Gallirea - Příspěvky uživatele

„Rozkazy? Já myslela, že rukojmí jsou jen na okrasu,“ zamrkala jsem a nevinně se usmála. „Ale že jsi to ty, co by ne,“ uculila jsem se. Taky dost záleží co, že? Pokud bude rozkaz běž mi něco ulovit, hra končí. Zato když to bude něco jako: přitul se a zahrň mě polibky, to je zas něco úplně jiného. „Taky je tu možnost ho ukecat a pak ho sníst,“ zazubila jsem se škodolibě. „Takhle za zimu se nám maso z jednorožce třeba hodit bude. Kdo ví, třeba se ani nekazí,“ napadlo mě a u toho geniálního nápadu jsem na Ev vypoulila úžasle oči. „Ale na lov momentálně nějak nemám energii, jsem celkem hotová,“ povzdychla jsem si. To na lov nemám ostatně nikdy, ale pšt. „Ohoho, už se bojím,“ zazubila jsem se a po jejím malém kousnutí a olíznutí jsem jí olízla jemně tvář a udělala pár dlouhých kroků, aby jí jakože „utekla“.
„Asi jo, ale nevím, kde takovou duhu sehnat. Co třeba nějaký magický tanečky nebo něco?“ nadhodila jsem svůj návrh a usadila se u severní části jezera v naději, že fakt nóbl kůň doklusá. „Oh, no. Měla jsem v úmyslu tě zavést na místo, kde jsem doteď bydlela, ale když jsi tak nedočkavá, zvědavá a ehm,“ odkašlala jsem si a tiše dodala: „zatraceně roztomilá ehm,“ další dávka nahraného kašle a normální hlasitostí dokončila: „budiž.“ Stejně mě bude mít asi za blázna. „Věř tomu nebo ne, jsem chodící smůla, co se nemocí a úrazů týče. Moje imunita je na bodě mrazu, a tak musím možnému nakažení předcházet divným způsobem,“ začala jsem s nějakým tím kontextem. „No a mezi jedním z mnoha preventivních opatření pro mě je, že piji zásadně čistou dešťovou vodu, nebo v zimě tedy napadaný sníh. Do jezer a řek leze kdo ví co, žije tam hromada ryb, parazitů a kdoví jakého hnusu, je to plný nebezpečných bakterií a já si nemohu dovolit to riziko podstoupit. A tak si hloubím jámy, které vystelu lopuchy a ty slouží jako taková moje napajedla. Mám jich několik, takže se mi málokdy stane, že bych vše vypila a pak byla o žízni,“ dovyprávěla jsem. „Odmala jsem byla nejslabší z vrhu, téměř pořád nemocná, a nebýt těchto opatření, pravděpodobně bych tu s tebou teď nepřenášela moč a nestalkovala jednorožce,“ zazubila jsem se, abych situaci trochu odlehčila. Ale upřímně, trocha politování není nikdy na škodu.

Můj návrh sice bůh ví s jakým nadšením nepřijala, ale souhlasila. Znělo to hloupě, mě samotné to přišlo naprosto padlé na hlavu. Ale nerada bych dostala kopanec kopytem mezi oči. Nebo nedej bože napíchnutí rohem. Bůh ví, jaký jednorožci fakt jdou. Třeba to jsou agresivní potvory, co všechny roznesou na kopytech. Ale asi čím víc nad tím Ev přemýšlela, tím víc přesvědčená o tom byla. Za což jsem jak jinak, než byla vděčná. Nechtěla jsem vypadat jako naprostý idiot. „Noo, to nevím. Jsem přece jen rukojmí,“ zazubila jsem se šibalsky. „Na druhou stranu, ne každému se podaří urazit jednorožce,“ naklonila jsem hlavu na stranu s úsměvem. Znělo to celkem lákavě. No, ale kde hledat, že? Ev naštěstí nadhodila návrh, že by se mohl zdržovat někde u vody. „Nemusíš být ani duhová a oči z tebe nedokážu spustit,“ zavrněla jsem. Nadhodila mi to, může si za to sama. „Ale jo, velmi dobrej point,“ odkývla jsem a začala už nějakou vodní plochu vyhlížet. A vlastně to netrvalo ani tak dlouho, les nebyl až tak obrovitej a kdesi v srdci lesa se fakt byla vodní plocha s různými kouzelnými serepetičkami, jako houby, mech, všelijaké kytky a traviny. No prostě to křičelo – bydlí tady jednorožec. Teda, kdybych ho úmyslně nehledala, asi by mě to nenapadlo, ale momentálně to bylo do očí bijící. „To bude ono. Co takhle to obejít na druhou stranu, jestli se nezjeví a když ne, počkat tam na něj?“ navrhla jsem a vykročila podél jezera.

Správce úkrytu: Dipsi
Úkryt obývá: Dipsi a její společníci
Lokace: Lesík topolů

Schváleno:

<< Jezevčí les

„Fadím fe, še ho fpíš někomu ukuadla,“ nadhodila jsem nezaujatým tónem. „Puotože nikdo f rožumem by jí šádného šivého tuora dobuovolně nefvěřil, natoš tak něčího fmrada.“ A jestli jo, tak jsou na tom s IQ asi dost podobně. A vůbec mě překvapovalo, že se s ní to tupé mládě drží. Ale tak, děcka jsou blbý. Až bude dospělej, snad mu to docvakne, ale to ho už dřív úplně zkazí.
Na její poznámku, ať si dávám bacha, co si přeji jsem jen pokrčila rameny s potutelným úsměvem. Právě že vím přesně, co si přeji. A taky to dostanu, skoro mlsně jsem si olízla tlamu a jen přidala do kroku.
Jak jsme tak seděly, nudily se a hrabaly se jedna druhé v kožichu, zrodil se nápad, že bychom se jednorožčího chlupu ze zadku ujaly samy a Ev to s radostí odkývla. „Tak super,“ zazubila jsem se a vykročila náhodným směrem. Protože jakým směrem se vydat jinak, když se snažíme hledat mýtického tvora. Leda za nosem a doufat v to nejlepší. Její poznámka mě ale fakt dostala. „Oboje, samozřejmě. Ale jedno o trošku víc,“ pobaveně jsem se zazubila a nalepila se jí na bok, zatímco jsem držela krok. Alespoň už jsem netahala Noriho chcánky, blechy nějak zkousnu. Snad.
„Hele a nebylo by lepší toho koně… no,“ zarazila jsem se, jak to říct tak, aby to nevyznělo debilně a naivně. Ale ono to prostě jinak nešlo. „Ukecat. Aby nám dal chlup ze zadku, jako nám Nori načůral do listí,“ odůvodnila jsem svůj myšlenkový pochod. Protože do lovu mě nedokope ani maso z jednorožce. „Třeba je háklivej na blechy a jen co je chytne, bude hned ochotnej jeden chlup ze svého duhového pozadí obětovat.“

„Puávě,“ zamrmlala jsem souhlasně. „Daueho víf by mě to bavuio, kdyby si to buala ofobně.“ Jenže nebrala a s největší pravděpodobností by na to do minuty i zapomněla. „I kdyf. F tím jaký je flon by náf tak žadupala do země, takže je to takhle afi líp,“ napadlo mě. Fakt nerada bych byla díky blbý poznámce něčí rohožkou. „Kdyf neví, fo je jezevef? Těfko!“ naklonila jsem hlavu na stranu a poslední slovo skoro vyprskla. Rozčilovat se když mám plnou tlamu asi nebylo nejlepší, zněla jsem pak komicky a veškerý efekt to naprosto ztrácelo. Těfko, hezký. Mé obavy zahnala velmi rychle a já souhlasně pokývala. Měla recht, ti sotva vymyslí něco takhle kreativního. Když jsou dost blbý na to, aby zavírali blechy do lesklého sudu a děsně se divili, že si někdo nejdřív na dně nepřečetl pidi písmem, že se to otevírat nemá. Už u toho se jim museli mozkové závity přímo škvařit.
„Oh, tak to jfi na fprávné adrefe. Tahle nevinná vlfife potšebuje svádět jeftě o něfo více,“ zavrněla jsem. Tímto hraním si u mě Ev stoupla v žebříčku oblíbenosti úplně maximálně. Čím víc jsme jedna do druhé dloubaly, tím víc jsem se nemohla dočkat. Cítila jsem, jak mi buší srdce a po celém těle se mi rozlévá příjemné teplo. Bylo to vážně fajn do té doby, než se ozvaly blechy. Musela jsem na moment zastavit a zadní tlapou se opatrně podrbat, abych ty prťavé chuligány rozehnala. „Mě f toho trefí, fakt,“ zakňučela jsem.
Na místě jsme odevzdaly naše úlovky, Ev se slin z velké části zbavila a přihodila výhružku, aby mě v tom nenechala sama. Ale jezevci nás měli na háku a rozlehlo se mrtvolné tiho. Ev se začala věnovat kožichu a já se nervózně rozhlížela, kde vůbec jsou ti tři. Jen co přešla na můj kožich, ochotně jsem se přidala k ošetřování toho jejího. Ale to čekání bylo fakt nekonečné, a tak jsem hlavu po chvíli zvedla a koukla na Ev. „Hele, nechceš toho jednorožce jít hledat spolu? S nemotorností Ušopleska by ho tak akorát vyplašili,“ navrhla jsem. „A když ho nenajdem, tak se aspoň projdem, ne? Lepší než vysedávat tady,“ nadhodila jsem další důvod, proč tady nesedět a netvrdnout. Po těchto slovech jsem se zvedla a pomalu vykročila směrem, odkud jsme přišly. Třeba nás něco trkne a čirou náhodou toho koně najdeme.

Nad kopci (přes zarostlý les) >>

<<Zarostlý les

„Oh, profím. Rovhodně mufí být padlí na hlafu jak ona. Fadím fe, že nudou nevěděli fo by a bam, na fětě je ufoplefk. A rovhodně má hned někoik ftejně povedených fourovenců,“ ušklíbla jsem se pobaveně. „A jeftli ne, čeba jí ty jetý ufi ruší fignál,“ uchechtla jsem se. Byla sranda s někým zase někoho moci pomlouvat. Upřímně jsem ale obdivovala Ev a její schopnost mi rozumět ty nesmysly, co ze mě s plnou tlamou lezly. Už abych to mohla vyplivnout a mrsknout to po nejbližším skrčkovi. Taková koupel v moči jim dá za vyučenou. Obtěžovat takovou nechuťárnou dvě mladé vlčí slečny. Pche.
No jo, chlapi. Na souhlas jsem si jen pobaveně odfrkla. „Jeden horfí nef druhej.“ Cestování a terorizování smeček znělo jako kopec srandy, ale přeci jen by se to obešlo bez těch otravných blech. A přestože byla tamta sebranka fakt neschopná, nedovedla jsem si představit, že by se smířili s osudem soužití s blechami. Určitě to nemohli vydržet a pokusili se to najít. „Myflíf, še nafli i ten chlup ze zadku jednorofce?“ nadhodila jsem, jen co mě ta myšlenka napadla. Jako jestli něco naznačovalo, že to mysleli jezevci jako jeden velkej nepovedenej vtip bylo právě tohle. „Já jen aby fe nám ti jezefci nevyfmáli, še jfme jim na to naletěli,“ dodala jsem. Ale i tak by bylo pozdě, ne? Byli jsme hned vedle s náloží moči a slin. Už teď nás museli cítit na míle daleko a smát se jak malí.
Můj návrh a nenápadné naznačení toho, co ji čeká a nemine vzala kupodivu vážně dobře. Joo, kdyby znala celou pravdu, asi by se do toho tak nehrnula. Ale udělala mi tím radost, fakt že jo. „Já?“ s nahraným dotčeným tónem jsem vykulila očka. „Nikdy,“ odklonila jsem hlavu od ní, jakoby uraženě, nakonec jsem ale pobavenému úsměvu neubránila. „Ftopro jfi mě nakazil, ach můj pofle pekel,“ zavrněla jsem a opatrně se o ni opřela. „Ugh, ten zápach frovna romantickou atmosféru nenavozuje,“ uchechtla jsem se a odtáhla se, abych ji toho ušetřila. Na návrh, abychom si pohly jsem poslušně kývla a přidala na kroku. Celá natěšená, co bude. Ne ani tak s jezevci, jako s Ev, až bude po všem.

Jen co jsme došli na místo a já spatřila ty blbečky, vrátily se mi všechny ty pocity, které jsem v sobě držela u odchodu. Fakt zmetci, nejraději bych si je dala k večeři a z jejich kostí si udělala doupě, zamračila jsem se. Jen co jsem došla do přímé blízkosti s jezevčím kroužkem, musela jsem se ovládat, abych po nich moč nehodila. Místo toho jsem vyhloubila další jámu, do které jsem listy s močí vložila, aby se nerozlila. Poté jsem se posadila po boku Ev a všechny si odměřeně změřila. "Tak, máte tu dávku moči a slin, jak jste si objednali. Pokud budete mít štěstí, dorazí i zbytek objednávky spolu s chlupem ze zadku jednorožce. Fakt vám doporučuji, aby jste mluvili pravdu," informovala jsem jezevce nezaujatým tónem, tudíž výhružka nevyzněla jako výhružka, ale opravdu jen rada. Protože já je zabíjet nehodlala, na to to byla moc velká dřina. Od toho tu byli jiní.

<< Kaskády

„Fnavím fe,“ povzdychla jsem si a trochu se mi při dalším nádechu zvedl kufr. No fuj, už abych to měla za sebou. Další poznámka Ev mi připomněla zapomětlivost ušopleska. „No jo, ona je fakt úplně dutá. Nevěžila bych, še takoý vlfi exiftují,“ protočila jsem očima. O spolehlivosti Thoránka a zrzka jsem ale zapochybovala. „Thoránek fi pfi první pšíležitosti sedne na zadek a nechá to na oftatních, jako u rofbíjení fudu. A fmrad je ftracený pšípad,“ pronesla jsem svůj názor a u toho se mračila. To aby bylo jasný, že mám té trojice plný zuby. Náladu mi zpravilo až to, co následně řekla Ev. Nedobrovolně se mi začal rozhoupávat ocásek, až jsem se i úsměvu neubránila. Chtěla jsem se vztekat, ale její pozitivní nálada byla nakažlivá. A navíc byla fakt k sežrání. „To mufím ufnat,“ jemně jsem pokývala hlavou, abych žlutou tekutinu v provizorní nádobě moc nerozhoupala. „A jako bonuf ty či uf nikdy neuvidíme,“ nadhodila jsem další výhodu. S takovou si fakt budu přát, aby na to hodili bobek a my si šly šikanovat nějakou smečku. „Pfi nejhorfím to můšem zorganizovat i bef blech, proftě jen aby byla prdel,“ zazubila jsem se. Její poznámce jsem se pobaveně zahihňala. „Pofkej, af se těch blech zbavím, budu na tobě jak nalepená,“ laškovně jsem zažertovala, ale chudák asi netušila, jak moc pravdivé to bude.

Jezevčí les >>

<< Ovocná tůň

Obě jsme se s Norim a Flynnem řádně rozloučily, naposledy jsem se na ně přes ten puch usmála a doufala, že to bude brzo za náma. Ev si neodpustila vtipnou poznámku na to, že evidentně zadržuji co nejvíc dech. „Bohufel nemufu dýchat pufou. Nemáš ponětí, jak děfně to fmrdí,“ nahodila jsem zoufalej upřímnej výraz. „Jako šamci jsou fakt tfuňata,“ pobaveně jsem se usmála. A vůbec, poďme se bavit o něčem jiným, nebo z toho ještě hodím šavli.
„Fakt doufám, fe fe na náf ufoplesk nefybodl. To bude afi jediná chfíle, kdy budu ráda, fe ji vydím,“ povzdychla jsem si. Neměla jsem ponětí, co bych dělala, kdyby se neukázala spolu s Thoránkem a zrzkem. Kor když jsme dokázaly sehnat ty nejnechutnější položky ze seznamu. A to je celkem dobrej achievement, vydírat vlka tak dlouho, až vám věnuje i vlastní moč. Tohle se jen tak někomu asi nestane. Jako by nebylo přenášení tý věci dost otravný, ozvaly se opět blechy. Zoufale jsem zakňučela, protože jsem věděla, že pokud se pokusím se podrbat, tuhle žlutou nálož si vyleju přímo na svůj bílý kožich. „Mohla byf profím?“ koukla jsem na Ev naprosto bezmocně a ukázala na místečko, které mě obzvláště užíralo. Jestli se toho brzo nezbavíme, fakt bude po mě. Moje kůže bude pod kožichem úplně ohlodaná. Snad nejsou blechy přenašeči nějakých ohavných nemocí. Ugh.

Zarostlý les (přes Mahar) >>

Když se mi Nori představil i sám, na malý moment jsem zauvažovala, zda se představit taky. Přeci jen mu mé jméno mohlo být celkem u zadku a při první příležitosti ho z hlavy zase vypustí, ale služnost je slušnost. „Asi ne moc na dlouho. Já zase Dipsi,“ zazubila jsem se. Bylo mi ho fakt líto, no vážně. Sotva potká svou kamarádku a úplně cizí vlčici, je nucen zachraňovat svět takto divným způsobem a všem na očích.
Jen co byla díra vystelená lopuchy na světě, usadila jsem se a vyčkávala. Ev dokonce nabídla, že se všichni klidně otočíme, ale náš hrdina se vůbec nestyděl. Měl nějaké řečičky o tom, jak jsou s Flynnem hrdinové, ale jak se ukázalo, maskoval tím jen svou nervozitu. „Mysli na vodu, to prý pomáhá,“ špitla jsem k němu na podporu. „Vodopády, představ si jak hučí,“ nadhodila jsem hned. Přece nepoděláme naši misi teď, když máme skoro vyhráno. I malej se nabízel, že by pomohl, ale já ho jen lehce tlapou odsunula dál. „Tvoje sliny nám stačily, hrdino. Tohle je jen na Norim,“ kývla jsem na něj moudře. Nebyla jsem si úplně jistá, jestli by brali jezevci naředěnou moč a riskovat jsem to upřímně nechtěla.
Naštěstí se podařilo, Nori ze sebe vysoukal neprve pak kapek, pak už to ale šlo celkem snadno. „Báječně, děkujeme vám pánové za spolupráci. Jestli nás nyní omluvíte, musíme vaše tělesné tekutiny doručit jezevcům. Bylo nám potěšením,“ zahrála jsem podobným stylem jako Nori, na tváři milej úsměv a věnovala oběma nepatrný úklon. „Můžem?“ koukla jsem na Ev, sbalila listí a pokoušela se moc nedýchat, protože pach samčí moči byl celkem síla. Opatrně jsem pak vykročila mimo smečkové území.

Kaskády (přes propadlinu) >>

//Měla jsem dnes absolutní chaos, dřív jsem to nestihla :( Děkuji oběma moc za pomoc, jste boží

„Cokoli,“ zavrněla jsem a laškovně zamrkala. Blechy ale tohle laškování velmi rychle zase překazily, když jsme se obě musely pořádně podrbat. Už aby tomu byl konec, pomyslela jsem si zoufale. Tyhle svině fakt zničí všechno fajn. Pozitivní ale bylo, že se tomuhle laškování nijak nebránila. Že bych narazila na zlatý důl? A ještě k tomu takhle roztomilej, uculila jsem se, když jsem si ji nenápadně zase prohlédla.
Evelyn ohledně smeček měla stejné pocity. Takže mě to smečky tahat nebude, lepší už to snad být ani nemohlo. Že by byla přesně to, co jsem hledala? Bylo až podivné, jak rychle a snadno to šlo. Pravděpodobně by musela udělat něco fakt ohavného, aby si to u mě rozhodila. Nebylo cesty zpět, vážně se mi strašně líbila.
Jen co jsme dorazili na smečkové území, obě jsme zaznamenaly společnost. Vlčice s vlčetem a dva vlčci. Ev nijak neváhala a vyšla si přímo k nim, tak jsem chňapla své lopuchy a kráčela si to hned po jejím boku. „Zdravím,“ pozdravila jsem všechny přítomné. Řeči se naštěstí chopila ona, tudíž jsem jen s pobavením sledovala jejich udivené výrazy. Norimu to asi nešlo do hlavy, čemuž jsem se moc nedivila. Sama jsem té kravině moc nedůvěřovala, ale co nám zbývalo, že jo. Zvědavost ani jednomu moc nedala a oba se vzdálili od skupinky. Dost daleko na to, aby se před kolegy ze smečky musel pak stydět. Protože co ho čeká nebude hezký. Začala jsem bez vysvětlení hloubit díru, do které jsem položila lopuchy a tlapami je trochu udupala, aby se nesnažili zase narovnat. Takto se do díry může vymočit a já budu schopna lopuchy zabalit a odnést. Na tu část jsem se stále psychicky nepřipravila. Jen co jsem měla hotovo, smrtelně vážně jsem se na černého zadívala a s ledovým klidem řekla: „Jestli se chceš blech zbavit a zachránit svět, budeš se do tohoto muset vymočit.“ Bylo mi ale jasný, že to jako vysvětlení moc nepomůže. „Rozbili jsme sud plný blech, který patřil jezevcům. Údajně potřebují udělat nějaký lektvar z moči, slz, zubu a nevím čeho všeho. Takže jestli je ti tvůj kožich milej, obětuj se prosím,“ dovysvětlila jsem celou situaci a nastavila k němu tu stranu kožichu, z které jsem si ze zoufalství předtím vyškubala chomáče chlupů. Tohle musel být dostatečně odstrašující případ. Vlče mezitím bez problému plnilo příkaz, které dostalo od Ev a přestože už měla srst úplně promočenou, nepřestávalo. Ugh, nakrčila jsem znechuceně čumák. Když se vlče nedívalo, koukla jsem na Ev s pohledem 'zmlátíme tohle?' a při tom nenápadně naznačila úder vlčete tlapou. Vlčete jsem se ale nedotkla. Zatím. Úplně jsem si nebyla jistá, nakolik by byl dobrý nápad mlátit vlče, které má hned za rohem maminu. Max zmlátíme zrzka, jen co ho zas potkáme.

<< Kaskády

„Party, jo? Koukám, že to v této zemi máte celkem divoký,“ zazubila jsem se. Nedovedla jsem si ani představit, jak by taková party mohla vypadat. To prostě vysedávala u jezera banda vlků, popíjela vodu a smála se kravinám? Nebo u toho předváděli i nějaký tanečky, nebo něco? Představa to byla ale celkem zábavná, i když k ničemu takovému údajně ani nedošlo. Představa rukojmého se mi líbila. „Oh, když jsi ten posel pekel, není čemu se divit,“ mrkla jsem na ni. Ne, že by mi na reputaci bůh ví jak záleželo, smečkovým vlkům jsem se stejně vyhýbala. Ale tahle hra zněla lákavě. „Mám ti říkat i ‘můj únosce’?” vyzvídala jsem a nalepila se na její bok s potutelným úsměv. Po malém momentu jsem ale ale opět odtáhla, abych si mohla zase zuby ulevit od svědění. „Tuhle taktiku úplně nemám, ale smečkám se vyhýbám,“ přiznala jsem. „Nějak mi je smečkový život proti srsti,“ pokrčila jsem rameny.
„To je na dýl,“ uchechtla jsem se. „Ale jestli se nám to podaří vyřešit, ukážu ti to,“ navnadila jsem ji. Asi mě bude mít za podivína, ale tak co. Alespoň budu mít záminku, proč ji zatáhnout k sobě domů. A kdo ví, třeba si tím šplhnu, když nám to vyřeší problém přenášení moči. To už jsme ale došly na smečkové území. Zastavila jsem automaticky na hranicích a mrkla po Ev. „Nechávám to na tobě, můj únosce,“ zazubila jsem se a listí si položila mezi tlapy.

<< Ježčí mýtina

Jak se zdálo, blechami nebylo zamořené jen houští a les, ve kterém jsme našli jezevce. Blechy se rozlezly snad všude. A upřímně, nijak zvláště mě to nepřekvapilo. Bylo jich v tom blbým sudu narvaných fakt mraky. A díky bohu se nenasoukaly všechny na nás, jinak by nám z toho fakt přeskočilo. „Ahaha, tak to bude skvělá podívaná,“ rozesmála jsem se nad její taktikou. Mlácení vlčat a vyhrožování dospělých vlků, aby nám odevzdali moč, jinak na ně vypustíme hordu blech. No, to znělo skvěle.
Obě jsme se shodly, že to zkusíme u smečky, i když pak hrozilo, že nás asi velmi rychle zase vyženou. „Nope, nikde u jezera jsem nebyla,“ zavrtěla jsem hlavou. „Ale to zní dobře. Když neuspějem u jedné, rozházíme si to u druhé,“ ušklíbla jsem se. „Oh, výtečně! Ale asi budou nadšení, že na ně přenesem blechy,“ zazubila jsem se. Ale moji známý to nebyli, takže mi to mohlo být jedno. Jestli to chtěla risknout Ev, proč ne. „To nech na mě, možná tuším,“ mrkla jsem na ni a už teď se začala rozhlížet, jestli tu někde nenajdu nějaké lopuchy. Tenhle úkol byl dělaný přímo pro mě. A jelikož už jsem měla tušení, kde je hledat, netrvalo ani tak dlouho a pár jich zahlédla. "Aha!" vítězoslavně jsem uculila, došla přímo k nim a pár listů si utrhla. "Tohle bude stačit," dodala jsem jen tajemně, když jsem se ke své společnici vrátila. "Mám menší taktiku, která by nám to mohla zjednodušit. Ne teda, že bych přenášela cizí moč zrovna často," ušklíbla jsem se pobaveně.

Ovocná tůň(přes propadlinu) >>

<< Jezevčí les

Má společnice ani nezaváhala a přidala se ke mně. Ono, buďme upřímní. Kdyby nešla, nešla bych i já. To už bych se raději pokoušela ty kraviny hledat s ní než zůstat zase o samotě. Pokud by kvůli tomu nezdrhala jak smyslů zbavená, zkousla bych to. Vděčně jsem se na ni pousmála a jen co jsme se dostali od skupiny kus dál, nadhodila, jestli to přece jen nezkusit. Neubránila jsem se udivenému pozvednutí obočí, které jasně říkalo: Ty tomu snad věříš? Ale z jejího hlasu bylo jasný, že o tom přesvědčená fakt není. „Noo, já nevím,“ zašklebila jsem se nerozhodně. Ale měla pravdu. Byly otravný a všude. A jestli je alespoň malá šance, že to pomůže, za zkoušku to stálo. A rozhodně bylo lákavější škubání zubů malým smradům, než koupel v těch všech bakteriích, které ve vodě jsou, jak už jednou navrhovala. Byla jsem nakloněná to zkusit, ale když mě začala zuby zbavovat blech na krku, to mě v tom utvrdilo. Chtěla jsem se jich zbavit co nejdřív, co to šlo. „Fajn, máš pravdu,“ uznala jsem nedobrovolně a sama jí pár blech z kožichu vykousala. Jestli se jich nakonec zbavíme, vsadím se, že ještě dlouho budeme mít nutkání se vrtat v kožichu, jen a pouze ze zvyku. „Jen nevím, jak chceš někoho okrást o moč. Nebo jak si odchytnout vlče, abys mu vytrhla zub. Celá ta věc je úplně zvrácená,“ pobaveně jsem se zazubila. „Možná by bylo dobrý najít nějakou smečku. Tam bude vlčího DNA celé menu,“ nadhodila jsem, ale žádnou smečku jsem neznala. „Tušíš, kde by se nějaká dala najít?“ Vykročila jsem zatím kamsi za nosem s tím, že mě max Ev nasměruje jinudy, nebo se chopí vedení sama.

Kaskády (přes Mahar) >>

Bavilo mě, jak malej skrček buď nevěděl, co napje poznámky říct a zůstal zaskočenej, nebo si mrmlal cosi nesrozumitelně, sle rozhodně ublíženě pod nos. Byla to fakt prča, kor když mé chování Evelyn opakovala a utahovala si z něj taky. Tímto jsem dosáhla přesně toho, co jsem chtěla. Nebýt mého chování, pozornost by se točila jen a jen kolem něj, zrzek byl rozhodně roztomilejší, než já. Což bylo nepřípustné, pozornost mu stačila od ušopleska, nemusel mi krást i tu od Ev. S neskrývaným pobavením jsem se otočila na Evelyn, abych ji dala najevo, že její poznámka jednoznačně vyhrává. Víc už mu srdíčko zlomit snad ani nemohla.
Můj pokus o probrání jezevců z konverzace sice pomohl, dostalo se mi ale jen spousta zaskočených nechápavých výrazu. "Umíte vůbec mluvit?" zamumlala jsem s jedním obočím nadzvednutým v nechápavý výraz. Jako... asi se to dalo čekat, že jo. Byla to banda jezevců. Ev je ale svým kousnutím k řeči přiměla, což bylo fakt vtipný. "Možná když je to tak blbej nápad to otevírat, tak jste to mohli... Co já vím. Napsat velkým? Rudým? Na víko?" naklonila jsem hlavu na stranu a spalovala skrčky naštvaným pohledem. "A vůbec, zavřít je do sudu byl taky blbej nápad, ať máme jasno," nákrčila jsem čumák a zvedla se ze země. Následoval už jen seznam odporností, které po nás jezevci chtěli. "Oh, jasnačka. Skočím tamhle za roh a všechno vám sem hodím. Nechcete jeďte něco? Kýbl zlata? Dračí šupinu? Nebo rovnou celýho?" mrskla jsem vztekle ocasem. "Padáme odsud, Ev. Tihle magoři nám nepomůžou," koukla jsem po své přítelkyni a vykročila kamsi do neznáma. Hlavně daleko od ušopleska, zrzka a těch blbečků.

Ježčí mýtina >>

<< Houštiny

„Ugh, ani o nich nezačínej. Ty absolutně nesnáším. Jednou projdeš kudy nemáš a bam! Už se jich snad nikdy nezbavíš,“ protočila jsem očima a trochu agresivněji vykousla pár blech z kožichu Eve, až jsem ji musela trochu zatahat. „Pardon,“ mrskla jsem omluvně pohledem po Ev a pokračovala v opečovávání zase jemně. „Tohle je fakt prokletí,“ povzdychla jsem si.
To už se k nám vrhl ušoplesk a já na ni jen nechápavě zamrkala. Jak může být někdo tak vygumovanej? naklonila jsem hlavu na stranu. Na mě ale nemluvila, a tak jsem se k ní opět otočila bokem a věnovala se kožichu mé společnice. A když zrovna mluvila, tak i svému, aby mě z toho svědění úplně nekleplo. Tak nějak jsem zbytek konverzace vyignorovala. Vlče se vrhlo k lesu, kde by nás zbavili blech, všichni souhlasili a tak jsme vyrazili.
My s Ev jsme se drželi poměrně ve předu, o pár metrů za námi šlo duo Thoránka a Ušopleska. Vlče na nás cosi zahulákalo a zmizelo. „O problém míň,“ ušklíbla jsem se. Eve měla trefnou poznámku, že je vlastně dobře, že u velkolepého otevírání byli všichni. „Hehe, to teda. Vědět, co v tom je, s radostí bych jim to věnovala. A dárkově zabalila!“ škodolibě jsem se rozesmála, ale tak, aby nás ti dva neslyšeli. Po cestě jsem se musela párkrát zastavit a vykousat si z kožichu ty největší kousavé bestie, jelikož už se to nedalo snést.
Jen co jsme ale dorazili do lesa, nasála jsem pachy v okolí a pokusila se následovat smrad škvrněte, které nám před malou chvílí zmizelo. Třeba měl větší štěstí, než my. Jen co jsem jeho kožich v dáli zahlédla, jak tam vysedává a cosi šmíruje, zvědavost mě přiměla natáhnout krok. „Fakt by mě zajímalo, koho tam tak nenápadně okukuje,“ broukla jsem. Když jsem se ale dostala k němu, zjistila jsem, že tam vysedávají jezevci v kroužku a cosi si tam mrmlaj bod fousy. Skvělý, rozhodně to není nic divnýho. „Bojíš se, nebo co?“ naklonila jsem nechápavě hlavu. „Jezevci tě do zadku fakt nekousnou,“ pronesla jsem zkušeně a zrzka obešla. Jestli mi teda vůbec rozuměl, mimoň. Nakráčela jsem si to přímo ke kroužku, posadila se a odkašlala si. „Nevím, co tu provádíte, ale jdeme vám reklamovat jeden povedenej balíček plnej blech,“ mlaskla jsem a neubránila se podrbání. Chlupy ze mě už naštěstí nelétaly. "Strašně jsme se pobavili, ale už nás blechy celkem omrzely."