Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//

//Nad kopci přes Kopce Tary

Příčná ulice 3

Hrdě a plnej nový energie z toho zvláštního setkání v lesíku nad kopci jsem nesl králíka zpátky tam, kde jsem nechal Styx dřepět jako malýho fakana. Jako kdybych neměl ránu na krku. Jako kdybych nehladověl poslední tejden. Jako kdybych zoufale nepotřeboval chvíli odpočinku. Adrenalin a zbytky bobulovýho jedu v mých žilách předstíraly, že žádný z mých aktuálních problémů neexistuje. A navíc jsem se sebou byl děsně spokojenej. Stihnul jsem za jednu noc požádat Smrt o její přízeň, setkat se s jednorožcem a ulovit králíka. Ale můj největší úspěch bylo stejně asi to, že jsem přikázal Styx, ať někde zůstane, a ona tam fakt zůstala. Když jsem její světlej kožich zahlídnul v dálce před sebou, začal jsem mít ještě větší radost, protože to znamenalo, že jí nemusim hledat nikde po okolních územích. Začal jsem našlapovat víc potichu a když jsem se přiblížil ještě o kousek, všimnul jsem si, že je Styx chudák nějaká celá vyděšená. Někde hluboko uvnitř mě skoro štíplo u srdce, že jsem jí tady takhle sjetou nechal dřepět, ale spíš mě to pobavilo a napadlo mě, že z toho můžu těžit. Koneckonců - až na to brutální usmažení elektřinou jsem jí ještě pořád neoplatil to, jak na mě zaútočila. Možná to neudělala vědomě, ale stejně to bolelo. Ještě teď to bolelo. Zasloužila si pomstu. Aspoň malou pomstu.
Díky tomu, že vlčice nebyla plně při smyslech a navíc jsem díky tmavýmu kožichu ve tmě nebyl příliš vidět, rozhodl jsem se, že by byla náramná sranda jí vyděsit k smrti. Hodil jsem ušáka na zem a začal jsem přemýšlet, jak by se něco takovýho dalo udělat. Byl to docela velkej zajíc. Možná největší, jakýho jsem kdy ulovil. A byl celej od krve. I moje hlava byla celá od krve. Zombie zajíc. Pomocí rychlýho chirurgickýho zákroku jsem chudákovi ušákovi vydloubnul obě oči a nechal jsem je viset venku, načež jsem mu taky uhryznul obě uši a ohnul jsem mu tělo přes hlavu tak, aby se krev pěkně rozpatlala všude kolem. Bylo to... dost nechutný, i na můj vkus. Potom jsem ho rozložil na zem, podebral jsem ho hlavou a nechal jsem ho nasazenýho na svojí vlastní hlavě tak, aby jeho hlava byla na mojem čenichu.
Teď už stačilo jenom Styx obejít zezadu a připlížit se k ní tak, abych se dostal co nejblíž. Přišel jsem k ní zezadu, jak tak seděla a těkala očima po okolí, a když jsem se dostal opravdu blízko, hlasitě jsem vydechnul nosem, aby jí to ofouklo záda. "Baf," zachraptěl jsem potichu. A pak už jsem jenom čekal, jak moc od ní dostanu přes tlamu.

//Sopka přes Mechový lesík

Konečně jsem se přes sopku a lesík dostal tam, kam jsem potřeboval. Možná, že kdybych cestou sem místo pozorování netopýrů dával pozor, na nějaký zvířátko bych narazil. Idiote. Běžíš přes celou Gallireu tam a zpátky. Byl to ideální lesík. Mohly jich tu bejt stovky. Stačilo pořádně dávat pozor, bejt potichu a nezvorat to. Což byl docela náročnej úkol, pro někoho jako jsem já. I tak ale obrovskej hlad přebíjel veškerou mojí neschopnost, a byl jsem připravenej dát do toho lovu všechno. Zamířil jsem do co nejhlubší části lesa, do míst, kde jsem cestou ke zřícenině nenechal svůj pach, abych mohl začít s čistym štítem. Skoro mě to samotnýho překvapilo, jak racionálně uvažuju.
Nebyla to zrovna krátká cesta. Les byl docela obří. Určitě ne větší než Sarumen, ale měl takovej zvláštní nádech. Přišlo mi, že z z venku vypadá mnohem menší, než ve skutečnosti je, když se do něj někdo dostane. Už po chvilce jsem začal mít pocit, že chodím v kruhu. Takhle v noci a v mojem aktuálním stavu bylo všechno víc nepřehledný než normálně. Čím hlouběji jsem šel, tím víc mi všechno připadalo stejný, jako kdyby se to opakovalo. Potřeboval jsem nutně najít nějakej záchytnej bod. Cestou ke zřícenině jsem les koneckonců jenom obíhal po kraji, ale do jeho srdce jsem se zkoušet nedostal. Třeba je tady někde vstup do pekla. Nebo mi Smrt oplácí to koledování. Neměl jsem strach... zatím. Ale začínal jsem z toho bejt lehce nervózní.
A najednou můj se můj záchytnej bod jako na zavolanou objevil. Teda - než jsem si ho všimnul, ozvalo se hlasité kuňkání. Někde v dálce. Následoval jsem ten zvuk jako bludičku, dokud nezačal sílit a sílit a já věděl, že jdu správně. Někde tu byla žába. To znamenalo, že tady někde bude i nějakej vodní zdroj... možná. Nebo se jenom válí v louži, kterou tu nechal déšť.
Tak či tak jsem zvuk následoval, dokud se vodní plocha nerozprostřela přímo přede mnou. Bylo to jezírko. Přes den muselo bejt krásný, ale takhle v noci ve mně vzbuzovalo spíš... zvláštní pocity. Už od pohledu bylo jasný, že se v něm nebudou vyskytovat žádný velký ryby. Na to nebylo dostatečně velký. To mě trochu zklamalo, protože v lovení ryb jsem byl nejlepší.
Vyhlídnul jsem si místo v severní části jezírka, kde se rozprostíralo velké houští. Když tady budu chvíli dřepět, nějakej pach mě dřív nebo pozdějc do nosu trefí. Správně - byl jsem moc línej a unavenej, než abych kořist hledal sám. Hodlal jsem počkat, až mi přijde na stříbrnej podnos. Pomalu jsem se prodral hlouběji do houštiny a tam jsem si lehnul tak, abych měl výhled na všechny světové strany kromě plochy jezírka, která mě koneckonců tolik nezajímala. Takhle ve tmě nebylo skoro nic vidět, takže jsem se spoléhal na čich.
A takhle jsem čekal minuty... desítky minut... možná dokonce hodinku. Měl jsem u toho dost času přemýšlet. Třeba nad tím, jestli Styx už stačila zdrhnout na nějaký jiný území, nebo jestli doopravdy zůstala tam, kde jsem jí přikázal zůstat. V tomhle stavu se stejně nedostane daleko. Přemýšlel jsem i nad Newlinem a jeho novou partnerkou. Nad tím, co asi dělá Darkie, a jak si asi v hlavě přebrala to, co jsem jí řekl. Nad tím, kdo je Rez. Rez je jméno pro vlčici. Určitě je to jméno pro vlčici. Je to ta její záhadná kamarádka z léta. Přišlo mi, že Gallireu znám dost dobře, ale nikdy jsem neslyšel o někom, kdo se jmenuje Rez. Asi tu byla nová. Určitě jsem měl v plánu jí vyhledat a poznat. Stejně jako tu vlčici, kterou Styx tehdy údajně zabila. Jestli teda nekecala, to bylo taky dost možný. I když... jsem si nebyl jistej, jestli mi někdy Styx vlastně lhala. Možná byla naopak až bolestně upřímná. Stejně jako oba její bratři, koneckonců.
Když už jsem se válel opravdu dlouho, pomalu jsem se zavrtěl, abych si úplně nepřeležel nohy. Musel jsem tu strávit značnou část noci. V jednu chvíli jsem dokonce začal usínat, ale podařilo se mi víčka jakž takž usměrnit a odlepit je od sebe. Obě přední tlapy mě brněly a já jsem se musel dlouho vrtět, abych je začal znovu cítit. Zároveň jsem se snažil nevydat ani hlásku a nešustit u toho křovinou, ve které jsem se schovával, takže jsem u toho vypadal jako retard, kterej má nějakej neurotickej problém.
A když jsem si potom protahoval hlavu, aby mi nezdřevěněl krk, zahlédnul jsem v periferním vidění nějaké zvláštní světlo. Prudce jsem zamrkal, jestli se mi to náhodou nezdá - pořád to mohl být další z bobulových dojezdů - ale zdálo se, že to nepomáhá. Pomaličku a potichu jsem posunul nohy tak, abych při otočení hlavy viděl na jezírko, odkud ta zvláštní záře vycházela. Musel jsem přimhouřit oči, abych rozpoznal, co se přesně se to tady děje. Z jižní části lesa přicházela zvláštní postava. Nejdřív jsem si myslel, že je to třeba život, nebo nějaká jiná magická entita, ale čím blíž to bylo, tím víc mi bylo jasný, že se pletu. Nebyla to ani kořist, ani žádná příšera, která mi chce ublížit, podobná tomu hadovi v Sarumenu. Bylo to něco, co mělo siluetu divokýho koně, jenom... to bylo hubenější, a zářilo to. Když přišla bytost ještě o něco dřív, rozpoznal jsem i roh, který jí vycházel z temene hlavy. Na tu krátkou dobu, kdy se blížila k jezírku, jsem zapomněl dýchat, a teď jsem se musel potichu opatrně nadechnout tak, abych jí nevyplašil. Co to sakra...
Netroufal jsem si v tuhle chvíli myslet, že je tu zvláštní stvoření kvůli mně. Vypadalo to, že se přišlo jen v klidu napít z jezírka, a poté plánuje odejít na stejné místo, ze kterého sem přišlo. Tajil jsem dech, když jsem ho pozoroval. Bílá záře oslepovala moje oči, ale já se snažil nemrkat. Na to jsem si až moc vážil každé vteřiny, kdy byl zvláštní tvor v mém zorném poli. Myslím, že žádná chvíle v mojem dosavadním životě neubíhala takhle rychle. Sotva se napil, už byl zase na odchodu. Začal jsem se opatrně zvedat, ale houština mě zradila. Tvor zaslechl zašustění a pomalu se otočil, aby zkontroloval, co se děje. Zadržel jsem dech a už jsem se nehnul ani o centimetr. Něco ve mně - ačkoliv jsem byl normálně neskutečný hovado - mi zakazovalo byť jenom vyrušit tohohle tvora od jeho noční procházky. Nezvládnul jsem se pohnout, dokud se neotočil zpátky k jihu a nezmizel mi ze zorného pole. Potom jsem prudce vydechl, podepřel jsem se lokty o zem a udělal jsem pár hlubokých nádechů. Co to sakra bylo? Takový věci tu žijou? Co jsem... je to tajemnství? Smim to někomu řikat? Co to mělo znamenat?
Chvíli jsem zůstal v týhle nedůstojný poloze a snažil jsem se si v myšlenkách utřídit, jestli to bylo skutečný, nebo jenom nějaká moje hladová a únavová vidina. Z myšlenek mě vytrhl až pach. Zaječí pach. Pomalu jsem se začal plížit z houštiny, ale pořád jsem se plně nesoustředil. Bylo mi jasný, že jestli chci chytit zajíce, musim se rychle dát dohromady a přestat na to stvoření myslet, ale nějak to nešlo. Jakmile jsem se vymotal z křoví zpátky do prostoru lesa, ještě jednou jsem zkontroloval, že na obzoru nevidím byť jen známku té bílé záře. Až potom jsem se otočil a přiložil jsem čenich k zemi, abych lépe zachytil, kde se zajíc pohybuje.
Začal jsem se pomalu plížit k tomu místu. Zdálo se, že jde o zdravého a mladého jedince. Adrenalin, který mi vlilo do žil tohle zvláštní setkání, jsem teď hodlal použít při lovu. Jakmile se mi chudák ušák objevil v zorném poli, zpomalil jsem. Foukal silný vítr, ale naštěstí hrál v můj prospěch. Dokud mě neměl možnost zahlédnout očima, neměl možnost zjistit, že tu jsem. Všechno to foukalo z jihu, odkud přišlo to stvoření, a já stál na severní straně. Teď šlo jen o to, abych se co nejvíc potichu co nejvíc přiblížil. Když už mi přišlo, že může i přes silný vítr zaslechnout klacíky, které mi praskají pod nohama, okamžitě jsem vysprintoval směrem k němu. Pár skoků před ním jsem se rozhodl, že nejlepší bude ho 'ulovit pádem', a tak jsem naposledy skočil a doufal, že se mi povede doskočit až k němu. S tlamou jsem to moc nevypočítal, ale naštěstí se mi povedlo ho praštit přední tlapou, což ho nachvíli zdrželo, a já ho mohl rychle nabrat do tlamy. Dal jsem všechno do toho, abych mu okamžitě zlomil vaz. Potom jsem ho položil na zem, chvíli jsem se vydýchal a naposledy zkontroloval to místo, kam zmizel jednorožec. Byl pryč. Ale něco mi říkalo, že tu skutečně byl. Tohle mi nikdo neuvěří.
Pomalu jsem zvednul zajíce a vydal jsem se na jihovýchod. Byl čas se vrátit za Styx.

//Liščí nory přes Kopce Tary

//Jedlový pás přes Západní Galtavar

Znovu jsem běžel okolo sopky. Tentokrát už jsem si jí neprohlížel, nebyl čas se s tím zdržovat. I když jsem sem tam musel ze sprintu zvolnit do klusu nebo dokonce do chůze, protože mi opravdu pomalu docházely síly, a ještě pořád jsem se nenažral. Napadlo mě, že něco určitě musí žít v tom lese, skrz který jsem probíhal směrem sem. Nic jiného mi asi nezbývalo. Moc se nehodilo tam nechávat Styx samotnou nějak extra dlouho, a já už jsem začínal být opravdu hodně unavenej. Ty bobule byly jeden z nejhorších nápadů, co jsi kdy měl. Gratuluju, Duncane.
Navíc mi bylo jasný, že čim dýl běžim, tim unavenější jsem a tim spíš nechytim vůbec nic. Možná bych to měl nechat na Styx. Třeba něco uloví ona, až se probere. Můžu dělat zraněnýho chudáčka. Protože mě fakt zranila. Pomalu jsem se zkusil ohlédnout na ránu na svojem krku. Zdálo se, že to už nekrvácí, ale šlo to těžko poznat, protože mi déšť pořád máčel tmavou srst a navíc byla noc. Bolelo to pořád stejně.
Radši jsem přesunul svůj pohled pod nohy, abych se o něco nerozsekal, a pokračoval jsem tam, odkud jsem původně přišel.

//Nad kopci přes Mechový lesík

//Sopka přes Západní Galtavar

//na nikoho nereaguji

Tkalcovská ulice 2

Doběhnul jsem až do lesa, který jsem moc dobře znal. Tady sídlila Smrt. Byl jsem tu několikrát. Ve snech i doopravdy. Došlo mi, že jsem moc daleko od místa, ze kterého jsem sem utíkal, jestliže jsem se dostal až sem. Nemá cenu utíkat dál. Čas se vrátit. Bylo na čase prostě najít kořist na trase, po které jsem se dostal sem. Asi jsem prostě nedával dostatečně dobrý pozor.
I tak jsem se ale chtěl takhle v noci nachvíli podívat ke zřícenině. Něco mě k ní... prostě táhlo. Rozvážně jsem z dálky minul partičku vlků, která se tu zrovna flákala, a vydal jsem se tam, kde podle mých neomylných vzpomínek Smrt sídlila. Netrvalo dlouho a začala se přede mnou rozprostírat zřícenina. Vypadala stejně ohavně a strašidelně jako vždycky. Takhle uprostřed temné, lehce deštivé noci to možná bylo ještě horší. I když se měsíční svit snažil přes mraky prodrat, moc se mu to nedařilo.
Přistoupil jsem ještě o kousek blíž. "Koleda, koleda, Smrrrrrt," brouknul jsem potichu, protože jsem se jí ve svém aktuálním stavu možná... trošičku... bál. "Snes mi prosím z nebe nějakou dobrou kořist, jsem absolutně neschopnej lovec," pokračoval jsem ještě víc potichu, aby mě neslyšel nikdo okolo, protože to bych se pěkně ztrapnil. Bože, začínám z toho všeho magořit. Je čas jít. Otočil jsem se směrem na východ a rozhodl jsem se vrátit stejnou cestou tak, jak jsem došel sem, abych se ještě náhodou neztratil. A v duchu jsem se modlil, že mi Smrt pomůže.

//Sopka přes Západní Galtavar

Tkalcovská ulice 1

//Nad kopci přes Mechový lesík

Pohyboval jsem se po severní části Gallirei stále na západ. Až mi nachvilku přišlo, že se až moc vzdaluju od místa, kde jsem nechal Styx, a měl bych se držet možná spíš v jeho blízkém okolí. Z nějakýho důvodu to ale... prostě nešlo. Cosi mě táhlo dál a dál. Přišlo mi, že tam najdu nějakou snadnou kořist, kterou prostě přinesu zpátky stejně rychle, jako jsem odběhnul pryč. Navíc to všechno umocňoval fakt, že jsem ještě pořád nenarazil na nic, co by se dalo ulovit. A taky fakt, že mě pořád trochu hnaly ty bobule, takže mě nic z toho zdánlivě příliš neunavovalo.
Po chvilce běhu jsem narazil na něco, co jsem za celý svůj pobyt na Gallirei ještě neviděl. Ta sopka... mnohokrát jsem jí viděl jenom vzdáleně jako součást periferie, ale snad nikdy jsem neběžel takhle blízko okolo ní. Napadlo mě, že když se vydrápu kousek nahoru po jejím povrchu, pomůže mi to se zorientovat, kde vlastně jsem, kde jsem nechal Styx, a kam chci doběhnout. Bohužel mi můj fyzický stav nedovolil se dostat příliš daleko nahoru, ale kousek se mi zdolat podařil. Z tohohle směšnýho lehce vyvýšenýho placu jsem pořádně a hlasitě zavyl. Jenom tak... pro srandu. Bavilo mě, jak ozvěna okolních lesíků odráží můj hlas. Dlouho jsem nevyl. Zdejší to dělali pořád. Mně to přišlo spíš otravný, ale teď, když mě někdo neslyšel, byla to docela sranda. Dost ale bylo srandy. Pomalu, tak abych neupadnul, jsem se seškrábal zase dolu z úpatí sopky, a pokračoval jsem ještě kousek na západ. Když nenajdu nějakou kořist tam, otočim to a vrátim se oklikou zpátky. Někde něco přece žít musí.

//Jedlový pás přes Západní Galtavar

Příčná ulice 2

//Liščí nory přes Kopce Tary

Utíkal jsem dál a dál a jenom jsem tiše doufal, že Styx opravdu zůstala stát na místě. Bylo mi jasný, že když už teď neprší, asi se mi kdyžtak povede jí kdyžtak vystopovat, ale taky se zvedal poměrně silný vítr. Spíš jsem se tak trochu bál, aby jí tam nevystopoval nikdo jinej. Nedejbože její bratr. 'Čau, Noroxi, Duncan mě tady nechal sedět sjetou bobulema jen tak'. Pane bože, byl bych mrtvej. Teda ne, že bych se bál Noroxe. Nebo o svojí pověst... vlastně mě to vůbec nezajímalo!
Letmo jsem těknul očima k obloze, abych zkontroloval, jestli se někde skrz mraky konečně neprodírají hvězdy. Nebylo tomu tak, ale jak se mraky postupně trhaly a slábly, svítily podle toho, jak svítil měsíc schovaný za nimi. Díky tomu byla v kontrastu s tím krásně vidět partička netopýrů, která se po obloze proháněla. Nachvíli jsem se zastavil v běhu a dřepnul jsem si. Jednak abych se vydýchal, druhak abych se podíval na netopýry. Vlastně jsem jim záviděl. Byli to takový oškliváci, ale měli podobnou barvu jako já a měli křídla. Docela by se mi líbilo bejt netopýr.
Potom jsem si vzpomněl, že mám vlastně nějakou povinnost, a zvednul jsem se, abych mohl pokračovat v cestě za kořistí. Moc jsem nevěděl kudy, ale bylo mi jasný, že musim rychle, takže jsem se znovu rozběhnul a pelášil někam na sever.

//Sopka přes Mechový lesík

Příčná ulice 1.

//Studánky

Hned jak jsme došli na další území, došlo mi, že hlad už teď bude nenávratně sílit a sílit, dokud něco neulovim a nesežeru. Až se Styx probudí, určitě bude mít taky hlad, a nerad bych, aby sežrala mě. Otočil jsem se na ní, abych jí oznámil, že nám jdu někam něco ulovit, a aby zůstala dřepět na místě, ale nejdřív mě zarazila její slova. "Rez? Kdo je sakra Rez?" zamračil jsem se zmateně. Nikoho takovýho jsem neznal. "No jooo - to je ta tvoje kamarádka, viď? Těšim se, až jí poznám. Doufám, že neni imaginární," usmál jsem se škodolibě a pokračoval jsem v chůzi. Teď aspoň vim, po jakym jméně se shánět.
O chvilku později mě Styx oslovila jménem. Asi si konečně uvědomila, kdo jsem. Třeba přicházela k sobě. Bezva. I tak to zatim vypadalo, že by u lovu jenom překážela. Jestli je teda možný takovýmu packalovi jako jsem byl já překážet u lovu. Budu rád, když něco ulovim. Prudce jsem se zastavil a podíval jsem se vlčici do očí. "Styx, poslouchej. Jdu nám ulovit něco k snědku. Zůstaň tady, dobře? Přímo tady na tom místě. Nikam nechoď. Chápeš? Prostě... zůstaň. Jsem zpátky před východem slunce," dovysvětlil jsem. Bylo mi jasný, že to je podobný, jako kdybych tady nechal malý vlče bez dozoru... asi tak na takový mentální úrovni teď byla. Ale nedalo se nic dělat. Mohl jsem jedině pohnout a bejt zpátky rychle, než se mi ztratí.
Potom jsem se jenom otočil a začal jsem pelášit pryč z tohohle území. Teda - pelášit v rámci možností. Pořád jsem byl unavenej a zraněnej. A jak jsem tak utíkal... jak se mi rozproudila krev v žilách... možná, že se ozval dojezd těch bobulí. V mojem periferním vidění se objevil tak věrohodný obrovský vlčí stín, že jsem se leknul tak, až jsem zakopnul a kutálel se nejmíň tři metry, než jsem se zastavil. Se zrychleným dechem jsem se rychle zvednul a ohlédnul za sebe, ale nikdo tam nestál. Co to? Pomalu jsem se posbíral, oklepal a otočil jsem se zpátky tím směrem, kterým jsem se rozhodl běžet pro kořist. Divný.

// Nad Kopci přes Kopce Tary

Déšť zeslábnul tak, že jsem ho skoro nevnímal. Teda - možná bych ho vnímal, kdybych nebyl na kost promáčenej. Byli jsme oba... na kost promáčený... chudáci... kostry. Takovýhle myšlenky mě napadaly vždycky, když jsem měl hlad. Vždycky jsem si přišel jako děsnej chudáček. Klidně bych sežral i ptáka. Třeba vránu. Fuj. To byl ten nejnechutnější pták, co jsem si k jídlu uměl představit. Nevim proč - nikdy jsem vránu neochutnal.
Probral jsem se z myšlenek a podíval jsem se na oblohu. Docela to trvalo, než mi na čumák spadla první kapka deště. Zdálo se, že liják opravdu pomalu končí. Na druhou stranu se zvedal prudký studený vítr. Bezva. Neni to tak, že bysme... neměli kožich, kterej by tohle nevydržel. Teda - Styx rozhodně neměla kožich, co by něco takovýho nevydržel. Já jsem tak trochu měl kožich, co takovýhle věci nezvládá. Rychle jsem zahřál vzduch okolo sebe tak, aby mi to vysušilo kožich, a aby se ten vichr dal ve zdraví vydržet. Potom jsem se podíval na Styx a vysušil jsem i její kožich. Né že bych se staral, nebo tak něco, pche. Zavrtěl jsem hlavou. Stejně si to nebude pamatovat. Navíc jí na tlapkách i jiných částech těla ztvrdly žmolky bahna, takže vypadala jako totální vandrák. Pobaveně jsem si jí změřil. Aspoň se sama postavila na nohy a nemusel jsem jí zvedat já.
Začal jsem nám pomalu plánovat trasu cesty. Na sever od nás byl takovej lesík, kterej byl z nějakýho důvodu plnej ptáků. Dělali tam hroznej rámus. Znal jsem ho. Vrány, ewwww. Ale ptáky jsme jíst nechtěli.
Možná jsme ale neměli na výběr. Na jihu byla strž a na západě... les plnej jezevců a spáleniště. Protočil jsem panenky až k mozku a pomalu jsem se odevzdaně vydal na sever, přičemž jsem se chvíli co chvíli ohlížel, jestli Styx nepadá na zem, nebo jestli se někam neztrácí. Ne, že by mě to zajímalo, pche!
"Pojď, jdem sežrat nějakou vránu," zahuhlal jsem a udělal jsem dalších pár kroků severně. Doufal jsem, že se tam najde aspoň zajíc, i když moje specializace byly spíš ryby. Kudy se dostat k nějakýmu vodnímu zdroji?

//Liščí nory přes Švitořivý les - musela jsem změnit směr, ať nejdem do soubojový arény ._.

Ten imaginární lektvar lásky, o kterym jsem si myslel, že oblbuje Styx hlavu, moc nefungoval. Vypadala spíš jako kostlivec potaženej kůží bez jakejchkoliv dalších vnitřních orgánů. Byla úplně vymaštěná. Dokud jsem byl ve stejnym stavu, přišlo mi to vtipný, ale teď už mě to začínalo unavovat a chtěl jsem jí probranou, abych jí moh vynadat za to, že mi ublížila. Vůbec bych si nestěžoval, kdyby se z jejího stavu dalo aspoň těžit, ale takhle byla opravdu nepoužitelná. A navíc jsem začínal mít hlad. Zachvíli ze mě bude kostlivec taky. Proskenoval jsem očima okolí, ale nevypadalo to, že by tu něco žilo. Navíc jsem asi nebyl ve stavu, ve kterym bych to 'něco' zvládnul ulovit.
Ze Styx vypadlo jenom něco jako 'Duncan je můj', a mně došlo, že jsou všechny tyhle pokusy marný. Chvíli jsem na ní civěl a přemejšlel. Mám hlad. Přichází zima. Měli bysme se fakt najíst, než z nás budou chodící kostry. Měl bych jít. Ale co ona? Nechám jí tu a nejde jí někdo, kdo je na ní naštvanej. A zmrzačí jí. Koneckonců by si to zasloužila, ale... zamrkal jsem. Navíc mi ještě pořád tekla krev z rány na krku. Už to bylo docela dlouho a pořád do nekončilo. Necítil jsem se zrovna nejlíp, ale aspoň se mi už povedlo to vyčistit. Ále... smečka určitě něco uloví a budu se z toho moct nažrat. Jsem přece chudáček zmrzačenej. Nebudu teď muset nic dělat. Jenom si válet šunky.
"Je vtipný tě takhle vidět. Řekni ještě nějakou blbost, prosím. Budu tě s tim do smrti šikanovat," zahláholil jsem škodolibě. Pořád jsem dřepěl v bahně, ale teď už déšť opravdu výrazně zeslábl. I tak jsme oba byli špinaví, hladoví, prochladlí a celkově vyřízený z těch halucinací. Styx o tom jenom ještě nevěděla, protože to na ní pořád působilo. "Měli bysme se přesunout."

Déšť zeslábnul. Přišlo mi, že kdybych se na to hodně nasoustředil, možná bych si prohlídnul západ slunce, nebo aspoň jeho střípky, ale v tomhle stavu se mi ještě moc nechtělo zvedat oči ke svítící obloze a něco tam hledat. Zase by se mi z toho akorát zamotala hlava.
Navíc jsem teď měl lepší zábavu - dělal jsem si srandu ze sjetý Styx, která to narozdíl ode mě s bobulema opravdu přehnala. Pořád jsem byl trošku mimo a sem tam jsem musel zmáčknout všechny ty vidiny někam do zadní části mozku, ale ona byla vyloženě jako pod mocí nějakýho lektvaru. Možná dokonce... zamilovanýho lektvaru. Chvíli jsem na ní nechápavě civěl, jak na mě tak civěla ona, ale pořád jsem nechápal, co přesně na mě zrovna teď vidí. Jasně - byl jsem skvělej a všechno, ale... teď jsem byl fakt mrzák. Byl jsem napůl od krve a napůl od bahna. Jediná omluva byla to, že ona vypadala ještě mnohem hůř. Byla od toho svinstva doslova celá, rozjížděly se jí oči a tupě zírala. Kdyby to šlo nějak zvěčnit, šikanoval bych jí s tim do smrti.
Ten pohled jsem tak nějak poznával z doby, kdy nás na jaře něco očarovalo. To se Styx taky chovala jako po nějakym zamilovanym lektvaru. Děly se tu divný věci.
Když řekla, že mi neřekne informaci, po který jsem prahnul, nachvíli jsem zvážněl. "Ne. Přísahám na vlastní uši a matku, že to Duncanovi nevykecám," prohlásil jsem důležitě a naklonil jsem se k vlčici. "Notaaaak, dělej, řikej!" zaprosil jsem se štěněčíma očima. Tohle byla vtipná hra. Nebylo ode mě milý, že toho využívám, ale přestat jsem nehodlal. Styx přece neni jen tak sjetá každej den. "Prosím!" vytvořil jsem na ní ještě větší nátlak, aby mi to řekla.

Jakmile jsem položil hlavu na stranu, začaly se mi pomalu nenávratně zavírat oči. Když jsem ležel takhle na zemi, byla mi menší zima a míň mě bolela rána na krku. I když jsem se válel v bahenní lázni, která se tu mezitím vytvořila, byla to nejpohodlnější možná varianta. Ale spát jsem nechtěl. Nebo... chtěl, ale věděl jsem, že se to zrovna teď nehodí. Že bych se potom zvedal jenom opravdu těžko. A že by Styx mohlo rupnout v kouli a ještě by dokončila mojí vraždu.
Posbíral jsem poslední zbytky vůle a zmáčknul jsem oční víčka k sobě, načež jsem je prudce rozevřel. S přehnaně vykulenýma očima jsem párkrát zamrkal a zkontroloval svoje okolí. Styx konečně zvedla hlavu z mojí tlapky a... olízla jí? Oukej. Tohle už mě ani nepřekvapovalo, ale byl jsem rád, že se můžu zvednout. S námahou jsem se začal sbírat, ale bahno mě tak nějak vcuclo. Tlapama jsem ho odhrnul a zmáčknul do obou stran. Potom už to šlo trochu líp. Rána mě zabolela a já nespokojeně sledoval, jak nějaká krev zůstává i v bahně pode mnou. Byl jsem od toho celej a štvalo mě to. A mohla za to ona. Zlostně jsem se na ní podíval. Mluvila z cesty. Pořád byla mimo. "Abych tě nejdřív nerozmačkal já," zachraptěl jsem si jen tak pro sebe, jak jsem se snažil oklepat bahno z nohou, ale nešlo to.
Pomalu jsem se volnou chůzí doplahočil ke studánce a pustil jsem svoje tělo rovnou do vody. Byla zima a pršelo, ale byl to asi nejlepší momentální nápad. Voda ze mě pomalu odplavila bahno a já sledoval, jak se do ní pomalu valí i čerstvá krev z rány na krku. Jestli mi kecali, že jsou léčivý, rozmačkám jim hlavy. Nezůstával jsem ve vodě delší dobu než bylo potřeba. Pomalu jsem z jezírka vyvandroval zase ven a stejně ledabylou chůzí jsem došel zpátky ke Styx tak, že jsem jí cestou půlku zdejšího bahna tak nějak nechtěně nacákal všude po těle. Šel jsem přímo k ní. Byl jsem skoro... skoro střízlivej, a taky jsem věděl, že ona neni. Byl jsem v pozici, kdy si můžu dělat a řikat co chci. A přesně to jsem měl v plánu, protože jsem měl ránu na krku, byla mi zima a stál jsem v bahně a to všechno jenom kvůli vlčici... která... co - nechová se podle plánu, když jsi jí sjel bobulema? Snažila se tě zabít po vlivem bobulí, který jsi jí vnutil? To je ten problém? To neni žádná omluva. Rozčíleně jsem na ní zíral. No, teď už jsem naštvanej a mokrej a zraněnej, na někoho to hodit musim. "Víš ty co? Zajímalo by mě, cos nakecala tý tvojí kamarádce, že tě toleruje, protože já tě vůbec nechápu. Podívej se, jak kvůli tobě vypadám. Já se snažil s tebou sblížit, protože jsi mi vždycky přišla děsně tajemná a sexy a zajímavá, ale začínám mít pocit, že to za to nestojí," ohnal jsem se po ní, protože jsem si to teď mohl dovolit. Dovolit si na ní svýst všechno, za co si můžu sám. Těžce jsem si dřepnul na zadek zpátky do bahna. Možná tady byla ta normální ona. Ale to teď nebylo důležitý. "Až tě opustim, skončíš jako stará osamělá rašple a tvůj jedinej kamarád bude tvůj bratr. A víš co? Dobře ti tak," přešel jsem z naštvanýho tónu do lehce pobavenýho, načež jsem do ní rejpnul tlapkou. "Tak co, ty nádhero? Vůbec nevíš, co ti řikám, že jo?" uchechtnul jsem se. Moje nálada se najednou úplně změnila, i přes to, že mi krev z krku společně s vodou ze studánek máčela celej hrudník i břicho, jak jsem tak seděl. "Hej... hej Styx," zahučel jsem na ní, aby mě líp vnímala. "Co si myslíš o Duncanovi?" vypravil jsem ze sebe pobaveně jako malej fakan, kterej dělá prank na svojeho kamaráda, a aby mě náhodou nezkoušela ignorovat, zmáčknul jsem jí rameno tlapkou ještě jednou. Byla jako nějakej můj experiment. Konečně jsem viděl někoho sjetýho bobulema, aniž bych byl sjetej sám.

Chvíli jsem ležel na zemi a civěl do blba. Snažil jsem se udržet tak nějak vzhůru a při vědomí, ale už jsem neměl sílu tu pobíhat. Dýňově oranžový podtón všeho okolo nezmizel, naopak zintenzivnil ruku v ruce s postupem dne, ale já jsem se nemohl ani posbírat ze země, abych se pořádně rozhlídnul. Pracně jsem pootočil hlavu tak, abych líp viděl na Styx. Neměl jsem o ní strach. Už jsem věděl, co tahle magie dělá. Nejdřív ukrutně bolí, ale nemá trvalý následky. No jo, ta magie! Zamrkal jsem a soustředěně jsem začal ostřit na Styx. Zatim ležela bez hnutí. Měl jsem čas vymyslet, co jí řeknu, až budem ze svojeho dobrodružství sbírat jednotlivý střípky a vzpomínat. "Dobrý ráno, Styx. Víš, že ses mě pokusila zabít?" No jo, ale pak jí budu muset vysvětlit ten proud. Ledaže... nastražil jsem uši a znovu jsem zamrkal, abych se nepřestal soustředit. Ledaže by vůbec nezjistila, že magii elektřiny mám. Neví to, blesklo mi hlavou. A od tohohle momentu už nebylo o čem mluvit. Mohl jsem jí říct, že to byla součást jejího bobulovýho tripu, nebo že jí uštědřila ránu nějaká kouzelná entita, nebo... no - koneckonců byla dokonce i bouřka, že? Co já bych měl společnýho s magií elektřiny? Byla mimo než jsem to udělal, a potom už mě při vědomí uvidí až takhle.
Leknul jsem se a škubnul jsem sebou, když vlčice vydala zvuk a pohnula se. Musel jsem posbírat a schovat svoje černý svědomí. Necejtil jsem vinu. Byla to malá lež, která mi dávala náskok před někym, kdo se mě snažil zabít. Vůbec mi to nebylo blbý. Tu ránu si zasloužila. Já na tom byl o dost hůř. Měl jsem prokousnutej krk a krvavý rameno, obojí utopený v nechutnym špinavym bahně. Potřeboval jsem to opláchnout a nešlo mi ani zprovoznit nohy. Ty léčivý studánky, proskenoval jsem to tu očima. Hodilo se, že ty bobule rostly zrovna tady. Musim se tam doplazit.
S námahou jsem zvednul hlavu a zkontroloval jsem Styx. Vypadalo to, že se zatim neprobírá. V pořádku. Zůstaň. Naštěstí jsem jí náhodou zkontroloval ještě jednou, když jsem se okolo ní plazil ke studánkám, a došlo mi, že se jí čumák pomalu plní vodou. Nešťastně jsem začal těkat očima mezi ní a studánkou. Nakonec jsem se připlazil blíž ke Styx, opřel jsem se jednou tlapou o zem a tou druhou jsem začal manipulovat s její hlavou tak, aby měla nozdry mimo vodu. Nešlo to. Kdykoliv jsem jí posunul, spadla znovu do louže, ve který ležela. A neměl jsem sílu na to, abych vlčici někam posouval celou. Vzal jsem svojí nezraněnou tlapu a podložil jsem s ní Styx hlavu tak, aby jí měla nad vodou. Svojí vlastní hlavu jsem položil do bahna vedle louže. Už mě unavovalo jí držet zvednutou, přišlo mi, že rána potom krvácí víc.

Obloha se najednou rozehrála světlějšími odstíny, ale stejně zůstala celá Gallirea pod temnou zahálkou deštivýho dne. Pro mě mělo všechno takovej pozdimní oranžovej dýňovej nádech. Krev z krku se mi smíchaná s deštěm valila na zem tak, že to vypadalo mnohem horší, než to bylo. Ani tak to ale nebylo nic příjemnýho. Díky omámení jsem nevnímal bolest tak, jak bych jí vnímal normálně, ale to teplo na krku mi nedělalo vůbec dobře. Navíc jsem nevěděl, jak se taková věc ošetřuje. Jak to... zastavit. Darkie by věděla. Těknul jsem očima někam, kde se podle mě přibližně nacházel Sarumen, ale můj odhad byl úplně špatně. Nevěděl jsem, kde je nahoře a kde dole. Ani bych tam v tuhle chvíli netrefil. Měl jsem úplně vydlabanou hlavu.
Jakmile se mi povedlo vymotat z pavučiny a postavit se na nohy, podíval jsem se na vlčici, kterou jsem nechal za sebou. I když se všechno tak nějak vlnilo a rozmazávalo, byl jsem si jistej, že to je Styx. Žácnej stín nebo příšera. A už to nebyly bezstarostný hrátky. Kdybych jí nechal, prokousla by mi celej krk. Měl jsem obrovskou chuť jí rozmáčknout hlavu. Jako dýni. Ale byla... pod vlivem. Třeba to... tak nemyslela. Naježil jsem se a zatnul jsem svaly na nohách, abych byl připravenej se bránit, ale nezaútočil jsem. Holkám se neubližuje. Zamrkal jsem. Je to Styx. Nechá toho.
Ještě chvíli jsem jenom tak stál a prudce vydechoval. Málem bych si ani nevšimnul, že se ke mně znovu rozbíhá. Možná proto stihla doběhnout až ke mně. Měl jsem kvůli bobulím pořád zpomalený vnímání. Moje hlava byla jako dýně bez mozku. Povedlo se jí chňapnout mě do ramene. Štíplo to a já jsem jí ještě pořád relativně klidně zkusil odstrčit, ale byla absolutně neodbytná. Dál skenovala mojí srst pomocí zubů a drápů a já jsem se začal bát, že se špatně pohnu a ona znovu hluboce zakousne. Na zlomek vteřiny jsem si nešťastně změřil její obličej a jakmile se mě znovu dotkla tlamou, nasolil jsem do ní v záplavě adrenalinu tolik proudu, aby jí to vyřadilo ze hry, jako jsem to tehdy udělal Ayshi. Tohle se mi stalo podruhý v životě. A podruhý to bylo v sebeobraně. Díval jsem se, jak se její tělo v křeči pomalu skládá k zemi a sám jsem poodstoupil a povolil všechny svaly na těle, protože mě to značně vyčerpalo. S tou ránou na krku to taky nebyla žádná sranda. Zacouval jsem, přidřepnul jsem si a položil jsem si obličej nachvíli na zem do vlastní krve, abych znovu nabral sílu vstát. Ten bobulovej dojezd tomu moc nepomáhal. Pořád jsem měl v zornym poli nesmysly, ale už jsem aspoň věděl, že jsem to já, a uvědomoval jsem si i sežrání bobulí. S Newlinem to bylo jednodušší, pomyslel jsem si pobaveně. Teď jsem měl hlad, žízeň a bylo mi na omdlení. Nachvíli mě napadlo, že jestli mě ta rána na krku vyřadí z provozu, měla by mě na svědomí Styx, a to bych asi radši umřel. Byl jsem rozhodnutej to nějak vyřešit. Ale až... si trošku odpočinu. "Už se ke mně nepřibližuj. Jedině když mi budeš chtít pošeptat do ucha, že jsem skvělej, dát mi masáž zad, nebo se mnou vyrábět vlčata," určil jsem uchraptěnym hlasem pravidla, a protože mě to děsně pobavilo, trošku jsem se u toho ucechtnul. Stejně mě určitě nevnímala. Z tohohle šoku chvíli trvá se dostat. Pomalu jsem si lehnul na zem, nechal jsem hlavu položenou a párkrát jsem zamrkal. Z krku mi sálalo teplo.

Už mi bylo docela jedno, co vlčice plácá. Respektive jsem to ani neslyšel. Zapomněl jsem, že tam je. Jak jsem tak uklouznul, praštil jsem se do hlavy a rychle se přetočil na záda, rozdělil se mi obraz před očima asi tak na šestnáct dílků. Všechno vypadalo jako součást obří pavučiny, mozaiky nebo mandaly. Všechno se opakovalo v řadách a sloupcích. Nějaký zvláštní zvířata, věci a děje. Neuměl jsem identifikovat ani jedno z toho. Všechno to plynulo neporušeně v tomhle pavučinovym vzorci a i když jsem zoufale zvedal tlapy a snažil se to změnit nebo do toho nějak zasáhnout, ani jsem je před sebou neviděl. Srdce se mi rozbušilo. Připadalo mi, že jsem v nějakym osobnim pekle, kde ničemu nerozumim a nemůžu mluvit, ani se pohybovat. Nemůžu měnit tok věcí. Nikoho jsem nezajímal. Ještě jednou jsem natáhnul tlapy do vzduchu, ale pořád nic. Ani jsem je necítil. Byl jsem jako nějakej vnější činitel, kterej může jenom přihlížet, jak se mu všechno mění před očima.
Až po chvíli se mi v tomhle šestnáctidílnym pavučinovym zornym poli objevila hlava Styx. Šestnáct jejích hlav. Šestnáct čumáků. Třicet dva jejích očí. Třicet dva uší. Šestnáct jejích jazyků. A stovky zubů. Naposledy jsem natáhnul packu, ale pořád to nešlo. Neměl jsem strach. Byl jsem... jenom nešťastnej, že nemůžu nic moc dělat. Přestávalo mě to bavit. A ty stovky zubů byly pořád blíž a blíž, až...
Jakmile mě vlčice kousla do krku, všechny obrazy se slily do jednoho a já zatnul všechny svaly na těle. Bylo to jako kdybych se probudil ze snu. Chvíli jsem nereagoval, protože jsem nevěděl, co mám dělat. "Nikdo tě nemiluje, protože umíš jenom ubližovat a zabíjet," zasípal jsem chraptivě přes zmáčknutý hlasivky. Bylo to ode mě opravdu zlý, ale něco mi říkalo, že nebude mít šanci si to pamatovat, a že je to v zápalu tohohle momentu ospravedlnitelný. Těžko říct, jestli by udělala něco podobnýho, kdyby nebyla pod vlivem. Navíc mě varovala, že něco podobnýho udělá. Chvíli jsem se vůbec nehýbal pod tíhou všech těch myšlenek. Potom už jsem na nic nečekal, silně jsem jí kopnul do břicha zadníma nohama a do hrudníku předníma a začal jsem se vykrucovat tak, aby mi nenatrhla celou tepnu. Bylo mi jasný, že můj astrovýlet ještě neni zdaleka u konce, ale sežral jsem těch bobulí tak čtyřikrát míň než ona, takže jsem měl značnej náskok. Byla to sice otázka pár chvil, kdy se vrátim do nepoužitelnýho stavu, ale zrovna teď se do mě vlilo tolik adrenalinu, že jsem málem vystřízlivěl.