Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Ostrůvky přes Přímořské pláně

Teď už jsme pokračovali jinudy. Místo na jih jsme běželi na východ, což byla oblast, kterou jsem znal asi nejlíp – primárně díky tomu, že tam byla naše smečka, ale taky díky tomu, že jsem se na jihu všeobecně pohyboval radši - bylo tam větší teplo, míň sněhu a tak vůbec. "Já dělám spoustu věcí bezdůvodně. Jeden by řek, že sis toho už musela všimnout," brouknul jsem provokativně k Lilith. Pořád jsem nechápal, že mě za tu dobu už nemá plný zuby. Nebo... očividně měla, ale obdivoval jsem, že se na mě tim pádem nevykašle. Mně osobně její přítomnost nevadila, takže mi bylo fuk, kdy se odpojí. Stejně bylo dost pravděpodobný, že se v tak "malym" prostoru jako je Gallirea cobydup potkáme znovu.
"Pravidla tu nejsou, ale gallirejský už tam nepotkáš. Žádnou smečku, ani tuláky. Je to divný. Třeba hranice nějak pomyslně určujou Život a Smrt. Nebo nějaká jiná entita," zamyslel jsem se nahlas. Byla pravda, že i v některejch gallirejskejch oblastech si jeden přišel hodně sám, když tam zrovna nikdo nebyl, takže se těžko rozpoznávalo, kde je hranice. Nejlíp asi podle pachů. "Já jsem taky přivandrovalec. Taky se můžu sebrat a jít," prohlásil jsem hrdě po jejím monologu. Koneckonců... ve smečce už mě nikdo neviděl dobu, kromě toho, kdy jsem to tam byl označkovat. Ani ostatní se po mně bůhvíjak nesháněli. Takže těžko říct, jestli bych někomu chyběl.
"Tak já tě tam někdy vemu, jestli se bojíš," zamrkal jsem na ní, když jsme se začali bavit o Smrti. Těžko říct, jestli by jí moje společnost u Smrti akorát nezhoršila reputaci, ale to už nebyl můj problém.

//Náhorní plošina přes Údolí morény

//Ústí přes Mušličkovou pláž

"Já bych ti to řek, kdybych měl co. Nemám nic v plánu. Nemínim se jim tam vloupat, ani na ně udělat nálet. A nevim, co jinýho bych měl chtít. Jenom jsem to chtěl vědět. A nevim to," objasnil jsem znovu s klidem, i když zadejchaně, protože se mi nelíbilo, že mě Lilith neustále z něčeho obviňuje. Hovado jsem možná byl, ale to neznamenalo, že mám nějakej zlověstnej plán vždycky. Někdy jsem... nad věcma prostě vůbec nepřemejšlel, jako třeba teď. Těžko říct, jestli to bylo něco, co neuměla pochopit, ale mně to přišlo normální, protože jsem tak žil celej život.
"Ne... nee, já myslim, že znám pár míst, za který se nechodí. Podle těch se budem řídit. Někdy se ani nedá jít dál," zauvažoval jsem nahlas. "Jak jako vy gallirejští? Jsi úplně stejně málo nebo moc gallirejská jako já," podivil jsem se. Ve smečce jsem byl, to jo, ale jako zdejší jsem si pořád tak nějak nepřišel.
"Tak hele! Abych ty magie dostal, musel jsem opakovaně navštívit Smrt. Nemá mě moc v lásce, takže to bylo super náročný," bránil jsem se znovu.
Na tomhle místě jsme to znali. Už jsme tu s Lilith na jaře byli. Zdálo se, že tady byl pomyslnej konec Gallirei. Nebo aspoň jeden z nich. Byla tu velká přírodní hranice, kterou představovalo moře, takže se nedalo dostat dál. Jedině dobře pro nás, protože takhle jsme aspoň věděli, že dál se nemůže. Tim náš závod ale samozřejmě nekončil. Odhodlaně jsem se otočil o devadesát stupňů a pokračoval jsem přímo směrem na východ. Teď nám začínala druhá etapa.

//Magický palouk přes Přímořské pláně

//Dlouhá řeka přes řeku Mahtae

"Já ale fakt nevim!" musel jsem zahekat už během závodu. "Je fajn vědět, kde maj úkryt. Dává mi to před nima náskok, protože oni to o nás nevěděj," vypravil jsem ze sebe, ale neznělo to extrémně přesvědčivě. Když... já sám fakt zatim nevěděl, co s tou informací budu dělat. A ještě ke všemu jsem byl naštvanej, že jí vlastně nemám. Věděl jsem to jenom přibližně. Což mi bylo k ničemu.
"Oběhnem... ty, já vlastně nevim, kde Gallirea začíná a končí. Doufám, že má nějaký přirozený hranice, jinak bysme taky mohli odběhnout úplně do háje," uchechtnul jsem se. Vadilo by mi to? Ne. Byl jsem zvyklej se celej život někam přesouvat. Bylo by to vlastně vzrušující, zmizet omylem někam za hranice a pak hledat cestu zpátky. Jenom bůh ví, jestli bysme jí zrovna my dva koumáci našli.
Jakmile Lilith pronesla něco se sněhem, popoběhnul jsem k ní o kousek blíž a hezky jsem jí strčil do boku, abych jí tohle rejpání oplatil. "No a co, tak nemám kožich na zimní podmínky. Moje magie to perfektně vyvažuje," ohrnul jsem namyšleně nos. Jo! Já jsem měl magii! Dokonce víc! A fungovaly! Ha!

//Ostrůvky přes Mušličkovou pláž

//Tajga přes Úzkou rokli

"No já ještě nevim, k čemu to přesně chci vědět," přiznal jsem. Možná to byla tak trochu pravda... možná tak trochu lež, protože jsem někde hodně hluboko v mozku věděl, proč a k čemu to chci vědět, ale tak nějak to nestačilo vyplavat na povrch a přetavit se v perfektní zlověstnej plán. Ta smečka měla jediný štěstí, že měli fajn alfáka, protože šéfovat tam jenom ta megera, moje návštěva by asi dopadla o dost hůř.
"No tak perfektní," spokojeně jsem souhlasně přikývl, protože do smečky na severu jsem se teda opravdu hodlal podívat. A kdo ví - třeba cestou aspoň narazíme na místa, kde smečka žije, abych si o tom mohl taky udělat trochu přehled.
Potom už jsme běželi... nebo aspoň já jsem běžel. Lilith za mnou nejdřív chvíli hulákala, že jsem blázen, ale potom se přidala taky. Musel jsem se za běhu uchechtnout, jak je to perfektní a hloupý zároveň. NIKDO přece nechtěl dobrovolně běhat. Moje společnice mě po chvíli dohnala, až by mě skoro předehnala, takže jsem ještě trochu přidal, aby si náhodou nemyslela, že má šanci tenhle závod okolo Gallirei vyhrát.

//Ústí přes řeku Mahtae

"Jenom se nezávazně zajímám," vymluvil jsem se, když se Lilith zeptala, proč bych měl chtít vědět, kde je jejich úkryt. Prostě jsem byl zvědavej. Nepotřeboval jsem to nutně, ale hodilo by se mi tu informaci mít. A vůbec! "Ze všeho musí vyplývat nějaká výhoda pro mě, jinak bych to nedělal," prohlásil jsem nakonec pyšně. Pyšně na to, jakej jsem náramně sobeckej a individualistickej frajer. Nebyl jsem přece žádnej smečkovej diplomat. Nebo rozhodně ne z dobrý vůle.
Naopak informace o smečkách mi Lilith osvětlila úplně perfektně. Vůbec jsem nevěděl, že úplně na severu je další smečka, a už vůbec ne, že jsou očividně docela dobře napadnutelný. "Tak se tam někdy stavíme znovu, až budem mít hlad," zazubil jsem se spokojeně. To bylo náramně fajn.
"Ty, hele," narodil se mi v hlavě najednou nápad, "když už jsme nestihli nejvyšší horu, mohli bychom bejt první vlci na Galliree, co jí celou oběhnou. Kolem dokola. Co myslíš?" zajímal jsem se, ale na rozmýšlení jsem jí moc času nenechal. Vždycky jsem chtěl vědět, kam až naše země sahá, a zrovna teď jsem měl bůh ví proč energie na rozdávání. Takže jsem se prostě postavil do závodní pozice, párkrát jsem na svojí společnici laškovně zamrkal, a potom jsem se rozsprintoval někam jižně. Však ono nás po cestě nějaký dobrodrůžo trkne do čumáků.

//Dlouhá řeka přes Úzkou rokli

//Sněžné hory

Byl jsem rád, že se Lilith nakonec nebránila sešlapu zpátky dolu a tak jsme mohli zmizet, i když se jí výhled očividně líbil o dost víc než mně. Takhle zpětně mi to hledání nejvyšší hory přišlo jako docela blbej nápad. Zvlášť proto, že jsem rád z věcí něco měl, ale z tohohle jsem neměl vlastně nic, což mě vždycky naštvalo. Nejlepší by asi bylo celý léto zůstat někde ležet a čekat, až mi nějaká dobrá duše přinese jídlo. Třeba Newlin. Cesta dolu byla naštěstí o dost lepší než cesta nahoru. Sněhu ubejvalo a i když mě z toho sešlapu dost bolely nohy, aspoň to nebylo tolik únavný. Dole bylo navíc docela fajn počasí - byl hezkej letní den, ale ne extrémní vedro. Vlastně idylka.
Na úpatí jsme se mohli konečně přestat soustředit na to, abychom nezakopli, a dát se do normální chůze. Našpicoval jsem uši, když se Lilith začala na něco ptát, ale její otázka mě trochu zaskočila. "Um... v lese... o tom... počkat," musel jsem se zamyslet nahlas. Já jsem jí něco sliboval? Byl jsem šíleně zapomnětlivej, fakt ukrutně. "Jakože o tom, co jsme řešili?" ujistil jsem se radši nakonec. "Nic moc důležitýho, ale zajímalo by mě, kde je ten jejich úkryt. Na to jsem nepřišel," prohlásil jsem nakonec a počkal jsem, jestli bude Lilith potřebovat nějaký detaily, protože jsem předpokládal, že takhle odpověď jí stačit nebude. "Chtěl jsem probrat ještě nějaký věci, ale nestihli jsme to. Vyrušil nás jeho syn," doplnil jsem nakonec, aby měla vlčice vedle mě aspoň minimální přehled. Sám jsem moc nevěděl, co z našeho setkání vyplynulo. Zjistil jsem pár věcí, co jsem zjistit potřeboval, ale jiný informace mi ve skládačce zase chyběly. "Myslíš, že jsou na Galliree jenom čtyři smečky? My, Asgaar, ty chudáci na sever od nich a... a pak už nevim," začal jsem znovu polemizovat. Nebo že by byly jenom tři? To je přece blbost, když jich bejvalo pět. Nebo šest?

Když Lilith prohlásila, že nás někdo předběhnul, jenom jsem dlouze vydechnul nosem a zamračil jsem se. Nelíbilo se mi, že jsem někde druhej, ještě ke všemu těsně druhej, a ještě ke všemu to znamenalo, že se tu někde potulujou nějaký další dva otrapové, kterejm se budem muset buď vyhnout, nebo se s nima nedejbože bavit.
"Ty... přestaň mi furt někoho dohazovat, vystačim si bohatě sám," napomenul jsem jí nevrle, když dál mluvila o tatíncích. Vůbec jsem nevěděl, proč se o tom vlastně bavíme. Neměl jsem rád ostatní vlky samce, natož tatínky s harantama. Nebo jsem možná momentálně neměl rád nikoho a nic, protože mi byla zima a byl jsem unavenej a ještě ke všemu druhej. "Držim se dobře!" zahuhňal jsem odhodlaně a nespokojeně zároveň, když se Lilith opovážila optat. Pořád mi šrotovalo hlavou, jak se to jako stalo, že nám někdo ukradnul naše dobrodružství.
Ještě chvíli jsme takhle stoupali mlhou a sněhem a mlhou a sněhem a mlhou, až jsme prolomili nějakou zvláštní vejškovou hranici a dostali jsme se až nad mraky. Výhled tu byl fajn, ne že ne, ale to mě nějak extra nebralo. Spíš mě štvalo, že se jenom pár desítek metrů od nás už rozvalujou další dva idioti, a jeden z nich je snad opravdu ten synáček z Asgaaru. "No, tak to jsme nevychytali," zastavil jsem se na místě. "Můžem je shodit dolu," zapřemýšlel jsem nahlas, ale byla mi taková zima a byl jsem tak unavenej, že se mi nechtělo vůbec nic, takže jsem kolem nás jenom tak ledabyle ohřál vzduch a pomalu jsem se otočil na patě, že je čas jít dolu a najít jinou horu, nebo nějakou jinou zábavu. "Jeden se plahočí nejmíň tisíc kilometrů šikmo nahoru, aby tam našel ubohej výhled a dva cizí otrapy. Kdyby tu Smrt aspoň rozsypala pár drahokamů, nebo tak," postěžoval jsem si a zkontroloval jsem, jak je na tom Lilith, než jsem začal pomalu klesat stejnou cestou, jako jsme přišli. Možná by bylo fajn zůstat, ale nechtěl jsem se o tu vyhlídku dělit s cizákama a na konflikt jsem byl moc línej, takže asi nezbejvalo nic jinýho, než si najít další spot.

//Tajga přes Sněžné hory

//Sněžné hory

Zvláštní... ještě před chvílí bych přísahal, že jsme tu byli sami, ale teď byla ve sněhu cestou nahoru čerstvě vyšlapaná stopa. Na jednu stranu jsme aspoň trochu věděli, kudy jít, ale na druhou jsem tak trochu doufal, že na tohle super dobrodrůžo budem sami, abychom předešli dalším eskapádám s divnejma pocestnejma. Pach mi až moc věrohodně připomínal synátora toho alfáka z Asgaaru, ale to by musela bejt moc velká náhoda, takže jsem to prostě přešel a snažil jsem se stáčet naší cestu podobnym směrem jako vedly ty stopy, protože ten dotyčnej co tudy šel očividně ještě nechcípnul, což bylo v těhlech podmínkách obdivuhodný.
"To zní jako plán," usmál jsem se spokojeně na Lilith a rozhodnul jsem se, že vezmu její prohlášení o čapnutí za ocas jako kompromis. Hašteřil jsem se s vlčicema nerad, protože mi to jednak bylo proti srsti a druhak to bylo vlastně náramně nevýhodný a vyčerpávající, když to zrovna nebylo v nadsázce nebo ze srandy. "Taťkové s dětma jsou opravdu to poslední, kvůli čemu bych se budil ze spaní," musel jsem s ní uznale souhlasit. Pravda, že jsme na cestě žádnou další extrémně sexy kočku potkat nestačili, ale ani v tu chvíli by to přece nevypadalo tak, že bych někam ztratil mozek a přestal přemejšlet... možná o mně měla Lilith až přehnaně zkreslený mínění, ale jestli jo, beztak to byla moje chyba, protože jsem o sobě rád vykládal spoustu přibarvenejch historek a příběhů. Jenom bych to nepřiznal nahlas. Můj milostnej život vlastně docela chátral, od doby co jsem přišel na Gallireu. Těžko říct, jestli jsem měl smůlu, nebo jsem prostě vyšel ze cviku... nebo jsem byl moc zaneprázdněnej umíránim a průserama.
Když už jsme byli dostatečně vysoko, začal jsem si pečlivě prohlížet naše okolí a hledat, kudy by se tak dalo vyšlápnout na tu nejvíc nejvyšší horu. Když už jsme byli tady, nechtěl jsem to vzdávat a zastavovat se, i když byly závěje pořád vyšší a vyšší. "Tak se ukaž," špitnul jsem spíš zamyšleně v reakci na její výhružku, že by mě s tim strkánim mohla předehnat, zatímco jsem se snažil vytipovat vhodnou cestu nahoru. "Tohle bude muset bejt ten nevyšší vrcholek Gallirei. Musíme ho pokřtít," zahlásil jsem pyšně. I když jsme na vrcholu ještě nebyli, já už jsem se tam náramně hrdinsky viděl, takže jsem pro jistotu za pomocí svejch dlouhejch nohou přidal do kroku, aniž bych vzal v úvahu, že se mnou jde o dost menší vlčice.
Netrvalo dlouho a vršek se před námi doopravdy objevil, ale jakmile se tak stalo a zpomalil jsem, do letního kožichu se mi okamžitě dala zima a zanadával jsem si, že to nebyl zas tak dobrej nápad. Zima. Měl jsem co dělat, abych před Lilith zůstal jako hrdina a nezačal drkotat zubama, ale srst se mi začala pomalu ježit snad na celym těle.

//Tajga

K mojemu zklamání Lilith naštvání bohužel nepřešla a vesele pokračovala dál. Uprostřed jejího monologu jsem začal přemejšlet, jestli mám vypnout a neposlouchat, jestli nebude prostě lepší neodpovídat. "Tak jsi mě neměla nechat tě samotnou s tim trubcem," pokrčil jsem nakonec znovu rameny. Byla přece svobodná. Navíc nic nenamítala. Nebylo to tak, že bych jí řek "zůstaň" a odešel. Nebo že bych jí se mnou vůbec nutil do toho lesa chodit. Mohla odejít kdykoliv chtěla. "Mě někdo nechat na okraji lesa, buď vezmu roha, nebo si tam udělám kamarády. Nebo nepřátele. Nebo... prostě něco. Ježiš, neřek bych, že mi po dvou měsících na cestách vyčteš, že tě někde nechám nachvíli samotnou," ušklíbnul jsme se na ní. To byla přece její věc, že zůstala stát. Navíc se mi přestávalo líbit, že spolu máme tyhle divný manželský hádky, aniž bysme spolu cokoliv měli. Proč jsme museli mít jenom tu horší část? To bylo oboustranně nevýhodný!
"Takový věci nedělám," opravil jsem jí odměřeně, když mě začala osočovat kvůli sukničkářství. Možná jsem mluvil pravdu... a možná ne, ale to teď bylo vedlejší, protože se mi z principu nelíbilo, jak mě pořád obviňuje. "Jsme spolu dost dlouho a vidělas mě snad, že bych po cestě někoho balil? Nevim, proč o mně máš takovýhle mínění," zavrtěl jsem rádoby ublíženě hlavou, což mi k ničemu nebylo, protože mezitim už stačila ublíženou notu nasadit ona. Místo odpovědi jsem se na ní konečně otočil a chvíli jsem... prostě jenom zíral. Na ní. S nicneříkajícím výrazem. Náramný vzrůšo, takhle na někoho zírat.
To mi ale nevydrželo dlouho, protože se naše chůze stočila strmě nahoru a museli jsme začít dávat pozor na terén. "Najdeme nejvyšší vrcholek nejvyšší hory a odtamtud tě schodim dolu," navrhnul jsem nakonec usmiřovací aktivitu. Mně se moc líbila, takže jsem s úsměvem jenom napjatě čekal na její reakci, zatímco jsem se snažil si nerozbít čumák při výšlapu.

//Zubatá hora

//Západní louky přes Dlouhou řeku

"No a co jsem měl dělat? Vzít tě na tajný vyjednávání, který je tajný?" bránil jsem se. "Navíc jsi čekala jenom chviličku! Spěchal jsem kvůli tobě... aby Béžovec nic nezkoušel," usmál jsem se sladce, i když to byla tak trochu lež, protože jsem v lese úplně ztratil pojem o čase a vůbec jsem nevěděl, jak dlouho jsem jí tam vlastně nechal. Ale bylo zajímavý, že počkala. Asi jí to se mnou fakt bavilo, nebo co. "No tak mu příště dáme přes držku," slíbil jsem nakonec spokojeně. Dlouuuuho jsem se nepral... naposledy snad jenom těsně než jsem umřel. Chybělo mi to. Od tý doby jsem byl pořád jenom s Lilith, takže vlastně nebylo na koho útočit.
Byl jsem rád, že se atmosféra uvolnila... teda, asi na půl minuty, než do mě znovu začala šít, takže jsem zase stáhnul uši k hlavě. "Tak promiň, že jsem chtěl slyšet i tvůj názor. Odteď se na tvůj názor ptát nebudu," zašklebil jsem se, směřujíc hlavu stále rovně, abych promyslel, kudy to vlastně půjdeme. Výraz jsem lehce změnil až při její další otázce. Kdy přesně na tohle přišla řeč? Jak kolik vlčic? "Jak takhle?" svraštil jsem čelo, jako kdybych vůbec nevěděl, o čem mluví.
A pak do mě zase začala šít! Až jsem se musel sám sebe zeptat, jestli jí v těch horách náhodou omylem nenechám. "No ale teď je léto a mně je horko, takže jdeme objevit nejvyšší horu. Abys tam pak musela půl hodiny poslouchat, že chci zpátky, že je mi zima. Za trest za to, že jsi na mě zase zlá," vychrlil jsem ze sebe naschvál úplně neutrálním tónem. Rád jsem tenhle tón používal ve chvílích, kdy se to vzhledem ke kontextu nějak extra nehodilo.

//Sněžné hory

//Medvědí řeka přes Mahtae

Stáhnul jsem uši k hlavě, když se Lilith zničehonic začala vztekat. Byl jsem tak nějak zvyklej, že se okolo mě ostatní vztekali - bůh ví proč, takže ty stažený uši byly vlastně nějakej zvláštní reflex. Uprostřed jejího monologu jsem se v duchu začal tiše modlit, že takhle vzteklá je na Béžováka a né na mě, ale asi to bylo tak trochu obojí. Což mi potvrdila její následující věta, kdy mi vyčetla, že jsem jí tam nechal. "Tak hele - já řikal, že to nebude bůhvíjaká sranda. Varoval jsem tě. Opakovaně," namítnul jsem s klidem a zase jsem uši našpicoval nahoru. To byla totiž pravda. Varoval jsem jí. A nic jsem jí nesliboval. A vůbec! "Možná jsme mu měli trochu narovnat ksicht," uznal jsem nakonec zpětně při vzpomínce na Béžováka. Za normálních okolností bych asi začal rejpat, aby z toho bylo aspoň malý pošťuchování, ale teď nějak nebyla nálada. Smečka se nám pomalu rozpadala a nebyl čas jí dělat špatný jméno všude okolo. Nebo aspoň ne u nejbližších sousedů.
Jenom štěstí, že nakonec došlo ke změně tématu, protože jsem začal intenzivně uvažovat o tom, kde má jejich smečka asi úkryt. "Taky mě to napadlo, ale strategicky by bylo asi lepší to schovat někam na sever, kde je les míň schůdnej. Nebo mi to tak přišlo. K jejich lesu je nejjednodušší se dostat z jihu, na západě to neni, takže to bude muset bejt sever nebo východ," začal jsem bezstarostně uvažovat nahlas, aniž bych Lilith jakkoliv uvedl do problematiky, protože mi tlama jela tak nějak rychlejc než mozek, což mi došlo až o pár vteřin pozdějc. "No nic! Pojď, vynahradíme si to. Vymyslíme nějakej super hec. Můžem... můžem... najít úplně nejvyšší horu! Když je teď teplo, určitě budou v horách lepší podmínky," napadla mě naprosto super věc, ze který bude mít Lilith určitě obrovskou radost.

//Tajga přes Dlouhou řeku

//Asgaar

Spokojeně jsem vytrajdal z lesa s Lilith v závěsu. Béžovec měl tu drzost k nám ještě něco zamrmlat, ale moje falešná partnerka mu naštěstí odpověděla za mě. Ten blboun měl štěstí, že jsem měl dobrej den a že jsem k nim do lesa přišel dělat business, jinak by to možná nezůstalo u kousavejch poznámek. Každopádně jsem už teď byl rozhodnutej, že až sem přijdeme příště, u hranic rozhodně nezůstaneme. Jenom tak... na truc. "Doufám, že sis to v jeho společnosti užila," šťouchnul jsem si ještě do Lilith, která se mnou náramně chtěla jít na dobrodrůžo, ale já jí varoval, že je to akorát samej průšvih a blbost.
Stočil jsem naší chůzi tak nějak jihovýchodně, abychom se taky podívali trošku jinam a na pláni se kdyžtak rozhodli, co budeme dělat dál. "Kdybys bydlela v takovymhle lese... kam bys schovala úkryt?" zeptal jsem se najednou, relativně potichu, když už jsme byli dostatečně daleko od lesa. Byla to jedna z mála věcí, co mi chyběla na seznamu toho, co jsem chtěl zjistit. Po položení otázky jsem ale výraz zase změnil, spokojeně jsem se ušklíbnul a narovnal jsem hlavu tak, aby chudák vlčice vedle mě věděla, jak moc malá vlastně je. Byl jsem se sebou náramně spokojenej, protože teď jsem byl oficiálně smečkovej diplomat.

//Západní louky přes Mahtae

Arcanus. Jeho jméno mi rozrezonovalo hlavou a nachvíli mi přišlo, že už mi o něm onehdá někdo něco podíval, ale se svojí mizernou pamětí bych si nikdy nevzpomněl, co to bylo. Když mi doporučil, že bych tohle a támhleto na potkání neměl vyprávět, lehce jsem svraštil čelo a původně to chtěl obejít, ale protože jsem to byl já, nakonec mi to nedalo. "Třeba vás chci obelhat a nahnat vás do pasti," ušklíbnul jsem se a naklonil pobaveně hlavu, "ale spíš si myslim, že tvoje partnerka už má dokonalej přehled o tom, jak si stojíme," pokrčil jsem nakonec rameny. Já už teď koneckonců taky znal obě alfy, jejich synátora, pár dalších otrapů z jejich smečky a dokonce jsem se tak nějak orientoval v západní části jejich lesa. Bylo fajn, že naschvály jsem ale tentokrát dělat nepřišel. Tak trochu jsem doufal, že tady najdu buď spojence, nebo nepřítele. Obě představy byly náramně zábavný. A zábava mi chyběla. "No, to je pravda, navíc máte úplně krásně na ráně ty chudáky na sever od vás," zazubil jsem se škodolibě. Ta smečka mi neseděla, takže by mi vlastně nevadilo jí vidět zlikvidovanou, kdyby zase přišel zimní hlad.
Našpicoval jsem uši, když mi oplatil mojí sdílnost a pomohl mi udělat si přehled o ostatních. Vypadalo to, že kvůli posledním pár zimám vychcípala nejedna smečka, ale u močálníků se to dalo skoro čekat, protože to místo bylo strategicky příšerný.
Potom už se přihnal synáček a já tak nějak ztratil chuť dál mluvit, než něco podělám, takže jsem se Arcanuse rozhodnul ještě chvíli napínat, než si spolu řekneme úplně všechno. Sám mě koneckonců upozornil, že bych neměl kdeco vykládat na potkání. A pár dalších informací, co jsem měl, nás opravdu mohlo zvýhodnit, když je nevykecám. "Snad si to řekneme přiště. Arcanusi, bylo mi ctí," nadechnul jsem se a ušlápnul jsem do strany, abych naznačil, že víc si toho snad povíme příště, ale že jsem si ho rád oťukal. "Rádi vás přivítáme v lese... nebo se třeba potkáme někdě jinde, Gallirea je malá. Potom můžeme probrat detaily," ušklíbnul jsem se spokojeně. Bylo náramně zábavný, jak jsem ohledně smečkový diplomacie autonomně přebral otěže, ale tak nějak jsem věděl, že na Darkii je toho teď moc... a když už jsem tam nebyl pro ní, protože na to jsem byl moc sobec, dalo se jí lehce pomoct aspoň takhle. Teď jsme aspoň věděli, že po nás v nejbližší době nikdo nepůjde... aspoň co se smeček týče. "Mějte se fajn. Vyzvednu kolegyni a vyprovodim se z lesa okolo toho béžovýho hlídače," navrhnul jsem rovnou, aby kvůli mě nemusel alfák chodit tam a zpátky, aby zkontroloval, že jsem fakt odešel.



A tak jsem se vypravil znovu směrem na západ, odkud jsme přišli. Nechtěl jsem na sebe nějak upoutat pozornost tim, že jim budu trajdat po lese, ačkoliv jsem to měl jako správnej všivák původně v plánu, ale to by beztak dopadlo tak, že bych zabloudil a někdo by mi musel vyprášit kožich, což jsem teď nepotřeboval. Ještě by se vrátila Šedivka a byl by průser. Promotal jsem se lesem úplně stejnou cestou, jako jsme přišli, a zachvíli se na obzoru objevil Béžovák s Lilith. Napadlo mě, jestli jsem jí tu nenechal nějak moc dlouho, ale očividně to vydržela, takže bylo všechno v pohodě. "Miláčku," pozdravil jsem jí srdečně, když jsem se k nim přiblížil na dohled i na doslech, načež jsem jí pomalu obešel a pohledem naznačil, že v poklidu zmizíme. "Mějte se tu famfárově," ušklíbnul jsem se ještě na Béžováka, než jsem se bez dalšího otočil k odchodu z lesa.

//Medvědí řeka

//Sorry Árčí, přeskok kvůli akci, ale budu se tim snažit moc nemást hru, vlastně je to jenom taková vsuvka :Ddd

Když už bylo divný prohlížet si les, znovu jsem očima sklouznul k tomu nedorostenci. Chvíli mi to nedalo a přemejšlel jsem, jak se má na okraji lesa asi Lilith, kterou jsem tam nechal, a jestli situaci zvládá, ale plánoval jsem se za ní cobydup vrátit. Bejt tam s bledulákem bylo určitě mnohem větší utrpení než ta pohoda, co jsem aktuálně zažíval já. Potom jsem se nasoustředil přímo na toho škvora. Byl opravdu podobnej mámě, to jo. Měl štěstí, že mělo aspoň pár znaků, co z něj dělaly něco víc spešl, než jenom šedivýho vlka, na kterym se byl Osud línej vyřádit. Oči se mu ale taky nezabarvily, takže kromě toho o něm nešlo zjistit nic. Jenom to, že je to... synáček.. alf. Huh... Zamyšleně jsem se zamračil. Moc jsem to s vlčatama neuměl, ale tohle už vlče ani nebylo... což bylo možná ještě horší, protože s těmahle pubertálníma případama jsem to neuměl už vůbec. Možná proto, že jsem sám byl jeden z nich. Pippa už bude touhle dobou taky velká. Musim jí najít. Když se zeptal otce, kdo jsem, nepřestal jsem si ho prohlížet. "Jsem Duncan," houknul jsem k němu, než by mu na to stejně odpověděl otec, protože jsem se mu taky představoval. "Páni, máte tady v lese ale zodpovědný ochránce," musel jsem odměřeně pokynout směrem k alfákovi. Sotva jsem setřásl toho bleduláka, nalepilo se na nás tohle. Jeden tady nemohl ani v klidu probírat business! Ale možná to bylo dobře... možná by alfáka moje informace příliš nepotěšily, nebo by mu naopak nepřišly jako dostačující výmluva se jim potloukat po lese. Možná bylo lepší to celý odložit na neurčito... ale pořád tu bylo pár věcí, který jsem si chtěl ujasnit.

„Jsem ve vyjednávání nováček,“ oznámil jsem bezstarostně, ještě pořád se pečlivě rozhlížejíc po lese, jako bych mezi stromy něco hledal. Přišlo mi náramně zajímavý, že jsem byl uvnitř… jen tak… aniž by se mě kdokoliv snažil přišpendlit k zemi. Zvlášť když to byl šedivčin les. Její partner byl očividně o něco klidnější. Aspoň zatím. Našpicoval jsem uši, když mi začal vysvětlovat, jak se to mezi smečkama má. Musel jsem uznale zavrtět hlavou nad všema těma věcma, co jsem se od otce asi měl naučit, ale byl jsem na to moc lenoch. Navíc mě lehce potěšilo, že – teda v případě, že nekecal – to nevypadalo, že by chtěli naší smečku nějak extra šikanovat, což bylo dobře. Nevěděl jsem, jak na tom jsou, ale bejt na tom líp než my nebylo nic těžkýho. „Dobře,“ pokynul jsem hlavou, nachvíli jsem odvrátil oči od lesa a podíval se krátce na něj. Zastavil se. Mně osobně by víc vyhovovalo, kdybychom v chůzi pokračovali, ale ze zdvořilosti jsem se nakonec zastavil taky, jenom kousek od něj.
„Podívej, eh… promiň, představoval ses mi?“ musel jsem sám sebe přerušit. Těžko říct, jestli to po mojem představení vynechal, nebo to nechtěl říct vůbec, nebo jsem prostě jenom zapomněl, ale já byl rozhodně radši, když jsem věděl, s kym přesně mám tu čest. „Nemůžu říct, že bych prvoplánově mluvil za smečku, protože bych lhal, a to by mi u myšlenkáře asi neprošlo. Jestli mám bejt upřímnej, sotva zvládám mluvit sám za sebe. Ale… no, poslyš – za docela krátkou dobu se stalo pár zvláštních věcí. Morfeus umřel, mimo jiný. Tahle zima byla zvláštní… taková nejistá,“ zaseknul jsem se, jako kdybych si snad sám potřeboval udělat pořádek v hlavě, ale zároveň až zvláštně neutrálně, a začal jsem si znovu měřit les. Moc jsme nevěděl, jak pokračovat, ale potřeboval jsem ještě trochu času. „Víš, něco prostě neni v pořádku. Já… chtěl jsem se ujistit, jak se má situace okolo nás. Konflikt je to poslední, co teď potřebujem,“ pokračoval jsem, pořád docela mlhavě. Nechtěl jsem na něj hned vybalit všechno – vždyť jsem ho vlastně neznal! „Tvoje partnerka u nás onehdá byla, ale nezačali jsme úplně nejlíp. Podle mě by nebylo na škodu, kdybyste se někdy zastavili, až se dáme trochu dohromady,“ vypadlo ze mě najednou s úsměvem, ale trvalo to jenom chvíli, než mi koutky zase spadly. „Je tu pár věcí, co bych potřeboval probrat. Ty…“ načal jsem, ale vtom nás někdo vyrušil. Byl to mladší vlk. Už jsem ho viděl. Byl to docela určitě Šedivky syn, i podle pachu i od pohledu. Takže alfa junior. A asi jsem se mu moc nelíbil. „Zdravím… celá maminka,“ usmál jsem se na něj kysele, než jsem se zase otočil k alfákovi, ale škvrně mi bohužel úplně přerušilo tajemnou atmosféru. „Hele… prostě si myslim, že by se nám v blízký budoucnosti mohlo hodit držet spolu. Dějou se divný věci. Můžu ti to upřesnit, ale ne teď a tady. A ne dokud si nebudu jistej, že se vám dá aspoň trochu věřit,“ shrnul jsem. „A navíc jsme jižani! Náramně rádi navazujem kontakty,“ zazubil jsem se ještě, abych tomu svojemu zoufalýmu mlhavýmu monologu nasadil korunku. Sám ze sebe bych byl náramně zmatenej, ale to naštěstí nebyla moje starost. Já jsem tu byl, abych si udělal přehled… o vztazích mezi smečkama, o jejich lese, o jejich počtu, o všem. Jeden nikdy nevěděl, kdy se mu to bude hodit. A navíc by Darkie určitě chtěla utužovat vztahy, kdyby tu byla se mnou! Dělal jsem za ní špinavou práci! Jako správná gamma. Když pominu to, že jsem jí od vlastní smrti ještě nenavštívil. To budu taky muset udělat.