Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Safírové jezero přes Ledovou pláň

Spěchal jsem od jezera tak rychle, jak jen to šlo a ani jsem se neohlédl, protože jsem netušil, co bych dělal, kdybych toho hrozivého tvora znovu spatřil. Nejspíš bych se dočista zbláznil. Co jen to bylo? A vážně jsem to vyvolal k hladině já? Jistě to nebylo nemožné... nebo to bylo jen nějaké monstrum, které tam žilo celou dobu a šlo se podívat, kdo se mu to cachtá v jeho domovském jezeře. Tak jako tak, byl jsem rozhodnutý, že se tam nikdy koupat nebudu a rozhodně to ani nikomu nedoporučím. Sice mě ta věc, ať už byla čímkoliv, nesežrala, takže možná nebyla nepřátelská, jen zvědavá, ale rozhodně bych na to vlastní život nevsadil. Možná jsem jen měl štěstí a v tuhle chvíli nebyla hladová. Otřásl jsem se a ještě natáhl krok, abych byl od jezera co nejdřív co nejdál. Ani jsem pořádně nevnímal krajinu kolem sebe, držel jsem se pořád podél řeky, ale nakonec jsem se od ní odklonil a zamířil směrem k neprozkoumaným lesům.

//Tajga přes Tundru

Když byl kruh z bílých oblých valounů hotov, stoupnul jsem si do něj všema čtyřma. Přední tlapky jsem měl ve vodě a chladem mi hned začínaly trnout, zadními jsem pořád stál na suchém břehu. A jak to bylo dál? Uvědomil jsem si, že o samotě jsem to nikdy nedělal, vždycky se museli aspoň dva vlci dotýkat tlapami. Je vůbec bezpečné to dělat sám? napadlo mě, než jsem znovu s úsměvem nad svou pošetilostí zavrtěl hlavou. Proč by to mělo být nebezpečné? Nikdy jsme stejně žádného ducha nevyvolali. Nebyl jsem si ani jist, že vůbec na duchy věřím. Baghý sice říkala něco o místě, kde se s mrtvými je možné setkat, ale tohle nebylo to místo. Tohle, co jsem dělal... to byla jen taková legrace. Návrat do mládí.
Takže jak to bylo dál? Patřila k tomu nějaká slova. Zavřel jsem oči a v duchu je začal odříkávat. Duchové kolem, slyšíte nás? Nic. Jen ticho panovalo kolem. Koutky se mi zvedaly do úsměvu, bylo to vážně praštěné, co jsem teď dělal. Duchové kolem, vidíte nás? Ticho jako by se jenom prohlubovalo. Duchové kolem, cítíte nás? Úsměv mi z tváře kdoví proč zmizel. Ticho začínalo být zlověstné. Chlad vody mi stoupal tělem dál, ale pokračoval jsem. Duchové, jestli nás slyšíte, duchové, jestli nás vidíte, duchové, jestli nás cítíte... pak v celé své kráse nám se teď zjevte! Uslyšel jsem mocné šplouchnutí, dopadla na mě ledová sprška vody. S úlekem jsem otevřel oči, vycouval z kruhu a nohy se mi zamotaly tak, až jsem si kecl na zadek. Vytřeštěnýma očima jsem už ale jen zahlédl mohutný tmavý hřbet a ocas, jak se ponořil zpátky pod hladinu jezera. Jediný důkaz, že jsem si to nevymyslel, byly mohutné vlny na hladině, která ještě před chvílí byla dokonale klidná. Co to bylo? CO TO BYLO? Jedno bylo jisté - duch to rozhodně nebyl. Na ducha to bylo až příliš hmotné. A ještě jedna věc byla jistá. Nechtěl jsem tu čekat, až se to vynoří znovu. Pěkně spěšně jsem si to namířil pryč, jen jsem rychle rozkopal kruh z bílých kamenů. To bylo naposled, co si zahrávám s okultnem!

//Říční eso přes Ledovou pláň

//Kiërb přes Ledové pláně

Vydal jsem se od řeky směrem na sever a na východ. Byl jsem blízko hor, takže chlad tu byl ještě větší, ale ani teď jsem si nestěžoval. Chlad byl přece mým živlem. Při světle úplňku se procházelo příjemně, i když už mi trochu začínal chybět nějaký společník. Samotářské toulky prostě nebyly vůbec nic pro mě, raději jsem byl kolem vlků, než abych bloumal světem jako osamocený mlčenlivý stín. Na druhou stranu, jisté kouzlo to také mělo, to jsem nemohl popírat. Jen tak si brouzdat krajinou podle svého, svým vlastním tempem a kamkoliv mě napadne, neříkám, že to bylo snad nepříjemné. Jinak bych to přece nedělal. Jen jsem takovému životu už odvykl a dlouhodobě bych se do něj znovu pouštět nechtěl.
Tlapky mě dovedly až na okraj jezírka s ostrůvkem uprostřed. Asi tak na vteřinu mi v hlavě poskočil lehký záblesk - bylo vždycky tady? - ale okamžitě to pominulo. Přece jsem to jezírko znal, už jsem ho navštívil dřív. Nejspíš jsem byl jen stále trochu rozespalý. Pár hltů ledové vody na zahnání žízně mě ale dokonale probralo. A ještě více, když jsem ve stinných hlubinách ozářených jen světlem měsíce spatřil jakýsi stín! Nejdřív jsem polekaně odstoupil od jezera, ale hned jsem se zvědavě hrnul zpátky. Co to bylo? Ryba? Jestli ano, pak to byla ta největší a nejdivnější ryba, jakou jsem kdy zahlédl. Možná nějaký rybí přízrak. Duch prastaré obří ryby? Zavrtěl jsem pobaveně hlavou nad tím, jaké hlouposti mě napadaly. Neměl jsem to navíc ze své hlavy. To Eira s bratry vždycky chtěli vyvolávat duchy... sice ne ryb, ale i tak. Vzpomínal jsem, jak se to dělalo, a než jsem si to vůbec stačil uvědomit, už jsem napůl na břehu a napůl v mělké vodě skládal do kruhu bílé oblázky a valouny. Musel jsem z vnějšího pohledu vypadat jako blázen, který se cachtá na břehu ledového jezera a hraje si s kameny. Ale mě to ani nijak nenapadlo... prostě jsem byl v náladě připomenout si staré časy. Usilovně jsem vzpomínal, jak se to dělalo.

Probral jsem se ze snu náhlým škubnutím a okamžitě jsem zapomněl, co že se mi to vlastně zdálo. Zamžoural jsem rozespale kolem sebe. Už padla tma, přišla noc a ještě o něco se ochladilo, což však pro můj hustý kožich nepředstavovalo žádný zásadní problém. Bylo mi celkem příjemně. Pomalu jsem se vytáhl do sedu, protáhl si záda, až to zakřupalo, a vzhlédl jsem k obloze. Velký mrak právě odplul stranou a odhalil měsíc. Ale kdyby to byl jen tak ledajaký měsíc! Tohle byl překrásný úplněk, tak jasný a veliký, jako jsem už dlouho neviděl. Jasně zářil a jeho paprsky jako by celou zem kolem pokrývaly stříbrem. Ucítil jsem u srdce zašimrání vzpomínky, jak jsme v horách, kde se měsíc zdál skoro na dosah tlapky, zvedali hlavy k obloze a všichni společně vyli svou píseň. Tedy, kromě mě. Mně to nikdy nešlo, ale to neznamenalo, že jsem z těch setkání byl nějak odstrčený. Kdepak. A tak, v moci té vzpomínky, jsem i nyní zvedl hlavu k měsíci a otevřel tlamu v zavytí, které zaznívalo jen v mé hlavě. Jinak mě neslyšel nikdo, klid u řeky zůstal zcela neporušen. Jen obláček stříbrné páry se mi zvedl od pusy a rozplynul se v nočním vzduchu. I tak jsem se ale usmíval, když jsem skončil. Byl to můj vlastní pozdrav měsíci a nebylo na něm nic horšího či menšího, než na jakémkoliv jiném.
Když jsem s tím byl hotov, ještě chvíli jsem hleděl na oblohu, po které se dnes míhaly spousty padajících hvězd. Zvláštní, pomyslel jsem si, ale nemohl jsem říci, že bych se cítil nějak znepokojeně. Padající hvězdy jistě nemohly být nijak nebezpečné. Ještě jednou jsem se pořádně protáhl a vykročil dokončit svou vycházku, než se zase vrátím k domovu.

//Safírové jezero přes Ledovou pláň

Ležel jsem u řeky a napůl podřimoval. V polospánku se moje myšlenky zase začaly toulat a kdoví proč znovu narazily na otázky života a smrti. Kdoví, proč se stále pouštěly tímto směrem. Jako bych je nemohl setřást. Asi na mě ty bažiny zapůsobily více, než jsem si původně myslel. Proč vlastně umíráme? To byla otázka, která na mou hlavu byla nejspíš až příliš filozofická. Logickou odpovědí bylo, že nikdo a nic nemůže žít navždy. Těla vlků i všech ostatních zvířat postupně stárnou, síly ubývá a nejde to takhle do nekonečna. Nakonec se prostě dosáhne hranice, kdy to tělo vzdá a dál už nemůže. Ať už se to stane stářím, nemocí či zraněním. Stejné to bylo i pro rostliny. Některé stromy rostly třeba stovky let, ale nakonec každý z nich padne. Kdyby tomu tak nebylo, nikdy by se neuvolnilo místo pro nic nového a svět by byl stále stejný... nebo možná velice, velice přeplněný. Nejen vlky, ale i brouky a pavouky a řeky by byly nacpané rybami k prasknutí, ptáci by se ve vzduchu sráželi, jak bych jich tam bylo plno, zkrátka hotový horor.
Jakkoliv smutná či děsivá byla myšlenka na smrt, věděl jsem už ve svém věku, že je nevyhnutelnou součástí života. Všechno dobré jednou skončí. Proto bychom si měli vážit času, který jsme na tomhle světě měli. V širokém měřítku vesmíru to bylo jen mrknutí oka, ale pro nás to bylo vším, co nám kdy bylo dáno. Povzdechl jsem si a otevřel modré oči. Řeka si plynula dál a dál, spokojeně bublala. Stejně tak plynul dál i život. Pomyslel jsem na své sestry a bratra. Byli vůbec pořád naživu? Věděl jsem, že jsme všichni stárli. Doufal jsem ale, že jsou v pořádku. Ať jsou, kde jsou, doufal jsem, že jsou šťastní. Povzdechl jsem si a zavřel oči. I když jsem přemýšlel o věcech, které nebyly příliš veselé, na tváři se mi objevil lehký úsměv. Chladný podzimní večer a tiché bublání řeky mi přinášely útěchu. Věděl jsem, že tu jednou nebudu, abych tyhle drobnosti ocenil, ale ony nezmizí se mnou. Generace a generace vlčích tlapek budou kráčet po stejné zemi, po které jsem kráčel já, možná se pozastaví na stejných místech, zaposlouchají se do šumění stejných stromů a budou se koupat ve stejné řece. To nás asi všechny svým způsobem spojuje... A s tou myšlenkou jsem usnul.

//Sopka přes Východní úkryt

Slézal jsem z kopce a vracel se zase zpátky k řece. Mezitím už na krajinu začínal padat večer a já pociťoval únavu. Měl bych se vrátit domů. Od té doby, co jsem byl ve smečce, jsem se příliš netoulal a ani mi to tolik nechybělo. Svá dobrodružná léta jsem si už odžil a nyní mi sem tam nějaký menší výlet po okolí bohatě stačil. Jenže co ta magie? Nevěděl jsem, jak dlouho může trvat, než Životovo kouzlo zapůsobí. Nebyl to ještě ani jeden den. Možná bude lepší ještě počkat, odpočinout si tady u řeky, třeba se potom i podívat do koutů, které jsem zde ještě nenavštívil. Když už jsem si tedy vyrazil na špacír, měl bych toho využít. Až napadne sníh, kdoví, jestli se k nějaké takovéhle delší vycházce vůbec dostanu. Lehl jsem si k řece, poslouchal její zurčení a zívl. Hlavu jsem si složil na tlapy, ale nešel jsem ještě spát. Jen jsem tak koukal a přemýšlel o ničem.
Pak se nade mnou prohnal velký temný stín. S úlekem jsem zvedl hlavu a pátral po obloze, co to bylo, kdo mě tu děsí útokem shůry. Akorát, že to nebyl žádný útok. Ať to bylo cokoliv, nejspíš si mě to nevšimlo. Za chvíli se to přehnalo zpátky a protože tentokrát už jsem se díval, poznal jsem v onom záhadném tvorovi sovu. Přistála kdesi ve větvích a hlasitě zahoukala. Kdesi z hlubin okolních lesů se jí ozvala odpověď. Hleděl jsem do větví, kde jsem tělo ptáka rozeznával jen stěží, jako velký tmavý stín. Sova tam seděla jako socha a mlčela, jako by věděla, že se na ni dívám. Jistě o mě věděla. Ty jejich obrovské oči musely vidět úplně všechno. Možná mě pozorovala stejně, jako jsem pozoroval já ji. Nebyl jsem pro ni ale nejspíš příliš zajímavý, protože si posléze urovnala pírka na křídlech a opět vzlétla a tentokrát ji křídla odnesla kdoví kam, mimo můj dohled. Když bylo jasné, že se sova nevrátí, položil jsem si znovu hlavu a vrátil se ke svému podřimování a lelkování.

//Kiërb přes Východní úkryt

Bylo nezvyklé, aby se oteplovalo cestou na sever, ale tentokrát tomu tak skutečně bylo. Alespoň jsem v navlhlém kožichu nemrzl, ale to bylo nejspíš jedinou výhodou - destrukci z výbuchu sopky bylo vidět všude kolem. Okolí bylo spálené a všude se povaloval černý kámen, ze kterého ještě teď vycházelo mírné teplo. Nad vší tou zkázou se tyčila sopka jako nějaký zlý obr. Po Islin tu nebylo ani stopy. Možná už byla pryč. Mohl jsem jen doufat, že se jí na spáleništi nic nestalo, nikde se nepopálila ani nic jiného. Vzhlédl jsem k sopce a v hlavě se mi vynořila otázka. Co vůbec je tam nahoře? Zamyslel jsem se nad tím, ale zjistil jsem, že nevím. A jestli to napadlo mě, nemohlo to napadnout i Islin? Třeba ji potkám tam někde nahoře. Mohla by mi povědět, co zjistila. Než jsem si to vůbec pořádně promyslel, už jsem stoupal do kopce.
Povrch sopky byl nepříjemný a ne zrovna dobře uzpůsobený k lezení. Štěrk a volně ložené kamení pod tlapami klouzalo a trochu do nich řezalo, svah byl navíc celkem prudký. Jakožto vlka narozeného v horách mě nějaký kopec nemohl pokořit, ale i tak jsem po cestě dost odpočíval a posedával na větších kamenech, které od spodu příjemně hřály. Nebylo pochyb, že v téhle hoře dřímá oheň. Ale jak se dostal ven? Trvalo mi pořádně dlouho, než jsem se vydrápal až nahoru a než jsem tam nahoře popadl dech. Bylo tu vedro, téměř nesnesitelné. Přede mnou zela v kopci díra, ale když jsem do ní nahlédl, nespatřil jsem nic, než stejný černý kámen, který se válel všude v okolí. Žádný oheň, jen ztuhlá láva, ze které sálalo nesmírné teplo a pekelný pach síry. Po Islin také ani stopa. Povzdechl jsem si a rozhlédl se po kraji. Když už z toho nic jiného nebylo, alespoň ten výhled stál tedy rozhodně za to. Gallirea odtud byla jako na dlani. Už bylo hezky vidět, jak stromy přebírají barvy podzimu a jemný větřík mi čechral srst, která v tom teple tady už úplně uschla. Povzdechl jsem si a spokojeně se usmál. Ano, možná jsem neodhalil žádné šokující tajemství, ale i tak jsem byl spokojený. Velmi, velmi spokojený. Ještě jsem si užíval výhledu, než jsem se vydal zase zpátky dolů.

//Kiërb přes Východní úkryt

//Zarostlý les

Kráčel jsem vpřed, nechával jsem bažiny za sebou, i když jejich bahno jsem si nesl stále s sebou na kožichu. Mínil jsem to však brzy napravit. Před sebou jsem slyšel vzdálené zurčení řeky a právě tam mě vedly moje kroky. Myšlenky točící se kolem smrti však po tom zážitku v bažině a po tom podivném snu ne a ne opustit moji hlavu. Nemohl jsem přestat myslet na to, jak hrůzná smrt by to byla, propadnout se do bažiny a pomalu se utopit v mazlavém bahně, které by mě uvěznilo a už nepustilo. To jsem nechtěl. Takovou smrt bych si nepřál, nepřál bych ji vlastně nikomu. Chladné objetí bahna a ledové vody, nemožnost byť i jen pokusit se o záchranu vlastního života... otřásl jsem se. Ještě, že už jsem odtamtud pryč.
Na umírání jsem se pořád ještě cítil příliš mladý. Věděl jsem ale, že smrt může přijít v jakékoliv chvíli. Stačila vteřinka nepozornosti na lovu a jeden dobře mířený kopanec nebo zásah parožím mohl všechno ukončit velice rychle. To neznělo jako tak hrůzná smrt, jako utopení v bažině, pokud by to ovšem bylo okamžité. Jenže tak to také být vůbec nemuselo a ke všemu by tomu ještě museli přihlížet ostatní vlci, spolulovci, kteří by ten obraz už také nikdy nemuseli dostat ze svých hlav.
To už jsem byl u řeky a ponořil jsem se do jejích chladných vod. Na koupání už počasí moc nebylo, ale já se prostě potřeboval zbavit toho nepořádku z kožichu. Nemohl jsem takhle zůstat, vypadal jsem jako bahenní monstrum. Zatímco ledová voda odnášela zbytky bláta a moje srst se z hnědé měnila zase na šedobílou, pořád mi hlavou plynuly myšlenky týkající se konce života. Přál bych si umřít prostě stářím. V poklidu, v teple a bezpečí, obklopený přáteli a rodinou. Prostě jen zavřít oči, usnout a už se nikdy nevzbudit. Odplynout jako list v řece, sledoval jsem pohledem žlutý lístek, který byl proudem unášen pryč. Věděl jsem, že smrt je nevyhnutelná. Za svůj život už jsem se s ní také párkrát setkal, ale nikdy ne tváří v tvář. Žil jsem jednoduchý život a do situací mezi životem a smrtí jsem se prostě příliš nedostával. Nejspíš jsem měl štěstí. Vylezl jsem z vody, oklepal si vodu z kožichu a lehce se otřásl, protože vážně byla celkem zima. Přemýšlel jsem, že už bych se vrátil domů, ale když jsem vzhlédl a spatřil tyčící se siluetu sopky vpředu nad lesy, vzpomněl jsem si na Islin. Jestlipak podnikla ten svůj průzkum? A jestlipak s ním nepotřebuje třeba pomoct? Nasměroval jsem svoje kroky tam. Samotného mě zajímalo, jakou spoušť sopka mohla způsobit.

//Sopka přes Východní úkryt

//Bažiny

Vyhrabal jsem se na pevnou zem a sotva jsem ji ucítil pod nohama a byl jsem si jist tím, že už mi nikam nezmizí, rozplácl jsem se na ni na bok. Vypadal jsem jako nějaké bahenní monstrum a taky jsem tam smrděl. To ale bylo asi tak to poslední, čím jsem se v té chvíli trápil. Zhluboka jsem oddechoval a popadal dech. Byl jsem po boji s blátem úplně vyřízený. Mohl jsem tam zůstat, uvědomil jsem si konečně s plnou vahou. Mohl jsem tam úplně klidně umřít. Neumřel jsem - a byl jsem vážně rád. Takhle bych to nechtěl. Tedy... nechtěl jsem umírat vůbec. Určitě ne v nejbližší době. Začínal jsem už stárnout, ale necítil jsem se ještě být jednou tlapou v hrobě.
Přesto, kdybych měl umírat, nechtěl jsem skončit na takovém příšerném místě, kde by se moje tělo propadlo do bahna a nikdo by ani nevěděl, co se se mnou stalo. Můj hrob by navěky byla temná smrdutá bažina... kdo by si to přál? Raději bych zemřel na nějakém hezkém místě. V hlavě se mi hned vybavila ta louka sněženek, kde jsem se potkal s Laurou. Chtěl bych, aby kolem byli všichni mí blízcí. Možná by i tehdy sněženky promluvily za mě. Mohly by jim říct, ať pro mě nesmutní a kolik pro mě znamenají. Aby na mě vzpomínali s úsměvem a ne se slzami. Snad bych v sobě našel dost síly k tomu, abych všechny naposledy objal. Tam mezi bílými kvítky bych si mohl naposledy složit svou hlavu, zavřít oči a odejít snad v poklidu. Snad to ani nebude moc bolet, až ten den nastane. A kdybych tam byl i pohřben, každé jaro by na mém hrobě znovu vykvetly ty kouzelné sněženky. Možná by skrze ně čas od času můj duch dokázal promluvit...

Škubl jsem sebou, jak jsem se probral z polospánku. Ani jsem si neuvědomil, že napůl klimbám a hlavou se mi míhají snové obrazy bílých kvítků komíhajících se ve větru. Nebylo trochu morbidní vymýšlet si ideální obraz své vlastní smrti? Lehce jsem se otřásl. Nebyl jsem přece mrtvý. Byl jsem naživu, bažiny mě nepohltily a umírání jsem neměl v plánu ani nadále! Vstal jsem a protáhl se, opadalo přitom ze mě pár hrud bahna, kterého se budu muset zbavit, pokud tedy nechci zatuhnout do hliněné krusty. Alespoň jsem si trochu odpočinul a nabral sil. Vykročil jsem vpřed a doufal, že už se mě budou držet jen trochu veselejší myšlenky a také že najdu nějaké místo, kde ze sebe budu moct opláchnout smrdutou připomínku bažin.

//Kiërb

//Říční eso přes Mahar

Kráčel jsem dál podél řeky, která se ale záhy vytratila a já zjistil, že šlapu spíše ve sbírce louží, loužičem a kalužin. Huh. Ano, tohle byl nepochybně nějaký močál, do kterého jsem neprozřetelně vlezl. Voda byla studená, ale naštěstí ještě nebyla taková zima, aby mi troška čvachtání ve vodě zkazila den. Snažil jsem se vybírat si pevnější cestu, kterou bych dokázal močál překonat. Táhlo mě to dále a dále k východní části území, kde stromy postupně řídly a zdálo se mi snazší vidět cestu...
Alespoň dokud mi jedna tlapa nezajela hluboko do bahna. Vzepjal jsem se tomu, abych ji osvobodil, ale druhá noha se mi smekla a zapadla stejně, jako ta první. Snažil jsem se couvnout, zaryl jsem zadní nohy pevně do země a zabral vší silou, ale bláto mě nechtělo pustit. Jako by jediná cesta teď vedla vpřed. Zapadnu tam celý do bahna a utopím se, zhrozil jsem se osudu, který, jak se zdálo na mě čekal. Jenže když se nehnu, zůstanu tu zaseklý a kdoví, jestli mě někdo najde dřív, než se ze mě stane kostlivec. Nemohl jsem ani křičet o pomoc a kolik vlků se asi mohlo pouštět do těhle končin? Moc jich jistě nebylo. Takže jsem se zhluboka nadechl a pustil jsem se do bažin.
Pohybovat vpřed se šlo. Bylo to ovšem těžké. Bahno chytalo moje tlapy, tahalo je dolů a častokrát je vůbec nechtělo vydat zpět. Bojoval jsem s bažinami, které se ukázaly jako velice tvrdý společník. Brzy jsem měl bláto a špinavou vodu až po boky a místy až po záda, takže jsem jím byl zcela a dokonale olepený a obalený. Pach hniloby, který se vznášel všude kolem, se mi tlačil do čenichu a zvedal se mi z něj žaludek. Krok za krokem jsem se sunul kupředu, namáhavě jsem funěl. Dokážu dosáhnout pevné země, než mi úplně dojdou síly?
Nemůžu tu umřít. Nechci umřít! Nechtěl jsem, aby moje kosti navěky tlely na takovém hrozném místě! A tak jsem zabral, a znova, a znova. Osvobozoval jsem své tlapy, jen abych je vzápětí zase pohřbil do bláta o kus dál. Nevěděl jsem, jak dlouho mi to trvalo. Zdálo se mi, že to musí být celé věky, co jsem se lepil a pachtil tou nekonečnou hrůznou zrádnou břečkou, ale nakonec, snad úplným zázrakem, jsem pod tlapami začal cítit alespoň trochu pevné země. Přede mnou se tyčily stromy - mohla to být má záchrana? Naděje mě vybičovala k poslední snaze, s posledním nechutným mlasknutím jsem svoje tlapy osvobodil z bažiny a vyhrabal se na pevnou zem.

//Zarostlý les

//od Života přes Narrské vršky

Sladkokyselá chuť ostružin, kterou jsem cítil v tlamě, byla jediným jasným důkazem, že to, co jsem právě zažil, nebylo žádným snem ani šálením smyslů. A taky fakt, že bolest v hlavě ustoupila a mě se šlo mnohem lehčeji, než když jsem šplhal do kopců plných písku. Jaké to zvláštní setkání! Věděl jsem, že Život sídlí někde na jihu, snad i o těch kopečcích se mi někdo zmiňoval, ovšem že na něj narazím zrovna dnes, s tím jsem vůbec nepočítal! Pohupoval jsem si ocasem sem tam, i když se mi myšlenky pořád vracely k Adiramovi. Nezamířil jsem ale zpátky za ním, stejně jako jsem nezamířil zpátky domů. Život říkal, že může chvíli trvat, než se posílení magie projeví a já už nechtěl znovu zažít ty nekontrolovatelné útržky cizích myšlenek v hlavě. Měl bych se asi chvíli od ostatních držet dál... příliš se mi to sice nezamlouvalo, ale hlava mě sotva přestala bolet, rozhodně jsem to nechtěl hned zkoušet znovu. Třeba alespoň poznám nějaká nová místa v okolí, pohlédl jsem na to z té lepší stránky a kráčel dál podél řeky, ke které mě tlapy donesly.

//Bažiny přes Mahar

SMĚNÁRNA
117 drahokamů za 39 květin
po převodu budu mít 1 drahokam a 467 květin

OBJEDNÁVKA
ID M02/Iluze/4 hvězdičky = 120 květin
ID M02/Myšlenky/1 hvězdička = 30 květin
ID M03/Myšlenky/5 hvězdiček = 250 květin
ID M03/Voda/5 hvězdiček = 250 květin
ID M03/Iluze/5 hvězdiček = 250 květin

celkem 900 květin, po uplatnění slevy 50% 450 květin, v inventáři tedy zůstane kytek 17

//Narrské vršky

Vyšplhal jsem do kopce a zastavil jsem se až na samém vrcholku, odkud jsem mohl shlížet na louky a řeky pod sebou. Ranní vzduch už byl chladný a voněl podzimem, který už se skutečně nevyhnutelně hrnul do kraje. Však i listí stromů, které jsem viděl dole, se začínalo zbarvovat do odstínů zlatých, červených a oranžových, jak se pomalu chýlil ke konci další rok. Povzdechl jsem si a ztěžka si kecl na zadek. Bolest hlavy pomalu odeznívala, ale pořád jsem ji měl těžkou myšlenkami. Myslí si Adiram, že jsem divný? A co si bude myslet teď, když jsem ho jen tak opustil? Ne, neopustil, já jsem prostě utekl. Kéž bych mu to mohl vysvětlit… Zavrtěl jsem hlavou. A co ty divné hlasy? Budu je teď slýchat pořád, nebo to byla jen nějaká chvilková záležitost? S takovouhle bych už nikdy nemohl být mezi ostatními. Však bych se z toho zbláznil, nebo by mi praskla hlava. Jenže kdybych musel být pořád sám, zbláznil bych se taky…
K tlapkám mi náhle dopadla větvička ostružin, která mě přiměla vytrhnout se ze zamyšlení. Zmateně jsem pohlédl k nebi, jestli jako prší ovoce nebo co, ale pohledem jsem přitom koutkem oka zavadil o vlka vedle mě, který se zjevil zdánlivě odnikud. Vyjeveně jsem na něj upřel zrak. Byl vysoký, ještě vyšší než já, huňatý bílý kožich mu prorůstal větvičkami s bobulemi nejrůznějších barev, mechem a barevným podzimním listím. Přívětivě se usmíval a vypadal jako vtělení veškeré laskavosti světa. Už jen pohled na jeho tvář byl jako pohlazení slunečních paprsků. „Pročpak tu sedíš jako hromádka neštěstí?“ zeptal se a jeho úsměv se ještě rozšířil. Nejdřív jsem byl tak zaražený, že jsem skoro zapomněl jakkoliv zareagovat a než jsem se probral, vlk už mluvil dál: „Něco tě tíží na duši, viď, Erlende?“ Teď už jsem sebou přímo trhl. Ví, jak se jmenuju? „Samozřejmě, že to vím,“ pronesl zvláštní vlk a v očích mu poskočily hravé jiskřičky: „I když ty jsi vlk mnoha jmen, viď? Erlend, Ljós, Medvěd, Sníh… Pan Pampeliška.“ Zůstal jsem jen zírat s otevřenou tlamou. Odkud mě ten cizinec znal, jakto, že toho tolik věděl? Dobře, Pan Pampeliška – mohl zaslechnout můj hovor s Islin, i když to bylo dost nepravděpodobné. Ale Sněhu mi říkala Eira. Jak by mohl vědět tohle? Vlk se rozesmál a znělo to jako cinkání zvonečku, ten smích hřejivě pronikal do každého zákoutí duše. „Já jsem Život, jeden z místních bohů, proto o tobě tolik vím. A také vím, že ke mně přicházíš s nějakým trápením. Nechceš mi o tom povědět? Třeba bych ti dokázal pomoci.“
Tohle byl tedy Život! Bratr Smrti, se kterou jsem se již setkal, nicméně tohle už teď bylo shledáním mnohem lepším. Hádal jsem, že stejně jako ona, i on dokáže slyšet mé myšlenky. „Těší mě, Živote,“vyslal jsem k němu zkusmo a na tváři se mi rozlil široký úsměv, když na mě bůh mrknul na znamení, že mě vážně slyší. Nedokázal jsem si s tím usmíváním pomoct, tady na tomhle místě a v jeho přítomnosti jako by ze mě všechny trable spadly. Povědět jsem mu o nich ale mohl i tak, nebo alespoň o některých z nich. „Vlastně… se mi stala taková podivná věc. Začal jsem slyšet v hlavě kousky myšlenek, které nejsou moje. Je to dost nepříjemné. Myslíš, že by to mohla mít na svědomí magie?“Život ani moc dlouho nepřemýšlel, než přikývl: „To je skutečně věc, která je dílem magie a se kterou ti mohu pomoci. Víš, stejně jako má sestra i já dokážu tvou magii učinit silnější, i když ovládnout ji už budeš muset sám.“ „Nebudou ty myšlenky potom ale ještě hlasitější?“ obával jsem se. „Nemohl by sis tu magii raději vzít zpátky? Vůbec ani netuším, kde jsem k ní mohl přijít.“ „Jen se nic neboj,“ řekl Život vlídně. „Magie bude možná silnější, ale bude také snazší ji zvládnout. Co se týče toho, kde jsi k ní přišel – kdoví? Gallirea je krajinou, která je magií prorostlá skrz naskrz a její výhonky klíčí na všemožných místech. Jsou různé cesty, jak se k tobě magie může dostat, ale věz, že pokud se tak stalo, jistě to mělo nějaký důvod.“ Život se tajemně usmál a já se dál už nevyptával. Někde v hloubi jsem tušil, že by mi ze svých tajemství stejně více nevyjevil. „Dobře. Udělal bys tedy moji magii silnější? Prosím?“ „Samozřejmě. Přece tě nenechám bez pomoci.“
Očekával jsem… něco. Záblesk světla, nějaký dramatický úkaz, ale nestalo se nic. Nic viditelného, přinejmenším. „Už se to stalo?“ vyslal jsem opatrnou myšlenku a Život se opět zvonivě rozesmál: „Trpělivost, Erlende! Nebude to hned. Ale účinek ucítíš už brzy, to ti slibuji.“ „Tak děkuji!“ usmál jsem se široce a zahleděl se do údolí. „Měl bych jít.“ Ovšem zjistil jsem, že se mi vůbec nechce. Tady nahoře bylo tak příjemně, Život byl tak milý a laskavý a ten výhled, který se rozprostíral na celou krajinu! Měl jsem pocit, že bych tu mohl vydržet věčně. Moje tlapy jako by se odmítaly pohnout. Bylo to jako snažit se přemluvit k opuštění vyhřáté nory, když víte, že venku je jen bláto a studený déšť. Těch zrádných „ještě pět minut“… Ale budu se muset vrátit domů. Baghý by měla starost, kdybych se už nevrátil. Nemá ponětí, kam jsem šel. „Měl bych jít,“ vyslal jsem myšlenku tentokrát rozhodněji a vstal. „Děkuji ti za pomoc, Živote,“ zamával jsem zvesela ocasem na vlka a věnoval mu poslední úsměv, který mi on oplatil. „Nemáš zač. Hodně štěstí s magií! A nenech si tu ty ostružiny,“ ukázal tlapou k větvičce, kterou jsem nechal zcela zapomenutou ležet u svých tlap. Rychle jsem těch pár sladkých plodů otrhal do tlamy, než si to s tím odchodem znovu rozmyslím, naposledy jsem mávl ocasem sem tam a kývl Životovi na rozloučenou, než jsem se vydal z kopce zase dolů.

//Říční eso přes Narrské vršky

//Sarumen přes Tenebrae

Opustil jsem les a nechal jsem tam Adirama dočista samotného. On bude v pořádku. Nejspíš mu to takhle bude i víc vyhovovat, pomyslel jsem si. Však už se té vlčici dvořil od prvního okamžiku, jistě si ji omotá kolem tlapky a já mu tam alespoň nebudu zaclánět. Protože já neměl v nejmenším úmyslu se pouštět do... tamtoho. Mělo mi to být jasné už v Borůvkovém lese, ale stačilo mi pohlédnout té vlčici do očí, aby mi bylo jasné, že prostě nechci. Nechtěl jsem to ani zkoušet. A ty podivné útržky, které se mi objevovaly v hlavě, tomu taky nepomáhaly. Když jsem osaměl, rozhostilo se mi v mysli krásné ticho. Byl jsem sám a tak se mi ani do hlavy nikdo netlačil. Měl jsem v plánu původně zamířit domů, ale představa toho, jak by to v mé hlavě asi znělo ve společnosti více vlků mě donutila stočit mé kroky jinam. Hlava mě pořád bolela, po tom nepodařeném výletu jsem se cítil neobyčejně skleslý. Možná bude nejlepší zůstat chvíli sám. Třeba se to samo srovná. Ale co to vůbec je? Mohla to být ta magie, kterou ovládal Sigy? Ale jestli mě měla takhle trápit, tak jsem ji nechtěl! A vůbec, kde bych ji asi tak vzal? Promnul jsem si tlapou ještě jednou čelo, za kterým sídlila tupá bolest. Ohlédl jsem se přitom přes rameno, jestli se neobjeví Adiram, aby mě dovlekl zpět na území cizí smečky, ale nikoho jsem neviděl. Uvědomil jsem si ale, že jsem ve svém zamyšlení napůl nevědomky vystoupal asi do poloviny kopce ze žlutého pískového kamene. Vzhlédl jsem - stezka vedla dál nahoru. No, proč vlastně ne, pokrčil jsem rameny. Snažil jsem se stejně oddálit svůj návrat domů a třeba si výhledem shora aspoň trochu vyčistím mysl.

//Vrchol Narsských kopců

Čekal jsem, kdo se objeví na Adiramovo zavytí a nejspíš jsem vypadal ještě ubožeji, než obvykle, protože mě hnědý vlk upozornil, že bych se měl alespoň pokusit předstírat nadšení. Zmuchlal jsem tlamu do čehosi, co by se s trochou fantazie dalo nazvat úsměvem a zašvihal špičkou ocasu. Nebyl jsem nadšený a nedokázal jsem to předstírat. Obzvlášť, když mi do hlavy dolehl zdálky úplně cizí hlas, kterému jsem nejdřív nerozuměl už vůbec, jako by na mě někdo mluvil pod vodou. Teprve, když se černobílá vlčice v patách s rezavým mladíkem objevila na dohled, rozeznal jsem jediné slovo: Narodil. A pak spustil zase Adiram. Synátor... podobný... vlčici... trapné... Chytil jsem se tlapou za čelo. Co a proč se to dělo? Třeštila mi z toho hlava. Přesto jsem vlka i vlčici pozdravil pokývnutím hlavy a lehce se na ně pousmál. Jindy bych snad byl nadšený z nových známostí, ale teď se všechny moje emoce spojovaly do takového mixu, který způsoboval, že bych se nejradši zašil sám do nějakého tmavého koutku a nevystrkoval z něj ani čenich.
Ještě, že do vysvětlování se pustil Adiram. Já jen stále poněkud sklesle hleděl na vlčici. Bude se snažit mě dostrkat dohromady právě s touhle vlčí dámou? Ne. Teď už mi bylo zcela jasné, že nic takového nechci. Nestál jsem o to. Neměl jsem sem vůbec chodit. Drcl jsem do Adirama ramenem, znovu se čapl za čelo a s útrpným výrazem zavrtěl hlavou, jako že mě příšerně bolí, což dokonce ani nebyla lež. S tím jsem vrhl omluvným pohledem po vlčici i jejím zrzavém společníku, mávl párkrát oháňkou na znamení míru a pár kroků jsem pomalu couvl, než jsem se otočil a zamířil pryč. Tohle byla chyba...

//Narrské vršky přes Tenebrae