Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Močály

Stoupala jsem na sever. Odhodlaná zjistit, co se stalo. Tahle záhada mě nezajímala, protože bych měla nějaké emoce ohledně sousední smečky. Rozhodně ne. Spíš jsem chtěla před zimu zjistit, zda máme očekávat vyhladovělé tuláky, kteří se mohou spojit a podnikat útoky na naše stáda nebo ne. Byl to čistě pragmatický důvod. Žádné emoce nebo zájem.
Sledovala jsem stopu vlků z močálů na sever, ale díky sněhu mi brzo zmizely z nosu a já musela přemýšlet kam dál. Jenomže tady u řeky jsem měla štěstí. Pachy několika vlků se spojily a mířily přímo do lesíka, který byl kousek od řeky. "Bingo," vítězoslavně jsem si zabrblala pro sebe. Čekala jsem, že v lese najdu partu podvyživených blbečků, takže jsem se na to rozhodla i připravit. Hlavně nesmím nic nechávat náhodě. Když bude potřeba ta se zdejchnu... Srabe... Lepší nabrat sílu, sebrat smečku a pak se sem vrátit a roztrhat je na kusy ne?... Pravda. Pomalým krokem jsem následovala pachy, které mířily do lesa. Netušila jsem, co tam na mě čeká.

//Mechový lesík

//Sarumen přes Tanebrae

Dojít do močálů. Měla jsem plán najít, kam se poděli členové místní smečky. No prvně jsem, ale musela dojít do močálů. Nebylo to nic jednoduchého. Momentálně sněžilo a silně foukal vítr. Musela jsem si dávat pozor, abych náhodou nezapadla do řeky, která mi byla linií pochodu. Nehodlala jsem se ovšem vzdát.
Pomalu jsem doleza až do močálů. Byl to pomalý pochod, který rozhodně nebyl nijak příjemný, ale co se dalo dělat. Kožich mě svědil víc než studil, ale ani to jsem nemohla nijak ovlivnit. Jakmile jsem se dostala k močálu, začala jsem ho obcházet po hranici. Sice by bylo rychlejší proběhnout skrz, ale já se obávala, že se někde zaseknu. Nebo hůř, že někam zapadnu a už nevylezu. Zvolila jsem proto tu delší variantu, v naději, že třeba zachytím nějaké pachy.
Necítila jsem nikoho, kdo by mi připomínal pach bývalé smečky, která tu sídlila. Bylo už moc pozdě na to, abych měla šanci někoho z nich cítit. Musela jsem tedy zkusit něco jiného. Všechny pachy, které tu byly, mířily na sever. Takže jsem se rozhodla je následovat. Možná byla moje představa lichá, ale na druhou stranu tu byla spousta vlčat a k našim hranicím se žádné nepřitoulalo, takže musela někam jít. Musím zjistit, co se tu stalo.

// řeka Kierb

Vlčice prohlásila něco o tom, že je žádná Alfa nenavštívila. No to asi těžko. Sama jsem se tu už jendou zastavila, ale to už bylo taky x let. A pochybovala jsem, že by se tu alespoň jednou neotočil Arcanus. On byl na tyhle výlety přímo stavěný. Rád si zjištoval informace z okolí. "Budu ráda, když je předáš a pro případné dotazy ať se zastaví u nás v Asgaaru," řekla jsem jí ještě. Její informace o tom, že blechy jsou všude mě nepřesvědčila. "Pff," odfrkla jsem si. Snaží se to házet na všechny okolo a přitom jsou to oni sami, kdo má uablešený kožich. Podívala jsem se na vlčici, která nevypadala úplně zanedbaně, ani nesmrděla, ale rozhodně jsem jí její výmluvu ohledně blech nežrala.
Bylo načase jít. Neměla jsem tu už, co dělat. Alfa evidentně nedorazí a Bety tu pravděpodobně neměli, protože to by se onich vlčice zmínila. "Náhodou nevíš, kam odeěli vlci z Močálů, že?" zeptala jsem se spíše řečnicky. Bylo mi jasné, že vlčice taky neví. Problém byl v tom, že jsem to potřebovala zjistit. "Sbohem tedy," řekla jsem ještě vlčici. Koule vedle mého těla zmizela. A s ní všechno teplo a světlo, které poskytovala. Pomalým krokem jsem vyrazila pryč.

//Maharské močály přes Tanebrae

//To zvládnem i bez asistence neboj a řeš blechy

Hlasuji následovně

1. mapa číslo 6
2. mapa číslo 1
3. mapa číslo 8

Podívala jsem se na vlka. "Jsem důležitější než si myslíš," zavrčela jsem jeho směrem a všimla si vlčete, které se k němu přiblížilo a začalo něco říkat dost vyčítavým hláskem. Pak jsem pohlédla na vlčici, která se představila jako gamma místní smečky. Aspoň něco. Pak vlčice začala instruovat vlka, aby zmizel. Moje ohnivá koulička trochu zablikala, ale pořád mi levitovala kousek od těla, aby osvítila všechny přítomné a zároveň dodávala teplo... Převážně tedy mě. Vítězoslavně jsem pohlédla na vlka, kterého vlčice rychle odklidila někam jinam. "Sbohem," řekla jsem mu a taktně počkala až s vlčetem odejdou. Nechtěla jsem se s nimi vybavovat, takže jsem si počkala až vlka a vlče zmizí někde v mlze a budeme s vlčicí osamotě. Nehodlala jsem odpovídat dokud tady budou stát oni.
Naštěstí se vlk po chvilce spakoval a i s vlčetem se od nás vzdálily. "Jmenuji se Elisa a jsem Alfou Asgaarské smečky, která se nachází na sever odváz mezi řekou Midiam a Mahtae. Rozhodla jsem se podniknout cestu do okolních smeček než začne zima, abych zjistila jak se komu daří a předala zprávy," řekla jsem silným hlasem, který nedovoloval vlčici, aby mě přerušila. Ale předpokládala jsem, že je dostatečně zdvořilá na to, aby mě nechala mluvit. Ne jako ten vlk. "Nesu vaší Alfě zprávu. Nevím zda to tušíte, ale Maharská smečka zanikla. Takže louka nad vámi je prázdným lovičtěm jen pro vaši Alfu a vás. Byla bych proto ráda, kdyby vaše Alfa využívala pro zimní lovy tu to louku a náhorní plošinu nechala naší smečce. Zabráníme tak možným střetům nebo vyzabíjení jednoho stáda," dodala jsem s klidem. Byla to férová nabídka. My se přes zimu postaráme o stáda na plošině a oni na louce. Nikdo nebude nikomu lést do zelí a obě smečky budou mít dostatek potravy.
Najednou jsem pocítila podivné škrábání na kožichu. Bylo mi jasné o co se jedná. "Máte tu blechy?" zeptala jsem se znechuceně. Super tak teď se domů vracet nebudu. Odolala jsem pokušení podrbat se a sledovala jsem vlčici, čekajíc na její odpověď.

Sledovala jsem vlka před sebou. Už mě začínal štvát. Ten je hrozně otravnej. Naklonila jsem hlavu na stranu a v tichosti poslouchala, co má na tom svém srdéčku. Když řekl, že je omega začala jsem se hlasitě smát."Chichichi." To jim tady hranice hlídá omega? Dělají si srandu? Nic jsem ovšem neříkala, nechala jsem vlka, aby si dopovídal svoje. Nechtěla jsem mu zasahovat do monologu, ale jakmile řekl že je omega začala jsem vydávat zvuky jako "hmm" a u toho pokyvovala hlavou s pohrdavým úsměvem. Omega! Ochránce a omega! Přišlo mi to děsně vtipný. Sice vlk vypadal dobře živeně, ale je možné že nabral během léta. Podzim taky nebyl krutý a zima nastoupila pozdě. Poslední vlkova věta mě ovšem navnadila. Začal mluvit o tom, že bych ho mohla zkusit vyprovodit násilím.
Pomalu jsem se zvedla na všechny čtyři. V očích se mi nebezpečně zalesklo. "Nic jiného jsem ani nechtěla," prohodila jsem s úšklebkem. Srst na krku se mi naježila a hlava mi sjela do výše ramen. Byla jsem připravená zaútočit a vlka rozcupovat na kousky. Z hrdla se mi vydralo nebezpečné zavrčení. Jeho jedinným štěstím byl příchod vlčice. Má štěstí... Neútočila bych protože mě urazil, jeho slova se mě nedotkla. Za můj dlouhý život mě nazvali vším možným a k mému srdci jeho slova nedoléhala, pokud jsem nějaké vůbec měla. Spíš jsem se chtěla rvát z prostého adrenalinu."Máš štěstí," zasyčela jsem.
Narovnala jsem hlavu a srst se mi pomalu vracela zpátky k tělu. Vlčice k nám pomalu došla a postavila se po boku vlka. Vypadala celkem obstojně, ale taky mohla být omegou, která se jenom přes léto vyžrala. "Zdravím," řekla jsem klidným hlasem a opět se posadila na zem. "Hledám někoho, kdo by byl schopný předat mé informace Alfě. Čekám až sem dorazí nějaká Beta nebo nejhůř Gamma, se kteou se budu moct kultivovaně pobavit," sdělila jsem vlčici, která byla celkem milá.

Vlk vypadal celkem oprskle a namyšleně, ale nehodlala jsem mu brát jeho iluze mládí. Rozhodně neměl dostatek umu, aby se mnou mohl komunikovat v hádankách, náznacích a na úrovni. O tom svědčil jeho nedostatek taktu při začátku tohoto setkání. Jelikož ovšem nepřestával tlamou mlátit, rozhodla jsem se mu to vrátit. "Hele, nejsi dostatečně vychovaný, abys ses zvládl bavit na úrovni. Což jsi dokázal tím, že nemáš ani dost slušnosti pozdravit. Dále mě tvoje nevycválané chování a buranské způsoby utvrzují v tom, že ani nebudeš schopný mluvit o náročnějších tématech, neboť je tvoje hlava není schopná pobrat," vpálila jsem mu do obličeje, který přešel ze znudění na zájem, ale já očekávala že velmi brzo přejde zase k uraženosti, naštvání nebo nezájmu. Byl prostě moc janek na to, aby dokázal ovládat svoje pocity. Odhaduju ho na tvrdohlavého floutka. Něco jako Etney jenom méně arogantní a možná trochu chytřejší, ale uvidíme.
Sledovala jsem vlka před sebou. "Hele nesu informace pro někoho, kdo je sdělí Alfě," povzdechla jsem si rezignovaně. "Takže hledám buď někoho kdo je Alfě hodně blízký nebo kdo je Alfa. Ty podle toho, že jsi přitáhnul nějakou plesnivou rybu z řeky nejsi ani jedno. Odhadovala bych tě na Deltu nebo Gammu... Pokud jsi Gamma dejme tomu, že ti to řeknu, abys to Alfě předal. Ale pokud nejsi, tak raději odejdi jo?" prohodila jsem a pak se podívala vlkovi zhluboka do očí. "Jsi delta nebo ne?" zeptala jsem se ho s pohledem upřeným do jeho kukadel, jako bych mu do nich chtěla udělat pohledem díru. Moje magie měla své výhody a já se jich neobávala využívat.//Škrtám, protože to Duncan nezaznamenala, takže se nevyjádřila správně a já nehodlám plýtvat u Elisy energií na něco, co se pak nezahraje :)

Mlha byla děsná. Oheň mě ovšem naplňoval teplem a útulností. Vlk vypadal, že mu umrzne zadek, pokud bude ještě chvíli sedět na zemi. Přišlo mi že se nepříjemně ošíval. Nevýhoda těch na jihu... V zimě ho to nezahřeje a na léto je moc tmavej. Někdy jsem byla ráda za své nevýrazné zbarvení a huňatou srst. Nabízela příjemné teplo v zimě a netak ošklivé přehřátí v létě. Arc to měl vždycky horší než já. V létě se smaží ve vlastní šťávě.
Vlk promluvil. Jeho obličej byl nezaujatý. Většinu svalů měl uvolněnou a staženou spíš do sebe než ven. Tiše jsem na vlka zavrčela. Floutek. "Nepřišla jsem za tebou, ale za někým kompetentním," odvětila jsem mu ostře, ale slušně. Jeho snaha působit jako vlk, kterému je všechno ukradené, mě absolutně nezajímala. Jeho podstata byla stejná, jako podstata spousty vlků. Myslel si, že je lepší, chytřejší a lstivější, než všichni ostatní. Neoriginální a směšná představa. Sama jsem taková dřív byla, ale narozdíl od něj jsem z toho vyrostla. Uměla jsem uznat, že nemám pravdu nebo že je někdo lepší než já. Sice jsem to dělala nerada, ale rozhodně jsem se tomu nebránila přespříliš. Čekala jsem, jestli se zvedne a se svým samolibým úsměvem zase někam zmizí. Pro mě nebyl žádnou výzvou. Žádnou překážkou. Já čekala na nějakou větší kořist, pro své vlastní srandy. Někoho kdo dovede vést rozhovor na úrovni a zároveň mírně pošťuchovat toho druhého. Hledala jsem spíš mentální souboj než ten fyzický. A tenhle vlk mi to očividně nabídnout nemohl.

Sledovala jsem okolí. Nebylo moc co sledovat, mlha, zima, sníh... Nic zábavného nebo příjemného. U nás v lese byla aspoň podívaná na koruny stromů, které byly propletené jako velký strop, ale tady nebylo nic moc. Možná jsem měla zůstat doma nebo tak. Už jsem se chtěla zvednout a odejít, protože jsem tu nechtěla prosedět celou noc, ale ucítila jsem pach, který se blížil. Vlka jsem uviděla až později. Přejela jsem ho pohledem a sledovala jak si sedá. Ve tmě na něj nebylo skoro vůbec vidět, protože byl černý. Vedle mojí hlavy se zhmotnila ohnivá koule, která ozářila svým světlem mě i vlka a zároveň mě příjemně hřála. Byla jsem vlk ze severu, takže zima mi nevadila. Navíc Asgaar byl severněji než tohle místo, takže jsem pociťovala, že je tu tepleji. Ne o moc, ale mě to stačilo. Oheň jenom napomohl mému pocitu tepla.
Vlk se posadil a hodil na zem rybu. Fuj. Natočila jsem hlavu na stranu a přejela vlka pohledem. Nepozdravil. Nevychovanec. "Zdravím," řekla jsem hlasem, který zněl jako by vás po hrdle hladila břitva. Vlk se tvářil, jako že ho vůbec nezajímám, takže jsem nechápala, proč se tu zastavuje. Nasála jsem jeho pach. Cítila jsem rybinu, ale i kopretiny a kopřivy. Nakrčila jsem čenich. "Vypadáš vytíženě, takže se nenech rušit," řekla jsem stručně. Sice se tvářil znuděně, ale musel mít důvod, proč za mnou přišel. Masa na sobě měl dost, ale rozhodně ne tolik co já. Delta nebo Gamma... rozhodně ne Beta nebo nedej Alfa. Pokud to nebyl ochránce neměl žádný důvod se se mnou bavit. Jeho záměr mě ovšem nezajímal, spíše jsem ho chtěla popíchnout, když mu neodpovím na dotaz.

//Kopretinová louka - Veselé vánoce "sousedíčci"

Pomalým krokem jsem vkročila na území smečky. Cítila jsem značkování na míle daleko, ale rozhodně jsem se nechtěla zastavovat hned u prvního závanu. Bylo jasné, že to tu někdo značkoval nedávno. Byla jsem ochránce několik let a pak následně alfou několik let dalších, takže jsem dokázala snadno poznat, co se u hranic dělo. Moje zkušenosti mi navíc umožňovaly se vyznat jak moc jsem na území. Došla jsem tedy trochu víc na území než by se slušelo, ale zase jsem pořád zůstávala v pásmu hranic. Tady na mě aspoň nebude foukat. Noc byla příjemná a já sníh milovala, ale rozhodně jsem neměla v plánu zůstávat venku, když se můžu schovat pod stromy hvozdu.
Rozhlédla jsem se po okolí. Vypadalo to, že je tu rušno. Nejen podle pachů, ale i podle stop, které jsem zaznamenala na zemi. Sníh byl dobrý pro stopaře. Zvedla jsem hlavu k nebi a zavyla. "Auuuuuuuu. Auuuuuuuuu," můj poměrně znělý hlas se nesl lesem. Byla jsem na svůj hlas a vytí hrdá. Někteří vlci vyjou strašně a neuvědomují si to, ale z poznámek ostatních jsem věděla, že moje vytí je líbivé. Rozhodně netahalo za uši. Navíc jak jednou někdo poznamenal v časech dávno minulých v něm byla i jistá tajemnost a nebezpečnost. I můj hlas o mě dával předem znát, že nejsem žádná milá vlčice. Sedla jsem si svou zadnicí do sněhu. Přece nebudu stát, když si můžu sednout, ne? Nebyla to neslušnost, ale rozhodně to nebylo nic extra slušného, sedět na hranicích cizí smečky. Mě samotnou by to namíchlo, ale já měla chuť na to být "zlobivá". Aspoň jim to tu neočůrávám, jako jsem si označkovala Borůvku. Při té vzpomínce jsem se musela usmát.

//Midiam přes Středozemní pláň

Středozemní pláň byla bez poskvrny. Občas jsem zahlédla stopy nějakého vlka, ale nic vážného. Nešla tam tudy smečka ani jsem necítila moc pachů. Na této louce to bylo něco jiného. Cítila jsem tu pár nedávných pachů a viděla otisky tlap ve sněhu. Mířily přímo do hvozdu, který se rozléhal u louky. Není nad to jít se podívat za sousedy. Pozdravit je... Jojo vyrazit někomu prá zubů nebo tak... To si asi spíš nechám pro nějaké tuláky, ale rozhodně můžu něko deptat aspoň verbálně, když ne nonverbálně. Zasněně jsem si olízla špičáky a pak se podívala kolem sebe. Nikoho jsem tu neviděla, ale rozhodně to tu sloužilo jako cesta do hvozdu. Popravdě jsem ani netušila proč jsem se rozhodla jít prvně na jih, ale já si ani nepamatovala, zda jsem tu někdy byla. Moje paměť byla hodně slabá a chabá. Škoda že ten životův deštík nepomáhá i zlepšit psychickou složku bytosti. Pomalu jsem se rozešla do lesa připravena dělat problémy.

//Sarumenský hvozd

//Úkryt přes Asgaar

Vyrazila jsem pomalu lesem. Sníh, který byl ve hvozdu uchován na větvých stromů byl u řeky všude. Nelíbilo se mi, že se zima ozvala s takovou silou a doufala jsem, že to bude lepší než v loňském roce. Řeka byla místy zamrzlá, takže jsem se mohla v klidu vydat směrem, který jsem chtěla. Opatrně jsem vkročila na led, který byl poměrně slaboučký. Hned jak jsem položila tlapky na led jsem uslyšela praskání. Přidala jsem do kroku a podařilo se mi řeku přeběhnout, i když ledový mostek se za mnou rozpadl. Jedna tlapka mi dokonce zahučela do vody, ale to už jsem byla naštěstí u břehu. Věděla jsem, že nebude běh nic příjemného, když mám jednu tlapku mokrou a všude se povaloval sníh. Moje ohnivá nátura ovšem byla na všechno připravená. U tlapky se mi objevila ohnivá kuička, která párkrát projela kolem nohy a odpařila všechnu vodu. Dokonce rozpustila trochu sněhu pod ní a pak zmizela. Usmála jsem se a pustila se do pochodu dál směrem ke smečce na jihu.

//Kopretinová louka přes Středozemní pláň

Probudila jsem se ze spánku, který byl bezesný. Nevadilo mi to. Byla jsem ráda, že jsem si mohla odpočinout a nabrat trochu energie. Byla jsem najedená a odpočatá. Oheň pořád mírně plápolal, takže jsem byla ve svém malém výklenku i v dostatečném teplo. Nerada bych se tu chvěla zimou a ve tmě. Tohle bylo aspoň příjemné. Nemesis zůstal venku v lese. Shireen byla kdo ví kde s Arcem. Etneyho a Awnay jsem cítila někde v lese, ale netušila jsem kde přesně. Jedinný o kom jsem netušila byl Sionn. Docela mě mrzelo, že netuším kam syn vyrazil a proč se ještě nevrátil. Měla bys ho jít hledat. Pokud ho nenajdeš, mohl by ho zase někdo napadnout jako to bylo minule... Minule byl malé vlčátko. Teď by to bral spíše jako zasahování do vlastního prostoru. Rozhodně by se mi taky nelíbilo, pokud by za mnou lezla vlastní matka... Taky pravda, ale co když se mu něco stane?... Je velký a rychlý. Poradí si sám. Trochu mě tohle uvědomění si situace mrzelo, ale nehodlala jsem se tím nijak extra trápit. Byla jsem zvyklá, že mě moje vlastní potomstvo nepotřebuje. Byla jsem pro ně postradatelná.
Tedy skoro pro všechny.
Nemesis se zdál celkem ještě věřící v mou vlastní moc a nedotknutelnost. Bylo vidět, že ještě neztratil svoje iluze o tom, že máma je tou nejlepší a nejdůležitější bytostí na světě. Shireen byla sice stejně stará, ale ona spíše vždycky někam zmizela a moc nejevila zájem o nikoho. Asi je raději sama. Ve svém malém světě může být svou vlastní paní... Ale pokud se brzo nevzpamatuje a nezačne lovit, tak někde pojde v budoucnu hlady. Přitočila jsem si ocas k tělu a položila si hlavu na tlapky. Nechtěla jsem se utápět v sebelítosti. Dřív jsem byla silnou a obávanou, ale teď si na mě otvíral tlamu každý nevymáchaný tulák. Chtělo by to trochu oprášit starý kožich a všem ukázat, kdo jsem a že si se mnou nemůžou zahrávat... Možná by to šlo. Obejít smečky. Zjistit před zimou kdo kde je a jak na tom jsou. Vynechala bych Borůvku. Ale možná zjistit něco o té smečce na jihu? Pomalu jsem se zvedla. Oheň zhasnul. Tma tu byla příšerná. Vyrazila jsem k východu, který byl chladný a světlý, i když venku byla noc.

//Řeka Midiam přes Asgaar

//Zarostlý les a Nad kopci mezi sebou nemají spojnici, pokud se podíváte na výpis u přesunout se. Ze zarostlého lesa už do jezevčího lesa můžete (Jezevčí les má zarostlý les jako přesunové území). Takže poprosím doplnit přesun nebo změnit území, které přeskakujete :)