Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Vrbový lesík

Svižně jsem prolétl skrz lesík přes potok a pokračoval jsem na louku. Podzimní slunce do mého duchovského já vlilo zvláštní novou energii a chuť chytat čarodějnice, která mi už pomalu docházela. Teď, když jsem měl radost z chycení Etneye, jsem měl chuť jim všem nakopat zadky. Párkrát jsem se za letu všemožně převrátil, prolétl jsem několika stromy a dokonce potokem. Byla to legrace, proletět skrz vodu a ani se nenamočit. Kdybych se býval namočil, stejně by mi byla zima, a byl bych z toho protivný. Takhle jsem si mohl opravdu dělat co jsem chtěl. Neměl jsem ani strach ze smrti, takže jsem upustil od svého už tak dost slabého pudu sebezáchovy. Možná, že to rozfoukání od kostlivlků bylo něco jako smrt, ale po dvou hodinách se to zatím vždycky napravilo.

//Tajemná louka

//Ronherský potok (přes Jižní hornatinu)

Než jsem se stačil otočit a odejít, zastavili mě hned dva kostlivlci. Tedy - kostlivlče a kostlivlk. Nespokojeně jsem zavrčel, když se přiblížili. Ach bože, jak potupné to bylo, nechat se chytit kostlivlčetem! Kdyby to bylo normální vlče, vystrašil bych mu duši z těla. A tak jsem musel chtě nechtě zase znovu počkat, až se zformuju do své duchovské podoby a budu moct pokračovat dál. Tenhle život prostě nebyl jednoduchý.
Když jsem ale pokračoval přes lesík zpět, všiml jsem si známého pachu. Etney. Ten hajzl! Po chvilce jsem ho dokonce i zahlédl. Zdálo se, že je teď čarovlk. To byl pro mě naprosto splněný sen! Skoro bych si vesele poskočil, jakou škodolibou radost mi to udělalo. Olíznul jsem si tesáky a přiblížil se k té čarovlkovské zrůdičce. ”Nazdar, ty jeden kluku špinavej! Tebe jsem dlouho neviděl.” začal jsem zlomyslně. ”Ani nevíš, jak jsem se těšil, až tě znovu potkám, a budu ti moct pořádně zahejbat krkem,” šikanátorsky jsem mu zašeptal do ucha, načež jsem skrz něj nemilosrdně prolétl a zmrazil ho. Bylo to k popukání! Následně jsem si před něj stoupl a prohlédl si ho. ”Povim ti, že takhle jseš ještě mnohem vošklivější, než jak si tě pamatuju. Škoda, že mám lepší věci na práci, a nemám teď čas se bavit tvym zamraženym ksichtem. Snad příště,” odplivnul jsem si přímo před něj a popolétl k druhému čarovlkovi, který tu byl. Už jsem ho znal. Také jsem skrz něj prolétl, ale tentokrát beze slov, a pokračoval jsem zpátky.
//Etney i Savior chyceni

//Ronherský potok (přes Jižní hornatinu)

//Vrbový lesík (přes Jižní hornatinu)

Konečně jsem dosprintoval vzduchem tak daleko, abych si mohl chvilku odpočinout. Ne, že by strach z kostlivců odpadl, ale už se mi prostě a jednoduše nechtělo jim utíkat. Zase tolik jsem se nebál. Zpomalil jsem a v klidu jsem se zkusil napít z potoka. A ani to nešlo. Voda prostě prolétávala skrz můj jazyk a nešlo to. Vztekle jsem se snažil uhodit do hladiny, ale zase nic. Odfrknul jsem si a oklepal se. Dobře jsem se v hladině prohlédl. No hrůza! Byl jsem celičký průhledný. Proč jááááá? Proč já, proč já, proč já, proč já? Pro sichr jsem do hladiny plácnul znova, ale zase nic. Nemělo to cenu. Naštvaně jsem si odfrknul a pokračoval jsem dál, teď už o něco pomaleji. Útěk před kostlivci jsem pomalu vzdával. Možná, že když mě chytí víckrát, proměním se zpátky. Otočil jsem se o sto osmdesát stupňů a zase se rozťapal do pryč.

//Vrbový lesík (přes Jižní hornatinu)

//Zrádcův remízek (přes Magický palouk)

Teď jsem na to šlápnul. Letěl jsem rychleji a rychleji. Bylo mi jasné, že mi kostlivci budou v patách, hned jak vycítí, že jsem poblíž. Ta představa ve mně vzbuzovala docela úzkost, takže jsem přidal ještě trochu. Měl jsem sice radost z čerstvě nabytých úlovků, ale jinak mé neuvěřitelně rychlé změny nálad zajistily, že jsem byl ze své duchovské podoby zase nešťastný. Když jsem zkusil nakopnout šišku nebo kámen po cestě, prostě mi noha proletěla skrz! A to se mi nelíbilo. Kopání do kamene byla jedna z mých nejoblíbenějších činností na celém světě a tuhle životní prohru jsem docela prožíval. Proč jsem chodil k tý blbý tykvi a nechal se očarovat? Nejvíc mě štvalo, že ani nevím, koho z toho mám obvinit. A tak jsem prostě pokračoval nakvašeně dál a snažil jsem se kopat do věcí v naději, že se najednou zhmotním.

//Ronherský potok (přes Jižní hornatinu)

//Velké houští (přes Náhorní plošinu)

Netrvalo to dlouho a přesunul jsem se přes plošinu do remízku, kde už na mě trpělivě čekala moje další oběť. Chvilku jsem po něm musel pátrat, ale po chvíli jsem ho spatřil v celé své kráse. Jedna z mých posledních obětí, nebo určitě poslední za dnešek. Úplně výstavní kousek čarovlka. Tohohle jsem navíc ještě nechytil. Tetelil jsem se na to jako malé vlče. A tak už nemělo smysl to jakkoliv natahovat. K vlku jsem se nemilosrdně připlížil a následně skrz něj proskočil a zamrazil ho. Chvilku jsem před ním stál a chechtal se jeho zmraženému obličeji. Chechtal jsem se tak moc, že se mi podlamovaly nohy. “Vypadáš příšerně! Doufej, že tě nikdo neuvidí,“ vypravil jsem ze sebe mezi výbuchy smíchu, načež jsem si z očí vymrkal slzy, nastražil jsem uši a rozhodl jsem se zmizet. Bylo na čase zdrhnout co nejdál. Cítil jsem přítomnost kostlivců všude kolem.
//Flarés chycen

//Vrbový lesík (přes Magický palouk)

//Kamenná pláž

Z pláže jsem se hned přesunul dál, jakmile mě přestalo bavit se chechtat vlku, kterého jsem zamrazil. A tady jsem hned číhal novou oběť. Teeeeeeda! Dneska jsem chytil jackpot! Nemohl jsem uvěřit tomu, kolik čarovlků je tu naskládáno na tak malé ploše. Zatím mi ale přišlo, že jsou všichni z nich na lovu, takže tu poblíž musí být taky dost… kostlivců. Polkl jsem na sucho při té představě. Nesnášel jsem ty hnusáky! Chrastí to… no, prostě to není hezký.
Náladu mi zlepšilo až to, že zdejší čarovlk byla moje stará známá s fialovým kloboukem. “No dobrý den,“ pozdravil jsem zvesela, stoupl si k ní z boku a prakticky skrz ní propadl, čímž jsem jí zamrazil. Sice mě trochu mrzelo, že takhle se s ní už nemůžu bavit, ale aspoň jsem měl splněno. “Doufám, že se nezlobíš. Někdy dáme rande, ne?“ uchechtnul jsem se svůdně na zmrzlou sochu. “A mlčení znamená souhlas,“ doplnil jsem se, mrknul na ní a vydal se ještě dál. Měl jsem pocit, že mi ještě jeden čarovlk ušel.
//Cynthia chycena

//Zrádcův remízek (přes Náhorní plošinu)

//Náhorní plošina

Kousek od plošiny se na poušti činil další čarovlk. Kdybych to uměl, býval bych si promnul packy, ale takhle jsem si znovu jen natěšeně oblíznul tlamu a pomalu se vydal jeho směrem. Také to vypadalo, že zrovna někoho chytil. To mě ale vůbec nezajímalo. Chystal jsem se mu zkazit radost. Asi bych to udělal i kdyby mě nehonil můj duchvlkovský pud. Měl jsem zrovna škodolibou náladu. Spokojeně jsem se usmál a přivřel jsem oči, když jsem skrz něj rychle prostoupil. Potom jsem si před něj stoupnul. “Awww, nechtěl bych bejt čarodka. Zvlášť bejt klukem… to musí bejt docela ponižující, ne?“ zasmál jsem se mu od srdce do jeho zmraženého obličeje, načež jsem se začal chechtat tomu, jak zaraženě takhle zmražený vypadá. Odešel jsem po chvilce, když mě to přestalo bavit.
//Calum chycen

//Velké houští

//Středozemní pláň

Netrvalo dlouho a na obzoru byla první čarodka. Byla to zrovna moje oblíbená. Tuhle a tu s fialovým kloboukem jsem musel určitě chytit nejvíckrát. Už mě má určitě plný zuby, uchechtnul jsem se tiše sám pro sebe, abych o sobě nedal vědět příliš brzy. To by mi úplně zkazilo všechnu tu legraci z momentu překvapení. Nadletěl jsem si nad její modravý klobouk a chvilku jsem počkal. Zdálo se, že zrovna někoho ulovila, a měla z toho docela radost. Čas jí to zkazit! A přesně chvíle, kdy se začala dávat na odchod, byla chvíle, kdy jsem zakročil. Prostoupil jsem skrz ní. Hezky pomalu, aby to cítila co nejdéle. “Promiň,“ uchectnul jsem se potichu, “nezačali jsme úplně nejlíp… jako normálním vlkům by nám to určitě klapalo, kotě. Tak snad někdy,“ sladce jsem na ní mrknul, otočil jsem se a byl jsem fuč.
//Kaleo chycena

//Kamenná pláž

//Ježčí mýtina (přes řeku Tenebrae)

Cítil jsem, že už se blížím. Přišlo mi, že čarodějnice se musí v okolí začít objevovat každou chvíli. Prostě to viselo ve vzduchu. Když se blížili kostlivci nebo čarodějnice, nějakým zvláštním způsobem jsem to věděl, aniž bych používal čich. Jako kdybych měl senzor. Olíznul jsem si tlamu. Teď jsem se na to fakt těšil. Dám vám co proto, čarodky jedny prašivý. Přidal jsem a levitoval jsem teď rychleji. Bylo mi jasné, že jestli se nějaká z nich pohne, nebo mě mezitím stihne dostat kostlivec, bude to všechno v háji. Takže prostě a jednoduše nebylo času na zbyt. Chtě nechtě jsem musel přidat do kroku a trochu se zadýchat. Já vám dám. Všechny vás zmrazim, jo! Budou z vás vošklivácký zmražený sochy. Zachechtal jsem se té představě, udělal jsem radostí piruetku a salto a pokračoval jsem přes mýtinu dál. Přede mnou už se konečně rozprostírala plošina, kde se většina čarodek naposled vyskytovala.

//Náhorní plošina

//Jezevčí les (přes Říční eso)

Přes řeku jsem přeletěl raz dva. Život ducha byl tak jednoduchý a lenivý. Teď mě to pro změnu zase docela bavilo, po překonání prvotní deprese z toho, že budu navždycky duch. Tohle je docela sranda. Můžu se potom zastavit ve smečce a vystrašit jí k smrti… jooo, to by byla sranda! Při tom všem přemýšlení jsem si vzpomněl, že jsem vlastně ve smečce. To bylo něco, co už jsem dávno zapomněl. Možná proto jsem nikdy v žádné nevydržel. A tak jsem zadoufal, že je náš alfa dostatečně liberální na to, aby mě tam nechal smrdět a pojídat jimi ulovené žrádlo. A děsit vlčata. Došlo mi, že jedna z vlčic byla vlastně v pokročilém stádiu těhotenství, když jsem odcházel. Musim se tam ukázat! Teď na to ale nebyl čas. Měl jsem chuť pochytat nejmíň všechny čarodějnice na území.

//Středozemní pláň (přes řeku Tenebrae)

//Studánky (přes Elypole)

Pohyboval jsem se bohužel zrovna docela rekreační levitační chůzí, když mě stihla chytit nějaká další kostlivcovitá příšera. Byla to samice. Tuhle jsem ještě nepotkal. O to víc mě to rozčílilo. Kolik jich krucinál je? Jsou všude! To musí bejt snad nějaká epidemie! Najednou se mi zastesklo po Lennie. Neměl jsem si vůbec komu stěžovat! No vážně.
“Pecka,“ vypravil jsem ze sebe velice suše, když už jsem byl prakticky v celku, ale pro jistotu mě přišla rozprášit i další kostlivlčice. Tuhle už jsem jednou potkal. “Že vás to baví,“ mlasknul jsem nespokojeně, když už byla moc daleko, aby mě slyšela. I když mi bylo jasné, že jí pravděpodobně žene podobný pud, jaký žene mě, když chytám čarodějnice. A když už jsme u toho, už docela dlouho jsem žádnou nechytnul. A tak jsem se vypravil na cestu hned jak jsem byl vcelku.

//Ježčí mýtina (přes Říční eso)

//Kaňon řeky

Letěl jsem teď skoro s větrem o závod. Tedy - vznášel se. Napadlo mě si zkusit jak rychle to jde. Výsledek mě docela zklamal, protože to šlo asi jenom tak rychle, jak jsem dokázal běhat. A i když jsem byl poměrně decentní běžec, tohle mi nestačilo. Na druhou stranu jsem se uměl vznést docela vysoko, což byla legrace. Něco mi ale pořád říkalo, že když mě nějaký kostlivec dožene, nebudu mít šanci vylétnout tak vysoko, aby mě nerozfoukal. A nebudu vám lhát, že jsem z těch kostlivců pomalu ale jistě dostával opravdový vítr. Byl to zvláštní pocit. Normálně jsem se totiž ničeho nebál, dokonce jsem postrádal pud sebezáchovy, ale když jsem zavřel oči, viděl jsem… kostlivce. A jezdil mi z nich mráz po zádech. Slyšel jsem, jak jim křupají a chrastí kosti, když se za mnou ženou. Doprovázel to zvláštní paranoidní pocit, že jich na mě určitě někde čeká celá armáda. Ale já jsem byl připravený jim nic nedat zadarmo. Bylo to vlastně komické - byl jsem duch, který se sám bál.

//Jezevčí les (přes Elypole)

//Pohoda, pojď si pro mě :D

//Nerada kazím zábavu, ale chytilas mě někde jinde než byl můj poslední post, resp. kam jsem se teprv chystala = neplatí:)

//Elysejky

Plynule jsem teď přecházel z letu na chůzi a zase zpět. Bylo mi jasné, že jestli se někdy znovu stanu normálním vlkem, tak mi ta levitace bude chybět. Ono ani to rozprášení na cucky nebylo tak hrozné. Mohl jsem tak jednoduše zmizet… vypařit se. Co bych za to za svého neduchovského života dal, když jsem se kolikrát dostal do průseru? To teď ale bylo jedno. Kus přede mnou se na obzoru vynořil výstavní kusek čarovlka. Tohohle už jsem jednou viděl. Už jsem ho jednou chytil. Vesele a odhodlaně jsem si olíznul tlamu a vydal jsem se hezky pěkně rovnou za ním. Pomaloučku a polehoučku jsem ho pronásledoval. Dával jsem si na čas a šel jsem doslova po špičičkách. Nakonec jsem přešel v rychlochůzi, klus a sprint, načež jsem skrz něho prolétl ve své největší rychlosti. Na rozloučenou jsem se jen zachechtal a letěl jsem dál. Neměl jsem čas se s tím nějak zaobírat. Měl jsem v patách kostivlky.
//Savior chycen

//Studánky