Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// 19. BOD

Zdálo se mi, že po mojí prudší promluvě přestala být Gee zas až tak veselá a usměvavá. Prohlásila, že takhle snadné to úplně nebylo. Tomu jsem bohužel nerozuměl. Byl jsem blbec. Všechno se mi jevilo snadné. Co snadné nebylo, to jsem zjednodušil. Divná rodina. Snadný. Pokrčil jsem nad tím rameny s takovým "jak myslíš" výrazem a potom jsem se podrbal i za druhým uchem, načež jsem vstal, protože mě začínal studit zadek. "Dobře, promiň, nebudu se ti v tom šťourat, jenom to zvaž, drahoušku, pokusil jsem se situaci vylepšit, ale tímhle jsem spíš ještě víc rozčeřil vodu. Rodinám jsem prostě nerozuměl. Nebral jsem je moc vážně. Na vlastní rodinu jsem měl totiž dost štěstí, jen jsem zas tolik nezapadal. Přesto se mi zdálo, že jsem nejrozmazlenější vlk na Gallirei. Rodinné problémy mi byly cizí.
Než jsem dopřemýšlel, Gee se zvedla a začala kamsi odcházet. Z myšlenek mě probudil dotek jejího ocasu a otázka, jestli něco neulovíme. Když to řekla, měl jsem co dělat, abych se celý neposlintal. Měl jsem hlad už asi tři dny. "No jasně," neskrýval jsem nadšení a zařadil jsem se vedle ní. "Jenom doufám, že za mě většinu odmakáš. Chudinky nožičky už mi hlady vypovídaj službu," provokativně jsem na ní zamrkal. Představoval jsem si to nějak tak, že ona bude makat a já koukat. Potom mi ale došlo, že to asi budu muset udělat naopak, jestli si chci zachovat nějakou mužskou důstojnost po tom všem vychvalování.

// Nad kopci

//18. BOD

Čím častěji se mnou Gee souhlasila když jsem se chválil, tím víc jsem byl spokojený sám se sebou a tím víc jsem se pyšně napínal. Kéž by všichni byli takoví. Kéž by všichni chápali, jak jsem skvělej. Kéž by. Většina vlků mě bohužel viděla spíš jako kriminálníka, nebo tak. Nikdy mě moc nezajímalo, co si ostatní myslí. Ale líbilo se mi, že jsem se líbil Gee. I když asi byla takový ten typ osobnosti, které se líbí všichni. Jinak jsem si to vysvětlit neuměl. Byl jsem prohnanej a špinavej a zlomyslnej Duncan. Měl jsem se tak hrozně rád.
Když odpověděla, že se rodina ztratila jí, pokýval jsem hlavou. Původně jsem vlastně chtěl nadávat na její rodinu, ale když řekla tohle, nemohl jsem přece nadávat na ní. Tak jsem se rozhodl stejně nadávat na její rodinu. "Teda, to mi nehraje, drahá. Která rodina si jako nevšimne, že jim chybí jeden člen? Beru to u svojí, ale u tvojí? Takhle tě jentak někde nechat? Nehledej je. Nech je, ať se snažej oni. Nezasloužej si tě. Ať si políběj zadek. Ať si naserou," pronesl jsem nahlas dřív, než jsem si to stihl pořádně rozmyslet, a znovu jsem se poškrábal za uchem, přičemž se ze mě vysypalo trochu špíny. Takhle to vyznělo dost drsně. Stejně jsem si ale udržoval kamenný výraz. Vlastně mě to celé moc nezajímalo a neznal jsem okolnosti, ale chtěl jsem se k tomu vyjádřit. Jen jsem byl zvědavý, jak teď chudák vlčice zareaguje.

//17. BOD

"Jasně, že jsem ho skolil. Skolim každýho, kdo se mi postaví do cesty." Tenhle rozhovor se mi líbil. Mohl bych v něm pokračovat do nekonečna. Gee mi neustále nahrávala k tomu, abych se mohl chválit a chlubit. Určitě po mě jede. Jsem prostě neodolatelnej. Chvilku jsem se na ní jentak koukal. Byla opravdu zajímavá. Měla zvláštní zbarvení. Takové jsem nikdy neviděl. Barvu na jejích nohou jsem pomalu ani neznal. Byla asi jako mech, nebo jehličí modřínu. Modřínová. Vůbec jsem nevěděl, co si o tom mám myslet. To se mi na tom líbilo nejvíc.
Potom odpověděla, že na ní zlý nejsem. "K vlčicím se chovám hezky. Maminka mě dobře vychovala," šibalsky jsem se usmál. Vzpomněl jsem si na to, jak moc mě v rodině neměli rádi. Musím ale říct, že máti mi vždy byla nejblíž. Nebo ze mě byla nejmíň zklamaná. Ať už tak nebo tak - kdyby byla Gee vlk nebo vlče, asi bych jí touhle dobou z nudy dusil sněhem. Ale nebyla.
Z té její smečky nebyla tak smutná, jak jsem čekal. Vzala to docela v pohodě. Málem bych nad tím pokrčil rameny, ale cítil jsem zvláštní potřebu se v tom dál rýpat. "A ztratila rodina tebe, nebo ty rodinu?" optal jsem se nestydatě. Nevím proč, ale odpověď pro mě byla docela zásadní.

//16. BOD

Gee si všimla mojí jizvy. Podle pohledu asi myslela tu na uchu. Spíš mě překvapilo, že to použila v jednotném čísle, a že to řekla tak opatrně. "Co, tohle? Nerad se chlubim," to neni pravda, "ale to byl medvěd," vypnul jsem hruď, očima vzhlížejíc kamsi ke svému uchu, na které jsem ale samozřejmě nedohlédnul. Teda... myslím, že byl. Popravdě jsem si moc nepamatoval, která jizva je od čeho. Vetšinou jsem si ani nemohl vzpomenout, kde je mám. Když se zahojily, už mě nebolely.
Potom jsem se napnul ještě víc, když řekla, že to ze mě dělá drsňáka. Má mě přečtenýho. "To nemusí, drsnej jsem i bez toho. Jsem vlastně hrozně zlej, Gee," uchechtnul jsem se tak, že to znělo jako nadsázka, ale byl jsem přesvědčen o tom, že je to naprostá pravda.
Když mi vysvětlila její problém, došlo mi, že jí nemůžu nijak pomoct. Skoro by mi bylo líto, že jsem lhal, ale nebyl jsem takový. Nebylo. Spíš mi bylo líto jí. Vypadalo to, že do mě chudák vložila naděje, což se nikdy nikomu nevyplatilo. "Hele, znám vlky z několika smeček, kteří znají vlky z dalších smeček, ale o žádné takové jsem fakt neslyšel," stroze jsem objasnil bolavou pravdu. Nic jiného mi nezbývalo. Nebyl jsem moc citlivý tvor. Můžeš se mi vyplakat na rameno, jestli chceš.

// 15. BOD

Vlčice nevypadala, že by jí můj styl života nějak zaujal. To jsem se vůbec nedivil. Nebylo to nic pro vlčici, nebo vlčici jako byla ona. Ale já byl královsky spokojený. "Jo, já vim, zní to docela na prd, ale je to dost dobrý. Prostě dělám, co zrovna chci. Často z toho je průser, ale... no, žijem jednou, ne? Teda, asi... to je fuk," uchectnul jsem se a mávnul nad tim tlapkou, vzpomínajíc si na všechny momenty, kdy mi přišlo jako dobrý nápad někoho provokovat.
Potom se zeptala, jak dlouho tu žiju. Už už jsem chtěl říct, že opravdu jen malou chvíli, ale ona navázala tím, že by se jí hodil někdo, kdo tu žije dlouho. A tak jsem se v zájmu zapůsobení rozhodl... brutálně lhát.
"No... vlastně jsem tu dost dlouho, jo. Mám hodně známejch. Fůru! Každýho k něčemu... copak potřebuješ?" začal jsem se na oko zajímat. Nebo vlastně ne - teď mě to opravdu zajímalo. Co by tak mohla chtít? Do smečky? Života? Smrt? Hledá toho obřího hada, co byl pár dní zpátky v Sarumenu? V hlavě se mi to úplně vařilo.

// 14. BOD

Když mě poučila, že někdy není na škodu o sobě dát předem, lehce jsem se zamračil. Téměř neznatelně, ale zamračil. Moc se mi to totiž nelíbilo. Nebo se mi spíš nelíbil fakt, že se ještě neznáme dostatečně dobře na to, aby věděla, že je mi něco takového úplně jedno. Ale odpustil jsem jí to.
Na můj stručný výklad na téma náplně volného času reagovala otázkou, co teda vlastně opravdu dělám. Zatvářil jsem se zaskočeně. Panebože - byl jsem zaskočený! "Eh... na to se mě asi nikdy nikdo nezeptal," přiznal jsem stroze. Bylo mi jasné, že ať řeknu cokoliv, nebude to znít dobře. Ale chtěl jsem udělat dojem. Tak jsem do toho dal všechno. "No... někdy... teda často... často jentak koukám, víš? Jakože - civim. To mě dost baví. Třeba na ostatní a tak. A pak... když mě to přestane bavit, tak... něco nakopnu, jo. To je skvělý... nebo... je mi to vlastně jedno. Já... dělám si prostě co chci, co zrovna cejtim, chápeš? Jsem hodně emočně založenej a řídim se svejma pocitama," na konci jsem se z toho pokusil vybruslit nějak tak, aby to bylo pro vlčici přijatelné. Teda kruci, ještě před tejdnem jsem to s holkama uměl!

// 13. BOD

První reakcí bylo samozřejmě vycenění zubu. Lehce jsem ustoupil, i když to nebylo nic, na co bych nebyl zvyklý. Vlastně je na mě někdo cenil v jednom kuse. A nedivil jsem se.
Vlčice se hned omluvila, s tím, že mě vůbec neslyšela přicházet. "No jo, jsem přirozenej talent," naparovačně jsem švihnul ocasem a zkroutil obličej do šklebivého úsměvu.
"Gee? To je teda hustý jméno, tak krátký jméno jsem asi nikdy neslyšel," snažil jsem se jí polichotit, i když se mi její jméno zas až tolik nelíbilo. Vlastně mě znervózňovalo. Bylo příliš kratké. Skoro bych ho spolkl. Což mi připomnělo, jaký mám hlad.
Na otázku co tu dělá samozřejmě odpověděla, že odpočívá. Proč se tak blbě ptáš. Nevím proč, ale nějak jsem zrovna neměl náladu být hnsný nebo protivný jako obvykle. Gee se mi líbila. Nejenom vzhledově, taky byla docela fajn. Takový se snadno manipulujou.
"Já? No... zevluju. Nedělám nic. Nikdy nedělám nic. Teda - někdy něco dělám, ale radši nedělám nic. U toho se nemusí tolik přemejšlet," odpověděl jsem narovinu, načež jsem si sednul naproti ní a poškrábal jsem se za uchem. Musím říct, že jsem se s ní cítil docela uvolněně. Měla takovou... v pohodě auru? Nebo jak se to říká.

//12. BOD
//Nad kopci

Opatrně jsem vlčici následoval až kamsi do středu lesa. Měl jsem samozřejmě bezpečný rozestup. Byl dostatečně dlouhý, aby mě nemohla porafat, kdyby zjistila, že jí sleduju, ale zaráveň dostatečně krátký, aby mi jentak nezmizela mezi stromy nebo za horizontem. Musel jsem se pochválit, jak tiše jsem šlapal. Šikulka. Nevšimla si mě totiž až do poslední chvile, načež se v jednom bodě zastavila a nejspíš se rozhodla, že tu už zůstane. Opřela se o strom a začala si čistit tlapky. Došlo mi, že bych něco takového taky mohl udělat. Byl jsem celý posetý všelijakou havětí a špínou, nejspíš už z podzimu. Vůbec mě to ale nevzrušovalo.
Došel jsem pomalu až k ní a hrdě jsem vypjal hruď, načež jsem si odkašlal, abych o sobě dal vědět. "Zdravím, krásná slečno! Duncan, jméno mé! A vaše? Co tady vymýšlíte, takhle samotinká?" položil jsem velice hloupou otázku, protože bylo jasné, že si čistí tlapky... odpočívá... no jo, co to tu vlastně dělala?

//11. BOD

// Zarostlý les

Z hustého lesa jsem se konečně vymotal a měl jsem tak aspoň nějaký přehled o krajině kolem sebe. Zdálo se, že jsem se dostal opravdu hodně na sever. Doslova jsem cítil, jak zima síli a teplota klesá. Nebo jsem to možná jen moc dramatizoval. Každopádně mi se zapadajícím sluncem byla větší a větší zima, což nebylo moc příjemné. Dobře jsem věděl, že za chvilku přijde noc. Proto jsem se nezastavoval. Stále jsem se rozhlížel po něčem k snědku, nebo po nějaké jiné existenci, a když jsem nic nezaznamenal, prostě jsem v chůzi pokračoval. Když zastavíš, bude ti zima. Když zastavíš, bude ti zima. Když zastavíš, bude ti zima. Když zastavíš...
Hrozně jsem si přál, aby už bylo jaro. Nebo líp - aby se ze zimy ze dne na den stalo rovnou léto! Ach, jak moc jsem léto miloval. Koupání, sluníčko, teplo... přesně na to byl můj slabší kožich stavěný. Ne na takovouhle klendru!
Z myšlení mě vytrhl pach. Byl to velice čerstvý pach. A byla to vlčice. Ihned jsem nastražil uši, zavětřil a rozhlédl se. Aleluja! Pár metrů přede mnou se na obzoru objevila černá skvrna, která se zdála být mou příští obětí pro konverzaci. Přidal jsem do kroku a vydal jsem se rovnou za chudinkou nicnetušíci vlčí slečnou, jako nějaký úchyl... tentokrát jsem si ale doopravdy chtěl jen povídat. A možná zahřát, když na to přijde? Uvidíme.

//Výletové místo

//10. BOD
//Bažiny

Po vzorci les-mýtina-řeka-mýtina-řeka jsem se dostal... překvapivě zase do nějakého lesa. Bože, jsem blázen. Chodim v kruzích. Jsem idiot, kterej chodí v kruzích. Už mi z toho hladu hrabe! Pořádně jsem se nasoustředil a zavětřil, ale necítil jsem žádnou kořist. Všechny pachy byly zapadané hluboko pod sněhem a všechna zvířátka spala zimním spánkem. Hajzlové! Jentak si chrápat. Taky bych chtěl v zimě chrápat. Proč nemaj vlci zimní spánek? Stejně celej rok nic nedělám! Proč prostě nemůžu celou zimu spát? Vždyť by to bylo hrozně praktický. Někdy by se mi to opravdu hodilo.
Nakopnul jsem hroudu sněhu a pomalu se rozešel, načež jsem zrychlil do lehkého poklusu. Zas a znovu jsem se snažil zahřát se rychlou chůzí. Jiné východisko jsem už ani neviděl. Měl jsem zůstat ve smečkovém úkrytu. Proč je taková hrozná zima? Kde je někdo, aby mě zahřál? Když jeden nikoho nepotřebuje, tak je okolo něj celá armáda vlků, ale když by někoho rád viděl, široko daleko najednou nikdo neni! Jak tahle blbá země vůbec funguje? Proč je tu tak hustý zalidnění, když nikde jinde ne? A kde jsou všichni? Na jihu? To by vlastně dávalo smysl, Duncane, ty jeden kreténe. Můj myšlenkový pochod přehlušil všechno ostatní a i můj zrakový smysl, takže jsem po pár vteřinách zakopl o jakýsi kořen a pořádně si vybil tlamu. Naštěstí byl na zemi sníh, který můj pád na hlavu umírnil, ale i tak mě to naštvalo. Proto jsem se rozhodl sníh nakopat, jenom tak pro jistotu, že to tomu hajzlovi oplatím. A když jsem byl po chvilce kopání spokojení, vydal jsem se ještě dál na sever. Nesměl jsem se zastavit. Byla mi zima a slunce zapadalo.

//Nad kopci

9. BOD
// Ježčí mýtina

A po mýtině... další řeka. Neni to ta samá, u který jsem před chvíli byl? Nachvilku jsem se zastavil a otočil jsem se za sebe, jestli už nějak neblbnu. Moje stopa však byla pravidělná a rovná jako pravítko. Tady je to samá řeka a mýtina. To je takovej opruz! Kde jsou pouště, pralesy a moře? Chvilku jsem se sám pro sebe vztekal, ale pak mi došlo, že takové věci jsou asi spíš na jihu, ne na severu. Jestli budu tímhle směrem pokračovat, dostanu se možná tak do hor. Taky jsem byl ale přesvědčen, že na takových místech bude více zvěře k ulovení. A méně... exotických exemplářů kořisti. Na moment jsem se představil, jaké by to asi bylo, kdybych musel sežrat ještěrku, želvu, hada, nebo nějakou další takovou podobně nechutnou slizskou věc, které jsem semtam vídal na svých cestách. Slyšel jsem dokonce o vlcích, kteří takové věci jedli. Nutno podotknout, že já bych se něčeho takového nedotknul ani v případě, že bych umíral hlady. Byl jsem prase, ale ne zas takové prase, abych snědl hada. Kdykoliv jsem zavřel oči, viděl jsem tu obrovskou bestii, která po nás šla pár dní zpátky v Sarumenu, a jezdil mi z toho mráz po zádech. Byla to opravdu nechuťárná. I když jsem dělal drsňáka, hodně jsem doufal, že něco takového už nikdy nepotkám a nezažiju. Možná i proto jsem ze svého smečkového lesa zničehonic utekl na sever. A na sever jsem momentálně i pokračoval. Tedy - spíš na severovýchod.

//Zarostlý les

// 8. BOD
//řeka Tenebrae

Od řeky jsem se přesunul na jakousi mýtinu. Byla úplně stejná jako ta, na které jsem si kdysi povídal s Nefret. S tou malou otravou. Ono by se vlastně dalo říct, že takhle v zimě vypadalo všechno stejně. Všechno. Všechno bylo zapadlé pod vrstvou sněhu. Obloha byla bílá, krajina byla bílá, všechno bylo bílé. Jenom já - já jsem byl tmavý jako uhel, takže jsem byl ještě ke všemu krásně vidět, kdyby mě chtěl někdo náhodou přepadnout. I když nevím, proč by někdo něco takového dělal. Byl jsem jenom zavšivený provokatér. Asi bych mu ublížil víc, než on mně.
Spíš se mi postesklo, že v tom krásném bílém sněhu třeba není nějaký krásný hnědý zajíc, králík nebo podobná havěť, kterou bych mohl rychle a jednoduše ulovit a sežrat. V břiše mi kručelo už posledních pár hodin. Možná dokonce dní. Kdybych byl modelka, určitě bych byl na soutěžích krásy velice úspěšný, protože momentálně jsem měl opravdu doslova deset kilo i s postelí. Ale zas až tolik mi to nevadilo. Byl jsem hrozně líný lovit, hrozně. Chtěl jsem, aby to někdo udělal za mě. A tak jsem prostě šel dál. Pořád na sever. Nehodlal jsem se zastavit, dokud mě něco nezaujme, nebo dokud na někoho nenarazím. Ve vzduchu jsem ucítil pár pachů, ale už byly určitě nejméně den staré. Plus je zasypal sníh, a tak by mi to dalo práci, než bych je našel. To ne.

//Bažiny

// 7. BOD
//Sarumen

Jakmile jsem překročil hranice lesa a vyběhl z něj ven, rychle mi došlo, že zde už není naše smečkové území. Velice rychle se mi ztratily pachy všech známých vlků ze smečky a do čenichu se mi naopak nahrnuly některé nové, které k Sarumenu určitě nepatřily. Možná, že tyhle šťastlivci s obrovskym hadem bojovat nemuseli. Možná, že přidávat se ke smečce nakonec nebyl až tak dobrej nápad. Začal jsem si sám pro sebe pofňukávat, načež mi ale došlo, že jsem svobodný vlk a můžu si dělat co chci, načež jsem to hodil za hlavu. Když se nebudu chtít vrátit, prostě se nevrátím. Hluboko uvnitř jsem ale moc dobře věděl, že je to jenom kec. Potřeboval jsem teplý úkryt a jídlo zadarmo a bez námahy. Tyhle vymoženosti se mi prostě hrozně líbily a byl to jediný skutečný důvod, proč jsem se do smečky přidal.
Docupital jsem až k jakési řece, vedle které jsem rychle vykonal potřebu a hned se zase dal do chůze. Nechtěl jsem se nijak zdržovat, protože byl veliký mráz, a chůze byla jediná věc, která mě vedle mého kožichu momentálně zahřívala. Co tě to napadlo, odcházet někam na sever? Proč jsi nezůstal ležet ve smečkovym úkrytu? Zase a znova jsem sám pro sebe zafňukal. Často jsem míval tendence si fňukat sám pro sebe. Vlastně mě to uklidňovalo. Byla to nedílná součást mojeho života.
A tak jsem pokračoval, stále na sever, doufajíc, že brzo narazím na něco dobrého a snadno ulovitelného k snědku, nebo na někoho, kdo něco jednoduše sežene za mě. Věděl jsem, že umím být v tomhle velice přesvědčivý. Ještě aby ne. Jsem okouzlující. Mojí tvář by chtěl mít každý vlk... a moje tělo ještě víc. Ohlédl jsem se na svůj krásný načernalý mírně špinavý zadek, který jsem ještě pořád neočistil od hlíny a jiných breberek, protože na koupání byla prostě moc zima.

//Ježčí mýtina

// 6. BOD

Vlčice se mi zdála taková... unavená. A taky mě dohánělo k šílenství nově nabyté poznání, že mám čím dál tím větší hlad, žízeň, potřebu se zahřát a jít na záchod. Držel jsem to v sobě vlastně celý náš rozhovor, ale teď už mi to začalo připadat nesnesitelné. Ještě chvilku jsem to v sobě držel, ale jako každý klasický chlap jsem nevydržel příliš dlouho.
"Ehhh, promiň, srdíčko, ale musím si teď odskočit... však víš... na záchod a tak. A taky mám hlad, a nechci tě uhánět. Všechno mi to povíš někdy jindy, dobře?" pronesl jsem ve spěchu. Ta poslední otázka byla spíš tak na oko. Když jsem se ptal, už jsem byl pomalu na svižném odchodu. "Nikdy na tebe nezapomenu!" otočil jsem se za ní ještě jednou. V něčem se mi opravdu líbila. Měla neobvykle zajímavé oči a hezké zbarvení. Počkej, ještě si tě najdu, kočičko. Potom už jsem se dal do svižného běhu kamsi na sever, na hranice našeho lesa. Dal jsem si při tom všem samozřejmě pozor na mlhu, před kterou mě varoval Morfeus, a abych o nic nezakopl, jak mě varovala Aseti. Potřeboval jsem se trochu vylítat, prohřát si tělo a možná cestou něco malého sníst. Už jsem tu hroznou zimu opravdu nemohl vydržet.
Tak sbohem, smečkový lese. Možná se ještě někdy vrátím. Sám pro sebe jsem se uchechtnul. Bohužel to nemuselo být vůbec daleko od pravdy, jak jsem se tak znal. Duncane, ty jedna nezdařená existence.
Pokračoval jsem prostě a jednoduše na sever. Bylo mi jedno, kam jdu. Tušil jsem, že cestu zpátky najdu, a když ne, prostě se na ní zeptám.

//Řeka Tenebrae

// 5. BOD

Nedělal jsem si vůbec starost s tím, že by na mě vlčice mohla třeba vystartovat. Prostě jsem tam stál, jako kdybych jí měl omotanou kolem prstu. Koneckonců jako všechny ostatní. Ani její varovné vrčení mě nějak nevzrušovalo. Dělal jsem, že ho neslyším. Pohodil jsem ocasem a znovu jsem si jí významně prohlédnul. Byla opravdu zajímavá, to jo. Nikdy jsem neviděl vlka s tak rudýma očima. Vlastně jsem asi nikdy neviděl vlka s rudýma očima... jak je to možné? Možná má taky magii ohně. Mohla by mě to naučit, popřemýšlel jsem. Znal jsem vlky se zelenýma, modrýma, hnědýma i žlutýma očima, ale nikdy s červenýma. U nás ve smečce jsem měl magii ohně jako jediný. Možná proto jsem nikoho takového neznal. Možná to souviselo. Z toho všeho přemýšlení už se mi ale začínala točit hlava.
Našpicoval jsem uši, když začala mluvit. Pronesla něco v tom smyslu, že minule z nich byly myši. Řekla to tak, jako kdyby jí ten had vůbec nepřekvapoval. "To je uhozený," řekl jsem s úšklebkem spíš pro sebe, ale přesto nahlas. Víc mě nezajímalo. Bolela mě hlava ze všech těch praštěnejch věcí, co se tu děly. Bylo toho na mě moc.
Když mi odsekla, že není zlatíčko, že se jmenuje Allairé, a vysvětlila, že jí had zatarasil cestu, zarazil jsem se. "Těší mě, Allairé, zlatíčko, aha, tak to se omlouvám," zeširoka jsem se na ní usmál, abych jí dal najevo, že jí budu oslovovat 'zlatíčko', kdykoliv se mi jen bude chtít. Had zatarasil cestu? To určitě, stačí říct, že nejsi praštěná a nechtěla ses nechat zabít.
Následovala otázka, proč jsem si vybral Sarumen. Také řekla, že jí přijde, že v této zemi nejsem příliš dlouho. "Proč si myslíš, že tu nejsem dlouho? Jsem tu velice dlouho. Smrt je moje kamarádka a Život můj služebník. Jsem jeho veličenstvo Duncan, a vaší smečku jsem si vybral, protože jí chci spasit. A taky už bylo potřeba, aby se přidal nějakej fešák, nemyslíš?" vysvětlil jsem jednoduše. Samozřejmě jsem kecal. Nebyl jsem tu dlouho. Sotva měsíc. Ale Nefret mi naštěstí pověděla o všech těch divnejch věcech, jako jsou Život a Smrt. To muselo stačit, abych jí přesvědčil.