Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Předtim nebo potom, co jsi se mnou zažila nejlepší noc v životě?" ušklíbnul jsem se pobaveně k její poznámce, že zjistila, že nejsem její typ. Byla to ale spíš řečnická otázka. Nepotřeboval jsem, aby ze mě Styx byla hotová - aktuálně jsem byl sám ze sebe hotovej až až.
Načež z ní vypadlo, že Bouři nezná. Moje odpověď byla spíš pro Newlina, kterýmu jsem o Bouři vyprávěl chvíli předtim než jsme přišli sem, ale to se v rámci jeho odchodu asi ztratilo v překladu. "Byla se mnou na tom ostrově. Přežili jsme z naší skupinky jediný dva. Hezká vlčice... s hezkym jménem," shrnul jsem. Pravda, že to jméno mě vždycky naprosto fascinovalo. Navíc s ní byla zábava. A byla to poslední, co mi zbylo po Lilith, když mi dvakrát za sebou zmizela ze života.
Newlin se odebral pryč. Já zůstal. Cizí území mě lákalo víc než okamžitý pokračování v cestě. Rád jsem se motal tam, kam jsem nepatřil. O to víc teď, když mi Styx dala zelenou, abych se tu motal sám. Přikejvnul jsem, že se za Tasou mrknu. "Někdy bysme mohli dát bitku, nemyslíš? Podle mě by to bylo zajímavý. Najdi si mě, až se na to budeš cejtit," vypadlo ze mě najednou a spiklenecky jsem se zazubil. Tlama mi jela rychlejc než mozek a možná jsem chtěl jenom vědět, jak na tom Styx je. Asi bych jí pořád zvládnul přeprat, ale přišla mi teď... mocnější, silnější. Něco bylo jinak. V nitru jsem zadoufal, že neodmítne. Chyběla mi tahle surová a adrenalinová stránka našeho přátelství.

Nebyl jsem si jistej, jestli se pak ještě okřídlená staví za náma, než odejdu, takže jsem tuhle nabídku nechual viset ve vzduchu místo rozloučení, zatímco jsem se pomalu vydal hloubš do lesa. Věděl jsem, že tu Tasa někde je, takže stačilo najít stopu, což se mi zachvíli podařilo. Byla tu s dalšim vlkem. Byl šedivej a znetvořnej, ošklivej jak noc. Asi další příbuznej. "Ale ale... jestlipak to neni ošklivý káčátko osobně," přivítal jsem s falešnym úsměvem Tasu, jako kdybych byl její starší bratr. Nebyl ale tak úplně falešnej. Vlastně jsem jí viděl docela rád. Nesnášela mě a byla divná, ale ani jedno mi u ostatních většinou nevadilo. "Styx řikala, že tu někde budeš. Musel jsem se zajít podívat, jak se ti daří," vysvětlil jsem situaci a posadil se na zadek jako důležitá návštěva - to aby si šedivka nemyslela, že se mě lehce zbaví. Její společnosti jsem přikývl na pozdrav a znovu sjel pohledem k ní. "Novej amant?" Rozhodnul jsem se rovnou navodit i lehce trapnou atmosféru, udělal jsem si pohodlí kousek od nich a čekal na odpovědi. Nebo na kousnutí do zadku, těžko říct. Nemínil jsem se zdržet dlouho, jenom jsem klasicky hledal trochu zábavy, než půjdu o smečku dál.

"No nevim, jestli to takhle funguje," ušklíbnul jsem se pobaveně na okřídlenou, "moc dobře víš, proč mám tenhle les rád." Jestli se mnou chtěla pokřtít další les, klidně to mohlo bejt. Něco mi ale řikalo, že to neni tenhle případ, a že si budu muset najít novou oběť. V tom případě jsem ale nevěděl, proč by se tam chtěla přemisťovat. Všechno by mi ukradla. Srdíčko i oba oblíbený lesy. Klasický ženský. Načež jsem přiklopil uši k hlavě, když Newlin vyřešil náš problém tak, že můžeme mít tenhle les spolu. Jednou už jsme se o něj dělili. Ta doba už byla pryč. Teď tu Styx dělala míň zajímavý věci.
"Pochybuju," brouknul jsem k její otázce nevinně. Jasně - mohl jsem na ní vysypat jména, ale proč? Informace byly v tomhle kraji drahý a dělil jsem se nerad. A navíc jsem byl línej se rozpomenout, kdo všechno tam kromě Lilith vlastně umřel. Nebyli to vlci, který by mě zajímali.
"Mluvíš z vlastní zkušenosti?" zašklebil jsem se na ní na oplátku, když nazvala mojí skvělou a krásnou náušnici cetkou. Po zádech mi přejel mráz, když se mojeho ucha dotkla čumákem, ale tvářil jsem se pořád stejně. Sama měla ucho nehezky uškubnutý. A ještě bez náušnice. Lůzr. Načež mě Newlin vychválil až do nebe a položil otázku. "Poprosil jsem Bouři, aby mi prokousla ucho a nacpala to tam," odpověděl jsem a spokojeně se usmál. Jo, to byla super akce.
Těknul jsem očima mezi oběma. On se zoufale snažil bejt její kamarád a ona se zoufale bránila. Přišlo mi to komický. Aspoň do chvíle, než se žíhanej vlk splašil a začal panikařit. Matně jsem si vybavoval nějakej průser v Sarumenu, kterej byl v tuhle chvíli asi příčinou, ale to se mě netýkalo. A upřímně? Nechtěl jsem, aby se mě to týkalo. Absolutně mi na to chyběla empatie. "Newline, jestli chceš jít domů, pozdějc tě doženu," zamrkal jsem na něj, aby se uklidnil. Jestli mu bylo nepříjemný tu bejt, nemusel to se mnou absolvovat. Snažil jsem se bejt aspoň decentní kámoš, ale za tlapku jsem ho vodit nehodlal. Ne teď, když ze sebe začala Styx sypat drby. "Dobře mu tak," zabrblal jsem si škodolibě pod fousy, když se zmínila o tom, že Norox asi natáhnul bačkory. Zato Tasa prej byla někde poblíž. "Skvělý. Rád bych sestřičku viděl. Chyběla mi." Bylo to ode mě falešný jak housle, ale bylo na tom i něco pravdy. Chtěl jsem tu nepěknou existenci vidět jenom proto, že jsem věděl, že jí pěkně štvu, což mi vždycky přišlo vzrušující a skvělý. Jestlipak věděla, že jsem jí už stihnul opravdu obtáhnout ségru? Mezitím, co Styx začala mluvit na Newlina, nachvíli jsem se zasnil a představoval si, jaký by to asi bylo, kdybych jí to náramně detailně vylíčil, až s ní někde budu sám.

"Můžu si najít jinej oblíbenej les," uznal jsem po chvíli zamyšlení lhostejně. Dělat snaživku a cokoliv značkovat mi stejně nikdy nevonělo. Já byl vždycky spíš ten, co rád oxiduje na cizim území. A čmárá tam po stromech. A provokuje. A krade. Když už jsme u toho... jestlipak ještě zbylo něco z večeře. Při pohledu na Styxin ksicht se mi sbíhaly sliny. Určitě ulovila něco náramně skvělýho a pak se z toho taky náramně skvěle nažrala. Pravděpodobně kvůli tomu teda musela lovit, což už tak náramně skvělý nebylo. Do hlavy se mi vloudila myšlenka, jak těžký by mohlo bejt jí přemluvit, aby se koukala rozdělit. Ať už po dobrym, nebo po zlym. Těžko ale říct, kolik dalších vlků tu bylo, a jestli už neni po kořisti. Jestli tu někde měla Tasu i Noroxe, možná bych to zvládnul s pomocí Newlina, ale o toho jsem se v tuhle chvíli spíš bál. Nemělo smysl se namáhat.
Zavrtěl jsem se na zemi, přetočil jsem se na bok a líně se zvednul na nohy. Válet se po zemi byla sranda, ale koukat na ostatní z vejšky bylo lepší. "Mě ne, ale dost vlků tam bačkory natáhlo," utrousil jsem tak nějak neutrálně k její další poznámce, i když mě při vzpomínce na Lilith nepříjemně bodlo u srdíčka. "Ukradnul jsem tam tohle. Vyhrál jsem to v boji," pochlubil jsem se následně vítězoslavně svojí náušnicí z opravďáckýho zlata, abychom se oprostili od nemilého tématu umírání.
Jakmile dala facana Newlinovi, skoro bych se začal smát, ale neudělal jsem to. Newlin byl moje šikanovací oběť. Nikoho jinýho. Zauvažoval jsem, jakou magií bych jí dal nějakou supr čupr rychlou lekci, ale nakone jsem to nechal bejt. Nechtěli jsme si mezi sebou přece dělat zle. "Jestli mu zkřivíš další chloupek, tak ti ty křídla uškubu. Stejně jsem je vždycky chtěl pro sebe," věnoval jsem jí zubatej úsměv a mávnul jsem ocasem uvolněně ze strany na stranu. Nakonec ale dokonce sama řekla, že ho nechá na pokoji. "Klidně mluv, Newline," ujistil jsem Žíhanýho pobaveně, aby nastala oboustranná spokojenost - jeho, protože může žvanit, a moje, protože se budu královsky bavit tim, jak to Styx vytáčí.
"Takže... co je novýho, hmm?" optal jsem se během toho, co jsem očima ještě jednou projížděl les. Dělalo se pěkný šero, takže bylo stejně vidět kulový. "Co sourozenci? Co bobří ostrov? Už je vybydlenej?" zajímal jsem se a pohled jsem stočil k ní. Dlouho jsem neprocházel okolo, abych se tam podíval. "Taky docela zírám, že žiješ. Nikdo si nepřišel pro pomstu za tu šedou megeru?" To bych se docela divil. Asgaar mi přišel jako silná smečka. Možná jsem se ale mejlil.

"Nebuď posera," otočil jsem se posměšně na Newlina. Byl to přece jenom kopec. Kdyby tu někdo doopravdy natáhnul bačkory, byla by to pěkně trapná smrt. Na jeho zamyšlení, jestli je to les nebo hvozd, jsem jenom pokrčil rameny. Ani jsem si nebyl jistej, jestli v tom je nějakej rozdíl. A bylo mi to upřímně jedno. "Hlavně nevykecej nic tajnýho," mrknul jsem na něj důležitě, abych mu naznačil, že jsem mu nakecal spoustu tajnejch věcí, tak ať si na to kouká dát majzla. Newlin totiž někdy absolutně nebyl schopnej zavřít tlamu. Paranoidně jsem si začal představovat, co všechno by to mohlo nadělat za paseku, ale jelikož jsem byl improvizátor, rozhodnul jsem se dát svojemu společníkovi volnou ruku. "Ale pro mě za mě si klidně povídej. Žvanění ti jde skoro líp než mně," povzbudil jsem ho nakonec, aby se neřeklo, že jsem jako společník úplně k ničemu. Koneckonců... Styx ti tu tlamu stejně zavře, když se jí nebudeš líbit. "Je to stará známá," prohodil jsem suše, ale jakmile se přede mnou její starší pachová stopa natáhla znovu, jako kdyby mi to roztočilo krev do protisměru. "Jak vypadám?" vyhrknul jsem na Newlina, aby mu bylo jasný, že si s tou informací má pospíšit, protože mi něco řikalo, že od zavytí máme tak dvě až tři minuty, než se k nám šedá zloba dostane. Věděl jsem, že to napětí opadne, až se objeví. Spíš mě znervózňovalo, že jsem nevěděl odkud se objeví. Moment překvapení byl na její straně.
A pak to přišlo. Schytal jsem pěknej strkanec do zad, až mě to převrátilo, což jsem si asi zasloužil. Neslyšel jsem to přicházet a nebyl jsem v pozoru... a byl jsem docela hluboko na cizim území. Ani jsem se nenamáhal se zvedat ze země - zůstal jsem převrácenej na zádech, přední nohy jsem přitáhnul k tělu a zadníma byl připravenej útočníka nakopnout jako klokan. Když jsem se rozmžoural, jako první jsem rozpoznal křídla. Spokojeně jsem se ušklíbnul a hodil očkem krátce po Newlinovi, abych mu jasně naznačil, že je všechno v pořádku, ačkoliv měla Šedá prakticky volnou cestu k tomu, aby mi rozpárala břicho. Cenila zuby a hlavu měla celou od krve, což mi takhle zespoda přišlo neuvěřitelně sexy. Kdyby bylo její přání mě zabít, asi bych jí to nechal udělat. "Šli jsme kolem. Chtěl jsem Newlinovi něco ukázat, ale po cestě mě překvapilo, že si v mym oblíbenym lese někdo udělal bydlení," oznámil jsem. Dokonce jsem ani nelhal. "Zrovna tady... tolik vzpomínek," spustil jsem na chvíli oči ze Styx a projel s nima okolí. Poznával jsem ty stromy i zespoda. Možná dokonce líp. "Rád tě vidim," vrátil jsem se následně zrakem k ní, jako kdybychom vedli úplně normální konverzaci. Jako kdybych neležel pod ní a ona na mě necenila zuby. Vlastně jsem si myslel, že naše setkání bude vypadat podobně. Kdyby mě tahle vlčice chtěla zabít a šla by mi po krku, asi bych jí stejně chodil naproti a tisíckrát se pod ní takhle válel v jehličí, než by to doopravdy udělala.

//Houští přes Mahtae

"Nemyslel jsem ani příbuzný, ani rodinu, ani partnerky," prohodil jsem spíš polohlasem a mávnul jsem nad tim tlapkou, protože očividně nemělo moc smysl se v tom dál šťourat. A vlastně ani kamarádky. "A chceme jenom kamarádKY. KamaráDI mě nezajímaj. Ty mi stačíš," namítnul jsem k jeho monologu, v rámci kterýho mi náramně důkladně vysvětloval, jak bude náš řetězec kamarádů a kamarádek fungovat, a mně se z toho úplně zatočila hlava. "Jenom holky, rozumíš?" podíval jsem se na něj naprosto vážně a důležitě, aby to pochopil. Načež jsem se spokojeně usmál, když zahlásil, jak mě před nima vychválí. Hodnej kluk. Bylo důležitý rozšířit svůj vliv. O tom, co teda vlastně provádí se svojí partnerkou, se Newlin očividně moc bavit nechtěl. Nachvíli jsem na něj upřel zrak, jestli nebrečí, nebo něco takovýho, ale vypadalo to, že o tom jenom nechce mluvit, nebo se stydí. Kdyby to byl kdokoliv jinej, asi bych ho v tuhle chvíli začal šíleně ošklivě šikanovat, ale... já nevim. U tohohle mamlase mi to tak nějak nešlo. "Jo, už tu jsme," oznámil jsem.

Něco tu ale nehrálo. Sotva jsme vešli do lesa, čumák mi naboural cizí pach. Někdo to tu označkoval, a nebylo to tak dávno. Divný. Přísahal bych, že když jsem tu byl naposledy, nikdo tu nebydlel. Teď to tu smrdělo jako kdyby tu vznikla nová smečka. Nakrčil jsem nos, zvednul ocas nahoru a ohlídnul se přes rameno váhavě po Newlinovi. Cejtil jsem Styx a Tasu. Vzduchem se táhnul i pach krve. Lov? Pach značky patřil někomu jinýmu. Tohle smrdělo průserem... takže jsem se rozhodně hodlal zdržet. Zajímalo mě, jestli sem přišli zavraždit nějaký chudáky, co si tu založili smečku, nebo jestli si dokonce nezaložili úchyláckou šedivou smečku sami. Plus - jestli lovili, znamenalo to, že jdem akorát na večeři. "Prosimtě, tady o mně hlavně nic nevykládej. Tady mě už většina asi zná," procedil jsem mezi zubama směrem k Žíhanýmu. Zoufale jsem potřeboval, aby to Newlin nějak nezvoral. Zvednul jsem hlavu k obloze a falešně a táhle jsem zavyl, abych ohlásil svůj příchod. Podobně, jako tehdy u Bobřího ostrova. Bral jsem to tak, že jdu za starou známou. Pomaloučku jsem se teda vypravil naproti do lesa a tělo jsem měl na pozoru. Byl jsem rád, že mám Žíhanýho s sebou. Věděl jsem, že i když z něj nejde zrovna strach, taky se umí docela dobře ohánět magií. Jenom jsem si nebyl jistej, jestli jí umí použít v boji... a jestli vůbec umí bojovat. Bojovat jsem sem ale koneckonců nepřišel. "Necháme tu ukázku na pozdějc. Tohle bude asi zajímavější," prohodil jsem ještě, a očima jsem začal skenovat okolí, abych našel ten strom, na kterej jsem se tehdá podepsal.

//Středozemka přes Náhorní plošinu

"No jo. Kamarádit jo. Ale... ne vždycky se s vlčicema... jenom kamarádíš, chápeš?" zaskřípal jsem zubama a začal jsem intenzivně přemejšlet nad tim, jak je možný, že zrovna tohle ještě Newlinovi nikdo nevysvětlil. Nevěděl jsem, jak dlouho zvládnu v týhle konverzaci ještě pokračovat, aniž bych mu začal vykládat něco nevhodnýho.
"Jo takhle. Máš to rozjetý na víc frontách," pozvednul jsem obočí, i když Žíhanej vyjmenoval prakticky jenom vlčice od nás ze smečky. "Jo, měli bysme si najít víc kamarádek. Co nejvíc kamarádek," přitakal jsem náramně důležitě. S tim jsem naprosto souhlasil. Čim víc kamarádek, tim líp. "Musíš o mně všude vykládat, jak jsem skvělej. Ty - ty jseš přirozenej talent. Ale já... já s hledánim kamarádek potřebuju pomoct, víš?" otočil jsem se na něj naléhavě, aby koukal na mojem vychvalování hezky zamakat.
"Jasně, mně taky nevadí bejt kurevník, jenom o tom prosimtě pomlč," protočil jsem očima. Možná byl blbej nápad mu tohle slovo vůbec řikat, ale už bylo stejně pozdě to vzít zpátky. Sladce jsem se na Newlina usmál nazpátek a pokračoval v cestě na západ s naprosto nevinnym výrazem, jako kdyby se zrovna neodehrál dialog o kurevnících.
"Takže jste partneři," vytáhnul jsem následně z jeho monologu to nejpodstatnější. "To je... hezký. Roztomilý," prohodil jsem, jako kdybych zrovna držel v tlapkách podělaný smradlavý mimino. Vztahy mě zrovna netankovaly. A bůh ví, jak vypadal zrovna jejich vztah. "Doufám, že spolu aspoň děláte něaký úchylárny, aby to stálo za to," podíval jsem se na Newlina naprosto vážně, podobně naléhavě jako předtím. "Ani mi nezkoušej vykládat, že se třeba jenom čumáčkujete. To bys mě zklamal, hochu."

//Bukáč přes Mahtae

//Vyhlídka přes Midiam

"No já nevim. Vlčice nerady slyšej, že se kámošíš ještě se spoustou dalších vlčic," poučil jsem Newlina chytrolínsky, "nebo to tak s Amny snad nemáte? Nechá tě mít spoustu kamarádek? Jen tak?" Jestli jo, tak je to holka snů. Na druhou stranu... u Newlina bylo těžký si představit, že by jí podváděl, nebo tak něco. Vlastně to byl asi tak poslední vlk na Gallirei, ke kterýmu bych to tipoval.
"Jak se to vezme. Bejt kurevník je... super pro tebe, ale... ne tak super pro ostatní," zamyslel jsem se nahlas a spokojeně jsem se usmál nad vlastní úvahou. Byla to totiž náramně moudrá úvaha. Ještě víc spokojeně jsem se následně usmál na Newlina, když pronesl, že to bude naše tajemství. Ideální. Byl jsem rád, že jsme si to vysvětlili a že to jakž takž pochopil. Navíc se ochotně nabídnul, že mi pomůže najít víc vlčic. Víc kamarádek. Teda... nebyl jsem si úplně jistej, jestli ví, o co go. Spíš asi ne. "Počkat, počkat. Takže s Amny jste taky jakože... kamarádi?" zamračil jsem se na něj zmateně. Těžko říct, za co se vlastně považovali. Do jejich vztahu jsem zrovna dvakrát neviděl.
"No... neni to zas tak podstatný. Spíš jsem se chtěl podívat na jedno místo. Nemusíš mi nic ukazovat na oplátku," pokrčil jsem rameny. Pravda, že jsem to možná uvedl až moc zajímavě na to, jak moc nezajímavá věc to byla. "Ani nevim, jestli to tam ještě bude." I tak jsem ale pomalu pokračoval směrem na západ, kam se zrovna stahovalo slunce.

//Velké houští přes Náhorní plošinu

V průběhu Newlinova monologu jsem se začal znepokojeně mračit. Jak jako rozmístěný? Jak jako víc vlčic na víc místech? Kde na to přišel? "Počkej, počkej, jak jako víc vlčic?" zamračil jsem se na něj. "Dobře, možná neexistuje jedna jedna vlčice, ale rozhodně podobný myšlenky o mně prosim nerozváděj před žádnou vlčicí. To by mi pěkně ubralo na důvěryhodnosti, no ne? Nejsem přece žádnej kurevník," poučil jsem svojeho přítele o něčem, co sice vůbec nebyla pravda, ale opravdu jsem si nemohl dovolit, aby mamlas běhal po okolí a všude vyprávěl o mojí spoustě vlčic. "Achjo. Kdybys mi radši pomoh zjistit, kde hledat další vlčice," zamrmlal jsem si spíš tak pro sebe pod fousy, protože jsem pochyboval, že zrovna Newlin něco takovýho ví. A i on někoho sbalil. I ON. Zamyšleně jsem si svojeho společníka prohlídnul.
"Dobře... Evelyn," ještě jednou jsem vyslovil to jméno, abych měl větší šanci, že si ho zapamatuju, až jí někdy třeba potkám. Hlavní bylo, že byla údajně pěkná. To bylo klíčový. A že měla ráda dobrodružství. Zněla docela jako můj typ.
Načež začal Newlin vymejšlet plán, jak najít a oslovit Lilith, ale čim víc mluvil, tim horší to bylo a tim míň mi to přišlo jako dobrej nápad. "Ne, vydechnul jsem a nachvíli se odmlčel. Nevěděl jsem, jak to správně říct. A chtěl jsem bejt stručnej, ať je Newlinovi jasný, že to myslim vážně. "Víš co? Necháme jí na pokoji, ať si ode mě odpočine. Někdy si jí potom najdu," vypadlo ze mě nakonec. "Bydlí teď u nás ve smečce. Nebude těžký ji najít," objasnil jsem. Ne, měl jsem lepší nápad, co udělat teď. "Pojď se mnou. Něco ti ukážu, chceš?" otočil jsem se na Žíhaného. Nevěděl jsem, jestli má plány nebo ne, takže jsem chvíli počkal, načež jsem se dal pomalu do pohybu.

//Středozemka přes Midiam

"Tim jsem si naprosto jistej," přitakal jsem k další chvále Amny, přimhouřil jsem oči a zkusil si vybavit, jak ona to přesně vypadala, ale šlo to opravdu jenom matně. Neměl jsem paměť na obličeje ani jména. Asi bych věděl, kdo to je, kdybych jí viděl, ale naposled jsem jí viděl už dávno, nejspíš v našem lese, kde jsem taky dlouho nebyl. "Snad s ní máš větší štěstí než já s většinou vlčic," ušklíbnul jsem se nakonec a hrábnul packou dramaticky v zemi. Ne, že bych teda měl smůlu... spíš jsem svůj milostnej život poslední dobou nějak zanedbával, a začínal jsem z toho chytat roupy. Co asi dělá Styx?
Newlinova sestra se jmenovala Evelyn. Aha. Tak to to Bouře asi nebyla. Leda že by měla dvě jména. "Myslim, že to nebyla Evelyn. Evelyn asi neznám," zamyslel jsem se nahlas a zkusil dát všechno do toho, abych si zapamatoval jméno. "Můžeš mi jí někdy představit," ušklíbnul jsem se spokojeně, "je pěkná?" To mě přirozeně zajímalo hned jako první. Jinej vlk by takovou otázku asi slyšel nerad, jako třeba Norox, ale u Newlina to nejspíš bylo jedno. Určitě by od svojeho kamaráda Duncana nečekal žádný postranní úmysly. Naivka jeden.
Načež jsme se dostali k tématu Lilith. Povzdechnul jsem si. "Nemusíme jí hledat. Nejsem si jistej, jestli mě chce vidět," zamyslel jsem se nahlas. Naše poslední ne/rozloučení pro mě pořád zůstávalo záhadou. "Můžem se ale někam přesunout, jestli chceš. Klidně do tý smečky. Nebo i do jiný smečky. Na návštěvu," navrhnul jsem, ale všechno to byly jenom nápady. Bylo mi to celkem fuk, dokud nebyla nuda.

Slunce zapadalo a vítr se docela zvedal. Tiše jsem zadoufal, že nás tady snad tornádo nedožene, ale nepřišlo mi pravděpodobný, že by se mu podařilo vyšplhat až na vyhlídku... i když na Gallirei jeden nikdy nevěděl, takže jsem se na to nechtěl spolíhat a chtěl jsem bejt případně připravenej na únik. Newlinovi jsem zatím nic neříkal, abych ho moc nevyplašil.
"Já už jsem jí tuhle viděl, ale moc si to nepamatuju," pokýval jsem hlavou, když se můj společník rozpovídal o Amny. Padala z něj samá chvála. Asi jí měl opravdu rád. Neuměl jsem si dost dobře představit, že bych byl z někoho takhle hotovej. "Docela kočka."
Načež ve mně hrklo, když z něj zničehonic vypadlo, jestli neni Bouře náhodou jeho sestra. No sakra. Byli si opravdu zatraceně podobný. Akorát povahou... zas tolik ne. Zamračil jsem se. "Ne, nejmenuje se Newlin. Jak se jmenuje tvoje sestra? Je taky někde tady na Galli?" Zvláštní. Newlin mi o svojí sestře asi nikdy neřikal. A taky nesedělo to, že je žíhaná jenom na zádech. Tim pádem to Bouře asi nebyla. Stejně mě ale náramně zajímalo, co je jeho ségra zač.
"Taky tě rád vidim. Nebyl jsi teď někdy ve smečce?" optal jsem se a protáhnul jsem si přední nohy. Mínil jsem se tam zastavit. Mohli jsme jít spolu, kdyby chtěl. Možná jsem tam ale chtěl jít jenom proto, že jsem doufal, že narazim na Lilith. Kdyby to vlci uměli, asi bych si z jejího dalšího zmizení začal pomalu kousat nehty. Zajímalo mě, kde je. Co dělá. Jak se má.

No jasně. Ta hloupá přezdívka, co mi dal. A jeho hloupej hlas a to, jak nikdy nezavře tlamu. Šílený, jak moc mi tohle všechno chybělo, když jsem Newlina delší dobu nepotkal - i když bych to nikdy nepřiznal. Ani jsem nebyl schopnej zarazit svůj ocas, kterej se začal bláznivě přehazovat ze strany na stranu jako kyvadlo. Byl jsem rád, že jsem na něj narazil. Nefalšovaně. A to se mi moc často nestávalo. "Taky tě rád vidim, blázne," zachechtal jsem se, až se na sluníčku zaleskly moje tesáky. Byli jsme jako dva idioti - navzájem jsme se prohlíželi a juchali. Jediný štěstí, že široko daleko nikdo nebyl. "No přesně ty srdeční vlny mě sem dovedly," pokejval jsem následně náramně vážně hlavou, ačkoliv jsem neměl nejmenší tušení, o čem to sakra mluví. Jenom tak, že mu to třeba udělá radost. Měl jsem totiž zrovna náladu bejt dobrej kámoš a ne totální idiot.
"Ále né, zas tolik nesmrdíš," vyvedl jsem ho z omylu, když se začal tvářit jako vlče s rozkopanou bábovičkou. To je citlivka. Klasika. "Aha," vydechnul jsem následně, když mi bylo objasněno, kde se tu teda vzal. Hledal Amny. A něco s oříškama. Huh. "No jo, ta tvoje frajerka. Tu mi taky musíš představit," navrhnul jsem okamžitě. Měl jsem nulovej přehled o tom, kde se všichni tyhle starý známý pohybujou. A i kdybych ho měl, asi bych si to nepamatoval. Ani Newlina jsem dlouho neviděl, ale na toho se zapomínalo jenom těžko.
Načež jsem se vrátil k jeho otázce... otázkám. "No, byl jsem teď chvíli s jednou kámoškou. Vidíš, když si jí vybavim, je ti docela podobná. Žíhaná, modrooká... taková pěkná vlčice s pěknym jménem," zasnil jsem se na okamžik. "Ale teď bych taky potřeboval najít jednu jinou... kámošku," vzpomněl jsem si i na Lilith, která mi někam zmizela ten osudnej den v lese... jako kolikrát předtim. Doteď jsem si nebyl jistej, jestli vzala kramle kvůli tomu, že jsem se choval jako idiot, nebo jestli jí prostě spolkla zem, jako se to na Galli děje pořád. Obě varianty mě děsily. "Vlčice... je to s nima těžký. Ještě že jsem teď narazil na tebe," mlasknul jsem tak nějak spokojeně-nespokojeně, udělal jsem si nachvíli pohodlí a sednul si. Potřeboval jsem ulevit svýmu rozlámanýmu tělu.

//Středozemní propadlina

I když se mi přes pláň před tornádem sprintovalo moc hezky, když se začal horizont a terén stáčet směrem nahoru, o dost jsem zpomalil a zadejchal se. Zdrhej. Zdrhej zdrhej zdrhej. Už jsem se viděl, jak mě ta věc nabere jako zrnko písku a odhodí někam úplně pryč. Jak jsem to bral co největší oklikou, přestával jsem se orientovat, kde přesně jsem ten strašidelnej úkaz nechal. Nalevo? Napravo? Kudy bylo nejlepší běžet? Nakonec jsem usoudil, že prostě a dobře nahoru, a upaloval jsem dál. Něco mi řikalo, že nahoru za mnou tornádo nemůže - možná to nebyla spolehlivá myšlenka, ale to byly přírodní zákony, ne? Teda - ne, že bych byl zrovna expert. Nachvíli mi hlavou i problesklo, jestli bych se tomu neuměl s magií větru bránit, ale těžko. Vůbec jsem neměl natrénováno.
Myšlenky mi z hlavy vyházelo až to, když jsem to do něčeho v plný rychlosti napral. Naštěstí to nebyl šutr, ani strom, protože to by v týhle rychlosti dost možná bylo po mně. Ne, tohle bylo míň stabilní, měkčí, chlupatý... asi zvíře... že bych si ho rovnou i ulovil, když jsem ho sejmul? To všechno se mi honilo hlavou, když jsem válel poslední tři kotrmelce, protože mi srážka úplně vykolejila nohy. Tvrdě jsem dopadnul na zadek o kousek dál a syknul bolestí. Na to teď ale nebyl čas. Někde za mnou strašilo tornádo a měl jsem hlad. Tohle byla super příležitost. O to víc mě dostalo, když jsem se otočil a byl to VLK. A ne ledajakej VLK. "Newline!" spadla mi brada až k zemi a začal jsem se pohotově sbírat na nohy, abych ulevil svýmu bolavýmu zadku. "No to snad neni pravda," zahlásil jsem nevěřícně, zamával ocasem ze strany na stranu a už už jsem se k Žíhanýmu hrnul, abych si ho pěkně prohlídnul a zjistil, jestli se mi to jenom nezdá. "Kde ses tu vyloupnul, ty smraďochu?" pořád jsem nestačil zírat. Horlivě jsem si ho prohlížel, jestli je opravdu z masa a kostí, nebo mi jenom přílišná fyzická zátěž navodila halušky. Tohohle blázna jsem neviděl hrozně dlouho.

//VVJ přes Východní Galtavar

Jak jsem tak byl zabrouzdanej do svejch vlastních myšlenek, ani jsem si nevšimnul, že něco nehraje. Vítr okolo se zvedal čim dál tim víc, a já si chvíli myslel, že to je jenom neposednej pokus mojí magie se aktivovat, protože jsem jí dlouho netrénoval a nepoužil. Civěl jsem do země a dělal, že přemejšlim. Až po chvilce to začalo bejt tak divný, že jsem konečně zvednul oči.
Když jsem to udělal, napnulo se mi všechno na těle. Tornádo. Párkrát jsem křečovitě zamrkal, jestli vidim správně, protože jsem tomu nechtěl uvěřit. Když jsem vyrůstal, u nás na jihu to byla jedna velká placka, takže to nebylo poprvý, co ho vidim. A moc dobře jsem věděl, že musim zdrhat. Hned. Nejlíp někam na vyvýšený místo, kam by se to nemuselo dostat. Volba byla tim pádem jasná. Okamžitě jsem svůj pseudocval přepnul na sprint a zamířil jsem směrem k vyhlídce, která byla nedaleko - tak, abych tornádo oběhnul co největšim obloukem. Vítr byl přitom tak silnej, že mi chvílema přišlo, že běžim na místě.

//Vyhlídka

//VVJ přes Západní Galtavar

Za lesem jsem přidal do kroku a nabral rychlost, což s mýma dlouhýma nohama nebylo těžký. Asi prostě proto, že mě moc nebavilo trávit čas o samotě, a s rychlejší chůzí jsem měl lepší šanci na to, že dřív někoho potkám. I když se na zdejším území vyskytovalo pár vlků, nebyl to nikdo, koho bych znal. A ani z toho nekoukala bůhvíjaká zábava nebo drama. Byli tu akorát nějaký nedorostenci, a na to jsem nebyl zvědavej. Když už jsem teď nebyl v přítomnosti dámy, nepřítomně jsem si odplivnul někam vedle sebe do trávy a pokračoval jsem v cestě. Hlavou se mi nehonilo prakticky nic. Možná tak myšlenka na to, co bych kde sežral, protože na mě přicházel hlad. Háček byl v tom, že jsem byl línej lovit. Nejlíp tak něco čórnout.

//Středozemní propadlina přes Východní Galtavar

"Možná, že kdyby mě rozmáčknul šutr, spoustu věcí by to vyřešilo," zasnil jsem se spokojeně. Bohužel pro ostatní se tak ale nestalo, a tak mě tu museli trpět dál. Navěky. Chudáci. Důležitě jsem si oklepáním načechral srst na krku a hodil očkem po okolí. Byl čas se pohnout. A ke Smrti jsem nechtěl, i když bych tam jinak Bouři doprovodil milerád.
"Hlavně ne Dudánek," zavrčel jsem na Žíhanou a zašklebil jsem se. Věděl jsem, že čim víc mě ty přezdívky budou obtěžovat, tim víc jí to bude bavit, ale tohle se fakt nedalo. Příšerně úchylný. Neexistovalo, že jí řeknu, jak mi matka tehdy říkala. Absolutně by mi to shodilo reputaci. A ještě ke všemu před vlčicí. "To je na houby výměna! Jak ti asi tak matka mohla řikat? Přeháňko?" začal jsem se náramně pobaveně posmívat já jí, aby bylo vyrovnáno. "Chápeš... protože přeháňka... je jako bouře... ale menší," nepřestával jsem se svojemu ubohýmu vtipu pochechtávat a mávat ocasem. Přišlo mi to jako vrchol humoru.
Všechno hezký ale bohužel někdy musí skončit. "Smrt je támhletim směrem," pokynul jsem nakonec serióznějším tónem hlavou. Zřícenina nebyla daleko od nás. A nešlo jí minout. "Měl bych oběhnout pár míst a vlků... snad se brzo zase uvidíme, Bouře," laškovně jsem na ní zamrkal a dal se pomalu k odchodu. Bavilo mě s ní trávit čas, takže jsem jí opouštěl docela nerad. A doufal, že se brzo zase potkáme. "Kdyby ne, budu... no, to si nejsem úplně jistej, ale určitě ne daleko," zahulákal jsem za ní ještě s úsměvem, než jsem zmizel mezi stromy a vymotal se z lesa ven.

//VVJ přes Západní Galtavar