Když se tenhle mladík objeví, určitě na sebe svým netradičním zjevem přitáhne plno párů očí. Proč? Že je šedý a až na drobné žíhání za krkem na něm nic moc zajímavého není? A podívali jste se pořádně? Zaklonili jste hlavu dosti? Draven totiž po otci zdědil velmi urostlou postavu a po matce hustý kožich, který ho chrání před zimou – není proto prostorově rozměrný „pouze“ doopravdy, ale i opticky. Nohy nemá sice nejdelší, ale jeho proporce jsou téměř monstrózní. A teď vynechte téměř. Čtyři kůly zapuštěné v zemi místo nohou, široká plec a ramena a ještě větší hranatá hlava, na které ale také není všechno jak má být. Nos má placatý a docela krátký, oči daleko od sebe a nezvykle malé. Už když byl malý se o něm nedalo tvrdit, že by byl úplně hezké vlče. Když mu pak příroda vzala tu vlčecí kulatost a zůstaly jen hranaté rysy dospívajícího vlka, nebylo vůbec o co stát. Ploché čelo a velké nadočnicové oblouky mu už dodávají jen zbytky podivné divokosti, která z něj navzdory klidu sálá. Spodní špičák, který mu trčí ven z úst je pak jen třešničkou na dortu. Ideálním ekvivalentem dojmu, který tento šedivec poskytuje, je ten podivný člověk, kvůli kterému nejste líní přejít na druhou stranu vozovky prostě protože se okolo něj prostě bojíte projít. Jediná věc, kterou tak má Draven navíc, bude nějaký chromozom. Do vínku dostal naštěstí skvěle fungující metabolismus, který dokáže uložit každý drobek ze získaných živin na to správné místečko. Díky tomu se opravdu jedné chodícího golema s nadváhou.
V jeho pohybu není zhola nic elegantního – odkud to má? Těžko soudit. On se neptá. Protože jak prostý je jeho zevnějšek, tak pusto je i tam uvnitř. V hlavě toho moc nemá. Snad jen pár jmen a nějaký základní pud sebezáchovy, který mu dovoluje se starat o jídlo a základní potřeby, jako je třeba uhašení žízně, nebo fakt že občas musí spát a že se mu líp spí v suchu než na dešti. Všechny ty dary, díky kterým může přežívat tuhé zimy, nepřízeň počasí a kdejaký výmysl osudu ho totiž v začátku toho maratónu jménem život stály skoro všechny síly a na bystrou hlavu tak nezbylo (což je fakt, který překáží spíš okolí, než Dravenovi samotnému). Pokud ale nepatříte mezi bystřejší a nespojíte si jasné rysy v jeho tváři s nějakým postižením, která by snad mohlo zasahovat i jeho hlavu, pravděpodobně si dlouho nemusíte ničeho všimnout. Určitě se k tomu dopracujete, to je nevyhnutelná jistota. Ale jak rychle záleží jen a pouze na okolnostech. Draven totiž většinu času zarytě mlčí, nebo komunikuje ve velmi strohých větách (často jednoslovných) a jsou dny, kdy je vrcholem jeho slovního projevu jen velmi hluboké odfrknutí. Tajemství jeho mysli tak objevíte až s časem, kdy z něj při troše štěstí dostanete jen obecné informace a zjistíte, že jeho svět se točí kolem zcela primitivních cílů: nemít hlad, nemít žízeň, suché místo, kde složit hlavu.
Po tom všem nejde od posledního odstavce asi čekat moc, že? Ale přeci vás možná překvapím. Tenhle halama se totiž bojí tmy. Po incidentu na dně Jámy, který si pamatuje jen opravdu matně, zůstal vlk traumatizovaný. Rozhodně tedy není zdrojem všech jeho problémů a chyb, ale pomáhal formovat jeho překvapivě úzkostlivou stránku, na kterou v určitých chvílích není tak obtížné natrefit. Má problém v temných a malých prostorách, nemá rád záblesky, hlasité zvuky, bouřky… Je toho spousty. Hlavně protože s jeho postavou je pro šedáka malý prakticky každý úkryt. Ale to je ostatně jen špička ledovce. Nespočet věcí se v té jeho ohromné hlavě děje na pozadí a jen těžko je chápe on sám. Natož aby o nich dokázal mluvit, nebo je chápal prakticky kdokoliv jiný. Zásadně pomáhá i fakt, že o nich Draven nemluví. A kdyby mluvil, moc smysl by to stejně nedávalo. Podstatné je, že je od onoho incidentu oddaný jako štěňátko. Vděčný za každé pohlazení (hladit ho nemusíte, stačí být milý). V té jeho hlavě moc věcí smysl nedává, ale hodných duší si po svém váží. Ale když nejste hodní? Co potom? Vztahy k dalším vlkům si vytváří na základě zkušeností, ale nedá se říct, že by dokázal někoho milovat v pravém slova smyslu. Nebo naopak i nenávidět. Na tuhle úroveň bytí nějak nebyl schopen dosáhnout. Alespoň ho proto netrápí žádné stesky a zbytečné úzkosti – trápil by ho snad jen nedostatek potravy. Nikoliv, že ho někdo nemá rád. Prostě si pluje životem od zastávky k zastávce a drží se vlků, kteří za to nějakým způsobem stojí. Se kterými se má jeho schránka dobře – nemá hlad, nic zbytečně nebolí. A takovým pak oplácí svou oddanou službou a stoprocentní poslušností. Páč na odpor hlavu taky nemá. A co se stane, když tuhle masu někdo rozhněvá? To je otázka pro časy budoucí, protože hněv v sobě Draven objevit pořádně nedokázal. Motorem pro jeho život je hlavně strach.
Z nebe se sypal sníh a venku řádil nečas, který zahnal do úkrytu leckterou duši. Možná, že i tak přišla ta Dravenova ke svému tělu, protože těžko hádat, jestli by si ho jinak vybrala dobrovolně. Spíš ne. Bylo od samého začátku pokřivené a nevzhledné, plné chyb zarytých hluboko do morku jeho kostí (a vlastně ještě hlouběji, ale to už je věc pro vlky nepodstatná). Šedák se prostě narodil během tuhé zimy, která mu měla dělat kmotru. Jeho kmotrou matka sice zamýšlela někoho úplně jiného, Draven nebyl Smrtí jakkoliv obdařen, nebo snad ušetřen. Zkrátka už tomu tak bývá, že třebaže si plánujeme spousty věcí úplně jinak, osud to častokrát zařídí podle sebe. Ostatně šedý toho byl úplně perfektním příkladem! Nebyl plánovaný a dávno víme, že ani chtěný. Někdo to ale přeci tak zařídil, že mu to nikdy nemělo vadit. Kdyby byl citlivější a vnímavější, asi by pro něj bylo kruté žít s takovým vědomím.
Z toho útlého věku mezi naprostou temnotou zalepených očních víček a denním světlem Zrádcova remízku si Draven pamatoval jen málo co. Byly to převážně zvuky a hlasy, které se mu zdály vzdálené a cizí. Občas se rozvášnily, občas byly vstřícné a chlácholivé – většinu času mu ale na prvním místě byly jedno, protože měl plný břich a čeníšek nonstop od matčina mléka. Co víc si přát? Pamatoval si proto jen svou mámu a fakt, že nechtěla aby jí tak říkal. To vlčka valně znervózňovalo, takže raději držel jazyk za zuby a jen v tichosti tupě prohlížel temný svět kolem nich. Její jméno si totiž do hlavy natlouct zkrátka nedokázal. A možná to bylo prostě tím, že čím víc se snažil, tím víc jeho mozek odmítal spolupracovat. To ale nikoho na konci dne nezajímalo. A tak prostě jen zarytě mlčel a snažil se mluvit co nejmíň, aby nikoho náhodou nerozhněval.
Až na svět tam venku má šedý první pořádné vzpomínky, které ho nějakým způsobem uchvátily. Bylo tam světlo a podivný chlad, který byl úplně jiný než chlad a vlhko v jeskyni, ze které ho matka s medvědem vynesli. Museli jim pomoci ven, sám by se z těch míst vůbec nikdy nedostal. Byl moc neobratný a zavalitý. Důležité bylo, že vzduch tady venku byl víc voňavý a příjemnější, svěží a jaksi ho nutil rozhlížet se a koukat na svět kolem sebe. To dělal i před tím, ale to tmavé doupě se záhy okoukalo. Rozhodně neměl být objevitelem či dobrodruhem, ale i on dokázal ocenit změnu v prostředí a fakt, že svět není jen to jedno nudné a smradlavé místo, kterému dalo život a kam se jeho nebohá dušička ukryla před zimou okolního světa. Rázem se mu tam ale zase tolik nelíbilo, protože se začaly dít podivné věci. Dospěle podivné. Máma pořád něco povídala a loučila se s bratrem a bráškou a jemu řekla že je silný nebo něco? Její řeč pro něj byla moc květnatá, odnesl si z ní jen… no vlastně vůbec nic. Stejně to moc to nechápal: proč a o co se dospělí hádají. A nechápal ani důvod, proč musí jeden bratr odejít. Hlavně když pak odešli oba? Ale nebyl zrovna myslitel a nezpochybňoval úsudky dospěláků, určitě to v nějakém vesmíru a kontextu celé dávalo smysl. On tomu prostě jen nerozuměl. Z toho myšlení si ovšem velmi záhy přišel unavený a předpokládal, že proto se ho tenkrát rozhodla matka vzít zase zpátky do jámy, kde to pořád smrdělo a nelíbilo se mu tam o nic víc než před tím. Ale bylo to i místo, ke kterému se pojilo nějaké to teplo a příjemné momenty s blízkými hlasy. S Nemami a medvědem a bráškou a bratrem. Možná ta byl ještě někdo, ale reálně nedokázal hádat o koho šlo. Jaké pak bylo jeho překvapení, když si v tu chvíli prošel traumatem, které jeho život formovalo víc, než cokoliv jiného.
Pamatoval si toho málo a vlastně se ani skoro nic nestalo. Jen tma a bolest a to bylo zhola všechno. Modřiny měl v hustém kožíšku skryté po několik dlouhých týdnů. Praštil se o stěnu nebo něco. Svět se s ním snad i zatočil, ale v závěru byl prostě otřesený jen z toho nastalého zmatku. Tehdy se počůral a snad i pokálel strachy. Strachy z čeho? Nic zlého se nedělo. Jak už jsem ale jednou řekla v řádcích výše: jeho mysl fungovala jinak a byla pro svou primitivní podstatu zapeklitě složitá. Vlče si tehdy z té jeskyně odneslo mnohem větší hrůzu, než se na první pohled mohlo zdát. A to přitom nic neviděl, nic nezažil a rozhodně neměl o čem vyprávět.
Další dny pro něj jen splývaly a jak se dostal z rodného Zrádcova remízku až do Borovicové školky mu v paměti neutkvělo. Vždyť ani nevěděl jak se dostal z toho temného místa zase tam ven? Ale ono to ostatně asi zas tak důležité nebylo. Co se stalo opravdu důležitým byl pár očí, které se vlčeti vryly do paměti spolu s něžným dotykem, který sebou Bouře přinesla. Ironie, co? Byla půvabná a milá a hodná, ale nic z toho nedokázal Draven ocenit tolik jako starost, která pro něj byla tak důležitá. I jeho vlastní máma se starala, ale tohle hloupé (nejen hloupé, ale vlastně doopravdy mentálně zaostalé) vlče potřebovalo něco maličko víc. Bylo speciální a potřebovalo i speciální péči. Možná to něco navíc bylo jejíma očima? Že bylo každé jiné? Možná to byl jen laskavý tón v jejím hlase? To málo ale stačilo, aby se vlčice věčně vetřela do jeho přízně a paměti jako dobrá a laskavá. A to s ní ani nemusel strávit přespříliš času.
Jako poslední si před zimou vlček pamatoval shledání s Nemami, kterou náhodou potkal na pláních u lesa vonícího po Borovicích. Nebyl od něj ani nijak daleko: vlastně docela kousek, na dohled. A to byla valná většina toho, co si Draven pamatoval. To a stres, který vždy plynul ze setkání s Nemami. Věděl, že jí nemá říkat mami. Ale nemohl si zapamatovat to cizí a drnčivé jméno, které mu vždy úplně zamotalo jazyk. Obecně se už ukázalo, že není úplně sto si pamatovat pořádně jakékoliv jméno. Anebo se pořádně nesnažil? Ne, to ne. U Roweny tomu tak nebylo, něco mu v tom prostě jen bránilo. Podstatné bylo, že svou první zimu, svůj první rok, Draven přežil. A co ho čeká dál je pořád ještě ve hvězdách.
Zajímavosti:
» Draven má (pravděpodobně) nějaké nadpočetné chromozomy (asi Y). Proto je hloupý, proto je obří.
» Není němý, prostě nerad mluví.
» Společnost vlků mu nevadí. Vlastně ji má rád, i když se netváří.
