Gallirea - Příspěvky uživatele

Když bylo vyřčeno jeho jméno, ucítil zalechtání v břiše. Byl rád, že slyší její hlas – měl strach, že se z toho, co její vlastní syn řekl, zhroutila. Přitiskl hlavu do jejího kožíšku a více ji do něj zachumlal, aby jí dal najevo, že je tu pro ni a vždy bude, ať se děje cokoliv. Chtěl, aby cítila jeho teplo, doteky a oporu, kterou se jí momentálně snažil poskytnout. Strach, poodstoupil od ní o krok vzad a podíval se do těch jejích krásných lesklých očí. Byly úchvatné, i když byly tolik smutné. Ztrácel se v nich. Mlčky na ni chvíli zíral. Co by jí měl asi tak odpovědět? Crowley ho svým rozhodnutím a i tím, že cajdal takovou dobu s cizími vlky kdesi po venku, tolik vytočil. Neměl chuť ho už znovu vidět. Sevřel se mu žaludek a hrdlo mu vyschlo, jenom na něj a to, jak se choval, pomyslel. Možná, že mám už jen jednoho syna, napadlo ho. A pak si uvědomil, že přesně takhle se teď cítí. Crowley pro něj byl tímto odepsaný. Nebudu mít nic společnýho se smradem, který si vybere moji bývalou rodinu, kterou tolik nesnáším. Jak ho vůbec ta svině proradná mohla někam odvést? Co si to vůbec dovoluje? Měl jsem jí vyškrábat oči! Když ho našla, měla se zeptat, kde má rodiče a odvést ho k nám! A on jí měl říct, že z lesa odcházet nebude. Kdyby jí to řekl, nikam by ho nejspíš neodvedla. Ale on si odtrajdal někam pryč s vlčicí, kterou nikdy v životě neviděl. Oh! Nesnáším Shireen, nesnáším celou svoji rodinu! Jak nemožní oni jsou! A Crowley teď bude uplně stejnej jako oni. Ale ne… Už je stejnej, odvrátil pohled pryč. Mrskl ocasem, opět v něm bublal vztek. Kdyby měl Crowleyho nebo Shireen nadosah tlapy, ublížil by jim. Cítil to. Ta nenávist z něj čišela na míle daleko. “Lucy,“ řekl něžně a zase se na ni podíval. Pousmál se. Ten její výraz, byla tak roztomilá! Věděl, že je zlomená, nešťastná a nemůže uvěřit tomu, co se stalo, ale jemu i tak připadala dokonalá. “Neměj o něj strach, bez tak se mu tady nic nestane. A pokud ano, bude to jeho boj. Já s ním nechci mít už vůbec nic společného, mám jen… Jednoho syna,“ pevně se jí díval do očí. “Klidně si tehdy jen tak odkráčel s vlčicí, kterou nikdy v životě neviděl. Nehledal nás a nepokusil se ani zůstat v lese, smrad jeden. Tím u mě skončil, dal přednost vlkům, od kterých odcházíme, protože nás zklamali a protože je nemáme rádi. A Crowley je teď jeden z nich. Zradil nás i svoje vlastní sourozence, i když mu nikdo nikdy nic neudělal,“ zavrtěl hlavou. Mračil se. Z jeho očí šlo vyčíst, jak uvnitř něj právě praská sopka a vyvrhuje ven žhavou lávu. Tak moc byl na Crowleyho a Shireen, vlastně celý Asgaar, naštvaný. “Odcházíme. Už se sem nikdy nechci vrátit, Lucy. Nikdy.“ S těmito slovy se Etney otočil a pomalu se rozešel. Celou dobu ji však hlídal pohledem. Musel se u ní držet blízko, věděl, že to nese daleko hůř jak on. I když jeho srdce bylo zlomené na kousky a žal ho pomalinku požíral víc a víc, ona jím už byla sežraná skrz na skrz. "Najdeme Vivi a pak se přidáme k Reovi a Ciri," hlesl.

>> Středozemní pláň

// pro Lucy

Loudavým krokem bloudil lesem, netušil, kam se Lucy schovala. Pořád musel myslet na to, co se teď stalo. Nemohl uvěřit, že se jeho vlastní syn opravdu rozhodl tak, jak se rozhodl. Etney se svojí vlastní rodinou nikdy moc nevycházel a fakt, že se Crowley rozhodl pro vlky, které Etňa neměl rád, ho opravdu ničil. Hodil svoje sourozence a nás dva do pozadí a dal přednost těm, kteří k němu nepatří a nemají s ním nic společného, zamračil se. Vybavil si ten hrozně otravný hlas Shireen, když vrkala do jejich syna, a taky to, jak mu říkala „Krůli“. Mrskl naštvaně ocasem. Mísila se v něm veliká zlost spolu se smutkem. Netušil, co by teď měl dělat, kam jít a jak se zachovat. Lucy, kam ses jenom schovala, ztrápeně vzdychl a otřel si tlapkou uslzené oči, nicméně mu z nich dál vytékaly další a další slzy, které nedokázal zastavit. Byl tak hrozně frustrovaný, cítil se zrazený vlastním synem. Pořád tomu nechtěl uvěřit, kdybych jenom mohl vrátit čas. Hlídal bych ho a nikdy ho nepustil samotného pryč. Věděl však, že nyní je z Crowleyho vnitřně tolik naštvaný a zároveň i zklamaný, že bude trvat hodně dlouho, než tyto pocity vyprchají a on ho bude moci opět někdy vidět. Jestli vůbec.
“Lucy!“ zavolal a rozhlédl se po okolí. A pak ji uviděl. To drobné tělíčko, které patřilo jeho milé, se zkroušeně opíralo o strom. Pomalu se k ní vydal, srdce mu bušilo. Byl ze všeho tak rozhozený, netušil, co by jí měl vlastně říct. Bylo vůbec vhodné o něčem mluvit? Zezadu si ji prohlížel, její stav ho silně znepokojil (ještě více, než doteď byl). Když viděl, jak se trápí, bodlo ho u srdce. Na moment se zastavil na místě, měl strach, že se znovu i on rozbrečí. Jenže nechtěl. Nesměl. Musel tu být jako opora pro Lucy. Neměl rád, když plakala. Chtěl, aby se pořád jen usmívala. Miloval její úsměv. Přál si, aby po jeho boku byla navždy spokojená a šťastná, jenže teď se mu to nějak nedařilo. Vše se mu rozsypalo pod tlapkami, aniž by mohl udělat cokoliv pro to, aby tomu tak nebylo.
Nešťastně zavřel oči, nechal z nich stéct pár slz a pak si je tlapou protřel, aby bylo co nejméně poznat, jak smutný vlastně je. Přiblížil se k Lucy, obešel ji a zepředu se k ní mlčky přitulil. Zavřel oči, zavrtal hlavu do jejího kožichu a snažil se nevnímat nic kolem sebe. Nebylo mu vůbec dobře. Srdce mu bušilo, z toho návalu vzteku mu tepalo v hlavě a zlomený duch uvnitř jeho těla sténal a naříkal bolestí. Nadechl se její nádherné vůně, kterou odjakživa tolik miloval, a přál si zmizet někam pryč. Rozplynout se a nebýt tu. Chtěl otevřít oči a probudit se z téhle hnusné noční můry, která ho čím dál tím víc sužovala. Jenže to nešlo. Byla to realita, se kterou se chtě nechtě budou muset oba smířit. Kéž by se rozhodl jinak.

// promiňte za dlouhý příspěvek, ale nechtěla jsem ho při takové situaci odfláknout :-)

Sledoval, jak se Crowley nechává od Lucy přivítat a trochu se zamračil nad tím, že projevenou radost a něhu od své matky jí ani trochu neopětuje. Copak ho nemrzí, že ji tak dlouho neviděl? Nemyslel na ni a netěšil se, až ji uvidí? Ty skrčku jeden! Jakmile Lucy bezduše pozdravila, natočil uši dopředu a očima se porozhlédl, koho to vlastně zdraví, neb měl za to, že jsou tu sami. Když pak uviděl Shireen (// zná jen tohle jméno), tiše vzdychl a zrak přenesl zase zpět na svého syna. Co tady zavazí, provlka.. Proč nevodprejskne, projelo mu hlavou, nicméně Shireen se hned jala vysvětlovat, s kým a co Crowley vlastně celou dobu dělal. Jakmile sklapla, propálil ji Etňa pohledem. “Tebe se nikdo na nic neptal. Mluvíme tady s naším synem, tak si dej vodchod a nepruď,“ štěkl ostře a mrskl ocasem. Bylo vidět, že absolutně nemá na nějaké hrátky náladu. Byl nabroušený a tak tak se držel, aby nevybouchl. Proto se snažil Shireen nevnímat, aby nevznikaly zbytečné konflikty, které se mu teď rozhodně nechtěly řešit, když měli své plány. A Shireen do nich rozhodně nespadala. Podíval se na Crowleyho a vyčkával, co odpoví. Etney byl vlastně trochu udivený, že Crowleyho překvapilo, že rodiče, se kterými od mala nestrávil skoro žádný čas, odchází pryč. “Ano, jako napořád,“ hlesl bez nějakého zvláštního výrazu v tónu hlasu, ale jakmile si všiml, že mu Shireen začala něco říkat, plést se do jejich rodinných záležitostí a ještě ke všemu zaslechl jakési „krůli“, projela jím neuvěřitelně silná vlna vzteku. Celý s sebou samovolně trhl. Hlavou cuknul k obloze a svaly se mu nepříjemně napjaly. “Jmenuje se Crowley, ne krůůůůli!! A nech ho na pokoji ti říkám!“ zařval tak hlasitě, že se jeho rozčílený hlas musel rozlehnout celým lesem, přičemž k ní prudce přistoupil. Mozek se mu začal pomalu zatemňovat popuzenými emocemi, kterým se chtěl protentokrát vyhnout. Marně. Zůstal stát, celý se třásl. A pak, když Shireen pronesla její poslední větu, vybouchl. Vyskočil jedním mohutným skokem od země, srazil ji a zůstal nad ní obkročmo stát. Pak zvedl tlapu a celou svojí silou jí zatlačil na hrdlo. Dvoubarevné oči měl bláznovsky vykulené a jeho tělem začínaly proudit zvláštní pocity. Kolem celého jeho těla se začaly objevovat malé fialovobílé blesky, které vydávaly nepříjemně praskavé zvuky. „Řekl jsem, že ho máš nechat na pokoji!! Vypadni! Vypadni pryč!“ zvolal nervně. Ještě chvíli sestru dusil, ale nakonec odskočil bokem a čekal, až odejde pryč. Zadýchaně na ni hleděl, uvědomil si, že ten pocit zná. Podíval se na své tlapky, kolem kterých se objevovalo čím dál tím více jisker a blesků. Můj příkaz, nenapadlo ho, že se příkaz mísí ještě s jinou magií. Tu dosud plně neobjevil.
Začal se zběsile rozhlížet kolem sebe, přičemž hrdelně vrčel. A pak pohled zabořil na syna. “Tak jak ses rozhodl?!“ vyštěkl prudce. Už ho nebavilo, jaký byl jeho syn neposlušný zmetek. Byl ještě příliš mladý na to, aby si mohl chodit, kam se mu zachtělo a s kým se mu zachtělo. Tohle Etney nesnesl. Neměl rád svoji rodinu, a když se teď dozvěděl, že byl celou dobu s ní, celé tělo ho tím návalem různých emocí rozbolelo. Kdyby tu nebyla Shireen, na které si mohl alespoň trochu vybít svůj vztek - ale která ho samozřejmě vyprudila daleko víc, jak momentálně jeho syn – asi by mu jednu ubalil. Ale nechtěl to udělat. Jen vrčel, třásl se a čekal, co z něho vypadne. A když pak Crowley opatrně začal mluvit, šokovaně na něj vypleštil oči a mlčky stál. Jenže Lucy, jeho milovaná Lucy, začala okamžitě velice smutnit. První její reakcí to poznal, znal ji dost dobře na to, aby věděl, jak se teď hrozně cítí. “Ty malej syčáku, podívej se, co jsi matce udělal!“ zabručel skrze zaťaté zuby, když Lucy odešla pryč. Několika kroky se k němu přiblížil, až mu koukal přímo do očí. “Zmizni. Zmizni pryč a nelez mi na oči. Nechci tě hodně dlouhou dobu vidět, Crowley! A zapamatuj si navždy tuhle chvilku, ve které jsi matce… ale i mě, svému otci! rozlámal srdce!“ ještě chvíli se na něj díval, jakoby snad doufal, že se tohle nestalo a vše bude normální a budou všichni společně, ale pak se obrátil, švihl ocasem a rozklusal se pryč.

“Lucy, zlato!“ zvolal, přičemž se rozladěně a hlavně zmateně rozhlížel kolem sebe. Nevěděl, co dělat. Do očí mu vhrkly slzy. Byl rád, že ho nikdo nevidí. Sic na syna měl pifku a svým chováním ho rozčiloval, ale pořád to bylo jeho maličkaté vlčátko, které z celého srdce miloval. Tak moc, že by za něj položil svůj vlastní život. Jenže on si vybral cizáky namísto své rodiny. Sklesle se zahleděl do země a nechal slzy volně stékat po tvářích. Nemohl tomu uvěřit. Nechtěl tomu uvěřit. Když se jeho vlčata narodila, přál si je mít pořád u sebe, dokud nedospějí. A Crowley ještě rozhodně dospělým vlkem nebyl. Jeho srdce tlouklo jen a jen pro jeho rodinu. Proč se tohle stalo? Bolest mu pulsovala celým tělem. Nakonec pozvedl hlavu k obloze, nadechl se a nechal rozlehnout po celém lese své zlomené žalostné zavytí. Nepřemýšlel nad tím, proč to teď udělal a dal tak všem vědět, jak moc nešťastný je. Prostě z něho to zavytí najednou z ničeho nic vyjelo. Zarmoucen se rozešel někam pryč, přičemž se skrze zaslzený pohled snažil vyhledat svoji milou.

<< údolí

Málem do Lucy zezadu narazil, když se z ničeho nic zastavila na místě. Byl zahloubaný do svých myšlenek a tak úplně dobře nevnímal okolí a nesoustředil se. Proto na ni s otázkou v očích houkl: "Co je?", ale sotva to dořekl, dočkal se odpovědi. "Ach, hmm," pokývl hlavou, přičemž zastříhal ušima. On rozhodně nadšením nepřekypoval, nicméně Lucy se hned vydala vstříc jejich společnému synovi, tak ji následoval. Ona ale spěchala a byla celá hrr, takže Etňa zaostával někde vzadu za ní. Nespěchal. Šel pomalým krokem, přičemž v jeho výraze se nezableskla žádná pozitivní emoce. Bylo mu úplně jedno, že se Crowley vrátil do lesa, necítil žádnou radost. Ba právě naopak, spíš jeho tělem koloval vztek.
Pomalu došel až k nim, a zatímco se s ním Lucy srdečně vítala, prohlížel si ho. Vyrostl, ale mimo to nevypadal o moc jinak. Nezpozoroval na jeho těle žádné šrámy ani jizvy, škoda! přivřel oči a syna propálil pohledem hned, jakmile se jejich oči setkaly. Stál tam ale mlčky, vůbec nic neřekl. Syna nepřivítal, nepokáral, prostě jen stál. Máchal však naštvaně ocasem, takže bylo poznat, že v klidu rozhodně není. Srdce mu bušilo a hrdlo měl vyschlé. Musel se držet, aby nezkazil Lucy radost nějakým svým vzteklým výlevem. Kdyby tu ale byl sám bez Lucy, hned by si toho malého nevděčného syčáka podal. Po očku sledoval Lucyin výraz ve tváři, ze kterého šlo vyčíst, jak moc ráda synka vidí. Nad její roztomilostí se okamžitě rozplynul, ovšem když vrátil zrak na Crowleyho, jeho rozplynutí bylo to tam. Zatnul vytočeně zuby, kterými nevědomky zaskřípal. Vyčkával, co Crowley odpoví. Drápky zaryl do země, aby aspoň nějak mohl upustit páru, která v něm doslova bublala. Kousek po kousku zjišťoval, že toho malého nemůže ani cítit.

Natočil jedno ucho směrem, kterým byl Sigy a mlčky na něj koukl. Rozhodl se, že tuto komunikaci ohledně odchodu nechá na Lucy – jednak to byl její sourozenec a jednak se mu stejně do jakékoliv další konverzace zapojovat nechtělo. Byl psychicky vyčerpaný, těšil se, až půjdou s Lucy a vlčaty někam pryč. Neměl náladu na cizí vlky.
Děti byly poměrně překvapené, že odcházejí ze smečky pryč, a vypadalo to, že celkem nemile. Etney takovou reakci asi nečekal, i když by vlastně měl, protože vlčata měla pravdu – sotva les prozkoumala, už ho musí opustit. Podíval se z jednoho na druhého a jemně, možná trochu rozpačitě se pousmál. “Děcka,“ hlesl tiše, a zatímco přemýšlel, co by jim měl říct, nervózně máchal ocasem sem a tam. “S mámou jsme se rozhodli, že prostě bude nejlepší, když les opustíme a budeme žít někde jinde,“ na moment ztichl, ale krátce na to vyhrkl dodatek: “Stejně to není vhodné místo pro vlčata! Někteří vlci se tváří, že jsou v pohodě, ale přitom vůbec v pohodě nejsou. Na našich cestách zažijeme plno dobrodružství!“ rázně přikývl hlavou. “A nejdůležitější je, že budeme všichni spolu,“ tlapkou pohladil Reonyse i Ciri po hlavě. “Najdeme si vlastní úkryt a společně si ho vytvoříme, bude to zábava,“ energicky na ně mrkl, přičemž zavrtěl ocasem. Potěšilo ho, že obě děti se rozhodly cestovat s nimi. Ulevilo se mu a zahřálo ho to na duši. Miloval svoji rodinu a věděl, že bez ní by pro něj nemělo smysl dál žít. “A Vivianne s Crowleym se někde toulají. S mámou je najdeme a uvidíme, jak se ti dva rozhodnou,“ zareagoval stroze ohledně jejich doptávání se na další dva sourozence. Kdykoliv si Etney vzpomněl na svého druhého syna, naštval se. Vřelo to v něm. Totiž, proč mu tak moc tímto sprostým chováním připomínal zbytek jeho podařené famílie? Oklepal se. Byl pevně rozhodnutý, že pokud se Crowley rozhodne špatně, přestane se s ním vídat. Nebude ve své rodině trpět výlevy malého nevychovaného puberťáka, který se za celou dobu ani neobtěžoval dát info, s kým a kam vlastně jde. Otočil hlavu na Ciri a chvíli na ni mlčky koukal. Za krkem se mu zježila srst. “Eeeehm, noo,“ aby získal nějaký čas na rozmyšlení, co by vlastně měl odpovědět, začal se drbat zadní nohou za uchem. Nechtěl, aby vlčata měla nějaké další styky s Arcanusem a ostatními, ale... když se přestal drbat a podíval se do jejích očí, roztál. Ten její pohled prostě nešlo ignorovat. “Uvidíme. Pokud nebude mít děda se strejdou moc práce, třeba se rozloučit můžete,“ odsouhlasil nakonec neutrálním, možná mírně znechuceným tónem hlasu. Doufal, že Arcanus i Nemesis budou někde v čudu. Kéž by na ně celá moje rodina zapomněla.
Lucy vyrazila a Etney ji následoval. Ohlédl se na děti a zamával jim tlapkou. “Brzo přijdeme,“ rozloučil se. Ucítil v sobě divný pocit, takový dosud necítil. Že by mu nedělalo dobře děti nechávat se Sigym takovou dobu? Podíval se na Lucy, je to její bratr, bude to v pohodě! Přál si, aby tohle všechno bylo vyřešené a on mohl mít všechny děti zpět u sebe. I toho nepovedeného synka Crowleyho – tak jako kdysi, když byli všichni malincí a bezbranní. Chtěl vrátit čas. Vše by udělal jinak…

>> les

<< Asgaar

Etney šel za Lucy mlčky. Mísila se v něm velká hromada různých pocitů. Z velké části byl rád, že odsud odchází a nebude se muset dívat na xichty svých dvou bratrů. Byl spokojený, že se s Lucy takto rozhodli a zachovali si svoji hrdost - přeci nebude poslouchat nějakého upištěného Sionna, kterého od malého vlčete nesnášel, ne? Znechuceně nakrčil koutky tlamy. Jen z té představy se mu ježily chlupy na zátylku. No, ale samozřejmě nedokázal plně potlačit své obavy ohledně toho, co bude a jak to bude, když jsou teď tuláci. Co vlčata? Dokáží se o ně společně postarat? Budou v pořádku? Budou spokojení a šťastní? Rodina na tebe bude spoléhat a ty, jako táta čtyř vlčat, musíš dokázat, že jsi schopnej vše zařídit a ochránit je! Ale ty to zvládneš, zapomínáš, co jsi zač? Jsi lepší jak zbytek tvé plebsoidní rodiny, mysli na to! Jsi silnej, máš odhodlání a po svém boku tu nejlepší z nejlepších, podíval se na drobné tělo své milé. Jak krásně vlnila boky, když kráčela na těch svých drobných tlapinkách směrem k dětem, které tak láskyplně přivítala. Pocítil neuvěřitelný vděk, že je tady s ním. Bez ní by nic nemělo smysl.
"Ahoj děcka!" pronesl co nejvíc nadšeně, jak jen v momentálním rozpoložení dokázal, přičemž zavrtěl na uvítanou ocasem. Pořádně si obě své ratolesti prohlédl a zkontroloval je - totiž, kdyby měli zkřivený byť jen jeden jediný chloupek, rozhodně by to tak nenechal. Ale vypadalo to, že je Sigy, kterého sotva znal, hlídal dobře. Bručivě vydechl vzduch z plic s pohledem upřeným na hlídacím strejdovi, ale pak zrak přenesl na děcka a usmál se. "Jsi čím dál tím krásnější, Ciri. Jsi jako ta nejzářivější hvězdička na tmavé noční obloze! Nápadníky od tebe brzo budu muset odhánět, zasloužíš si totiž jen toho nejvznešenějšího vlka s ještě vznešenějším rodokmenem," řekl dceři a pak se otočil na syna, "a z tebe roste pořádný fešák a silák, Reonysi. Máš to po mně, úplně to z tebe cejtím, cha! Ses konečně pořádně potatil. Jednou pak díky svému šarmu budeš mít po svém boku tak krásnou vlčici, jako mám já," povzbudivě na něj mrkl a koutkem oka koukl na Lucy. "Jsem na vás pyšnej," tlapkou pak každého zvlášť pohladil po hlavě. Najdu jim jen ty nejlepší partnery, to přísahám. Rozhodně nebudou randit s nějakejma Sionnama, Nemama a podobnýma tragédama. Vůbec nehrozí! Já se o svoji rodina pořádně postarám.
Zrak přenesl zpět na hlídače Sigyho, aby si vyslechl, jestli jim děcka pohlídá nebo ne. Ale kdyby ne, hodně by se tomu divil, neb s jeho miláčkama chce přece čas trávit naprosto každej. Jsou za odměnu. "Děti," polohlasem je oslovil a chňapl tak do tlapek první možnou chvíli ticha, "jak už máma říkala tadyhle strýci - stěhujeme se. Byl bych... Totiž byli bychom s mámou moc rádi, kdybyste šli na naše nová dobrodružství s námi, ale pokud se vám v tomhle lese líbí, můžete tu zůstat. Ovšem bez mámy a táty. My už tu žít dál nebudeme," pevně pohlédl nejdříve synovi a pak i dceři do očí. Byli už dost velcí na to, aby se sami rozhodli, jak chtějí žít. Ovšem kdyby se byť jen jedno z jeho dětí rozhodlo v lese setrvat, Crowley!, nebyl by moc nadšený. Vlastně by byl dost znechucený a vytočený. Ale věřil, že minimálně tahle dvě úžasňátka půjdou s nimi. Nad druhým synem silně pochyboval a u Vivianne... u té pouze doufal, že si sama zvolí tu správnou cestu - odchod ze smečky.

Natočil ucho směrem k Lauře, která se z ničeho nic zvedla a odešla. Překvapilo ho to. Musím ji pak najít a popovídat si v soukromí, napadlo ho, přičemž pohledem byl stále přilepený na otci. Poslouchal jeho reakci a už se nadechoval, že na to něco odpoví, ale slov se chopila Lucy. Proto tlamu zase zavřel. Jindy by každého jiného vlka kliďo piďo přerušil a skočil mu do řeči, ale Lucy ne. Lucy v jeho očích měla stejně vysokou hodnotu jako jeho maličkost, neměl tedy sebemenší důvod ji přerušovat. Ba právě naopak - souhlasně na její slova přikývl. I když to v tuto chvíli vůbec necítil tak, jak to cítila ona a neměl potřebu smečku ještě někdy navštívit, věděl, že alespoň kvůli dětem bude fajn rozloučit se v dobrém. Ale Lucy byla citlivější a taky rozvážnější jak on, navíc očividně Arcanuse pořád milovala a plně respektovala. On v sobě naopak cítil zlost za to, jak se otec rozhodl. Byl znechucený vším a všemi poblíž a žárlil na své sourozence. Už od malička. Vadilo mu, že je oba rodiče upřednostňují a nikdy to nedokázal vstřebat a přenést přes srdce. A že by měl někdy dobrovolně přijít zpět do smečky, usmívat se a dělat, že všechny moc rád vidí? Ani by ho nehlo. Už to nebyl jeho domov. A navštíví ho pouze tehdy, bude-li třeba něco důležitého vyřešit, zejména co se týkalo jeho vlčat. Proto jen mlčky švihl ocasem a následně stroze řekl: "Ne, otče. To jen ty jsi nikdy nepochopil mě." Ještě chvíli na něj hleděl, aby mu dal najevo, jak naštvaný a zklamaný vlastně je. Vždy v něj věřil. Vždy ho miloval a opěvoval ho všude, kam se jen pohnul. A nyní se od otce dozví, že nikdy nepochopil chod smečky a nic pro ni neudělal? V jeho bílo-fialových ledových očích se krátce zaleskl pocit křivdy. Nakonec jsi stejný, jako byla matka. Stejně slepý a necitlivý.
Pak se jen otočil a vyrazil za Lucy. Byl rád, že odsud odcházejí. Chtěl se už tohoto nepříjemného tíživého pocitu konečně zbavit. Koutkem oka na ni pohlédl. Ona byla absolutní opak jeho rodičů - citlivá, empatická, láskyplná a chápající. Vděčně zavřel na moment oči a vytáhl koutky tlamy do malého, skoro neznatelného úsměvu. "Najdeme si něco vlastního a bude nám dobře," zašeptal, krátce přivinul čenich do její srsti a nasál tu přenádhernou vůni, kterou tolik miloval.

Pak otevřel oči a naposledy se ohlédl. Paprsky zapadajícího podzimního slunce ho nepříjemně oslepily, jakoby ho snad na tomto místě chtěly udržet o něco déle. Zastavil se, na moment si zrak schoval pod pravou přední tlapku a tiše si povzdech. Chladný vánek mu přinesl pod čenich tátovu vůni, kterou od mala tolik miloval. Nikdy ji nezapomene. Zlehka přivřel oči, aby mohl zaostřit zrak a otce mezi houfem vlků najít. Arcanusova uhlově černá srst naštěstí nešla na té růžové obloze plné naducaných červánků, která se rozprostírala přímo za jeho zády, přehlédnout. Tlapu si z očí sundal, naposledy si otce prohlédl a otočil se k němu zase zády. Sbohem, táto.

>> za Lucy

Ahoj,

snad nikomu nebude vadit, že se veřejně vyjádřím k této menší změně.

Osobně si myslím, že nyní bonus do magie nebude tak speciální, když bude takto snadno získatelný. 2x ročně se udělí nějakému vlkovi, přičemž zanedlouho tady bude mít bonus pomalu každý druhý. Nových vlků zase tolik nepřibývá, já osobně ten bonus do magie opravdu brala jako nějako výjimečného, co jde získat jen ve větších akcích pořádaných jednou za čas, jako například loterie a tak.. Přijde mi, že to pak ztrácí svoje kouzlo. Navíc ne všichni mají čas psát x postů denně, což se tedy tato možnost uzavírá většině, která napíše post za pár dní :-D

To samé speciální vzhled - já se třeba v loterii vždycky nejvíc třepala na to, abych ho vyhrála, neb mi od dob Silmarionu nebyl nikdy žádný přidělen, i když někteří jedinci za svoji hrací éru dostali už třeba 3 vzhledy :-D pro Haruhi jsem si ho tedy musela vyhrát, takže mě se tato možnost líbila. Přijde mi to teď takové jaksi podivně osekané.. nevím no.

Ale to je pouze můj subjektivní názor, který jsem chtěla povědět.. :-)

Zatímco pomalu a stále trochu nervózně pokračoval vstříc zbytku smečky, vděčně na Lucy hleděl. Miloval ji za to, jaká je a jak se k němu chová. Vážil si toho, jaké pro něj má pochopení - takové totiž nikdo neměl. Rozuměla mu a spoustu toho o něm věděla. Brala ho takového, jaký je, což se nedalo říct o komkoliv z jeho rodiny. Zahleděl se zboku do jejích očí a užasle sledoval ty krásné odlesky, které v nich vytvářelo ranní slunce. Byl za ni tolik vděčný.
A pak, když stanuli oba dva před jeho otcem, neústupně na něj pohlédl. Lucy mu dodala odvahu - věděl, že není sám. Počkal, až se Arcanus nažere a vzhlédne k nim, aby nemluvil na nějakou skloněnou hlavu zaraženou v mrtvole. Po očku koukl po přítomných, popravdě? Bylo mu úplně jedno, že to všichni uslyší. Byl si tak jistý, že dělá správnou věc, že se snad i těšil, až to otci oznámí. "Rádi bychom s Lucy vyrazili vlastní cestou," pronesl okamžitě, jakmile jim Arcanus věnoval svoji pozornost. Zalechtalo ho v žaludku, opravdu to řekl. Teď už nebylo cesty zpět. Naprázdno polkl. Trošku se mu svíralo hrdlo, zřejmě v něm přeci jen trocha té nervozity kolovala. "Myslím si, že by naše soužití nadále nemohlo být poklidné, otče. Tvá rozhodnutí nepřijímáme, a proto jsme se s Lucy rozhodli, že smečku opustíme," objasnil mu jejich společné pocity a myšlenky. I když tak nějak tušil, že jeho otec ví, oč jde a je tedy zbytečné to jakkoliv více vysvětlovat. Podíval se na Lucy, bezmyšlenkovitě si oblízl čenich a dotkl se svým bokem toho jejího. Zlehka se na ni pousmál.
Svoji pozornost věnoval opět otci. Cítil vůči němu i zbytku rodiny pořád zášť a znechucení, ovšem nechtěl se s jediným pozůstalým rodičem rozejít ve zlém. Pořád k němu choval hluboko uvnitř sebe nějaký cit a respekt. Kdykoliv si samovolně v mysli vybavil to pěkné, co spolu prožili, vztek ustoupil do pozadí a nahradil ho pocit vděku. Ale to, aby ve smečce rozhodovali dva mladší bratři, které odjakživa neměl nijak zvlášť v lásce, by nepřenesl přes srdce. Zlehka se zamračil. "Jsem zklamaný, otče. Jsem zklamaný a zároveň hrozně znechucený z toho, že jsi místo nejstaršího syna povýšil do vedení celé smečky oba mladší. Zřejmě jsi mi nikdy pořádně nedůvěřoval, co? I když já se celý život tolik snažil se tobě i matce zavděčit," tiše povzdechl. V jeho očích se odrážela ztrápenost, smutek, ale i naštvání a jasný nesouhlas. "Ale ty jsi mi vzal můj sen. Vzal jsi mi jediným svým rozhodnutím vše, v co jsem celý svůj život věřil a na co jsem se tolik těšil." Svým vyčítavým pohledem ho začal propalovat skrz na skrz. Cítil, jak se v něm opět zvedá vlna nenávisti a vzteku. "Než ale odejdu, řekni mi, v čem jsou lepší než já? Proč je upřednostňuješ a víc miluješ?" svůj zrak neodvracel a nadále hleděl do jeho očí. Vždy měl za to, že jakožto nejstarší syn vedení smečky převezme. Ale teď pochopil, že se tahle myšlenka už nikdy nenaplní. Těknul pohledem na Lucy, její blízkost mu dodávala sebevědomí. Zbytek smečky zcela ignoroval.

// For Lucy :-D jen vsuvka jejich společného příběhu, prosím pokračujte v pořadí, jaké bylo dosud :)

Lucy na něj byla tak hrozně hodná, byl rád, že v ní má oporu. Usmál se na ni a tlapkou letmo pohladil její tlapku. Když řekl, že už se nechce vrátit domů, chvíli jí trvalo, než to zpracovala. Jen ji tiše sledoval a s obavami čekal, co na to řekne. Připadalo mu, jakoby z ní cítil to stažené hrdlo, to překvapení a nervozitu zároveň. Oba si navíc kladli tu jednu a samou otázku - "co s dětmi?". Tiše si povzdechl a zastříhal ušima. "Já vím, všechno tohle vím," hlesl tiše. Kdyby přidal na hlasitosti, zřejmě by se mu zlomil hlas. Cítil, jak se mu chvějí svaly po celém těle. Pořád to řešili pouze spolu a nikdo o tom nic netušil, neudělali finální oznámení jeho otci a prozatím smečku neopustili. Pořád měli domov. To ho trošku uklidňovalo... Jenže kdykoliv si uvědomil, že by tu měl dál žít, stáhlo se mu hrdlo. Cítil v sobě velikou nenávist a znechucení. Pralo se to v něm - už nechtěl dál považovat členy této smečky za rodinu, nicméně pořád k otci choval nějaký respekt a lásku. Hluboko uvnitř sebe. A tak nevěděl, co dělat. Byl zaslepený vztekem a žárlivostí a to přebíjelo ten zbytek citu, který v sobě k otci choval. Ztrácel se sám v sobě a trochu panikařil. Nechtěl udělat špatné rozhodnutí. Kdyby se jeho dětem a Lucy někdy něco stalo, navždy by si to vyčítal. A pak ho napadlo... "Můžeme třeba... Můžeme prozkoumat okolí a zjistit, jestli nás někde vezmou? Pokud ne, počkali bychom, dokud děti nevyrostou. A teprve pak smečku opustili," s povytaženým obočím na ni koukl. "Lucy, já už se tady necítím dobře," dodal ztrápeně a pak pohodil hlavou směrem k otci a spol. "Nemůžu snést jejich blízkost," zamračil se. "Drásá mi to nervy, nechci být někde, kde si mě neváží. Jsou absolutně mimo, vůbec nevidí to, kým doopravdy jsem a k čemu jsem byl zrozen! Absolutně si mě neváží. Nesnesu to, jak Arcanus dělá rozdíly mezi mnou a mladšími bratry. Už je nepovažuju za rodinu, pro mě jsou to prostě... Jen nějací tupohlavci," hlasitě si povzdechl. "To vy jste moje rodina," otřel se čenichem o ten její.
A když se rozešla Lucy, rozešel se taky. "Chci Arcanusovi oznámit, že v blízké době odejdeme. Tak, jako to kdysi udělala Awnay. Měl jsem to udělat už dávno, jsem hloupý, že jsem tu zůstával. Jen jsem přihlížel tomu, jak oňuchňávají toho bílého bídáka, když se narodil. A pak vlastně i ty dva šedý. Mělo mě napadnout, jak tenhle příběh skončí," zakroutil nad tím vším hlavou. "A moji přítomnost si Arcanus nezaslouží," rozhodl se. Už nadále nemá otce a ani sourozence. Je sám. Sám se svojí vlastní rodinou. Což jsem byl stejně vždycky, ušklíbl se. Nervozita z jeho těla pomalu odcházela ven. Byl rád, že se nechal vést svým vlastním rozumem a nesnažil se potlačit sám sebe a své pocity. Nenechal se přemoci obavami a ani strachem. Podíval se na Lucy a usmál se na ni. "Děkuju ti."
Naplněn touhou po novém životě se pomalu blížil ke zbytku smečky.

Podíval se směrem, ze kterého zaslechl zadýchané kroky. "Lucy," hlesl tiše, v mžiku změnil od stáda směr a vydal se jí naproti. Jejich práce pro něj skončila, lov mu byl víceméně ukradený, stejně z toho žrát nebudu, tak co. Přitulil k ní láskyplně hlavu a na moment zavřel oči. Její starostlivost mu lichotila a vytvářela tak velice uspokojivý pocit na jeho rozpraskané duši. Miloval, když se o něj Lucy zajímala a ještě víc se nemohl nabažit toho, když ho lítostivě konejšila. Jako největší chudáček tiše kníkl, připleskl uši k hlavě a naléhavě se čenichem zachumlal do její srsti. "Já tě mám tak strašně moc rád, Lucy. Seš pro mě to nejdůležitější stvoření na celé této nechutné zemi," šeptl, oddálil se od ní a s lehkým cuknutím koutků do náznaku úsměvu jí oblízl čenich. "Budeš se mnou na věky věků? I kdyby padaly z nebe ty nejhroznější příšery a měl nastat konec světa?" hlesl a nastavil tlapku před sebe, aby ho za ni mohla chytnout a už nikdy nepustit. "Nemohl bych bez tebe žít."
Zůstal stát na jednom místě, nechtěl se k jejich společné lovecké skupině už ani přiblížit. Sklonil hlavu k zemi, aby si protáhl krk a mlčky přemýšlel. Nebyl si ničím jistý, hlavou se mu honilo tak strašně moc různých myšlenek, že z toho nakonec měl v hlavě totální kaši. Cítil se tak zoufalý, ukřivděný a nechtěný. Ohlédl se směrem ke skupince a všiml si, jak si Nemesis s jeho otcem při lovu krásně notují. A pak si uvědomil, že už se domů asi ani vrátit nechce. Už by se tam "jako doma" necítil. Nikdy. Nastal čas na razantní změnu jejich společných životů. "Nechci se vrátit domů," hlesl a pevně se jí podíval do očí. Srdce mu bušilo jako zvon, byl nervózní. Věděl, že jakmile se takto jednou rozhodne, už není cesty zpět... Ale zároveň cítil, že svoji rodinu nesnáší. Jeho otec mu zničil sen, na kterém mu tolik záleželo jedním svým rozhodnutím. V čem byli jeho mladší bratři lepší jak on? Pořád tomu nerozuměl. A kdykoliv si na to vzpomněl, akorát se zas a znovu hodně vytočil. "A... A co děti? Jak to uděláme s vlčaty? Nechci jim způsobit něco, co by je jakkoliv ohrozilo," ztrápeně si kecnul na zadek. Být otec nebylo snadné, jak postupem času zjišťoval. "A musíme najít Crowleyho s Vivianne. Až je najdu, dám jim čočku, že už nikdy v životě nikam bez oznámení neodejdou," vzpomněl si na své dva utoulané záprdky, které se ani neobtěžovaly svým rodičům cokoliv říct.
Koutkem oka zkontroloval loveckou skupinu, protože mu připadalo, že je tím směrem jakési podivné ticho. Pohodil hlavou na mizející stádo. "Lov je zřejmě u konce," ulevilo se mu. Cítil se tak nepříjemně, že by odsud nejradši hned teď vypadnul někam pryč. Zahleděl se v dálce na otce. "Vypadá to, že to OTEC a JEHO BETA! zvládli," dodal uštěpačným tónem. Nezapomněl slova "otec" a "jeho beta" pořádně zdůraznit se znechuceně nakrčenou tlamou. Pak se koukl na Lucy s otázkou v očích "co teď?".

Koukl letmo na Lucy, když na něj začala mluvit, a němě přikývl. Nechal si oblíznout tvář, pousmál se na ni a láskyplným pohledem ji vyprovodil. Sledoval její vzdalující se postavu a pak s tichým povzdechem zaostřil svůj zrak na stádo. Chtěl se soustředit, ale myšlenkami se pořád ztrácel někam pryč. Vždy se pak probral, pokáral sám sebe a chvíli se zajímal o lov, ale nikdy svoji pozornost na stádě neudržel dlouho. Pořád si v hlavě přehrával to, co se před chvílí událo. Přemýšlel nad svými reakcemi a nad reakcemi svého otce, ale pak si vydedukoval, že on žádnou chybu neudělal. Lucy to cítila stejně, připomněl si.
Právě v tu chvíli, co se na Lucy podíval a na moment se zase probral zpět k životu, mu dávala pokyn k začátku lovu. Bez dalšího otálení vyběhl a s hlasitým vrčením udržoval stádo pospolu. A zatímco hnal stádo směrem, kterým bylo potřeba, koutkem oka kontroloval Lucy, jestli je v pořádku. Přece jen, ten rozhovor byl stresující nejen pro něj, ale i pro ni. A pak, když ji sledoval, si uvědomil, že má konečně prázdnou hlavu. Bez jakýchkoliv myšlenek, prostě jen tma a ticho. Pohledem znovu přejel hnané stádo a dál udržoval tempo, kterým běžel doposud. Neměl v plánu se nějak více zapojovat, prostě jen dělal to, co říkala Lucy. Navíc si všiml, že se dole už začínalo něco dít, takže věděl, že se už o nic dalšího nemusí starat.

Podrážděně na otce, který kdákal hovadiny, zíral vykulenýma očima a u toho se snažil pravidelně dýchat, neb se v něm kumuloval veliký vztek. Čím déle ale Arcanus mluvil, tím to pro Etňovu trpělivost bylo horší a horší. Uvnitř sebe byl totálně rozpálený, měl pocit, že už se nedokáže moc dlouho udržet a že každou chvíli vybouchne, pokud rozhovor bude dál pokračovat. Máchal nervně ocasem ze strany na stranu, aby si aspoň trochu ulevil, přičemž nenávistně otce propaloval pohledem. Vzal mu jeho sen, pro který žil. Vyzdvihoval jeho bratry, jakoby oni byli někdo a on nikdo. Nesnáším svoji rodinu, problesklo mu bezděky hlavou. Možná, že už ani nemám rodinu!! ve chvíli, co jim otec sdělil, že pokud jim nebude moci věřit, odebere jim postavení, se Etney opovržlivě uchechtl a pak se zamračil a skrze zuřivě zatnuté zuby polohlasem pronesl: "To nebude třeba!" ... "Otče!" vyštěkl hněvivě po chvilkové odmlce dodatek, pak se prudce otočil a chtěl odejít, nicméně Lucy to nenechala plavat. Chopila se slova a pěkně mu vše vysvětlila od plic, jak se věci mají. Etney k nim stál otočený zády a pokyvoval jemně hlavou. Byl opravdu rád, že tu s ním Lucy byla. Ať se dělo cokoliv, vždy stála při něm a podporovala ho, byla jeho nosným sloupem. Bez ní už si svůj život nedokázal představit. Raději by umřel, než aby byl sám.
Na lov dorazila další posila. Cuknul k ní uchem a pak se na ni i podíval. Jeho pohled byl o poznání jemnější a vstřícnější jak ke zbytku přítomných. "Lauro," pověděl tiše její jméno jako pozdrav, a když si získal její pozornost, smutně se na ni pousmál.
Velký boom v Asgaaru skončilo a vlci se začali postupně přesouvat na lov. I když ho Lucy slovně konejšila, on se nedokázal soustředit. Pořád si v hlavě přemítal slova jeho otce a tím se furt dokola uvnitř sebe, znovu a znovu, nervoval a vztekal. Ale když Lucy Nemesise označila znovu za "toho šedého", škodolibě se pousmál. Koutkem oka na svoji partnerku koukl a pochvalně na ni kývl. Tak je to správně! Poté ji už jen mlčky následoval. Jestli bude nahánět nebo skákat zvířatům na hrb, mu bylo v tuto chvíli opravdu úplně fuk. Vlastně se mu pozvolna vytratila chuť se lovu zúčastnit. Naposledy, projelo mu myslí a pak se snažil všechny myšlenky vypustit z hlavy ven do tohoto lesa.

S očima upřenýma do země přemýšlel o tom, co jeho otec říkal o Elise, jeho mámě. Vzpomínal na doby, co byl malé vlče. Na to, jak se cítil ve všemožných situacích ukřivděný a zlomený. Nemilovaný a nepochopený. Zlehka se zamračil. Vybavil si i chvíli, kdy se dozvěděl, že má malého bratra. Ten mámin úsměv... To, jakou péči mu věnovala. Ještě teď ho bodla na srdci žárlivost. Měla mě možná ráda, ale nepůsobila tak. Měl jsem častokrát spíš pocit, že chce, abych vypadnul pryč. Nejradši by ze mě měla stejnýho pinďu, jakým je Sionn. Hlupák. Ale já jsem jinej! Jen tak se nevzdám, jsem právoplatný dědic celé smečky! Jsem ten prvorozený, ten lepší! Proč ke mě nikdy nikdo takhle nepřistupoval?! Copak jsou slepí? Nebo snad retardovaní? Po celým světě jsou všude nasázení jenom samí hlupáci, co nevidí hodnotu v tom, v kom by měli! Dříme ve mě veliký talent pro vedení smečky, cítím to v kostech! jemně se pousmál na otce, aby nemohl odhadnout, nad čím zrovna teď přemýšlel. Naštěstí situaci zachránila jako vždy Lucy, jeho nejkrásnější princezna ze všech princezen. Teda, ono na tomto světě zrovna přeprinceznováno nebylo, kráse jeho maličkaté Lu se mohly rovnat jen jeho dvě dcery... Ale i tak, prostě byla nejvíc top holka ever. "To teda musíme, dám jim pěknou čočku, tohle si nebudou dovolovat," zahuhlal tiše. To, že si Crowley i Viv odkráčeli kdo ví kam, ho neuvěřitelně prudilo. Jenže teď nebyli poblíž, aby si na nich tu zlost a naštvanost mohl vybít, takže smůla. Inu, hlásí se dobrovolně někdo z přítomných?
Vyjel pohledem na Sigyho, až teď si uvědomil, že říkal něco jeho dceři. Těkl očima na Ciri a zase zpět na něj. Co jí to řekl?! s tichým bručivým povzdechem zadumaně civěl do jeho očí. Nemohl si to vybavit, štvalo ho to. Copak všichni musí něco říkat, zrovna když přemýšlím? Nejdřív by se mě měli všichni zeptat, jestli můžou mluvit! Měli by mě prosit o povolení promluvit, zvlášť když dojdou na moje území, pche! Pak by mi neuteklo, co říkal. Může za to on, nezdvořák, přihlouple se uculoval na celé okolí a pokyvoval hlavou. Ale pak začal mluvit jeho táta a všichni ztichli, porozhlédl se očkem po všech přítomných. Může mluvit táto, máš slovo! jemně se svému vtípku jak to otci krásně dovolil, pousmál, ale pak všeho nechal. Potřeboval se přeci soustředit. Zastříhal oušky a věnoval mu celou svoji pozornost.
Jenže co přišlo dál tedy vůbec nečekal. Když otec začal, svitlo v něm, že snad nominuje na novou pozici jeho i Lucy, ale to se nestalo. To, co pak přišlo, bylo byla jako ta nejhorší noční múra všech dob. Zůstal čumět na otce s pootevřenou tlamkou. Jak to může říkat tak klidně?! Jako... Jakoby se nic nedělo?!! nemohl tomu uvěřit. Vždyť on byl ten první na řadě, on měl být vyzdvihován a všemi opěvován. Ne nějaký zpropadený Sionn - měl v těch horách zůstat nadobro! Šokovaně a zmateně koukl na Lucy, když ze sebe vydala pár hlásek podobných jakémusi zaškrcenému smíchu. A pak, když i ona pochopila, že to žádný vtip není, zavrtěl protestně hlavou. "Jak jsi jen mohl, otče? Vždyť oni dva si to vůbec nezaslouží!" pronesl ukřivděně nahlas tak, aby to všichni přítomní slyšeli. Proběhla mu hlavou i myšlenka, že když nepovýšil jeho, tak proč ne alespoň Lucy? Byla ve smečce tak dlouho, tak hrozně moc dlouho! A on povýší dva blbečky, kteří byli sotva vyblití na svět. Neuvěřitelný. Taková sprostota! Neúcta! Nevážil si jeho, Awnay a ani Lucy. "V čem... Řekni mi, táto, v čem jsou lepší jak já, Awnay a Lucy? Proč jsem vám nikdy v životě jako syn nebyl dobrej?! Proč? Nechápu to!! Sotva jsem se s Awnay narodil, házeli jste nám klacky pod tlapky, oběma dvěma! Co by na to asi Awnay řekla, hm?," oči mu zaslzely žalem i vztekem dohromady. Byl frustrovaný. Jeho sen, ve který celý život věřil a o který usiloval, se najednou rozplynul. Byl... Prostě pryč. Konsternovaně se ohlédl na Nemesise, když připomněl, že i on má jméno. Lůza jméno nepotřebuje! "Nikdo se tě na nic neptal! A nemluv s ní takhle!" houkl po něm naštvaně a pak koukl zpět na Lucy. Jemně zavrtal čumáček do jejího kožíšku. Kdyby nebyla vedle něj, asi by tuhle situaci nezvládl. Ona byla jeho útěchou. Jeho domovem. "Lucy, chci odtud odejít pryč a už se nikdy nevrátit," zašeptal do její srsti tak, aby to slyšela jen ona a nikdo jiný. Samovolně mu začaly stékat slzy a on se je snažil v jejích zádech skrýt. Byl tak nešťastný. "Jdu taky na lov," zabručel sotva slyšitelně a položil si hlavu tak, aby oči odvrátil někam pryč do lesa, jinam od všech přítomných. Jak se budu moct ukázat před děckama? Taková potupa, napadlo ho. Nicméně pak se od Lucy oddálil a upřel svůj pevný pohled do očí jeho otce. "Alfa zůstává pouze jedna. Tou jsi ty. Nikomu jinému má úcta nenáleží," už se těšil, až skončí ten lov a bude moci jít někam pryč.

// pro tátu

“Mmm,“ zabručel tiše svoji skromnou reakci na Arcanusovo uklidnění ohledně odchodu Vivianne. Sice neměl v plánu to dál rozebírat, ale tak nějak mu připadalo, že teď je ta ideální chvíle na to, postěžovat si. “Takovej Crowley odešel skoro hned, co vytáhl tlapky z jeskyně. Ani nevím, kde je, od té doby se neukázal. Myslel jsem, že je tady v lese, ale.. Nevím. Nepřijde mi to normální, vůbec se o svoji rodinu nezajímá, syčák jeden. Sotva jsem ho viděl žvatlat a chodit a on někam odešel s Lucy a už se nevrátil.“ Téma „Crowley“ však nebylo to hlavní, co chtěl Etney s otcem pořešit, takže to zakončil a dál se k tomu již nevyjadřoval. Trápilo ho to, ale na druhou stranu – jeho otec měl pravdu. Možná má Crowley prostě jen toulavé tlapky, proč by mu v tom měl konec konců bránit? I jeho vlčata žijí svůj vlastní život. Stejně bych mu ale nejradši jednu vlepil, drásá mi to nervy! Nevděčník!
Naštěstí skoro hned jak Arcanus promluvil, začal z Etneyova těla vztek pomalinku odcházet pryč. A čím víc toho otec říkal, tím spíš vztek nahrazovaly pocity lítosti a pochopení. Zastříhal ušima a sklopil pohled k zemi. Možná, že se na malou chvíli po hodně dlouhé době zastyděl sám za sebe, že na otce vyjel. “Omlouvám se,“ hlesl tiše, skoro neslyšně, a podíval se otci do očí. A když zahlédl slzy a jeho ztrápený pohled, uvědomil si, že smrt Elisy je ještě smutnější a tragičtější událost, než mu dosud připadalo. Rozpačitě se k otci pomalu přiblížil a váhavě se na něj koukal. Nakonec se k němu však přitulil a položil si hlavu na jeho záda. Svá trápení teď mohl sdílet s ním, mohli je oba sdílet společně. To Etney potřeboval. Zavřel oči. Jeho roztřesený dech se nechtěl uklidnit. “Kde bych mohl mámu vidět? Kdo mi poradí, kde ji mám najít, abych jí mohl ukázat vlčata? Že se stala babičkou?“ tolik ho mrzelo, že maminka, kterou v hloubi duše tolik miloval, odešla dřív, než mohla poznat jeho děti. “Mrzí mě tolik věcí, které jsem udělal a mámě se za ně neomluvil, tati..“ Poodstoupil od otce o kousek dál a tiše si povzdechl. Rád by vrátil čas, ale nešlo to. “Pamatuju si, kde je Castielův hrob. Když jsem byl mladej, ukázal jsi mi ho,“ zamumlal tiše a lehce se na tátu pousmál. “Táto, chtěl bych, abys byl se mnou… Ještě dlouho,“ sklonil hlavu k zemi, nicméně očima se pořád díval do těch jeho. “Nechci přijít o zbytek rodiny,“ dodal smutně. Znělo to, jakoby jeho rodina byla jen matka a otec. Sourozence nezmínil z toho důvodu, že k nim uvnitř sebe nechoval žádný významný cit. Snad jen k Awnay, která se ale už hodně dlouho neukázala. Kde jí byl asi konec?

// pro Lucy a spol. :-)

Za moment poté, co otec svolal smečku, se tu objevila Lucy. Jeho oči se rozzářily. Chtěl zareagovat na otcovu reakci na výbuch sopky, ale prostě nedokázal udržet pozornost a klid, když ji uviděl. Přiběhl k ní a vrhl se k jejímu drobnému tělíčku, do její náruče. Zachumlal hlavu pod její hrdlo a nadšeně mlátil ocasem ze strany na stranu. “Lucyyyyy,“ zapředl radostně. Natěšeně přitom cupital na místě z tlapky na tlapku, konečně se vrátila! Tolik se na ni těšil, kdykoliv byli od sebe i kratší dobu, jemu ten čas připadal nekonečný. Ustoupil o krok vzad a pohlédl jí do očí. “Kde jsi byla? Co jsi dělala? Jsi v pořádku? Slyšela jsi ten výbuch té sopky?! Bál jsem se, že budeš v nebezpečí! To bych tě hned musel jít hledat! Nenechal bych tě nikdy v životě napospas sopce!!“ vychrlil na ni, následně se divoce zazubil a krátce se ohlédl na otce. “Už jsem tátovi ukázal vlčata! Ale Crowley se pořád nevrátil, našla jsi ho?“ našpicoval ouška dopředu a na moment zmlkl. Uvědomil si, kdo to stojí vedle ní, takže se krátce ušklíbl. Matně si vzpomínal na jejich setkání kdesi v lese, měl za to, že to nebylo moc příjemné. “Čau,“ zahuhlal mrzutě. Nějak mu nedošlo, že Sigy měl s Lucy něco společného. Vlastně její rodinu – kromě Saviora – vůbec neznal. Těkl očima na Reonyse a Ciri a uvědomil si, že Vivianne někam odešla. Skrčci nevděční!! “Vivianne někam bez oznámení odešla… Stejně jako Crowley,“ dodal tiše přímo do jejího ouška.