Gallirea - Příspěvky uživatele

Musela jsem přidat a čapnout vlajku dříve, než mladej vyřeší svůj spor s hlodavcem, to mi bylo jasné. Po očku jsem mrkla směrem k Night, ale ta se furt válela na zemi a prala se s tou černou. To asi daleko nedoběhne, když se takhle válí po zemi! Jsem teď naše jediná naděje, nesmím to pokazit! Povzbuzovala jsem se a opravdu se mi povedlo vlajku pevně stisknout mezi čelisti. Syslům se to očividně nelíbilo, protože mi ji chtěli vzít a zahrabat, ale copak proti mně měli šanci? Vyrvala jsem jim ji z jejich malých praciček a pádila zas zpátky na naši polovinu hřiště, pochopitelně za burácivého jásání publika. Nebo jsem si to aspoň představovala. Pro jistotu jsem to vzala obloukem od místa, kde se rvala ocasatá a Night, kdyby černé vlčici došlo, že já jsem rozhodně zábavnější terč.
Nezůstala jsem však sama příliš dlouho. Vlk už asi musel syslovi nakopat zadek, takže si i všiml, že vlajku má fuč. A konečně jsem mohla taky s někým závodit! Měla jsem náskok, takže to nebylo úplně fér, ale to byla jeho smůla. Měl si raději hrát se mnou a ne s tou přerostlou krysou. Slyšela jsem však, že se opravdu snaží mě dohnat, ale byla jsem rychlejší. Očekávala jsem sice, že rychle mi plány naruší zas nějaký písek nebo zemské vlny, ale právě proto, že jsem očekávala nějaký podobný naschvál, tak na něj třeba budu připravená! Koutkem oka jsem se podívala, jak na tom jsme, co se týče vzdálenosti mezi námi, ale mou pozornost upoutalo, že vlk něco držel v tlamě. Nebyl to sysel, takže jsem mohla jen předpokládat, že to nebyla svačina a spíše to po mně hodlal hodit! Přece mu to ale neulehčím! Začala jsem kličkovat mezi ničím, s každým druhým a třetím krokem jsem udělala mírnou kličku, abych se příliš nezdržovala a zároveň bych mu trochu zkomplikovala míření.

//Spěchá s vlajkou na vlastní území obloukem od Night a Row a semtam kličkuje, aby ji Mitsu netrefil

Můj plán žalostně selhal, jakože totálně. Ocasatá si mě snad ani nevšimla a místo toho se nám snažila zalehnout Night, tak jsem to vzdala a riskla další ohlédnutí se na naši polovinu pole. Tam to taky nevypadalo dvakrát slibně, když se Lilac snažila rvát s vlčicí, která dokonce držela naši vlajku v zubech! Ještě furt! Přesto mi ani neblesklo hlavou, že bych se měla otočit, nebo že bylo tehdy lepší zůstat a pomoct jí. Nakonec to bylo v minulosti a lítost by ničemu nepomohla. Kdepak, bude lepší, když sama pohnu zadkem a dojdu si pro ten modrej cár látky. A vzhledem k tomu, že písek už povolil, neměl by to být problém. Leda by mi to chtěl pokazit mladej. Malinko jsem zpomalila, abych pořádně chytila dech a rozmyslela se, jakou trasu zvolit.
Ale i v tomhle směru se na mě štěstí usmálo a šedého zaměstnali sysli. Dobře ti tak, hraj si s někým, komu vidíš do očí! Ušklíbla jsem se a opět se rozběhla vpřed. Ocasatá se furt válela po Night a šedej měl plné tlapy syslů, dokonce to vypadalo, že si půjdou rozbít tlamičky, takže jsem toho prostě musela využít! Nehleděla jsem na to, že jsem nestíhala ani dýchat, a hnala se k vlajce, kterou se zbytek hlodavců asi snažil zakopat. Zkusila jsem si pomoct i křidélky, ale zjistila jsem, že mě nějak nechtějí poslouchat, zrádci! I když možná si to spletla, viděla modré odznaky a řekla si, že jsem asi v modrém týmu, nebo co. Hloupá křídla. No, takže jsem prostě spoléhala na svou vlastní přirozenou rychlost a důvtip, že se třeba i vyhnu létající hlíně a nenechám se pohryzat ani přerostlými krysami, ani šedivákem, jestli vyřeší sysla rychleji, než se tam dostanu. Bylo to zvláštním způsobem uklidňující, cítit jak mé tlapy narážejí do země, jak mě pálí s každým odrazem svaly, a jak mé plíce ani nestíhají. Prostě boží den.

//Evelyn plnou parou vpřed běží k vlajce s úmyslem ji ukrást, duh, dokud jsou všichni zaměstnaní jinde

Po očku jsem sledovala dění mezi černou vlčicí a naší Night. Vypadalo to, že na zuby nedojde, což bylo výborné! Otevřené rány by Night jen zdržely, tu druhou vlčici asi taky, ale ta se mnou nebyla v týmu, takže o tu jsem se tolik nestarala. Navíc jsem měla vlastních problémů až až. Země pode mnou začala být nějaká měkká a podivná, protože místní půda proti mně očividně něco měla. Rychlým pohledem jsem zjistila, že se země pode mnou mění v písek, a v tom se teda běhalo na nic. Bylo mnohem těžší utíkat, ale stejně jsem to zkusila. Věřila jsem, že budu dost rychlá na to, abych to proměnu předběhla.
Na druhou stranu jsem se taky musela zamyslet. Viděla jsem, jak se Night zas rozběhla k modré vlajce, jenže to by se té černé nemuselo líbit, navíc už ji bude určitě zastavovat ten mladej, a přesilovku Night prostě sama nezvládne. Bylo tedy na mně, abych jí pomohla. „Hej! Ty tam! Ty s tím přerostlým ocasem!“ ječela jsem na celou louku přes burácení syslích tribun, „Podívej se! Čum, jak se tady procházím! Za chvilku taky bud u vlajky a budu nezastavitelná!“ Dále jsem se chlubila bez ohledu na to, že s pískem pod tlapama nebudu tak rychlá, a na to že od vlajky jsem furt byla pořádný kus cesty. Ale když ji sem dostanu, třeba taky uvízne v písku… „Určitě nemáš na to, abys nakopala zadek sobě rovnému, tak to zkoušíš na vlčata! Pojď sem a ukaž se, ty nádhero!“ zkoušela jsem dále. Night už sice nebyla úplně vlče, ale co. Dokonce jsem i udělala ústupek a stočila to trochu směrem k černé, abych jí šla naproti.

//Snaží se prodírat pískem a řve na Rowenu, aby se věnovala jí a nechala Night běžet

Nestíhala jsem pořádně sledovat dění okolo sebe, ale jedno bylo jisté – ti sysli neuměli sedět pět minut na zadku a jen si užívat moment. Na druhou stranu já jim to asi neměla co vyčítat, být naše pozice naopak, taky bych se chtěla přidat do hry a bavit se s ostatními. Malinko jsem se však bála otočit. Jestliže modrým se vlajku snažili podkopat do země, co asi dělali s tou naší… Ale co, kdyžtak si narazím držku. Převrátila jsem očima a ohlédla se, abych zkontrolovala situaci na naší půlce pole. Ta hnědá vlčice, co k nám proklouzla, a se kterou se měla vypořádat Lilac, naháněla bandu syslů s naší vlajkou. A Lilac jakbysmet. Očividně sysli aspoň byli fér v tom, že nesabotovali jen jednu skupinu. Na moment jsem zpomalila, abych zvážila své možnosti. Vypořádat se jak s vlčicí, tak se sysly by mohlo být docela dost práce. Na druhou stranu na Night čekali dva kolegové té hnědé, což neměla prostě šanci zvládnout sama, navíc já beztak byla toho názoru, že nejlepší obrana je útok, takže jsem se dále snažila přes všechny překážky dostat na cizí území. Ta spící vlčice, teď už ne, se asi vydala zastavit Night, takže jsem hned měla o důvod víc pohnout zadkem! Je lepší způsob, jak strávit den? Ušklíbla jsem se a spokojeně běžela dál vpřed. Nehodlala jsem se však motat do sporu mezi Night a tou druhou, naopak jsem doufala, že třeba nějak proklouznu kolem a třeba i kolem toho mládence.

//Eve se dále snaží dostat k modrým a oběhnout přitom Night a Rowenu

Ta mladá byla nějaká rychlá! Malinko mě z toho píchlo u srdíčka, jen maličko. Stárnu. Nikdy bych si nepomyslela, že si něco takového pomyslím tak rychle. No naštěstí, i když ne tak úplně, se mladá srazila s tou vlčicí, co se s ní předtím asi bavila, takže ji to zpomalilo a já chtěla využít té šance, jenže země se začala divně vlnit. Úplně jako moře, akorát suché. Na tváři se mi roztáhl široký úsměv a nahlas jsem se zasmála. Sice bylo těžké na vlnách udržet rovnováhu, ale byla to sranda! Byly malé, velké, úplně fakt jako moře! Nevěděla jsem, čí je to práce, ale nejraději bych mu z celého srdce poděkovala.
Přitom jsem však nezapomínala na svůj cíl, takže jsem běžela tak rovně, jak to jen šlo. Menší vlny jsem přeskakovala, kdežto na ty větší jsem skákala a odrážela se z jejich vršků, a jindy jsem se jimi zas nechala zvednout, abych se rozběhla dolů a nabrala z kopce rychlost a dostala se ke svému cíli dříve. Nemohla jsem v tom přece Night nechat samotnou! Z vrcholů vln jsem občas zahlédla naše soupeře, kteří tam na nás zatím čekali dva. Asi se bojí Lilac. Ušklíbla jsem se, a jako sakra měli proč! Vždyť přežila vlastní smrt, tak ještě aby si neporadila se dvěma trapáky, co nám chtějí sebrat vlajku. Bacha na cestu! Připomněla jsem si a tak tak se sebrala, než jsem stihla ztratit půdu pod tlapkama, jak se na mě přivalila další vlna. Musela jsem pospíchat, už jsem toužila držet vlajku v zubech a pořádně jim to natřít! Přidala jsem tempo a se smíchem se proplétala vlnami.

//Skáče přes a na vlny jak blbeček a dál míří k modrým

No vida, jaké jsem měla štěstí! Přidala se k nám ještě jedna vlčice, a zrovna to byla ta, kterou jsem hledala! Nadšeně jsem začala vrtět ocasem. Dost vyrostla, a očividně byla živá a zřejmě zdravá. „Lilac! Jsem ráda, že tě vidím!“ usmála jsem se na ni, ovšem na pokec nebyl čas. Sysel začal pištět jak pominutý a mávat vlajkama ze strany na stranu. Nějakým zázrakem jsem chápala, co nám říká, a nadšeně poskakovala na místě. Koukala jsem se na ostatní, kteří to asi měli stejně, byť nevypadali zas tak nadšeně a uchváceně syslovými magickými schopnostmi.
Shodou náhod jsem se ocitla na stejné půlce louky jako Lilac, tak jsem jejím směrem poslala spiklenecké mrknutí. Přidala se k nám i ta šedá vlčice, co musela být taky ještě dost mladá, Night, a oproti nám stáli samí cizinci. Snad nebudou fňukat, až jim nakopeme zadky! Zazubila jsem se, a než jsem se pořádně nadála, hra začala. Lilac se rozhodla bránit vlajku vlastním tělem. „Jdeme na to!“ zavolala jsem se smíchem a přidala se k Night, která se rozhodla, že nejlepší obrana je útok. Ještě aby ne! Naproti nám běžela ta další vlčice zbarvená v hnědých tónech. Chvilku jsem zaváhala, jestli ji nezkusit sejmout až bude blíž, ale nakonec jsem se rozhodla prostě běžet dál a vyhýbat se nepřátelům. Night má mladé nohy a já taky, určitě budeme rychlejší. Stačilo dávat pozor na ostatní a prokličkovat kolem nich. Sledovala jsem toho šedivého, který se zřejmě rozhodl bránit jejich vlajku, a také na ocasaté, o které jsem si nebyla jistá, co udělá. Tak či tak jsem spoléhala, že budu rychlejší a obratnější a proklouznu jim. Kdyžtak to vezmu skluzem po zemi, to určitě nebudou čekat!

//Evelyn běží k modrému poli a kličkuje mezi kýmkoli, kdo by jí mohl pokusit zabránit vstoupit nebo dostat k vlajce

//Mahtaë jih

Čím víc jsem se blížila louce, tím víc jsem si byla jistá, že to bušení není jen v mých uších. Což bylo bezva! Rozhodně se mnohem raději vydám za divným zvukem slibujícím nějaké dobrodružství, než abych čelila možnosti, že moje kamarádka je po smrti. Ne-e, rozhodně hlasuju pro divný zvuk. Navíc i kdyby se ukázalo, že o nic nešlo, potřebovala jsem ty květiny. To však snad nehrozilo. Už dlouho se mi tady nestalo nic nadpřirozeného, tak byl nejvyšší čas. A vzhledem k tomu, že byl takový krásný, nevýrazný den, proč by se nemohlo něco přihodit? Vítr ke mně přivál pár dalších pachů, takže asi taky slyšeli ten zvuk a přišli!
Hned jsem měla lepší náladu, když jsem mohla tušit nějakou zábavu – a vida, měla jsem pravdu! Na louce kousek dál asi cosi leželo, protože se kolem toho motaly dvě vlčice. Opodál polehávala další, a té to bylo celé dost jedno. Prošla jsem kolem ní a rovnou se vetřela mezi tu hnědou a šedou. Koukal na mě nějaký sysel nebo co, co měl barevné tečky pod očima. „Hustý! Ovládáš magie?“ vyhrkla jsem na něj hned a zamávala ocasem. Vypadal dobře živený, z takového by nebyl vůbec marný oběd, ale riskovat utopení, nebo že mi zapálí ocásek? Ne díky. Každopádně to bylo zajímavé. O to víc, že jsem měla tolik společnosti. „A ahoj vy dvě! Zjistily jste od něj už něco? Jo a jsem Evelyn!“ představila jsem se rychle, aby to nevypadalo, že si všímám jen sysla. Střihla jsem ouškem a rozhlídla se, jestli se přidá ještě někdo, nebo jsme tady už všichni vyvolení.

//Mušličková pláž (přes Ústí)

Mrzelo mě, že neuvidím, jak a jestli vůbec si Stín poradí s krabem, ale stejně bych si to neužila, ani kdybych tam zůstala. Bylo to zvláštní. Věděla jsem přece, že vlci se umí oživit, tak proč jsem se bála? O šedého jsem se bát nemohla, když jsem ani nevěděla, že se mu něco stalo – a beztak bych to ani nezjistila, když se pomalu s nikým nebavil. Třeba jsem si to vynahrazovala na Lilac? To sotva. Zavrtěla jsem hlavou a zastavila se na chvilku u řeky, abych se napila a urovnala myšlenky. Fakt se mi chtělo otravovat u ní ve smečce? Nechtělo, ale jiný zdroj informací jsem neměla. Možná bych se tam prostě neměla ukázat jen tak. Jestli se Lilac opravdu něco stalo a je nenávratně pryč, bylo by dobré přinést aspoň květiny nebo tak. Rovnou bych si mohla i já nějaké nachystat, aby v záhrobí věděla, že na ni myslím. Stále jsem však věřila, že je nebo bude v pohodě. Byla silná, a já si ji přála vidět plně dorostlou a zeptat se jí, jestli jí plán zdrhnutí od smečky vyšel. Možná bychom spolu mohly jít na lov, když mi to se Stínem nevyšlo!
Rozhodnutá najít květiny, které bych mohla v nejhorším darovat smečce, a hlavně neztrácet naději, jsem se opět dala do pohyby. Tušila jsem, že by tady poblíž měla být louka a na loukách už by třeba mohlo pomalu rozkvétat kvítí. Musela jsem v to doufat. Museli si vybrat tak blbou dobu na smrt. Převrátila jsem očima a přidala téměř nedobrovolně do kroku. Asi jsem z toho všeho byla nejistější, než jsem si uvědomovala. Nelíbilo se mi to. V uších mu divně hučelo, skoro jako by to ani nebylo v mých uších. Jak jsem se přibližovala v louce, bylo to silnější. Že by se tam něco dělo? Zazubila jsem se. Pořádnému rozptýlení od vážných problémů nikdy neodolám.

//Západní louky

Předpokládala jsem, že Stína musí tlapa pořádně bolet, takže jsem neváhala a začala hledat nějaký kámen, o který by s ním mohl praštit. „Dej mi moment,“ mrkla jsem na něj a hopkavými kroky sháněla po pláži nějakého dobrovolníka. Bylo to těžší, než jsem čekala, ale to asi proto, že mi mysl pořád utíkala někam jinam. Ono se ukázalo, že hledat velký a silný kámen je o dost víc komplikované, když u toho jeden myslí na to, jak pod obrovským balvanem skončila jeho kamarádka. To si Lilac fakt nezasloužila. Ne, že by si to zasloužil kdokoli jiný. Ani Stín si podle mě nezasloužil umřít, ani Norox a jeho rodina, i když ti se dle všeho těšili velmi dobrému zdraví. Na druhou stranu pokud bych se já chtěla živit vlky, tak bych opravdu chtěla aspoň jednou umřít, abych lépe rozuměla tomu, co dělám. No to byla moje volba, oni se na to asi dívali jinak.
Nakonec jsem fakt našla šutrák, co vypadal dost slibně a vešel se mi do tlamy. Čapla jsem ho a spěchala ke Stínovi. Mohla jsem jen doufat, že se zatím s krabem nevypořádal sám, nebo že s ním naopak nezatočil ten krab. I když by to byla zajímavá podívaná vidět Stína rozstříhaného na kousíčky krabem. Ušklíbla jsem se a zavrtěla hlavou. To se přece nedělá, zrovna se mi vrátil. Položila jsem kámen před něj a nadšeně čekala. Asi tak dvě vteřiny, než mi žaludek udělal menší kotrmelec a rozhodně ne nadšením nebo hlady. „Hele, Stíne… asi si budeš muset poradit sám. Prostě s ním třískni o kamen, odlam mu nožičky a zkus ho vysát. Já to asi nedám, furt přemýšlím nad Lilac,“ přiznala jsem trochu tišeji, snad abych to neslyšela ani já. Ale co, on se mi taky svěřil, tak já jemu můžu taky. Pro moje ego to stejně nebyla taková rána. „Zajdu ji zkontrolovat, tak na sebe dávej pozor, jo? Jinak si pro tebe na onen svět dojdu!“ pohrozila jsem mu a s úsměvem se rozloučila a rozběhla pryč směrem k smečce své kamarádky.

//Mahtaë jih (přes Ústí)

To zní přesně jako něco, co by řekl někdo, komu se nedaří naťuknout si mladší vlčici. Ušklíbla jsem se, ale musela jsem to přehodnotit, když zmínil, že ho nezajímají ani starší vlčice. „Tak nějakého vlka no,“ pokrčila jsem rameny, „A je spousta druhů vlků, někomu se třeba líbí i přestárlí vlci. Všechny ty životní zkušenosti a tohle celé – fakt!“ Stárl, všichni jsme stárli, tak se mu taková informace bude určitě hodit, aby si udržel nějakou úroveň sebevědomí. Vlk jako on by klidně mohl jít na dračku, kdyby jen trochu chtěl.
A jaký byl najednou chytrý! „Jasně, že je duše skutečná, jinak bys tady nebyl, ne?“ řekla jsem, jako by to bylo naprosto jasné. Nakonec jak jinak by se asi po smrti vrátil. Umřelo jeho tělo, ale něco jiného asi ne, a co by to jiné bylo než právě duše. „Ale bylo by cool, kdyby se tak dala krást magie! Prostě, ani bys ho nemusel sežrat celého, ale třeba bych ji ukousla kus nohy, a ovládala bych malililinko myšlenky, nebo bys mi ty ukousl ucho a uměl bys přivolat mraky!“ spekulovala jsem nadšeně. Nakonec by vzájemný kanibalismus nemusel být až tak špatný. Jen Stín se k tomu nějak neměl, minimálně ne od smečky – což bylo pochopitelné. „Wow, cos jim tak hrozného provedl?“ podivila jsem se. Nedokázala jsem si představit, jak by Stín vyvedl něco až tak hrozného, aby se na něj sesypala celá smečka. Možná měl víc temných stránek, než jsem očekávala. Nebo to byla chyba smečky? Potom by dávalo smysl, že by Lilac nechtěla žít v takovém prostředí. Sakra, já se tam asi fakt budu muset stavit.
Nechtěla jsem se sice úplně ukazovat na území smečky, která dle všeho nebyla úplně vstřícná vůči cizincům – leda že by Stín kecal a fakt by jim tam něco udělal, ale bála jsem se o svou kamarádku, tak co jsem mohla dělat? Furt se mi to v hlavě bilo, že jsem si většího vlka přestala na moment všímat, a zrovna to byl ten moment kdy se nechal poštípat korýšem. Hlupák. Vyprskla jsem smíchy, když jsem ho viděla. Vypadal trochu jako zmatené štěně, jak mu krab visel z tlapy. „No, jo, ale nikdy jsem to nezkoušela,“ přiznala jsem a přistoupila blíž, ne však dost blízko na to, aby mě mohl taky štípnout. Snažila jsem se vzpomenout, jak ho jedla jiná zvířata, co jsem viděla. „Myslím, že ho musíme rozporcovat – když mu urveme nohy a tak, tak se z nich dá vysát maso? Něco takového? Možná bychom s ním měli nejdříve klepnout o šutru, aby chcípl,“ odhadovala jsem a usmála se na Stína, „Máš se mnou samé lepší zážitky, co?“ Byla jsem na sebe hrdá, sice jsem mu neukázala racky, ale když to klapne podle plánu, naučím ho něco zajímavějšího.

Pobavilo ho to! Ocásek se mi rozkmital prakticky rychlostí blesku, byť se Stín smál tomu, jak nemožně vypadám. No tak co, on vypadal úplně stejně, jen o tom ještě nevěděl. Přesně jak jsem očekávala, nepřišlo mu to tak vtipné, jen se sám viděl. „Zkrášlila jsem tě!“ zahihňala jsem se, „Teď vypadáš mnohem chytřeji a spousta mladých vlčic jede po starších vlcích, určitě teď nebudeš mít problém si nějakou naťuknout!“ Bylo těžké mluvit a zadržovat u toho smích, ale co já nezvládnu. A taky by mi mohl poděkovat, vypadal teď k světu jak nikdy.
Nemohla jsem nechat iluzi existovat věčně, takže nám bradky bohužel zase odpadly. Napadlo mě, že bych na nás mohla odzkoušet jiné jeho návrhy, ale nakonec jsem to zavrhla. Břicho mě ze smíchu bolelo už dost. „Nemám problém, jen jsem zvědavá,“ pokrčila jsem rameny. Byla to příležitost, jakou by měl jeden mít jen jednou za život, jak jsem mohla potlačit zvědavost? „Hele, když někoho sníš, tak z něj dostaneš živiny, sílu a tak, že? Myslíš, že když takhle někdo jí vlky, mohli by ho začít ovládat? Jakože kdyby takhle druhého vlka sežrat nějaký slabší jedinec, ne Norox a spol,“ přemýšlela jsem nahlas. Mělo mě to napadnout dřív a měla jsem se ho zeptat. I když jeho rodina už asi bude mít vyvinutou odolnost proti takovým věcem.
Co nového se ještě nedozvím! Stín umřel, ožil, Lilac umřela, ožila… snad… nejistě jsem polkla a jen možná zakopla o neexistující šutr na pláži. No a šedivý měl nějaký problém s někým z té smečky. „Oooh! Povídej, přeháněl,“ zazubila jsem se zvědavě, „To by mě nenapadlo, že si dokážeš udělat nepřítele, kterého by ses bál znova potkat.“ Trochu jsem ho provokovala, jen trochu. Třeba pak půjde se mnou. Rozhodně jsem tam chtěla zajít a zkontrolovat situaci, ale nějak jsem do toho nechtěla sama, byť by to bylo rychlejší než tahat sebou plížícího se Stína. Začínám z toho být nějaká měkká. Odfrkla jsem si téměř pohoršeně. Nějak mi to prostě vrtalo hlavou, co s mladou vlčicí je. Tak moc, že jsem úplně zapomínala, co jsme sem přišli dělat. „Huh? Jo, jasně, že tam něco žije,“ převrátila jsem očima na Stínův dotaz, „Žije tam spousta ryb, vodní ptáci – jo a vidíš, žádní racci tady nejsou! – a spousta jiných potvor.“ Byl by vůbec dobrý nápad sníst nějakou chcíplou rybu, kdybychom ji našli na souši? Asi jo, pokud by nesmrděla – hlad je nejlepší kuchař a tohle všechno. „Jo a občas jsou tu i takové malé tvrdé potvory, co vypadají jako raci, ale kulatější! Krabi! Tak, krabi to jsou! Ty bychom mohli taky sníst… nějak,“ zavrtěla jsem ocasem a začala s každým krokem nakopávat písek, abych třeba nějakého korýše vyplašila, byť jsem neměla páru, jak bychom se z nich najedli.

//Ústí

Jak jsem čekala. Mohla jsem nad jeho rozhodnutím jen s úsměvem zavrtět hlavou. Neměli jsme spolu už nějak moc tajemství – celá dvě! Přesně o dvě více než bych kdy čekala. Třeba mi Stín pomalinku fakt začínal věřit. Měla jsem z toho radost, ale raději jsem o tom pomlčela, byť to nemělo smysl. Veškerá jeho důvěra se stejně vypaří, jen co mu ukážu svůj geniální plán. Jen jsme došli téměř k moři, kde bylo vody dostatek pro naši potřebu, se Stín zase zeptal, co jsem plánovala. No a proč mu to rovnou neukázat. Ten obraz byl v mé hlavě jasný, promyšlený do posledního chloupku. Nebyl tedy vůbec problém zapojit do toho trochu magie a přičarovat nám oběma kozí bradku. Možná zbytečně dlouhou, ale o to vtipnější. Jen trochu poblikávaly, než jsem se přestala hystericky smát při pohledu na Stína. Bylo to perfektní! Snad jen kromě toho, že jsem se neviděla, ale to se dalo vyřešit. „Pojď- pojď sem-“ vypotila jsem ze sebe skrze záchvaty smíchu a snažila se ho přivolat k sobě k okraji moře, kde se na mě z temné vody koukal můj obraz s úctyhodnou bradkou.
Nechala jsem nám je ještě chvíli, aby si to Stín mohl užít – a hlavně já, a případně aby stihl dojít k moři a sám sebou se pokochat, a potom se žalostně rozplynuly. Asi jako moje naděje, že mě můj kamarád kdy bude považovat za dobrou svačinku. Nevadí. „Stává se ti často, že tě jídlo zlobí v žaludku? To zní spíše jako že ty máš problém, já bych se jako mrtvá už určitě nehýbala,“ poznamenala jsem, trochu zklamaně. Fakt bych chtěla, abych nějak zvládla být dále akční i po smrti, ale tak to asi nefungovalo. Ptát jsem se Stína nehodlala, už tak měl hlad, nepotřebovala jsem, aby fakt začal zvracet i ty poslední zbytky.
Dobře, pravda, Stín tam asi byl klidný. Tak jak se to tak pokazilo? Možná byl ten ostrov nějak začarovaný. O důvod víc jít to tam prozkoumat. Teda až chytnu další kru jeho směrem. „Balvany, zombíci, bobři… fakt jste se tam nenudili,“ zamrmlala jsem. Musel to být na nic konec – nebo naopak ten nejlepší, to pak jeden asi ani moc necítí, jen najednou není. Doufala jsem v to druhé, Lilac si to zasloužila. Stejně jako si zasloužila žít, tím pádem by rozhodně měla být naživu. Truchlit jsem mohla kdykoli, naději bylo mnohem jednodušší si udržet, dokud jsem neznala pravdu. Proto mě překvapila Stínova reakce? „Copak, bojíš se o mě?“ ušklíbla jsem se. Humor byl dobrý, humor fungoval. Lilac bude v pořádku, a i kdyby ne, já na tom nic nezměním. „Třeba by ti to šlo lépe než myslíš,“ pokrčila jsem rameny. Ale vážně, proč by se se mnou nechtěl tam jít podívat? Kdyby tam byla i samotná vlčice, o kterou jsem se bála, tak by nám třeba mohla nabídnout i trochu jídla. Zatím jsme se po něm však museli dívat sami. „Sotva jsem sem došli, pojď porozhlédneme se tu,“ zavrtěla jsem nad ním hlavou a vesele ťapkala dále. Chtěla jsem si to tady užít, hned mi to zvedlo náladu. Žádní racci. Všimla jsem si náhle. Nebe bylo prázdné bez těch otravných ptáků, takže Stína asi chytřejšího neudělám.

//Hlásím Eve s obratností

//Kamenný mys

Zahihňala jsem se tomu, jak se Stín bránil svému novému postavení. Nechápala jsem, co by na tom bylo špatného. Vždyť by jím klidně mohl být a ani by o tom nevěděl, kdybych mu to neřekla. Nebo to jenom nechtěl vědět? Musel přemýšlet na úplně jiné úrovni než já, nebo možná jiným jazykem. „Já jsem doporučením vždycky otevřená, ale nic to nezmění,“ ujistila jsem ho spokojeně. Třeba jenom nechtěl, aby se ostatní dozvěděli, že to můj nejlepší kamarád? Šlo mu o tohle? „Ale jestli chceš, tak to nikomu jinému neřeknu,“ slíbila jsem mu, a fakt jsem hodlala ten slib dodržet. Poslední, co jsem potřebovala, bylo, abych se někde prokecla a Stín ve mně ztratil veškerou důvěru. Tu vlastně možná ztratí jen mu ukážu, co mám v plánu. „No přece jako zrcadlo,“ usmála jsem se na něj jako andílek. Nepotřeboval přece znát všechny detaily.
„Hej! To nevíš, třeba bych byla nejlepší jídlo, cos kdy měl,“ bránila jsem se, protože jak se opovažuje? Není jediný důvod, proč bych neměla být fajn oběd. Sice není ani žádný důvod proč jo, ale to nebylo podstatné. A mimo to, i kdyby ho z toho bolelo břicho, tak by se nažral a přežil, to nebylo špatné. To skoro zní, jako bych se chtěla nechat sežrat. Zavrtěla jsem nad sebou hlavu, i když na druhou stranu něco na tom bylo. Zajímalo by mě, jak teda fakt chutnám, a rovnou bych i zjistila, co na vlky čeká na druhé straně. Škoda, že jsem měla tak ráda život. „Dobře, dobře, tak doufej, že tam něco najdeme vyplaveného,“ převrátila jsem očima. Občas uměl být fakt nudný.
Stín mi toho k mým úvahám moc neřekl, a vlastně vypadal dost bídně. Asi si budu muset zvyknout, že kolem něj budu s tímhle tématem být opatrnější, což bude docela oříšek. Nebo mu třeba pomůže, když o tom budu mluvit. Zvykne si na to a tohle všechno. Místo odpovědi přesunul pozornost na Lilac. Nemá vkus, pfff… Zavrtěla jsem hlavou. Lilac byla moc hezká, i když jí ještě chybělo pár centimetrů k dospělosti, takže teď byla určitě přímo nádherná. Neznat Stína přímo, tak bych si říkala, jestli nepatřil k poloslepému gangu. To ale nebylo důležité, protože ta důležitá informace přišla na samém konci jeho povídání.
Vrátí? Jakože… Oh. Chvíli mi to trvalo, ale pak mi to došlo. „Sakra, to jste tam nemohli prostě být chvilku v klidu?“ mlaskla jsem nespokojeně. To už byli minimálně tři mrtví, což bylo… dost, vzhledem k tomu, že jsem věděla o čtyřech vlcích, co tam byli. Nicméně i na mě trochu dolehlo vědomí, že Lilac umřela. Stáhl se mi z toho prázdný žaludek a nálada opadla. Je to dobrodruh jako já, bude v pohodě. Jestli se z toho dostal Stín, tak ona určitě taky. Otázkou zůstávalo, v jakém stavu se vrátila. „Určitě se vrátí. Ty ses vrátil, ten vlk, co zabil Norox taky, a ona je mladá, silná, a chtěla žít,“ pokrčila jsem rameny. Nerada jsem to uznávala, a už vůbec jsem to nehodlala říct jemu, ale bála jsem se o ni, aspoň trošičku. „Ale jestli mi nevěříš, můžeme se zajít o tom přesvědčit! Lilac žila ve smečce kousek od toho velkého jezera,“ povyskočila jsem a zavrtěla ocasem. Říkala sice, že by se chtěla toulat až vyroste, ale určitě měla ve smečce kamarády, kteří by o ní něco věděli. Možná jsem se na tu myšlenku upnula trochu moc, jenže jsem byla z představy, že moje kamarádka je mrtvá, byla celá nesvá. Lépe na to nemyslet. Nic nebylo potvrzené, a zatím se všichni mrtví, o kterých jsem věděla, vrátili. Lilac taky, vždyť měla celý život před sebou. Prostě ji zajdu najít, beztak jsem slíbila, že spolu něco podnikneme. „A když tam nebude, tak mě aspoň budeš moct utěšovat,“ mrkla jsem na Stína. On by určitě byl super morální podpora.

//Mušličková pláž

//Zašívárna

Že já se nedivím. Ušklíbla jsem se a podívala se na něj stylem, který jasně prozrazoval mé pobavení. Byla jsem v nějaké extra dobré náladě. Teda to jsem byla vždycky, když jsem potkala nějakého kamaráda, se kterým jsem se dlouho neviděla, ale stejně. Ocasem bych metala ze strany na stranu, nebýt toho, že chodba mého úkrytu byla dost úzká a spíše bych si ho tady o něco přerazila. Bezpochyby by to Stína pobavilo, no asi jsem se zase nepotřebovala tolik obětovat. Nebo? Nakonec byl teď nějaký milý a ochotný, skoro jsem začala podezřívat, že s ním ta smrt fakt otřásla. „To bys pro mě udělal? To abych tě povýšila na post nejlepšího kamaráda!“ zazubila jsem se a skoro do něj drcla, včas jsem se však zastavila. Byla s ním i sranda! Co se to s ním stalo? „Myslíš? Hele, zkusíme to, dobře? Jen musíme najít nějakou vodu,“ poskočila jsem si a zhluboka se nadechla čerstvého mořského vzduchu. Konečně jsme byli venku a bylo tady krásně. Vlny se vlnily na horizontu, moře se táhlo široko daleko, prostě paráda.
Stín očividně myslel jen na svůj prázdný žaludek. „Musíš fakt hladovět. To abych byla ráda, žes nesežral mě,“ popíchla jsem ho, „Ale poklad bychom třeba mohli s někým vyměnit za jeho kořist.“ Navrhla jsem, ačkoli upřímně bych se s ním asi nechtěla rozloučit. Možná bych ho prostě přijala jako úplatek, abych mu něco ulovila. Mezitím jsem zjišťovala více o jeho kumpánech na ostrově. Zatím tam teda byl on, Norox, a nějak dědula. Zajímavá kombinace. Nevěděla jsem, proč zrovna oni měli takovou příležitost, ale přála jsem jim to. Aspoň ty hezké části. „Myslíš, že se taky vrátí? Třeba je ta nabídka druhé šance nějak časově omezená,“ přemýšlela jsem nahlas. Ne že bych si myslela, že staří vlci si život nezaslouží, to vůbec, ale kdo ví, jestli ten názor sdílí i kterákoli moc měla tohle na starosti. „Myslíš, že to má na povel Smrt nebo Život? Doufám, že Život, pak bych mohla rozcupovat Noroxe, a on by byl hrozně otrávený, že to musí řešit s ním,“ zazubila jsem se, než mi došlo před kým jsem to mluvila, „Teda… promiň.“ Omluvně jsem na moment sklopila uši a dopřála mu celé dvě vteřiny ticha. „Jo! Lilac, taková šedo-černo-bílá, moc hezká,“ popsala jsem ji trochu pro jistotu, „Potkala jsem ji, když byla skoro ještě vlče! Styx ji chtěla sežrat, ale statečně jsem ji bránila.“ Trochu jsem to zdramatizovala, ale hej, když uvidí, že jsem důvěryhodná, třeba se na ten kouzelný ostrov vypraví se mnou.

//Ústí