Příspěvky uživatele

< návrat zpět

||Loterie 6||

Zaposlouchala jsem se do vichru fučícího tam venku a přitom přikývla na návrh Dipsi. „To každopádně. Stejně jsme se teď furt tahaly někde v zimě, zasloužíme si oddych,“ usmála jsem se. Taky mě zrovna dvakrát nelákalo brodit se sněhem a ještě víc promrznout, hlavně ne s tím, jak mě pak bolely nohy od těch křídel. Hele, je to malá cena za to být cool. Utěšovala jsem se, i když mě vytáčela ta nová nutnost opatrnosti. No, jaro snad letos přijde brzy a budu mít pokoj.
Ušklíbla jsem se, když se ke mně začala tulit o víc. „Ty asi bez pozornosti nepřežiješ, co?“ popíchla jsem ji a položila si na ni hlavu. Nebylo na tom nic zlého, nakonec já nebyla o tolik jiná. Asi. Kdybych už se ocitla v situaci, že bych delší dobu neměla společnost, prostě bych si nějakou vyvolala ze své hlavy. Všechno je to o tom umět se přizpůsobit. „Ne, to asi ne,“ zasmála jsem se, „Nenávidím nudu. Raději bych umřela než se nudit.“ Skoro jsem cítila, jak se ježím odporem. K čemu by život byl, kdyby nebyl plný srandy? To bych se na to mohla rovnou vyprdnout. Všechny tyhle myšlenky mě vracely ke vzpomínkám na svou nudnou rodinu. Nedokázala jsem pochopit, jak se zvládli navzájem nepozabíjet. Na druhou stranu jsem je už dlooouho neviděla… ušklíbla jsem se, ale pochopitelně jsem to nemyslela vážně. Nedokázala jsem jim přát nic zlého – možná jen nějakou malou nepříjemnost. Jako by Dipsi cítila mé myšlenkové pochody, dala se do dalšího vyzvídání. „Opravdu ráda jsem si hrála se svými sourozenci. Byli jsme sehraný tým a vymýšleli si různé hry, bylo to fakt super,“ bejvávalo, zazubila jsem se, „A co ty?“
Když jsem domluvila, ujala se slova opět světlá vlčice. Také mi řekla něco o své rodině. Nejprve jsem jí záviděla, že měla rodiče tuláky – to muselo být fajn! Pořád na cestách, nebo aspoň mít tu svobodu. Samozřejmě jsem si také uvědomovala, že vychovávat vlčata není lehké ani ve smečce, natož když jsou na to rodiče sami, takže mě směr, jakým se její vyprávění ubíralo, nepřekvapil. „To je nejhorší, že tě dokáže zradit i vlastní rodina,“ povzdechla jsem si, „A to všichni dělají, jako by to byla ta největší životní jistota.“ Snažila jsem se neznít příliš zahořkle, ale trocha té jízlivosti mi přece jen ukápla. „A tvůj příběh je rozhodně zajímavý, ráda bych slyšela víc,“ ujistila jsem ji s úsměvem, „Musela ses taky trochu toulat, než jsi to tady našla a cesty nejsou nikdy bez zajímavých historek.“ Jen jsem to tak podotkla, rozhodně jsem ji nechtěla tlačit do toho, aby mluvila, navíc lehce odvedla mou pozornost jinam. „Zlato, jestli přežijeme zimu, tak si piš, že tě tam vezmu,“ mrkla jsem na ni, „A jestli vydržíš čekat tak dlouho na první rande.“ Hravě jsem ji kousla do ouška, jen abych otestovala, co udělá.

||Loterie 5||
//Les pod horizontem

Její dotaz mě trochu překvapil. Rychle jsem se ale usmála a pokrčila rameny. „Bylo to fakt nepříjemný, to jo. Teď je to dobrý, už je ani necítím,“ trochu jsem druhou větu zabručela a vytáhla ze sněhu jednu okřídlenou packu. Zkusmo jsem opeřenými výrůstky párkrát mávla a myslela jsem, že odpadnu bolestí. Ne, tohle rozhodně nebude dobrý nápad. Aspoň ne dokud trochu neroztaju. Upřímně představa lenošení někde v teple nebyla vůbec špatná. Jen kdyby nebylo toho hladu. Žaludek se mi nepříjemně stahoval a vypadalo to, že i Dipsi by ocenila kus masa. „Tak to abychom pohnuly a ještě si ulovily něco s kožešinou, ať neležíme na studené zemi,“ usmála jsem se, „Hej! A nebo to tady prostě necháme být a přesuneme se na jih! Je tam poušť a tam určitě bude teplo i teď!“ Nadšeně jsem zamávala ocasem. Sice se tam žrádlo bude hledat asi stejně špatně jako tady, ale aspoň budeme v teple.
Nicméně úkryt, co pro nás Dipsi našla měl taky své výhody. Zejména to, že jsme se na sebe tisknout musely a ne jen mohly. „Kdo by to byl řekl, že seš takový mazlík,“ zavrněla jsem a zavrtala se jí do kožichu. Tiše jsem poslouchala její vyprávění. Musela jsem přitom bojovat s nadšením, abych nezačala poskakovat a vymýšlet, jak se v téhle kose dostaneme k moři na západě. Aspoň jsem házela ocasem všude okolo sebe. „Tys žila někde u oceánu? To ti závidím,“ broukla jsem, „U nás byli všude jen lesy a nikde žádné vzrůšo. Všechnu zábavu jsme si museli obstarat sami.“ Postěžovala jsem si jí a trochu se přitom zamračila. A pak nám i tu poctivě vydřenou srandu zakázali. Idioti. Nehodlala jsem se tím ale teď rozčilovat. Navíc má společnice měla přání, a i kdyby neměla, tak kdo jsem byla, abych držela tlamu zavřenou. „Hm… když ti povyprávím něco strašidelného, budeš se ke mně tulit víc?“ zazubila jsem se, ale rychle ten nápad zavrhla. Ještě bude mít noční můry a bude mě budit, když náhodou usnu.
„Když jsem se dala na cesty, byla jsem docela divoká,“ pousmála jsem se nakonec. Z toho, jak mluvila o oceánu na mě přišla nostalgická nálada. „Naše smečka byla na dvě noci, všichni tam byli hrozně nudní, tak jsem utekla. Nebyla jsem v nejlepším rozpoložení a dost jsem se rvala. Upřímně, byla jsem na tom dost bídně,“ zasmála jsem se té dávné vzpomínce, „A jednou, když jsem byla celá dotrhaná a zkrvavená, jsem narazila na moře. Pamatuju si, že jsem byla hrozně otrávená, protože jsem předtím nevěděla, že něco takového existuje, a najednou jsem stála ve vodě, která mě hrozně pálila v ranách a nedala se pít. Ale bylo to fajn, aspoň mě tam přešel vztek, jak jsem byla nešťastná, že nic o světě nevím. A pak mě tam našli nějací vlci a postarali se o mě a tak. Často jsme pozorovali to moře a já se do něj zamilovala. Hlavně když byla bouřka, to bylo hrozně boží! Miluju moře za bouřky, je tak silné a nespoutané, je to dokonalé.“ Povzdechla jsem si nad tou vzpomínkou a přimáčkla se blíže k světlé vlčici. Sice mě srdce vždycky táhlo k těmhle divokým jevům, ale jen tady takhle ležet v teploučku asi taky nebylo špatné.

||Loterie 4||

Byla roztomilá, když se mračila. O to víc, že to dělala proto, že bych jí chyběla. Nepochybovala jsem o tom, že kdybych se jí opravdu ztratila, rychle by si našla nějakou náhradu, nakonec já bych udělala to samé, ale bylo milé si aspoň na chvilku představovat, že by mě chtěla hledat. Byla fakt rozkošná. „Hmm, jestli na něco takového narazím, tak ti dám vědět. Teda jestli mě to neukradne a tak,“ zazubila jsem se na ni šibalsky. Žárlila by? To by mohlo být zábavné, snad to někdy vyzkouším, až na ni nebudu spoléhat pro společnost a teplo.
Držela jsem s ní krok, když zvolila směr. Snad něco brzy najdeme, jinak nám udělám iglú a bude to. Na jednu stranu to nebyl vůbec špatný nápad. Sněhu na to v celém lese bylo více než dost a jaro nebylo ani zdaleka tak blízko, aby začal brzy tát. Na noc nebo dvě by to mohlo fungovat a mezitím bychom snad našly lepší přístřeší. Na druhou stranu jsem byla s Dipsi, která si postěžovala, že se necítí nejlépe, takže ta by asi ze spaní na sněhu a pod sněhem nebyla nadšená, i kdyby tam bylo relativně teplo. Teda snad. Budu to muset někdy zkusit. „Určitě to brzy přejde,“ řekla jsem konejšivě, „Tomu kouzelnému bílému prášku se určitě dá věřit.“ V nejhorším případě začneme růžovět a budeme vypadat jako ten rys. S hraným zhrozením jsem od ní kousek odskočila. „Ale ne! Co když to od tebe chytnu!“ snažila jsem se udržet vážný výraz, ale moc mi to nešlo. Jako bych byla dost chytrá na to, abych na sebe raději dávala pozor než blbla. Naštěstí Dipsi spatřila strom, o kterém usoudila, že by nám mohl postačit. „Tak šup, marode,“ popohnala jsem ji a pospíchala za ní. Vypadalo to, že se budeme muset trochu zmáčknout, no ani v nejmenším mi to nevadilo. Aspoň se budeme navzájem hřát.

//Kapradinová skrýš

||Loterie 3||

Snad nikdy mě nikdo neviděl tak rád a nevítal s takovým nadšením jako ona. Bez nejmenšího zaváhání se ke mně začala tulit a já jí to oplácena se stejným entusiasmem. Jak se noc prohlubovala, teploty padaly níž a níž a fakt to začínalo být nesnesitelné. A ona byla tak heboučká a měkoučká. Pobaveně jsem si odfrkla, když si začala stěžovat. „Určitě by sis nějak poradila i beze mě,“ šťouchla jsem do ní čumákem, „Ale taky jsem ráda, že jsme se našly. No představ si, že bych tam ztvrdla a musela si najít nějakou jinou oběť.“ Vlastně by to mohlo být celkem lehké, došlo mi. Vždyť jsem Shaovi stejně slíbila, že se nechám živit jeho harémem. Ironicky jsem se ušklíbla. Ne, že bych o něm chtěla extra pochybovat, ale nevypadalo to, že by byl bůhvíjaký magnet na vlčice.
Na návrh najít nějaké místo, kam se schovat, jsem vděčně přikývla. „Povídej mi o tom, na takovou zimu nejsem stavěná,“ otřásla jsem se, „Nemáš tady něco vyhlídnutého?“ Sama jsem v hlavě začala strategizovat. Co jsem si pamatovala, byť to pod nánosem sněhu nešlo tolik poznat, byl les celkem rovný, takže asi nehrozilo, že bychom jen tak narazily na nějakou příhodnou jeskyňku. Možná nějaká nora? Ale ty už asi budou obsazené, sakra. Opravdu nerada bych omylem našla nějaký pelech medvěda nebo jezevce – ty jsem už opravdu nemohla vystát a asi bych se s nimi klidně porvala na smrt. „Cítíš se už lépe, když jsme odblešené?“ zeptala jsem se při vzpomínce na ty mrmlající potvory. Spíše jen tak pro jistotu, ale zase když říkala, že má často problémy se zdravím, tak kdo ví. Upřímně jsem však doufala, že už budeme všichni v pohodě. Blechy jsou fakt svinstvo.

||Loterie 2||
//Kraj světa (osud)

Ten podivný prázdný prostor, který se sice vzhledově nelišil od jiné prázdnoty, ale na pocit byl celý… asi jako statická elektřina? Šumivý? Prostě divný, tak přesně ten prázdný prostor mě vcucl jako tehdy u Života a vyplivl mě někde jinde. Nebyla jsem si jistá, že jsem to tady poznávala, ale musela jsem být někde na severu. Bylo tu sněhu až hanba, brodila jsem se jím a sem tam fňukla, když se mi blbě zaseklo křidýlko a zkroutilo se mi. Budu asi muset být opatrnější, co? Povzdechla jsem si. No co, to už asi patřilo k dospělosti, které jsem dosáhla a už v ní nějakou dobu žila, ať se mi to líbilo nebo ne. Třeba si díky tomuhle zvyknu. Je tu fakt kosaaaa. Zavrčela jsem otráveně a otřásla se. Nebyla jsem na tohle stavěná. Jak by se mi teď hodilo teplé tělíčko k využití! Měla bych co nejrychleji zjistit, kam se mi poděla Dipsi.
Nenapadlo mě nic lepší než začít krátkým zavytím. Třeba mě uslyší a odpoví, pokud je poblíž, nebo se mě taky vydá hledat. Bylo to vlastně celkem jedno, i kdybych nenašla zrovna bílou vlčici ale jiného vlka, taky by mi to tolik nevadilo. Hlavně sehnat nějakou společnost. Nedokázala jsem stát v klidu moc dlouho. Musela jsem něco dělat, a hlavně jsem se chtěla hýbat, jinak bych riskovala, že ke svému místu ve sněhu jednoduše přimrznu. Aspoň si třeba vzpomenu, proč mi ten les přijde tak nějak povědomý. Pochodovala jsem a opravdu mi to došlo – vždyť to je ten les s mlhou! Ten, jak jsem zkoumala, jak je to tu velké. Ach, stačilo by jen chvilku běžet a zmizela bych z téhle kouzelné krajiny s blechama a zombíkama a všechno. Chvilku jsem si s tou myšlenkou pohrávala, ale rychle ji zavrhla. Kdepak. Ještě jsem to tady neviděla všechno a vůbec, pořád bych měla nakopat zadek Stínovi a slíbila jsem Dipsi, že se s ní podívám po nějakém úkrytu. Tolik plánů! Ocas se mi z toho vesele vrtěl, jak jsem se dále probojovávala bílou pokrývkou.
„Dipsi?“ broukla jsem nejistě, když jsem najednou oproti bílému pozadí sněhu uviděla šedivé skvrny v podobné výšce, jakou měla vlčice. Začenichala jsem a opravdu, byla to ona! „Ahoj, zlato,“ zavrněla jsem jen, co jsem si to k ní nakráčela, „Že ty ses mi snažila utéct? To ale přece hodní rukojmí nedělají.“ Popíchla jsem ji hravě. Byla jsem ale fakt ráda, že ji zas vidím.

Zatím prosím o:
• 60 mušlí → 6 lístků
• 100 květin (30 pomněnek + 70 vlčích máků, pls) → 10 lístků
• 18.1. 2 posty → 2 lístky

||Loterie 1||

Běloch nás hned odhadl. Upřímně, když před vámi stojí banda čtyř vlků, kteří se furt škrábou a jinak drbou v srsti, není to moc těžké uhodnout. Hlavně se mi nesvěřil, kde přišel k takovým očím! No nic, nezbývá než se poptat kolem. Rys začal vyprávět něco o množení a já na něj pobaveně mrkla. Ale no tak, jsou tu přece děti a Thoránek už je chudák zabraný. A my se s Dipsi sotva rozmnožíme. Nebo nám chce naznačit, že bychom to měly zkusit? Šibalsky jsem se ušklíbla. Ne, před dětmi ne. Mimo to byla venku příšerná zima a vítr fučel až mi z toho zaléhaly uši, takže jsem brzy přestala dávat pozor na to, co ta přerostlá kočka dělá a zpozorněla teprve, když se vznesla k oblakům. Začal se z nich sypat nějaký bílý prášek, snad po celé téhle krajině, protože cokoli to bylo, tak to donutilo blechy vyskákat z našich kožichů a já si slastně povzdechla. Byli jsme svobodní!
Prcek a Thoránek se příliš nezdrželi, asi už měli strach, že jim ušopleska někdo přizabil, když jsme to s Dipsi nestihly. Kývla jsem jim na rozloučenou a konečně si v klidu sedla a urovnala si peříčka na zmrzlých křidélkách na ještě zmrzlejších packách. Co teď? Cítila jsem se zvláštně, po takové době, co jsem furt musela myslet na ty otravné hryzající potvory a jak se jich zbavit bylo zvláštní nemít nic důležitého na práci. Vlastně jsme si chtěly najít nějaké teplé místo k tulení! A najít se, to by fakt bodlo. Olízla jsem se mlsně. Ne, že by mě nějak extra lákala představa lovu v takových závějích sněhu, co tu byly, ale snad kdybychom slezly zpátky do údolí… Dipsi musela mít stejný nápad, protože se někam vydala. Oslovila mě, jenže než stihla doříct cokoli plánovala, cosi ji vcuclo a byla pryč. „Dips?“ zavolala jsem za ní a rozběhla se k tomu vzduchu, co jí vcucl a cítila, jak to se mnou taky někam hází.

//Les pod horizontem (Osud)

//Starý ostrov

Abychom se při výstupu do hor nenudily, vyprávěl nám prcek něco o svém domově, který upřímně zněl celkem libově. Kdyby taková byla každá smečka, snad bych proti nim vcelku nic neměla. To jen já musela mít štěstí na tu nejnudnější a nejtrapnější smečku pod sluncem. Zabručela jsem si pro sebe, ale stále vnímala mafiána. Takže to fakt je další ztracené vlče! Došlo mi najednou – kdyby tady taková skupina žila, jistě bych o ní už věděla. Zatím k ní měla nejblíž asi Rigelova rodina, jen mluvili normálně a celkově asi měli dost problémů. Stejně, aspoň někdo se tu staral o vzrůšo.
Dipsi na druhou stranu vypadala stále trochu skepticky. Asi jsem jí to neměla za zlé, ale i kdyby to snad měla být lež, osobně jsem jí mile ráda věřila – svět byl hned o to víc zajímavý, když v něm někde existovaly mafiánské spolky. „Hele hele, nesmíme zapomínat, že se o něj staral ušoplesk. Chudák bude mít tak vygumovaný mozek, že tohle by dohromady nedal jen tak,“ pokrčila jsem rameny, „A nebylo by cool jen tak natrefit na mafiány a přidat se k nim? To bychom pak mohly terorizovat ostatní a ještě by nás za to chválili!“ Nadšeně jsem zavrtěla ocasem. Celá tahle možná budoucnost ležela před námi, jen se zbavit těch zpropadených blech, které taky začínaly mrznout a zahlodávaly se do našich kožichů o to víc. Zavrčela jsem a zase se začala škrábat. Jeden by doufal, že ty svině tady zmrznout a umřou, ale ony nic!
„Ah, promiň, drahá, úplně jsem zapomněla, že jsi takový andílek,“ zazubila jsem se na ni. Bylo by ale zajímavé sledovat ji ve společnosti větší skupiny vlčat – čím menších, tím lepších. Určitě by zabralo jen pár minut, než by všechny rozplakala, a to by bylo prostě krásné. Ještě lepší však určitě bude si prostě někam zalézt jen mi dvě a užívat si zaslouženého klidu od kousavého hmyzu. Podrbala jsem se za uchem. „To bychom ještě musely nějakou tu kožešinu sehnat,“ připomněla jsem jí s úšklebkem, „Jestli i ten rys bude dělat nějaké blbé vtípky, měla bych prvního adepta.“ Už mě to začínalo vytáčet – hlavně ti jezevci, co si jen celou dobu mrmlali pod fousem a ještě byli vůči blechám odolní. To, že jsme museli obejít samá lepší místa pro samé lepší věci, to půl bídy, ale aby je nekousla ani jediná bleška? To teda ne.
Naštěstí byl konec naší cesty před námi – snad. Netrvalo dlouho a Dipsi se zastavila a poukázala na siluetu nedaleko od nás. Mělo to zajímavý kožíšek s problesky růžové, nejlepší však byly ty oči. Žůžo! Zeširoka jsem se zazubila a obdivovala jeho podivné zorničky. Bylo to tak cool! Thoránek chtěl být opatrný a má bílá společnice zůstávala zticha, zřejmě stále traumatizovaná zážitkem s jednorožcem, no já jsem měla jiné plány. Protože jako, sakra, jestli někdo vypadá takhle, rozhodně se nás přece nelekne, ne? „Ahojky! Čau, hele, zaprvé vypadáš fakt super – seš fakt kus a miluju tvoje oči,“ zavrtěla jsem s úsměvem ocasem, „A za druhé, eh, nás posílají jezevci na odblešení? Pěkně prosím? Přistup s šutrákem, mafiáne.“ Ohlídla jsem se po mladém, kde se fláká a netrpělivě klepala tlapou.

Evelyn: c, a, a, f, b, b, f, e, e, d, d, b, a, a, c, c, a, a, b, b, b, b

Jednoznačně mi tu v kouli stojí napsáno Mechová smečka ostatní smečky č ituláctví, by tě jistě také nadchli, ale nebyla bys v nich tak spokojena.

//Narské kopce

„Si piš,“ mrkla jsem na malého vlčka a zazubila, „Není to dost jasné? Jen se na nás koukni.“ Pohodila jsem hrdě hlavou. To bylo přece jasné, ne? Všichni to viděli, stačil jediný pohled na nás – krásně lesklé kožíšky, sebevědomí a vůbec ta správná aura, nebylo pochyb, že jsme s Dipsi byly ta nejvíc cool dvojka. Hlavně když už jsme na sobě neměli Noriho nadílku. Očividně si tím prcek zchladil žáhu a teď byl vlastně docela v pohodě. Už z něj opadává ušopleskův vliv. Ušklíbla jsem se. Dokonce už se ani nedržel u Thoránka, trochu nezvyklé, že by se vlče samo tak ochotně pustilo k cizím – hlavně když na něj nebyli bůhví jak milí. Však on se jednou spálí a už to neudělá. Vychovávat ho koneckonců nebyla moje práce.
Dipsi mě překvapila tím, že bručivě vysvětlila Alfiemu, jak takový jednorožec vypadá. Úspěšně jsem zadržovala smích, aspoň natolik, aby to nevypadalo, že se směju právě bílé vlčici. „Jo! A když do něj kousneš, je to jako bys jedl duhu, je to prostě aaaaah,“ zasnila jsem se, protože mi vlastně nic jiného ani nezbývalo. Možná si ten pšouk zasloužila. Zadržovala jsem škodolibý úšklebek. Neměla jsem jí to za zlé, nebo aspoň mi to moc dlouho nevydrží, jen jsem cítila trochu hořkosti. Nezaobírala jsem se tím moc dlouho. „Jo tak mladý pán je expert přes mafii,“ broukla jsem, „To abychom si na tebe dávaly pozor.“ Nevěděla jsem, nakolik mu to můžu věřit. Má společnice měla však pravdu v tom, že by to vysvětlovalo to jeho divné mluvení. A stejně rychle jako přišel zase i odešel a mně zbyla k pozornosti jen Dipsi, což mi vůbec nevadilo.
Pokrčila jsem rameny a usmála se na ni. „Asi ji jen nechtěl zradit tím, že by to přiznal,“ odtušila jsem, „Ale fakt lituju to mládě, kterému rvali ten zub. To z ní bude mít doživotní následky.“ Nechtěla jsem si to ani představovat. Být malinká a nevinná vlčí slečna, co si někde jen tak chilluje, a najednou si to ke mně přivalí takový slon a vyrazí mi zub. No rozbrečela bych se – a nejen bolestí. „Pozor pozor, ještě z něj vychováš malého masochistu,“ ušklíbla jsem se pobaveně, „Tebe budu raději držet od vlčat dále.“ Ne, že bych se k nim sama nějak extra hrnula, že jo. „Nevím, fakt ale doufám, že už to skončí a budeme mít pokoj,“ povzdechla jsem si a unaveně si o ni opřela hlavu, „Je zrovna tak čas si někam zalézt a užívat si klidu, nemyslíš?“ Zamrkala jsem na ni nevinně.

//a dále

//Jezevčí les (přes Eso)

Má společnice měla pravdu, vlče celou záležitost neslo až podezřele dobře. Tak to na něj ušoplesk asi ještě neměl moc vlivu. Trochu se mi taky ulevilo, protože zvládat nějaký hysterický výstup se mi fakt nechtělo. A vůbec, Dipsi měla pravdu – vždyť jsem si to taky myslela. K mému překvapení se na nás však celou dobu musela dívat karma, takže se k nám vlče brzy nasáčkovala a oklepalo. Otráveně jsem si povzdechla a na moment vrazila hlavu do sněhu. Trochu jsem si ji otřela a umyla a byla zase fresh. Prtě takhle malá scénka zřejmě potěšila a hned mělo lepší náladu, což se nedalo říct o Dipsi. „Tak najednou jsme si dobré, co? Jen trochu posiluj, holky rády svalouše,“ prohodila jsem k vlčeti a něco smířlivějším tónem než bílá vlčice. „No no,“ pousmála jsem se právě na ni, „Už jen chvilku a budeme svobodné. A hlavně nechceme, aby nás pak až do smrti pronásledoval ušoplesk, ne?“ Někde se teda zapomněla, ale nepochybovala jsem, že by jí to Thoránek nepráskl. A do toho se s ním ještě prát… ne, fakt ne, díky.
Už tak mě dost ždímalo lozit v tomhle počasí po kopcích. Srst mi sice na zimu trochu zhoustla, ale ani zdaleka nestačila k tomu, abych nemrzla. Aspoň jsem se mohla trochu tulit k Dipsi, která to měla o to těžší, že jí dělalo problém i šlapat vzhůru. „Jsem tady, klídek. Nenechám tě tu umrznout,“ drcla jsem do ní povzbudivě a dále se držela poblíž i pro své vlastní dobro. Alfie se rozhodl přidat, netušila jsem proč. Pobaveně jsem mrkla na bílou vlčici – tak nejdříve mě zastavuje, že jednorožce jíst nebudeme a pak tím tady frajeří? O tom si s ní ještě budu muset promluvit, ale ne teď. „Tak, tak,“ přikývla jsem, „Přišel jsi o luxusní hostinu, mladej. Kdyby ses flákal s náma cool děckama, zažil bys pořádné dobrodrůžo.“ Zavrtěla jsem ocasem. Hlavně bys mohl to mohl být ty, kdo by byl celej oslintanej. „Které mrně jste vůbec zmlátili? A jak se vám povedlo někoho rozplakat – ne, nech mě hádat, mohl za to ušoplesk, že jo?“ odfrkla jsem si a potichounku poděkovala vesmíru, že už se za náma netahá. I když teda Thoránek se teď začal trochu izolovat, ráda bych však věřila tomu, že to nebylo tím, že mu chyběla.

//za skupinou

Naše veselá partička se zase celá sešla a já bych z toho snad měla i radost nebýt toho, že se nás nikdo ani nenamáhal zeptat na to, kde jsme našly jednorožce a jaké to bylo setkat se s tak majestátním zvířetem. Ne, že bychom jim snad mohly říct celou pravdu, to bych Dipsi neudělala, ale cool historka to byla stejně a nikoho ani nezajímala. Fňuk. Mrskla jsem ocasem a zvědavě sledovala jezevce. Na jazyku mě pálila otázka, takže jasně, že jsem si ji nenechala pro sebe. „Hele hele, a co s tou močí?“ skočila jsem jim do přípravy lektvaru. Blbý nápad. Sice jsem se také naježila a ne zrovna nadšeně zavrčela, ale nakonec mi to ani tolik nevadilo. Koneckonců Nori a ten malý poskok budou mít pocit, že odvedli dobrou práci a sehráli při záchraně světa nějakou malou roličku. Dipsi z toho byla teda pořádně vytočená. „No no, pořád mohlo být i hůř,“ utěšila jsem ji s úsměvem. Nakonec z vlků padaly i jiné věci, že jo.
Naše výprava však ještě nebyla u konce. Jezevci zmizeli v oblaku kouře a zanechali po sobě jen kamínek na provázku a nepříliš jasné instrukce. Nejdříve jednorožec a teď bílý rys? Kolik tady těch kouzelných potvor žije? Zakoulela jsem očima a už už se šla ptát, jestli někdo neví, kudy se tam jde, jenže malej zrzek byl rychlejší. A hele, očividně už jsme nebyly vítané! „Jo? Tak to je fajn, protože my tu byly první, takže můžete klidně odpálit vy,“ zabručela jsem. Očividně se z tohohle fakt nestane milý výlet s kamarády. Obzvláště ne, když Alfie začal provokovat Dipsi, která už to dále nedala a udělala přesně to, co plánovala udělat – byť původně za jiných podmínek. S pootevřenou tlamkou, která se brzy roztáhla ve škodolibém úsměvu, jsem sledovala, jak se vlčeti po zádech rozlila Noriho moč. Takže teď je prakticky Noriho majetek, ne? Chce být Nori zachránce světa nebo otrokář? Zazubila jsem se, ale rychle vrhla varovný pohled na Thoránka, co se začal nevraživě koukat po Dipsi. Na druhou stranu… jo, asi zašla trochu daleko. Na další stranu si začalo prtě, takže pořád byla v právu. Prcek se vyválí ve sněhu a bude pokoj. „Nezačínej války, co nemůžeš vyhrát,“ mrkla jsem na Alfieho a přidala se k Dipsi. „Stejně jsi to nemusela dělat, chudák teď bude mít trauma,“ napomenula jsem ji mírně. Ale zase s tím, jaký se zdál být zezačátku sukničkář by mi asi malá rána přímo do ega prospěla.

//Narrské vršky (přes Říční eso)

//Zarostlý les

Překvapeně jsem na ni koukla. Nenapadlo by mě, že ji tak rychle napadne, že by mohla jít za Životem – a vlastně pravda, zrovna on by měl vědět, jak na tom je, a zkusit jí pomoct. Nebo by jí prostě mohl trochu posílit imunitní systém, to by přece měl zvládnout. A stejně by pro nás měl chtít jen to nejlepší, ne? Už jsem si skoro i začala říkat, že Smrt byla milejší z těch dvou sourozenců. Samozřejmě tím, že nám pomáhala, ne jejím přístupem k věci. No, možná jen čekal na to, až k němu každý sám přijde. „To by asi šlo. A Život je fakt hodný! Když jsem se k němu stavila na návštěvu, stačilo mu pár kytek a byl radostí bez sebe!“ zasmála jsem se. Byl to sice asi bůh, nebo něco hodně podobného bohu, ale přitom se zdálo, že je jako jeden z nás. Skoro jsem dostala chuť se za ním stavit jen tak pokecat.
Zavrtěla jsem s úsměvem hlavou. „Doufám, že to už nikdy potřebovat nebudu,“ vyplázla jsem znechuceně jazyk, „Snad jsou taková prasata jen jezevci.“ A vlastně nemohla by specifická moč fungovat i na zombíky? Bylo to odpovědí, na kterou jsme předtím nepřišli? Snad už na ně nikdy nenarazím, ale jestli přece jo, hned to zkusím. Stejně už smrdí dost sami o sobě, trochou moči už to moc nezhorším.
S hvězdama v očích jsem sledovala Dipsi a její malý výstup. Je fakt skvělá. Byla jsem okouzlená i navzdory tomu, že ta příšera jejího příběhu jsem měla být já sama. „Co jsem říkala – prostě neodolatelná,“ otřela jsem se o ni, „Myslím, že takhle tu zimu nějak zvládneme.“ Nadšeně jsem zavrtěla ocasem a začala si v hlavě opakovat, kde tady byly smečky, které bychom mohly obírat. Nejdříve jsem se však musely zbavit blech a tento krok už snad byl na dosah.
Došly jsme zpátky do lesa a k velkému překvapení zde seděl i zbytek osazenstva, dokonce i s ingrediencemi. Tak asi nejsou úplně k ničemu. Ušklíbla jsem se a zaujala místo vedle Dipsi. „Tak tady to máte a teď šup šup! Už na to nemám nervy,“ prohodila jsem k jezevcům a poškrábala se – snad už naposledy, jinak si z nich fakt udělám malou hostinu.

//Nad kopci

Vesele jsem zavrtěla ocasem a usmála se – co bylo lepšího než dělat radost kamarádům? Navíc tak roztomilým, že jo. „Se mnou se nemusíš bát vůbec ničeho,“ zazubila jsem se hrdě, „Jen se zbavíme blech a něco vymyslíme.“ Vidina života bez blech a možného dobrodružství zlepšila mou náladu na nemožnou úroveň radosti. Nebo to bylo jen tím, že jsem v podstatě dělala dobrý skutek? Je to pořád dobrý skutek, i když to dělám pro vlastní prospěch, ale ten druhý z toho má taky užitek? No, na tom úplně nesejde, hlavně, že se všichni dobře bavíme. A co teprve, až nás nebudou kousat hmyzáci. Poškrábala jsem se otráveně a povzdechla si. Jeden si časem zvykne, stejně to však mělo daleko od ideálu.
„No… trochu? Já to malinko zkoušela, ale nijak extra,“ pokrčila jsem rameny, „Asi je to pak už lehčí, když ji ovládáš víc.“ Ono mě vlastně i to málo, co jsem dokázala udělat celkem vyšťavovalo, a to jsem většinou s magií jen blbla, abych vyplašila Noriho nebo jinou snadnou oběť. I když se vlastně zatím lekl jen Nori… O důvod víc na sobě zapracovat. Tolik plánů a dny byly tak krátké, ach jo. „To by bylo dost na nic, lae hele, jestli to tak bude muset být, tak ti zkusím sem tam taky nějakou vyhrabat, aby ses mohla svobodně hýbat,“ mrkla jsem na ni s úsměvem. Nebylo by přece fér, aby musela celou dobu trčet na jednom místě. Snad to byl nějaký osvoboditelský komplex, ale když jsem věděla, že jinak bude pořád uvězněná na jednom místě, nedokázala jsem tomu jen tak přihlížet.
Na její nápad jsem se ušklíbla. „To je taky pravda, jenže nejspíše budou i dost ostražití, právě proto, že bude zima, a nepustí si k sobě jen tak někoho,“ přemýšlela jsem nahlas a dostala brilantní nápad, „Hele! Stejně už máš natrénovanou svou roli rukojmí, tak já tě prostě budu nahánět a ty se k nim připlazíš celá smutná a vyplašená, že potřebuješ pomoct! Seš tak roztomilá, že ti nikdo neodolá a pak prostě čapneš jídlo a zmizíš. A kdyby s tím měli problém, budu tam já a vyřídím to.“ Hrdě jsem vypjala hruď, abych vypadala větší a silnější. Nemělo to chybu! Nejdříve jsem se ale musely zbavit blech, s těmi by ji nikam asi jen tak nevzali. Naštěstí už jsme od lesa s jezevci nebyly moc daleko. „To jsem přesně chtěla slyšet,“ zavrněla jsem spokojeně a otřela se o ni. Už docela přituhovalo, byl nejvyšší čas s touhle šarádou skoncovat a jít se někam tulit.

//Jezevčí les

//Hlásím taky, že 6.12. Nad kopci Dipsi ukořistila i chlup ze zádi jednorožce