Gallirea - Příspěvky uživatele

Alastor se na mě podíval. V jeho očích bylo jisté zmatení a já v ten moment pochopila, ovšem nic jsem na sobě nedala znát. Čekala jsem pořádně na jeho reakci a kupodivu mě vůbec nepřekvapila. Alastor mě hnal od sebe dál. Bude...bude to tak lepší, pomyslela jsem si. Vlček mi až moc motal hlavu a já už se těšila na ten čas, kdy budu sama a dokážu si vše urovnat. Souhlasně jsem jen kývla, když řekl, že bych se měla pochlubit doma. Měl prostě pravdu, už jsem dlouho nebyla v Borůvce. Povzdechla jsem si, jenže v tom se otočil, olíznul mi víčko a rozloučil se. Nechal mě tam jen tak stát, přikovanou s emocemi zase kompletně rozházenými. Viděla jsem jen jeho mizející záda. ,,S-sbohem," řekla jsem jen poté, což ovšem on nemohl slyšet, jelikož byl dávno pryč.
Pořádně jsem zakroutila hlavou a ošila se. Silně stiskla víčka a sklonila hlavu. Velice prudce jsem vrtěla hlavou. ,,Eloro vzpamatuj se! Vzpamatuj se!" říkala jsem si nahlas a pak se napřímila. Byl čas jít domů a naštěstí jsem to tu dost důvěrně znala, a proto jsem se jen otočila a razila si to na druhou stranu než šel Alastor. Z lehkého poklusávání jsem přešla do běhu až sprintu. Opravdu jsem chtěla co nejdříve pryč. Plně jsem se chtěla nadechnout, jenže mě to začalo nějak divně píchat. že by mi rychle píchalo v srdci? Však jsem tolik neuběhla, jenže v om jsem si všimla jak ptáci létají až moc nízko, přičemž nemuseli. Nic je nenutilo, nebo ano?

>> Borůvka

Do čenichu mě praštili pachy různých vlků. Nikoho jsem nepoznávala. Samé neznámé pachy. Taky že tahle země je veliká a bude tu spousta vlků, který ještě musím potkat a prozkoumat, pomyslela jsem si spokojeně a přežvykovala dál rybu. Alastor se snažil ještě obhájit svojí myšlenku k tomu, že to teda byl on, kdo mě zachránil, ale ne asi z vlastního pudu. Akorát jsem dojedla rybu. Olízla jsem si tlamu i čumák. ,,I tak ti děkuji," dodala jsem už jen. Bez něho bych klesala na dno na samé dno toho moře. Jaké to tam vůbec je a jak to vypadá? To by mě celkem zajímalo. Ale už jen při pohledu dolů, když jsem se nelokala té slané vody, jsem neviděla nic než hnusně černou temnotu. Srdce se mi sevřelo a jako kdyby spadlo. Takový tíživý pocit jsem měla, jen co se má mysl otevřela té vzpomínce. Vánek mi opět začal brázdit po srsti. Příjemný, jako by mě hladil. Pousmála jsem se a zklidnila se. Nevěnovala jsem však pozornost tomu, že to, kdo vyvolal ten menší vánek jsem byla já. Nedošlo mi to.
V tom Alastor zavtipkoval, že mám hlad jako vlk. Pousmála jsem se. ,,Ještě, že ne jako medvěd. To by mi hodně špatný," dodala jsem a otočila se k vodě. Rozhodla jsem se jít napít. Když jsem se přiblížila a naklonila se nad hladinu vody, zarazila jsem se. Mé oči...byli divné. Přiblížila jsem se, div jsem neponořila čumák do vody a jen hleděla na mé oči, které se pomaličku začaly zbarvovat do..MODRÁ! Je to ta světle modrá, co měl Kess! Ta nádherná modrá, tu mám i já, zvesela jsem poskočila a ošila se tím návalem radosti. ,,Mám vzduch! Já mám vzduch!" otočila jsem se už s novou barvou v očích na Alastora. Zářivě jsem se usmívala. Tohle byl nejlepší den v životě. Radost mi kolovala v žilách. Nedokázala jsem se udržet, přicupitala jsem k němu a otřela se ze strany o něj. Jeho srst byla tak příjemná a jistým způsobem hřála. Teď jsem to byla já, kdo dobrovolně udělal krok vpřed. A to bylo divný. ,,Já jsem tak šťastná. Mám barevný oči, mám je modré. Mojí podstatou je vzduch," odtáhla jsem se a podívala se na něho.

Něco mi tu nehrálo. Alastor nereagoval tak, jak jsem doufala, že reagovat bude. Ale no ták. Proč těm slovům nedůvěřuješ? Já vím, že jsem pochybná vlčice, která všem ukazuje jen přetvářku, faleš, protože nikomu nevěřím, jen sobě a svým magiím, které budu jednou vlastnit. Chápu, že by mi vlci nevěřili, kdyby tohle věděl, ale to on neví, naklonila jsem hlavu na stranu, když z něho nakonec něco vypadlo. Tenhle vlk bude oříšek. Bude opravdu těžké přelousknout tu nedůvěru, kterou on sám k sobě chová a že musela být monstrózní, protože jsem si na svých slovech dala opravdu záležet. Každé slovíčko bylo, dalo by se říct s nějakou váhou tý pravdivosti, kterou jsem vypouštěla málokdy, a to by měl uznat. Mírně jsem se zamračila, ale ne tím zlobivým způsobem. Spíše... vlastně jsem ani nedokázala popsat, co přesně to mělo být za emoci. Nakonec jsem se pousmála, až jsem se ušklíbla. ,,Jo, takže mě z těch vln vytáhl nějaký duch Eda, který vypadal podezřele podobně jako ty," vyplázla jsem jazyk a už radši na to dál nereagovala. Budu rozhodně muset přemýšlet o jiné taktice, jak mu dál a dál ukazovat, že je dost dobrý. Hm, a nebo se chce někomu zavděčit. Když dostane uznání od někoho, pro koho to dělá, třeba se to prolomí. Což by bylo jednoduché. Ale...něco mi říká, že prostě chce uznání sám od sebe, jenže s touhle se nikam neposune, pokud bude vše odmítat. Povzdychla jsem si. Zahloubaná ve svých myšlenek jsem nějak nezaregistrovala, že Alastor začal lovit a ulovil pro nás ryby. Zachytila jsem moment, kdy jí ke mě pohodil a začal lovit pro sebe. Tlapku jsem si dala na mrtvou rybu a sledovala ho. Byl dobrý a štvalo mě, že to nevidí, jenže říct něco ve stylu, jako "vidíš?! ulovil si jí sám!" určitě by procedil "vyskočila mi do tlamy sama". Tudíž jsem radši nic neřekla s je poděkovala: ,,Děkuji." Ryba byla dosti chutná. Zhltla jsem jí asi během chviličky. Muselo to být rychlé, protože jsem se i v jednu chvíli zakuckala. Olízla jsem si tlamu a spokojeně se napřímila. Podívala se na Alastora. Asi...asi je čas jít.

<< Velké houští (budeme Styl ignorovat :D)

Byl to tak úžasný pocit mít zase ty mylšenky, na které jsem byla zvyklá a ne jen samé otázky "co se děje, proč se děje" a tak. I když jsem stále měla spoustu otazníků kolem něho, přesto jsem to te'd nehodlala řešit a užívala si té kontroly, kterou jsem nad sebou měla. Zvesela poskakovala přes ty velké balvany, které se začaly víc a víc obětovat jen co jsme byli blíže k řece. V jedné chvíli od nás odskočilo takové podivné, zelené stvoření, které jsem ještě nikdy neviděla a skočilo do vody. Bylo to vtipné. ,,Viděls to?!" řekla jsem zvesela a šla tím směrem, kam ta věc zmizela, jenže už jsem jí nezahlédla. Nechala jsem to být, napřímila se a přecházela s jistotou přes ty kameny. Dalo se na nich udržet, protože nebyly mokré, jak byly daleko od vody. U těch kluzkých bych si tak nebyla jistá.
Když se mě zeptal, zda se něco děje, zavrtěla jsem v negativním gestu hlavou. ,,Ne, vůbec nic," řekla jsem přesvědčivě. Asi si musel všimnou mé nálady, která byla před mým nabytím vědomí, že mám zase nad sebou kontrolu. Ale to bylo ta tam a teď se prostě nic nedělo. Ani on se neděl, což bylo moc moc fajn. Pokud se Alastor o nic nepokusí, dokážu takhle vedle něho fungovat a myšlenky budu mít v pořádku. Potlačím veškeré možné dotěrnosti a zaměřím se na to, co znám a vím. Byl to prostě geniální plán.
To, jak odpověděl, mi přišlo divné. Dost dobrý...kdy jako vlk pozná, že je dost dobrý? Však každý je dost dobrý, ne? Když má magii. Zastavila jsem se. Byla jsem před Alastorem. Díky mému poskakování po kamenech jsem se dostala před něho. Otočila jsem se prudce a podívala se na něho s vážným výrazem. ,,Ale Alastore. Ty už jsi dost dobrý, ty jsi výborný. Koluje ti v žilách magie. Můžeš vytvářet divy, utvářet přírodu. Se svým mohutným a statným tělem ulovit zvěř větší, než ty. A je jedno, že to neumíš. Umět to budeš, protože tak vlci fungují a takový my jsme," řekla jsem mu a dramaticky seskočila z kamene a přešla k němu blíže. Hleděla jsem mu do očí. Chtěla jsem, aby se mu ta slova zaryla do paměti. Ne, do srdce. Aby je uchovával a držel je. ,,Řekl ti snad někdo, že dobrý nejsi? Pokud ano, ten vlk je zaslepen. Všichni jsme tou nejlepší verzí nás. Jsme magické bytosti a dovedeme nespočet věcí. A máš kolem sebe vlky a vlčice, co tě podpoří. Já tě podpořím," řekla jsem. Ani nevím, kde se ta vážnost těch slov ve mě brala. Ano, až budu ovládat všechny vlky, až si je podmaním, ukážu jim, jak skvělý všichni jsme, ale já ta nejlepšejší. Nemohu mít pod sebou vlky, co si myslí, že k ničemu nejsou. Pak je bude těžké vyburcovat. Musím mu pomoci, aby byl sebevědomější a uvědomil si, jak skvělým vlkem je! Pousmála jsem se a jen jsem tam stála. Můj výraz byl jemnější a ne tak vážný. ,,Zachránil si mě a to taky neumíš plavat, ale zvládl jsi to. Překonal ses a vytáhl nás oba ze spárů moře. Tohle by mělo být dostatečným důkazem, že jsi víc, než dobrý!" tak, a bylo prostě dost těch dlouhých řečí a proslovů. Usmála jsem se a otočila se zpátky k řece. Jeho pohled mě dostával na kolena a já zase ztrácela pomalu tu svojí kontrolu. Potřebovala jsem už si něco ulovit k snědku. Skočila jsem na kameny a blížila se k řece.

<< Mušličková pláž

Než jsme se vyplahočili z toho místa, už bylo Slunce pěkně hezky nad námi. Nebylo takové dusno a životžírající teplo, jako třeba týden zpátky. Teď se žilo naprosto krásně. Už se ani z mého kožichu nečmoudilo, ale co bylo nanejvýše zvláštní, byl ten pohupovací pocit. Však už to byla chvíle, co jsem se dostala ze spárů toho moře a jeho vln, tak proč jsem měla pocit, že se stále topím? A nebo to bylo něco jiného? Určitě je to přítomností Alastora. Až zmizí a někam se rozuteče, určitě tenhle pocit pomine, tohle celé zmatení a tyhle divný myšlenky, prohodila jsem ocasem nasupeně. Jenže můj ocas se dotkl jeho a já si až teď uvědomila, jak moc blízko vlastně je. Od chvíle, co jsem se poznali, jako kdyby osobní zóna neexistovala a oba dva jsme jeden druhému po ní šlapali, jak kdyby se nechumelilo. Znejistila jsem, ale nedala jsem to na sobě znát. Ještě by toho nějak využil a já byla momentálně radši, když se nic mezi námi nedělo. Přeci jen toho bylo hodně, co se za poslední dny událo. A při vzpomínce na všechny ty události se mi velice rychle rozbušilo srdce.
Alastor mi odpověděl na otázku, avšak tak, jak jsem nechtěla. Potřebovala jsem vědět, kde se bude zdržovat, abych se mu nějakou chvíli mohla vyhýbat. Nebo...vlastně já ani nevím, zda to bylo z toho důvodu nebo z důvodu toho, abych ho mohla lépe pak najít. Přesto jsem naklonila hlavu do strany s otazníkami v očích. ,,Opravdovým vlkem? Jak to myslíš?" tohle mě vlastně zajímalo. Co pod tímto pojmem zamýšlí a vidí. ,,Užitečný jsi už dost," řekla jsem s pohledem do jeho očí a pak se odvrátila. Co se to děje!! Co se to zatraceně děje??? musela jsem věřit, že tohle co dělám, má pádné důvody, protože já jsem se v tomhle naprosto ztrácela. Ale věřila jsem sama sobě, že by mě mé činy nezklamaly, když mě do ti'd vlastně držely nad vodou. Určitě je to nějaká strategie, jak si ho omotat kolem prstu. Však vždycky hraju tu hodnou, vlezdoprdelku, kterou každý chce a je děsně cool. Tady hraju....co hraju? Hraju vůbec? Už jsem fakt chtěla pokoj od těchto myšlenek. Chtěla jsem, aby zmizely, odešely a mně se navrátil ten můj klid a řád. Zeptal se mě na otázku, tu stejnou. ,,Já... potřebuji se vrátit zpátky do smečky a trávit tam nějakou chvíli. Upevňovat vztahy, protože... však víš můj příběh. Ač mě ta smečka přijala, stále neznám plně všechny členy. Zafixovala jsem se jen na jednu vlčici, pořádně. Takže já se chci jen stát právoplatnou členkou Borůvkové smečky. A tak nějak najít, kam vlastně patřím," všechno, co jsem říkala, byla pravda. Upevňovat vztahy musím, abych si zařídila postup na vrchol. Hledat, kam patřím taky. Potřebuji vědět všechny moje možnosti, jak se dostat na vrchol a jaký ten vrchol pro mě vlastně je. Je to alfa, je to výš? Je možné se povýšit nad všemi vlky a nebýt alfou? Mít tak nějak pod tlapou všechno? Přesně to jsem potřebovala najít. Moje myšlenky zase nabraly správný směr a já se uleveně a povznešeně usmála. Tenhle stav mi byl více než blízký.
Slyšela jsem řeku. Byly jsme jí velice blízko. Zvesela jsem máchla ocasem, čímž jsem Alastora pohladila. Měla jsem opět náladu běhat, skákat, protože jsem se cítila opět v harmonii se svými myšlenkami. Ne sice úplně, ale alespoň částečně. ,,Už jsme blízko!"

>> Řeka M

Den se nějak podivně vlekl. Prostě jako kdyby šel rychle, ale zároveň pomalu. Nechápala jsem to. Začal nový den. Přišlo mi, že jsem mu nabídla lov den zpátky. Jen jsem tak seděla a dívala se na něho, jak se pomaličku probouzí. Jako kdybych viděla každý jeho sval, jaký pohyby udělal, jak pomalu mrká, jak se mu vlní srst. Všimla jsem si taky, že se kolem nás objevil podivný ranní opar. Poklesla i teplota. Trochu jsem se oklepala. Opravdu nebylo dobré tady sedět a nic nedělat, aby na mě ten chlad postupně lezl.
Alastor promluvil. Jako kdyby mu to trvalo věčnost. Jeho tlama se pohybovala podivně pomalu, jeho oči, jako kdyby se ten lesk v nich mihotal ve zpomaleném filmu. Zavrtěla jsem hlavou a postavila se. Řekl něco o rybách, s čímž jsem souhlasila. ,,To by asi bylo lepší jít k řece, nemyslíš?" řekla jsem a pobídla ho. Nějak jsem netušila co jiného podniknout. Najednou jsem se cítila zmatená ve všem. Co vlastně bylo mezi námi? Bylo to něco, nebo to vše bylo podivně hrané? Prohodila jsem ocasem. Já jsem věděla tak málo o tomto vlčkovi a přesto jsem si připadala, jako bych ho znala celou věčnost. Bylo to zvláštní. ,,Máš něco v plánu? Jít domů, vidět se s někým?" zeptala jsem se, protože mi bylo jasné, že asi spolu dlouho nezůstaneme a naše cesty se rozejdou.

>> Velké houští

Tak, teď za Eloru...
prosím tedy o přidání 2* do magie Vzduchu

500 bodů

350b. na 5* magie Myšlenky
150b. za 75 mušlí

Upadla jsem rychle do tvrdého a dlouhého spánku. Nevnímala jsem zda je noc či ráno, zda na mě svítí slunce nebo jsem ozářena měsíčními paprsky. Já potřebovala spadnout do té příjemné a komfortní temnoty, která na mě čekala s otevřenou náručí.
Víčka byla těžká, mé oči celkem zběsile kmitaly, dokud nenašly ten klid, který hledaly. Mé tělo se přestalo třást, srdce přestalo tak splašeně být. Věděla jsem, že jsem konečně v bezpečí, dál od toho moře, které se nás pokoušelo sežrat. A ač má zkušenost byla kdovíjak strašidelná, vlastně jsem se nebála, ale měla jsem vůči moři velký respekt. A tak nějak jsem vodu teď nějakou dobu ani nechtěla vidět.
Všechny mé myšlenky utichly, smysly přestaly fungovat a plně se poddali temnému království, do kterého jsem vstoupila.
Stála jsem na vrcholu jedné hory a shlížela dolů. Viděla jsem lesy, jezera a i to moře v dáli. Louky plné květin, ale také i zemi plnou té třpytivé věci, která se nacházela u moře. A to všechno bylo moje. Kamkoli jsem dohlédla patřilo mně. Cítila jsem přítomnost všech. Ať už nových příchozích, či těch, kteří byli mí poddaní. Milovali mě a modlili se ke mně. Představovala jsem pro ně ultimátního boha. Tetelila jsem se blahem, jenže když jsem se otočila, viděla jsem za sebou hromadu vlků, kteří byli mrtví a leželi na sobě. To oni vytvářeli tu horu. Viděla jsem tam Bahý, Aranel, Sigyho, Nym, Evelyn, Cash... i Alastora. Zděsila jsem se. Co se jim to stalo? Proč tam leží tak bezvládně, bez života. Doběhla jsem k prvnímu, který byl úplně na vrcholu. Alastor. Drcla jsem do něj svým čumákem a snažila se ho vzbudit. ,,Alastore? Vstávej! Prosím!" (//tohle říká nahlas ze spaní) jenže on neodpovídal na mé prosby. V tom se vedle mě někdo zjevil. Byl to Život. Zamračila jsem se a postavila se do bojového postoje. ,,Co chceš? Jdi pryč!" zavrčela jsem na něho. Život tam však jen stál a ani se neusmíval, jako posledně. ,,Eloro. Proč jsi to udělala?" jeho otázka mě zasáhla do srdce. Netušila jsem, že jsem to udělala já. Proč bych to dělala? Já nechci zabíjet, neumím zabíjet. Jenže pak jsem to viděla. Ta rozpáraná hrdla všech, co tam leželi. Byl tam i Bulu, alfa Borůvky. Ten byl zmasakrovaný snad nejvíc. Podívala jsem se na své tlapky, které byly celé od krve. ,,Tak moc si toužila po moci, až tě to zaslepilo a ublížila jsi všem kolem sebe. Co ublížila, zabilas je, jen abys mohla být na vrcholu. A ti, co přežili, se tě bojí, nebo si jim vymazala paměť!" Nevěřila jsem mu. Co to sakra říkal? Já chtěla být uznávaná, chtěla jsem vládnout všem, ale ne takhle. Ne s násilím. Ano, nemám sice nikomu věřit, dávat si odstup a být já ta, co je před nima, ale...tohle je špatné. Najednou někdo zakašlal. Byla to Bahý. Rychle jsem k ní docupitala a tekly mi slzy. Poprvé v životě jsem brečela. ,,Proč Eloro? A já tě milovala..."

S úděsem jsem se velice rychle probudila. Zvedla jsem se do takového pololehosedu. Srdce mi celkem rychle bušilo, mé tělo se opět klepalo. Nedokázala jsem chvíli vnímat nic než své třesoucí se tělo. Ale pak jsem postupně procitla. Viděla jsem to moře, které se k nám přiblížilo. Cítila jsem tu třpytivou věc, na které jsme leželi. Ano, my, protože pak jsem pohledem spočinula na Alastorovi, který byl živý. Byl to jen sen! řekla jsem si v duchu rychle. Rozhodně budu potřebovat pak někdy čas na promyšlenou toho, co mi v tom snu chtěl Život říct. Každopádně jsem se postavila na nohy a uvědomila si, že je polovina dne. ,,Dobré ráno," řekla jsem a protáhla se. Natáhla jsem přední tlapky před sebe a vyšpulila zadek. Dlouze jsem si zívla a spokojeně mlaskla. Pak se zase normálně stoupla. Doufala jsem, že se Alastor na to mé zbrklé probuzení nebude nějak vyptávat. ,,Nechceš si zajít někam a ulovit něco? Sice s lovením nemám tolik zkušeností, ale určitě se nám to podaří, když jsme na to dva, že?" pousmála jsem se. Potřebovala jsem se hlavně od toho moře stáhnout a dělat něco, co mě zaměstná.

My happiest day of my life. An easy question, it should be an easy question, but not for me. To be honest, I don't think I have one. Yes, I had a few moments, where I was happy - laughing, making fun of someone or with someone, but it is really hard for me to chose one and say: "This is the moment I felt happiness inside my veins and bones." The moment is yet to come. Well, I hope so. But I don't know what should happen to feel this way. It is hard for me to even imagine it, because I don't think I was close to the feeling, even little bit. Am I that emotionless, or is it just hard for me to be truly happy and enjoy the life I have? But.. okay, let me think about it.
When I imagine happiness, it is a moment, when you feel you are able to touch the sky and you also feel like you are on a cloud, laying there, feeling the fresh air and the smile on your face is still there even hours after "the moment of happiness". Your heart is dancing, you feel shivers down your spine, but in a good way. Yep, that's it. Now, I can picture it, but... How this feeling can happen? Should I be with someone who can make me feel this way? Or should I do something so I can make myself feel this way? That's really the question I should think about.
The few moments, where I was happy, was with someone. Like for example Evelyn. She was a very cheerful wolf. It was really fun to be around her. She was jumping around, always smiling and full of positivity. It was kind of contagious. I was really curious and smiling with her, but it wasn't the happiness I described earlier. As you can see, the emotion I felt was mostly curiosity. Or Cash, when we went to the field full of different kind of flowers. I was laughing, I was almost crying because of the joy I felt, but it wasn't the "kind of happy" I am looking for. Also, she was nice and stuff, but we didn't really do anything what could possibly bring me the happiness. And why am I not thinking about my father and sister? Everyone would assume I will pick something, any moment I had with them, but to be true, I don't think I ever felt happy near them. Yes, I was little and my father was everything to me. He created me, he made ME. But from the day I was born, I was just learning about how others what to betray me, how I should have upper hand and be always ahead of them. To be the greatest of them all and don't trust anyone. Does anything like this sounds to you as happiness? I don't think so. But that doesn't mean I don't like them. Oh, don't be wrong. I believe, he truly loved me...and my sister too. I was definitely full of love, but not happiness. And because of that I think it is okay. Also, I was with him until I was three months old, so... There is a little chance I felt the happiness I described.
Is it even possible for me to ever feel this way? I am not even sure if it is making me sad or I just feel nothing. I am really confused about myself lately. Normally I have things under control. My emotions, my plans. Everything. But since I met Alastor, I don't know who I am. It is just temporary thing, that I know, but still. He totally shattered my core to the extend I don't even know about what I am doing. Is it normal?
So first, I need to solve this and after I will be sure, why this is happening to me, why Alastor did what he did, I can focus on finding my kind of happiness. Or maybe I won't. Who knows? Not me.

<< Západ od Gall

Soustředila jsem se na kopaní svých nohou a na přítomnost Alastora. Nic jiného totiž nepřipadalo v úvahu. Ztratila bych pozornost, začala panikařit a byla bych zase ve vodě, topící se a volající o pomoc. Alastor už toho taky musel mít pokrk. Moje mysl byla prázdná, nebo alespoň jsem se o to snažila, jenže kdykoli přišla větší vlna a posunula nás jakoby zpátky, nedokázala jsem nepřemýšlet. Mysl mi v takových případech jela na plné obrátky. Obrátky strachu. Jsme tu uvěznění, na mocném moři. Vždycky tam ale byl okamžik, kdy mi nějakým způsobem svitlo a já opět našla připodobnění moře v mé maličkosti. Já si taky vlky kolem sebe obcovávám do sítě a nepouštím. Uvězním je. A přesně v těchto momentech to se mnou začalo vždy házet. A pak jsem zase nepřemýšlela a soustředila se na kopání.
Rozhodně uběhla dlouhá doba. Mé svaly, zda předtím byly unavené, teď byly totálně v háji. Budu potřebovat dlouhý spánek a něco k jídlu. Rozhodně následující dny budu muset vít velice v klidu. Pomalu a polehoučku. Už se nikam hnát nebudu. Zda budu sama mi snad ani vadit nebude, a to se toho bojím snad více, než třeba vody. Vlastně vody se nebojím, i přes to, že jsem se málem utopila. Mám z ní však respekt. Každopádně ze mě tahle "dobrodružná akcička" vyždímala zbytky jakékoli energie. Proto, když jsme vypluli na břeh a mohli stát, jsme vlastně ani nestáli. Tak moc se mi klepali nohy, že jsem udělala jen pár kroků a jen s sebou hodila na zem. Hlasitě jsem oddechovala, měla zavřené oči. Nebyla jsem schopna vnímat okolí. Byla jsem ráda, že jsem z té proklaté vody pryč a sama v sobě si dala předsevzetí, že pokud to nebude nutné, koupat se v nejbližší době nebudu. Nějakou dobu prostě vodu nechci ani cítit. Ne tuhle štiplavou. Pootevřela jsem oči v momentě, kdy Alastor velice tiše a trhaně vyřkl mé jméno, nebo spíše přezdívku. Dívala jsem se na něho, na jeho zesláblé tělo. Přišlo mi, že se klepe a nebo jsem se klepala já, každopádně jsem sebrala své poslední síly, překulila se a svým čelem spočinula na jeho čele. Dotýkali jsme se jen hlavami, vnímali jeden druhého. Co tenhle klučina se mnou dělá, je v otázkách, který v následujících dnech budu muset vyřešit, protože samotné se mi to moc nezamlouvalo, ale teď jsem nemohla přemýšlet, natož cokoli jiného dělat. Ležela jsem a oddechovala. ,,Odpočiň si," řekla jsem tiše, se zavřenými oči a stále rychle bušícím srdcem. Avšak únava byla tak veliká, že jsem okamžitě spadla do hlubokého spánku, jen co jsem ty slova dořekla.

Chvíli jsem zůstala v poloze, opřená o Alastora. Oddechovala jsem v klidu a snažila se prostě nabrat síly, které jsem cítila, že se mi pomalu vrací. Netušila jsem však stále jak. A ani jsem si moc nedokázala osvětlit ten divný větřík, který mě pročísl před chvílí. Třeba to něco znamená? nedokázala jsem však o tom více přemýšlet.
Alastor se vůbec nehýbal a tak mi to vyhovovalo, jenže to by se nemuselo stát to, co se stalo. Z toho obrovského lesa, či co to bylo, se vyřítilo spousta ptáků zvláštních barev a neskutečně u toho řvali. Musela jsem se od Alastora odtáhnout a zavřít oči. Sklapla jsem i uši, protože to byl fakt mega silný zvuk. Uvažovala jsem i nad tím, zda je to vůbec možné. Zda pták může vydávat ze sebe tak divné zvuky. Každopádně Alastor se vzdálil a mířil to k moři. Vyl vyděšený, já sice též, ale do vody jsem nechtěla. ,,Ne, já nemůžu..." řekla jsem spíše šeptem, ale ti ptáci mě naháněli. Neměli jsme prostě jinou možnost. Ztroskotali jsme tu, nebylo úniku a my stejně dříve nebo později museli zpátky. Polkla jsem, zavřela oči, zhluboka jsem se nadechla a vyběhla jsem za ním. Doběhla jsem ke břehu, kde Alastor opět vytáhl nějaké ty klády. Kývla jsem. Chtěla jsem, aby to bylo velice rychle za námi a tak moc moc doufala, že se mi teď nic nestane. A ani jemu, protože bych ho rozhodně zachránit nemohla, tak jako on mě.
Přesně jak řekl, jsem udělala. Naskočila jsem na kládu a začala kopat. Pořád jsem však neměla tak moc síly. Snažila jsem se však udržet tempo a být po Alastorově boku. Ať už to skončí, a't už to skončí. Opět jsem byla celým tělem ponořena do vody. Moje vnitřnosti se stáhly, srdce mi bilo neuvěřitelně rychle. Panický strach mě málem přemohl, ale oči mi spočinuli na Alastorovi a já věděla, že musím máknout. Tady není čas se poddat strachu. Musíme se dostat na břeh, na pevninu.

>> Mušličková pláž

<< Mušličková pláž

Nevnímala jsem kde jsem, co dělám. Nepřemýšlela jsem. Moje mysl prostě byla prázdná a jen křičela "pomoc, pomoc". Nedokázala jsem se ani dívat kolem sebe. Vnímala jsem jen, že kopu, že se vždy na okamžik ponořím a pak zase vynořím. Ve zmatku jsem nedokázala přemýšlet ani nad tím, jak se déle udržet nad vodou, že bych třeba měla nějak systematicky kopat a třeba bych plavala. Ne. Já nedokázala prostě přemýšlet. Postupně jsem však chabla. Neměla jsem už sílu, Alastora úplně vypustila z hlavy. Moje kopání polevovalo, vynořování už nebylo tak pravidelné. Měla jsem s tím velký problém, ale ve chvíli, kdy jsem už cítila, že jsem se vynořila naposledy mě něco chytilo. A to bylo poslední, co jsem vnímala. Celé tělo mi vypovědělo službu.
Cítila jsem šimrání, slabší nárazy, díky kterým jsem postupně mohla procitnou a cítit, jak celé mé tělo je naplněno tou divnou mořskou vodou. Začala jsem kašlat. Musela jsem se překulit a vykašlat všechnu vodu ze sebe. Bolelo to. Tekla mi i z nosu a přišlo mi, že se mi tím trhají i plíce. Pořád jsem kašlala, až jsem neměla co ze sebe vykašlat. Položila jsem hlavu na cokoli, co bylo pode mnou a oddechovala. Měla jsem zavřené oči a postupně přicházela k sobě. Uvědomovala jsem si, co se stalo, cítila své ochablé svaly a pak si vzpomněla, že jsem byla asi zachráněna. A v tom mi svitl v mysli Alastor. Rychle jsem otevřela oči a prudce se zvedla, nebo spíše se překulila na stranu a zvedla hlavu, jenže jak to byl prudký pohyb, zamotala se mi hlava a já měla co dělat se udržet na místě. Viděla jsem ho, jak se mi mihotá jeho obraz. ,,Ala....alas," nebyla jsem schopna říct jeho jméno, pletl se mi jazyk. Sklonila jsem hlavu, zavřela oči a soustředila se na dýchání. Věřila jsem, že tohle mě uklidní a přivede zpátky k normálu. Vnímala jsem tu třpytivou věc mezi tlapkami, cítila jsem i, jak na tom sedím. Netušila jsem, jestli jsme na té druhé straně, kam jsme plavali, a nebo to nějak zvládl a vrátili jsme se zpátky, protože...to bych brala víc. Představa, že budeme muset se nějak dostat na druhou stranu se mi vůbec nelíbila.
Tím strachem jsem se tak roztřásla. Má myšlenka byla v tu chvíli taková, že bych byla tak moc ráda, kdyby se zvedl vítr, povznesl nás a odnesl na druhou stranu. A v tom jsem to ucítila. Ten mírný závan větru, který mi pročísl srst. Jako kdyby mě pohladil a chtěl říct, že mě vlastně ukliňuje, že to zvládnu. Netušila jsem však v tu chvíli, že jsem to byla já, kdo způsobil ten vítr. Netušila jsem, že má vlastní magie ke mně promlouvá a utěšuje mě. Říká, že jsem vlastně silná. Jedinou změnu, kteoru jsem vnímala byla ta, že mé svaly, jako kdyby se zázrakem přestaly klepat a pomaličku nabíraly na síle. Ovšem nechtěla jsem to přehánět. Vstát a utíkat? K čemu by mi to bylo.
Jakmile jsem odtušila, že bude v pořádku zvednout hlavu, učnila jsem tak. Podívala jsem se na Alastora, který byl vedle mě a prostě nic neřešila a vlastně spadla na něho stylem tak, že jsem si položila hlavu na jeho zátalek, zavřela oči a v klidu oddechovala. ,,Děkuji ti."

Čekala jsem na něho, až mě dojde. Mezitím jsem přešla ke břehu blíže a nechala si smáčet tlapky. Celkem to studilo, ale co bylo zvláštní, byl ten podivný vzduch, který mě štípal do čumáku. Nahnula jsem se nad tu vodu a vyplázla jazyk v domění, že se napiju vody, jenže jsem s úlekem vysloveně odskočila hned v momentě, co jsem jazyk ponořila do moře. Začala jsem prskat, plivat, zavřela silně svá víčka a celé mé tělo pokryla husí kůže. ,,Fuj, fuj, fuj, fuj!" říkala jsem mezitím, co jsem prskala všude kolem. Oklepala jsem se a podívala se se zamračením na tu vodu. Ta mě teda pěkně vypekla. Hraje si na něco, co není a v tom, jako kdyby mě někdo udeřil. Přesně... přesně jako moře, já jsem taky taková. Navenek vypadá jako normální voda, který se každý může napít, ale v momentě, kdy se k ní někdo přiblíží a ochutná její podstatu, zděsí se. Nevěděla jsem, co s tímhle porovnáním dělat a proč mě takhle najednou napadlo. Ale něco na tom pravdy bylo. Děsilo mě to? Možná.
Každopádně mi pověděl o tom, že ví, kde je Borůvková smečka, že tam má bratra, Sigyho. Své překvapení jsem nedokázala potlačit. Mé oči se údivem zvětšily, načež jsem se zeširoka usmála. ,,Páni, ty máš velkou rodinu. I když, se Sigym si nejste vůbec podobný. Ty máš mnohem.... hezčí kožíšek," řekla jsem stydlivě a uhnula pohledem. Sigy měl kožíšek vlastně podobný této třpytivé věci, co byla pod našemi tlapkami. I když trochu více hnědý. Ale já radši tmavý kožíšek, přesně jaký měl Alastor, ten byl úplně dokonalý. Ale můj je samozřejmě lepší, to bez debat, řekla jsem si sama pro sebe ještě v duchu.
ovšem pak položil ještě zajímavější otázku a to tu, jak se tam vlastně dostaneme. Když jsem se tak dívala na ty vlky, co se už dostatečně vzdálili, snažila jsem se soustředit, co vlastně dělají. Jenže než jsem stačila jakkoli odpovědět, Alastor byl rychlejší a všiml si pohozeného dřeva nedaleko od nás. Dřevo mělo plochý tvar, na kterém se dalo stát, či ležet. Všechno to vypadalo střašně vzrušující, ale přeci jen jsem se bála. Neuměla jsem plavat a moře mi přišlo nekonečné. No, nedala jsem to na sobě znát. Ostatně i Alastor vypadal, že to prostě nějak zmákneme, protože chci já. Rozhodně mi nepřišlo, že toto rozhodnutí s ním sdílím. Spíše se stal momentálně mým otrokem na plnění přání a já si to užívala.
Začal tahat dřevo, na které pak vyskočil a lehnul si. Došla jsem k němu za ním, aby náhodou neuplaval. Byl to divný pocit. Moře prostě bylo jinačí, než normální voda nejen chutí, ale i pocitem, který mě obklopoval, když jsem se ponořila do vody. Velice rychle jsem se propadala a měla co dělat, abych ho zastihla ještě takhle blízko. Začínal mi totiž ujíždět, aniž by asi sám chtěl. S vysokým úsilím jsem se opřela zadními nohy o dno a přední vystrčila z vody ven a dala na tu dřevěný. Snažila se odrazit, ale pod vodou to moc nešlo, každopádně se mi přeci jen nějak podařilo udržet rovnováhu a sílu v tlapkách. Vylezla jsem na to dřevo, které se ale nebezpečně začalo kymácet, jakmile jsem na to vylezla. Sama jsem si okamžitě lehla a doufala, že tohle prostě nějak přežijeme.
Jakmile se houpání uklidnilo, Alastor mě vybídl, že teda jedeme. A já si najednou nebyla až tak jistá. Musela jsem spolknout ten knedlík, který se mi začal vytvářet v krku. A že byl velký. Ponořila jsem tlapku do vody na druhé straně, přesně jak Alastor a začala máchat v tempu. Šlo nám to, až podezřele hladce, což nevěstilo nic dobrého. Já sama byla ztělesněním špatných věcí, ač jsem se v očích ostatních zdála býti dokonalá. Moc dobře jsem tušila, že nás čeká nějaká špatná věc a nelíbilo se mi to. A pravděpodobně jsem to ve své mysli zakřikla, protože jsem se ztratila v myšlenkách, nedokázala se v jeden moment soustředit a nebezpečně jsem se nahnula nastlanou. Ač jsem maličká a slabá, přeci jen stačil nepatrný pohyb a dřevo se začalo kymácet. Zděšeně jsem se podívala na Alastora v momentě, kdy se dřevo nahnulo na mou stranu tak prudce, že bylo jasné, že padám do vody. ,,Alast-" a koupala jsem se ve vodě. Zběsile jsem máchala tlapkami a snažila se udržet nad vodou. Nevím, jak se mi to podařilo, ale ocitla jsem se najednou o pár metrů dál. Měla jsem silně zavřené oči, jelikož se mi do nich dostala voda a neskutečně štípala. Moje srdce bilo jako o závod, hučelo mi v uších. Nic než šplouchání mých tlapek jsem neslyšela. ..Ala----re! Pom---oc," nořila jsem se do vody a vynořovala. Polykala jsem tu divnou vodu a nozdry zase se snažila jí vyhodit ven. Plíce se mi naplňovaly vodou, všechny moje orgány se naplňovaly vodou, těžkly. Cítila jsem to, ale stále jsem kopala a máchala tlapkami, dokud jsem měla sílu, jenže té moc nebylo.

>> Západ od Galli (//manipulace Alastorem povolena)

<< Náhorní plošina

Abych pravdu řekla, tolik jsem Nym neznala. Jen jsem věděla od ní pár informací, které spíše zahrnovali život tady na Galli. Matně si vzpomínám, zda mi vůbec něco říkala o sourozencích. Jediné co vím, že ona utekla a dostala se sem na Gall, došlo mi. Zbytek už je jen v matné vzpomínce, tudíž mě překvapilo, že je to jeho starší sestra. I když, je možné, že někdo si Nym vzal k sobě, vychoval ji a pak se narodili oni a žili v domění, že je to jejich sestra. Což by asi dávalo smysl celkem. Nebo je to jeho skutečná sestra a já tu jen moc přemýšlím, ale ptát jsem se nehodlala. Jen jsem přikývla. Ovšem mě zaujal popis jeho očí. ,,Děsivé oči? Já si říkala, že nebude tak hodný, jak ho Nym popisovala," vzpomněla jsem si, jak říkala, že vlastně to byl on, kdo jí zachránil a viděla ho tím pádem v růžových brýlích. Stoprocentně o něm smýšlela špatně a Alastor vše viděl čistě a jasně.
Popsal mi, kde se jeho smečka nachází. Oh, takže to je tam nahoře u té velké hory, asi. To nebude tak daleko od Borůvky, moc jsem nechápala, proč mě ta myšlenka napadla. Musela jsem se fakt začít krotit, protože tohle prostě jsem nebyla já, abych přemýšlela nad blbostmi a nechala se unášet emocemi. Emoce jsou prostě zlo, protože díky nim může být vlk zaslepen a tím dostane tu kudlu do zad. Čím blíže ty smečky jsou, tím je větší možnost, že si je všechny podmaním, pousmála jsem se a prostě šla vedle něho mlčky dál. Ale to by Alastor nesměl pokračovat o mé rodině. Bylo evidentní, že si to v hlavě vyčítal, že se vůbec nějak o svém otci zmínil. Jo, sice jsem o rodině nechtěla mluvit, protože čím víc vlk o mě ví, tím hůře, ale všimla jsem si, že kolikrát tohle téma akorát ty vlky kolem mě nakloní, takže jsem se jen smutně pousmála a podívala se na své tlapky. ,,Nemyslím si. Víš, ona... napadla nás smečka a já jsem měla to štěstí, že jsem utekla. Alespoň to je poslední, na co si vzpomínám. Nevím, co se s nimi stalo, ale..." udělala jsem pauzu, kdy jsem zvedla hlavu a zhluboka se nadechla. Trochu toho dramatična s tímto tématem bylo potřeba. Zraněná vlčice, která přijala svou pochmurnou minulost a žije nový život. ,,Je to přeci jen už minulost. Poznala jsem tu spoustu zajímavých vlků. A žiju v Borůvce. Je to poblíž propadliny a z druhé strany je blízko ta velká řeka, jestli tušíš," odpověděla jsem mu na jeho druhou otázku. Nevěděla jsem, zda ví, o jakém místě mluvím, ale to bylo asi tak vše, co jsem zvládla popsat.
Atmosféra kolem nás, která vznikla, byla strašně zmatečná. Oba dva jsme se ocitli v situaci, kdy jsme absolutně nerozuměli tomu, co děláme, ale nějak se nesli momentem. Bylo to hrozně zvláštní, protože nic takového se mi nikdy nestalo. Vždy jsem měla vše pod kontrolou a mým hlavním cílem bylo odhadnout, jak vlk chce, abych se chovala a podle toho si ho tak omotala kolem tlapek, jenže ač mi tak nějak bylo jasné, co na Alastora funguje a jak bych se měla chovat... vůbec jsem netušila, co bude jeho další krok v tomto ohledu. Co říkal, vše co dělal, tak naivně jsem si myslela, že ho mám přečteného, ale on mě překvapoval každou chvíli. On představoval pro mě novou výzvu. Výzvu, která byla rozhodně příjemná a se kterou se nebudu vůbec nudit. Přeci jen to bylo jistým způsobem taky dobrodružství a poznávala jsem tím i sama sebe. Jak budu reagovat, co budu dělat, když se mi naskytne tato situace znova. Bude to stejný? Budu reagovat stejně a nebo je Alastor nějaká výjimka? Bylo těžké v téhle chvíli přemýšlet, protože jsem nedokázala být vedle něho v klidu.
Vůbec jsem se nesoustředila, kam jsme šli a kde jsme byli. Všechno tak nějak kolem mě splynulo do jedné skvrny a byla jsem jen já a on. jenže v tom se Alastor zarazil a jako kdybych procitla. Zamrkala jsem několikrát a podívala se kolem sebe. Jemně jsem otevřela tlamu v úžasu. Možná to bylo i tím, že zapadalo Slunce, či se to opravdu vše třpytilo. Tráva končila a nahradilo jí něco, co jsem ještě v životě neviděla. Tohle rozhodně hlína nemohla být. Bála jsem se však na to stoupnout, protože jsem absolutně netušila, co čekat. V tom se na mě Alastor podíval a vkročil na tu divnou věc, do které se jistým způsobem nořil, ale stál pevně na místě. Nejistě jsem se podívala jak na něho, tak i na tu věc. Udělala jsem krok. Ten pocit byl strašně zvláštní. Dostávalo se mi to mezi tlapky a divně to šimralo. Bylo to....příjemné, jistým způsobem. Ale pak jsem se svým zrakem zaměřila na tu neskutečně obrovskou masu vody. Tohle místo mě uchvátilo, ale děsilo zároveň. Tolik vody jsem ještě neviděla. Moje srdce vynechávalo údery, jak muselo vstřebávat několik pocitů najednou. Jenže v tom se mi do zorného pole dostal Alastor. Nevím, co přesně říkal. Moje uši na ten okamžik prostě vypověděli službu, protože se chtěli soustředit na to všechno, co se odehrávalo kolem, jenže to nešlo. On stál přede mnou. Kožíšek se mu v tom západu Slunce leskl, jako kdyby sám byl drahokamem tohohle místa. Svítivé odznaky jen dodávaly na magičnosti a já chtěla...brečet? Zvlhly mi oči. Nechápala jsem proč, ale všechno bylo tak nějak... krásné, dokonalé. Stále jsem netušila, jak tento pocit pojmenovat, co přesně vyvolával. Uvědomila jsem si, jak zadržuji dech, když v tom mi přiložil čumák na ten můj. Opět jsem vykulila oči, protože jak jsem vytěsnila jeho slova, nebyla jsem na nic takového upozorněna. Přišlo mi to intimní. Něco, co se nechává pouze pro ty, se kterými si jsi blízká. Nikdy jsem na svůj čumák takhle nekoukala, nic si o něm nemyslela, ale jak se dotkl s tím svým toho mého, polilo mě neskutečné horko, ač naše čumáčky byly studené. Rychle se odtáhl. Já jen zamrkala a zůstala nějak nehybně na místě. A vydechla. Celou dobu, jak jsem zadržovala dech, moje tělo bylo zkoprnělé, ale teď se uvolnilo a roztřáslo se. Musela jsem se hodit do pohody. Tenhle vlk se mnou dělal divy a já nevím, zda se mi to líbilo nebo ne.
Nastalo mezi námi ticho. Já totiž netušila, jak přesně reagovat, co dělat, naštěstí ho však prolomil. Díval se směrem na tu vodu. Uvědomila jsem si, že možná tohle je to "moře", o kterém mluvil. Zmínil nějaké vlky. Musela jsem udělat pár kroků dopředu, abych viděla lépe. A... měl pravdu. Na něčem plavali a hnali se někam do dáli, kde byla další země? Nevím, co to mohlo být, ale třeba tam je něco skvělého. Musela jsem to vidět taky. S nadšením jsem se otočila na Alastora. ,,Pojďme to zkusit taky, Alastore. Třeba poznáme něco naprosto nového a skvělého," řekla jsem s jiskrou v očích, zvesela rozhoupala ocasem a rozeběhla se k moři. Začala jsem se smát. Ta třpytivá věc neskutečně šimrala, ale taky to bylo tímhle vším, co se dělo. Potřebovala jsem se smát. Zavřela jsem oči, když jsem dorazila k moři, které omývalo tu třpytivou věc. Nadechla jsem se zhluboka a nasála tu divnou vůni. Trochu mě štípala, ale zároveň uklidňovala. Otočila jsem se na Alastora, který byl ještě stále za mnou. Na tváři mi hrál široký úsměv. ,,Pospěš, Alastore. Zblízka je to větší nádhera."

<< Tenebrae

Začal mluvit o nějaké Ragarské smečce. Počkat, neříkala něco takového Nym? Svitlo mi v očích a já zvesela poposkočila. ,,Odtamtud je Nym! A říkala mi, že váš alfa má prý křídla," byla jsem na sebe pyšná, když jsem mohla vlkům ukázat, že jsem znalá skoro stejně tak jako místní. A vlastně já místní byla. Sice jsem se tu nenarodila, ale mám tu nejčerstvější vzpomínky a žiju tu mnohem déle, než jsem žila tam u nás doma. ,,A Mechová smečka je tady někde dole?" zeptala jsem se, abych měla přehled o tom, kde se co nachází. Nym mi říkala o nějaké smečce na jihu, ale moc jsem netušila, co je jih. A hory, které jsem jediný pořádně viděla byli vlastně tam dál, směrem nahoru.
Každopádně jsem si říkala, že když už mi takhle povyprávěl o tom, jak s rodinou odešli jinam, že bych mu řekla, že nejsem odsud. ,,Já se narodila mimo Gallireu. Popravdě si toho moc nepamatuji. Většinu života jsem prožila tady, ale měla jsem tam tátu a sestru," řekla jsem s nemizejícím úsměvem na tváři. Určitě se mu to mohlo projektovat jako úsměv, který skrývá spoustu negativního za sebou. Což by byl i můj záměr. Vypadal jako vlk, co by mohl na takový věci naletět a tak by ho to mohlo ke mně více připoutat, mít o mě zájem. A vlastně se ukázalo, že jsem se ani nemusela tolik snažit. Ten vlk mi už jistým způsobem padal k tlapkám. Ty jo, nebylo tohle něco, co říkala Evelyn? vzpomněla jsem si na tu vlčici. Každopádně jsem se stydlivě otočila, když vlastně řekl, že by mě zachránil. Původně to nebylo nijak mířeno na něj a jen konstantování. ,,Uhm, ty umíš plavat? Já totiž vůbec. Nikdy jsem to nezkoušela a nevím, zda bych svojí nemotorností i tebe nějak... nezranila," řekla jsem. Vlastně ani netuším, čeho všeho je vlček schopný. Křičí z něho magie, ale má jen jednu? Je i silný? Jak moc je silný? Tak, že by unesl i mě ve vodě? Je to možné?
Dívala jsem se na něho nějakou cvhiličku mlčky, což jsem sama nějak neplánovala. Nechtěla jsem zírat, ale musela jsem si přiznat, že něco na něm bylo. Něco mě přitahovalo k těm jeho zelenkavým očím. Jenže v tu chvíli, když se mi díval do očí a já do jeho, promluvil. Co však řekl, jsem absolutně nečekala. Samým šokem jsem zastavila a dívala se překvapeně na něho. Moje srdce se rozbušilo divným tempem. Takhle mi ještě nebušilo. A celé mé tělo polil hrozně zvláštní pocit. Ani ho nedokážu popsat protože doposud jsem nic takového necítila a netuším, zda je to pozitivní či negativní věc. Musela jsem tam stát nějakou chvíli. Rychle jsem zatřepala hlavou a několikrát zamrkala. Doběhla jsem k němu, protože přeci jen on šel kousek dál a asi sám nečekal, že zastavím. Jak mám reagovat? Co mám říct? Však normálně vím, co dělat, ale tohle mě rozhodilo... co, co mám dělat? Já nevím...možná....sakra, moje myšlenky byly totálně rozházené. Nedokázala jsem přijít na žádnou adekvátní věc. Došla jsem k němu, měla sklopený pohled. Tak neskutečně jsem se styděla a tak moc mi bilo srdce. Co se dělo? Nevím..Já si mám omotávat vlky kolem svých tlapek! Přeci já mám být ta, co je navrcholu, tak proč se teď cítím, že absolutně neví, co mám dělat? Protože to tak bylo. Musela jsem zhluboka dýchat. Tak moc mi bilo srdce a nějak nechtělo přestávat. A hlavně musela jsem něco říct. Tohle se nenechává jen tak, to bylo jasný. ,,Alastore, já..." řekla jsem šeptem se svým zvučným hláskem, když jsem byla u něho a tak nějak jsem prostě poslechla své tělo a nevnímala, co říká mysl. Věřila jsem, že i mé tělo má k tomu nějaké důvody, které mi později budou osvětleny. Jak jsem vedle něho stála, maličká oproti němu, zranitelná a nevinná, opřela jsem se hlavou o jeho hruď. Vyloženě jsem mu dala čelo na jeho vypjatou hruď. ,,Já možná taky...?" řekla jsem opět šeptem v otázce. Dělám dobře? Doufám, že dělám dobře! Tohle rozhodně musí být dobré rozhodnutí, které povede jen k dobrým věcem, pro mě dobrým věcem, že ano? Nechápala jsem, co ten vlček se mnou dělá a jak. Však ještě před chvílí jsem byla nad věcí a měla jsem vše pod kontrolou, jenže mě pak takhle odzbrojí? To ne!
Stáhla jsem se, podívala se do jeho očí a stydlivě se podívala někam jinam. Razila jsem si cestu dál. Teď on mě musel dohánět. Co to dělám? Proč to dělám? Nemohu teď myslet, nejde to! Snad na to přijdu později? opět jsem zatřepala hlavou. Tak jak jsem byla maličká, jsem se cítila býti ještě menší. Všechno mě pálilo a to ne od sluníčka. Zvolal, abychom šli, což už jsem taky udělala a naivně si myslela, že to vše nějak přešlo a že to byl závan nějakého momentu? Ale nebyl. Alastor se mě opět na něco zeptal. Na nějaké čumáčkování, ale já naklonila hlavu na stranu a v mých očích vyloženě zářil otazník. ,,Čumáčkovala? To je....to se dělá jak?" já však ale měla tušení. Přeci jsem nebyla tak blbá. Ač jsem se v téhle oblasti nepohybovala, nevěděla jsem všechny termíny a tak, bylo mi nějak jasné, co však myslí, ale chtěla jsem vědět, jak zareaguje. Udělá nějaký krok? Nebo se stydlivě oddálí a nic nebude? Nevěděla jsem, co od něho čekat a chtěla se nechat překvapit, každopádně jsem na sobě tyto myšlenky nedala znát a nevinně na něho zamrkala.

>> Mušličková pláž