Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Chiara | Srpen 2/10

Můj nenápadný pokus o přivolání pozornosti zafungoval, cizinka obrátila svůj pohled směrem ke mne a my ses střetly pohledem. Huh, očka plná tajemství, pomyslela jsem si, jen co jsem zaregistrovala jejich zlatavou barvu, která nenapovídala, jakou magii může vlčice ovládat. A ukázalo se, že má i smysl pro humor. Pobaveně jsem se na její poznámku ušklíbla a sledovala, jak se pomalu přesunula blíže, kde už pohodlně dosáhla tlapami na zem. „Hmmm, jen ty roztomilé, ale často se to nestává,“ věnovala jsem jí drobný kompliment, zatímco se mi na tváři držel sebevědomý úsměv. „Ale aby se neřeklo, že jsem úplný cizák, můžeme to napravit. Jsem Dipsi. Tulák od momentu, co jsem vkročila do téhle země, ale přivlastnila jsem si jeden lesík plný topolů, kterému se dá říkat domov,“ představila jsem se, na první setkání trochu víc obsáhle. „Tak, teď už o mě víš víc než já o tobě,“ mlaskla jsem spokojeně a pobaveně se ušklíbla.

Chiara | Srpen 1/10

Léto jsem sice měla nejraději, ale co bylo moc, to bylo moc. Vítr se ani nehnul, a tak bylo skoro nemožný se pořádně nadechnout, jak hustý okolní vzduch byl. A tak přestože jsem neměla moc tušení, nakolik mi Život s magiemi vypomohl, spustila se mi docela samovolně magie počasí, která vzduch v okruhu pár metrů trochu rozpohybovala. Až když jsem se přiblížila blíže k jezeru jsem si ale všimla oné změny vizáže, kterou tohle projevení magie provedlo. Očka se ze stříbrné přeměnila na modro-fialková, zatímco mé tělo žíhala světle modrá barva. Alespoň že ladí a nepůsobí jako pěst na oko. Velmi skromné, velmi úmyslné, pousmála jsem se spokojeně nad obrazem. Líbilo se mi to, víc jsem zapadala do tohoto magického světa. Při vzpomínce na návštěvu Života jsem si vzpomněla na to, k čemu mě vybízel. Více se seznamovat, navazovat vztahy a zkusit začít na novo, s čistým štítem.
Hmmm, zamručela jsem a porozhlédla se po okolí. Nemusela jsem po společnosti pátrat dlouho, stačilo jen trochu nastražit uši a zvuky šplouchající vody mi prozradily vše. Pohledem jsem zavadila o zrzavou vlčici, jak se ve zlatavých odstínech jezera koupe za západu slunce. Sakra, za co mě trestáš? Jak z takové vlčice můžu nejít do kolen? zamračila jsem se na oblohu. Bylo mi úplně jasné, že se Život potutelně culí. Pro zrzavé vlčice já měla neskutečnou slabost a ty romanticky zlaté odstíny jezera mému poblázněnému srdíčku fakt nepomáhaly. Zhluboka jsem se nadechla, vydechla a vykročila směrem k ní. Seznámíme se, o nic nejde. I jen kamarády potřebuju jako sůl, jinak tady zdechnu sama. Třeba si sednem. Už z dálky jsem k ní vyslala výraznější letní vánek, ve snaze na sebe nenápadným způsobem upozornit. I mně samotné se mi díky tomu rozevlála srst. Při prvním očním kontaktu ale vítr zase ustál. „Jaká je voda?“ nadhodila jsem a trochu se pousmála.

Vypadal docela obyčejně. Taková šedá myška, která z davu rozhodně nevykoukne. Srst docela neupravená, ale hmm… voněl po pryskyřici a hruškách? Zajímavá kombinace. Jestli patřil do nějaké smečky, pravděpodobně jsem na ni ještě nenarazila. Stačilo se ale zvednou a bylo mi jasné, že natož že to byl ještě puberťák, výškově mě dávno předběhl. Ostatně asi jako většina vlků. A květiny byly podle všeho pro mě. Na poslední chvíli, zdálo se. „Jak pozorné,“ pousmála jsem se mile, zatímco jsem si pravou tlapkou květiny otáčela a trochu důkladněji si je prohlížela. Pozornost já vždy ráda. „Přemýšlela jsem, že bych se prošla na pláž. Přidáš se?“ navrhla jsem svůj plán. Prapůvodně jsem sice směřovala zpět do svého úkrytu, ale to momentálně muselo počkat, když jsem na razila na společnost.

Nespala jsem, byla jsem pořád dost na pozoru, jen jsem trochu odpočívala. Bylo to i poznat podle uší, které jsem jako radary natáčela směrem, odkud přicházely nové zvuky. Jeden ale byl o poznání jiný, než taková ta klasika přírody. Byly to kroky, které původně asi někam svižným krokem mířily, ale pak docela rychle přestaly. Se zájmem jsem otevřela oči, které mi padly na mladého hnědého vlka s kopou květin v tlamě, který na mě bez jakéhokoliv maskování koukal. „Pěknej puget, komu ho neseš?“ zeptala jsem se, abych trochu nabořila to podivné ticho a čučení. Sama jsem se pak posbírala do sedu a zaujala docela nezaujatý výraz. Vlčata jsem neměla v oblibě, ale tyhle nohatý potvory už měly trochu rozum, a tak z něj třeba nějakou tu kloudnou konverzaci vytáhnu.

<< Velká houština

Konečně jsem byla tady, mohla se vyvalit u řeky a pořádně se napít. Upřímně jsem ani nečekala, kolik toho vypiju. Musela jsem být opravdu dehydratovaná, protože jsem pila a pila a pila. Mokrou tlamu jsem si pak utřela do pravé přední tlapy, kterou jsem si pak vymáchala ve studené vodě a perfektně se tak ochladila. Neměla jsem v plánu nikam momentálně vyrážet, i když jsem tak nějak prapůvodně plánovala vyrazit zpět k úkrytu. Nic mě ve výsledku nehonilo a tak jsem tu to horké poledne mohla v klidu strávit, užít si trochu klidu a třeba vymyslet i nějaký ten budoucí program. Na malý moment jsem pak položila hlavu na tlapy a zavřela oči, abych mohla jen v klidu poslouchat plynoucí řeku a tu a tam nějaké ty ptáky, kteří po nebi proletěli.

<< Červená řeka (přes Středozemku)

Domov už jsem neměla tak daleko, ale se sluníčkem pražícím na záda to nebyl zrovna med. Asi bych se měla zastavit u řeky a trochu se napít, abych nepošla. Ani nepamatuji, kdy jsem tak naposledy udělala. Zdálo se to ale jako pěkná věčnost. Ještě štěstí, že jsem měla kožich opravdu světlý, až na výjimky čistě bílý. Vlci s černým kožichem se touhle dobou museli asi smažit za živa, jak ta sytá barva přitahovala sluneční paprsky. Stačilo mi, jak si celé léto stěžoval Umo. Bylo to až nesnesitelný jeho stížnosti do nekonečna poslouchat. Ale to už mě dávno tížit nemusí. Při prvním pohledu na řeku jsem trochu přidala do kroku. Úplně jsem cítila ten lepivý pocit v tlamě.

Mahtae jih >>

<< Uhelný hvozd (přes Ježčí plácek)

Nemělo moc smysl se vracet zpět do toho lesa, bylo mi úplně jasné, že bych na hnědou vlčici už pravděpodobně nenarazila, a tak jsem zamířila jednoduše směrem ke svému brlohu. Jestli se té díře v kmeni dalo tak vlastně říkat. Život pro mě měl asi jiné plány, ale já se od svého domova nehodlala moc daleko vzdalovat. Ne za těchto šílených teplot, které na nás sluníčko zkouší. Ve stinném lese mi bude rozhodně lépe, než kdybych někde pobíhala jako blázen. Možná až trochu zchládnu bych se mohla podívat k moři, když už je to léto. Pláž byla vždycky moje slabost, škoda jen, že od ní žiju celkem daleko. Ale za návštěvu to rozhodně stálo. Vlastně jsem to kdysi plánovala s Eve a nikdy k tomu nedošlo. Jako ke spoustě jiných plánů, které jsme spolu měly.

Velké houští (přes Středozemku) >>

<< Vrchol kopců (přes Prstové hory)

Tak nějak mi pořád šrotovalo v hlavě celé to setkání se Životem, jak mě nabádal, abych šla navazovat nové vazby, trochu víc se otevřela novým věcem a vlastně tak trochu překopala tu svou povahu, kterou ukazuji světu. Výchova mě sice zavedla až do tohoto bodu, ale jestli si mocný bůh přeje abych zahodila většinu svého života, názorů a povahy, budiž. Za zkoušku to asi stálo? Ale byla jsem docela skeptická, že toho vůbec budu schopna. Obzvláště, pokud natrefím na nějakého troubu, který mi tak akorát poleze na nervy. Ale musel vědět jaké jsem povahy a přece mi do cesty nepošle něco, co můj slib rozhodí. Hlavou se mi ale pořád honila Coffee, která touhle dobou byla určitě dávno pryč. Podivné magické síly.

Červená řeky (přes Ježčí plácek) >>

Objednávka:
▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬

ID - B02/oči podle Počasí - 50 mušlí
ID - B10/Naducané tváře - 20 křišťálů a 150 mušlí (Naceněno Styx)
ID - B05/Přeliv podle magie počasí - 40 květin + 150 mušlí (Naceněno Skylieth)
(vzhled mám vytvořený u sebe)

▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬

CELKEM:
40 kytek, 350 mušlí, 20 křišťálů

PO 50% SLEVĚ NA MODIFIKACI:
40 kytek, 275 mušlí, 10 křišťálů

A poprosím ještě o smazání teleportačního lístu, který byl použit na cestu sem :) Měla bych pak mít 0.

<< TELEPORT z Pole vlčích máků

V jeden moment jsem běžela s Coffee z makového pole mezi první stromy nedalekého lesíku, zatímco nám na záda bubnovaly obrovité dešťové kapky a v ten další jsem zakopávala, chytala rovnováhu a zůstala stát na písčitých kopcích kdo ví kde. „Co to do háje je?“ zavřískala jsem frustrovaně. Tohle byl hodně blbej pokus o vtip. Nejdřív mě teleportují, když si poklidně spím v úkrytu do největšího slejváku a sotva se z toho vzpamatuju, čeká mě další teleport?
Pohledem jsem střelila na samý vrchol kopce, nad kterým momentálně vystoupalo letní slunce a všechnu tu spoušť, kterou bouře nadělala, zase žehlilo. Měla jsem tušení, že jestli mě sem něco teleportovalo, mělo to nějaký důvod. I zvědavost byla silnější než já sama, ale teda že by se mi chtělo do kopce za největšího vedra, to se říct úplně nedalo. Ale co jiného mi taky zbývalo? A tak jsem neochotně vykročila vzhůru a snažila se na tom celém hledat pozitivní stránky. Jako třeba to, že mi slunce alespoň vysuší kožich.
Cesta to naštěstí dlouhá nebyla, ať už mě teleportovalo cokoliv, asi mělo dost slušnosti na to, aby mě šoupli alespoň kousek od vrcholu. Čekala jsem hodně věcí, ale to poslední na seznamu byl růžovo bílý vlk s mechem na zádech. Matka příroda, napadlo mě, načež se vlk zakabonil.
„Kdepak, Život. A už tu na tebe dlouhé roky čekám, Dipsi,“ promluvil klidným tónem, ze kterého moudrost doslova sálala.
„Pardon, ty kytky mě zmátly,“ zaculila jsem se omluvně. „Už jsem o vás slyšela, ale zdálo se mi to celé jako povídačka pro vlčata. A na poušť mě to většinou netáhne, tak jste udělal dobře, že jste pro mě poslal. Ale… proč?“ optala jsem se, protože mi tak nějak chybělo vysvětlení. Co mi asi tak mohl chtít pán tvorstva, který to tu celé řídí?
„Chtěl jsem tě hlavně konečně poznat. Navíc si nemohu pomoci a nevidět, že jsi opravdu osamocená. Není na čase trochu přehodnotit své priority, Dipsi? Zvednout plachty a usadit se třeba ve smečce, najít si přátele, začít nanovo?“ začal povídat a hlavou pokynul, abych ho následovala dál. Asi nechtěl stát na jednom místě a místo toho mi to tady trochu ukázat. Neměla jsem ráda, když mě někdo poučoval, natož aby mi dával rady do Života a nutil mě ho měnit. Ale měl pravdu, nemohla jsem jinak než s ním souhlasit.
„Ono to není tak lehké. Buď mě vlci milují, nebo nesnáší. Navíc nejsem smečkový typ. Nesnesla bych to,“ postěžovala jsem si. Jestli byl tak všemohoucí jak všichni tvrdí, musel vědět, čím vším jsem si prošla a proč to nepřipadá v úvahu.
„Cítit bolest je součástí života, ale aby se rány zahojily, je potřeba si je přestat lízat. Nechej minulost minulostí, zavři tuto kapitolu a začni nanovo. Uvidíš, že bude život příjemnější, když si k sobě pustíš jiné vlky. Potřebuješ po boku někoho, jako byla Mae,“ radil, ale jen když zmínil její jméno, se mi srdce stáhlo. Jak se jí může kdy kdokoliv vyrovnat? Nemůže. Ale i ji jsem si získala tím, když jsem byla skutečně sama sebou. Ne schovaná za touhle falešnou fasádou.
„Pokusím se, ale nemůžu nic slibovat,“ odpověděla jsem po chvíli ticha, kdy mi to v hlavě pořád jen šrotovalo. Měla jsem tolik otázek. Na Mae, na sourozence, Eve, ale věděla jsem, že na všechno odpovědi znát nemůžu. Asi by to zamotalo s časoprostorem, nebo něco takového. A tak jsem všechny otázky, které se mi hromadily na jazyku, poslušně zase spolkla a musela doufat, že se to někdy dozvím sama.
„Když už jsi tu u mne poprvé, rád bych, abys odešla s něčím hezkým, na co budeš moci vzpomínat. Už jsi v této magické zemi dost dlouho na to, aby tě magie propletla skrz na skrz. Co kdybychom ji popustili trochu na povrch a vyčarovali ti na kožichu nějaké ty odznaky? V tvé oblíbené barvě, samozřejmě,“ pousmál se Život a s očekáváním se na mě zahleděl. Eve měla odznaky, dokonce i ta křidélka, která jí vyčaroval údajně Život. Ale to na mě bylo moc… hrubě vypadající? Já raději vypadala jemně.
„Pokud to nebudou nějaké kýčovité symboly a čmárance, tak ano. Já raději spíš jemné přelivy barev, ale zas ať nevypadám, že na mě někdo vylil kýbl barvy,“ vymýšlela jsem si, až jsem si připadala blbě, že mám takové nároky.
„Vím přesně co myslíš,“ pokynul Život hlavou, načež jsme zamířili zpět k místu, kudy jsem přišla. „Moc děkuji, za všechno,“ pousmála jsem se na něj vděčně. Byla jsem strašně zvědavá, co mi vymyslí. Ale tušila jsem, že se mi to bude líbit. Jestli ve mně někdo skutečně četl, musel to být právě Život.
„Dobře doraz, Dipsi,“ popřál mi na rozloučenou, já se neochotně rozhlédla okolo a pohled nechala na Životovi. „A… nemohla bych tu s vámi zůstat. Určitě i vy musíte být osamocený,“ vymýšlela jsem, protože se mi odtud jednoduše nechtělo odcházet. Bylo mi tu tak dobře. Ale bílý vlk jen zavrtěl hlavou. „Dole tě čeká lepší život, než tady se mnou. Utíkej,“ pobídl mne, sám se otočil a nechal mne tam stát, než jsem se i já odebrala k odchodu. Sama jsem ale věděla, že se brzy musím vrátit.

Prstové hory (přes kopce) >>

Vlče jsem pak vedla směrem, kde jsem tušila, že se nachází nejbližší smečka. Nejprve jsem jen šla jako vůdce naší skupinky, zatímco se ten malý prd táhl za mnou. Stále byla trochu obezřetná, opatrná, ale čím déle jsem s ní trávila čas, tím více se jakoby otevírala. Zatím z ní ani nevypadlo jediné slůvko. Zvědavě jsem se k ní otočila a nadzvedla obočí. Kdo ví, jestli ještě mluvit neumí, nebo se prostě jen bojí. Byla… malá. Srdce se mi stáhlo z pohledu na toho opuštěného chlupáče. Bylo to jako bych měla záblesk z minulosti na mě, promočenou, po břicho ponořenou do vody v té malé řece. Jak opuštěně a nepatrně jsem se cítila. Zastavila jsem tedy, vlče vzala za zátylek do zubů a na poslední chvíli to otočila docela jiným směrem. Nemohla jsem ji odevzdat do smečky, kde by ji měli stejně na háku, jako měli všichni smečkoví vlci mě. Neutekla by tomuto pocitu, navždycky by byla druhořadou. A tak jsme místo toho dorazily k řece.
Vlče jsem položila na zem a protáhla si čelisti, abych si je opět uvolnila. Vlče na mě nechápavě vzhlédlo pohled. Úplně jsem v ní dokázala číst, jako v knize. Nechápala, proč jsme najednou změnily směr. Pohled jsem od těch zvědavých očí odtáhla a marně hledala slova, jak se vymluvit. „Smečky jsou na nic. Lepší je držet pohromadě,“ pronesla jsem s nezaujatým tónem. Třeba mi ani pořádně nerozuměla, vždycky si to můžu rozmyslet a vrátit ji zpět. Ale teď, teď si můžeme užít horký letní den spolu. Už to bylo dlouho, co jsem měla nějakou společnost, a tahle neměla dost rozumu na to, aby mi utíkala. Měla potenciál, mohla jsem si ji vychovat k obrazu svému a věnovat jí svou pozornost, aby z ní nevyrostl další blbec do davu.
„Něco ti ulovíme, co říkáš? Musíš mít hlad,“ nadhodila jsem a pohled zaměřila na vodu, která se mi už sice příčilo o poznání méně než minulé léto, nebo kdy že to bylo, ale pořád jsem jí nebyla fanoušek. Tahle naštěstí pramenila z hor. O tom se přece říká, že je nejčistší, ne? „Naučím tě chytat ryby, sleduj,“ pobídla jsem hnědou vlčici, sama udělala prvních pár kroků do řeky a celá dočista zkameněla. Cítila jsem, jak mě vlče bedlivě sleduje. Když se ryby uklidnily a začaly zase pozvolna plavat, rychlým pohybem jsem po jedné chňapla a… byla fuč. Obličej jsem měla mokrý, úplně mi z něj teklo. Hlavou jsem prudce zatřepala, abych se většího množství vody zbavila a pohled zaměřila na mrně. „To je normální. Obzvláště když lovíš po dlouhé době, jako já. Stačí být trpělivý a být rychlejší než ryby,“ doplnila jsem instruktáž, až jsem si připadala jako profík, a vrhla se zpět do akce. Tentokrát jsem měla štěstí. Rybu jsem pevně stiskla, abych ji rychlým pohybem umrtvila a třepající se potvoru hodila na souš. „Na, ta je tvoje. Už je po ní, ale ještě se chvíli bude třepat. Musíš ji pořádně držet v zubech, dokud nepřestane,“ pobídla jsem vlče, které světe div se, skutečně rozumělo. Vrhla se dravě po rybě a držela ji poslušně, dokud se nehnula ani šupinka. „Šikula,“ usmála jsem se na prtě. Sama jsem si po chvíli ulovila svou a mohly jsme se obě jít v klidu najíst někam dál, kde nebylo ode mě tolik vody.
Ulehly jsme uprostřed rozkvetlé louky, kde sluníčko opravdu pařilo. Mě to osobně nevadilo, alespoň mi to vysuší dřív kožíšek a prcek dostane trochu toho vitamínu D. Ryby jsme do sebe celkem rychle naházely, vyvalily se na záda a mohly si trochu odpočinout. „Trochu si zdřímneme, co říkáš?“ nabídla jsem, přisunula se blíž a v klidu usnula.

Poprosím mušličky, kytky a křišťály

20 mušlí, 20 květin, 2 křišťály

Kdo by to byl čekal, že takhle náhodně příjdu k malému mláděti. I s většinou dospělých většinou nevycházím. Možná to je má povaha, nebo jejich nesnesitelnost. Tak jako tak vlčata fakt nesnáším, tak jak se tohle mohlo stát? To, že mi není jeho osud lhostejný, ještě neznamená, že se o tu malou kouli chlupů hodlám starat. To ani nemluvím o tom, že vypadalo, že by mělo být ještě na domácí stravě matky, ale ta tu už asi nenajdu. Upřela jsem tak zoufalý, mrzutý pohled na pohublé spící tělíčko. Opravdu to budu tolerovat? Třeba by si ani nevšimla, kdybych zmizela. Ale to bych si asi nikdy neodpustila. Ach jo, povzdychla jsem si a vlče tlapou pohladila po hřbetu. „Už aby tu byli rodiče a odnesli si tě domů.“ Už od pohledu na ni mi ale bylo jasný, že nic takového se asi konat nebude. Eventuelně ji můžu odnést na hranice nějaký smečky, kde se jí určitě ujmou. Určitě by pak měla lepší a bezproblémovější život, než se mnou. Už jen proto, že prostě nejsem lovecký talent a pošly bychom hlady spolu. Uvažovala jsem, do které smečky bych ji tak mohla zaparkovat, a jen co vzbudí, čapnu ji za zátylek a odevzdám schopnějším tlapám.
Má očka se taky klížila, a tak jsem se prospala i s prckem po mém boku. Úplně komfortní to nebylo, daleko raději spím sama a vrtící špunt mi názor rozhodně nezměnil, ale minimálně jsem zaspala to největší vedro. O dost příjemněji pak bylo k večeru, kdy slunce zalezlo a já se už soukala ven, div jsem se nebouchla hlavou o kořen. „No, prospala ses asi do růžova, ale teď je čas ti najít novej domov. Vítej do nové reality, na rodinu není spoleh, a to i když jsi malej skrček.“ Kdo ví, jestli mi vůbec rozumí, nebo je prostě jen hluchá. Ale alespoň vylezla, já ji tak mohla čapnou za zátylek a vyrazit směrem k nejbližší smečce.

//Plus bych moc prosila o zkontrolování postíku Dipsi v rozcestníku u lišky, díky moc

S liškami jsem se setkala jednou pouze, a pro další setkání pak nebyla nouze. Jsou to potvory lstivé, a přechytračí všechno živé. Raději si od těchto zrzavých tvorů držím odstup radši, abych pak nebyla třeba o končetinu kratší. Jeden nikdy neví, kdy se liška náhle zjeví. A dopadnete nedej bože tak, že vaše ostatky nerozezná ani pták. Dobrá, možná to až tak zlé nebude. Ale radši opatrně, než riskovat že mi něco ubude. To jsem se tak s liškou setkala znova, a tak jsem musela vážit slova. „Ugh, zase vy,“ zahudrovala jsem ještě mírně. Avšak liška jako by mi rozuměla, celkem neomylně. Přimhouřila oči a nastražila uši: „Copak se tohle chování sluší?“ Zaskočila mě, a to pořádně. Od kdy lišky mluví naší řečí, a to tak parádně? „Odpusťte, ale tohle běžný úkaz není, aby se mnou lišky konverzovaly.“ Liška jakoby obešla to podivné dění, že abychom nanovo začaly. „Pojďte, mám tady útulnou noru. Stačí jen pár krůčků dolů. Schováme se před tím nečasem,“ vybízela mě s falešně líbezným hlasem. A to ve mne začaly blikat rudé kontrolky, jen co jsem si vybavila všechny ty dětské historky. Jak lišky vlčata unáší, to i dospělého k smrti vystraší. „Měla bych jít, už na mě čekají,“ vymlouvala jsem se horlivě. „To všichni říkají,“ výraz lišky působil hrozivě. Dvě oranžová kukadla jako by mi koukala skrz duši. Ona to určitě tuší! „Zastavím se jindy, na mou duši!“ srdce mi v hrudi divoce buší. „Bude to zábava, spousta radosti. I jídla bude dosti. Vrať se brzy,“ ale já neslyšela nic víc než rozkazy. Nezmohla jsem se víc než na milé pokynutí hlavou, a vyrazila na stranu druhou. Hlavně pěkně daleko od lišky, aby ze mě neudělala nové kožíšky.

Do nového dne mě probudily až paprsky ranního slunce, které se skrz štíhlé stromy a jejich uspořádané větvičky prodralo až mě do úkrytu, který byl šikovně skryt v kořenech jednoho z nich. Takový docela obyčejný, že by tu nikdo úkryt nehledal. Ale byl tu, sice docela obyčejný, ale byl můj a nikdo mi ho vzít nemohl. Vlastně sem ani tolik vlků nechodilo, a tak tu byl svatý klid. Rozmrzele jsem otočila hlavu na druhou stranu, tak, aby mi sluníčko nesvítilo přímo do očí, které neochránila ani víčka, která jsem k sobě vehementně lepila. S otočením hlavy jsem se nepříjemného světla zbavila a mohla tak dál odpočívat. Jistě, den už začal, ale na mě bude muset holt počkat.
Než jsem ale stihla zadřímnout, ozvalo se lesem otravné kňourání. Kdo ví, z čeho ten protivný zvuk lezl, ale upřímně jsem doufala, že s tím brzy přestane. V tomhle lese každý slušně vychovaný vlk touhle dobou ještě spí. Hluk sice vždy na chvíli přestal, ale když to vlk nejméně čekal, ozval se znova. A intenzivněji. „Ugh!“ zavrčela jsem, protáhla se kořeny ven z úkrytu a rázným krokem vyrazila směrem, odkud se to neslo. „Drž. Zobák!“ zavrčela jsem podrážděně ještě z dálky a kiřik ustal. Stačilo ale ujít pár kroků a pohled mi padl na malé, docela obyčejně vypadající vlče. Nemohlo být víc než pár měsíců staré, takové to ukňourané pískle. A evidentně samo, zatoulané, ranní rosou splihlé a mokré. „Co tu děláš, hm? Až tě rodiče najdou, budou pěkně naštvaný,“ zamračila jsem se a vlče opovržlivě sjela pohledem. Mládě hloupý, ještě mu teče mlíko po bradě a takhle se zatoulat. Jakýkoliv větší opeřenec by si z něj udělal snadnou snídani. Vlče se ale krčilo v mokré trávě, jako by snad doufalo, že nemluvím na něj. „Víš co, dělej si co chceš,“ zamručela jsem, otočila se na patě a vykročila zpět do své nory. Když tu jsem uslyšela kroky. Stačilo zastavit a zvuky opět přestaly. Trochu jsem se zamračila, udělala další dva kroky a prudce zastavila. A dělo se to stejné. Kroky rychle následovaly a pak se mnou rychle zastavily. A když jsem se otočila, měla jsem vlče za zadkem, opět stejně přilepené k zemi, jako pár metrů zpět. Protočila jsem panenkama a opět se rozešla, malé cupitavé krůčky následovaly, až jsme došli k mému úkrytu. Já se opatrně protáhla zase do sucha, uvelebila se do klubíčka a sledovala, jak tam to mrně sedí a opatrně po mě pokukuje. Nejsem jeho rodič, absolutně nic mě nenutí k tomu se o prcka postarat. Stejně ho to jednou přestane bavit a půjde někam do háje a já se v klidu vyspím. Položila jsem si tak hlavu na přední tlapy, chvíli ještě koukala na hnědou mokrou hromadu chlupů a sledovala, co bude dělat. Ono se schoulilo do klubíčka jako já a smutně na mě koukalo. Asi bych lhala, kdybych tvrdila, že jsem necítila solidní nátlak. Ale to přece vyřeší zavřít oči. Co oči nevidí, to srdce nebolí. A tak jsem oči zavřela a pokoušela se usnout. Když jsem je ale po chvíli otevřela, mrně spalo. Stále na stejném místě, zmoklé a zmrzlé, ale spalo. „Hhhhh,“ ulevila jsem si, vylezla opět z nory, opatrně vlče vzala za zátylek a zalezla s ním zpět do nory. Mrňavé hubené tělíčko jsem si položila k sobě, pískle se zavrtalo do hustého bílého kožicha a spokojeně uslo. „Co já s tebou budu dělat?“ povzdychla jsem si a uznala porážku. Můžu být jaká chci, ale vlče bych na pospas osudu nenechala. Jak já jsem kdysi potřebovala tuhle péči, i tohle mládě ho teď momentálně potřebovalo. Sama jsem pak položila hlavu a zase usnula.