Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Děkuju za super akci A za nalezení 19 králíků si poprosím...

38 drahokamů
38 oblázků
+ 1 křišťál za teorie ^^

Nahozeno včetně +5 oblázků za první místo.

Její vyprávění mě trochu zhrozilo. Neběhá? Nemůže se dlouho toulat? Ta chudinka si toho v životě fakt moc neužila. Jako jasně, měla point v tom, že pokud to nezažila, tak jí to ani nechybí, ale stejně. Najednou jsem k ní cítila mnohem větší soucit – a taky mírnou podrážděnost, že toho jednorožce fakt neochutnám, protože sama ho neulovím. Naštěstí mi to náladu moc nekazilo, jak by mohlo, když jsem měla hlavu plnou plánů a představ! „Hele, ale kdyby se našel někdo, kdo by ti pomáhal, tak by to třeba šlo! Počkáme si na lepší počasí a vyrazíme na výpravu! Všechno ti tu ukážu!“ poskočila jsem nadšeně na místě a zazubila se na ni, „Běhat tě teda nutit nebudu, ale bylo by to super, nemyslíš?“ Ocásek mi nadšeně kmital za zádí a v očích zářily hvězdičky. A po cestě bychom třeba mohly i nabrat další kamarády a prostě jen tak putovat a bavit se! Nebo zůstat jen samy dvě a dělat problémy. To by vlastně mohlo být docela snadné, když jsme i uvažovaly podobně. „Neměla bys zrovna ty být s magií opatrná? Když jsi taky slabý kus a všechno?“ popíchla jsem ji hravě.
Velmi ochotně jsem se účastnila jejího tulení. Tak to vypadá, že přes zimu bych nemusela mrznout. Ještěže jsme na sebe narazily. „Musím se o svou rukojmí starat, ne?“ ušklíbla jsem se. „Ještě ne, ale určitě to nebude tak těžké,“ pokrčila jsem rameny, „A i kdyby, tak jim aspoň taky znepříjemníme život, ať netrpíme samy.“ Důležité je udržovat rovnováhu utrpení.
Mého malého smolaře se smůla fakt držela na každém kroku. Zřejmě to však bylo mnohem horší, než jsem předpokládala. „Cože?“ vytřeštila jsem oči, „No… to určitě přejde. Dej tomu chvilku a čich se ti vrátí.“ Stejně ho tak úplně nepotřebovala, ne? Pokud neběhá, tak asi ani neloví, takže v tomhle ohledu by to mělo být v pohodě. Jo? A mršiny najde jak? Dobře dobře, mohlo by to být fakt špatný, ale tak… bude to v pohodě. A i když ne, tak jo. Třeba se aspoň brzy zbavíme blech. „Hele, jestli tam nebudou, tak najdeme i horší věci, co na ně hodit,“ odfrkla jsem si a švihla ocasem. Chudák Dipsi vypadala fakt zkroušeně. Něžně jsem se o ni otřela a usmála se na ni. „No, no, to jen dokazuje, že seš fakt skvělá,“ mrkla jsem na ni povzbudivě, „A než se ti ten čich vrátí, tak se o tebe postarám, ok?“ Slíbila jsem bez toho, abych se nad tím více zamyslela, protože ráda riskuju a tak, že jo. Stejně na ten slib brzy zapomeneme a třeba ji to pro teď uklidní.

//Zarostlý les (přes Kopce Tary)

Alfredo: Někdo už ho konečně pusťte pod sukni, vždyť je cute.
Flynn: Malej himbo, to repší dítě, které vyroste v Norriho juniora.
Lilac: Lovec pokladů se zářnou budoucností, zaslouží si pozornost a lásku.
Marion: Ušoplesk s dlouhým vedením, ale i tak ji máme rádi.
Pippa: Možná působí sakra tvrdě, ale to jste ještě nepotkali Liu.
Shao: Rád by měl harém, ale naráží na samé (polo)gay vlčice.
Sunstorm: Členka Ragaru, která se bude do smrti obloukem vyhýbat Asgaaru.
Wizku: Zaslouží si obejmout a hezkou budoucnost, nepoddávej se ✨ depresi ✨ kiddo.

pls don't judge

Chumelí se, chumelí
Skočme všichni pod jmelí
Vánoce jsou svátky lásky
Nehleďme tak na závazky

Pod mašlí hle spoustu sličných dam
Dipsi, Baghý, Derian
Santa přines i statné vlky
Nori, Rigel, Newlin, Aki

Nesmí chybět likér vaječný
To bude teprv večer báječný
U stromku se zahříváme
Koledy si zazpíváme

Ježíšek se potají přikradl
Dárečky pod stromeček nakladl
Radost zdobí tváře všech
Kdo nic nemá, ten má pech

Určitě to dělá naschvál – a vadí ti to snad? Přemítala jsem nad jejím rozkošným chováním. Takhle byla fakt k sežrání. Přitiskla jsem se k ní ještě o malinko těsněji. Hned mi bylo lépe a mnohem tepleji. „Zdá se, že můj maskot je ale dost nevymazlený,“ zavrněla jsem a obtočila kolem ní i ocásek, který se sem tam zavrtěl. Ještě i budu ráda, že jsem ty blechy dostala. V životě bych nevěřila, že k něčemu takovému dojde, ale hej, vlk míní… Hlavně, že se budu moct všem chlubit, jak jsem viděla – a možná ulovila – jednorožce.
„Nenapínej mě moc dlouho, nejsem zrovna trpělivá,“ poškádlila jsem ji. Zajímalo mě, co má vymyšleného. Pokud byla takhle kreativní s tím, jak získávala pitnou vodu, nemohla jsem se dočkat, co zvládne provést s vlastním tělem. Ale žerty stranou, opravdu mě zaskočilo, jak moc nad tím hrabáním děr přemýšlela a měla to všechno promyšlené. Ještě aby ne po letech praxe. To není jak já. Koutky mi trochu ucukly. „Ty fakt nejseš jen hezká tvářička,“ zazubila jsem se. Teda ne, že bych si to kdy myslela, no někoho by to k tomu asi mohlo svádět. „Neomezuje tě to? Já bych asi nezvládla furt jen trčet na jednom místě,“ přiznala jsem zamyšleně a pak trochu poskočila, „Hele! Kdybys ovládala počasí, mohla by sis udělat malý mráček a prostě si nechat napršet přímo do tlamy!“ Nadšeně jsem zavrtěla ocasem. Nebyla jsem si sice jistá, že by to fakt šlo, ale hned jsem věděla, co bude první, co se svou magií zkusím udělat – teda jestli už Smrt splnila svou část dohody, konečně. Soudě dle mých nových výrůstků asi jo, takže už bylo jasné, co bude můj další plán jakmile vyřešíme blechy.
Soucitně jsem ji olízla, když vzpomínala na své osamělé, bídné zimy. Kdo z nás si tím neprošel, že jo. Já měla jediné štěstí, že jsem byla spokojená, dokud jsem dýchala a mohla se toulat kolem. A nebála se drze krást ostatním jídlo, heh. „Tak to je nejvyšší čas to napravit!“ usmála jsem se na ni, „Ráda ti pomůžu s hledáním, mám to tu docela prolezlé a ráda se podívám i na nová místa. Dokonce by se nám v týmu mohlo i podařit okrást nějakou smečku o kus žvance.“ Můj ocas už ji ani tolik neobjímal, jak kmital sem a tam. Tolik jsem se těšila na všechna ta dobrodružství, co by mohla tahle zima přinést – s Dipsi nebo bez, i když soudě dle jejího pohledu spíše s.
A najednou mě musela opustit a jít jednat z kouzelným koněm. Sledovala jsem ho stejně podezřívavě – ne hladově, vůbec ne hladově – jako on mě a odolávala pokušení na něj vypláznout jazyk. Dipsi to zvládala rozhodně lépe, než bych to kdy zvládla já. Není to moje chyba, že jsou tyhle mýtická stvoření vždycky tak namyšlená. Švihla jsem ocasem a podrbala se za uchem. Skoro jsem tak přišla o scénu, co následovala. Fakt jsem se držela a snažila se nevyprsknout smíchy, trochu mi to ale uklouzlo. Jen co potvora zmizela, jsem se širokým úsměvem a sem tam trhancem smíchu došla k bílé vlčici. „Koukám, že máš smůlu i na nechuťárny,“ rýpla jsem si a povzbudivě se o ní otřela hlavou, „Ať se děje cokoli, zbytek práce necháme už na nich, jo? Nebudeme riskovat, co ještě by se ti mohlo stát.“ A jestli se na nás ostatní vykašlali, osobně je přerazím.

„Tak fajn, tvůj první rozkaz je, že budeš můj maskot,“ zazubila jsem se na ni. A plyšák. Blížila se zima, spíše už byla tady a bude jen přituhovat. Už se k nám snášely první vločky, což bylo jasným ukazatelem toho, že bych měla začít vymýšlet, jak mrazivé období přežít bez zmrznutí. A kdyby to měl být někdo, kdo bude tolerovat moje kecy? Ideální. „Hele, to by bylo fakt cool!“ zavrtěla jsem nadšeně ocasem, úplně jsem se nad tím nápadem rozzářila, „Nebo by se možná rozplynul v nějaký sladký mrak, abychom z toho nic neměly. Asi se to fakt nevyplatí riskovat, ještě když jsi takhle vyčerpaná.“ Pousmála jsem se na ni ohleduplně. Stejně bylo mnohem lepší pak honit ji.
Usadila jsem se vedle ní a ušklíbla se. „No jestli se nabízíš, že bys pro mě zatancovala, tak tě rozhodně neodmítnu,“ drcla jsem do ní ramenem. To byla prostě nabídka, co už nemusím znovu dostat, byla bych hloupá, abych jí nevyužila. Pobaveně jsem si ji prohlížela. A mně bude říkat něco o roztomilosti. Ani mě moc nepřekvapilo, že byla háklivá zrovna na nemoci a zranění, nakonec vypadala docela křehce, jak se s tím však vyrovnává, to jsem opravdu nečekala. „To je blbý, musíš to mít těžké. Asi pro tebe ani není snadné hloubit ty jámy,“ přemýšlela jsem nahlas a znovu si ji prohlédla. Vypadala celkem slabě, nedokázala jsem si ji představit, jak hloubí díry v zemi. Asi nebudou zrovna nejhlubší, ale i tak. „Seš fakt chytrá, žes to tak vymyslela. Nebojíš se ale, že třeba budou ty lopuchy nějaké špinavé nebo něco?“ pokračovala jsem v úvahách, nadšená, „Musíš mi to někdy ukázat, zní to zajímavě!“ Zavrtěla jsem ocasem a trochu se k ní přiblížila. „No a když jsi tak náchylná k nemocem, tak to by měl někdo dát pozor, abys přes zimu nemrzla,“ zamrkala jsem na ni laškovně – a vůbec při tom nemyslela na své vlastní sobecké touhy, absolutně ne.
Skoro jsem otráveně zavrčela, když někdo vyrušil naše posezení. Zvuk se mi však zasekl v hrdle, protože mi očka padla na toho koně, co se konečně uráčil přijít. Výborně, teď jen… Huh? Zůstala jsem na místě a koukala na to majestátní stvoření. Najednou mi přišlo líto ho jíst – vždyť i vločky se ho bály dotknout! Tento impuls nebyl dost silný na to, aby mě odradil od toho nápadu, ale stačil na to, abych byla podrážděná. Zatraceně. Nejistě jsem se otočila zpátky na Dipsi. „Jestli se s ním fakt chceš pobavit, asi bys to měla udělat ty. Myslím, že nemám dostatečně aristokratické vyjadřování, abych ho neurazila,“ prohodila jsem a nenápadně na ni koukla s prosíkem v očích.

2x zmrzlé ouško expertně míří jako šipka přímo na lopatku Elisy, jako by se jí snad chtěl někdo pomstít za útok zombies.
2x zmrzlé ouško se jako listy ve vánku pomalu snáší k tlapám Theriona, aby se nevyplašil, protože je to poor boi.
2x sobí paroh se elegantně přitiskne na hlavu Sunflower, aby chytala signál až z vesmíru!
1x sobí paroh udělá jednorožce z Makadi, aby byla ještě unikátnější.
1x Vlčíškův bobek se rozplácne o Stína, asi někde na boku, protože smrdí furt a nikdo to nepozná.
1x Vlčíškův bobek přistane na zádech Sionna, protože by se mu nějaký ten růstový boost hodil, aby naštval Etneyho.
1x pozlacený divočák přistane u nohou Dipsi, aby během kruté zimy neumřela hlady.

Vedela som, že bysom to nemala robiť, no hranice tu sú snad od toho, aby sa prekračovali, nie? A okrem toho som tu mala známé, takže keby niečo, išla som ich len navštíviť a neudržala som pozornosť. Všimla som si toho už keď som tehdy prišla s prosíkom o Noriho moč, to bola naozaj fajnová vzpomienka, ale to nebola príležitosť celou vec prezkúmat. Bolo tam veľa vlkov a ti by neboli asi v pohode s tím, že by som im išla ukrásť ovocie. Nemóžem za to, že sa rozhodli sa usadit tu, keď sa mi tu l’úbí. Zo všech svorek, čo som tu zatiaľ našla, sa mi tahle zamlúvala najviac. Voňala sladko, ovocno, což bol vždycky pekný bonus. Tipovala by som to na čučoriedky, no nebola som si istá. Už to bol nejaký ten piatok, čo som na nich narazila.
To bolo celkom jedno. Z toho, čo som viděla, ma totiž najviac zaujala ta ich malá tóňka. Na hladine tam plavalo rózné ovocie – niektoré som ani v živote nevidela. Trocha exotiky nikoho nezabila. Uškrnula som sa a velmi nenápadne sa doplížila až ku vodnej hladine. Najprv som videla iba svoj odraz, no brzy sa začala ďat kúzla. První z hlbky vyskočilo jabko. Pekná slabota. Ohrnula som nos a vyhlížela lepšie úlovky. Predsa som neriskovala krk – spíš vyhubovanie – len tak pre nič za nič. Jabko som si mohla opatrit i sama.
Šťastena sa na ma usmiala a dalšie sa z vody vyklubalo cosi oválného a viacmenej oranžového. To už bolo niečo! Vesele som skočila do vody a vytáhla tu podivnú vec na breh. Olízla som slpku a zakrenila sa. Nebola vóbec chutná a ma poprvé za celú dobu napadlo, že by možno mohlo byť to ovocie jiedovaté. Speciálně pre cizincov – to by bola cool schopnost pre svorku. Rozhodla som sa to risknúť a premítala, ako by som ten podivný plod pojmenovala. Nakoniec som sa rozhodla pre papaya, lebo to znelo vtipne zrovna ako ta vec, co mi ležala u lab. Zakúsla som sa do toho, poriadne, žiadný opatrný úhryzok.
Dopadlo to asi tak, ako by jeden očekával. Začala som kolem seba plúvať na všetky strany a sypat zo seba nadávky. To musí byť naozaj naschvál! Zavrčala som v duchu. Mohlo mi docvaknúť, že keď to bola iba tak z poli oranžové a z poli furt zelené, že to nebude zralé – ale ono ne a teraz to bolo takéto. A ku všemu to ku mňa pritáhlo pozornosť a slyšela som blížiacie se hlasy. Čas vypadnúť… Vyplázla som jazyk na zriadne ovocie a rozbehla sa preč.

No není k sežrání? Zazubila jsem se a zavrtěla ocasem. Vůbec by mi nevadilo, kdyby téhle mé poznámky využívala, kdy se jí to zrovna hodilo – pak totiž bylo jen fér, abych jí zase já připomínala její postavení rukojmí, když se to bude zamlouvat mně. A vůbec byla nějak podezřele ochotná v téhle hře pokračovat, že by se jí to snad líbilo? „To bych pro tebe měla začít vymýšlet nějaké rozkazy,“ zažertovala jsem tak napůl, „A sníst jednorožce se taky jen tak někomu nepoštěstí a my si s ním jdeme jen popovídat… vidíš, jak mě máš omotanou kolem tlapky?“ Dala jsem do svého povzdechu pořádnou dávku dramatičnosti, ale rychle jsem se zas rošťácky ušklíbla. Třeba se dozvím nějaké deep životní moudro. To by mohlo být zajímavé, no upřímně byla jsem nejspokojenější v téhle uvolnění flirtózní atmosféře. „To víš, měla bys dávat pozor, abych po tobě náhodou zničehonic neskočila,“ hravě jsem zavrčela a něžně se jí zahryzla do kožíšku, jen abych jí hned olízla.
Skoro to už i vypadalo, že máme nějakou taktiku lovu – ne, jen hledání ke zdvořilé konverzaci. Asi. Jediný náznak tuposti a klidně ho skolím i sama. Neměla jsem sice nejmenší představu, jak by se mi to mělo podařit, ale na tom mi pramálo sešlo. Stejně jako na tom, jestli to náhodou nebyl poslední kus svého druhu – to bych pak byla jediná, co kdy ochutnal jednorožčí maso a sakra! To jsem prostě musela být já a vlastně ještě Dipsi, no to mi tak žíly netrhalo. „To zní jako dobrý nápad,“ přikývla jsem a přidala se k ní, „Myslíš, že se objevuje vždycky? Nepotřebuje na to víc duhy nebo tak?“ Spíše jsem přemýšlela nahlas, začínala jsem být tím zvířetem docela zaujatá. Jen ne dost na to, abych se vzdala touhy z něj mít oběd. „A taky mi dlužíš vysvětlení, proč jsi tak zkušená v přenášení… no, pochybuju, že bys extra často nosila moč z místa na místo,“ připomněla jsem jí s úšklebkem a vyhlížela toho fancy koně.

//Jezevčí les

Něco na tom bylo. Která matka by byla natolik nezodpovědná, aby svěřila svého potomka něčemu takovému? Leda by to bylo záměrné. Ušklíbla jsem se, samozřejmě to vůbec neznělo jako něco, co bych udělala já, kdyby se nedej bože něco stalo a mě zůstalo na tlapách vlče. A vlastně se tu sem tam i poflakovalo opuštěné vlče bez rodičů, ne? To bylo taky hodně divný, skoro jako bych se ocitla v nějakém koutku pro opuštěné a nechtěné, kde se takoví zavrženci starali jeden o druhého. Vlastně to ani nezní tak zle. Zavrtěla jsem ocasem. Takový nápad se mi líbil.
Dobrá nálada se mě, spíše nás, držela i poté, co jsme opustily jezevce jejich plánování další pohromy. Byla fakt roztomilá. „No jen aby,“ mrkla jsem na ni a trochu víc se k ní přitiskla. Dokud takovou pozornost nabízí, proč toho nevyužít. Jestli mi pak zdrhne s tím koněm, tak jí to neodpustím. Zasmála jsem se v duchu. Co by z takového spojení pak bylo? Vlk s kopyty? Fakt huňatý masožravý kůň? To by bylo hustý! A jako tolik cool věcí i tohle bylo absolutně nemožný, někdo by s tím měl fakt něco udělat.
Dipsi měla další takový nápad, no, ne až tak bláznivý, ale stejně. „Jako… zkusit to můžeme,“ odkývala jsem, „Jen jestli nám bude rozumět.“ Chtěla jsem znít hrozně logicky, ani nevím, proč jsem se namáhala, když mi stejně šlo hlavně o to, že jsem takovou exotickou delikatesu chtěla ochutnat. Nicméně Dipsi měla taky dobrý point. Trochu jsem se nad tou představou zahihňala – ne, vůbec jsem právě nezačala taky chtít duhovej zadek. „Máš pravdu, zkusíme to,“ zazubila jsem se, „Ale jestli se urazí, je to na tebe.“ Nehodlala jsem si to rozházet u koně s vražedným rohem na čele. Jako by nebyli problematičtí i bez dalších zbraní. „Kde myslíš, že bychom měly začít hledat? Já bych asi zkusila nějakou vodu, kdybych byla duhová, asi bych se chtěla furt prohlížet,“ navrhla jsem s úsměvem a zkusmo zavětřila, ale vítr nevál ani trošku, aby mi pomohl. Raději jsem se teda poškrábala a vybrala si blechy z tlap. Fakt jsem doufala, že si ti druzí taky máchnou, jinak rozbrečím nejen nějakou alfu, ale taky je.

Na jednu stranu sice byla ušopleská vlčice fakt otravná a na zabití, na druhou bylo hezké mít tuhle diverzitu a vidět, že ne všechny zdejší vlčice byly ladné laňky. Pokud mě na tom něco štvalo, tak to, že to byl hrozný stereotyp – taková ta nešikovná tupá naivka – protože kde jsou moji elegantní blbečci? Co si jeden neudělá sám… Zavrtěla jsem hlavou. Tahle role asi bude rezervovaná pro mě, ačkoli bych ráda věřila tomu, že něco v té hlavě mám. „Zajímalo by mě, co to škvrně komu udělalo, že ho strčili na hlídání zrovna jí. To je skoro vražda,“ odfrkla jsem si. Ne že by mi na tom prckovi nějak záleželo, ale umřít kvůli neschopnosti chůvičky? To byl příliš krutý osud. Třeba je aspoň to hlídání něco, v čem je dobrá. Fakt bych jí to přála.
Výhoda toho, že jsme byly samy, bylo to, že nás nikdo nerušil a mohly jsme se provokovat, jak jen jsme chtěly bez pohoršování společnosti. Ne, že by mě teda jejich názor nějak zajímal. „Opatrně, co si přeješ,“ zavrněla jsem zpátky a otřela se o ni hlavou. Není už jen to sdílení blech až moc velký závazek? Uchechtla jsem se v duchu. Jak silné asi může být vaše pouto, pokud s tím druhým nesdílíte otravné parazity? Jsem fakt mistr revolučních myšlenek. Zavrtěla jsem nad tím s úsměvem hlavou. Bylo to fajn se s někým takhle pošťuchovat. „Už to moc dlouho nebude, neboj,“ ujistila jsem ji s úsměvem, „Jestli chceš, můžu ti povyprávět o horších věcech, co jsme z toho soudku mohly chytnout.“ Lákavá nabídka, ne? Už jsem si v hlavě připravovala všechny ty historky, co jsem slyšela od vlků na cestách. Fakt je to dobrý nápad? Už i z těch blech šílela… Ale jo, když tak to přežije.
Bylo sice fajn se takhle opečovávat, ale po pár vteřinách mi začalo cukat v tlapkách. Pravou přední jsem klepala o zem, když jsem ji teda zrovna nepoužívala ke škrábání. Sedění na zadku takhle dlouho nebylo nic pro mě. Ukázalo se však, že Dipsi v sobě přece jen měla kousek anděla a navrhla, že bychom se za jednorožcem mohly vydat i samy. „Že váháš,“ zazubila jsem se a nadšeně vyskočila na tlapky, „Teda, abych se přiznala, taky nejsem nejlepší lovec, ale to se zvládne.“ Zavrtěla jsem ocasem a neměla žádných pochyb o tom, že to nějak zvládneme. A rozhodně to bylo lepší než jen tak vysedávat a čekat, co bude dál. Radostně jsem šla po boku bílé vlčice a rošťácky se na ni ušklíbla. „Fakt chceš hledat toho koně, nebo sis mě jen chtěla ukrást pro sebe?“ zeptala jsem se jí laškovně. Hned se nám bude mluvit lépe, když v tlamě nemá balík moči.

//Nad kopci (přes Zarostláč)

//Zarostlý les

Zježila se mi srst až na ocase, jak jsem si představila, že se tady někde prohání více takových, jako je ušoplesk. Myšlenka genocidy se mi nikdy nezamlouvala, ale výjimky potvrzují pravidla, ne? Ušklíbla jsem se, jen bych na to potřebovala být ještě o kousek silnější, aby mi nestihla explodovat hlava jejich čirou stupiditou. „Nejsmutnější je, že si z ní ani nemůžeš dělat srandu, protože to ani nepochopí,“ povzdechla jsem si. Fakt jsem doufala, že nám vytře zrak a udělá pro hromadné odblešení vlčí populace aspoň něco, jednu jedinou věc. Nebýt mého nekonečného optimismu, asi už bych ji proklínala a v nic nedoufala.
„Jestli jo, tak doufám, že ušopleskovi aspoň někdo vysvětlil, co to je jednorožec a přinesou správný chlup,“ uchechtla jsem se, „Ale upřímně celkem bych takového jednorožce chtěla vidět i já, možná to půjdu prubnout.“ Proč by si měli srandu užívat jen oni, já chci taky vidět cool koně! A jak by asi chutnal? Mlsně jsem se olízla. Byla by to výzva a nestačila bych na to sama, ale kdyby se ke mně přidala Dipsi a ještě někdo… Nebo bych si vlastně mohla pomoct magií a problém vyřešen. Je to správné? No, na tom asi nesejde, když je to v podstatě vražda, ne? Co tady vůbec řeším. Stejně bych teď šla jednorožce hledat i až tohle šílenství skončí, proč se do toho nepustit rovnou? Dej jim šanci. Ušoplesk se tak snaží ohromit Thoránka, neber jí to. Zavrtěla jsem hlavou, ani jsem nechápala, co na něm pořádně vidí. „Pochybuju, že by zrovna jezevci byli až tak kreativní,“ pokrčila jsem rameny na obavy Dipsi, „A oni taky asi nejsou úplně odolní proti blechám, takže je to taky musí štvát.“ Taky za to všechno můžou oni, bylo jen fér, aby trpěli s námi. Idioti, fakt. Zavrčela jsem v duchu a zase si rychle vybrala hmyz z křidýlek. Bylo to otravné, ale časem si na tu nepohodu jeden skoro začínal i zvykat.
Pobaveně jsem ji sledovala. Skoro bych jí to i sežrala, fakt připomínala nějakého roztomilého andílka seslaného samotným nebem. „To víš, kazit a svádět nevinné vlčice, to je celá naše pracovní náplň,“ ušklíbla jsem se hravě. Byla jsem ráda, že jsme byly skoro u cíle a obě se brzy zbavíme našich darů jezevčí skupině – měla pravdu, opravdu ten pach kazil atmošku. Stejně je Nori fakt kámoš, že to pro nás udělal. Dokonce jsem si začala pohrávat s myšlenkou, že bych tam k nim fakt nakráčela a pochválila ho před jeho vůdcem. Možná když se budu moc nudit.
Netrvalo to už moc dlouho a došli jsme k malému drbacímu kroužku zvířátek. Zřejmě je naše absence vůbec netrápila. Kde je zbytek? Rozhlédla jsem se, ale po ostatních ani vidu ani pachu. Asi byli pořád na své vlastní misi, i když by mě teda zajímalo, co dělají, protože z hlouposti ušopleska se chtělo brečet i mně, zrovna tohle třeba by pro ně měla být hračka. Tak uvidíme. Zatímco Dipsi začala hloubit další jámu pro svou nálož, já si našla pár listů a důkladně se do nich otřela od slin vlčete. Cítila jsem se o dost lépe, ale stejně jsem začala plánovat rychlý útěk k řece, ať se zbavím toho oslizlého pocitu úplně. Přisunula jsem svou ingredienci blíže k jámě, ať máme všechno pohromadě. Dipsi se hned pustila do výhružek jezevcům, co na nás nevypadali zrovna dvakrát zvědavě. „Možná na to nevypadáme, ale váš druh si dáváme každý den ke snídani,“ přitakala jsem jí a olízla se. Posadila jsem se vedle ní a využila chvilky klidu k rychlému boji s blechami, no a když jsem byla v tom, vzala jsem plynule i kožich bílé vlčice, že jo.

//Kaskády

Kdyby na ni nebyl tak žalostný pohled, určitě bych nedokázala zadržovat smích ani z půlky tak dobře. Co teprve, kdybych byla schopná vidět nás obě, to by teprve byla podívaná – jedna s listy plnými moči, druhá s ksichtem promočeným až na kůži vlčecíma slinama. Takový hezký chodící bizár. Ušklíbla jsem se a zavrtěla ocasem. Vlastně to nebylo tak špatné, aspoň ne pro mě. „Ne asi,“ odfrkla jsem si, „Zajímalo by mě, jestli jsou i její rodiče takoví a jestli jo, tak jak vůbec přišli na to, jak ji zplodit.“ Muselo to tak přece být, ne? Leda by teda mladá měla nějakou nehodu s následky, ale to se mi nějak nezdálo. Nebo po porodu prostě nějak spadla ze skály nebo něco? Tak se jí stalo to s těma ušima? No když nic jiného, tak se ušopleskovi muselo nechat, že byla sranda o ní teoretizovat. „Prostě chlapi, co čekáš,“ zazubila jsem se. Takový Stín by se ještě spolčil s těmi blechami. Marnost celé jejich pokolení, fakt že jo.
„No právě! Když si to tak vezmeš, má to víc výhod než nevýhod,“ povyskočila jsem nadšeně. Teda možná bych ty tři ještě někdy ráda viděla, minimálně abych mohla terorizovat ušopleska, ale kdybychom se už nestřeli, rozhodně bych to neobrečela. Spokojeně jsem se na její návrh ušklíbla. „Neříkej dvakrát,“ zavrněla jsem, „Na to, že vypadáš jako andílek jsi docela mrška, víš o tom? Líbí se mi to.“ Na první pohled by si hned jeden myslel, jaké nebude zlatíčko a ono tohle. To se mi vždycky líbilo, takovéhle nejlepší případy rčení nesuď knihu podle obalu. Nenapadlo by mě, že by Dipsi dokázala přijít s takovým nápadem. Rozhodně s ní nebyla nuda, no co víc si přát. A ještě když byla takhle hravá… „Tak to abychom si pohly,“ mrkla jsem na ni a zkusila se ovládat, abych moc nepřidávala do kroku a nedělala jí to s jejím břemenem ještě těžší.

//Jezevčí les

Tak do toho, přece se nebudeš jen tak flákat! Tos snad změkla – copak ses někdy bála a nechala se tím strachem pohltit? Tlapkou jsem párkrát praštila do země a otráveně zavrčela. Tohle nebylo ani trochu jako já! Těšila jsem se, až tohle budu schopná dělat, ne? Tak co jsem měla za problém?! Tupče, prostě se do toho pusť a kašli na všechno – jako vždycky! Táhle jsem vydechla a zase se nadechla. Trapně postávat uprostřed louky a nic nedělat bylo fakt na nic. Teda úplně upřímně, ne že bych se bála vyloženě toho, co jsem zamýšlela dělat, ale spíše, že se mi to nepodaří a budu zklamaná.
Toužebně jsem se zadívala na nebe a soustředila na něj všechny své síly. Tušila jsem, že v sobě mám tu sílu, cítila jsem, jak mi bzučí někde pod kůží a chce ven. Trénink byl vším, co jsem potřebovala. Tlak v mé hlavě stoupal, až se to už nedalo snést. Třas pohltil celé mé tělo. Trdlo jedno, dělej už něco! Těkla jsem očima opět k jasné obloze barvy jezera a celým srdcem si přála. Tanec mých citů a úsilí nakonec vyústil v déšť – jemné mrholení začalo padat z blankytného nebe bez mraků. Tíha gravitace ze mě opadla a já začala skákat radostí. Talent ve vlčím těle! Telepaticky přivolat déšť jistě neuměl jen tak někdo, měla jsem každopádně právo na sebe být hrdá. Teď něco těžšího. Tiše jsem se zasmála – vše šlo podle plánu!
To by se asi matka divila, kdyby mě nyní viděla. Ty její poučky byly nakonec všechny k ničemu a já dováděla, svobodná, šťastná a ztřeštěná, pod rozbouřeným nebem, ze kterého šlehaly blesky jen a jen kvůli mně! Tímhle bych ji určitě vytřela zrak! Terorizovala bych je tam všechny do jednoho! Tlemila jsem se na celé kolo a užívala si deště a hřmění okolo. Tristní bohužel bylo, že používání magie na téhle úrovni bylo tak vyčerpávající, že to mé tělo už nemohlo dále zvládat. Třískla jsem sebou o zem a ztěžka oddechovala, víčka se mi klížila, ale já byla stále šťastná, jak mě po srsti hladily kapky deště.

//Ovocná tůň

Soucitně jsem se na Dipsi pousmála, ale ani mě nenapadlo jí třeba to břímě vzít. Já už trpěla, tak ať si to taky užije. Nemohla jsem se dočkat, až si ty sliny utřu některému z těch jezevců do kožichu a zajdu se umýt někam k vodě. „To máš recht,“ zakřenila jsem se, „Ale už to není tak daleko. Jen zkus neomdlít.“ Dokonce jsem kvůli ní ani nikam neutíkala. Teda nejen kvůli tomu, aby se fakt neudusila, ale taky by jí to přitom asi mohl šplíchnout na obličej, a to jsem nechtěla. Byla by to podívaná k nezaplacení, no snad se mi naskytne další příležitost to provést s někým, koho by mi pak nebylo líto. I když kolik šancí pracovat s cizí močí asi dostanu? A to jsem si myslela, že nemrtví vlci budou ta největší záhada zdejšího světa.
Zasmála jsem se a souhlasně přikývla. „Hele myslím, že by se na nás ani tolik nevyprdla, jako spíše zapomněla,“ ušklíbla jsem se, „Ale v klidu, Thoránek a to vlče vypadali celkem spolehlivě.“ Minimálně teda ten dospělý jo, vlče bylo možná už nenávratně poškozeno vlivem ušopleska. „A i kdyby, tak mi to zvládnem, ne?“ zavrtěla jsem nadšeně ocasem, „Zachránily bychom svět a ještě si u toho užily dobrodružství – rozbrečely bychom nějakou alfu, zmlátili vlče… celkem sen, nemyslíš?“ Srdce se mi prudce rozbušilo, jen jsem na to pomyslela. Jako pořád by nás během toho žraly blechy, asi, leda bychom se jich nějak dočasně zbavily aspoň na sobě, ale mohlo být i hůř. Rovnou jsem si je i zase vybrala od křidýlek. Cítila jsem se lépe, když jsem je necítila aspoň tam. „Jako bych si nechala ujít příležitost na tebe sáhnout,“ ušklíbla jsem se a pomohla jí od bolesti. Dobře, asi by se dlouhé cestování zvládalo o dost hůř s tím dotěrným hmyzem. No uvidíme, jak jsou na tom ostatní.

//Zarostlý les (přes Mahar)