Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Sešli jsme se na určeném místě, poklady bezpečně schované v dírách pod zemí, kde čekaly na své snad úspěšné nalezení. Nikdy jsem nebyl zrovna parádník, ale na svou čelenku už jsem si docela zvykl a těžko by se mi s ní loučilo, kdyby měla zmizet navěky pohřbená ve vlhké hlíně na břehu jezera. Doufal jsem, že na to nedojde. Lilac ji určitě najde a já se pokusím to samé udělat s jejím náramkem. Nikdo o svou ozdobičku nebude muset přijít, pevně jsem tomu věřil. Radostně jsem přikývl na souhlas, že můžeme vyrazit, a už jsme mohli jít na to. Lilac se vypravila směrem, odkud jsem se prve vrátil, já se vydal přibližně na opačnou stranu, protože právě tam mne vedly její stopy. S čenichem u země jsem soustředěně postupoval a hledal ten správný směr. Jakožto lovec bych v tom snad měl být dobrý, ne? Párkrát jsem se i tak zamotal, ovšem nakonec mne čenich dovedl k místu, které bylo pořádně rozkopané.
To musí být ono! zaradoval jsem se a zabořil tlapy do měkké hlíny, kde nepochybně ještě před malou chvílí hloubily jámu o něco menší tlapky. Hrabal jsem a hrabal, jenže ouha, nezdálo se, že by se na tom místě něco skrývalo. Dohrabal jsem se pořádně hluboko a náramek stále nikde, ani stopa. Trochu jsem se nad tím zamračil, podrbal se roztržitě zadní tlapou za uchem a pořádně se rozhlédl. Záhada se stávala záhadnější. Zazdálo se mi totiž, že opodál vidím další místečko s porušenou hlínou. Že bych se napoprvé spletl? Vrhl jsem se tím směrem a už jsem hrabal, ale ani tentokrát jsem neměl štěstí. Díra byla snad dočista prázdná. Jestli tam nějaká díra vůbec kdy byla? Začínal jsem lehce pochybovat o svých smyslech. Nebo že by si ze mě Lilac vystřelila? Přimhouřenýma očima jsem skenoval okolí, jako by mi to snad mohlo pomoci vidět i ty nejmenší detaily. A hle. Další podezřelé místo. Tohle už stoprocentně jistojistě musí být ono. Nemohlo být nejmenších pochyb o tom, že tam kdosi hrabal! Udělal jsem to tedy také tak a tentokrát se na mě štěstí usmálo. Po chvíli jsem narazil na tvrdý předmět, který nebyl žádným kamenem, nýbrž náramkem mladší vlčice.
Triumfálně jsem jej vytáhl na světlo světa a vesele zamáchal ocasem. Se zašpiněným náramkem v tlamě jsem si to namířil k jezeru, chtěl jsem ho trochu omýt, než ho vrátím Lilac, ale stálo mě to opět dost přemáhání, než jsem se vůbec odhodlal vlézt na mělčinu. Přiměl jsem se k tomu však, nemohl jsem jí náramek dát zpět obalený hlínou až hrůza. Pak už jsem spěšně namířil na místo setkání. Lilac už tam musí čekat, trvalo mi to, pomyslel jsem si a měl jsem pravdu. Vlčice už tam stála i s mojí korunkou, která také vyhlížela zářivě, jako by nikdy ani nebyla zahrnutá hlínou. Přiklusal jsem k ní a radostně zašvihal oháňkou, než jsem jí náramek položil k tlapám jako hrdý lovec, co předvádí svou kořist.

Hned jsem se chytil nápadu Lilac, že bychom si měli užít nějaké pirátské dobrodružství. Poslední dobou bylo všechno jaksi podivné, trocha rozptýlení mohla být jedině k dobru. A zápal mladší vlčice pro celou věc mi připadal vyloženě nakažlivý. Jakmile jsme se tedy navzájem ujistili o tom, že do toho jdeme společně (včetně pořádného pirátského bručení), bylo na čase se do toho pustit. Ovšem... čím vůbec začneme? Stačil jsem se sotva rozhlédnout kolem a začít přemýšlet, když Lilac vyřkla svůj nápad. A že to byl dost dobrý nápad! To by mě samotného určitě nikdy nenapadlo. Sjel jsem pohledem k náramku, který se vlčici leskl okolo přední nohy. Samozřejmě, co mohlo být pirátštějšího, než honba za pokladem? Spokojeně jsem se zazubil, zamával oháňkou jako praporem, pokýval nadšeně hlavou a už jsem si to klusal na opačnou stranu, než Lilac, abych svoji čelenku někam důkladně pohřbil. Hlavně nesmím zapomenout kam, kdyby ji náhodou Lilac nenašla, pověděl jsem si v duchu. Nechtěl jsem skončit jako veverka, která zapomene, kam si schovala oříšky... Podobnou věcičku už bych asi nikdy znovu nenašel.
Popoběhl jsem dál od jezírka, našel místečko poblíž vysokého rákosí a začal jsem hloubit díru. Šlo to celkem snadno, tady u vody byla hlína dost vlhká a měkká. Sice jsem jí měl také za chvíli obalené tlapy, až hrůza, ovšem to bylo vedlejší. Jakmile byla díra dost hluboká, stáhl jsem si čelenku z hlavy - přičemž jsem si tedy vytvořil blátivou šmouhu i za uchem - a položil ji dovnitř. Pevně jsem si vtiskl do hlavy, kde přesně ji zakopávám, a začal jsem díru zase rychle zahrnovat. Snažil jsem se, aby vše vypadalo co možná nejvíc nedotčeně, jako předtím, ale to samozřejmě úplně nešlo. Kdo měl oči, musel vidět, že tady někdo hrabal. Aspoň, že tohle místečko bylo skryté za rákosím. Snad tedy Lilac mou skrýš neobjeví hned vzápětí. Naposledy jsem pohledem zkontroloval svou skrýš, pro sebe jsem si přikývl a zamířil jsem zpátky za vlčicí, která už čekala na místě. Byla obalená hlínou asi ještě víc, než já. Zabrzdil jsem vedle ní, střihl ušima a nedočkavě přešlápl. Byl jsem připraven na hledání!

Stál jsem na okraji jezera a snažil se sám sebe přesvědčit o tom, že to vůbec nic není. Snáze se to ale řeklo, než udělalo. Nepříjemných pocitů jsem se jen tak nedokázal zbavit. Jako by snad dno pod mýma nohama mělo každou chvíli zmizet a jezero mě potom pohltilo bez jediné stopy... Ale to je přece nesmysl. To se ještě nikdy nikomu nestalo. Byl jsem tak zabraný do vlastního světa, že když se ozvalo mocné šplouchnutí na druhé straně jezírka, uskočil jsem leknutím dozadu na pevnou zem, div že jsem se přitom nepřerazil. Poslední dobou jsem byl jaksi lekavý. Nebylo však třeba se děsit, přes jezero se ke mně nehnala žádná lochneska, ale vlčice s černobílým kožíškem, kterou jsem poznal, jakmile připlula o něco blíž. Oháňka se mi vesele rozkmitala. To je přece Lilac! vzpomněl jsem si hned, i když už to byla docela doba, co jsme se potkali. Netrvalo dlouho a octla se na břehu vedle mě, obdařila mě pořádnou sprchou, proti které jsem nic nenamítal. Vida, tak se přece namočím, poušklíbl jsem se a otřepal se také.
Potěšeně jsem se zazubil, když Lilac ukázala, že i ona si mě pamatuje. Kývl jsem jí na pozdrav a oháňka se mi nepřestávala radostně pohupovat. Zdála se být skutečně dobře naladěná. Jak jsem se měl já? Ani jsem pořádně nevěděl, jak na to odpovědět. Pokrčil jsem rameny a neurčitě mávl tlapou, pořád stejně, však to znáš. Nehodlal jsem Lilac zatěžovat kdejakými hloupostmi, které zatěžovaly mou mysl. Obzvlášť, když doslova zářila touhou něco podniknout. Ta energie byla rozhodně nakažlivá a nějaké rozptýlení nemohlo uškodit. Ani jsem se nepozastavil nad tím, jestli už nejsem třeba moc starý na pirátské dobrodružství. Mohl vůbec někdo na takové věci být moc starý? Určitě ne! A tak jsem hravě prohnul hřbet a protáhl přední tlapy dopředu, přitom jsem přimhouřil jedno oko (piráti jsou přece všichni jednoocí, ne?) a vyprodukoval z hrdla prapodivné zabručení, které mělo signalizovat, že jsem zcela připraven propadnout pirátskému životu. Jen když nebude zahrnovat opravdový oceán.

//Ohnivé jezero přes Středozemku

Prchal jsem před bouřkou, co mi nohy stačily a možná se mi to i povedlo, protože počasí se umoudřilo tak rychle, jako se předtím pokazilo. Obloha zůstávala zamračená a můj kožich zmáčený, ovšem dál už nepršelo, blesky nepráskaly všude kolem a i vichr se utišil. Zhluboka jsem si vydechl. Byl tu jediný problém - zůstal jsem sám. Němá vlčice za mnou neběžela. Trochu jsem si povzdechl. Třeba jí bouřka nevadila tolik, jako mě. Už teď jsem se styděl, že jsem se tolik vyděsil. Jenže ty vlny na tom jezeře... Otřásl jsem se. Takhle to dál nejde. Musím s tím něco udělat. Nemohl jsem se plížit kolem každého jezera, jako by se mě mělo aktivně snažit utopit. V horkém létě jsem vždycky ze všeho nejvíc miloval nějaké osvěžení při koupání v řece nebo jezírku, měl jsem rád ryby... cožpak jsem se měl nechat strachem připravit o všechny tyto radosti? Ale i když jsem byl schopný takhle přemýšlet, cítil jsem, jak se mi nedobrovolně stahuje hrdlo, když jsem se otočil k jezírkům, ke kterým mě tlapy při úprku zanesly.
Zhluboka jsem se nadechl a vydechl. Ucítil jsem přitom dosti vzdálené pachy Baghý a vlčat. Asi byli pořád na výletě, ale neviděl jsem je. Museli být daleko, u některého z těch jezírek, co je blíž lesu. Šel bych za nimi, ale nechtěl jsem, aby Baghý věděla, že mám teď strach z vody. Musel bych jí to celé nějak vysvětlit, jenže to jsem nechtěl. Ještě by se zbytečně strachovala. Kdepak. Zvládnu to sám. Nikdo si kvůli tomu nemusí dělat starosti, rozhodl jsem a odhodlaně si to namířil ke břehu nejbližšího jezírka. V hrdle mi vyschlo, žaludek se svíral, ale odmítal jsem se zastavit, i když ta iracionálně vyděšená část mého mozku chtěla zabořit tlapy do země a nehnout se ani o píď. Položil jsem do vody jednu tlapu, druhou jsem nechal na břehu. Cítil jsem, jak se mi chvějí, myšlenky na oceán se opět vynořovaly. Stáhl jsem ocas mezi nohy, ale přiměl jsem se udělat ještě krůček, až jsem měl v mělké vodě obě přední tlapy. Vidíš, nic to není, uklidňoval jsem se a zhluboka dýchal. Jen voda... obyčejná voda... opakoval jsem si, abych přehlušil hlas v mé hlavě, který dokola křičel oceán, oceán, oceán.

Postávali jsme u jezera, posunkově komunikovali či se o to alespoň snažili, bylo to vlastně docela příjemné. Ovšem nic příjemného nemohlo trvat věčně. Obloha se rázem zatáhla, zvedl se vichr a v dálce výhružně zahřmělo. A jéje. To nevypadá dobře, pohlédl jsem na oblohu, která rychle temněla a zrovna když jsem zvedal hlavu, začala se z nebe řítit hotová salva dešťových kapek. Pohlédl jsem na vlčici a pokývl na ni, jestli se nechce jít raději někam schovat. Tohle se zdálo dost nebezpečné. Vichr začínal dělat na jezeře vlny, které mi připomínaly oceán. Křach, zablesklo se a téměř v tu samou chvíli zaburácel hrom. Stáhl jsem ocas mezi nohy, začínalo toho na můj mozek být trochu moc. Křach! Další blesky, další hromy, bouřka musela být přímo nad námi. Vrhl jsem pohled k jezeru, v hlavě představu, jak se z něj v tom vichru náhle zvedne obří vlna, stáhne nás dovnitř a oba se utopíme... Najednou jsem pádil přes pláň, ani jsem nevěděl jak. Dusal jsem velikými tlapami po mokré trávě, uši skloněné před větrem, hnal jsem se kamkoliv, kde bychom mohli najít úkryt. Doufal jsem, že mlčenlivá vlčice běží za mnou, ale neohlížel jsem se napravo ani nalevo, abych ji zkontroloval.

//Medvědí jezírka přes Středozemku

Vlčice došla až k vodě a já ji pomalu následoval. Zastavil a usadil jsem se ale v dostatečné vzdálenosti od břehu a nervózně jsem zahlížel na rudou hladinu, jako bych čekal, že se každou chvíli zvedne obří vlna a smete nás oba do naprostého zapomění. Nic takového se nedělo. Jezero leželo nehybně, sotva v bezvětrném dni pohlo jedinou vlnkou. Když k němu vlčice přišla, voda ji nestáhla dovnitř a záměrně ji nezačala topit. Samozřejmě. Protože takové věci se neděly. Nebylo čeho se bát. Jenže můj strach se logikou nenechal přemluvit k tomu, aby zmizel. Tiše jsem si povzdechl, snažil se tvářit pokud možno nenápadně, ale veškerou ztuhlost svého těla a odvracení pohledu pokud možno stranou od vody jsem zamaskovat nedokázal.
Písková vlčice se napila, potom se posadila a obrátila se ke mně. Zdálo se, že má něco na srdci. Nastražil jsem uši, i když nehrozilo, že bych přeslechl nějaká slova, a pozorně se díval, aby mi nic neuteklo. Ukázala na jizvy na svých nohou, kterých jsem si všiml už předtím. Měla jich tam vážně požehnaně. Naznačovala rytí drápem do kůže a potom ukázala k vodě. Zamyslel jsem se nad tím, co to asi znamená. Nejspíš si rány nechtěla otvírat doopravdy a pak je koupat v jezeře, aspoň doufám. A že je jezero rudé jako krev, to jsme viděli oba, i když kdoví, třeba na tu skutečnost chtěla jenom více upozornit? Jenže to nedávalo moc smysl. Přesedl jsem si pro případ, že si sedím na vedení, a zamyšleně zopakoval její gesto s tlapou. Krev. Jezero. Krvavé jezero. Jezero krve? Je tohle ta otázka? Doufal jsem, že chápu správně, když jsem se konečně pousmál a zavrtěl odmítavě hlavou. Věděl jsem, že i když je dost divné, tohle jezero je jenom špinavá voda a nic víc. Pozvedl jsem tlapu ke svému modrému oku a doufal, že to vlčici dostatečně naznačí vodu. Pak jsem ukázal na jezero, aby to bylo vážně jasné. Je to voda. Párkrát jsem mávl ocasem sem tam a pořád se lehce usmíval. Však se nějak domluvíme!

Snažil jsem se působit jako ten nejvíc neškodný plyšák na světě, abych vlčici neděsil víc, než už se mi to povedlo, jenže mi to asi úplně nevycházelo. Na chvíli se zdánlivě uvolnila, ale vzápětí už se zase mračila a couvla přede mnou. Vážně se mě bála? Možná... jen nechápala, co se jí snažím říct. Mohlo to být v tom? Trochu jsem se narovnal a nasadil jsem poměrně zadumaný výraz. Vždycky jsem si přál potkat někoho jako já, ale o tom, jak se domluvíme, jsem už moc nepřemýšlel. Nějak mně nenapadlo, že by to mohl být problém, ale teď se zdálo docela evidentní, že jsem to podcenil. Byl jsem zvyklý, že na mě druhá strana mluví, nahlas hádá, co znamenají moje posunky a gesta a já jim můžu kýváním nebo vrtěním hlavy naznačovat, jestli chápou dobře nebo vůbec ne. S touto vlčicí jsem takovou možnost neměl. Ale nevzdával jsem se! Nějak to určitě půjde! Začal jsem přemýšlet, jak lépe navázat komunikaci, nějaký lepší hovor - zatím se totiž zdálo, že vlčice se mnou zase tak moc "mluvit" nechce. Třeba taky prostě nevěděla jak.
Jenže než jsem něco geniálního vymyslel, ona měla jiný nápad. Namířila si to k jezeru, ale daleko nedošla, po krátkém kroku se zastavila a otočila se na mě s čímsi, co jsem si vyložil jako poměrně jasnou otázku. Něco ve smyslu půjdeme k vodě? Okamžitě jsem ucítil, jak se mi nitro svírá při myšlence na jezero. Ale co když odmítnu a ona si to vyloží špatně a odejde? Co potom? Nasucho jsem polkl a doufal, že na mně strach není moc znát. Nebudu se klepat strachy před špinavou louží vody... Pomalu jsem přikývl a mávl tlapou k vodě, aniž bych se tím směrem příliš koukal. Dokonce se mi i nějak podařilo vykouzlit malý úsměv. Pomalu jsem zamířil za vlčicí, abych jí naznačil, že jí jsem přímo v patách. Hlavně, aby se nechtěla jít koupat, napadla mne hrůzná myšlenka.

Radost se mnou mlátila sem tam, měl jsem co dělat, abych nezačal poskakovat kolem jako praštěný. I tak už jsem jistě vypadal aspoň trochu přitrouble, což ovšem zdaleka nepatřilo na seznam věcí, které by mne nějak trápily. Jenže jakmile jsem se trochu dokázal přes to prvotní nadšení přenést, uvědomil jsem si, že rozhodně není oboustranné. Vlčice ho se mnou nesdílela. Spíš se tak nějak krčila a ježila. Urazil jsem ji? Nebo něco jiného? Zarazil jsem se, rozesmátá tlama sklapla, div že jsem si neuhryznul jazyk, který mi z ní ještě před vteřinou plandal. No jistě. Určitě se jí to dotklo, když se tak hrozně raduju z toho, že nemůže mluvit. Obyčejně to totiž žádný důvod k oslavě nebyl. Doufal jsem, že bude třeba taky ráda, že našla někoho, kdo je na tom podobně, ale asi to byla jenom naivní představa.
Nebo jsem ji možná děsil? Vypadala napjatě, srst na krku zježenou a jak se tak přede mnou krčila, došlo mi, že dost dobře můžu vypadat jako nějaký maniak. Konec konců jsem ji o kus převyšoval a chaoticky jsem se kolem sebe rozháněl mohutnými tlapami. Přiměl jsem se uklidnit. Sklopil jsem hlavu i uši, trochu jsem se přikrčil, jako bych se snažil zmenšit a věnoval jí omluvný úsměv. Ocas jsem trochu stáhl a povedlo se mi ho i přimět, aby sebou přestal vrtět sem tam - jen jeho špička mi pořád pocukávala. Nechtěl jsem nikoho děsit, ale občas jsem zapomínal, že vlci, se kterými se setkám, automaticky netuší, že mají co dočinění s moulou, který by neublížil mouše. Zprávu "promiň, nechtěl jsem tě vyděsit," jsem se snažil vysílat celým svým pohledem a postojem. Nakonec jsem si kecl zpátky na zadek a sklopil zrak lehce stranou, aby nemohlo být nejmenších pochyb o tom, že vážně nemám v plánu se po ní vrhnout nebo něco podobného. Nechtěl jsem ji hned odehnat. Pořád ještě jsme se mohli stát mlčenlivými přáteli - aspoň jsem v to doufal!

Započal jsem svou obvyklou pantomimu, kterou jsem se ostatním pokaždé snažil vysvětlit, že ze mě vážně nevypáčí ani slovo - ne proto, že bych byl nezdvořák a nechtěl se s nimi bavit, ale protože to zkrátka nejde. Tentokrát jsem přitom však byl mnohem napjatější, než obvykle. Čekal jsem, jestli je moje teorie správná, jestli jsem po všech těch letech, co jsem byl jediným věčně mlčenlivým vlkem v širém okolí konečně narazil na někoho, kdo byl jako já.
Ticho přetrvávalo, i když jsem na vlčici namířil svou mlčenlivou otázku. S těžko potlačovaným očekáváním jsem upíral tmavomodré zraky do jejích očí, z nichž mě nejspíš vidělo jen to jedno zlaté. Vypadalo to, že chvíli přemýšlí, než pomalu přikývla a aby už nemohlo být ani nejmenších pochyb, přiložila si tlapu k tlamě a zopakovala mé gesto, jako bych se díval do vážně hodně podivného zrcadla. Takže je taky němá! Asi bych se z toho neměl tolik radovat... ale bylo těžké to ovládnout.
Ocas se mi znovu rozšvihal sem tam, až mi celý zadek poskakoval ze strany na stranu a zářivý úsměv se vrátil na mou tvář. A to jsem se snažil krotit! Mohla na to být třeba o dost háklivější, než já, kterého němota nikdy moc netrápila, jenže jsem si nemohl pomoct. Navzdory mé medvědí velikosti jako bych se proměnil v přehnaně nadšené vlče. Ukazoval jsem střídavě na ni a na sebe a horlivě přitom pokyvoval hlavou, protože jsem tomu pořád nemohl uvěřit. Já jsem věděl, že nejsem jediný. Že musí být i nějací další takoví vlci! Jak jsem se tak zubil, jazyk mi opět vypadl po boku z tlamy. Ani jsem si toho nevšiml. Nadšeně jsem na pískovou zíral, jestli se taky raduje. Nebo to pro ni nebylo žádné překvapení? Znala nemluvných vlků více?

Koukal jsem na vlčici a ona se zase koukala na mě. Já se usmíval a mával přátelsky ocasem, ona... prostě jen stála, jako by byla z kamene a nějak jsem z jejího pohledu nedokázal poznat, co si vlastně myslí. Chvíle se protahovala a ticho prohlubovalo, až mi to nakonec začalo být divné. Moje oháňka zpomalila své tempo, až sebou nakonec jen její špička pořád rozpačitě poškubávala. Sklapl jsem rozesmátou tlamu, protože široký veselý úsměv se postupně přetavil v tázavý výraz. Domníval jsem se, že když u mně vlčice zastavila, nejspíš mi něco chtěla - i kdyby třeba jen pozdrav nebo poznámku o počasí. Jenže teď jsem z toho začínal být zmatený, protože se vůbec neměla ke slovu a ani k žádné jiné činnosti.
Naklonil jsem hlavu ke straně. Třeba je taky němá. V tom případě bychom si určitě moc nepopovídali, ale ta možnost mě tajně trochu nadchla. Bylo mi jasné, že nemůžu být jediný, ale nikdy jsem nepotkal nikoho dalšího, kdo by byl jako já. Div jsem se nezačal zase zubit a máchat ocasem, ale stačil jsem se uklidnit. Ještě jsem to přece ani nezjistil. Hned jsem se do toho ale pustil. Nejdřív jsem ukázal na sebe, párkrát naprázdno otevřel tlamu, aby bylo jasné, že z ní nevyjde ani hláska, pak jsem si k ní přiložil tlapu a zavrtěl hlavou. Nato jsem tlapku namířil na vlčici a tázavě naklopil hlavu ke straně. Taky nemluvíš? Vyčkával jsem, jestli pochopila a snažil se nevypadat příliš natěšeně, protože to by si mohla špatně vyložit.

Koukal jsem do nebe, na mraky, jak si líně plují a v hlavě jsem měl za chvíli úplné prázdno. Tak nějak jsem podřimoval s otevřenýma očima a dostal se do stavu úplného klidu a pohody. Nepřemýšlel jsem o ničem a úplně mi to vyhovovalo. Za chvíli jsem zapomněl i na to, že jsem se vlastně ještě před chvílí cítil docela osaměle, protože všechny tyhle pocity nejspíš odpluly po obloze společně s mraky.
Těžko říct, jak dlouho jsem tam ležel a jestli bych tam třeba nevydržel tak dlouho, až by mne taky obrostla tráva - to už se nikdo nedozví, protože v jistou chvíli jsem zaslechl blížící se kroky. Zaklonil jsem hlavu tak daleko, jak jen to bylo možné, aniž bych si vykloubil krk a zjistil jsem, že vzhůru nohama hledím na pískově zbarvenou vlčici. Usmál jsem se na ni a vzhledem k mé krkolomné pozici mi přitom jazyk vypadl po straně tlamy, dodávajíc mi nejspíš vzezření místního kašpara. Ne, že by mne to nějak trápilo.
Celkem rychle jsem se ale převalil na břicho a posadil se, protože se přece jenom neslušelo vést nějakou konverzaci (i když třeba jednostrannou), zatímco se rozvalujete jako zdechlina. Přívětivě jsem zamrskal oháňkou, i když pohled, který mi vlčice věnovala, podobné emoce moc neodrážel. Měla jen jedno zdravé oko a to se příliš přátelsky netvářilo. Možná jsem jí zabral flek u jezera? Mrkl jsem kolem sebe, ale místa tady bylo dost pro všechny. Moc jsem v tom nerýpal, dál jsem se usmíval a čekal jsem, co mi řekne ona sama. Jestli vůbec něco.

//Velké houští přes Středozemku

Vylezl jsem z toho roští a hala-bala si vyklepal větvičky z kožichu, i když nebylo pochyb, že tam nějaké zůstaly. Moje huňatá srst byla prostě na podobné věci jako naprostý magnet. Vždycky se jí držely nějaké klacíky, svízel a kdoví, co ještě. A když jsem se teď nemohl ani pořádně vykoupat... Už na to nebudu myslet, rozhodl jsem se rázně. Řeka byla za mnou a přede mnou otevřená suchá planina, která by mi obyčejně připadala dost nudná, ale teď se mi zamlouvala. Až na to, že na ní pořád nikdo nebyl. Pořád žádná společnost. Už mě začínaly bolet nohy a nadále jsem zůstával sám jako kůl v plotě. Co se dalo dělat? Aspoň se projdu... pak se můžu vrátit domů, třeba na někoho narazím tam.
Bloumal jsem po pláni víceméně bezcílně, prostě jsem nechal tlapy, ať mne nesou a myšlenky se mi toulaly ve všech možných směrech. Co čert nechtěl, najednou se přede mnou ale rozprostíralo další jezero. To podivné rudé. U něj alespoň bylo snadné si přesdtavovat, že to není voda, ale něco docela jiného. Třeba červená hlína... nebo tak něco. Jenže už se mi nechtělo se otáčet a vracet přes celou tu louku zase jinam. Měl jsem tlapy už úplně ošoupané. Takže jsem sebou plácl na zem v uctivé vzdálenosti od břehu a stejně jako předtím na severu jsem se vyvalil na záda a zahleděl se na mraky. Možná jsem stárnul, ale zjistil jsem, že v té nečinné činnosti, jakou je čučení na nebe, nacházím v poslední době vážně hodně klidu a útěchy.

//Mahtaë sever přes Mahtaë jih

Kráčel jsem pomalu dál a snažil se napůl nevědomky oddálit chvíli, kdy budu řeku muset překročit. Nechtělo se mi do toho, ale vzhledem k tomu, že jsem ji už jednou přelezl, nic jiného mi prostě nezbývalo, jestli se ještě někdy chci vrátit domů. I když jsem nakonec zašel o kus jižněji po proudu, než kde ležel Borůvkový les.
Mohl jsem to odkládat, jak jsem chtěl, ale nakonec jsem dorazil do místa, kde se stýkaly dvě řeky a dál už to zkrátka a dobře nešlo. Svěsil jsem uši a zhluboka se nadechl. Tak fajn. Pojďme na to. To zvládnu. Vrátil jsem se kus proti proudu, kde byl tok široký, ale mělký a nacházelo se tam i pár kamenů, které sloužily jako záchytné body. Vypadalo to ale, že se budu muset tak či tak namočit, i když jen trošku. Nejdřív jsem se napil, což naštěstí nebyl takový problém, jinak bych už dávno musel uschnout. Ne, problém byl v překonávání vody. Notak, notak, hecoval jsem se v duchu, ale i tak jsem notnou chvíli stepoval na břehu, než jsem se k tomu odhodlal. Přeskákal jsem po kamenech, kam jen to šlo a pak jsem se vrhl do vody, protože kdybych zpomalil, taky bych mohl zůstat trčet uprostřed řeky na kameni jako trouba. Proběhl jsem skrz vodu napůl v panice a nezastavil jsem ani na břehu, místo toho jsem to střihnul přímo do nějakého houští, jako by mne snad řeka honila a já se chtěl před ní schovat. Až tam jsem zastavil a trochu popadl dech. Nohy mi opět úplně zrosolovatěly a musel jsem si chvíli posedět, aby se jim navrátila pevnost. Vydýchal jsem se a pomalu se uklidňoval. Bylo to příšerné... ale zvládl jsem to a už jsem byl na správné straně řeky. Teď už mi nic nebránilo procházet se po libosti a domů jsem se mohl vrátit bez větších překážek. Otřásl jsem se a vyrazil dál.

//Ohnivé jezero přes Středozemku

//Severní Galtavar přes VVJ

Znovu jsem obcházel jezero a znovu jsem se mu vyhýbal pohledem. Myšlenka na oceán se neodbytně vracela, kdykoliv jsem na tu obrovskou plochu pohlédl. Chtěl jsem svůj strach překonávat, ale musel jsem začít nějakými menšími kroky... Přiblížit se k tomu obřímu jezeru mi připadalo prostě a jednoduše nemožné. Slova Smrti se vzdáleně ozvala v mé mysli - zbabělec - ale zahnal jsem je. Nechtěl jsem si kazit hezký den, aspoň ne víc, než už pokažený byl. Návštěva Smrti zkrátka nebyla něčím, co by jednomu zrovna zvedlo náladu, ale nechtěl jsem se tím nechat úplně ovlivnit.
Pokračoval jsem dál podél řeky. Držel jsem si od ní odstup, ale sám sebe jsem přinutil k tomu vydat se touhle cestou. Nejspíš to musel být jediný způsob, jak se toho strochu zbavit - prostě se vystavovat tomu, co mě najednou tolik děsilo. Umím přece plavat, mám vodu rád, přesvědčoval jsem sám sebe, ale mému mozku to nějak nechtělo dojít. Povzdechl jsem si. Proč to tak bylo? Logicky jsem věděl, že se mi nic nestane, když vkročím do řeky, ale zbytek mého těla a mysli to nějak odmítal přijmout. Žaludek se mi automaticky svíral, hrdlo se stahovalo, pocit strachu do mne zarýval drápy, ať už jsem věděl, že je zbytečný, nebo ne. Mohl jsem jen doufat, že to časem přejde. Třeba tomu prospěje i tahle procházka kolem břehu.

//Velká houština přes Mahtaë jih

//Zřícenina přes Jedlový pás

Vyřítil jsem se od Smrti jako velká voda a nezastavil jsem se, dokud se mi znovu nezamotaly tlapy na louce za lesem. Plácl jsem sebou o zem a zůstal chvíli jen nehybně ležet. Popadal jsem dech a čekal, až se svět kolem mne ustálí. Netušil jsem, co to bylo za kouzlo, jaké na mě Smrt uvrhla, ale rozhodně bylo příšerně nepříjemné. Pořád se mi zdálo, že se všechno vlní a kroutí. Zvedal se mi z toho žaludek. Zkroušeně jsem zamručel, zakryl si tlapou oči a čekal, až to všechno pomine. Netušil jsem, jak to dlouho trvalo. Možná pár minut, možná i hodinu. Možná jsem si i na chvíli zdříml. Nakonec mne ale nevolnost opustila a když jsem se odvážil znovu mrknout na svět, už se nehoupal a stál hezky na místě, jak by správně měl.
Se zafuněním jsem se převalil na záda a zahleděl se na modrou ranní oblohu. To, co mi Smrt řekla, mne trochu trápilo. Věděl jsem, že její slova měla za cíl mi co nejvíc ublížit, ale přesto se mi zasekla do mysli. Jsem vážně jen zbabělec? Nakrčil jsem čelo. Nejsem... moula. Moula, který nic neumí. To není pravda. Nade mnou pluly bílé načechrané mraky jako velicí berani. Není to pravda. Přál jsem si, abych šel s Baghý a Jinksem a vlčaty. Jenže to jsem nemohl, protože pak by se všechno provalilo. Přál jsem si tedy aspoň, abych nebyl sám, ale okolo jsem nikoho neviděl. Povzdechl jsem si. Třeba mi Smrt alespoň dopřeje nějakou jinou magii... měl jsem už kamínků docela dost, napadlo mne. Alespoň jsem vyvázl s celým kožichem. To je jistě také úspěch sám o sobě. Ale v jednom měla pravdu, asi byl hloupý nápad chodit za ní s něčím takovým. Pohupoval jsem si mohutnými tlapami, které teď trčely k obloze, koukal na mraky a koutkem oka pozoroval růžový kvítek kohoutku, jak se pohupuje ve větru. Negativní emoce po návštěvě zříceniny mne pomalu opouštěly. Bylo mi vlastně celkem dobře. Jen kdybych nebyl sám. Jenže pro to jsem nejspíš musel něco udělat. Nezdálo se, že by mi šel někdo naproti, takže jsem se po nějaké té chvíli přetočil na nohy a zamířil zase k jihu. Třeba někoho potkám cestou.

//Mahtaë sever přes VVJ