Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Pocit," zopakoval jsem po ní jenom, úplně tupě, a nachvíli jsem pověsil jazyk ven z tlamy, aby se mi po vzduchu lapalo líp. Vypadali jsme oba hrozně. Jako kdybysme právě... oběhli celou Gallireu, jo. Pořád jsem nemohl uvěřit, že jsme to udělali! Od západu slunce, jenom za jeden večer, během tak krátký chvilky. Měl jsem teda co dělat, abych se nerozbrečel z těch křečí, co jsem aktuálně chytal do tlapek, a abych se třeba neudusil, ale po chvilce se mi povedlo dech tak nějak srovnat a přestat se na zemi kroutit jako mrtvola. Po pár minutách to bylo lepší.
Když se mě Lilith zeptala, jak se cejtim, jenom jsem si odfrknul nosem a otočil jsem se směrem k ní, kde ležela i moje večeře. Chvíli jsem se na rybu zamilovaně koukal, jak jsem tak ležel na zádech. Na to, že jsem jí prakticky usmažil elektřinou, vypadala dobře. Byla velká. Mohl jsem se rozdělit. Jestli na mě teda Lilith nebude moc hnusná, to bych si to rozmyslel. "Musel jsem si chytit rybu jako cenu útěchy, abych se nerozbrečel," odpověděl jsem s přikývnutím hlavy. "Za pár dní se s tim snad smířim," pokrčil jsem rameny a spokojeně jsem se ušklíbnul. Vlastně mi bylo fuk, že jsem nebyl první. Spíš jsem jí fakt obdivoval... měl jsem o dost delší nohy, takže vyhrát asi nebylo nic snadnýho a neuměl jsem si moc představit, kolik úsilí tomu musela dát.

Čauves, vím, že na akci je úplně ranec času, ale chtěla jsem požádat, jestli by náhodou nešla prodloužit, třeba jenom do 2. nebo 3. srpna? :Dd 31.7. se vracím z prostoru mimo civilizaci a ráda bych stihla obrázky vklidu naposílat z noťasu, kterej si na tábor nemůžu vzít :((

//Ageron přes Tajgu

A byli jsme tu… tohle byl asi absolutní konec naší výpravy, protože jsme Gallireu oběhli jako jeden velkej čtverec, takže už jsme mohli pokračovat jedině někam doprostřed, což bylo fascinující. Mně osobně se v jižní části líbilo víc než tady v severní, asi kvůli počasí, ale to nevadilo. Mohli jsme ze sebe mít dobrej pocit, že jsme to zvládli.
Kousek před sebou jsem viděl zadek Lilith, vlastně jsem se k ní teď ve finální etapě nebezpečně přiblížil, ale bylo mi jasný, že už jí asi nedoběhnu, nebo nepředběhnu, a i kdyby to šlo, tak vlastně ani nechci, protože jsem v hloubi duše chtěl, aby měla z vítězství radost a dostala tak lepší náladu, než tu hrotící, co měla předtim. I tak jsem se rozhodnul dramaticky zrychlit a začít sprintovat tak, že jsem jí začal opravdu šlapat na paty, i s tou velkou rybou v tlamě, ale časoprostor byl bohužel neúprosnej a moje společnice se v cíli u hor ocitla rychlejc než já. O kousíček. Tam se svalila a začala se radovat jako malá. Já jsem to pár metrů před ní taky vzdal, povolil jsem nohy a prostě jsem sebou mrsknul do sněhu, i s tou velkou rybou v tlamě. Teď, když jsem se taky zadejchaně válel na zemi a snažil jsem se popadnout dech, položil jsem si rybu vedle hlavy a zhluboka jsem vydechnul. "Gratuluju!" zahlásil jsem důležitě, načež jsem se musel hluboce nadechnout, abych popadnul dech. Byli jsme v cíli. Oběhli jsme celičkou Gallireu. Za jeden večer! Lilith sice první, ale... to jsem jí vlastně přál. Já měl aspoň rybu jako cenu útěchy, protože už jsem dostával opravdu hlad.

//VVJ přes Západní Galtavar

Na tomhle místě bych se skoro zarazil, abych se zamyslel, jestli tu dřív nebejvala smečka, nebo tak něco. Měl jsem totiž dojem, že to nebylo tak extrémně dávno, co jsem se tady těm územím poblíž musel vyhnout, protože měly označkovaný hranice. Teď tu ale bylo pustoprázdno. Možná to byla jedna z těch smeček, co zanikla? A vůbec – nějak jsem si po cestě nestačil všimnout tý další smečky, o který mi povídala Lilith. Bylo možný, že jsem jí během závodu prostě nějak minul, ale svojí společnice jsem se na souřadnice rozhodně hodlal zeptat, protože jeden nikdy nevěděl, kdy se mu to bude hodit. A koneckonců… i když jsem běžel po severní části, nějakym způsobem se mi povedlo minout i Smrt, což bylo taky divný. Možná, že byla Gallirea opravdu větší, než se zdálo.
Pokračoval jsem tedy sprintem rovnou k horám, ke kterým jsme se neúprosně rychle blížili. Lilith už jsem měl skoro na dosah, byla vlastně kousíček přede mnou, ale nevypadalo to, že jí doženu, což bylo obdivuhodný, vzhledem k tomu, že měla opravdu kratší nohy. Navíc se mi extra dobře neběželo s tou rybou, ale na to jsem se vymlouvat nemohl, protože ulovit jí byla moje vlastní hloupá volba... ale aspoň jsem měl véču.

//Sněžné hory přes Tajgu

//Orlí dráp přes Kierb

Jakmile jsem probíhal okolo řeky, úplně narychlo jsem k ní přiskočil a pustil jsem do ní co nejvíc proudu, co to šlo, aby vyplavala aspoň jedna ryba. Pravda, že tahle řeka rybama zrovna dvakrát neoplývala, protože byla u sopky, takže měla i hnusnou vodu, stejně jako Aina, ale nakonec se pár chudáků stejně našlo a vyplavalo na hladinu. Abych aspoň jednu z nich dostal, musel jsem do vody po nohy vlízt, což se mi extra nelíbilo, ale bylo po hezkym letnim dni, takže teplota byla pořád decentní a nebyla mi z toho nějak extra zima.
Rybu jsem opatrně pobral do tlamy. Byla k mojemu překvapení docela velká a mohutná, takže jsem měl radost, že budu mít svačinu na pozdějc, až doběhneme. Napadlo mě, že se budu muset rozdělit s Lilith, ale to jsem si ještě hodlal rozmyslet podle toho, jak moc se mi bude smát, až ten náš závod vyhraje... kdyžtak si jí prostě dám jako cenu útěchy.
Potom jsem se ledabyle oklepal, rybu jsem čapnul pořádně, aby mi nevypadla z tlamy, a pokračoval jsem sprintem směrem na západ, kde už se pomalu začínala tyčit pomyslná cílová rovinka našeho závodu. Ryba byla vlastně tak trochu zátěž, jak byla větší, ale stačilo sklonit hlavu a běželo se mi dobře.

//Ageronský les přes Západní Galtavar

//Nad kopci přes Ještěří lučinu

Jakmile jsem vyběhnul z toho "jednorozčího" lesa, chvíli jsem běžel po tý divný louce s kamenim, než jsem se konečně dostal do dalšího lesa. Tady jsem to trochu znal, určitě už jsem tu jednou nebo dvakrát byl. Ale nějak extra podrobně jsem se tu zase nevyznal, protože jsem měl jih beztak radši než sever, a po severu jsem se tak moc nepohyboval. Lilith běžela ještě pořád přede mnou - teď jsem měl pocit, že jí tak trochu dotahuju, protože se mi po chvilce zase objevila na obzoru - ale nemínil jsem jí nějak extra snaživě dohánět. Spíš jsem byl rád, že díky ní vim, kudy běžet, protože ona se tady na severu možná orientovala o něco líp než já - koneckonců věděla, kde je tady ta její slavná a přívětivá severní smečka a tak. Vypadalo to, že se budeme držet podél řeky, což bylo taky fajn, protože jsem dostal docela hlad, takže jsem zadoufal, že bych se tam úplně rychle zastavil pro nějakou rybu... jenom tak jí ulovil elektřinou a běžel dál.
Jak jsme se tak blížili k našemu cíli - nebo já aspoň doufal, že Lilith zastaví u těch hor, kde jsme začínali - pomalu jsem z našeho závodu začínal mít upřímnou radost. I když to vypadalo, že prohraju, mohl jsem potom všude vyprávět, že jsem asi jenom za hodinku oběhnul sprintem celou Gallireu.

//VVJ přes Kierb

//Les pod horizontem přes Travnaté výšiny

Chvíli mi to trvalo, než jsem v šeru ve zvláštnim lesíku poznal to místo, kde jsem asi rok zpátky objevil zvláštní bytost. Docela určitě to byl jednorožec, ale úplně jistej jsem si tim do dnešního dne nebyl. Možná by mi to nikdo nevěřil, kdybych mu o tom vyprávěl, ale na zdejší poměry to asi byla vlastně normální věc. Na Galliree už jsem zažil i divnější věci než jednorožce. Ten mě aspoň nechtěl zabít. Navíc to byl perfektní zážitek, co jsem tu kdysi měl. Takhle dlouho jsem na jednom místě v tichu a klidu asi nikdy nevydržel, jako tehdy, když jsem tam čekal na kořist. A místo toho přišel jednorožec, ale z něj jsem měl až moc velkej respekt na to, abych ho zkoušel ulovit, nebo tak něco. Jednorožci se přece nelovili... nebo jsem si to aspoň myslel. Určitě nosili štěstí, nebo tak něco. I když těžko říct... od tý doby, co jsem ho tu potkal, jsem nějaký extra obrovský štěstí neměl. Stihnul jsem dokonce i umřít, což moc šťastný nebylo. Takže těžko říct, jestli se mi to třeba jenom nezdálo - i když to vypadalo náramně opravdově - a nebo jestli ty zvěsti o tom, jak jednorožci nosí štěstí, nejsou prostě a jednoduše blábol.
Ještě chvíli jsem nad tím v hlavě za běhu filosofoval, než jsem se dostal na hranice lesa, přešlo mě to a začal jsem znovu klasicky přemejšlet nad blbinama.

//Orlí dráp přes Ještěří lučinu

//Kopce Tary přes Borovicovou školku

Tenhle les jsem znal. Byl hrozně zvláštní, jinej než ostatní lesy. Neměl jsem ho moc rád. A něco mi napovídalo – možná to byl výhled, co se nám naskytal na západní část Gallirei – že dál už se taky nehodí pokračovat. Vzhledem k tomu, že na obzoru byla sopka, za kterou se už nechodilo, tohle musel bejt další roh… takže už nám zbejvala jenom poslední etapa, což byly podle mojeho odhadu ty velký hory, u kterejch jsme naší trasu začínali. Huh… nikdy bych si nemyslel, že je můj orientační smysl takhle decentní, ale očividně je. Teď už se na našem dobrodružství nedalo skoro nic zkazit. Kromě toho, že mě Lilith asi porazí, ale s tim jsem tak nějak počítal... navíc by bylo trapný jí porazit a pak se jí vysmívat, když měla asi dvakrát tak kratší nohy než já.
I sem Lilith podle všeho zabloudila, ale stačila včas zahnout západnim směrem, což bylo dobře. Těžko říct, jestli se směrem na sever nebo východ od tohohle lesa ještě normálně chodilo, ale pachů tu bylo tak málo a byly tak slabý, že jsem o tom silně pochyboval. Možná to bylo jedině dobře, protože to znamenalo, že se nám otevírá poslední etapa našeho závodu, a to zpátky k těm horám, u kterejch jsme původně začínali - kde jsme se snažili najít nejvyšší gallirejskou horu, ale bohužel nás někdo předehnal.

//Nad kopci přes Travnaté výšiny

//Bažiny přes Zarostlý les

Abych nefixloval a opravdu oběhl celou Gallireu křížem krážem, bylo mi jasný, že se musim ještě dostat do toho divnýho severozápadního lesa, kam sice skoro nikdo nechodí, ale stejně mi vždycky tak nějak přišel jako její součást. Já osobně jsem tam párkrát byl, ale i když mi nepřišel ničim zajímavej a moc jsem ho nemusel, neměl bych dostatečnej pocit zadostiučinění, kdybych tohle místo vynechal. Navíc to podle pachu vypadalo, že se Lilith chystá víceméně stejnym směrem. Až mě překvapilo, jak dobře musí Gallireu znát, že takhle trefí po jejích hranicích... i když těžko říct, jestli to opravdu byly hranice, nebo jsme si trasu pro svůj závod určili úplně náhodnym způsobem.
Když už na to teď byl prostor a terén nebyl tak debilní jako v bažinách, pořádně jsem se do toho opřel a přidal jsem. Byl jsem docela rychlej, když jsem chtěl. Až mě to vlastně překvapovalo. Možná to bylo tim, že mi k tomu posledně dopomohl život, ale stejně to bylo obdivuhodný, když jsem vlastně nebyl pořádně odpočatej, nebo najezenej. Aspoň jsem se mohl radovat z toho, že ještě tolik nestárnu a že mi tělo ještě pořád slouží jako dřív... i když byla pravda, že už jsem párkrát přemejšlel o tom, jestli se od Života náhodou nenechat omladit, nebo tak něco.

//Les pod horizontem přes Borovicovou školku

//Kaňon řeky přes Říční eso

Jakmile jsem se dostal na tohle zvláštní, nic moc schůdný místo, došlo mi, že jsme asi tak mezi územím, kde jsem potkal svýho mrtvýho dvojníka a územím, kde mě tehdy… asi… zabil Norox. Okolní území teda nebyly zrovna moje nejoblíbenější a nejšťastnější. Bylo fajn, že jsem trasu vychytal takhle - nebo že jí Lilith vychytala takhle, protože já jsem jí vlastně jenom následoval, protože bych přes močály nebo spáleniště chodil nerad, takže i tahle zvláštní bažina byla rozhodně lepší varianta. Kdyby Lilith běžela jinudy, já bych to možná radši oběhnul. Jeden nikdy nevěděl, co na něj kde čeká.
Ale i když jsem náramně toužil Lilith dohnat, nakonec jsem na tomhle místě zpomalil, abych se nedej bože někde nepropadnul a nechcípnul tady, protože to bylo rozhodně horší, než prohrát závod. Vzhledem k tomu, že jsem ještě pořád běžel až jako druhej, znamenalo to, že by se pro mě Lilith musela jedině vrátit, aby mě někdo našel a zachránil, kdyby se něco stalo. Ale... naštěstí jsem byl šikovnej dospělej úžasnej vlk, co si uměl poradit. Takže jsem se bažinama promotal tak nějak v pohodě a konečně jsem se dostal na jejich konec, abych mohl pokračovat severně.

//Kopce Tary přes Zarostlý les

//Poušť Ararat přes Tekutý písek

Tady už to bylo s trasou o něco horší. Bylo mi jasný, že na strž se jen tak nevyšplhám, protože to byl bez možnosti lítání nadvlčí úkol, takže jsme to museli vzít podél řeky okolo a malinko si zaběhnout. Těžko říct, jestli Lilith zdejší končiny znala nebo ne, ale nevypadalo to, že by snad chtěla běžet bůhvíjak jinudy, protože jsem pořád běžel podle jejího pachu, i když už jsem jí na obzoru neviděl. Jistý ale bylo, že teď běžíme vesměs severně, jenom se potřebujeme uhnout severozápadně, což se zase dalo naorientovat podle slunce – moc dobře jsem věděl, kde zapadlo. Takhle jsem měl vlastně ulehčenou práci, když jsem běžel za ní, což bylo fajn.
Když jsem se nachvíli uhnul očima doprava nahoru, ta strž mi tak trochu připomněla doby, kdy jsme nad ní s Lennie seděli jako duchové… tehdy jsme nemuseli chodit a mohli jsme lítat, což byla výhoda, ale bejt mrtvej taky nebylo nic extra vzrušujícího. To byl vůbec divnej… incident. Možná dobře, že už to skončilo. Kam se vlastně poděla Lennie? Nechtěla mě zabít, když jsme se posledně viděli? Je pořád s tim hnědym otrapou? Měl bych jí najít. Nebo jeho. Bude sranda. S tou myšlenkou jsem stočil hlavu zase směrem běhu, abych si o něco nerozbil čumák, a pokračoval jsem.

//Bažiny přes Říční eso

//Starý ostrov přes Pouštní oázu

Protože byl ještě před chvílí normální teplej letní den a slunce pořádně zapadlo až před chviličkou, písek byl pořád docela rozžhavenej, takže jsem byl vlastně rád, že tudy jenom prosprintuju, že jsem sem nedej bože nepřišel jenom na procházku – i takhle to šíleně pálilo a chtěl jsem bejt pryč co nejdřív to půjde. Podle stop to navíc vypadalo, že Lilith se rozhodla to stočit severně a neutekla někam extrémně daleko do pouště, což bylo dobře, protože bych jí tam nerad hledal, nebo tak něco.
Aaaa… zdálo se, že tohle je konec. Těžko říct, kam až se poušť ve skutečnosti táhla, ale zjišťovat jsem to nemínil... možná jindy. Tohle místo jsem se tedy rozhodl prohlásit za pomyslnej „roh“ Gallirei a následně se radši otočit o devadesát stupňů a pokračovat severně za Lilith. Musel jsem se až podivit, kolik zdejších míst jsem znal. A takhle jsem si o nich dělal mnohem lepší přehled. Páni – mohl jsem tu klidně dělat průvodce! Samozřejmě za nekřesťanskej obnos křišťálů.
Měl jsem poušť rád, vlastně se mi líbila, ale lepší bylo na ní chodit v zimě, kdy se ten horkej písek dal líp zvládnout na tlapky. Teď to šíleně pálilo. Oázu jsem určitě plánoval co nejdřív navštívit. Teď byl ale čas pokračovat severně, abych zkusil dohnat svojí společnici.

//Kaňon řeky přes Tekutý písek

//Kopretinka přes Tenebrae

Jak jsem tak pokračoval podél řeky směrem na jihovýchod, došlo mi, že tohle jsou místa, který moc dobře prozkoumaný nemám, ačkoliv jsou jenom kousíček od mojeho smečkovýho lesa... kterýmu jsme se mimochodem docela obratně vyhnuli. Bylo jediný štěstí, že se v dálce mezi stromama i přes denní dobu zrcadlila světle oranžová poušť, takže jsem aspoň věděl, že máme správnej směr. A směru koneckonců pomáhalo i slunce, protože zjistit východ a západ podle slunce uměl i takovej idiot, jako jsem byl já. Navíc se v dálce přede mnou ještě pořád hnala Lilith. I když jsem jí ze zornýho pole už ztratil, pořád jsem se mohl tak nějak orientovat podle čichu... a podle svojeho vlastního orientačního smyslu, kterej nakonec nebyl tak žalostnej, jak jsem původně čekal.
Tady v těch místech jsem si radši začal dávat pořádnej pozor na kořeny a tak, protože doteď jsme běželi tak nějak po loukách a pláních, ale tohle byl o něco náročnější terén, a poslední co jsem potřeboval bylo rozbít si držku. Pořádně jsem zvedal nohy, což mě tak trochu zdrželo, ale pořád lepší, než si namlátit, protože bych potom určitě kulhal, nebo tak něco, a Lilith by to poznala a smála by se mi. Odteď už jsme před sebou něměli louky a pláně. Teď to byly hlavně lesy... a poušť.

//Poušť Ararat přes Pouštní oázu

//Náhorní plošina přes Středozemku

Přes pláně nebylo těžký se dostat. Terén byl pořád stejnej - tráva a hlína, tráva a hlína, takže jeden nemusel koukat pod nohy. Navíc jsem kdesi v dálce pořád viděl tmavej flek, takže jsem se nemusel orientovat podle čichu. Teda - to bych asi nemusel ani tak, protože jsem věděl, kudy na poušť. Spíš jsem si trochu povýšenecky dělal starost o Lilith, jestli vůbec pořádně ví, kudy běžet. Museli jsme určitě na poušť... a pak to stočit k těm divnejm lesům na severu. A okolo strže. A trochu jsem se bál, aby se v tý poušti neztratila někam moc daleko. I proto jsem se do toho pořádně obul a přidal jsem, abych měl kdyžtak šanci jí zastavit, ale bohužel byla úplně šíleně daleko.
Teď už jsem se dostal do míst, kde se dalo podél řeky hezky seběhnout přímo k poušti, kterou jsem si v hlavě určil jako pomyslný zakončení druhý etapy závodu. Ještě pořád se mi docela chtělo celou tuhle věc z hecu dokončit, což bylo docela obdivuhodný, protože moje šílený plány většinou po chvilce ztroskotaly na tom, že jsem zlenivěl. Možná bylo dobře, že s sebou mám parťačku, která by si mojeho selhání všimla a ještě by mi dala vyžrat, že jsem prohrál. Možná mě hnalo dál právě to. A vůbec - trocha pohybu nám určitě nemohla uškodit.

//Starý ostrov přes Tenebrae

//Magický palouk přes Údolí morény

"Pfff," projevil jsem se jenom nespokojeně, když zase zpochybnila moje tvrzení. "Nikam bych se nevrátil. Jsem nezávislej. Jednou ti zmizim a budeš brečet," vypláznul jsem na ní dětinsky jazyk. Nic víc se na to říct nedalo. Vůbec netušila!
Uši jsem pořádně narovnal až ve chvíli, kdy změnila tón a navrhla, že odteď závodíme. Okolo Gallirei. Než jsem se stačil nadát, už mi mizela v dálce a já musel zařadit rychlost, abych měl vůbec šanci jí aspoň trochu dohnat.
Uprostřed sprintu mi došlo, že by možná bylo lepší jižní část Gallirei trochu ošidit a vzít to severní oklikou přes pláně. Koneckonců… jižně to bylo samej potok, pahorkatina a hornatina a nebo hustej les, nebo nějaká jiná překážka, a navíc jsem tak úplně nevěděl, kde tam ta Gallirea teda končí. Věděl jsem jenom to, že až se dostanu k poušti, měl bych svůj směr zase stočit jinam, protože nevim, kde to žluto-oranžový peklo končí. I tak jsem nechtěl při svojí cestě kolem Gallirei moc podvádět, takže jsem se na pláni držel hlavně na její jižní straně. Navíc mi po cestě napovídal i pach Lilith, která mi pomalu mizela na obzoru. Možná, že kdybych zareagoval rychlejc, měl bych ještě šanci jí dohnat, ale teď už to bylo skoro nemožný.

//Kopretinka přes Středozemku