Gallirea - Příspěvky uživatele

Lucy mu přivítání opětovala. Šťastně se vlnil tělem, v žaludku ho příjemně lechtalo a ocásek se nechtěl ani za nic uklidnit. Až teprve co zmínila, že tu chrání les před cizáky, ocas volně spadnul a uši se mu přitiskly samovolně k hlavě. Podíval se tím směrem, kterým Lucy pokynula, přičemž jemně ohrnul rty směrem nahoru, aby odhalil zuby. "Mmm," zabručel nepříjemně. Vlci měli jediné štěstí, že se oba dva jali k odchodu ven z lesa. Propaloval jejich záda svým pohledem a naštvaně u toho párkrát, s divokým pohozením hlavou, zafrkal. "Já bych jim ukázal. Co si to jako dovolujou, jen tak nakráčet do lesa, když jsme ho teď nedávno občůrali?!" zhnuseně se na vlky díval. Pak ho napadlo a na moment se zděsil, jestli náhodou Lucy něco neprovedli. Podíval se na ni, celou si ji prohlédl, ale pak usoudil, že je v pořádku a že kdyby se něco zvláštního přihodilo, řekla by mu to. "Jinak děcka... No já našel bohužel jen Ciri," natočil uši dopředu, pak je trochu rozpačitě nahnul do stran a pak zase zpět na Lucy. "Ciri je tady se mnou, asi se šourá někde vzadu. Je naštvaná na Crowleyho, že nechtěl jít s náma," utlumil lehce hlas, aby jejich znovu dceruška neslyšela jméno jejího ex bratra. Ohlédl se za ní, vzadu zahlédl její světlý kožíšek. "Doufal jsem, že Reonyse a Vivi najdeš ty. A nebo že najdou oni nás," už byli oba dva pryč tak dlouho. Díky bohu, že našel alespoň Ciri. Cítil se bez dětí hrozně divně, měl o ně obavy a strach. Pořád na ně musel myslet a nedokázal být vnitřně v klidu. "Měli bysme je najít," hlesl.
S úkrytem měla Lucy naprostou pravdu. Souhlasně přikývl, "jo." Rozhlédl se po okolí, skoro zapomněl, kterým směrem ta skalka, která se Lu tolik líbila, je. "Máš pravdu. Začíná být pořádná zima, nebude to už jen tak. Lážo plážo skončilo. Musíme zařídit tu skalku a pak taky honem něco ulovit do zásoby pro děti, než začne být všechno zapadaný sněhem a nikde nebude možný najít něco na žrádlo," i on měl obavy. Tohle bude jejich úplně první zima mimo Asgaar. Ale my to zvládnem, pohlédl na Lucy, určitě jo! Usmál se a drcnul do Lucy čumáčkem. "Tak pojďme," hlesl a pohledem Lu vybídl, ať jde jako první. Doufal, že působí jako gentleman, že ji nechává jít první. Ve skutečnosti ale jenom zapomněl cestu. "Ciri se k nám přidá," ohlédl se ještě krátce za dcerou.

<< Smrkový les (přes Jižní Galtavar)

Když jejich cesta pokračovala přes rozlehlou planinu, ze které šlo krásně vidět až na velké vlčí jezero, poskočilo mu radostí srdíčko. Tohle okolí totiž moc dobře poznával - konečně už byli blízko Cedrovému lesíku! Hrozně se těšil na Lucy, doufal, že tam na něj bude čekat. Přeci jen, už byl s Ciri na výletě pár dní, copak mezitím asi Lucy dělala? Třeba tam bude už i Reonys s Vivianne. Třeba je Lu našla, sice si to přál, ale příliš tomu nevěřil. "Už jsme skoro tam, brouku," shlédl na dceru a jemně se na ni pousmál. "Ve tvém novém domově. Od dneška už budeš navždycky vědět, že máš domov, ve kterém na tebe někdo čeká. Když půjdeš někam ven, třeba s kamarády nebo se strécem Sigym, budeš vědět, kam se pak vrátit. My na vás s mámou vždycky budem čekat," ta představa mu byla moc příjemná. Byl nejistý, když Reonys s Vivi vlastně netušili, kde mají svoje rodiče hledat. Proto se mu krapet ulevilo, když alespoň Ciri už bude pro příště tohle místo znát a zapamatuje si, kde je její domov. Kde nalezne bezpečí a jistotu.
"Jo, musíš ty kytičky kontrolovat. Představ si, kdyby sis chtěla sednout do trávy a najednou by tě něco píchlo do zadku. To by se stalo, kdyby sis na tu včelku sedla. Bžodla by tě," zazubil se. Ale na její další otázku tak nějak neznal odpověď. "Eeeeh," tiše zamlaskal, přičemž se podíval kamsi do dálky, aby to vypadalo, že něco pozoruje. Ve skutečnosti se však snažil získat pro sebe jen nějaký čas navíc, aby mohl zapřemýšlet, co jí vlastně odpovědět. "No víš," zamrmlal pomalu a zrak přenesl zase na ni. "Včelky sedaj do květinek, aby... Jsou tam na ozdobu," pokýval zamyšleně hlavou. "Včelky jsou super, víš? Vypadaj hezky, takže když kytka sama o sobě je hezká a pak si tam sedne hezká včelka, dělá to dvojnásobně hezkou kytku," začal plácat blbosti, protože nevěděl, co říct. "Ale jinak včelky maj určitě hodně moc důvodů, proč jsou tady mezi náma a bzučej si po loukách, no," shrnul. Byl rád, že z toho tak nějak vybruslil.
Jemně pokýval hlavou. Byl rád, že naštvaný na Crowleyho není jen on, ale i někdo jiný. Zkrátka, dělalo mu dobře, že Ciri stojí při něm a sdílí jeho názor. Správná dcera, zvedl tlapku a konejšivě ji pohladil po zádech. "Tu otázku jsem si kladl několikrát. Bohužel na ni neznám odpověď," hlesl. "Cítím se stejně, jako se teď cítíš ty," ujistil ji ještě.

Pak už se ale objevili před hranicemi Cedrového lesa, který ještě pořád šel silně cítit jejich pachy. "Jsme tady," vzdychl pyšně a les očima oskenoval. "Ty velké stromy s drsnými kmeny se jmenují cedry," tlapkou se jednoho z nich dotkl. "To mě kdysi naučil děda Arcanus," nebyl si úplně jistý, jestli mu to říkal jeho otec, ale měl za to, že ano. Jak by se to jinak dozvěděl? Nebo možná Laura? To je jedno, označkované hranice překročil a pomalým krokem mířil hlouběji do lesa, aby mohl najít Lucy. "Takže až se tě někdy někdo zeptá, kde bydlíš - kdybys náhodou nemohla najít cestu domů, řekneš, že žiješ v Cedrovém lese. Jo?" pořád se rozhlížel kolem sebe. Cítil nějaké další pachy, mezi nimi i ten Lucyin. Co je to?! zlehka se zamračil a shlédl na krátkou chvíli na dceru. "Půjdeme za mámou?" pousmál se a přidal na tempu. "Lucy!!" zavolal nahlas jméno své drahé, ale nemusel dlouho čekat. Vzápětí totiž spatřil její kožich. Stála tam v celé svojí kráse, zády k nim. Samovolně mu vyjely koutky tlamy nahoru, nedovedl přestat usmívat se. "Lucy!" vyštěkl znovu, ale teď už o poznání potěšeněji a klidněji. Měl velikou radost. Rozeběhl se za ní a jako velká voda se přitiskl zboku do její měkké srsti. "Luuucyyy," zapředl šťastně. Ocasem mlátil kolem sebe jako divý.

<< Kaštanový les (přes Rozkvetlé louky)

"Zlým vlkům on nepomáhá," prohodil bez přemýšlení, i když se pak v ten moment, co to řekl, krátce zasekl. Nebo pomáhá? Ale proč by zlí vlci chtěli od někoho pomoct? Ti by šli leda tak za bábi Smrtí, kdyby něco potřebovali. Ne za Životem. To prostředí tam není pro nějaký smradlavý pazgřivce, těm by se líbilo spíš v té zlem nasáklé zřícenině. Nakonec tedy dospěl k závěru, že to tak opravdu je a zlejm vlčiskům Život nepomáhá. Ti by se na těch velkejch kopcách ztratili, kdyby tam šli. Protože by je nemělo jaký zlo vábit, když tam žádný není, napadlo ho. "Pomáhá prostě jenom těm vlkům, kteří si to zaslouží," s úsměvem se na ni podíval. Ten mu však vzápětí trochu poklesl, když si uvědomil, na co se to vlastně ptá. "Ty nevíš, co je to včelka?" podivil se. "Co vás ten Sigy na tom vejletu naučil, když nevíš, co je to včelka?" přivřel trochu zvláštně oči, přičemž se zlehka zamračil. Kdo ví, jak to gesto myslel - jestli to myslel fakt vážně, nebo to pronesl spíš trochu lišácky. "Včelka, Ciri, je taková malá... muška. Jo. Má hnědý tělíčko, křidýlka a dělá takový bzz bzz, když lítá. Vždycky si sedne na kytičku a tam usne, schovává se v nich před ostatníma, aby měla klídek a pohodu. Ale dávej si na ně pozor, někdy může píchnout. Píchne, když se jí něco nelíbí. Třeba když je někde v květině a ty na ni tlapkou omylem stoupneš. Pak tě bžodne. Docela to bolí!" párkrát přikývl, aby tomu, že píchanec bolí, dodal na vážnosti. "Takže až uvidíš něco hnědýho, co bzučí, bude to pravděpodobně včelka," nedalo se říct, že by Etňa věděl všechno nejlíp, ale... On si to myslel. Měl ze sebe dobrý pocit, jak skvěle teď svoji dcerku poučil a jak jí rozšířil obzory. Seš fakt dobrej táta.
Měl radost z toho, jak to Ciri zapaluje. Souhlasně přikývl a pochvalně ji poklepal tlapkou po hlavě. "Přesně tak!" vyhrkl akčně. "Řeklas to naprosto správně, brouku. Život tam posílá zlobivce, kteří u něj nemaj co dělat. Ti chodej tam do té polorozpadlé smradlavé zříceniny, zatímco my dobří a důležití chodíme k němu," usmíval se jak měsíček na hnoji. "Uděláme si výlet i s Reonysem a Vivi, pana Života vám ukážu. Bude se vám tam určitě líbit. Všem třem," byl si tím na 100% jistý, protože jemu se na těch vysokých písčitých kopcích v přítomnosti bílého anděla s neviditelnou svatozáří líbilo moc. A proto to pronesl tonem který byl naplněn jistotou a jakýmsi silným přesvědčením. "Já jsem tam nebyl, neboj!" zalhal. Na jeho výraze však nebylo vůbec nic poznat - jeho tvář byla stále v dobrém rozpoložení. "Tam choděj jen syčáci, já jsem přece tvůj táta. A tvůj táta je co?" nahnul k ní hlavu a půvabně na ni z té blízky zamrkal. "Tvůj táta je e-l-e-g-á-n! Nejlepší vlčisko pod celým širým nebem, ne?" zazubil se.
Jenže dobrá nálada v mžiku opadla. Cirina reakce byla pro Etneye krapet nečekaná. Zatuhl na místě a s vypoulenýma očima ji mlčky pozoroval. Co by měl říct? Nenapadlo ho, že ji to až tak vezme. Nemyslel si, že by kvůli Crowleymu tolik vyváděla. Sklopil pohled na moment k zemi a vzpomněl si na svoji reakci tehdy v Asgaaru. Pak vzhlédl na Ciri, v očích se mu zablesklo pochopení. "Ciri," hlesl tiše. Vyváděla, pištěla a vztekala se. "Ciri nemůžem pro něj jít. Rozhodl se sám," zavrtěl odmítavě hlavou. "Víš, jak jsme se vás všech ptali s mámou, jestli chcete jít s námi? On... On nechtěl. Rozhodl se," mluvil trochu víc nahlas než obvykle, protože potřeboval její záchvat naštvanosti překřičet. Chtěl, aby ho poslouchala. "Svým rozhodnutím si k naší rodině sám uzavřel dveře, Ciri. Bohužel je to tak. Vybral si cizí před svými, a to jen proto, že s něma byl chvilku na vejletě. Je to nahlouplej podrazák. Vykašlal se na svoji rodinu - na tebe, na bráchu a na všechny. Na mě a mámu. Už ho nikdy nechci vidět!" jeho tón hlasu nabíral na síle, uvnitř něj to začalo trochu vřít. Jen co si vzpomněl na to, co Crowley provedl, znovu se vytočil. Hlasitě si odfrkl, táhle se zamračil a vydal se na cestu. Mrskal ocasem ze strany na stranu. Sice to už byla vyřešená situace, ale ani teď nemohl uvěřit, že se Crowley rozhodl tak, jak se rozhodl. Nikdy to nebyl můj syn! Není hodnej mojí pozornosti. A ani té Lucyiné! k němu do rodiny už Crowley prostě nepatřil. A nikdy patřit nebude. Po očku se ohlédl po dceři, která pořád byla pohlcená zlým čertíkem. Zřejmě jí něco našeptával do ouška. Dupala, funěla a vztekala se. "Jsi na něho hodně naštvaná?" krok zpomalil, aby tempo srovnal s tím jejím, přičemž na ni natočil zvědavě uši. Zajímalo ho, co odpoví. Možná, že by byl rád, kdyby na něho byl naštvaný i někdo jiný, než jen on sám? "Já jsem totiž moc," dodal tiše.

>> Cedrový háj (přes Jižní Galtavar)

<< řeka Mahtae - jih

"On to asi dělá i proto, že je hodnej a že chce vlkům pomoct. Myslím, že rád pomáhá. Navíc všechny vlky zná, víš? Nevím, jak je to možný, ale když k němu přijdeš, přesně ví, kdo jsi. Asi nás na tajňáka pozoruje při všem, co děláme," zazubil se. "A jinak si můžeš v létě, když květinky žijou a létají na ně včeličky, natrhat do zásoby. Ony pak sice uschnou, ale to vůbec nevadí. Jsou taky pěkný, jemu se budou líbit. Má rád kytky všeho druhu," bezděky si vzpomněl na tu škaredou seschlou vlčici ze severu s nepříjemně nakřáplým hlasem. "Víš, že pan Život, takový hodný, krásný a silný vlk, má sestru?" významně se na Ciri podíval a pak hned vzápětí pokračoval: "Žije na severu v jedné... No, je to jakási zřícenina, ale není v ní vůbec pěkně. Je fáákt škaredá! Smrdí to tam, je to špinavý, celý nějaký zelený, samý díry a zakopáváš tam při chůzi o kameny na zemi. A fouká do ní. Je v ní zima. A navíc, Ciri, tahle jeho sestra není vůbec tak hodná, jako je pan Život. Na ni si dávej pozor. Je prohnaná a ráda vlky šikanuje! Chová se k vlkům špatně," varoval dceru. Přesné místo, kde sestra bílého okouzlujícího vlčka sídlí, nezmínil. A dokonce ani její jméno ne. Zřejmě chtěl podvědomě Ciri ochránit přes nepěknými zážitky. Nechtěl, aby byla vyděšená - na návštěvu u Smrti byla podle něj ještě moc mladinká. A kdyby prozradil jméno a polohu tohoto tvora, možná by ho Ciri chtěla jít hledat. A tomu se chtěl jako otec vyhnout.
Jak Ciri přeťapala řeku, zkontroloval ji, a pak se rozešel pomalým tempem někam dál. Doufal, že tímto směrem je jejich les a brzy dorazí k Lucy. Měl o ni obavy, byla tam sama už příliš dlouho. Dřív, když byla sama, byla s ostatními vlky ze smečky, ale teď? Co když jí tam někdo bude chtít ublížit! mírně se mu stáhlo hrdlo. Naštěstí ho však z těchto myšlenek vyrušila květinka, která se podivovala, co se přihodilo. Zatěkal očima ze strany na stranu, pořád si nebyl jistý, jestli se s ní o tomto bavit? Chvíli ji sledoval, pak však vzdychl a dodal si k rozhovoru na tohle téma trochu odvahy. "Říkal jsem ti vlastně, že se Crowley rozhodl nežít s námi?" zrak nechával přilepený na jejích zlatavých očkách. V těch jeho se zračila naštvanost. Nikoliv smutek. "Rozhodl se zůstat s cizími vlky v Asgaaru. Moc mě to zklamalo. A mámu ještě víc. Už tehdy, když jako malý utekl někam pryč, mi to připadalo divný. Mělo mě napadnout, že něco takovýho ten zlobivec udělá," shrnul v krátkosti celou situaci ohledně jeho ne-syna a zamračil se u toho. Pak zrak sklopil k zemi a chvíli šel mlčky. Jak na to Ciri asi zareaguje? Pohledem na ni zase vyjel a s nastraženými oušky dopředu napjatě čekal. Nechtěl dceru rozesmutnit, ale na druhou stranu chtěl, aby celá jejich rodina věděla, že je Crowley zradil a že už nikdy nebudou pohromadě jako rodina. "Už to prostě není váš bratr," dodal pevným hlasem. Z toho tónu bylo cítit, že to myslí naprosto vážně a že nechce, aby se s ním Ciri ještě někdy stýkala.

>> Smrkový les (přes Rozkvetlé louky)

Popis:
Téměř uprostřed Cedrového lesa se tyčí mohutné skalisko, z něhož vyvěrá drobný pramínek vody. Síla jeho proudu se mění podle počasí – po deštích teče divoce a hlasitě, zatímco v horkých, slunečných dnech téměř vysychá. Právě zde se ukrývá vstup do Cedrového království.
Jak jej nalézt?
Stačí obejít skalisko a v místě, kde kamenná plocha postupně přechází v měkkou půdu, se otevírá tajemný vchod. Na první pohled byste ho možná přehlédli, vypadá totiž jako propast schovaná mezi kořeny, z nichž některé tvoří velké otvory a jiné malé skulinky, ale bystřejším jedincům neunikne.
Po průchodu mezi kořeny se ocitnete v úzké, tmavé chodbičce, která vede do největší místnosti úkrytu. Zde se konají shromáždění a zároveň je prostor využíván k ukládání zásob (chladnější prostředí prodlužuje trvanlivost masa). Dominantou místnosti jsou stěny a stropy spletené z kořenů, pokryté měkkým mechem, jenž dodává místu příjemnou vůni, zajišťuje stabilitu a zachycuje vlhkost. Po stěnách se mihotají drobná světélka světlušek, která vlkům poskytují jemné osvětlení. Podlaha je tvořena studeným skaliskem smíchaným s hlínou, místy ji pokrývá mech, který dodává pocit útulnosti.
Druhá a třetí místnost jsou přibližně poloviční oproti hlavní, avšak mech a kořeny zde pokrývají téměř vše – stropy, stěny i podlahu. Díky jejich izolačním vlastnostem je zde tepleji než v hlavní hale, takže jsou ideální pro odpočinek a načerpání sil. Světlušky stále poskytují jemné světlo, ale je třeba počítat s nižšími stropy, návštěvníci musí ohýbat tělo a občas si dát pozor na hlavu. Tyto místnosti jsou určeny pro dva jedince, větší počet by se sem nevešel.
Nejvzdálenější z nich, třetí, je pak vyhrazena čistě královně s králem, poskytuje jim soukromí a klid.
Celkově je Cedrová skalka pohodlné a praktické místo, kde příroda zajišťuje bezpečí a klid pro všechny obyvatele Cedrového království.

Umístění:

Úkryt obývá:
Cedrové království + zvaní

Správce úkrytu:
Etney

Schváleno:

<< Delta

"Hmm, to jo,“ přikývl krátce, “a když mu nasbíráš nějaké pěkné květinky, bude moc rád. Líbí se mu.“ Vzpomínal si, že on tomu kouzelnému vlčkovi vždy nějaké kytky, které našel po cestě, přinesl. Život byl pak spokojený a ve většině případů vyhověl veškerým Etnyho žádostem.
“No já si myslím, že i vy dvě jste moc schopné, moudré a hlavně chytré. Jen jste holky, tak je to trochu něco jiného než u Reonyse. On je váš velkej brácha, musí zesílit, aby vás a mámu mohl chránit, když já nebudu moct, víš?“ snažil se jí vysvětlit, jak to celé vlastně myslel. Vkládal v Reonyse velké naděje... Když už měl pouze jediného syna, musel doufat, že z něho vyroste pořádný vlk. Pořádný vlk, který je podobný svému otci. Kdyby byl jako já, nemusel bych mít strach, že by něco náhodou nezvládl. Očkem zašvidral na motýla a pak zase na Ciri, pobaveně se usmál. “Já? Nezbeda?“ hlesl překvapeně. Odpověď však těm dvěma nedokázal dát hned, musel se nad tím alespoň krátce zamyslet. Moc nevzpomínal na své dětství, a když už, tak rozhodně neuvažoval nad tím, jestli se choval dobře nebo ne... “Asi jo. Asi jsem byl takovej malej lump. Ale správnej lump,“ odpověděl nakonec.

Ciri se moře líbilo, byla z něj nadšená. A protože byla nadšená ona, byl samozřejmě i její tatínek. “Hm, to bude prima výlet, jestli sem půjdem všici společně,“ souhlasně přikývl na její návrh. “Hned, jak se vrátíme domů, povíme to mámě. Snad už budou Reonys i Vivi taky doma,“ silně však o tom, co řekl o Ciriných sourozencích, pochyboval. O Vivianne vůbec nevěděl a Reonys tak na 90% bude pořád zalezlý se Sigym. Bylo v pohodě ho s ním nechat tak dlouho? Je vlastně vůbec pořád s ním? Co když se Reo zatoulal a Sigy ho teď nemůže najít? krátce se zamračil. Od té doby, co je otcem, mu hlavou pořád běhaly nějaké černé myšlenky. Měl o Rea a Vivi obavy. Zahleděl se na Cirin ocásek, který se hemžil roztomile ze strany na stranu, když šla. Napadlo ho, jestli ona vlastně ví, že se Crowley rozhodl nepřidat se? Že se rozhodl zůstat s cizími? “Ciri?“ oslovil ji trochu váhavě. Mám se jí zeptat? Nebude pak zbytečně smutná? Nemám počkat až domů? Zatímco starostlivě přemýšlel nad tím, jestli se Ciri zeptat nebo nezeptat, stanuli před docela mělkou částí řeky. Samozřejmě si jí všiml, takže na ni ukázal tlapkou. “Tudy se můžem dostat na druhou stranu,“ zamumlal zamyšleně, když si vzpomněl, že mluvila o přejití jakési vodní plochy. Už si ale přesně nevzpomínal, o které to mluvila. Pomalu se vydal do vody. Byla sice ledová, nicméně mu dosahovala sotva po kotníky, tekla klidně a nemohla tak Ciri ublížit. To mu ke spokojenosti stačilo, takže neváhal a po chvíli se ocitl na druhé straně. Počkal na dceru a zároveň s ní pak vyrazil dál, rovnou za nosem.

>> Kaštanový les

<< řeka Mahtae - jih

"To opravdu je," přitakal souhlasně, přičemž pak dodal: "Ale je taky hodně mocný, víš? Může ti pomoct s velkou spoustou věcí - naučí tě líp kouzlit, může z tebe udělat někoho jiného. Můžeš ho poprosit, že chceš být silnější a on to pro tebe třeba udělá a pomůže ti. Dost vlků tady v našem světě je nebezpečných a zlých, Ciri. Je moc důležitý, aby ses, jakmile dospěješ a budeš se někde toulat sama, zvládla postarat sama o sebe a byla silná. Nerad bych, aby se ti někdy něco přihodilo. Proto, až tě za panem Životem někdy vezmu, ho můžeš zkusit poprosit a sdělit mu svá tajná přání," hravě na ni mrkl. Přál si, aby se jeho děti dožili ve zdraví spokojeného stáří, jako jeho vlastní otec. Můj táta měl bez tak pohodovej život úplně vždycky. Byl v Asgaaru a to je všechno, nemusel nikdy nic řešit, napadlo ho. O jeho minulosti toho však popravdě moc nevěděl, jen si to nechtěl přiznat. "Hlavně je důležitý, aby Reonys byl hodně moc silnej a schopnej. Jednou po nás převezme naši smečku, kterou právě zakládáme, a bude jí vládnout. Bude mít na starost celý Cedrový háj. A vy mu budete se ségrou pomáhat, jo?" budoucnost si kreslil jako nějaký obrázek...
Natočil ucho na Ciri, když se ho začala na něco vyptávat. Povytáhl obočí, usmál se a pohlédl na motýlka, který jeho dceři přistál na uchu. Vypadala s ním roztomile. Na jak dlouho si s ním asi bude moct hrát a povídat? Zvláštní, nikdy se nesetkal s tím, že by vlk měl vlastního kamaráda, nebo snad mazlíčka? jiného druhu. Teda vlastně Nemesis měl nějakýho ptáka, ne? Povídal si s ním, vzpomněl si. Pak ale zavrtěl hlavou, protože tomu všemu nerozuměl. Motýlek se ocitl u Etnyho ucha, šedý vlk s sebou trochu cukl. Byl zamyšlený a nečekal, že se motýl bude potloukat kolem něj. "Cože? Jestli ho slyším?" zopakoval po ní a zaostřil zrak na motýla, který už seděl Ciri mezi ušima. V jejím kožichu mu asi bylo teplo. "No, slyším nějaký pískání, něco asi frflá, ale... To je všechno. Nerozumím mu. S tebou teda mluví, jo?"
Když Ciri projevila nadšení a sdělila, že je na výletě spokojená, zahřálo ho to příjemně po celém těle. "To jsem fakt rád, mě se ten výlet taky moc líbí. Jsem rád, že jsi se mnou, stýskalo se mi," pomazlení jí opětoval a vesele u toho zavrtěl ocásem. "Vivianne je kdo ví, kde a Reonys pořád captá se strécem Sigym. Za to ty jsi taková miloučká holčička, že jsi mi přišla v tom lese naproti," rozplýval se a tlapkou Ciri poplácal pochvalně po zádečkách. "Připadalo mi, že jste všichni pryč moc dlouho. Měl jsem strach," podíval se na ni s vřelým úsměvem na tváři. Pak ještě dodal: "A k tomu červenému jezeru tě rád vezmu!

Cesta to byla dlouhá, ale nakonec zřejmě úspěšně dorazili do cíle. Zastavil se až na konci cesty, až už dál jít nemohl. Ohlédl se za sebe na jehličnatý les, kolem kterého procházeli, a pak ukázal tlapou na rozlehlé moře, jehož konec byl v nedohlednu. "Ciri, tomu se říká moře," pověděl jí. Mlčky chvíli tento úžasný přírodní jev pozoroval, moc se mu to líbilo. Tok řeky, který se vléval do moře, vydával příjemný uklidňující zvuk. Všude bylo bílo, dál padala vločka za vločkou a od tlamiček se těm dvěma vznášel bílý dým, který se ztrácel kdesi před nimi. "Líbí se ti to?" hlesl tiše. Nechtěl rušit ty překrásně zvuky přírody. "Mámě by se tady určitě taky moc líbilo," stýskalo se mu. Moc. Těšil se, až Lucy znovu uvidí a pomazlí se s ní. Jak jí asi bylo? Byla chudinka sama opuštěná v Cedrovém lese. Nebo možná šla hledat Vivi s Reonysem a v Cedráku ji vůbec nenajde. Pak by musel čekat, než se ona sama vrátí zpátky k němu. Zavřel na moment oči, nasál do plic chladný večerní vzduch a s výdechem je zase otevřel. "Tak, tohle je konec celé téhle dlouhé řeky, Ciri. Popravdě jsem to nevěděl, nikdy jsem až k jejímu konci nedošel. Takže tahle řeka ústí do moře... Moc pěkný. Musím to říct mámě i Reonysovi s Vivi. Musím se jich zeptat, jestli o tom věděli," usmál se na dceru a lehce drbl čenichem do jejího kožichu na krku. "Půjdeme?" broukl, přičemž se otočil a pomalu se rozešel zpět tou stejnou cestou, kterou sem přišli.

>> Mahtae - jih

<< Mahtae - sever

Zavrtěl jemně hlavou a u toho zamumlal: "Hmm, spíš asi ne." Když se nad tím zamyslel, on sám se během svého života ještě nikdy s žádným zvířetem nebavil. "Myslím, že si s jinými zvířátky povídat nemůžeš, nebudou ti rozumět. Zajíčci mluví jnou řečí jako my. A broučci nebo třeba ryby taky. To, že mluvíš s tímhle motýlem," koutkem oka Emanuela vyhledal a zkontroloval, "je možná díky panu Životovi. Je to vlk, který má velikou magickou moc, jak už jsem ti o něm jednou vyprávěl. Pamatuješ?" ohlédl se na Ciri a na moment se odmlčel. Napadlo ho, proč by to vlastně pan Život dělal, aby oživil mluvícího motýla? A proč ho daroval zrovna jeho dceři? Je Ciri opravdu tak moc výjimečná, že má dokonce aji svýho vlastního motýla? na tvář se mu samovolně dral samolibý úsměv. Jeho dcera asi byla opravdu někdo! "Někdy tě za panem Životem zavedu. Je opravdicky úžasnej," dodal, přičemž se na Ciri ohlédl s mírně pobaveným úsměvem, když si pořád tvrdošíjně stála za svým, že celou zimu jenom ležet by fakt nechtěla. Jaká umíněná roztomilá květinka.
"U vody je vždycky větší zima, ale proč, to úplně přesně nevím. Možná, když ta voda není prohřátá sluníčkem, jako třeba právě teď, ale je úplně ledová, takže od ní ten studený vzduch stoupá nahoru a ochlazuje celé okolí," zapolemizoval. Jestli to tak opravdu bylo, popravdě netušil. Zákonitosti přírody ho nikdy nikdo neučil. "Navíc voda je přece sama o sobě studená, málo kdy najdeš teplou. Vím ale o jedné speciální, která studená není. Chtěla by ses tam někdy podívat?" vzpomněl si na rudé jezero, které se rozprostíralo na jihu této země. Párkrát u něj byl. Vždy ho fascinovalo. "Má zvláštní barvu, není to normální jezero nebo řeka, jak běžně vidíš kolem sebe. Je červené a teplé, v zimě tě hezky prohřeje," zpomalil, aby s ní srovnal krok. Čím více na jihu byli, tím víc se břeh kolem řeky rozšiřoval a tím víc pro sebe měli prostoru. Řeka se zklidňovala - tekla pomaleji a byla vlídnější oproti své sestře na severu. Zastavil se u jednoho většího oblého valounu a porozhlédl se po okolí. Líbilo se mu, jak se tady objevovalo čím dál tím víc malinkých vodních plošek. Pidi jezírka roztroušena takhle kolem řeky působila opravdu malebným dojmem. "Líbí se ti tady? Už dlouho jsem tudy nešel. Jsem rád, že jsme se vydali společně na výlet." Pomalu se rozešel zase dál. Netušil, kam až vlastně oba dva chtějí dojít. Možná prostě podél toku, a jak bude jeho konec, půjdou zase zpátky nahoru? Ale kde vlastně ta řeka končí? Nikdy jsem to neviděl. Nešel jsem tak moc daleko, abych viděl její konec. Co když je hrozně moc dlouhá a konec vlastně ani nemá? na čele se mu zjevilo pár starostlivých vrásek. Co když svoji dceru táhne takhle daleko zbytečně? Podíval se na ni. Na tváři měla pokojný, vlastně možná i docela veselý výraz. "Baví tě výlet?" zeptal se.

>> Delta

<< VVJ

Pobaveně se nad Cirinou roztomilostí pousmál. Všechno tolik řešila, byla hodně zvídavá. Líbilo se mu to. "No, já popravdě nevím. Nikdy jsem se o tom s žádným broukem nebavil, hehe. Ale řekl bych, že když se probudí dřív, tak asi ještě jdou spát, protože by v té zimě bez tepla asi zmrzli. Nemaj kožich, kterej by je zahřál, víš?" krátce se odmlčel, aby se nad tím mohl zamyslet. Ale když si to vzal kolem a kolem, asi to říkal správně. Pokud se nějakej brouk zahrabanej v díře probudí a zjistí, že je venku ještě větší kláda, než když šel spát, nebude mít důvod vylézt ven a tak půjde znovu na kutě. Jo. "Já si zas myslím, že spát celou zimu by mohlo být docela příjemný. Představ si to - ty bys byla jen schoulená pěkně v klubíčku v nějaké teplé jeskyni na měkkým mechu, zatímco tvoje služebnictvo by tě zásobovalo a nosilo ti jídlo až pod čumáček, abys neměl hlad. Kdykoliv by sis pískla, oni by se zvedli a běželi pro něco k snědku. Neměla bys s hledáním potravy žádnou starost. To je privilegium, po kterým jsem já vlastně vždycky toužil," potutelně se zasmál a zavrtěl ocasem. Vlci, co Etňu dobře znali, byli s jeho mylnými představami už dávno dobře seznámeni a věděli, že si Etney přeje víceméně nemožné. Až budu konečně alfák, níž postavení mě přesně takhle budou obskakovat! " No, prostě by ti bylo pořád teploučko, nikdy bys necítila chlad a vlastně ani hlad," povytáhl obočí a koukl na ni, jakoby svým pohledem říkal "to je přece fakt super!".
Pomalu společně šli od jezera dolů na jih, kolem toku divoké řeky, která vypadala opravdu nepřátelsky. Kdyby do ní někdo vstoupil, asi by ho smetla a unesla po svém proudu někam pryč. "Víš, jak se tahle řeka jmenuje? Je to poblíž Asgaarského lesa, ve kterém jsem vyrostl, takže kdykoliv jsem ji uviděl, byl jsem si jistej, že kousek odsud už je můj domov," při vzpomínce ho zároveň bodlo i zahřálo u srdce. Ohlédl se na dceru a obdaroval ji jemným, možná i skoro neznatelným úsměvem. "Je to řeka Mahtaë, pamatuj si to. Podívej, jak prudce teče," zastavil se, přičemž se k Ciri sehnul, aby měl hlavu výškově zhruba na úrovni té její. Tiše stál vedle ní, natočen směrem k řece pozoroval její tok a zároveň u toho podvědomě nasával vůni své dcery. Pak k ní přitulil hlavu a zavřel oči. Její přítomnost pro něj byla velice příjemná. Teplo jejího těla ho uklidňovalo. "Je chladno, že? U vody ještě větší než v lese," zašeptal jí do ouška. Sluníčko pomalu zacházelo za obzor, mráz o sobě dával čím dál tím víc vědět a sněhové vločky nepřestávaly padat. Čeká je dlouhá tuhá zima. Tiše vzdychl, pára od jeho čenichu se rozprostřela ve vzduchu a zmizela. "Půjdeme?" hlesl tiše, narovnal se a rozešel se zase dál podél toku. Pod tlapkama mu křupal napadaný studený sníh, který pořád přibýval. Napadlo ho, co asi dělá Lucy? "Vrátíme se pak za mámou, nebo chceš ještě zpátky ke strejdovi?" byl by radši, kdyby měl všechny děti doma, ne roztroušené někde po venku.

>> Mahtae - jih

<< Východní hvozd přes Kojotí břeh

Koutkem oka na ni pohlédl, přičemž se spokojeně pousmál jejímu přitakání, že jsou s Lucy nejlepší rodiče na světě. Tak samozřejmě, lepších není... Dřív by mi v rodičovství mohl konkurovat možná tak můj otec, ale teď? Pfff. Není lepšího otce, než jsem já. A lepší mámy, než je Lucy. Byli jsme k tomu asi předurčení vlčím Bohem, tak nějak bych to viděl. Vlčí Bůh si nás vybral a tlapou na nás ukázal, že to my dva přivedeme na svět budoucí krále a královny stávajících i nově vznikajících smeček. Jo, je to tak. Nikomu nekoluje v těle kvalitnější krev a nikdo nenese luxusnější geny jak já s Lucy.
Došli pomalým tempem až k velikému jezeru, ze kterého měl pocit, že už ho někdy v minulosti navštívil. A možná i vícekrát. Zastříhal ušima a natočil je směrem, ze kterého se nesl zvuk divoce tekoucí řeky. Zřejmě byla nedaleko odsud. "Trošku to studí, to je fakt," porozhlédl se okolo. Není tohle vlastně to veliký jezero, který jsem viděl za našeho Cedrového lesíka? Ale jenom jsem teď z druhé strany, že? jenže neměl moc času na přemýšlení, neb ho Ciri pořád nějak zaměstnávala. Podíval se na ni a zapřemýšlel, co to vlastně říkala. Poslouchal ji tak na půl ucha, takže mu chvíli trvalo, než odpověděl. Až teprve co si v hlavě sesumíroval celou její otázku a došlo mu, na co se ptá, mohl mluvit. "Ach, jasně, broučci," hlesl, uspokojen, že se neptá na nic těžkého, na co by třeba neznal odpověď. "Jasně, všichni brouci žijou na jaře, kdy kvetou kytičky, a taky v létě, kdy svítí silně sluníčko. Bez sluníčka by umřeli. Nejsou totiž tak dobře vyvinutí, jako jsme třeba my vlci, víš? Mají to prostě jinak. V zimě spinkaj v zemi a na jaře, když ožívají kytičky, ožívají i oni." Líbilo se mu, jak nad tím vším Ciri uvažuje. Třeba on nad broukama nikdy nijak zvlášť nepřemýšlel. "A znáš vlastně nějaké brouky? Viděla jsi nějaký?" napadlo ho, přičemž si ji zvědavě prohlížel. "Někteří brouci uměj i lítat. Maj malinkatý křidýlka," ukázal prsty na tlapce, jak malý ty křidýlka jsou. Snažil se je ukázat jako hodně pidi, aby jí říkal fakta, né nějaký výmysly. Chtěl z ni totiž holčičku, která všechno ví a všechno zná... A kdyby ji krmil nesmyslama, pak by i ty nesmysly říkala. Zbytečně by se zahanbovala. To nechtěl.
"Na druhou stranu jezera se Ciri určitě nedostaneme, je hrozně velikánský, podívej," ukázal tlapkou na druhou stranu jezera, která však byla v nedohlednu. "Co jít níž? Můžeme ho obejít a nebo jít až dolů podél řeky a tu pak přejít na místě, kde bude mělká. Pak se míň namočíme, třeba jen nožky," usmál se, přičemž se rozešel dolů na jih po směru horního toku řeky. Kde vůbec ta řeka ústí?

>> řeka Mahtae - sever

Pozoroval její cestu ze stromu zpět na zem. Vypadala sebejistě, očividně strach neměla. Po větvi hezky ťapala a připadalo mu, že má dokonce i vysoko nesenou hlavu s ocasem. Jakoby se pyšnila, jak skvěle jí to chození po stromě jde. Bezděky se usmál a pyšně si u toho povzdechl. Měl tak šikovnou dceru! Nemohl se zbavit pocitu, že cizí vlčata prostě nejsou tak moc šikovná a talentovaná, jako ta jeho. Ostatní jsou bez tak jenom zpomalení nýmandi, kteří se v Ciriném věku sotva naučí chodit a něco žvatlat, pomyslel si se zrakem stále upřeným na dceru. Když pak seskočila na pevnou zem, udělal pár kroků vstříc k ní a pomazlení jí vřele opětoval. Jeho holčička si sice postěžovala, že vlci by neměli šplhat po stromech, ale on se rozhodl to přejít a naopak jí zvednout náladu a sebevědomí ještě víc, než doteď měla. "Zvládla jsi to skvěle, Ciri. Doopravdy. Vidím, že obratnost ti rozhodně nechybí! Tu máš asi po mámě," zkonstatoval spokojeně. "Řekl bych, že kdyby na tom stromě uvízla jiná vlčata, rozbrečela by se a žadonila po rodičích, aby je dostali dolů. Bez tak by byla přilepená na jednom místě a křečovitě by se držela větve. A pak by si možná i nějaké to vlče káklo strachem. Ale ty, kočičko moje, jsi to zvládla úplně sama!!" tlapkou ji pochvalně poplácal po hlavě. "Ale myslím si, že většina vlčat by se nahoru ani nedostala, protože by neuměla takhle na frajera šplhat po stromech," dodal zamyšleně. Neuměl si představit, že by někdo zvládl vylézt na strom tak snadno, jako jeho Ciri. "No, prostě máte být po kom skvělí, no," zamlaskal si, přičemž pak blaženě mrskl ocasem. Samozřejmě tím naznačoval, že on a Lucy jsou top rodiče a předali svým dětem jenom ty nejlepší geny a predispozice k šikovnosti, kráse a inteligenci.
Ale jak jeho dcera byla šikovná stromo-lezka, očividně oplývala i značnou dávkou moudrosti. "Hmm, máš pravdu. Pod kořeny by se tlapkama hrabalo fakt špatně. Ale my dva bysme to určitě nějak zvládli," mrkl na ni, nicméně se rozešel tím směrem, který ona udala. Netušil, kam jdou, ale bylo mu to poměrně jedno. Stejně se květince nemůže nic stát, když ji ochraňuje jeho veličenstvo, ne?
Jakmile vyšli ven z lesa a vysoké stromy přestaly krýt jejich kožichy, uvědomil si, že sněží. Vzhlédl k zatažené obloze, ze které se pomalu snášely letos úplně první sněhové vločky. "Ciri, podívej," hlesl zasněně a ukázal tlapkou na nebe. Miloval sníh. Připadalo mu, že zasněžená krajina má prostě něco do sebe. Jakoby byla z nějaké pohádky, které mu (nyní už bývalí) spolu-smečkovníci povídali, když byl malé vlče. Na mysl mu vyplavala vzpomínka, jak se klouzal s Yeterem po zadku z kopce. Jemně se pousmál. "Sníh je prima," hlesl bezbarvým tónem hlasu, stále přemýšlejíc nad Yeterem. Rád by ho zase někdy viděl. Kde mu byl konec? Zrak potom přenesl na Ciri a zaostřil svůj pohled. "Začala zima. Když napadne první sníh, můžeš si být jistá, že už se sluníčko uložilo ke spánku a teplo se do naší země vrátí za dlouhou dobu," poučil ji, přičemž na ni pak při dalších svých slovech hravě mrkl: "Ale v zimě je i spousta zábavy. Až napadne trochu víc sněhu, pochopíš, co tím myslím." To, že sníh i mnohé komplikuje, se rozhodl zatím nezmiňovat. Nač bude její mladou hlavičku zatěžovat věcmi, o které se mají postarat dospělí? Ona by si měla užít zábavu, pohodu a klid. Neměla by se zimou nikterak stresovat.

>> Mahtae (sever) - přes Kojotí břeh

<< Kaskády

“To rozhodně bude!“ přitakal jí měkce. Líbila se mu její sebejistota. Byl si jistý, že dostojí svého slova a jednou všem těm bídákům na tomto světě ukáže, co znamená být potomkem a mít ve svých žilách krev slavné dvojice, Lucy a Etneye! Její další slova ho mile zahřála u srdíčka. “Ale já se o tebe budu starat vždycky. Až na věky věků,“ zašeptal s úsměvem na tváři. Netušil, jestli slyšela, co řekl, ale nevadilo mu to. Nepotřeboval to. Věděl totiž, že by raději umřel, než aby ji a ostatní nemohl ochraňovat před veškerým zlem, kterým je protkaný tento svět.
Magie, které vládl, se jí zřejmě líbila. “Hustý, že? Taky mi to připadá hodně hustý,“ souhlasně zamáchal ocasem. “No, třeba jednou zjistíš, že dokážeš ovládat vlky stejně tak, jako je ovládám já. Ale to je, lásko moje, ve hvězdách. To pan Život určí, které magii budeš jednou vládnout. Ale i kdyby to nebyla ta moje, věř, že on vybere správně! Nesmíš o jeho rozhodnutích nikdy pochybovat, Ciri. Pan Život je velmi mocný, a taky štědrý. Obdaruje tě mocí ovládnout tu nejvhodnější magii pro tebe, až nastane vhodná doba. Jsi křehčí než já, možná budeš mít nějakou po mámě. Jsi taková naše květinka,“ usmál se na ni. Srdce mu zaplesalo, když zahlédl v jejích zlatých nevinných očích to mladistvé nadšení. Sršela z ní energie a chtíč žít.
Zastavil se a zpozorněl, když se rozeběhla kamsi pryč. Pokýval hlavou, jakože se bude dívat a že přesně ví, co bude dělat. Ve skutečnosti ale vůbec netušil, co zamýšlí a jaké má plány. A když začala obskakovat strom a pak spadla na zem jako šiška, naklonil nechápavě hlavu do strany. Koukal na ni trochu jako na nějakého tydýta. “Co to děláš, zlato?“ hlesl. Jeho tón byl celý takový zpomalený, zněl možná trochu zaostale. Byl ale Ciriným chováním natolik překvapený, že říct to jiným způsobem prostě nesvedl. To jako bylo to, co mi chtěla ukázat? Jak spadne na hlavu jako trotl? Ale pak, když se jí podařilo uchytit se pomocí drápků na kmeni, její úporné snaze konečně porozuměl. “Eeeeh, uuuuh!“ začal koktat. Nevěděl, co má říct. Ona už byla pořádný kus od země a lezla ještě ke všemu poměrně rychle. Přispěchal přímo pod strom, přičemž na ni zíral. “Jsi vážně dobrá, Ciri. To já bych v žádným případě takhle dobře nesvedl. Pořádně jsi mi to nandala! Seš hvězda dnešního večera!“ brebentil sotva srozumitelně, přešlapujíc neklidně z tlapky na tlapku. “Ale teď bys měla jít dolů, abys nespadla. Víš jak, je... Je to vysoko. A... A fouká vítr. Jo. Co když tě vyvede z rovnováhy, to se stává i těm nejlepším z nejlepších. Aji mě to ten zpropadanej větr často dělává, víš? Když jdu, zafouká a já najednou upadnu. Z ničeho nic. No vážně, tak to je!“ nechtěl jí říkat, že lézt nahoru na strom byl špatný nápad. Snažil se to nějak zakecat. Jenže svoji nervozitu už skrýt nedokázal. Zatímco pak Ciri panikařila, panikařil Etney ještě víc. “Počkej! Nehýbej se! Drž je toho kmene, jasný? Ne, že se pustíš!“ nakázal jí. Snažil se přemýšlet. Jenže měl v hlavě tmu. Nic ho nenapadalo. Jediné, co se mu pořád dokola honilo hlavou, byla myšlenka „Lucy by si hned poradila“. Vzhlédl na dceru a do široka se zazubil. Snažil se navodit trochu příjemnější atmosféru, přece jen... On tu musel být ten dospělák s chladnou hlavu a racionálním myšlením. I když by raději nyní tuto pozici přenechal své dceři. Rozhlédl se kolem sebe – nejdříve vlevo, pak vpravo a pak zase vlevo. A když si pak všiml nedalekého košatého stromu, který jeho uvězněné dceři nabízel svoji mohutnou větev, prudce na ni ukázal tlapou. “Větev! Dívej!“ vyhrkl. “Po té větvi se dostaneš dolů!“ upřeným zrakem ji sledoval. "Když z toho stromu přejdeš na ni, dostaneš se dolů na zem. Půjde to snadno," podpořil ji, pozorujíc její pohyby. Kdyby náhodou padala, byl by připraven ji jakkoliv chytit či zjemnit pád svým vlastním tělem. Sice by měl asi vše durch zlámané, ale co by pro svoji dcerunku neudělal, že. No vymyslel jsi to famózně. Jsi prostě rozenej tatin. Jde ti to. Měl sis vlčata cenzura už dřív. Nebylo nač čekat. Máš to v krvi, byl nadmíru spokojen sám se sebou, jak tuto prekérku dokázal bravurně vyřešit.

V očkách mu zajiskřila hrdost, když Ciri řekla to, co řekla. Celý se dmul pýchou a spokojeností. Párkrát souhlasně přikývl, “přesně tak! Jsi celá já, říkáš to naprosto správně! Máš to všechno v krvi, cítím to. Jsi předurčena k velkým věcem,“ povzbudivě na ni mrkl pravým očkem. Byl rád, že je Ciri taková, jaká je - oplývala značnou dávkou inteligence, na svůj věk toho spoustu ovládala. Byla šikovná, akční a energická. A ještě k tomu všemu z ní sršela nefalšovaná hrdost na svůj významný a především jedinečný původ. Spadala do kategorie dokonalých vlků, a těch na tomto světě bylo sakra málo! Liboval si v té představě, že jsou jeho vlčata někdo... Že jsou speciální a každý je bude uznávat a klanět se jim. Předal jsem jim ze sebe jen to nejlepší. Fakt se mi povedli, hlavně tady ti tři. Crowley je... No, Crowley je docela mimo, asi toho rozumově moc nepobral, trošku nehoda. Ale Reonys s holkama jsou těžce v topu. Vůbec mě nenapadá, že by v něčem zaostávali. Přijde mi, že jsou ve všem, co dělají, nadprůměrně dobří, heh. Moje děcka, no. Je jasný, že jsou a budou ti nejlepší z nejlepších. Nikdo na ně nemá a ani mít nebude. Budou jim všeci na světě jenom závidět, zatímco se potěšeně usmíval, ješitně si u toho povzdechl. A Ciri tohle otcovo smýšlení svým chováním nevědomky jenom víc a víc podporovala.
“Nikdy se vám nic nestane,“ ujistil ji. “Budu dělat všechno pro to, abyste žili svůj život jako v bavlnce, má lásko. A máma určitě taky,“ tlapkou dceru polaskal po hlavě. A když se znovu zmínila o motýlkovi, vypátral ho očima. Pořád tu někde poletoval. “Hm, to asi je. Máš pravdu,“ pokýval hlavou. Pak ale šťastně, a především dost nahlas, vyštěkl: “Ty jsi tak chytrá!! Všechno víš snad ještě líp jak já!!“ zamával radostně ocáskem. Minutu za minutou ho čím dál tím víc příjemně překvapovala. “No já umím spoustu magií, jsem v nich frajer! Ukážu ti, jakou magii ovládám od narození. Jmenuje se příkaz, je to dost silná a na ovládnutí obtížná magie. Zvládnou to jen opravdoví mistři, což já samozřejmě jsem. Neuvěříš, co ta magie všecko umí!“ snažil se ji chvíli napínat. Ztichl a svým pohledem ji trochu škádlil. Pak už se ale sám nemohl dočkat její reakce, proto pokračoval: “Můžu ovládnout celé tvoje tělo, nebo ti mohu třeba podsunout do hlavy myšlenky, které si ale ty sama vůbec nemyslíš. Ukážu ti to,“ ztichnul a začal se soustředit. Přední tlapky jeho dcery se odlepily od země a jedna po druhé zadupaly, jakoby snad projevovaly radost. A to stejné potom udělaly i zadní tlapky. Etneymu se při použití magie jemně rozzářila očka. Když toho však nechal, oči se mu vrátily zase do původního stavu. S očekáváním se na dceru pousmál. “Tak co? Hustý, že?“ těšil se, jak ho bude chválit. Jakou magii asi budou mít jeho děti? Doufal, že něco pořádného. Nejlépe příkaz, že ano.

>> Východní hvozd

"Zajíce, jo?" zopakoval po ní s mírným pokývnutím hlavy. Pak se úlevně pousmál, "asi máte oba dva talent na lov po mámě," byl za to rád. Dřímala v něm obava, že by "talent" zdědila vlčata po něm. Byla to snad jediná věc, o které věděl, že v ní neexceluje a navíc už nikdy ani nebude. "Vy máte asi jenom samý kladný vlastnosti, hehe. Krásu a kvalitu po nás obou, talent na lov po mámě, dobrý rodokmen... Prostě jste se povedli. Měli byste na sebe být pyšní," pochvalně na dceru mrkl očkem. Bylo ovšem samozřejmostí, že jeho vlčata nebudou žádný plebs. To by ani nebylo možné, aby se z jeho a Lucyiny urozené krve narodil nějaký bídák. A čím déle ji poslouchal, tím více si uvědomoval, že má doma opravdu veliké poklady. "A jste aji chytří. To máte bez tak po mně, Ciri. Já jsem vždycky byl hodně chytrej už od malička. Všecko jsem uměl, znal a věděl dřív, jak moje sestra... Vaše teta. Všecko mi šlo lehce a bez větší námahy. No a je jasný, že když máš za tátu takovýho šikovnýho a chytrýho vlka, budeš chytrá aji ty. A ostatní tví sourozenci taky!" hrdě vypjal hruď. Už jaksi pozapomněl na nezdary, které ho provázely mladistvým životem. Pamatoval si jen to dobré - svoji dokonalost a bezchybnost. Pak se ale rozhlédl kolem sebe, jestli je nikdo neslyší a nevidí. A když zhodnotil, že je čistý vzduch, přikrčil se k dceři a pošeptal jí do ouška: "Někdy bys mi ty bylinky mohla ukázat. Ty mi nikdo nikdy neukazoval," laškovně na ni mrkl a hlavu oddálil. Pak tlapkou ukázal na své tlamě znak "pšššt", aby nikomu neříkala, že její táta je neznalec bylinek. To by si o něm pak někdo mohl pomyslet, že má v něčem mezery, což si samozřejmě nepřipouštěl. Žádné mezery neměl. V ničem. A jeho děti taky ne!
Další část příběhu ho tolik nezajímala, protože se týkala spíše Sigyho, než Ciri a Rea. Proto na ni jen němě pokyvoval hlavou a nijak zvlášť to nekomentoval. Sice mu připadala zvláštní ta kytka, po které se dětem motala hlava, ale protože se v bylinách nevyznal, nechal to plavat. "Tak to jsme měli štěstí! Já totiž hledal zase tebe! Takže jsme se našli navzájem," zaradoval se, hlavně i z toho důvodu, aby se zaradovala Ciri, přičemž u toho zavrtěl svým huňatým ocáskem. Motýlka, který poletoval kolem nich, si všiml až tehdy, co na něj Ciri upozornila. Zaostřil na něj očima a snažil se rozpoznat jeho barvičky. Motýly měl celkem rád, líbily se mu. "Není na motýlky ale už trochu zima?" zkonstatoval zamyšleně, přičemž k motýlovi natáhl tlapku, aby se ho mohl dotknout. Ten však vyplašeně uletěl. Etney dal tedy tlapku pomalu dolů a zůstal na něj koukat. Měl za to, že se takoví hmyzáci vyskytují spíše na jaře a v létě. A teď už přicházela den za dnem tuhá zima. Detailněji to však neřešil. Shlédl očima na dceru a akčně pohodil hlavou. "Tak jaké to bude dobrodružství?" ne, že by do toho byl celý říčný. Chtěl ji však na jejích toulkách doprovázet - i skrz nepříjemné situace, které se za poslední dobu odehrály. Nechtěl, aby se Ciri z ničeho nic (například z málo pozornosti) rozhodla, že s nimi nezůstane. To by radši umřel... A tak s hranou, avšak celkem přesvědčivou radostí a energií čekal, co jeho dcerka navrhne za aktivitu.

Pořád ji cítil někde poblíž. Ona se schovala? Nechce mě vidět? Nebo proč neodpovídá?! začínal z toho být dost rozrušený. Máchal nervózně ocasem a rozhlížel se kolem sebe, přičemž se natáčením oušek snažil zaslechnout někde nějaký pohyb. Marně. Co když... Co když se rozhodla, že s náma nakonec nepůjde a že se chce vrátit zpátky do toho hejna blech? v očích se mu zúžily zornice a na moment celý zatuhl. To nechci, takhle to nechci, zabědoval v mysli. Srdíčko se mu roztlouklo a on si hrozně přál, aby se jeho momentální myšlenky nevyplnily.
A pak na něj někdo zezadu bafnul. Samozřejmě to nečekal. Byl totiž zadumaný a soustředěný, aby Ciri našel, takže se polekal. Cuknul s sebou a odskočil o kousek stranou, přičemž se ve vzduchu rychle otočil, aby viděl toho nepřítele, který na něj takhle škaredě bafá. Už začal výhružně a bojovně cenit zuby, ale pak si uvědomil, že nemá důvod - stála tam totiž jeho dcera. Chvíli na ni mlčky hleděl, celý vyšokovaný, ale když se Ciri začala smát, uvolnil se a hlasitě vzdychl. "To teda jo," zažbrblal. Prohlédl si ji ze všech stran, jestli je v pořádku, a pak se na ni usmál. "Ach zlato," hlesl tiše do její srsti, když se k němu přivinula. Tolik vyrostla. Už nebyla tak maličká a křehoučká, teď už z ní byla pořádná slečna! Vykvetla do krásy. "Kde je Reonys? Co tu děláš tak sama?" zeptal se, když se od ní oddálil. Tlapkou ji ještě jednou pohladil po pleci. Byl rád, že ji vidí, ulevilo se mu. Ještě najít Reonyse s Vivianne a budou zase kompletní. "Jak bylo se strejdou Sigym? Jsi v pořádku? Co jste vlastně dělali? Nestalo se ti nic?" vyzvídal, přičemž po jejím tělíčku rejdil divoce očima, aby se opravdu ujistil, že jí nic není a že je ok. Kdyby na ní našel byť jen škrábanec, okamžitě by to šel řešit.