Gallirea - Příspěvky uživatele

// SMEČKA: • Označkovat hranice území

"Přesně! Taky se mi nelíbí, že by se tady, po NAŠEM (pořádně zdůraznil) lese, měli procházet cizí vlci. Jak kdyby snad mohli nebo co. Teď už totiž nemůžou, my jsme se rozhodli tady založit smečku! A oni by se před ní měli zastavit, sklonit se a uctívat ji. A nás dva taky. Proto jim musíme říct, kde jsou vlastně její hranice," rázně kývl. Nechtěl tu trpět další nezvané návštěvníky. Bez tak ty zvuky, který jsem slyšel, když Lucy byla uvnitř tý skalky, byl taky nějakej cizák, kterej se tu promenádoval, vzpomněl si. Kdyby ho chytil při činu, pořádně by mu to vytmavil.
Dorazili až na samotný konec jejich lesíka. Byl o něco menší než Asgaarský, ve kterém žili dřív. A taky jiný. Asgaar byl tvořen především listnatými stromy a Cedrák jehličnany. Cedrák je prostě lepší. Ve všem. A taky není zablešenej, zahleděl se kamsi před sebe do dálky. Bylo tam vidět rozprostírající se Velké vlčí jezero. Kousíček od jejich lesa. "Je fajn, že je jezero tak blízko. Vody budeme mít pořád dostatek. A kdyby jezero v zimě zamrzlo, tůňka to snad bude jistit," hlesl směrem k Lucy. Pak se na ni otočil a s lehkým pousmáním se souhlasně přikývl. Její návrh, že on bude čůrat a ona se otírat, byl geniální. Takhle se oba jejich pachy promísí a každého budou upozorňovat, že neoprávněně vstupují na pozemek krále Etneyho a královny Lucy. Boží pocit. "Tak jdem na to. Budu čůrat jako ďábel," zazubil se.
Vydal se doprava - dál od jezera, směr jih. Díky mohutným stromům bylo krásně vidět, kde končí a zároveň začínají hranice smečky. Dal si na tom záležet, občůral opravdu skoro každý druhý strom. A když poblíž nebyl strom, občůral keř a nebo kliďo piďo jenom holou zem. Nehodlal občůrávání jejich nového teritoria podcenit. Jednak skrz bezpečnost pro vlčata (a vlastně i tu jejich - přeci jen, pomalu přicházela zima. Bylo to cítit ve vzduchu) a druhak aby fakt naprosto všechny upozornil, že tohle je jeho království. Snažil se během čůračky vypustit i co nejvíce různých feromónů a pachů, které samci měli, aby ukázal, s kým by si popřípadě nezvaní hosté zahrávali. Z tohoto ucítí, jak silnej a velkej jsem. Že jsem pořádnej kus vlka. Opravdovej alfák. Rozenej vůdce, zatímco snil o novém postu, který měl při založení smečky dostat, začal se i on sem tam otírat o stromy a různé keříky, které jim stály v cestě. "Lucy, víš co?" houkl na partnerku, zatímco očichával jeden z kmenů. Měl dojem, že jaksi divně smrdí. Nějakým starším pachem, že by se tu vychcal někdo jinej? Okamžitě ten pach přečůral a dal tím tak pořádně najevo, komu sakra tento les jednou pro vždy patří! "Konečně se stanu alfou. Není to senzační? Můj celoživotní sen se pomalu pod mýma tlapkama naplňuje! Myslel jsem si, že mi ho otec tím rozhodnutím vzal, ale ty jsi mi pomohla ho dotáhnout do konce!" když šel, zadníma nožkama u toho radostně poskakoval. Ano, sice nebyl tím velikým panem alfákem Asgaarského lesa, jak celý život chtěl. Ale být alfou menší, nově vzniklé smečky, se též počítalo, ne? "Jednou ji předám Reonysovi. A ten důležitý alfa post převezme on stejně tak, jako jsem ho měl převzít já po svém otci," pevně rozhodnut si zadkem kecnul na jeden větší plochý kámen, přičemž o jeho povrch začal rejdit zadkem a kulkama. Aby na něm zanechal co nejvíc svých pachů, samozřejmě! U toho naštvaně pomyslel na svého mladšího bratra, který přišel ze samotných pekel. Teda vlastně oba bratry. A jednu odpornou proradnou sestru, která jim oběma vzala vlče. Nesnášel je. "Kéž by se vrátila Awnay. Ta by nám s vedením smečky pomohla," vzpomenul svoji jedinou zbývající rodinu. Ohlédl se na partnerku, usmál se na ni a dál pokračoval po hranici lesa na sever. Mohli být zhruba v půlce? Ještě je čekala pořádná cesta! První značkování zabralo dost času, jen co byla pravda. Během značkování samozřejmě i kontroloval stav starších stromů a celkově smečkového okolí, aby se náhodou nestalo, že snad něco za případného divokého větru spadne na vlčata a ublíží jim to. To by si nikdy neodpustil. Případné větší díry v zemi zahrabal, aby byl povrch příjemný pro jejich malé tlapičky. "Musíme to tu dětem pořádně připravit," zkonstatoval. Věděl, že když se čehokoliv dotkne, zanechá to na zemi jeho pachy, což samozřejmě potřeboval.
A když se objevili na tom samém místě, ze kterého vyráželi, spokojeně se nadechl. Pyšně vypjal hruď a znovu se zahleděl na vlčí jezero před nimi. "Lucy, dobrá práce, že?" pochválil sám sebe a zároveň i ji. "Myslím si, že jsme to označkovali moc dobře. A jestli sem ještě někdy někdo vleze, dáme mu co proto. Hranice jsme vyznačili, nikdo by sem bez našeho dovolení neměl ani páchnout," cítil se tak hrdý na to, že mají SVOJE území, na které nikdo nesmí bez jejich svatého požehnání vstoupit. "Taky ses otírala pořádně? Občas něco občůrala?" zeptal se. A než mu odpověděla, přemýšlel, kde by vlastně měl jejich děti hledat.

"Ano, až ten úkryt budeme dělat, vše probereme a upravíme podle toho, jak se nám to bude líbit," souhlasil. Byl rád, že si mohou úkryt postavit podle svého uvážení a upravit podle toho, jak se jim bude líbit. Byl to fajn pocit. Dřív byl jen v Asgaaru, kde byla prostě jeskyně a ta jeskyně tam stála už tehdy, co se narodil. Neměl tedy žádný vliv na její úpravy a vznik, což zde mít bude. A bude to ten nejluxusnější úkryt, jakej kdo kdy viděl! Kožešiny od pořádně baculatých zvířat, aby byly hodně chlupatý... třeba od... od medvěda! Budeme tu mít chládek v létě a v zimě zase teplo. Každej nám ho bude závidět, tse, spokojeně máchl ocasem a na Lucy se jemně pousmál. To, jak se k němu tulila, mu bylo příjemné. Její teplo, vůně... tep. To, že ji cítil. Dodávalo mu to potřebnou jistotu a klid na duši. "A dál byl možná označkoval hranice lesa, co myslíš? Podle mě bysme měli ostatním dát konečně vědět, že sem nesmí chodit. Že tady bude naše smečka, náš domov. Nemůžou si tudy procházet, jak se jim zlíbí," hlesl, přičemž se od Lucy oddálil a ještě naposled se v jejich budoucím úkrytu porozhlédl. Když si představil, jak bude vypadat, zašimralo ho z toho těšení se v břiše. Koutkem oka se podíval na Lucy a pak se otočil, přičemž se začal tou škvírkou škrábat ven.
Šlo to hůř jako když šel dovnitř, ale zvládl to. Musel se sice hodně přikrčit, vynaložit nějakou tu sílu se vyhrabat a ještě ke všemu si asi o ty skalky odřel prdku, ale šlo to. Oklepal se, oblízl si čenich a zatímco zkontroloval očima okolí, čekal na Lucy. Až vylezla, rozešel se na hranice. "Hezky to tu občůráme a otřeme se o různý stromy, jo? Musíme to udělat pořádně, aby bylo jasný, kdo je tohoto skvělýho lesa pán!" mrkl na ni. "A já bych se pak šel mrknout po děckách. Co ty?" už je dlouho neviděli. Rád by je zkontroloval. A jak se asi dařilo Vivianne, už se šla "rozloučit s tetama"? Těma proradnýma hyenama? Nezabloudila? Už byla pryč docela dlouho. "Co myslíš, jak se daří Vivianne? Reonys i Ciri jsou se Sigym, ale co ona? Co když... co když se k nám už nevrátí? Co když si to rozmyslela a zůstane v tom zablešeným lese?" naprázdno polkl. Začaly ho mírně pohlcovat obavy.

// SMEČKA: • Najít vhodné místo pro úkryt (projít území a najít různé možnosti, pak vybrat)

Lucy z jeho nápadu nebyla tak moc nadšená, jak byl on sám. Trošku mu sklaplo, když uviděl její ne úplně přívětivý výraz, co se jeho vize týkalo. Natočil na ni uši, ale pak je připleskl na krk a ocas svěsil volně k zemi. Poslechl si, co si představovala ona, přičemž mlčky přikývl. Tse, můj nápad byl geniální. Vždyť se mohla vyhrabat díra a ten přístřešek by se udělal nad tu díru, takže by tak moc nápadnej nebyl. A navíc by ho zakrývaly tady ty dva velký cedry přece! A kdyby nad něj nakonec vyčarovala podobné větve, jako má ten cedr, úplně by ho to zakrylo. No co se jí na tom nelíbí? Určitě teď bude vymýšlet úplný ptákoviny, nevědomky se zlehka mračil, když na Lucy koukal. Byl mírně ukřivděný, možná jako malé vlče, kterému řeknete, že zlobí a ono má pocit, že nezlobilo. “Mě to připadalo fakt super,“ kuňkl nakonec. Její nápad sice zněl logicky, ale… “Já jsem moc důležitej na to, abych se protahoval nějakou škvírou, Lucy. A ty taky. Protahovat se škvírou můžou nějaký prostý kappy, ti nejníže postavení jedinci. To my dva nebudem. Chápeš jako, umíš si mě, velectěnýho alfu, představit, jak se protahuju nějakou pidi dírečkou? A ještě u toho odhrnuju haluze, který ten mini vchodeček budou zakrývat?“ našpulil rty a zavrtěl nad tím hlavou. Však jsem se já, velikán, sotva protáhl tou tvojí dírečkou, když jsem byl na tobě a vyráběl jsem naše úža děti. Jsem prostě velkej. Pořádnej svalovec. Nemůžeš po takovým mackovi, které má vést celou smečku, chtít, aby lozil do nějakého pidi midi prostůrečku. Úplná blbost!
Zatímco Lucy zkoumala okolí, on z toho byl pěkně přejetej. Bez nálady. Když ho vybídla, že zkontrolují nějaké místečko poblíž tůňky, která se lesem linula, jen na to neochotně zabručel a protočil očima. “Tam nic nebude, toho bysme si všimli už předtím,“ broukl otráveně. Zůstal stát trochu bokem, ani se nesnažil očima tu skulinu vyhledat. Když ho dloubla čenichem, neochotně se pousmál a přikývl. “Jojo, jdi to prozkoumat. Já zatím budu hlídat. A kdyby se ta skulina začala bortit, že bys do ní náhodou ždrkla zadkem, zachráním tě,“ mrkl na ni. Doufám, že to bude tak miniaturní, že nakonec řekne „lásko moje, kam jsem tě to málem zatáhla! Ta škvírečka je ještě menší než cokoliv, cos dosud poznal! Tam by ses neměl šanci protáhnout, ty můj nejsvalnatější králi světa!“, jojo, takhle nějak by to mohlo být! No, možná že byl trochu zvědavý, s čím se Lucy vrátí. Natočil uši na menší skalisko, ze kterého pramenil ten voňavý potůček, přičemž k němu udělal dva maličké krůčky. Něco se od tamaď ozývalo. A neznělo to nešťastně (tak jak si Etňa přál). Ba právě naopak – Lucy zněla totálně nadšeně. Nevěděl, co na to říct a jak zareagovat, proto v prvotní chvíli zůstal jen s pootevřenou tlamkou stát. Jenže Lucy brebentila dál a dál a byla z toho totálně happy. Skoro jako on z toho svého nápadu. Protočil nad tím oči, tlamu zavřel a vydal se teda blíže k té díře. No, byla fakt maličká. Nevěřícně se na ni koukal. “Lu, miláčku, asi budeš muset zvětšit i tohle,“ ukázal tlapkou na vchod. “Nezapomínej, že jsem vévoda všech svaloušů v zemi. Bude to obtížný se tím protáhnout, ale… co bych já, pan dokonalý, neudělal pro tebe, má paní dokonalá. Hehe,“ zazubil se. Přikrčil své tělo, co nejvíce to jen šlo a opatrně se do díry začal sunout. Bylo mu to sice nepříjemné, jenže Lucy ho obměkčila.
Když se pak ocitl po nějakém tom vynaložení menšího úsilí uvnitř, začal si to tu prohlížet. Nakonec očima stanul na ní, své královně, která to tu našla. Byla tak nadšená. Oči jí zářily, ocásek metal sem a tam a svaly měla napjaté. Pořád poskakovala. Srdce mu dalo signál k tomu nejupřímnějšímu úsměvu, jaký uměl. “Ach, Lucy,“ zavrtěl nad její roztomilostí hlavou. Pookřál. Naštvanost byla ta tam. “Máš pravdu, vypadá to tu dobře. A možná to bude i pohodlnější a míň pracnější, jak ten můj nápad.“ Jediný vlk, kterému dokázal Etney někdy přiznat svoji chybu, byla právě Lucy. Před nikým jiným by nikdy nic podobného neřekl. “A děti tady budou v bezpečí,“ zkonstatoval, když tlapkou jemně pohladil vlhkou stěnu tohoto menšího kutlochu. Vlastně – líbilo se mu tady. Byl nadšený. Začal vrtět ocasem, “vypadá to fakt dobře. Už se těším, až si to tady zútulníme,“ zastříhal oušky a podíval se za sebe, jestli se sem nikdo nesnaží dostat. Venku měl dojem, že cítí nějaký cizí pach. Ale možná se spletl, bylo tu ticho.
Byli tu sami, pro něj to bylo moc příjemné. Po delší době mohl být jen s ní, jako za starých časů. Nebyly tu děti, smečka… neoxidovali tu žádní nezvaní hosté, tak jako tehdy, když obskakoval Lucyinu prdku. Přišel k ní, přitiskl na ni čelo a čeníškem začal hladit ten její. Občas ho oblízl. “Seš moc roztomilá,“ pošeptal. Nakonec hlavu oddělal a zababušil ji do její srsti na zádech. A zatímco se k ní tulil, koukal se někam před sebe a představoval si, jaké to tu bude, až si to hezky upraví. Kde spolu budou lehávat a spávat, na jakém místě budou jíst a na kterém udělají postýlky z kožešin dětem. Těšil se. A nejvíc ho hřálo u srdce, že konečně vybrali společně nějaký prostor a že věděl, kde svůj ukryt budou stavět.

// SMEČKA: • Najít vhodné místo pro úkryt (projít území a najít různé možnosti, pak vybrat)

<< Smrkový les (přes Galtavar)

Pozastavil se, když mu chtěla zkontrolovat krk, přičemž si nechal pozvednout tou její drobnou tlapkou hlavu. "Jak to vypadá? Jsem furt tak nechutně olezlej?" hlesl. Ještě štěstí, že sám sebe neviděl. Jistojistě by se zděsil. "Už mě to ale nesvědí, ta voda, jak jsem se v ní vykoupal, asi pomohla." Stejně v sobě měl zakořeněný vztek. Vztek na celý Asgaar - jednak teda kvůli tomu, že ho ta pitomá Shireen nakazila těma breberkama a za druhé kvůli tomu, že mu ukradli Crowleyho. Namlátili mu do palice nějaký nesmysly a on si pak myslel, že k nim patří. Což byla blbost - jeho rodina byl on, Lucy a sourozenci. Teda dřív, teď už ne. Ještě že už jsme od tamaď pryč. Začneme nový život...
Spokojeně se nadechl voňavého vzduchu, když se přiblížili k jejich novému domovu. Hned si ho zamiloval. "Jo, jsem rád, že jsme se rozhodli pro CEDROVÝ HÁJ!" název toho lesa pronesl tak pyšně a sebevědomě. Byl totiž rád, že si ho zapamatoval. Navíc byla pravda, že ze všech těch tří lesů, které prošli a obhlédli, byl tento nejlepší. Nebyl přehnaně velký, spíše příjemně útulný. Zároveň však měl Etney pocit, že díky vysokým stromům je les i poměrně prostorný. Zemina nebyla promočená a tvrdá, právě naopak! Byla hezky měkká a plná jehličí, které vlčí tlapky v zimě bude chránit před prochladnutím. Líbilo se mu taky, že ochranu jim budou poskytovat mohutné cedry - ať už před nezvanými návštěvníky či před sněžením a velkými dešti. Tohle prostě bylo ideální místečko, tak akorát pro něj, Lu a dětičky. A možná nějaké další vlkouše, pokud se k nim někdo bude chtít připojit. O čemž tedy silně pochyboval. Možná Sunstorm, hehe, vzpomněl si bezděky na bílo hnědou rozvernou vlčici, se kterou se kdysi setkal někde v lese. "Tak si les znovu projdeme a podíváme se, kde by bylo nejvhodnější místečko na výrobu domečku," pomalu se rozešel skrz les. A zatímco se rozhlížel kolem sebe, uvažoval, jaký úkryt by měli vytvořit. Měl by být v zemi? Nebo naopak nahoře? Tvořený větvemi stromů? Nebo někde v keři? Trochu rozmrzele natočil uši do stran. Vařil se mu z toho přemýšlení mozek. "Bude lepší postavit úkryt spíš někam doprostřed lesa, ne? Když bude moc na jeho okraji, nebude bezpečnej pro vlčata," zkonstatoval a tlapkou se dotkl jednoho z velkých stromů, jehož košaté větve byly prověšené skoro až k zemi. Tenhle bude už hodně starej, napadlo ho a tlapu z jeho kmene sundal.
Zahleděl se Lucy do očí. Chvíli na ni hloupě civěl, když v tom ho napadl (zřejmě spásný) nápad. "Lucy!" vyhrkl naléhavě, jakoby mu snad měla utéct. "Já jsem to vymyslel!! Mám to! Vím, jak postavíme nás nový úkryt! Napadlo mě to!!" halekal divoce, vrtěl ocasem a cupital neklidně na místě. "Můžeme použít tvoji magii! Přece máš magii země, použijeme ji a vytvoříme tak úkryt!" zazubil se. A pak tlapkou ukázal na zajímavé místečko přímo před nimi. Kus od sebe stály dva urostlé cedry s docela dlouhými větvemi sahajícími skoro až na zem. Jeden vpravo a druhý vlevo. Jejich větve se vzájemně proplétaly a tvořily už teď jakýsi ochranný štít nad jejich hlavami. "Že jsem to skvěle vymyslel?!" kasal se, přičemž s úsměvem pozoroval výšku těchto dvou stromů. "Když necháš kolem těchto stromů vyrůst nějaké další větve... nebooo ... nebo to nějak spojíš nebo něco. Může z toho být supiš úkryt! Co myslíš?!" nadšeně na ni hleděl. "Nebo tady můžeš pod těma větvema vytvořit díru a kolem ní něco, aby nás to chránilo, chápeš," zazubil se a zatlapkal si na místě. Měl z toho svého nápadu takovou radost, že úplně zapomněl zareagovat na její starostlivé otázky ohledně dětí.

// SMEČKA: • Najít vhodné místo pro úkryt (projít území a najít různé možnosti, pak vybrat)

<< lesík topolů

"V tom malém lese jsem si nevšiml, že by byla jeskyně," namítl tiše a v hlavě si ještě jednou promítl chvíle, kdy Cedrovým hájem procházel. Pamatoval si tu pěknou tůňku, mohutné stromy, spoustu jehličí na zemi. Jeskyni ale ne. Jak se ten lesík vůbec jmenuje? Zapomněl jsem ten název. Nebo ho Lucy vůbec neříkala? Jakej druh stromů to je, určitě se ten les bude jmenovat podle těch stromů, byl by se i zeptal, ale chtěl před Lucy působit jako dost dobrej týpeček, kterej všechno ví a nic nezapomíná. Takže mlčel a doufal, že název onoho lesa, který měl být pravděpodobně jejich novým domovem, nějak vypluje napovrch a on si ho tím pádem nenápadně připomene. "Nějak to vymyslíme. Než úkryt začneme dělat, stavíme se nejdřív pro vlčata. Třeba budou mít fajn nápady, vlčata přece mají velkou fantazii, ne?" napadlo ho. A nějak mu hlavou samovolně proběhly vzpomínky na jeho vymyšlené/domyšlené příběhy, které povídal všem kolemjdoucím a členům smečky. Jak se chlubil a upravoval si prožitou realitu tak, aby mu vyhovovala a vyzdvihovala ho v těch nejlepších světlech. I on tehdy měl velkou fantazii. Možná, že se v něm pořád schovávala? Nebo ji ztratil a stal se z něj "nudnej dospělák"? Já nejsem nudnej a nikdy jsem nebyl. Jsem topovej tatík. Já nějakej úkryt vymyslím. A to bude hodně na pána úkryt, ten jen tak někdo mít nebude. Děckám budou všechna další vlčata závidět, až někoho přivedou na návštěvu, že by takovej taky chtěli!
Zastavil se na stejném místě, jako se zastavila jeho partnerka. Byl zahloubaný do svých myšlenek, takže musel chvíli dumat nad tím, proč stojí. Čuměl na ni a nechápavě se rozhlížel po okolí. Došlo mu to až poté, co si všiml všudypřítomných jehličnanů. Ajo tak tohle je ten Smrkáč, kde byla ta smečka! les si začal prohlížet detailněji. Byla tu spousta smrků - některé starší, vyšší a mohutnější. Jiné byly zase o poznání mladší a hubenější, vzrůstově prostě menší. Sem tam se někde objevil listnatý strom či menší houštinka. Zahrabkal tlapkou do země, nebyla tak promočená a nepříjemně mazlavá jako v tom lese předtím. Zadumaně našpulil rty a nadechl se čerstvého voňavého vzduchu. Jehličnaté lesy mu vždy krásně voněly. "Je to tu velké, hodně prostoru," zkonstatoval polohlasem. Pak se rozešel hlouběji do lesa, aby ho mohl prozkoumat. Potřebovali se přece řádně rozhodnout, který les vyberou a ve kterém založí smečku, ne? Ze začátku se mu les líbil. Opravdu dost. Rozléhal se v něm šum vody z řeky, která protékala na jihu a taky z vodopádů, které byly na severu. Zlehka se pousmál, takové místo by se mu líbilo. Jenže pak ho napadlo, jestli by to bylo bezpečné pro vlčata? Přece jen jsou to ztřeštění prcci, kteří zkoumají všecko, co jim přijde pod tlapky. Nemohly by pro ně být vodopády nebezpečné? A čím hlouběji šel a čím víc les prozkoumával, tím spíš se vracel k úvaze, že smečka bude v tom, který navštívil s Lucy prvně. Smrkový les začal houstnout, prostoru ubývalo a na zemi se začalo vyskytovat příliš mnoho různých prohlubní, kamenů a ostrých skalnatých výběžků. A jak na jeden z nich stoupl a bolest se mu rozlila po celém těle, bylo rozhodnuto. V lese, kterej mě píchá šutrákama do tlapek, rozhodně nebudu!! Naštvaně se na sotva vyčuhující ostrý výběžek zaškaredil, kopl do něj a bolavou nožku si zkontroloval. Párkrát ji olízl a kulhavě se vydal zpět za Lucy. Kožich - tedy spíše to, co z něj po plísni zbylo - měl naježený, ocas svěšený. "Lucy!" volal na ni už z dálky. A nevědomky začal kulhat ještě víc. Chtěl, aby ho litovala? "Napíchl jsem se tam na jakejsi šutr, tady nebudem! Je to blbej les! Jsou tu nebezpečný nástrahy, nic pro naše maličkatý miláčky! Nic pro tebe. Když jsem se napíchl já, nechtěl bych, aby ses napíchla taky! Tenhle les je zlej!" vychrlil na ni a tlapku jí ukázal. Měl na polštářku krvavý vpich. Tiše zakňučel a k Lucy přivinul hlavičku. "Chci se vrátit tam, kde jsme byli prvně," zakuňkal zranitelně. Ale Lucy v tu chvíli pronesla, že Cedrák byl lepší. Jo!! Jmenuje se Cedrový háj!! Jsou to cedry!! uvědomil si. Rozzářeně zamáchal ocáskem a akčně přikývl. Bolest očividně zmizela. Nebo na ni zapomněl. "Ano ano, cedrový háj! Vrátíme se tam," zapředl spokojeně a vyrazil spolu s ní pryč.

>> Cedrový háj (přes Galtavar)

// SMEČKA: • Najít vhodné místo pro úkryt (projít území a najít různé možnosti, pak vybrat)

<< Cedrový háj (přes Armény)

Letmo se na Lucy pousmál, že by se cítil trochu v rozpacích? Její krásná slova už znovu neokomentoval, ale z jeho pohledu bylo zřejmé, že si jich váží a že jsou mu příjemná. Otřel se o ni bokem a tiše jí do ouška pošeptal jedno jediné slovo, které snad vyjádří vše, co má na srdci: "Děkuju."
Zatímco šel za Lucy, která udávala směr, přemýšlel nad jejich novým společným domovem. Jak by asi měl vypadat úkryt, kde by ho měli udělat, jak by měl být velký? Koutkem oka zaostřil na partnerku, když mu popsala svoji představu, přičemž zlehka přikývl hlavou. "Mmm," zapřemýšlel, co by měl vlastně říct. Pořád si v hlavě nedokázal vybavit nějakou přesnější představu o tom, jaký by měl jejich nový domeček být. "Máš pravdu," hlesl nakonec a doklusal mezeru, která se mezi nimi vytvořila, protože během přemýšlení začal nevědomky zpomalovat. "To s těmi místnostmi je dobrý nápad. Do jedné budeme dávat ulovenou zvěř a v další budeme spát. Ale co když budeme mít v té smečce nakonec víc vlků, budou spát s námi v jedné té místnosti? Nemělo by jich být nakonec víc? Co myslíš?" vrtalo mu to hlavou. A navíc si pořád dokola kladl otázku "jak ten úkryt vytvoříme?". Bude to jeskyně? Nebo vyhrabeme díru do země? To by ale bylo moc pracný... Možná naskládáme na sebe nějaký větve a budeme mít větvovej domek, chyběla mu fantazie.
Porozhlédl se, když Lu řekla, že se spletla. Je fakt, že tento lesík nebyl oproti tomu, který navštívil prvně, nic moc. Zemina byla jakási navlhlá. Sice měkká, ale ne tak příjemná jako v tom lese s těmi vysokými jehličnany. Když se více opřel do tlapky, propadla mu durch do mokré půdy. Zhnuseně se ušklíbl. Měl všude mezi polštářky na tlapkách zalezlou hlínu. "Tohle je takový nic moc," zkonstatoval, zatímco otřepával pravou přední tlapu a snažil se z ní sundat nános ztěžklé zeminy. A s komentářem, že je listí oslizlé a půda moc promočená, nemohl nic jiného než plně souhlasit. "Přesně," plkl rychle. "Vlčata by za chvíli měla na tlapkách nějaký breberky z toho mokra," podíval se na ni. Byl rád, že názor na tento les mají stejný. "Jo! A ten sníh by pak padal na nás a na zem a ještě víc by se do ní vsakoval. Pak by ta zem byla jak bažiny. Nebo možná jak jedna velikánská kalužina. A v kalužině žít nechcem," s těmito slovy se vydal dál. Bylo jasné, že tento les je pro tuto dvojici a jejich budoucí smečku úplně out. "Už jsem někdy ten les tvé bývalé smečky viděl?" nemohl si vzpomenout, jak vypadal a jestli mu ho už Lucy někdy vůbec ukazovala. Těšil se...

>> Smrkový les

// SMEČKA: • Najít vhodné místo pro úkryt (projít území a najít různé možnosti, pak vybrat)

S úsměvem na ni blaženě hleděl. Byl si jistý, že spolu budou už navždy, protože jak Lucy řekla - jejich duše do sebe byly navzájem propletené. Vzpomněl si na dobu, kdy byl mladší, hledal sám sebe a připadal si pořád sám. Smutnil a připadal si odstrčený do pozadí svojí bývalou rodinou. Tehdy se rodiče nejvíc zajímali o Sionna, potom zase o Shireen a Nemesise. Ale o něj a Awnay málem nezavadili ani letmým pohledem. Natočil uši do strany. Tohle svým dětem nikdy neudělám, samozřejmě tím nemyslel Crowleyho. Toho zatratil a neplánoval se s ním ještě někdy setkat. Pro něj to už nebyl syn. Zvolil si sám svoji cestu, nemohl tedy čekat, že bude mít možnost vrátit se ke své rodině, či se s ní nějak blíže stýkat. "Děkuju, že jsi pořád se mnou," šeptl Lucy nakonec do ucha a pohladil svojí tlapkou něžně tu její.
Šum vody ho pořád víc a víc přitahoval, takže šli po onom zvuku a nakonec našli malinkatý potůček, který protékal napříč lesíkem. Etney se pousmál, potůček se mu opravdu moc líbil. Jednak bylo super, že kdyby tady postavili úkryt, vlčata by měla zdroj vody přímo pod čumákem, a za druhé byl ten potůček prostě příjemný. Zajímavě voněl, byl čistý a přímo vybízel k tomu, aby se z něj jeden napil. A král králů to taky udělal. Sklonil se a čirou vodu opatrně ochutnal. Byla čerstvá. Mlsně se oblízl a napil se víc a pak ještě víc. "Lucy, tady tohle se mi fakt líbí, to jen tak nějakej lesíček nemá. Ten potůček by nás úplně vyzdvihoval před ostatníma smečkama!" vyprskl na partnerku s tlamou celou mokrou od pití. Očividně už počítal s tím, že společně budou vládnout smečce, i když Lucy předtím říkala, že by to bylo moc obtížné. Etňa byl ale očividně úplně nadšenej, vrtěl ocasem a očka mu zářila. "Všici kolem by nám ho záviděli," dodal hrdě. Bylo to jasné - místečko už měl tak na 90% vybrané.
Po jejím vybídnutí jemně pokývl a pomalu se rozešel. Jeho kroky však vyvolávaly jakýsi neochotný dojem. "Co když nám ten lesík s tím supráckým potůčkem někdo sebere, než se sem vrátíme?" ohlédl se za sebe, aby si les mohl ještě jednou prohlédnout. Krátce zapřemýšlel, Lucy měla ve všem pravdu - pokud dojde voda, jistí to velké vlčí jezero nedaleko odsud. A na vysokou mohou chodit na pláně, které se rozprostíraly nedaleko toho vlčího jezera, kam by chodili pít, takže fakt skvělý. "Ten lesík se mi fakt líbí. Je topovej, Lucy. A my dva s vlčaty musíme mít jedině topový místečko, nechci jen tak ledajakej les! Jo a víš, jak tam bylo na zemi to jehličí? Bylo to hezky měkoučký na pacičky," zazubil se. Byl tak zamyšlenej a zahleděnej do "své smečky" a místečka pro ni, že ani nezaregistroval, že Lucy mluvila o nějaké veverce. Nevšiml si jich. "Dobře, podíváme se ještě na nějaký místa, ale musíme si pohnout. Co když se vrátíme a už ten les bude okupovat nějakej oslizlej tulák, co si tam bude chtít založit úkryt místo nás? A řekne, že tam byl první!" ušklíbl se. Kdyby mu ten lesík někdo vyfoukl před čumákem, fakt by se mu to nelíbilo. A kvůli té nechutné prašivině, kterou na mě přenesli Asgaarští, by si on mě spletl s tulákem! No v žádným případě!

>> lesík topolů (přes Armenské hory)

// SMEČKA: • Najít vhodné místo pro úkryt (projít území a najít různé možnosti, pak vybrat)

<< Rozkvetlé louky (přes Galtavar)

Koukal na ni, když ho ujišťovala, že nevypadá tak zle, a pak se nechal obejmout. "Nakazíš se," zašeptal jí tichounce do ouška, nicméně objetí jí opětoval. A moc rád. Přitiskl si ji hlavou blíže k sobě a zavřel na moment oči. "Máš pravdu, budu ještě hezčí, než kdy dřív," odsouhlasil, pak oči otevřel, poodstoupil od ní a celou si ji od hlavy až po ocásek prohlédl. Laškovně na ni mrkl a u toho jí zalichotil: "Za to ty jsi pořád stejná koc, jako když jsme se poznali!" na chvíli ztichl, aby tomu dodal ten správný balící nádech. "Tehdy ses mi moc líbila! To tvoje tělíčko, oči a výraz ve tváři. Nemohl jsem se od tebe odtrhnout, musel jsem na tebe furt koukat. Jo a jak krásně jsi voněla!" štěbetal spokojeně, když vzpomínal na minulost. "A dnes jsi pořád stejná," nakonec se k ní zase přivinul a té milované vůně se nadechl. Byl rád, že ji má po svém boku. Byla ta nejlepší z nejlepších.
Blížili se k menšímu lesíku. Podle vůně, která se linula už z dálky, poznal, že se jedná o jehličnany. Nádherně to vonělo jakousi čerstvostí, přitom se do toho ale mísilo ještě cosi jiného, co nedokázal zidentifikovat. Každopádně to celé dohromady vytvořilo omamnou vůni, která ho silně přitahovala. "Tak tohle místo jsi mi chtěla ukázat?" hlesl fascinovaně a pomalu se k lesu blížil. Vůně sílila. Pomalu lesem procházel a prohlížel si ho, zároveň však vnímal i zvuky, které se lesem nesly. "určitě tu bude nějaký potůček, slyšíš ten zvuk?" zastříhal oušky. Vzhlédl nahoru, chvíli si košaté jehličnany prohlížel a nakonec s úsměvem zvedl tlapku. "Podívej, jak ty stromy jsou hustý, určitě jen tak nepropustí déšť, sníh a podobně, to je super!" a pak naopak shlédl pod své tlapy. Párkrát zadupal. "A země je měkká, úplně ideální pro vlčata! Voní to tu, na zemi jsou spadané měkké jehličky a nahoře nás chrání spousta stromů," zkonstatoval spokojeně. A zatímco kráčel dál a dál, přikyvoval hlavou a zaujatě si vše prohlížel. I ty kmeny se mu líbily - byly úplně jiné jak u ostatních stromů. "Lucy," oslovil ji nadšeně, "tady se mi fakt líbí! Vypadá to, jako ideální místečko pro založení nového domova!" tlapkou se dotkl jednoho menšího kamene, který se válel na zemi, přičemž ho jemně pohladil. Pak se koukl na Lucy a zavrtěl ocasem. "Líbí se mi tady. A jak by sis představovala náš úkryt?" zapřemýšlel, zatímco se rozhlížel kolem sebe. Nakonec ale navrhl: "A neměli bysme se podívat ještě někam? Abysme věděli, že tohle je to pravé místečko pro žití, víš." Přece jen měl za to, že by měli obhlédnout víc míst, aby je pak mohli srovnat dohromady a vybrat to úplně nejlepší.

<< Medvědí jezírka (přes Mahtae)

"Až budou mít vlčata, osobně přijdu a udělám jim to samé. To přísahám," vadilo mu, že jeho vlastní, nyní ale už bývalá, rodina oblbuje jeho mláďata. Kdykoliv si na to vzpomněl, vařila se mu krev v žilách. Ale pak Lucy řekla, že by se měli soustředit na to pěkné, co je čeká. Němě přikývl a nechal na ní svůj zrak. Bylo jasné, že z těch všech událostí, které se v krátké době za sebou udály, byl stále rozhozený. Ale to i Lucy. Proto se na ni nakonec pousmál a otřel o ni hlavu. Chtěl se s ní pomazlit, ale měl strach, aby ji nenakazil tou nemocí, kterou chytil od Asgaarských. Proto se o ni otřel pouze letmo a rychle. "Máš pravdu. Založíme si vlastní, nový domov. Bude to ten nejlepší a nejpohodlnější úkryt, jaký jsme kdy měli," pozitivně zavrtěl ocasem.
Šel za Lucy, netušil, kam ho jeho kočička vede. Očima zapátral po okolí a nakonec jimi spočinul na hladině řeky, kterou od malička znal a která mu vždy připomněla jeho domov. Když se ztratil, nevěděl, kudy kam a nebo se prostě jenom cítil sám, stačilo přijít k této řece a hned si uvědomil, že sám není. Teď tomu bylo jinak - otce ani matku neměl, ale za to měl vlčata a milující partnerku. Nikdy by za nic neměnil. Byl se svým životem spokojený. Věděl, že bez vlčat a Lucy by jeho život už neměl smysl. "Neboj se, o všechno se postarám," hlesl, když pronesla, že to bude obtížné. Chtěl, aby v něj věřila. On věřil v ni a taky v sám sebe, nepochyboval o jejich společných rozhodnutích - prostě věděl, že udělali dobře. Byl rád, že z Asgaaru odešli. "Udělali jsme dobře, Lucy, nemusíš mít strach. Dětem se bude tento nový život určitě líbit. A já všechno zabezpečím, nikdy vás nenechám hladovět nebo žít bez domova někde mezi křovím. To ne, nic takovýho. Naše společná krev je budoucnost celýho tohoto světa! Jsou tady samí chcípáčci, naše děti je jednou všechny povedou. Proto nebudou živořit někde v Asgaaru mezi prašivcama. A my dva budeme mít daleko víc, než jsme doteď měli. Jsme předurčení k vedení smečky!" divoce pokýval hlavou, vše, co říkal, myslel zcela vážně. On a jeho rodina jsou těžce v topu a tak to prostě bude navždy.
"Co mi ukážeš ty, to se mi bude určitě moc líbit," zazubil se. Věděl, že jeho partnerka měla speciální čich na věci, které se mu líbí! "To místo bude určitě stejně dokonalé, jako jsi ty," dodal polohlasem. "Ale možná bych obhlédl ještě nějaké místo, abysme se mohli pořádně rozhodnout, kde založíme náš nový domov. Víš jak, nesmíme to urychlit. Musíme se mrknout aspoň na dvě nebo tři místa," spěchal za Lucy. Těšil se, až pozná oblast, která se jí tak líbí. Věřil, že i jemu se bude líbit. "Je mi trochu líp, myslím, že to tolik nesvědí. Ale vypadám furt hrozně, co? Vypadám směšně?" sklopil uši k hlavě a táhle se zamračil. Vždy si na svém kožíšku dost zakládal. Vznešený vlk přece musí mít kvalitní kožich. Mít lysiny se mu fakt nelíbilo a ani mu to vlastně nevyhovovalo. Kazilo to totiž jeho cool image. "Kdy myslíš, že ta srst doroste? A bude zase tak pěkná, jako byla?" Doufal, že doroste za týden a on bude mít klid. "Už nikdy nechci prašivinu. Nesmíme se k Asgaaru už nikdy přiblížit."

>> Cedrák (přes Galtavar)

Neznal odpověď na Lucyinu nešťastnou otázku. Proto jí věnoval pouze krátký pohled a láskyplný uklidňující úsměv. Chvíli pak přemýšlel, co by na to měl teda vlastně říct. Sám si tu otázku kladl a netušil, proč se tomu tak děje. "Myslím si, že je to kvůli tomu, že se oba dva bratříčkujou s těma Asgaarskýma zmetkama. Jen se podívej na Rea s Ciri, ti se s nima nijak zvlášť nebavili a jsou normální. Ale Crowley s Vivianne jsou úplně mimo. Crowley mě... naštval a zklamal tak, jak už dlouho nikdo ne," nakonec odpověď přeci jen nalezl. Věřil, že je tomu tak, jak právě pověděl. Nehledal chybu v Lucy nebo sám sobě, měl za to, že se o vlčata starali dobře a spravedlivě. "však si vzpomeň - Crowley se sotva naučil chodit a hned zmizel někam s cizí vlčicí, kterou nikdy neviděl. Ta oslizlá vlčice ho měla dovést zpět do lesa a najít jeho rodiče, nás! Ne si s ním trajdat kdo ví kde a gumovat mu mozek. Je úplně mimo. Chápeš, že si vybral cizince místo svých vlastních rodičů? Neuvěřitelný," zavrtěl nad tím, co se nedávno událo, znovu hlavou. Pořád to zřejmě dostatečně nevstřebal. "Může si sám za to, že bude vyrůstat jako vlče bez rodiny. Smečka mu ji nenahradí. Nemá tátu, mámu a ani sourozence. Odmítám ho někdy přijmout zpět," pevně se Lucy podíval do očí, aby věděla a pochopila, že to myslí smrtelně vážně. "Zvolil si sám. Teď za své rozhodnutí musí nést odpovědnost. Utekl a svoji rodinu nehledal, tak zřejmě žádnou nepotřebuje. Syčák. Smrad jeden. Nevděčník!" nadávky na svého bývalého syna si drmolil pod vousy. Šlo mu sotva rozumět.
Dorazili k jezírkům. Etney si ani neuvědomil, že tu nastala nějaká změna prostředí, a navíc mu to bylo úplně jedno. Byl neklidný a chtěl dostat ten fujtajbl, neboli prašivinu - jak to Lucy nazvala - dolů ze své krásné husté srsti. Teď už asi moc hustá není, meh, ohlédl se na svůj pelichající hřbet. Po těle měl lysiny a stále nepříjemně páchnul. S hlasitým povzdechem dal tedy na Lucyinu radu a do jednoho z jezírek opatrně vlezl. Nebylo příliš hluboké, ale zase ani moc mělké. Prostě bylo tak akorát. Měl vodu zhruba po krk, takže doufal, že se mu to hodně rychle smyje. "Raději se ke mně moc nepřibližuj. Až to teprve začne mizet, můžeme být vedle sebe. Do té doby ne. Nechci, abys vypadala jako já. Aspoň jeden z nás dvou musí vypadat pořád na úrovni," podíval se na ni a začal si tlapkou tělo opatrně omývat. Na dně jezírka cítil bláto, které se mu rozlezlo všude mezi polštářky a prsty na nohou. Ve vodě se taky párkrát poškrábal, neb ho tělo stále nepřestávalo svědit, nicméně doufal, že to brzy přejde. "Snad je ta voda léčivá," zkonstatoval.
Když mu Lucy pak nabídla rybu, vděčně se na ni usmál. Vyskočil z vody, oklepal se a k rybě se nahrnul. Měl velký hlad. Běžně sice ryby moc nemusel, ale teď udělal výjimku. Kručelo mu v břiše. Spolknul ji, sotva ji požvýkal, a mlsně si oblízl tlamu. Dal by si klidně další, ne-li dvě nebo tři navíc! Kéž by tu byl nějaký sluha, který by nalovil ryby jak jemu, tak i Lucy, aby to nemuseli dělat oni dva. "Lucy, kdybysme měli svoji smečku, bylo by tam služebnictvo, které by nám lovilo potravu. My bysme se jen váleli a nemuseli nic zvláštního dělat," zazubil se, přičemž si přičichl k tlapě, která zvláštním způsobem zapáchala. Ale ne tak, jako před chvílí celé jeho tělo. Měl pocit, jakoby ten nechutný zápach zmizel. teď voněl/smrděl trochu jinak. Nakrčil však znechuceně čenich, znovu se oklepal a vyrazil za Lucy. "Nevím, jestli pomohla. Vypadám jinak? Neměl bych se tady umýt za pár dní znova?" podíval se na ni, pak se ohlédl za sebe na jezírko, ve kterém se vykoupal a pak pokračoval v cestě. "Lucy, kde bys chtěla mít naši schovku?" drcnul do ní tlapkou. Líbilo se mu, že si jdou zakládat svůj vlastní domov...On a ona. A děti.

>> za Lucy

Zůstal unaven a demotivován ležet na pravém boku, pomalu oddechujíc, přičemž přemýšlel nad tím, co Lucy říkala. Zpitoměli je a děcka si myslí, že jsme špatní. Má pravdu, Reo a Ciri byli pořád jen s námi a chovají se normálně. Vivi a Crowley byli s těma budižkničemu a chovají se úplně divně. Crowley je dokonce jak nějakej spratek na přes tlamu... Nechápu, co jim namluvili. Bych si to s nima měl jít vyřešit a zadupat je do země! natočil ucho na dceru a svoji partnerku, přičemž si tiše povzdechl. Tělo ho svědilo, srst z něj opadávala jako sníh na zimu ze stromů, smrděl a drásalo mu to nervy. K tomu všemu děcka bláznila a Asgaar ho ještě pořád neuvěřitelným způsobem rozčiloval. "To mi byl čert dlužnej, fakt jako," zahuhlal si sám pro sebe. Zvedl hlavu a podíval se za sebe, když na něj Lucy promluvila. Souhlasně přikývl a vyškrábal se zpět na nohy. To, že se co chvíli drbal, ani netřeba zmiňovat. A i když mu Lucy řekla, ať se nedrbe, prostě to nešlo. Kůže se napínala, štípala a svědila, bylo to úmorné. "Jo, zkusíme to umýt. Třeba na to studená voda pomůže. Nechápu, co za breberky to na mě přenesli, špindíry! Nikdy by mě nenapadlo, že se v Asgaaru rozmnoží taková hnusná nemoc, ještě že už jsme od tamaď pryč!" dupnul nahněvaně tlapkou o zem, přičemž se koutkem oka podíval na Vivianne. Ironií toho všeho bylo, že on i Lucy chtějí odejít, aby ji tímto fujtajblem nenakazili, ale slečinka se rozhodla nakráčet přímo do hnízda celé této epidemie. Asgaar byl nakažený nějakým hnusem a Vivianne to vůbec nevadilo. Jestli něco dotáhne dom a přenese to na Rea s Ciri, tak uvidí! A Shireen, ta zpropadená hyena, uvidí taky. Vypíchám jí oči a sežeru zaživa! A té, co po mě řvala nějaký lejna, té to udělám taky! táhle se zamračil. Byl z celého Asgaaru i své bývalé rodiny totálně znechucený.
Když Vivi řekla to o těch tetách, podíval se na ni a nechápavě povytáhl obočí. Připadalo mu to docela úsměvné, co že to? Kamarádky? Tyhle dvě ludry? A prej "hodně mě toho naučily". Co to plácá? Však s nima byla sotva pár dní, nic jí na to však neřekl. Měl na to úplně jiný názor, ale nehodlal to řešit a znovu se nasírat. Prostě téma "tety" pro něj bylo absolutně tabu. Vlastně celý Asgaar. Včetně Crowleyho. Pro něj to už byla uzavřená kapitola a byl moc rád, že se rozhodl tak, jak se rozhodl. "Vivi, zatímco Reonys s Ciri vše aktivně zajímalo a bavilo, ty jsi seděla napaprčeně stranou, a když jsem se ptal, jestli se něco děje, řekla jsi mi, že nic. A pak jsi utekla pryč, aniž bys mě o tom spravila. Nemůžeš se divit tomu, že s napaprčenou slečnou si nechce nikdo hrát. Možná že kdybys vše brala více jako hru a zapojovala se, bylo by to lepší," mrknul na ni. Byl by ji laškovně pohladil, ale nechtěl na ni sahat. I když, nebylo to vlastně jedno? Její další cesta bude končit v nakaženém Asgaaru, takže... natáhl tlapku a drápkem ji podrbal na hlavičce. "Máme tě oba dva moc rádi, jestli to vnímáš jinak, mrzí mě to. Zkusíme spolu zažívat víc dobrodružství, co ty na to? Nechtěla bys nám pomoct postavit a najít nový domov?" pousmál se. Opravdu se jako táta snažil. Nevěděl, jestli to dělá dobře, ale... Dělal to jen s tím nejčistším svědomím. "Tak na sebe dávej pozor, dobře? Půjdeme se s mámou nejdřív podívat na sever, budeme hledat dobré místo pro nový úkryt," ohlédl se za Lucy, která už pomalými krůčky mířila pryč. "Uvidíme se. Brzy se vrať. Budeme čekat," naposledy se usmál, natáhl k ní tlapku a dotkl se jejího teplého, měkkého tělíčka. Byl to dobrý pocit. Celý se z toho zachvěl. Celou tu dobu, co tu stáli, se držel stranou, aby to na ni nepřenesl, nicméně dychtil po tom ji obejmout. Ale musel vydržet. Raději ji obejme, až se pořádně vydrbe ve vodě.
Pak se otočil a doklusal svoji partnerku. Společně mířili vstříc novému životu. "Co myslíš, že to na mě vlastně přenesli? Nechápu, že Asgaar je zamořený nějakým fujtajblem. Ještě že už tam nežijeme! Udělali jsme dobře, Lucy. Moc dobře!" drcnul do ní čumáčkem. Byl vděčný za to, jakou oporu v ní měl.

>> Medvědí jezírka

// po dohodě přeskakuji Lucy, která napíše až po mně

Trošku ho rozesmutnilo, co Vivi řekla. Myslel si, že bude mít jasno nad tím, s kým půjde, ale očividně tomu tak nebylo. "Nechceš se rozhodnout?" hlesl tiše. Moc to nechápal, protože měl za to, že s těmi pazgřivci, kteří jim ukradli už jedno vlče, strávila sotva pár dní... Neuplynulo zas tolik času od toho, co utekla z lesa. Nebo snad ano? Uši natočil do strany a svěsil hlavu blíže k zemi. Bezděky se mu vybavila vzpomínka na chvíli, kdy se malé Vivi v lese ptal, jestli je všechno v pořádku a jestli se nic nestalo. Řekla, že se nic neděje a pak z ničeho nic zmizela. "Vivi, ty jsi smutná?" zeptal se, přičemž se zahleděl do jejích zlatých oček plných nevědomosti. Tolik mu ty její oči připomínaly sebe samého, když byl malý. "Tehdy jsi mi řekla, že se nic neděje, vzpomínáš? V tom lese... Proč mám ale pocit, že nad něčím pořád přemýšlíš? A že nejsi spokojená? Můžu... Můžeme s mámou udělat něco proto, abys byla?" naklonil hlavinku jemně do strany.
Její rozhodnutí ho sice potěšilo a vnitřně uspokojilo, nicméně to, že se trápila, se mu nelíbilo. Nechtěl, aby byla smutná. Zavrtěl na ni párkrát ocasem a jemně se pousmál. Ulevilo se mu, žaludek se postupně dostával ze sevření a křeč tedy ustupovala do pozadí. To, že by se měla jít rozloučit a znovu navštívit to nechutné místo, kde se rojí nějaké blechy, či co to chytil, se mu ale nezamlouvalo. Podíval se na Lucy, ale s tichým povzdechem pak tolerantně přikývl. Nicméně nahlas jí neodpověděl, že by mu to nevadilo, protože by lhal. Pouze na to řekl: "Dávej si ale pozor, abys nechytila to, co jsem od nich chytil já. Přenesla to na mě ta šedá," varoval ji. A ano, řekl "ta šedá", neb pro něj už to dávno žádná rodina nebyla. Sionn, Nemesis a Shireen do jeho rodiny nespadali už od narození, matka zemřela a otec? Otec ho neuvěřitelně zklamal a Etney se zařekl, že již žádnou rodinu, krom té své, nemá. A s Asgaarem nechtěl mít vůbec nic společného. Přál si, aby i jeho děti s tím lesem už nadále nic společného neměli. A s Crowleym jakbysmet. "Vivi, možná bych ti i rád vysvětlil, proč se to všechno stalo, kdyby sis to chtěla poslechnout," uvědomil si z ničeho nic, že možná předtím viděla ten jeho výstup proti té "tetě". Měl však za to, že byl v právu a nehodlal se tu na nic vymlouvat a nic nějak extra zdůvodňovat. Jen chtěl, aby pochopila jeho pohled na celou tu situaci a neposlouchala jen to, co jí do hlavy budou vtloukat ostatní Asgaarští, se kterými vlastně nemá (a dle jeho názoru ani nikdy neměla) vůbec nic společného. "Promluvili bychom si o tom zaráz všichni, až budou Reo a Ciri zase s námi, co myslíš?" zlehka se na ni usmál. Měl však pocit, že čím déle s ní mluví, tím více nejistým se stává. Vivianne se příliš nevyjadřovala, neprojevovala city a jemu celá tato situace připadala divná, možná i trochu nepříjemná. On se snažil, jak jen mohl, ale ona s ním za celou tuhle chvíli sotva navázala oční kontakt. Co jsem s ní od začátku udělal špatně? Má mě... vůbec ráda?
Za krkem ho brutálně zalechtalo. Škubnul s sebou, nečekal to. Vlastně na to, že je nakažený nějakým moribundusem, zcela zapomněl. Tiše zavrčel a zadní tlapou se poškrábal na místě, které ho svědilo. A pak, jakoby snad dostal záchvat, s sebou praštil o zem a začal se otírat o trávu. "Hrozně mě to svědí!" vyštěkl naštvaně. Převaloval se, třel se a skučel. "Lucyyy, co mám dělat!" bezradně se na ni podíval. A ač mu to nyní přinášelo fyzickou úlevu, kdykoliv se o něco otřel, ztratil další srst. Do budoucna tedy tohle uspokojování zřejmě nebylo nejlepším nápadem, jaký mohl dostat. Naštěstí ale sám sebe neviděl, to by se asi dost zděsil. Začínala se na něm objevovat holá místa. Čím dál tím víc. A zápach sílil.

Ta kožní nemoc, se kterou se Etney nikdy předtím nesetkal a tak nevěděl, jak by ji měl vlastně nazývat, byla sakra nepříjemná. Srst z něj opadávala víceméně kdykoliv se jen pohnul. Stačilo se oklepat a chloupky opadávaly, přičemž se uchytávaly na trávě přímo pod jeho tělem. A když se podrbal, nebyly to chloupky, ale doslova chuchvalce. Svědilo to čím dál tím víc a Etney z toho začínal být opravdu nervózní. Navíc měl dojem, že díky tomu nesnáší celý Asgaar ještě víc. Maj to tam zavšivený, neskutečný tohle! Ta malá špína to na mě přenesla, fakt nechutný! Nemůžu uvěřit, že se Crowley rozhodl žít s nimi. Zavšivenci, fuj! vztekle máchal ocasem a s výraznými vrásky na čele čuměl kamsi do blba.
Až když Lucy začala mluvit, probral se ze svých myšlenek a zpozorněl. Zastříhal ušima a zrak zaostřil na svoji dceru. Nechal Lucy domluvit a sám k tomu jen klidným polohlasem dodal: "Já budu, moje maličká, moc rád, když půjdeš s námi. Nechci, abys odešla," pevně doufal, že se Vivi rozhodně správně. Zabilo by ho, kdyby přišel i o ni. Na Crowleyho měl pifku už od doby, co utekl, ale na Vivi ne. Ona byla jiná, byla křehká a bylo to jeho malinkaté bezbranné děvčátko. Chtěl, aby pokračovala v cestě s nimi. Ze syna byl zklamaný už tak nějak předem, jenže u Vivi si nepřipouštěl, že by se mohla rozhodnout žít v tom zablešeném Asgaaru. "Ciri i Reonys jdou s námi. Půjdeš taky?" na moment zapomněl, že ho svědí celé tělo. Srdce mu zrychleně tlouklo, div mu skoro nevyskočilo z hrudi. Takovou nervozitu, jakou právě pociťoval, nezažil už dlouho. Upíral na ni své velké oči plné naděje a zoufalství v jednom, přičemž bez hnutí čekal na její odpověď.

Podíval se na ni a po jejích slovech ihned zakroutil hlavou. "Nic takového, Lucy. Sama jsi teď řekla, že utekl. A když sám utekl, měl se taky sám vrátit, ale on to neudělal. Klidně si trajdal někde pryč mimo les a bylo mu to úplně jedno," zamračil se. Jak si Lucy vůbec mohla myslet, že za to je vinná ona? "Nesmíš si nic vyčítat, není to naše vina, on se takto rozhodl a tak za to ponese následky," snažil se jí vysvětlit svůj přístup a možná i nevědomky vnutit. On Crowleyho i celou svoji "rodinu" tím momentem, který se udál v lese, zavrhl. "Ne, Lucy. Už to tvoje dítě není. Kdyby byl, vybere si svoji vlastní matku. Ne cizáky," připomněl jí a nahněvaně se na ni podíval. Kdo ví, jestli začínal být naštvaný i na její smýšlení, nebo byl prostě frustrovaný a vytočený všemi těmi událostmi, které se v tak krátké době po sobě staly.
A zatímco se snažil najít svoji zatoulanou dceru, která se připojila ke Crowleymu při jeho hloupých vycházkách, ucítil podivný závan čehosi a uvědomil si, že ho svědí kožich. Ošil se, mrskl nervózně ocasem, přičemž se ušklíbl. Co to tady smrdí?! divoce se rozhlédl po dceři a zároveň se u toho podrbal zadní tlapkou na krku. "Vivi!" zavolal znovu, ale když se chtěl rozejít směrem, kterým běžela Lucy, zahlédl na zemi chuchvalec jeho vlastní srsti. "Co je to?" šeptl a opatrně do chuchvalce drbl přední tlapkou. Ten se posunul o malinký píď vpřed, ale pak zafoukal vítr a chuchvalec odvál někam pryč. Etney se za ním chvíli nechápavě díval, ale pak se vzpamatoval a spěchal ke své dceři, kterou už Lucy naštěstí našla. Párkrát se ještě podrbal, u toho stáhl ocas mezi nohy a poklusem mířil za nimi. Celé tělo ho svědilo, kůže pálila a zároveň se i divně napínala, takové pocity ještě nikdy nezažil. Co se mu stalo?! Že na mě něco přenesla ta Asgaarská svině? No určitě, je to tím, že jsem se jí dotkl a nakazil se od ní nějakým hnusem! Měl jsem ji fakt uškrtit! Zavšivenej kožich to má, vlče nám ukradne a nevrátí, až ji jednou potkám, zabiju ji! divoce se oklepal, to se z jeho těla opět odloučilo několik chlupů, které spadly na zem. Zavál kolem něj nechutný smrad, takže si tlapkou zakryl čenich a nešťastně se zamračil. "No fuj!" zahuhlal.
A když zahlédl Vivi poblíž něj, raději se zastavil o kus dál - dál za Lucy i dcerou. "Vivi!" hlesl úlevně a začal se na ni vesele usmívat. Zavrtěl ocasem. Opravdu z něj ta tíha najednu spadla. Konečně ji našli, konečně ji zase vidí. Těkl okem na Lucy, když zabědovala, že jí něco určitě udělali, přičemž Vivi přejel pohledem. "Je ti dobře? Sáhli na tebe? Udělal ti někdo něco?!" kdyby se dozvěděl, že někdo něco provedl jeho vlčeti, okamžitě by zakročil. "Vivinečko, jsem hrozně rád, že jsme tě našli, měl jsem velký strach. Tohle už nesmíš udělat, nesmíš zmizet, aniž bys nám cokoliv řekla!" natáhl k ní tlapku, ale jak si to uvědomil, hned ji zase vrátil zpět. Co když je ta věc, co na mě Shireen přenesla, nakažlivá? prahnul po tom, dceru obejmout a poňuchňat. Chtěl cítit její vůni, dotknout se jejího kožíšku, chtěl ji přivítat. Ale nemohl. "Ta zpropadená Shireen, něco na mě v tom lese přenesla! Svědí mě tělo a padají ze mě chlupy, Lucy!" zahalekal pak. "Vivi, kdybych mohl, objal bych tě. Ale radši se budu držet dál, než to přejde," sklopil uši k hlavě a přešlápl z tlapky na tlapku. Byla jejich dcera ráda, že je vidí? Nebo ji Crowley a ostatní nakazili tím jejích divným smýšlením? Měl strach. Nechtěl ztratit i ji.

<< Asgaar

Natočil ucho směrem k Lucy a poslouchal ji. Mrzelo ho, že jí Crowley tak ublížil - udělal hloupé rozhodnutí. Etney tak nějak tušil, že s nimi nebude chtít jít a vybere si tu, která ho vlastně unesla z lesa daleko od rodičů a nenamáhala se je vyhledat, aby ho vrátila. Nicméně hluboko uvnitř něj pořád byla nějaká ta malinká dušička naděje, že se třeba rozhodne zůstat s celou svojí velkou rodinou. Nerozhodl. A ještě víc, než tohle rozhodnutí, ho štval fakt, že se nikdy nesnažil k rodičům vrátit, když se vydal na ty své toulky kamsi do neznáma. Nevděčník, podíval se na Lucy. "Lucy," zastavil ji a podíval se jí přímo do očí. "Není naše chyba, že se rozhodl už jako malinkej odejít s někým cizím a nesnažil se nás pak vyhledat. Vždyť o nás vlastně ani nic neví! Nebyl s námi, jsme jeho rodiče a on nás úplně zazdil... A já za ním přece nebudu lítat a přikazovat mu, ať se vrátí domů, když si trajdá někde s nějakejma cizákama! Ovšem pak mu muselo být jasné, že za jeho chování ponese následky. A následky jsou takové, že už k nám do rodiny nepatří. Stejně jako já už nemám žádnou jinou rodinu kromě tebe a dětí, on nemá nikoho kromě Asgaaru. Tak to je a tak to bude," nejdřív mluvil trpělivě a klidně. Snažil se to Lucy vysvětlit. Chtěl, aby si uvědomila, že to, co Crowley udělal, se prostě neomlouvá. Jenže pak se rozvášnil a mluvil zase vztekle. Štěkal. A bylo na něm poznat, že v tomto nehodlá udělat výjimku. Ztratil o svého syna zájem. Když si své chování pak ale uvědomil, zatěkal očima do stran, stáhl uši k hlavě a rozešel se zase dál. "Omlouvám se, vytáčí mě to," zamumlal a pak dodal: " Musíme teď najít Vivi, mám o ni strach. Je ještě moc malá a křehká na to, aby se toulala někde sama. A v Asgaaru jsem ji nikde neviděl, ty jo?" začal se po dceři rozhlížet. Jenže poblíž lesa ji nikde necítil. "Taky jsem si myslel, že tam zůstanu navždy. Že to jednou bude náš les a já tak převezmu otcovo břímě. Nestalo se, zvolil si jinak. Stejně, jako si zvolil Crowley, i otec si zvolil." Mluvil tvrdým a neústupným tónem. Ale uvnitř něj to bolelo. Moc.
Mířili dál a dál od lesa, chvíli ucítil jakési nutkání se na jeho bývalý domov ohlédnout, ale bránil se mu. Tahle etapa skončila, ohlédl se na Lucy, kterou svými delšími kroky trochu předběhl. Zpomalil a počkal na ni. "Netrap se, lásko. Bude nám spolu dobře. A tomu spratkovi vlastně taky," jemně se na ni pousmál a za pochodu prohrábl čenichem její jemňoučkou srst u ouška a za ouškem. A pak mu vítr přivál pod čenich pach jeho dcery. Zpozorněl, zasekl se a zastříhal ušima. "Cítíš to? To je Vivi!" srdce mu zaplesalo. Ale nikde ji tu neviděl, kde se schovává? Neklidně se rozťapal někam dál do neznáma. Pláň byla rozlehlá a jeho malinká mohla být kdo ví kde. "Vivi! Vivi kde jsi?" jeho hlas se roznesl celým širým okolím.