Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Mám svůj ocas rád," zauvažoval jsem nahlas. Vypadal bych bez něj hrozně. A neměl bych se čim vyrovnávat. A šimrat na bradě. A tak vůbec. A navíc mě představa vlka bez ocasu opravdu hrozně děsila. Co byl vlk bez ocasu? Prostě nějaký přerostlý morče?
"Já jsem chtěl prostě jít na sever," vysvětlil jsem následně svůj perfektní myšlenkovej pochod. Nemělo cenu jí vykládat, že na všech ostatních světovejch stranách už jsme byli, jenom na severu ne. Ach - tohle bylo fakt hrozně zoufalý. Ani jsme nevěděli, kam máme jít! No... kdyby nic jinýho nevyšlo, pořád se dalo jít zpátky k tomu Životovi. Ale tam už bych Lilith asi podruhý nedostal. To bych jí musel tahat násilim, protože by nevěřila, že nám to pomůže. Co budeme dělat? Možná by stálo za to najít někoho, kdo je tady dýl. Kdo se líp vyzná. Newlin? Jako taková magická autorita mě napadal spíš Morfeus, ale ten už bohužel nebyl mezi námi. Takže možná Darkie? Nebo nás mohla Styx oddělit násilně. Nebo Pippa, taky násilně. Víc kámošů jsem neměl.
Z myšlenek mě vytrhlo až to, když jsem na svojem zadku opravdu ucejtil zuby. Nejdřív jsem se uchechtnul, že mě chce Lilith jemně kousnout do zadele, ale vyklubalo se z toho opravdový kousnutí. "Au! Proč mě vlčice furt koušou do náhodnejch částí těla?" začal jsem se vztekat. Jakmile mě pustila, rozhodnul jsem se k docela radikálnímu kroku. Prostě jsem se přikrčil k zemi a pomalu jsem si lehnul, načež jsem se přetočil na záda. Můj ocas zůstal přilepenej k jejímu krku, takže jí to nutilo se trochu sklonit k zemi, ale měl jsem dost dlouhej ocas na to, aby mohla normálně stát. Jenom já jsem ležel na zemi. Na zádech. Na šutrech. A civěl jsem na ní. A když už jsem v tom byl, dal jsem obě zadní nohy tak, abych je měl na jejích předních tlapách a tlačil jí od sebe. Aby jí náhodou nenapadlo mě kousnout i jinam než jenom do zadku. Co mohla dělat? Stoupnout si nade mě? To těžko, můj ocas jí táhnul dozadu. Odejít? Stejnej problém. Musela se mi dívat přímo do očí. Leda že by je chtěla zavřít. "To se ti to útočí, když od tebe jeden nemůže zdrhnout," prohlásil jsem, jako kdyby mě náramně zklamala, ale stejně jsem byl spíš pobavenej. "Jen počkej, až se ten ocas odlepí," zavyhrožoval jsem a tajemně jsem přivřel oči.

"To sice ne, ale furt by to bylo lepší než tohle. Aspoň pro mě," začal jsem spekulovat. Proč? Proč jsme museli bejt zrovna takhle? To byla opravdu úplně nejdivnější poloha. Proč se to stalo? Takhle jsem se musel kroutit jako had, abych na Lilith vůbec viděl. Bylo to zatraceně nepraktický. A vůbec - radši bych prostě byl ten vzadu. Bylo divný mít někoho za sebou. Někoho, kdo za váma nonstop stojí. Jako vagon. Ale... asi se nedalo nic dělat. Já jsem se nemohl ani pořádně otočit, abych s tím zkusil něco vymyslet, zkontrolovat to, nebo cokoliv. A Lilith si taky neviděla na krk.
"Hele, já vůbec nevim, kam jdu. Jenom jsme měli bobříka mlčení, tak jsem ti to nemohl říct," přiznal jsem bezstarostně. Jestli se jí moje vedení nelíbilo, mohla mě klidně navádět ona. Stejně věděla houby, kam jít a kudy, takže se jí jenom náramně hodilo to hodit na mě. Měla štěstí, že je mi to šumák.
"Dobře, možná jsem všechny tyhle věci udělal," přiznal jsem, "ale aspoň jsem ohledně nich potom nehysterčil, brouku," oplatil jsem jí to její oslovení. Kde se to v ní najednou bralo? Možná, že se jí na mě mluvilo líp, když mi mluvila do zadku, aniž bych měl možnost se na ní pořádně otočit a probodnout jí očima, jak jsem to rád dělával. "Mně by se to líbilo," zahoupal jsem hravě zadkem, když mi začala vyhrožovat. Teda... kousání do jakejchkoliv tělesnejch částí mě zrovna dvakrát nevzrušovalo, ale rád jsem to předstíral.
"No já jsem samozřejmě brečel celou cestu. Byla mi zima, měl jsem hlad a bál jsem se tě," vypláznul jsem jazyk... spíš tak nějak dopředu než na ní, ale to nevadilo. S tim se teď nedalo nic dělat. Zatracený spojení.

"Věř mi, že kdybych se měl celou cestu dívat já na zadek tobě, měl bych z toho mnohem větší radost," ušklíbnul jsem se kysele. Bože, někdy jsem byl takovej nechutnej slizák, že bych se málem zabouchnul sám do sebe! Jenom mě mrzelo, že jsme na tom s Lilith tak, jak na tom jsme. V týhle pozici se nedalo vymyslet skoro nic. Nemohl jsem se na ní ani pořádně podívat. Nebo... to šlo, ale musel jsem střídat strany, aby mi tak náhodou nezůstala zaseknutá páteř, nebo něco. A určitě jsem vypadal směšně, což se mi vůbec nelíbilo. A navíc to nebylo nic příjemnýho. Nebo důstojnýho.
"Já jsem přece nebyl zadubenej! Já tě potkal předevčírem a mám tě normálně rád a jsem na tebe hodnej... ale ty furt s něčim... máš problém," vysoukal jsem ze sebe dlouhý souvětí asi tak, že jsem uprostřed jeho vyslovování nejmíň třikrát propadnul smíchu a chechtání. "Fuuuurt," zahučel jsem ještě. Ach jo. Teď by byla tak dobrá chvíle do ní drcnout! Pořádně do ní strčit, aby ztratila rovnováhu a musela mi to oplatit, a pak bych ztratil rovnováhu já, a pak... bysme si oba rozbili tlamu o ty šutry, nebo se omylem sešoupli z toho nedalekýho útesu. Ne díky.
Musel jsem se nachvíli otočit dopředu, aby mě nebolely záda a krk, a natočil jsem se k ní zase z druhý strany. Nerad jsem mluvil do prázdna. "Takže... byla jsi po cestě smutná, že na tebe nemluvim? Jako kdybych tě za sebou slyšel brečet," pokračoval jsem vesele. Byl jsem taky rád, že se konečně zase bavíme. A bylo to na mě poznat. Jenom mě pořád vytáčel ten přilepenej ocas. To bylo úplně za trest.

//Jinovatková pláň

To snad nebyla pravda. Šílenou oblast střídala další šílená oblast. Dobře jsem dělal, že jsem se týhle části Gallirei až do dnešního dne vyhejbal. Hnus. Naprosto tmavá a šedivá a hnusná oblast, kde si jeden akorát rozseká tlamu, jestli nebude koukat pod nohy. Začínal jsem si zoufat z toho, kam nás to s Lilith táhnu. Takhle jsem před ní vůbec nevypadal jako dobrej průvodce. Ale... to jsem asi nevypadal tak ani tak, protože na mě nejspíš pořád byla pěkně naštvaná. A právem? Asi jo... většinou to bylo právem. Já jsem fakt nikomu nevyčítal, že se na mě vzteká. Vlastně jsem se v tom docela vyžíval.
Takhle už se to ale dál dělat nedalo. Sotva jsme dorazili na tohle divný místo, začal jsem pomalu zpomalovat. Vzduch okolo nás si pořád držel na o dost teplejším bodě, než kolik bylo aktuálně stupňů. Byl jsem napůl kostra! A měl jsem houby kožich. Byla mi prostě zima, no. Ale nehodlal jsem si za zahřívání okolí brát kredit, protože bych před Lilith akorát vypadal jako ratlík, co se pořád klepe zimou.
Našpicoval jsem uši a zastavil jsem, když konečně promluvila. Bylo fuk, co říkala. Hlavně, že mluvila. "Vyhrál jsem!" uchechtnul jsem se spokojeně, možná až moc nahlas. Prostě mi to uteklo z tlamy dřív, než jsem si to rozmyslel. Kdybych nebyl k Lilith přilepenej, asi bych do ní šel pěkně provokativně drcnout, aby si uvědomila, kdo je vítěz bobříka mlčení. Ale... takhle jsem se na ní mohl zase jenom zoufale otočit, což jsem taky udělal. "Takže už se nečertíš?" zaváhal jsem. "To se mi ulevilo. Docela mě znervózňuje, když tě mám za zadkem naštvanou," nepřestával jsem mluvit. Moje tlama byla klasicky rychlejší než mozek.

//Bukový sráz

Konečně jsme se vyšplhali dost vysoko a dostali se do docela normální oblasti. Nebo jsem si to myslel, dokud jsem na zvláštní pláň nevkročil, jakožto lokomotiva naší bizarní výpravy. Zima se mi okamžitě pustila do tlapek a já jsem lehce přidal do kroku, aby nám s Lilith ty tlapky neumrzly a neupadly. Co to sakra bylo? Nějaká extrémně zmrzlá jinovatka? Bylo to hrozný. Každý malý zvířátko tu podle mě muselo do pár vteřin chcípnout. Ani jsem si nemyslel, že na přelomu jara mě ještě něco bude takhle hrozně studit.
S kožichem jsem na tom byl koneckonců hrozně. Byl to letní kožich. Celej rok. V místech, kde jsem se narodil, měli všichni zimní kožich ještě mnohem tenčí a řidší, než jak vypadal letní kožich zdejších. Byl jsem rád, že je moje smečka na jihu. Jenom takovýhle situace mě zabíjely.
Zatnul jsem zuby, div mi to s nima nezadrkotalo, a mentálně jsem se odhodlal k poslední fázi přechodu pláně. Tak trochu jsem doufal, že je na tom Lilith s kožichem líp, ale zase byla blíž u země, protože byla o něco nižší než já. Naštěstí se blížil konec. A vůbec - vždyť já měl magii ohně! Nevěřil jsem, že mě to nenapadlo dřív. Ohřál jsem okolo vlastních tlapek vzduch, a když už jsem byl u toho, ohřál jsem ho i okolo Lilith. Pořád beze slov. Němá komunikace.

//Kamenné pole

//Ústí

Došli jsme do lesa, se kterým jsem ještě neměl tu čest. Byl zvlástní. Celý se svahoval dolu, takže jsme museli šplhat pěkně do kopce. Podle všeho v něm byly jenom listnaté stromy. V jejich korunách teď nebylo vůbec nic.
Netrvalo dlouho, než jsem za chůze začal oddechovat v kratších intervalech. To byl prostě úděl toho, že jsem šlapali do kopce. Šel jsem dost pomalu na to, aby to za mnou Lilith zvládala. Jednak proto, že ohlídnout jsem se po ní jen tak nemohl, a druhak proto, že jsem byl moc tvrdohlavej na to, abych se jí zeptal, jestli tohle tempo stíhá. Drželi jsme bobříka mlčení. Oba. Ale i když mě to přestávalo bavit, stejně jsem si neuměl představit, jak spolu rozmlouváme v týhle zvláštní pozici. Ocas na krku. Absolutní pitomost. Někdo nás chtěl očividně oba vytočit. Hlavně chudák Lilith, která se musela celou cestu koukat na můj zadek.
Už už to ve mně cuklo, že vyřknu nějakou náramně vtipnou poznámku, ale pak jsem se zarazil. Možná kvůli představě, že na mě zase začne prskat a srovnávat mojí mentalitu s veverkou. Neuměl jsem určit, jestli je pořád naštvaná. Měl jsem úplně nulovou empatii. A navíc jsme hráli hru. A já jsem nechtěl prohrát. Chtěl jsem počkat, až první promluví ona, a potom se jí vysmát a nechat si od ní ukousnout ocas. Bože, z týhle pozice nás někdo musí vysvobodit. Jednomu to leze na mozek.

//Jinovatková pláň

//Mušličková pláž

Všechno ignorovat? Chtěl jsem všechno ignorovat? Těžko říct. Vlastně ne. Nic jsem přece neignoroval. Byl jsem mentálně přítomnej, vnímal jsem všechno, jenom... jsem neodpovídal. A i když mě už po prvních pár desítkách vteřin napadlo, že to nebyl moc dobrej nápad, nešlo s tím najednou přestat. Když už jsem se jednou rozhodnul, že budu držet tlamu, musel jsem to přece dodržet, jinak bych vypadal jako idiot, co má chvilkovej zásek řeči.
Připlácnul jsem uši k hlavě, když Lilith řekla fajn. Takže se to rozhodla hrát se mnou. Takže jsem byl v háji, protože jsem to z nás dvou byl spíš já, kdo to nakonec nevydrží. Hned nato jsem je zase našpicoval a začal se líp rozhlížet po okolí. Tyhle končiny za řekou jsem moc neznal. Absolutní západ Gallirei. Možná jsem se celou dobu pohyboval spíš na východě? A nebo jsem neznal tyhle konkrétní místa? Znal jsem tu pláž, kterou jsme nechali za sebou... ale oblasti před sebou jsem neznal vůbec. Mohli jsme jen doufat, že jsme ještě pořád na území Gallirei. Ale nakonec dávalo smysl, že bude naše říše na západě končit oceánem. Nemělo smysl dělat nějakou pomyslnou hranici dřív.
V jednu chvíli jsem se přistihnul, že se svojí chůzi snažím nějak vyrovnávat ocasem, ale samozřejmě to nešlo, protože byl pořád přilepenej k Lilith. Tohle spojení nám byl čert dlužnej. Šlo nás spojit jakkoliv jinak, ale muselo to bejt zrovna takhle idiotsky. Možná proto jsem neměl ani náladu mluvit. Protože kdybych mluvil, mluvil bych do prázdna před sebou, protože se na tmavou vlčici nemůžu ani otočit a podívat se na ní.

//Bukový sráz

Už už jsem otevíral tlamu, že něco řeknu. Něco... něco na to, proč nejsem sobeckej zadubenec, ale... jak jsem se měl vymluvit, když to byla pravda? Asi jsem byl pěknej sobeckej zadubenec, ať už to znamenalo cokoliv, a vůbec mi to nevadilo. Jenom Lilith to vadilo. A to je čí problém? Její! Jakmile to řekla, rozhodnul jsem se, že už mi její vytočenej obličej nestojí za to, abych si kvůli ní vykrucoval krční páteř a otáčel se. Prostě jsem se narovnal dopředu. Jak jsem k ní stál zády, vypadalo to, jako že trucuju. Já jsem nevěděl, že to bude smrtelný nebezpečí. A nemůžu za to, že jsi takovej podělánek. To jem jí taky nechtěl říct. Akorát by se zase rozštěkala.
A vůbec - nebyl tohle náhodou skvělej nápad? Neříkat prostě nic? Znamenalo to, že pak její vztek vyšumí a zapomene se na to? Rozhodně stálo za to to zkusit. Určitě se zachvíli začne cejtit divně, když k ní budu jenom stát zády a nic neřikat. A to jsem taky udělal. Tlamu jsem si pomyslně zamknul na zámek a klíč prostě spolknul. Musel jsem se spokojeně ušklíbnout, jaká zrůdnost mě to napadla. Dokonce jsem se musel zamyslet nad tím, jestli to není moc, ale... pořád jsem to chtěl zkusit. Kdyby se z toho začala Lilith nějak extra hroutit, byl jsem rozhodnutej zase začít mluvit, ale... teď prostě nebylo co říct. To měla za to, jak necitlivě pořád mluvila o mojí smrti! A navíc mi pořád mohla zkusit ukousnout ocas, kdybych jí s tim začal opravdu extra štvát. Stejně mě nemohla předejít, aby se mi podívala na obličej. Každej takovej pohyb by mě otočil tak, že bych se koukal úplně jinym směrem, než byla její hlava.
Až když začala vlčice mluvit o můře, došlo mi, že jsme ztratili směr. Byli jsme úplně zahnaný do kouta. Na západ byl oceán, na východě jsme byli předtim a na jihu před chvilkou... takže zbejval sever. Nenápadně jsem se zorientoval a prostě jsem se rozešel severně. Bez varování. Co mohla Lilith dělat? Chovat se jako zabržděnej vagón? Remcat? Možná tak kousnout mě do zadku, a takovej risk jsem hodlal podstoupit. Hlavně, abychom se někam pohnuli.
Musel jsem se cestou sám pro sebe potichu uchechtnout, jak jsem jí určitě hrozně nachytal tim, že jsem zmlknul.

//Ústí

Aaa... vypadalo to, že jsem tmavou vlčici opravdu vytočil. "To máš z toho, že se se mnou taháš," zkusil jsem na oplátku obvinit já jí, i když jsem dobře věděl, že aktuálně nemá na výběr nic jinýho, než se se mnou tahat. Byli jsme k sobě doslova přilepený. "Já tě varoval, že to se mnou neni jednoduchý. Musíš si zvyknout," vysvětlil jsem. Spíš jsem napodoboval její tón, než že bych na ní opravdu zvyšoval hlas a vztekal se, jako ona. Pořád jsem byl naprosto v klidu. Jenom... mi to setkání s příšerou nepřišlo jako až tak obrovskej problém. Vyváznul jsem už i z horších situací. A možná jsem byl sobec, kterýmu v tu chvíli nedošlo, že se ode mě Lilith nemůže vzdálit, ale... takovej už jsem prostě byl, takže jsem jí do toho průseru zatáhnul taky. Což se jí očividně nelíbilo. Připlácnul jsem uši k hlavě, když na mě začala prskat, že jsem pomatená veverka s otřesem mozku. Bylo mi to fuk. Jenom ta poslední věta se mi nelíbila. "Já nerad mluvim o umírání. Umírání je hrozný. Bolí to a chtěl bych tě vidět, jak bys to zvládla ty," obořil jsem se, teď už opravdu docela naštvaně. Byl jsem naštvanej, že mi to nevěřila. A doteď mi to moc nevadilo, ale jakmile to znovu vytáhla v týhle hádce, už toho bylo dost. "Pořád nechápu, že si myslíš, že takhle vypadám dobrovolně," vydechnul jsem čumákem. Bylo jediný štěstí, že moje další poznámka jí tak rozesmála. Musel jsem si unaveně oddechnout a uchechtnout se taky.
"Jestli mi ukousneš ocas, zůstane ti na krku. Budeš vypadat jako exot," zkusil jsem jí od jejího nápadu odradit, protože se mi představa ukousnutýho ocasu moc nelíbila, a podivil jsem se, když si na mě položila hlavu.
A vůbec - co teď? Teď jsem si nemohl ani sednout, ani lehnout, aniž bych se musel nejdřív domluvit s ní. Doteď mi naše spojení nevadilo, ale... tohle byla opravdu zvláštní a hloupá pozice. Nemohli jsme si ani pořádně promluvit. Buď jsem k ní stál zády, nebo jsem si musel vykroutit páteř, abych se na ní podíval. "Potřebujeme pomoc," hraně jsem fňuknul. Akorát už mi úplně došly nápady, kam jít a koho o ní požádat.

//Ostrůvky

Byl jsem upřímně rád, když po nějaký době začala Lilith zpomalovat. I když jsem běžel první, nechtěl jsem dělat rozhodnutí o zastavení sám, protože kdyby mě potom předběhla, zase by mě to otočilo do protisměru. Já bych si rozbil tlamu určitě, a možná bych s sebou strhnul i jí. Můj ocas byl zvláštně přilepenej k jejímu krku, nebo co. Nebolelo to, ale... když jsem s nim zkusil pohnout do strany, prostě zůstal připlácnutej na místě. Jenom jsem tiše doufal, že to nebude muset Život odstraňovat chirurgicky, a že je to jenom nějakej zásek v magii, kterej souvisí s tim, že jsme spolu v tom neviditelnym vězení. "Já za to nemůžu," začal jsem se bránit velice slabým argumentem. "Nevim, měl jsem hlad," zkusil jsem to ještě zachránit, ale... asi to nemělo moc cenu. Lilith byla podle všeho do běla vytočená. Nedělalo mi to starosti - naopak. Když jsem někoho vytočil, vždycky mi to ze zvláštního důvodu přinášelo sadistickou radost. V jednu chvíli mi z tlamy uteklo slabší uchechtnutí, který jsem ale hned zamaskoval kamenným výrazem.
Spíš mě štvalo, že se na vlčici nemůžu pořádně otočit. Musel jsem se sakra pokroutit, abych se jí vůbec podíval do očí. To byl asi trest za můj debilní nápad jít k vodě. "Ale ne, Lilith!" vyhrknul jsem, když jsem zjistil, že se na ní fakt nemůžu úplně otočit, ledaže bych chtěl prostrčit hlavu svejma zadníma nohama a dívat se na ní zpod zadku. "Teď už se spolu nemůžem tulit v malý díře!" vypadlo ze mě s panickou hrůzou. Ano - to byla aktuálně moje největší starost. Né ta zrůda na ostrůvkách, nebo skutečnost, že jsem vlčici za sebou málem vystrašil k smrti. Plus mě děsilo, že jí mám doslova za zadkem. Asi to bylo lepší, než kdyby to bylo naopak, ale... stejně. Nic přijemnýho.

"Nejsem žádná měkota!" ohradil jsem se znovu. Proč tohle nebylo poprvý, co mi někdo něco takovýho řekl? Třeba... jsem fakt vyměknul. Měli mě snad ostatní za měkotu? Takhle to bylo? Takhle jsem vypadal? Musel jsem se znepokojeně zamračit. Bylo snad na čase se začít zase chovat tak, aby o mojem drsňáctví nikdo nepochyboval? Jít někomu rozbít tlamu, nebo mu sbalit partnerku? Nestačilo, že jsem natáhnul bačkory a potom znovu ožil? Možná jsem byl poslední dobou prostě málo zlej a protivnej. Možná bylo na čase se k tomu vrátit, protože tak mě to vždycky bavilo víc. Když ale Lilith navrhla, že se můžem hádat, odmítavě jsem zavrtěl hlavou. Nebyl jsem na hádání jen tak. Nerad jsem přemejšlel, když to zrovna nebylo potřeba.
"Jo, a hlavně je v létě teplo. Já nevim jak ty, ale já jsem se narodil docela daleko na jih odsud. Ta zdejší krutá zima mě každej rok náramně zaskočí," postěžoval jsem si. Z mojí srsti to už ale nejspíš zjistila, jestli tomu věnovala pozornost. Byl jsem jižan. Na Galliree pro mě byla kolikrát až moc zima. Nebejt magie ohně, skoro bych to tu nebyl schopnej normálně přežít. Protáhnul jsem se. "Nemůžu se dočkat léta," zasnil jsem se nahlas. Ležet někde na šutru na sluníčku jako ještěrka... to bylo vůbec nejlepší.
"Já nikomu nepomáhám, když nemusim. Doslova by mě ubylo," odpověděl jsem, když jsme se opětovně začali bavit o tom, jak mě dřív nebo pozdějc sežere. Nejdřív mi to bylo fuk, ale teď už jsem s tim po hlubšim zamyšlení těžce nesouhlasil. Byla by mě totiž škoda. S Lilith jsem si uvědomil, jak skvělej, báječnej a vtipnej vlastně jsem.
"Jediný možná ne, největší jo," odpověděl jsem na její další poznámku. Myslel jsem to smrtelně vážně. Když jsem jí to řekl, aspoň jsem se jí pak jednou mohl vymluvit, že jsem jí varoval. Se mnou to bylo všechno těžký. Byl jsem mentálně pořád asi tak na úrovni dvou let.
Našpicoval jsem uši a zaznamenal jsem zvláštní zvuk. Protože mi vůbec nedošlo, že jsme spolu s Lilith vlastně připoutaný, zvednul jsem se a vydal jsem se k vodě, odkud to vycházelo. Lachtan! - to bylo první, co mě napadlo. A vůbec - třeba se ve vodě nacházela nějaká zajímavá kořist. Když jsem bezmyšlenkovitě strkal tlapku do vody, teprve mi došlo, že to lachtan nebude. Krokodýl. Rychle jsem uskočil dozadu, omylem jsem Lilith švihnul ocasem a můj ocas... se k ní nějak zvláštně přilepil, nebo co. Poznal jsem to až ve chvíli, kdy začala zdrhat o něco rychlejc než já, a mě to málem celýho otočilo do protisměru. Musel jsem přidat do kroku tak, abych běžel před ní, protože jinak to v naší aktuální situaci nešlo. Jseš absolutní idiot, musel jsem se uchechtnout, když jsme zdrhali, co nám nohy stačily. Málem bych se znovu nechal zabít. Pořád mi to z nějakýho důvodu ale přišlo spíš vtipný než děsivý.

//Mušličková pláž

O tahání za nos se Lilith naštěstí dál bavit nechtěla, takže moje vymlouvání asi zabralo. To se mi ulevilo. U takovejch rozhovorů jeden nikdy nevěděl, kdy se to všechno zvrtne. Po tom, co udělá jeden špatnej krok. Řekne jednu špatnou věc. Nebo třeba jenom jedno špatný slovíčko.
"Drž, drž," vydechnul jsem spokojeně po její poznámce, a zamrkal jsem na ní stejně, jako ona na mě, než jsem nachvíli odvrátil zrak, protože tolik napětí jsem pomalu přestával snášet dokonce i já. Začínal jsem silně pochybovat, že se dá neodolatelnost držet na uzdě, ale možná jo. Možná Lilith uměla bejt ještě milionkrát víc neodolatelná, jenom jsem si to neuměl pořádně představit, dokud jsem to opravdu nezažil. "Řeknu ti, až bude vhodná chvíle," nabídnul jsem se. Jenom jsem nevěděl, jestli to neni moc velký sousto. Byl jsem koneckonců opravdu náramně zapomnětlivej. A náš rozhovor plynul tak, že mě bavilo každý nový téma.
I proto jsem znovu pořádně našpicoval uši, když Lilith pronesla další věc. "To mě náramně těší, že nejsem ta nejhorší společnost," vítězoslavně jsem se ušklíbnul. "A nebo by možná bylo lepší, kdyby sis myslela, že hrozná společnost jsem. Dost si zakládám na svojí drsňácký pověsti," pokusil jsem se zlehčit něco, co z její tlamy vyšlo jako vážná věc. "Taky bych uměl vyjmenovat kvantum vlků, který jsou mnohem horší společnost než ty," vyslovil jsem zvláštní lichotku, sám jsem se jí uchechtnul, a uvelebil jsem se na zadku trochu líp.
"Co si tu představuju, co si tu představuju," začal jsem se rozhlížet po okolí. Bůh ví, jestli tohle místo potřebovalo něco víc. Největší plus pro mě byl, že má moře. Miloval jsem moře. "Stačí si představit, jak tohle místo asi vypadá v létě," vypadla ze mě hned první věc, co mě napadla, ale musel jsem nad ní zakroutit hlavou. Co to se mnou bylo? Teď jsem byl sentimentální poeta, nebo co? To teda ne. "Ale stačí mi i takový, jaký je teď. Vypadá jako dobrá schovka. Já nevim," pokrčil jsem rameny. Možná jsem byl jenom rád naživu. Možná byla tahle pozitivní nálada něco, co mi mělo vydržet jenom krátce, první týdny po zmrtvýchvstání. Něco, co za pár měsíců už Lilith neuvidí, až mě potká znovu. Pořád jsem to byl já. Na každym kroku jsem se rozhlížel, komu ukrást jídlo, komu podrazit nohy, koho vytočit do běla. Jenom jsem teď měl dostatečně zábavnou společnost, abych to nepotřeboval. Kdyby mě poznala za jinejch okolností, asi bych se jí zrovna moc nelíbil, a pozitivní bych jí taky nepřišel.
Probudil jsem se z myšlenek. "Ne, nebudeš mě žrát!" obořil jsem se na ní, když se na mě začala zubit, a zamračením jsem jí naznačil, ať dá ty svoje zubáky někam pryč. "U nás tě nikdo nezakousne," mávnul jsem tlapkou. "Největší nebezpečí jsem v naší smečce možná tak já," dovysvětlil jsem. "A já tě zakousnout nechci," šklebivě jsem se usmál a vydechnul čumákem. Bůh ví, proč mě tam Morf tehdy vzal. A proč mě nevyhodil po tom incidentu s hadem. A po tom incidentu na lovu. A po všech těch dalších incidentech. A teď už tu neni, aby to udělal, a Darkie mě nevyhodí ani za nic, protože je moc hodná. Takže... tam budu navěky? Byl tohle teď můj život? Byl jsem starej, sentimentální, depresivní, smečkovej typ? To teda ne! "Jsem hrozný hovado, Lilith. Měla bys zdrhat, dokud můžeš," vypadlo ze mě chraptivě, zatímco jsem si zamyšleně prohlížel vlastní drápky. Nedělal jsem si srandu. Nebo dělal? Těžko říct. "Ups... ty vlastně nemůžeš," uchechtnul jsem se. Úplně bych zapomněl, že ke mně byla chudák připoutaná.

"To zas netvrdim. Já jenom, že jsem nic neudělal teď," zazubil jsem se. A teď bylo taky docela relativní. Bože, uměl jsem se ze všeho vykecat. Nebo jsem to aspoň uměl udělat tak, abych byl s vlastní výmluvou spokojenej já. Těžko říct, jak ostatní. Ale to mi bylo koneckonců jedno, protože to byl jejich problém.
Nad její další poznámkou jsem se musel znovu spokojeně ušklíbnout. Tahle hra mě nesmírně bavila. Asi proto, že byla Lilith tak zajímavej spoluhráč. "Ano, buď prosím neodolatelná až někde na paloučku plnym květinek, nebo tak něco," pokýval jsem souhlasně hlavou. Těžko říct, jestli se dala neodolatelnost zadržet. Očividně o tom věděla víc než já. I když jsem taky uměl bejt... neodolatelnej.
"Asi... asi budeš muset," přisvědčil jsem potichu, i když jsem extra přesvědčivě nezněl. Jestli to všechno chtěla ukázat hned, klidně to mohlo bejt. Jenom by to asi nebyla taková zábava. Napětí bylo zábavnější. Taková ta... nekonkrétnost, neurčitost. "To máš pravdu. Je jenom otázka času, kdy zjistíš, v čem všem jsem ještě báječnej," vyslovil jsem něco, co znělo spíš jako provokativní výhružka, a věnoval jsem jí tajemnej úsměv. Kdybych už nedřepěl, znovu bych do ní drcnul, ale nechtěl jsem ztratit rovnováhu.
"Každý místo může bejt příjemný, když si ho příjemný uděláš... představíš," začal jsem chytrácky líčit. Ale spíš jsem měl zoufale unavený nohy, takže jsem je prostě nechával odpočívat při všech pauzách, co jsme po cestě udělali. S mojí poznámkou souviselo i to, jak se Lilith nelíbilo naše aktuální umístění. Proč? Bylo fajn! A vůbec - hlavní byla přece společnost.
Našpicoval jsem uši, když to vypadalo, že se chystá říct něco zásadního. Lovit. Byl to fajn nápad. "Můžem. Vraždil bych pro trochu jídla," souhlasil jsem. Zastavit se do smečky taky nebyl extra špatnej nápad. "Měl bych se tam ukázat" musel jsem uznat. Třeba by tam Lilith aspoň potvrdili, že jsem umřel. Ale... oni to teoreticky vzato taky nevěděli.

//Magický palouk

"M... mažu med kolem huby? Ne, nic takovýho přece nedělám. To bych si nedovolil," začal jsem se nejistě bránit. Jestli to nehodlala nějak specifikovat, tak jsem opravdu nevěděl, co přesně jsem udělal nebo řekl špatně. Že je v moři hodně ryb? To byla přece pravda! A vůbec... asi bylo lepší se v tom moc nešťourat. Ještě bych se do něčeho zbytečně zamotal. Chudáček Duncan, sotva tejden po smrti a pošlou mu tuhle špionku výzvědnici, která furt tahá z rukávu nějaký chytáky a záludný otázky.
Trochu se mi ulevilo, když mi oplatila šťouchnutí. Vlastně jsem z toho měl radost. Musel jsem se spokojeně ušklíbnout. I když... dalo se tohle vůbec nazvat šťouchnutím? Jako kdyby se mi chtěla jenom otřít o bok. Třeba do toho ale jenom nedala takovou sílu, jakou původně chtěla. Třeba... a třeba to udělala schválně. Zůstal jsem s hlavou narovnanou před sebe a dál jsem se usmíval, jako kdybych si toho nevšimnul.
"V nejmíň očekávanym okamžiku?" podivil jsem se. "Ach, tak to bude asi tvrdej pád, před kterym mě nic nezachrání. Doufám, že se to stane třeba na paloučku, a ne někde v bahně," začal jsem laškovně fantazírovat. "V čem jsem tak neuvěřitelně báječnej?" zopakoval jsem po ní. Můj tón hlasu jako kdyby se jí snažil připravit na absolutně dechberoucí odpověď. Podíval jsem se na oblohu a zkusil jsem z ní zjistit, v jaké fázi dne se nacházíme. Byl večer. Pomalu přestávalo pršet, ale ještě se nesetmělo. "O tom se smí mluvit až po dvacáté druhé hodině, když jdou vlčata spát," vypadlo ze mě nakonec, a musel jsem se narovnat, jakou super perverzní odpověď se mi zase povedlo vymyslet. Plus jsem na to díky tomu nemusel reálně odpovídat.
Prohlédnul jsem si místo, na které jsme přišli. Cesta na něj nebyla nejsnazší, ale líbilo se mi. Mělo něco do sebe. Určitě se tu dala zažít spousta zábavy. A bylo hezky nedostupný, takže se tu jeden mohl schovat. Jenom ten brouk se nám nějak ztratil z dohledu. "Mně se tu líbí," namtnul jsem a svraštil jsem čelo, abych Lilith očima hezky napomenul, že má bejt pozitivnější. Mezitím jsem došlapal až před ní, otočil jsem se do protisměru a udělal jsem pár kroků pozadu, dokud mě nezastavila neviditelná bariéra. Takhle jsme stáli naproti sobě, což byla po cestě příjemná změna. Takhle jsem na ní viděl. V tuhle chvíli jsem ale očima skenoval spíš okolí. A rovnou jsem si k tomu i sednul na zadek, aby si chudinky nohy odpočinuly.

//Vrbový lesík

"Jo, náramně příjemný," vysoukal jsem ze sebe sarkasticky. Když jsem mrknul, jako kdyby se mi pod oční víčka draly všechny ty zvláštní výjevy. To, co se dělo po tom, co jsem umřel. A navíc jsem ani nevěděl, jak odpovědět na to, co k tomu Lilith dodala. Byla Styx... něco? Stálo mi to za to? Bejvaly doby, kdy jí nenáviděli skoro všichni, a já pro ní riskoval i to, že smečka zjistí, že se s ní tahám. Třeba mě už nepotřebovala. Měla tu půlku rodiny a tak vůbec. Takže... stálo za to umřít v tlapkách jejího bratra, protože jsem ho vytočil kvůli ní? Jeden nikdy nevěděl, co od ní čekat. Možná po mně ani netruchlila. Musel jsem zavrtět hlavou. "V moři je spousta ryb... asi," zhodnotil jsem nakonec záhadně. Sám jsem nevěděl, co si o tom všem myslet. Asi bylo potřeba počkat, až se s ní potkám. A vůbec - celej tenhle dialog ve mně probouzel zvláštní úzkost. Musel jsem se dostat zpátky do svojí kůže. Bejt... Duncan.
A tak jsem se narovnal, energicky jsem mrsknul ocasem a zvednul jsem hlavu. "Tse. To všechno jenom proto, že tě pěkně šetřim. Až poznáš pravýho Duncana, normálně to neustojíš," drcnul jsem do Lilith hravě bokem, aby rovnou pocítila i mojí fyzickou šikanu. Přece si nemyslela, že má nade mnou navrch! Duncan měl vždycky navrch!
"Takže ti vlci k nohám padaj sami od sebe, hm," přimhouřil jsem soustředěně oči. "Kdy můžu přibližně očekávat, že se to stane mně? Aby ten pád k nohám moc nebolel," popíchnul jsem jí a těknul jsem po ní očima. Stane se to teď? Nebo za hodinu? Nebo za dva dny? Nebo už se to dělo? Často jsem byl tak zmatenej a mimo, že mě to úplně zaslepovalo. Asi jako každý zvíře, koneckonců. Nebo... možná ne každý, ale já jsem byl prostě všeobecně roztěkanej. Stočil jsem hlavu zpátky dopředu.
"Hele, jsem báječnej v jinejch věcech, než v detektivování," ohradil jsem se. To přece nikdo neřek, že jsem bůhvíjak chytrej a všímavej - naopak. Ale pozitivní bylo, že se mě Lilith na základě toho nechtěla zbavit, takže jestli byla opravdu dvojitej agent, tak jsem měl zatracený štěstí.
Střihnul jsem ušima, když trochu pochybně odpověděla, že nikoho z vyjmenovanejch nezná. Tomu se mi opravdu nechtělo věřit. "Fakt že ne? Sakra, s kym se teda bavíš?" svraštil jsem čelo. A vůbec - stejně teď byla na řadě s vyjmenováváním, když už to vytáhla ze mě.

//Ostrůvky