni a nevím, vyprávěli si strašidelný historky?“ vyptávala jsem se, protože takový život byl úplně jiný, než jaký jsem znala. Já se nemohla dočkat léta, teplého sluníčka a studených mořských vln omývajících mé tlapky. „Přesně tak,“ přitakala jsem, „Ale koukej, jak to zvládám! Ještě ze mě není rampouch.“ Byla jsem na sebe patřičně hrdá, i když jsem od toho nejspíše neměla ani tak daleko.

//Úzká rokle

//Loterie 14//

Na rozdíl ode mě se Odin nedokázal ani zabavit hlupáčky, co neměli vlastní vůli žít. Normálně bych snad čekala, že to bude tím, že je jich mu líto, ale potkala jsem tady vůbec někoho, kdo takový byl? Nemyslela jsem si – což bylo docela zajímavé uvědomění. I když možná jsem jen podceňovala své kamarády, nebo jsem se k tomuhle tématu se spoustou z nich ani nedostala. „Jo tak ty to rád takhle,“ zazubila jsem hravě. Asi na tom něco bylo, to jsem musela uznat. Když byl někdo až moc pasivní, nelíbilo se to ani mně.
„Nemyslím si, chci prostě vidět, co mi všechno život může nabídnout,“ pokrčila jsem rameny, „Můj cíl asi je být prostě spokojená a furt se bavit.“ Velmi deep a všechno. Snažila jsem se dopátrat se toho, jestli nemám jeden velký cíl, nějakou konkrétní věc, které bych chtěla dosáhnout, ale nejspíše ne. S bratrem jsem se už taky viděla, usmířila, asi, takže mi zbýval celý zbytek života pro zábavu a dobrodružství. Byl to úžasný pocit.
Převrátila jsem očima nad jeho popichováním. Přece bych to neplácla jen tak bez plánu, ne? Vlastně jo, ale tentokrát to tak nebylo. „Buď, a nebo bych nechala fungovat magii. Udělat ze sebe na oko těhulku ještě zvládnu,“ zazubila jsem se hrdě. Musela bych to teda nejdříve zkusit, ale věřila jsem si. Odin byl celkem roztomilý, jak si zase on věřil, že mě porazí. Jako co si budem, ta šance tam byla, no nehodlala jsem mu vítězství jen tak přenechat. i když by bylo pěkně trapný, kdybych po všech těch kecech prohrála. Nervalo by mi to sice srdce, ego by mi to však trochu pošramotilo. Na druhou stranu by to nemuselo být tak špatné, nechat si nakopat zadek, a pak někde hrát oběť… To vlastně znělo dost dobře. „Lepší herečku bys nenašel,“ řekla jsem bez nejmenších pochyb a vyplázla jsem na něj jazyk. A co by nezvládl můj přírodní talent, mohla bych dohnat magiemi, že jo. Na jeho nápad jsem nadšeně přikývla, znělo božsky.
Počasí se zhoršovalo a teploty pořád klesaly, měli jsme jediné štěstí, že jsme se hned nevydali na nějakou pláň, jinak by nám asi omrzly čumáky a upadly uši. „Jo, to bude asi chytrý nápad,“ odsouhlasila jsem přes drkotající zuby. Už aby bylo zas léto. „Hele, ty seš odněkud ze severu?“ zeptala jsem se, protože vypadal, že tyhle arktické teploty snáší rozhodně líp než já – ale to asi každý.

//Loterie 13//
//Sněžné hory

Ještě že jsme se vydali z hor. V lese nás stromy jakž takž chránili před vichrem a sněhem, byť já jsem se po něm mohla pohodlně procházet a nebrodit se jím, ale stejně tady byla kosa. Odin mi však vyprávěl o té vlčici, co potkal, tak jsem na ni mohla na moment zapomenout a soustředit se na příběh. Sám se dost rozhořčil, až mi to přišlo trochu vtipné, sice jsem s ním nesouhlasila, ale budiž. Chápala jsem, proč tak může přemýšlet. „Hele ale takoví mají taky svůj užitek, víš co. Můžeš s nima prakticky dělat, co jen chceš, když je jim jedno, jestli umřou. Třeba by se dali obětovat, použít jako cvičný terč magií nebo tak,“ pokrčila jsem rameny. Třeba by se i nechali přesvědčit k různým jiným nebezpečným blbostem co mě napadaly. Nebo se nechat sníst, když bude nouze. „Oooh, takže máš nějaký cíl, kterého bys chtěl dosáhnout?“ vyzvídala jsem zvědavě.
Byla jsem ráda, že ho můj plán zaujal. Vůbec jsem neváhala a hned jsem se pustila do snění nahlas. „Cokoli by šlo! Mohli bychom jim nakecat, že jsme nový zamilovaný pár, co čeká vlčátka, a prostě bez jejich pomoci nepřežijeme!“ povzdechla jsem si dramaticky a převrátila očima, „Nebo! Až ti teď nakopu zadek, tak si můžeme dát někdy odvetu a uhrát to na to, že ‚Ale ne, můj kamarád je zraněný, musíte mu pomoct!‘, spousta vlků je tady fakt měkkých, určitě by to klaplo. A vypadáš jako super herec, takže bychom to nějak dali dohromady.“ Zazubila jsem se nadšeně a zamávala ocasem. Bylo tady tolik možností! Nejraději bych se do něčeho rovnou pustila.
Nelíbila se mu filozofie naší milované rodinky kanibalů, což tak nějak dávalo smysl vzhledem k tomu, co všechno mi zatím řekl. „Mám takový pocit, že tady přesně přichází na řadu ti vlci, co jsou smíření se smrtí. Prostě po nich někdo takový skočí, a oni se nechají zabít, a dají jim pocit, že jsou silnější a můžou si na magiče dovolovat,“ pokrčila jsem rameny. Na druhou stranu bojovat proti nim já, tak bych schválně nepoužívala magii. To by bylo zbabělé. Odin by s tím asi nesouhlasil, a ukázal jim, že na něj nemaj, ale já si nepotřebovala nic dokazovat. Nebo jako asi jo, občas, jinak bych přece nekývla na přátelský souboj, ne? Mělo to jen jeden problém. „Hele myslím, že to asi budeme muset odložit. Vypadá to, že na pláních to teď nebude moc k životu,“ odtušila jsem, jak se do mě opřel další poryv silného větru, který si našel cestu i mezi stromy. Jestli to stejně bude chtít risknout, rozhodně půjdu taky, no musela jsem ukázat, že nemám v hlavě úplně vymeteno, ne?

//Loterie 12//

Zhučela tam málem sama, nebos jí pomohl? Věřila bych obojímu, odolala jsem však pokušení se zeptat. „To bych si ráda vyslechla, já se jen tak z něčeho nesesypu,“ ušklíbla jsem se na něj a netrpělivě očekávala, co mi řekne. Měla jsem ještě eso v rukávu, o kterém nemusel vědět – a sice že vlci tady vlastně ani umřít nemusí. Hodlala jsem to na něj možná vytáhnout po tom, co mi řekne. Zajímala mě jeho reakce, třeba to i bude chtít zkusit! „Můžeme to vzít všechno popořadě, třeba se rozčílíme a půjde nám ta rvačka hezky od tlapy,“ pokrčila jsem rameny. Fakt jsem se na to těšila.
Očividně tady měl někdo zkušenosti s vtíráním se do smečky na zimu a parazitování na ní. Poslouchala jsem ho s očkama plnýma jiskřiček. Znělo to tak dobře! Sakra, možná bych přece jen mohla trochu odignorovat své zásady a zkusit to. „To zní božsky! Hele, tak příští zimu, jestli se zas potkáme, tak do toho jdeme spolu, ne? To bude dvojitá rána, můžeme i sehrát nějaké divadlo nebo něco,“ zazubila jsem se na něj. Byl fascinující, jak ho to těšilo, jak byl upřímně nadšený! Přesně takové vlky jsem měla ráda. Zatraceně, jestli sem chodí víc takových vlků, asi se sem zatoulám častěji.
Nějak ho rozhořčilo, že ne všichni vlci své magie ovládají. Mně to osobně bylo jedno, sice mě bavilo dělat blbosti s magiemi, ale chápala jsem, že to není asi všech šálek. „A někteří vlci tady prý magii ani neovládají,“ podělila jsem se s ním ještě o své vědomosti, „Jakože vůbec! Že se narodili bez magie a vůbec ji nemají rádi a říkají ostatním magičové a všechny nás chtějí vyhladit.“ Dělala jsem jim reklamu, nebo jsem ho informovala? Sama jsem si nebyla jistá. Tak či tak bylo na čase se vydat o dům dál a najít nový program. „Fajn, tak pojďme najít nějaké místo, kde se pobijeme!“ zazubila jsem a šťouchla do něj, „Seš spíše pro pláň nebo les?“ Cokoli mu bude vyhovovat, on bude mít nakopaný zadek, ne já, že jo. Rozešla jsem se po stopách naší laviny, abych ji mohla ještě naposledy obdivovat.

//Tajga

//Loterie 11//

Takové vlky jsem měla ráda. Asi to bude celkem provokatér, nebo někdo jako jistá zdejší rodinka, kdo ví, každopádně se mi líbil. „Oh, opravdu? V čem třeba, jen se nestyď,“ zazubila jsem se na něj hravě. Jen málo věcí jsem měla raději než diskuze, obzvláště pokud se jednalo o nějaké kontroverzní téma. Teda doufala jsem, že to bude něco takového. Jestli na mě vytáhne nějaké poučné kecy, jako měli mí rodiče, beru nohy na ramena.
„Vůbec, někomu se vtírat do přízně fakt nepotřebuju, a ještě se jim tam pak chovat slušně,“ odfrkla jsem si, „Raději bych se jim tam prostě vloupala, šlohlo žrádlo a vypadla. Nebo vysomrovala něco u kamarádů, co tam žijí.“ Jeho plán měl sice taky něco do sebe, ale mě úplně nevyhovoval. I on to nakonec zvládl jinak, takže duh, očividně to nebylo potřeba.
Drcla jsem do něj, jak si dělal srandu ze smrti naší milované laviny. Jak mohl zlehčovat takovou tragédii? „Příště jí uděláme většího sourozence,“ ušklíbla jsem se a přikývla na jeho slova. Nechápala jsem, proč by se tady někdo usazoval. Muselo tu být furt málo kořisti, a i kdyby seběhli do údolí, tahat to pak zpátky? Komu by to chtělo? „Magie ti vždycky nezachrání život. Navíc bych řekla, že je tady jen málo vlků, kteří své magie ovládají dost dobře na to, aby jim k něčemu byly před tunami valícího se sněhu,“ oponovala jsem mu, „Jako asi máš pravdu, mně ale nevadí dělat věci úplně zbytečně.“ Možná to bylo něco, na čem bych mohla zapracovat, jen možná. „Kameny nevypadají tak hezky,“ postěžovala jsem si. Navíc sníh zas napadá nový, kamení nikdo zpátky nenanosí. „No, co podnikneme teď?“ zamávala jsem ocasem a nadšeně si poskočila.

//Loterie 10//

“Tak proto seš tak urostlej!” zazubila jsem se, „To chápu, že musíš žrát víc, aby sis udržel postavu.“ Osobně by mi asi nevyhovovalo tahat všude tolik svalů, ale když tak byl spokojený, tak co. Jestli mu nevyhovovali kamarádi, tak se mu to asi hodilo dvojnásob, že mohl ostatní jednoduše zastrašovat. „Hele, na filozofování mě moc neužije. Pro mě jsou kamarádi prostě vlci, které mám ráda, a které ráda uvidím klidně každý den,“ pokrčila jsem rameny, „Mám i pár kamarádů, kteří by mě klidně strčili z útesu jen tak z rozmaru, ale stejně jsou fajn a mám je ráda.“ Nepotřeboval vědět, že mám ráda prakticky každého, koho potkám, že jo. Kromě ušopleska, té by mi nevadilo se vyhýbat po zbytek života. Ještě štěstí, že Odin byl takhle v pohodě.
Oplatila jsem mu úšklebek. „To jo, ale nemusím tam pak zůstávat. Jsem dost přelétavá,“ mrkla jsem na něj. V jistém smyslu by asi mohlo být žít ve smečce, pořád mít kolem sebe ty samé kamarády, ale přišlo mi, že by to prostě nebylo ono. Navíc to obsahovalo povinnosti, a bez těch jsem se fakt dokázala obejít. Nemluvě o tom, že kdyby se našla nějaká příležitost, jak vlastní smečce něco provést, co by vypadalo jako zábava, neváhala bych a šla bych do toho. To by mi asi jen tak někdo netoleroval.
Nadšeně jsem sledovala naše dílo, i když už pomalu zpomalovalo a lavina se měnila jen v nakupenou vrstvu sněhu u úpatí hory. Bylo to sakra překrásné. Odin se mi sice vysmál, ale stejně souhlasil. „Pff, neurážej ji takhle! Vlčata jsou o ničem,“ strčila jsem do něj, „A budu jí říkat Ava, abys věděl.“ Moc jsem se nad tím jménem nezamýšlela, ale hodilo se k lavině. Bylo krátké a úderné, přesně jako ta naše hromada sněhu. „Kéž by tohle šlo dělat celý rok. Myslím, že tady poblíž v horách žila i jedna smečka, tam by teprve stálo za to na ně shodit lavinu!“ zasmála jsem se a skoro mi bylo líto, že už tam ti vlci nežijí. Sice by si mě pak asi podali, nedokázala jsem si však představit, že bych toho litovala.

//Loterie 9//

Nadšeně jsem se zazubila. V mé hlavě se to přímo rojilo představami epické bitvy ve vzduchu i na zemi. Nevěděla jsem sice, jak dostanu do vzduchu jednooké, na to byl však ještě čas. Možná by se je dalo zvednout pomocí magie vzduchu? Napadlo mě a nebyl to asi úplně marný nápad, i když jsem pochybovala, že by mě to Odin na sobě nechal jen tak zkusit. Možná při našem budoucím zápasu. Nemohla jsem se dočkat, určitě mu nakopu zadek. A když ne, tak to stejně bude sranda.
Měl sice trochu pravdu, co se týče různých vlastností a lovu, no na druhou stranu v mé paměti byla stále živá představa stáda zubrů, co se žene mým směrem. Tam by nám fakt nepomohly ani obrovské svaly. „Když se touláš sám, nepotřebuješ lovit kdoví co,“ pokrčila jsem rameny, „A společnost se vždycky najde. Ještě si tak můžeš udělat i pár kamarádů!“ Mělo to samé výhody, leda by byl Odin ve skrytu duše tak trochu samotářský bručoun, ale to by mě už určitě poslal do háje.
Očividně jsem nebyla jediná, kdo se rozhodl, že bude lepší se toulat než žít někde, kde není vítaný. Naše situace zřejmě byly dost odlišné, no princip byl asi stejný. „Chápu, jsem na tom dost podobně,“ zazubila jsem se. Upřímně jsem takhle byla mnohem spokojenější. Asi bych nedokázala žít ani ve smečce, která by mě vítala s otevřenou náručí a dovolila mi dělat si co chci. Neměla jsem to asi v krvi. Život tuláka sice měl dost nevýhod, ale ta svoboda mi je všechny vynahrazovala více než dostatečně. Navíc jsem pořád potkávala samé zajímavé vlky, což bylo pro mě naprosto ideální.
Měli jsme všechno připravené pro náš ďábelský plán. Odin se rozhodl, že nemá smysl čekat, takže jsme šli rovnou na věc a začali strkat naše koule ze srázu. Byl dost příkrý na to, aby nabraly na rychlosti a kopily na sebe sníh, a jak tak poskakovaly po svahu, nejčerstvější vrstva sněhu to nevydržela, uvolnila se, a začala doprovázet naše výtvory. „Hele! Hele! Funguje to!“ poskakovala jsem vesele a hravě do vlka strčila. Nebyla to sice ta nejpůsobivější, nejrychlejší nebo nejvíc cool lavina, ale byla to moje první, okay? Byla jsem sakra hrdá. „Je to boží, měli bychom ji nějak pojmenovat,“ zahihňala jsem se a vrhla na něj zvědavý pohled.