Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Zrovna takovy pekny jmeno... sorry :D

Jestli mi něco v životě jako jedna z mála věcí mimořádně šlo, pak to muselo být předstírání, že něco neslyším. I proto jsem šedého vlka podvědomě vymazal ze svého osobního prostoru a jeho první slova mým směrem jsem přešel mrsknutím ocasu. Ťukni do mě, až budeš říkat něco chytrýho. Ještě jednou jsem si ho s nechutí prohlédl. Připomínal mi svou huňatostí souhvězdí velké medvědice. Zato já a vlčice jsme byli krásně vyletnění! I proto už jsem měl nadále oči jen pro ni. Písečná, modrooká, přirozeně půvabná. Bože dej, ať jsi tak chytrá, jako jsi hezká. Přihmouřil jsem oči a začal jsem vymýšlet, kudy odsud budu utíkat, jestli zjistím, že je podobně hloupá jako ten šedivý vlk.
"Naprosto v pořádku," odpověděl jsem s nehraným úsměvem, když si o mě začala dělat starost. Dlouho si o mě nikdo nedělal starost. Navíc jsem cítil, že díky svým dokonalým hereckým schopnostem brzy tuhle hádku vyhraju.
"Slyšíš slečnu, migréno? Slečna by si něco k snědku dala, jistě má za sebou dlouhou cestu, a já jsem aspoň nebyl líný tlustý prase a pokusil jsem se něco ulovit. Zkus se nad sebou zamyslet a představit si, jaké by to asi bylo, kdyby tě matka vychovala," a věř mi že to je ostuda, když ti to říká nejnevychovanější vlk v celé Gallirei. Vlčici se pak samozřejmě nelíbilo, že jí označil tím "ošklivým" (jak jsem si vymyslel) slovem, a začala se bránit. "To od tebe opravdu nebylo hezký, chlape," naklonil jsem hlavu na stranu se sarkastickým úsměvem, abych mu ukázal, že má vypadnout, protože slečna o mou společnost očividně stojí víc než o tu jeho.
Dokonce řekla, že se můžeme později najíst, že mi ráda pomůže, a dokonce se mě zastala před šedákem. Z toho jsem měl snad největší radost, protože jsem mu mohl zase věnovat vítězoslavný pohled.
"No - s tím tě ted, krásná Lethio, nebudu obtěžovat. Řeknu ti to později, až budeme o samotě, je to velice citlivá věc," zatvářil jsem se důležitě a ještě jednou jsem šedému očima naznačil, že je čas, aby vypadnul. "Lethia... vznešené jméno, jistě ho zná celé zdejší středozemí," přikývl jsem s uznáním. "Zato Etney... to tě rodiče neměli rádi?" soucitně jsem se otočil k šedému. "Můžu tě, kolego, ujistit, že jsem byl velice vážený a uznávaný, a i když dnes už alfou nejsem, pořád jsem větší alfa, než jsi ty. A chápu, že to je něco, co ubohého otrhaného tuláka naštve," řekl jsem rázně. To s alfou byl samozřejmě výmysl. Od začátku hovoru jsem lhal jako když tiskne. "Jestli budeš dámu ještě chvilku obtěžovat hysterickým zvyšováním hlasu, dám vědět své zdejší smečce i všem přátelům a postarám se, aby tě cesta domů bolela. A když jsme u té cesty domů - půjdeš už?" Nebo ti urvu ocas a nacpu ti ho do zadku. Slunce pomalu padalo k obzoru a mně bylo jasné, že pach kamzíka bude slabší a slabší. Nechtěl jsem ho nechat jentak odejít, a tak jsem se otočil na vlčici, abych zjistil, jak to vidí ona.

//

Ještě chvilku jsem kamzíkovi trhavými pohyby lomcoval nohou zatímco on mě kopal tou druhou. Přes funění nás obou jsem neslyšel takřka nic, ale do čenichu se mi vloudil další pach. Byl to vlk. Možná tak o pár chvil starší než já. Kamkoliv přijdu, tam se musí přimotat nějakej kazišuk. Těknul jsem očima do strany, stále kamzíka držíc za nohu, a prohlédl jsem si toho nově příchozího. Chundelatý šedý vlk vypadal asi tak, jako každý druhý zdejší. Musel jsem se zamyslet, jestli jsem ho už náhodou nepotkal. Ne, ne, tenhle hnusnej ksicht bych si pamatoval. Z prvních pár slov jsem mu nerozuměl vůbec nic, ale ani trochu se mi nelíbilo, jak je hlučnej. Ošil jsem se a pro sebe jsem protočil očima.
Z hodnocení nově příchozího mě vytrhla až chuť krve v tlamě, jak jsem se kamzíkovi zakousl hlouběji. Prakticky jsem mu rozdrtil nohu v kloubu, ale to nestačilo k tomu, abych ho mohl pustit bez dohánění. Protože se zdálo, že mi ani jeden z příchozích nepomůže (křehké slečně jsem to samozřejmě odpustil, šedivému tlustoprdovi ne), rozhodl jsem se pro nejjednoduší řešení. Kamzíka jsem pustil, a ten se belhavým poklusem ve strachu o život rozběhl pryč. "Teď už moc daleko neuteče, a dalších pár půldnů se bude v klidu dát dohnat podle barvy," oznámil jsem a vznešeně jsem se narovnal, protože se v naší přítomnosti nacházela také dáma. Dáma, která dokonce požádala toho nestydu, aby mi pomohl. Nad tím jsem zase jen protočil očima. "Co za vlka to musíš bejt, že sedíš na zadku, zatímco dáma hladoví? Ve zdejších krajích si svoje štěňata nevychovávají?" pomalu jsem se k šedivému vlku vydal, hledíc mu nestydatě přímo do očí. Když jsem došel až k němu, ledabyle jsem si odplivl na zem. Tedy - odplivl jsem si tak, abych se ujistil, že všechna krev z mojí tlamy "omylem" upadne na jeho světlé čisté packy, a ještě jsem se stihl zatvářit tak, že bych si do jeho kožichu utřel tlamu, kdyby vedle nás nestálo opačné pohlaví. Bejval bych tě roztrhal na cáry, hade hnusnej. Ještě jednou jsem si ho změřil, než jsem se otočil k vlčici. Byl patrně zdejší. Skrz na skrz prosakoval pachem týhle zvláštní země. Musel tu chudák strávit snad celý život. Nechtěl bych. Já jsem oproti němu vypadal úžasně jižansky a exoticky. Vůbec ne tak prachobyčejně, jak jsem si většinu času připadal. Vlastně mi zvedal sebevědomí jak moc se mi nelíbil. A když se bavíme o líbení - ta vlčice! Písečná, mladá, usměvavá, radost pohledět! Musel jsem se pečlivě zamyslet, jak postupovat dál, a pro všechny případy jsem se rozhodl nahodit přetvářku.
"Slovo bejby už jsem někde slyšel... u nás na jihu takto vlci jmenují laciné vlčice..." ... třeba já... "... ale to ty nejsi, ne? Neobtěžoval tě tenhle buran? Jestli chceš, můžeme odsud vypadnout. Nemáš hlad? A navíc bych moc potřeboval pomoct s jednou věcí. Vypadáš jako dobrá duše," pravil jsem plynule a usmál jsem se tak nejupřímněji, jak jsem uměl. Cítil jsem se jako opravdový gentleman. Jednou po čase. A navíc se mi vlčice opravdu líbila. Tedy - většinou se mi líbily skoro všechny, ale tahle byla mimořádně zajímavá. "Oh, málem bych zapomněl - jsem Duncan, původem alfa ze Slunečné smečky daleko na jih odsud. A tvé jméno? Vsadím se, že jen stěží předčí tvůj půvab," lehounce jsem se uklonil, očkem nenápadně mrkajíc po tom šedém, aby viděl, že se to má dělat takhle.

//Kaskády

Z těch divných kamenných kaskád jsem odběhl ještě o kousek na západ, abych si osušil nohy. Naštěstí bylo pravé poledne a já se tak mohl spolehnout, že mi ta ledová voda z nohou oschne co nevidět. I tak jsem je ale měl úplně dřevěné a bez citu. Byl jsem na zimu prostě háklivý. Ledová voda... kdo to vymyslel? Horší už je fakt jenom sníh. Zmírnil jsem sprint na klus, klus na rychlou chůzi, rychlou chůzi na pomalou. Neměl jsem na nic náladu. Měl jsem zase hlad. A bolela mě hlava. A vůbec! Chci bejt zase princ Slunečný smečky. Chci si nechat donášet jídlo a masírovat záda šlapáním! Zastesklo se mi po mém teplém dalekém domově na jihu, kde jsem šikanoval prakticky celou rodnou smečku.
Vtom mě do nosu praštil pach. Vlastně několik, ale jen jeden byl vlčí. Ten další musel být nějaký kamzík, nebo podobná havěť. Cítil jsem vlčici a kamzíka. Pro vlčice jsem měl vždy slabost, ale když jsem teď šilhal hlady, skoro bych na ni zapomněl a vydal se hned po stopách toho tvora. Zdálo se však, že jsou poměrně blízko u sebe, a tak můžu smést obojí jednou ranou. Pomalu jsem se přibližoval, až se mi oba dostali do výhledu. Přikrčil jsem se k zemi. Moje téměř černá srst mi bohužel neumožnila se příliš dobře zamaskovat, neměl jsem tedy moc času přemýšlet a zdálo se, že budu muset jednat okamžitě. Také jsem nebyl dobrý lovec, nebyl jsem příliš rychlý a ani mrštný... zvítězit nad kamzíkem by pro mě byl doslova zázrak. Zkusit se má všechno... třeba mi ta vlčice pomůže.
Rozběhl jsem se trávou jak nejrychleji jsem uměl. Dopředu mě hnal šílený hlad. Ke kamzíkovi jsem se bezmyšlenkovitě doslova sklouzl po trávě. Zaregistroval mě o něco dřív, než se však stačil rozeběhnout z místa, podařilo se mi cvaknout zubama okolo jeho zadní nohy. Zaradoval jsem se, ale hned na to přišla prudká rána. Kamzík se pokusil vysmeknout a utéct. Vydržel jsem se ho za nohu držet doslova v leže, ale měl jsem pocit, že mi snad vylomcoval všechny zuby. V tu chvilku jsem stiskl pevněji a beznadějně jsem se otočil na vlčici. "Pomkkoemoem... pommmfoooz mmmmi... ssssab ho!" vyhrkl jsem ze sebe, načež sebou začal kamzík cukat mnohem více, přičemž mě několikrát kopl do hlavy nebo jiné části těla druhou zadní nohou, která zatím zůstala volná. "Auuuu... auuu... deeeeeflej!" prosebně jsem po ní těknul očima, nestačíc si jí ani prohlédnout. Nemít takový hlad, tak tady vůbec nešaškuju. Možná se s ní potom i rozdělím.

//Tenebrae

Za řekou jsem se odpojil trošku k západu. Tohle bylo místo, kudy jsem ještě nešel, a proto se mi to jevilo jako dobrý nápad. Nic jiného by mě totiž asi nebavilo. Dorazil jsem na místo, kde se přes sebe různě po okolí povalovaly větší a menší kameny až do velikostí hor a skal, a tekla tu průzračně čistá voda. Přistoupil jsem, abych se na cestu pořádně napil. Chlad mi zalil hrdlo a já jsem se rozhodl, že je na čase si očistit alespoň tlapky, a tak jsem do vody vlezl po břicho. Byla tak ledová, že jsem byl hned zase venku. Tohle je přesně důvod, proč se nikdy nekoupu! Fuj! Takovej hezkej jarní den a mně je zase taková zima, já jsem fakt pitomec! Brrrr! Vztekle jsem si vyklepal každou packu zvlášť a potom jsem to u každé ještě dvakrát zopakoval, aby mě to co nejdříve přestalo tak hrozně studit. Kdyby mě někdo v tu chvilku spatřil, muselo by mu to připadat strašně komické. Fakt vtipný, chudák já! Proč já. Proč je ta voda tak hrozně ledová? Vždyť je dávno jaro! Hnus! Hloupá Gallirea a její hloupý výmysly, hloupá matka příroda! V tu chvilku z vody jako naschvál vyskočila ryba, zakymácela se vzduchem a těžce dopadla zpět do vody. Vycáklo to tak, že jsem od toho měl pocákaný kožich. Šokovaně jsem zavrávoral do strany, zavrčel jsem, prudce jsem se oklepal a kopnul jsem do nejbližšího kamene, který odletěl přímo do místa, kde sebou ryba hodila. "Doufám, že chcípneš!" vyprskl jsem bezmyšlenkovitě, namíchnutě jsem zvednul hlavu a vydal jsem se rázným krokem zase o něco dál.

//Vyhlídka

//Sarumen

Sotva jsem do smečkového lesa vstoupil a už jsem byl rád, že zase odcházím. Kdyby tam byla jiná společnost, asi by mě to bavilo, ale... no, co si to nalhávám - nebavilo by mě to tak ani tak. Většina věcí mě nebaví. Snáz by se daly vyjmenovat ty, které mi dělají radost. Třeba bolest. Nebo vztek. Nebo utrpení. Nebo bolest! Nebo beznaděj. Ach, sladká beznaděj! Kráčel jsem jarní krajinou na sever podél řeky a hledal jsem nějakou zajímavou společnost. Všechny zdejší pachy však byly velice slabé a staré, dávno už je odvál vítr a spláchl déšť. Na stovky metrů daleko nikdo. Povzdechl jsem si, protože to pro mě znamenalo další šlapání. Aspoň ale bylo hezky. Aspoň už byla ta hloupá zima pryč. Bylo moc příjemně, foukal příjemný vánek a slunce svítilo. Moh by to bejt docela fajn den... teď jenom najít někoho, s kym se dá normálně mluvit, nebo z koho si můžu dělat srandu. Přikývl jsem a sám sobě jsem tím odsouhlasil svou myšlenku, přičemž se mi ihned zastesklo po Newlinovi, který byl na posmívání ideální terč. Teď jsem ale neměl náladu být ve smečkovém lese. Prostě ne.
Do vzduchu se ozvalo tiché zakručení. Ach jo... bylo by fajn, aby ten dotyčný mě ulovené nějaké jídlo, to by byl opravdu jackpot. Bože, jak já byl líný si něco ulovit sám! Kdyby zákony přírody opravdu fungovaly tak, jak se tvrdí, už bych byl dávno pod drnem.

//Kaskády (přes močály)

Jak jsem se tak rozhlížel po svých smečkových parťácích, připojit se do jejich konverzace mi čím dál tím víc přišlo jako chyba. Vedle fialové vlčice stálo něco vzdáleně podobného křízenci zebry a vlka. Na druhé straně postávala ta vlčice s divnou věcí na rameni s vetřelcema v břiše, a vedle ní ten její šedej podpantoflák s velemozkem a spoustou moudrosti v něm.
Když přede mě bláznozebroun skočil, jenom jsem protočil očima, abych dal jasně najevo, že napadnout dvěstěkilovou vlčici je zrovna teď poslední přání mého super líného já. Jako kdyby nestačili ty vetřelci v pupku, chudinka malá. Ještě jednou jsem si jí prohlédl, jak tak stála za zebrounem. Bože, já bych nechtěl bejt vlčice. Ta tíha! A ty parchanty bych musel pohlavkovat hlava nehlava, akorát to fňuká a žere. Nespokojeně jsem mlasknul.
Šedivoun zabrblal něco ve stylu, že jsem se ve smečkovém lese dlouho neukázal. No a co, je tady snad alfa, abys to nabonzoval, soudruhu? Přihmouřil jsem oči, když ke mně promluvil, načež jsem se za ním koukal, jak odchází. Jeho partnerka se přidala k němu hned po tom, co mi oznámila, že žíhaný vlk není blázen. Kdyby nebyl, nemusíte to obhajovat, to je přece jednoduchý. Jen jsem sarkasticky přikývl. Pche, že prý není! To mi připomíná...
"Ano, blázen. Neslyšel jsi, nebo co? " zamračil jsem se na žíhaného, když namítnul, že není blázen, ale Newlin. Teď už jsme tu byli jen já, on a jeho partnerka. Aha, až takhle špatný to je. Chvilku jsem pozoroval, jak ho moje slova chudáčka znervóznila. Bylo mi ho skoro líto, jak se zakoktal. A zároveň jsem z toho měl obrovskou radost. "Ale Newline, nemusíš hned brečet! To byl kompliment," šťouchl jsem do mentálně oslabeného vlka nezaujatě packou, aby nám tu chudák nezkolaboval, "hadovi fakt nevleze do tlamy každej..." jenom největší zoufalec.
Potom jsem se otočil na jeho partnerku, která ho přede mnou začala bránit, nebo tak něco. Prohlédl jsem si jí od hlavy k patě, když se ke mně opovážila promluvit, a celou dobu jsem jí propaloval pohledem. Sotva dořekla poslední slovo, už jsem jí skočil do řeči. "Promiň, a ty jsi kdo? Nějaká ošklivá vobrovská maketa ametystu? Tak abys věděla, já jsem chránil tenhle les stejně dobře a intenzivně jako tady Newlin, zatímco ty sis někde patrně musela válet šunky, protože já jsem tě tu teda nezmerčil," odplivnul jsem si na zem kousek od nich, jak jsem měl najednou plnou tlamu slov, a významně jsem se narovnal, dívajíc se na ty dva, jak se na sebe tisknou. "Tohle nemám zapotřebí. Jdu sbalit nějakou hezkou mladou vlčici, mám na to zrovna teď náladu," oznámil jsem, zatímco jsem se pomalu dával do kroku. "Můžeš mě, Newline, dohonit, kdyby tě tahle fialka omrzela, vůbec bych se nedivil. A vypadáš jako fajn týpek," odplivnul jsem si po cestě ještě jednou a mrknul jsem na žíhaného vlka, zatímco na jeho partnerku jsem hodil ten nejzlostnější pohled, jaký jsem dovedl. S Newlinem jsem měl do budoucna ještě velké plány. Věděl jsem, že je ve smečce dobře postavený, a také že je tak hloupý, že se nechá lehko zmanipulovat.

//Řeka Tenebrae

//Pro Derian: klidně Duncana dožeň a oplať mu to, jen mám teď domluvenou hru jinde:)

Máj! Miluju máj! Moc jsem se na něj těšil, a teď je to konečně tady! Mrazivou zimu jsem celý utrápený přečkal, a teď je tu konečně květen. Měsíc lásky, tepla, lásky, pohody, lásky, květin, lásky, sluníčka a lásky. Myslím, že jsem ještě zapomněl zmínit lásku? Mocná síla lásky, ach. Moje silná slabost pro vlčice byla vždycky jedinou věcí, která mě oddělovala od absolutního barbarismu a zešílení. Musel jsem se kvůli nim mýt, rovnat si srst a všeobecně dávat pozor, abych věčně nebyl celý od krve, hlíny a jiných nečistot. Musím říct, že takhle z jara jsem schopný se zamilovat klidně stokrát za den. Možná bych se dokonce zamiloval do ošklivé, nebo do silnější, myslel jsem si pro sebe.
Mrsknul jsem ocasem a rozhlédl se po nádherně rozkvetlé jarní louce. Modrá obloha byla ozdobená obrovským slunečným kruhem. Mraky se někam schovaly. Myslím, že mi žádné počasí není příjemnější, než zrovna tohle. Musím si něco ulovit, než se zatáhne a začne pršet, nebo než padne noc. Momentálně se mi ale do ničeho nechtělo, to teda vůbec. Možná později… měl bych... možná potom, mávnutím tlapky jsem to odložil na později a posadil jsem se do hebké trávy, mezi všechno to krásně barevné kvítí. Musel bych se sám sobě smát, takhle se vidět. Možná mě někdo pozoruje… musel bych mu ukousnout hlavu. Mezi mnou a obzorem však nebyl široko daleko nikdo. Musí to být sen... krása! Mrskl jsem sebou do trávy, abych si užil krátkého jarního šlofíka.

//Osamělý strom

//Doufám, že nevadí, že se připojím :D

Cestou domů jsem se zhluboka nadechl čerstvého jarního vzduchu. Doslova jsem se nemohl dočkat jara. Čekal jsem na něj celou zimu. Zima je pro mě zoufalým obdobím, kdy nevypadám dokonale, jsem líný lovit a hlavně je mi prostě zima. Měl jsem neuvěřitelnou radost, že je všechna ta hnusná, zamrzlá bílá břečka pryč. Neuvěřitelnou! Bože, dlouho jsem se takhle vášnivě neradoval. Ať už je léto, ať už je léto. Nadechl jsem se napodruhé a zamyslel jsem se, jak by to bylo pěkné, potkat teď nějakou hezkou vlčici. Bohužel jich v okolí moc hezkých nebylo. Vlastně nebyla široko daleko žádná vlčice, v posledních pár dnech mých toulek. Až na tenhle malý detail jsem byl ale opravdu spokojený. Neměl jsem hlad, nebyla mi zima, ideální počasí, sluníčko a vítr. Pro takové dny bych vraždil. Abych ale zůstal navenek stejně drsnej a přísnej, vůbec jsem to na sobě nedal znát. Celá tahle nálada byla pořád skrytá pod úšklebkem. Bože, jak já miluju se hnusně šklebit! Ostatní pak vůbec nevědí, co si myslet. Zase jsem je dostal!
Po chvilce ťapání mě do nosu praštilo pár známých pachů. Znal jsem je vlastně téměř všechny. Byli to převážně vlci, kteří se mnou v zimě bojovali proti tomu obřímu hadovi. Z dálky jsem poznal, že je tu minimálně ten žíhaný blázen a ti dva zamilovaní. Ani jednoho z nich jsem bohužel neznal jménem, nebo jsem se nepamatoval. Přišel jsem blíže a přidal jsem se do jejich kroužku, tváříc se velice zúčastněně. Nutno říct, že jsem opravdu nikoho z nich neznal jménem, a navíc jsem je dlouho neviděl. Dělalo mi chvilku problém rozeznat, jestli je to vůbec moje smečka. Možná je na čase to změnit. "Dobrý večer, kolegové," vypravil jsem ze sebe prozatím odměřeně, načež jsem postupně navázal oční kontakt se všemi zúčastněnými. Jen jedna věc mě praštila do očí - jedna z vlčic, ta s tou ozdobou u ramene, měla trošku větší břicho, než jak jsem si jí pamatoval. "Ježišikriste, ty jsi nějak přibrala! Kolik jsi toho musela sníst, abys takhle přibrala, že se tak blbě ptám?" vypravil jsem ze sebe ještě dřív, než jsem se nad tím stačil pořádně zamyslet. "To tady máme tolik jídla? Můžu se taky jít někam přežrat? Zbylo něco? Asi ne, co?" uchechtnul jsem se, ale smích mi z tváře zmizel hned ve chvíli, kdy mi došlo, o co tu vlastně běží. "Ježiši počkat! No ne, ty čekáš mladý!" poprvý za dlouhou dobu jsem byl z něčeho opravdu překvapenej. Otočil jsem se na šedého vlka (Nokt), který byl podle mých dosavadních pozorování jejím partnerem. "Teeda, ty seš ale drak! Kdy jste to proboha stihli? Jak dlouho jsem tu nebyl?" otázal jsem se spíš sám sebe, stále nevěřícně hledíc střídavě na oba dva. No ne, to bude opravdu srada. Naučim ty jejich malý škvory všechny sprostý slova co existujou, až se to narodí.
Aby to nebylo až tak trapný, otočil jsem se ve finále i na žíhaného vlka (Newlin), který s nimi zrovna mluvil. "No ne! Ty musíš bejt ten blázen, kterej kdysi vlez obřímu hadovi do tlamy. Ty ještě žiješ? Hustý. Kdo by to byl řek..." uchechtnul jsem se jestě jednou. Tohle celý byla opravdu sranda! Moje smečka byla plná exotů.

// 24. BOD

//Sarumen

Moje potřeba si odskočit mě dohnala až na místo, na kterém jsem nikdy předtím nebyl. Už už jsem zvedal zadní packu u nejbližšího stromu, když vtom mě do očí praštil mlhový opar, táhnoucí se asi přes polovinu mého zorného pole. Něco tak zvláštního jsem nikdy neviděl. Teda - v Sarumenu byla nějaká mlha pořád, ale nikdy ne tak hustá... a především se nikdy nekoncentrovala do jednoho konkrétního místa, zatímco všude okolo byl jasný slunečný den. To je nějaká blbárna. Nezaujatě jsem se otočil ke stromu a pokračoval v tom, v čem jsem před chvilkou začal. Když jsem byl hotový, už už jsem se chtěl vrátit zpátky do našeho lesa, ale něco mi to nedovolilo. Ta mlha... prostě jsem potřeboval vědět, co to je. Duncane, ne. Tak je tu nějaká debilní mlha, no. Máš hlad. Seš unavenej. Otoč zadek. Otoč ho! Oto... ani jsem si to nestačil domyslet, a už jsem k té divné věci cupital s nedočkavým úsměvem na tváři.
Do mlhy jsem zapadnul asi jako do jezera. Prostě jsem se bezmyšlenkovitě potopil. Jednou stejně všichni umřem, můžem si aspoň ušetřit čas a dělat si co chcem. A já jsem do tý mlhy chtěl. Děsně mě zajímala. Jakmile jsem se v ní ale ocitl, okamžitě se mi to přestalo líbit. Nejdřív mě přepadl zvláštní pocit. Takový pocit jsem znal, ale nezažil jsem ho už velice dlouho. Sevřel se mi hrudník a začal jsem dýchat frekventivněji, jaké horko mě polilo. Tohle jsem znal. Takhle jsem se naposledy cítil, když už jsem to ve své rodné smečce přehnal, a uškodil jsem svým chováním někomu jinému. Když jsem otci zkazil výroční proslov... matce rodinnou večeři... ano, hlavně, když jsem rozplakal matku, to bylo vždycky nejhorší. Ze všech těch hrozných věcí co jsem vyváděl jsem vždy cítil pořádné provinění jen z této. A to byl přesně ten pocit. Provinění a úzkost. Moje uplakaná matka.
Pruce jsem zavrtěl hlavou a dal jsem se do sprintu se zavřenýma očima, protože se mi to nelíbilo. Nelíbilo se mi, když jsem se takhle cítil. Musel jsem to vytěsnit, protože kdybych se takhle cítil za každý svůj hřích, cítil bych se tak nonstop a navždycky, možná dokonce ještě v příštím životě. Proto jsem byl rád, když jsem otevřel oči, a spatřil tam úplně jiné prostředí. Ulevilo se mi. Zničehonic. Úplně jsem se uvolnil Fuj, tak tohle už nechci nikdy zažít!
Svalil jsem se do prvního důlku, vyvalil se tam jako král a nachvíli si prostě jen užíval tu pohodu. Ptáčci, sluníčko, teplíčko... krása. Tady chcípnu. Tady zůstanu. Prudce jsem vydechnul a pár chvil tak opravdu jenom seděl. Tohle jsem dělal nejradši. Nic. Jenom jsem zevloval. Ani to ne, ani ty oči jsem pořádně neotevřel. Relaxoval jsem. Můžu s klidem říct, že bych se tímhle místem nechal opravdu klidně zlákat navždycky - prostě bych tu seděl tak dlouho, dokud bych neumřel. A ta smrt by mě ani nebolela... nic mě nebolelo. Bylo mi krásně. Byl jsem spokojenej. Byl jsem spokojenej se sebou. Byl jsem spokojenej a sám. Ale v duchu jsem si pořád říkal, že musím něco udělat... někam se vrátit. Gee. Nechal jsem jí chudáčka samotnou v lese. Holky se přece v lese samotný nenechávaj! Okamžitě jsem se zvednul, protože s mojí slabou vůlí to bylo teď nebo nikdy. Vystřelil jsem zpátky skrz tu mlhu jak nejrychleji to šlo. Běžel jsem a nezastavoval. Měl jsem jediné štěstí, že jsem do ničeho nenarazil. "Tohle už nikdy víc. Pěkná blbárna," zaprskal jsem si jen tak pro sebe, abych si líp zapamatoval, že do žádný zvláštní mlhy už nikdy lízt nemám. Byl to opravdu zvláštní žážitek. Rozhodl jsem se do Sarumenu vrátit stejnou cestou, jako jsem přišel.

//Sarumen

OBJEDNÁVKA:

Advent: 8 bodů
Za posty: 24 bodů
Osmisměrka a Jazykovka: 10 bodů
CELKEM: 42 bodů

Všech 42 bodů poprosím převést na drahokamy, tedy 205 DRAHOKAMŮ

// 23. BOD
// Ježčí mýtina (přes řeku)

Do svého milovaného smečkového lesa jsem se dořítil jako blesk. Nebo jsem si tak přišel. Ve skutečnosti jsem vypadal jako prase - od hlavy až k packám celý od hlíny a jiné zeminy, jak jsem se vymlátil... pohublý, pomlácený, klacíky zapíchané různě po těle. Oklepal jsem se, ale moc to nepomohlo. Vlk jako já má výhodu, že je tak pěknej, že je jedno, když se někde zřídí. Pořád jsem hrozně sexy. Švihnul jsem hlavou, dobrzdil kdesi mezi stromy a nasál do sebe vzduch tak prudce, že to znělo jako bizon při porážce. Zavětřil jsem. Spousta známejch. Cítil jsem tu šedivou, jejího partnera a další jedince, co se mnou zažili toho obřího hada. Supr čupr. Dostal jsem nápad, že bych je mohl jít otravovat, ale pak jsem si řekl, že se s nima nechci zahazovat.
Po pachu jsem šel dál, až jsem narazil na tu šedivou (Wolfganie - podle mě jí nezná jménem :D) a jejího partnera. Stáli pořád pěkný kus ode mě, viděl jsem je spíš v obrysech. Potom jsem tu ucítil tu mladou vlčici, kterou jsem naposledy viděl taky při souboji s hadem. Byla blízko, ale v zorném poli jsem jí neměl.
"Jsem domaaaaa, takže zpátky do práce, vy kůže líný! Kde mám svááááááču?" zahulákal jsem pořádně nahlas, rozhlížejíc se kolem dokola a chechtajíc se, abych na svou přítomnost upozornil co nejvíce vlků a získal si jejich pozornost. To jsem totiž chtěl. Jenom na sebe upozornit. A pak zas odejít. "Doufám, že jste něco dělali, když jsem tu nebyl. Ale jak tak koukám, zase se jenom flákate. Necejtim večeři, nevidim svatyni a otrokyně taky ne. To je teda smečka... jenom se flákaj, jenom se flááákaj," vypravil jsem ze sebe, nesnižujíc hlasitost své řeči. Potom jsem nakopnul první šišku, zastavil se a sledoval, jak zasahuje strom. "Trefa!" ušklíbnul jsem se spíš pro sebe, načež jsem velice uvolněnou chůzí pokračoval hlouběji do lesa.
Teď už jsem se od šedé, jejího partnera a všech ostatních zase dál, nechtěl jsem se s nima moc vykecávat. Jenom jim vynadat a odejít. Něco mě táhlo si odskočit kousek za lesík. A prozkoumat to tu. Čistě ze zvědavosti a potřeby čůrat. Zase. No nic, hned jsem zpátky.

//Osamělý strom

// 22. BOD

// Zarostlý les

Z lesa jsem konečně doslova vyletěl až na mýtinu. Jakmile jsem se blížil k hranici, zrychlil jsem ještě víc. Běžel jsem tak rychle, jako nikdy v životě. Ani když mě honil medvěd, ani když mě honil otec - ani tehdy jsem neběžel tak rychle, jako když jsem teď chytil paranoidní pocit, že se mi stromy v lese pomstí za to, jak špatně se k nim chovám. V tomhle jsem byl děcko. A měl jsem to tak rád. Fantazii se meze nekladou. Jestli někoho potkám, řeknu mu, že jsem se porval se stromem. Jak jsem se tak na ty stromy ohlížel, připletl se mi pod nohy nějaký kořen. V té obrovské rychlosti se to všechno semlelo tak rychle, že jsem to nestačil pochytit - nejdřív jsem přepadl přes přední packy a udělal asi dvě salta, načež jsem se po tvrdé zemi dokutálel ještě asi o další čtyři metry dál, kde jsem se teprve zabrzdil svojí velkou těžkou hlavou díky tomu, že se mi probořila až do hlíny. Chvilku jsem ležel. Bolelo mě všechno. To ty stromy... ty stromy! Je to opravdový! Prudce jsem se zvednul, oklepal jsem se a otočil se za sebe, na svojí doletovou dráhu. V zemi jsem nechal velkou rytinu, ze které bylo jasně poznat, že se tu někdo pěkně vymlátil. Snad to nikdo neviděl. Rozhlédl jsem se, ale po nikom ani vidu ani slechu. Nebo jsem si nevšiml. A tak jsem se oklepal ještě jednou a dal se zpátky do běhu, tentokrát pomalejšího a opatrnějšího, protože mě něco neustále táhlo k jihu.

//Sarumen (přes řeku)

// 21. BOD

//Nad kopci

Z lesa jsem vyběhl na mýtinku a hned zase do lesa. Tahle země byla prostě plná lesů. Lesy mě nikdy moc nebavily, abych řekl pravdu. Jenom stromy... a stromy... a stromy... a stromy... hele, veverka! A zase strom... strom... páni, cože? Strom? Ten jsem tu ještě neviděl. Ale tohle... počkat... není to náhodou... strom! No to nene! Teda, ten bych tu nečekal! Přidal jsem plyn, rozběhl se a vší silou kopnul do první šišky, která se odrazila a trefila nedaleký stromek přímo do středu kmene. Tohle mě hrozně bavilo. Kopat do věcí. Díky letům praxe už jsem na to měl docela trénink, a většinou jsem se do stromu trefil. Často to bývala moje jediná zábava. A bohatě mi to stačilo. Co víc si přát? Moje další oblíbené aktivity kromě kopání už bylo snad jen hrabání, ničení věcí a drbání se po celém těle.
Protože jsem byl konečně dostatečně daleko od Gee, zaběhl jsem k dalšímu ze stromů a pořádně jsem ho označkoval. Musím říct, že se mi dost ulevilo. Potom jsem nakopnul další šišku a pokračoval. Kdyby se ty stromy uměly hýbat nebo mluvit, chytnul bych pěknou bídu. Paranoidně jsem se rozhlédl za sebe. Vůbec bych se nedivil, kdyby v téhle praštěné magické zemi opravdu takové stromy byly. A tak jsem do kroku přidal ještě víc. Klus... běh... sprint! Vystřelil jsem tak rychle, že jsem zachvilku byl na kraji lesa.

//Ježčí mýtina

// Tyjo - omlouvám se, Gee, ale úplně jsem vypustila, že musím letět k Osamělému stromu :D Zase se vrátím.
//20. BOD
// Výletové místo

Protože jsem si nutně potřeboval odskočit, nechal jsem svojí chudinku společnici někde za sebou. Přišlo mi, že se to v našem nově nabytém vztahu nehodí, abych si před ní hned i odskakoval. Tohle mi vždycky přišlo na hlavu. Když si vlci prostě jentak odskočili... a bylo jim jedno, že se na ně někdo dívá. Nevím, kde jsem tohle trauma pochytil, ale prostě mi to vždycky hrozně vadilo. Vlastně mi vadila spousta věcí, co ostatní dělali.
Přidal jsem do kroku a ztratil jsem se jí z dohledu. "Hele, jsem hned zpátky, srdíčko, musim... ehhh... si něco zařídit, óká?" houknul jsem za sebe bez ohlížení, ale na odpověď jsem nečekal. Prostě jsem šel. Řekl jsem si, že po cestě rovnou něco chytím, abychom se už nemuseli stresovat s tím lovem. Ale jenom, když na něco narazim. Nebudu se přemáhat. Pohodil jsem hlavou a přešel z rychlochůze do lehkého poklusu. Nestačil jsem se divit, jak rychle se hýbu. To se mi nestalo asi rok, že bych utíkal! To je to jaro... už je tady, už se blíží. Nemohl jsem se dočkat, až se budu půl roku jenom válet na sluníčku v teple. S tlamou zkřivenou do lehkého úsměvu jsem se hluboce nadechl a pokračoval kamsi na jih, kam mě to v tuhle chvilku táhlo.

//Zarostlý les