Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Loterie 6 >>

„Hmm, je to dost možný,“ špitla jsem a nasála opět její vůni do čenichu. V úkrytu se pomalu ale jistě začalo oteplovat a mě začalo být i poměrně teplo. Sice by byl nějaký úkryt smečky s pořádným ohništěm lepší, ale na to jsme my jako tuláci neměli nárok. Musely jsme si vystačit s tímto opuštěným dutým kmenem. Ale úkryt to byl vážně útulný. Rozhodně jsem teď měla o důvod víc se sem vracet, ne jen pro mé vyhloubené díry. Budu je muset na jaře opět opravit a využít tu trochu sněhu, která v té době ještě bude.
Evelyn mi nadhodila jednu ze vzpomínek, které z dětství měla. „To zní moc fajn. Jak vlastně dopadli oni? Taky se od rodné smečky oddělili? Nebo jim ta nudnost tolik nevadila?“ optala jsem se a zvědavě natočila hlavu jemně do strany. Já své sourozence neviděla, ani nepamatuji a nemůžu říct, že by mi bůh ví jak chyběli. Jo, některé jsem měla celkem ráda, ale rozhodně se bez nic obejdu. To už mi byli cizí vlci bližší, než oni. „Já? No, moc zábavy jsem ve smečce neměla, a tak jsem utíkala. Na týdny, někdy i měsíce. Vždy jsem si našla nějakého nového vlka, s kterým jsem se seznámila, chvíli se s ním toulala a jen co se rozhodl jít dál, vrátila jsem se zpět do smečky. Moc dlouho mi to ale neprocházelo,“ zašklebila jsem se pobaveně. Sesadit mě na omegu byl stejně pěknej podraz, až tak dlouho jsem ze smečky nikdy nebyla, abych si to zasloužila.
Evelyn se mnou co se rodinných vztahů soucítila. Přestože ona se sourozenci měla podle všeho vztah dobrý, dovedla si představit, že ne u všech to je stejný, což mě fakt těšilo. „Jo, ta moje stála za nic. Už jsou to roky, co jsem je neviděla a vlastně mi to vůbec nechybí. Rodina je přeceňovaná,“ pokývala jsem souhlasně hlavou. Když ale začala vyzvídat mé zkušenosti s touláním, trochu ve mně hrklo. To, že mi umřel partner jí fakt říkat nebudu, dost by to podělalo naši konverzaci. A je to stejně dávno. „No, vlastně jsem byla na toulání s jinými vlky z dětství zvyklá, takže jen co mě sesadili na omegu a já zjistila, že už mě ve smečce nic jiného nedrží, zdrhla jsem úplně. Vždy jsem si našla někoho, s kým jsem trávila čas a popravdě mi bylo celkem jedno, kudy nás vedl. Byla jsem jen ráda, že to je daleko od domova. Společníky jsem střídala, protože ne vždy to klaplo. Buď jsme se rozdělili, nebo se třeba přidali do smečky, což nebylo nic pro mě. A tak jsem tak dlouho putovala, než jsem narazila na tuto zemi,“ shrnula jsem poměrně krátce. Neměla jsem bůh ví jak zábavné zážitky. Většinu času jsem se válela na sluníčku a odpočívala.
„Pche, jaro je za rohem. Bude to brnkačka,“ mrkla jsem na ni. Nebylo, byla jsem si toho vědoma. Zima byla stále stejně mrazivá, jako před několika týdny a rozhodně v nejbližších několika dnech nepovolí. Ale nehodlala jsem propadnout pesimismu. „Nemáš žízeň? Celkem bych se napila,“ nadhodila jsem a s tím návrhem se zvedala na nohy. „Sice ti nebudu moct ukázat své napajedla, ale co už,“ uchechtla jsem se a vytáhla hlavu z kmene. Pak už jen následovaly čtyři tlapy, ocas a byla jsem venku. Zpět na ostrém zimním větru.

Zpět do lesa >>

<< LOTERIE 5>>

Padl návrh, že bychom si mohly ulovit něco s kožešinou a nebo se rovnou přesunout na jih. „Hmm, to zní dobře,“ pokývala jsem hlavou. „Ale aspoň bych si trochu odpočinula, nabrala sil a trochu se ohřála. Možná i počkala, až se ta nejhorší chumelenice přežene. Víš jak, nedovedu si úplně představit, že bych se v tomhle brodila zpět na jih,“ naklonila jsem hlavu na stranu a zašklebila se. Na druhou stranu jsem byla fakt zmrzlá a teplo pouště znělo lákavě. Nebyla jsem si vůbec jistá, co je nejlepší možnost.
Na tohle rozmýšlení bude ale času dost. Alespoň nám rozmrznou zatím končetiny a pak se uvidí. Obě jsme se vměstnaly do malého úkrytu v podobě dutého kmenu velkého stromu a pořádně se na sebe nalepily. „Já? Jsem takový mazlík, že to mám snad napsaný i na čele,“ sladce jsem se uculila a zavrtala se hlouběji do jejího semišového kožíšku. „Na druhou stranu se teď asi nikdy nenudíš, ne?“ usmála jsem se. Všechno mělo něco do sebe. Já dost spoléhala celý život na ostatní, ale Ev takový problém rozhodně neměla. Vsadím se, že si dokáže najít zábavu kdykoliv a kdekoliv. „Co jsi jako malá dělala nejraději?“ vyzvídala jsem. Z jejího vyprávění to znělo, že měli jako malí způsob zábavy dost originální.
„No samozřejmě, celou noc! Já se strašidelných věcí moc moc bojím,“ zazubila jsem se, ale bylo mi jasné, že to bylo jen ze srandy. A vlastně mi to ani nevadilo, já na strašidelné báchorky stejně moc nebyla. Jen co ale začala, hezky jsem se u ní uvelebila a poslouchala. Vyprávěla mi o svém životě a o moři, do kterého se v nejsložitějším bodě svého života zamilovala. „Možná proto jsem ho z tebe cítila. Jsi stejně silný a nespoutaná, jako moře,“ uculila jsem se. „Pro mě moře představuje lásku a bezpečí. Byla to doba, kdy bylo vše v pořádku, kdy jsem pro mou rodinu byla opravdu důležitá. Nežili jsme ale u moře věčně. Jelikož byli rodiče tuláci a nezvládali se o mě a mé sourozence starat, rozhodli se přidat do jedné velké smečky. Pak měli ale najednou moc povinností a ve výsledku jsem zůstala sama, opuštěná a zrazená. Hrozně ráda jsem se k moři pak vracela a vzpomínala na to hezké,“ povyprávěla jsem jí svůj důvod, proč mám moře tak ráda. „Můj příběh ale není zdaleka tak zajímavý, jako ten tvůj,“ dodala jsem s pousmátím. „Mohly bychom se tam někdy projít. Když k němu sdílíme lásku. Bylo by to hezký první rande,“ zavrněla jsem.

<< LOTERIE 4>>
<< Les pod horizontem

„Platí,“ zazubila jsem se. Nechtělo se mi věřit, že by na něco takového narazila. I z toho jak to podala působilo, že i ona si tím dvakrát jistá není. A co je hlavní – máme společná dobrodružství, která nás spojují. Ať si říká co chce, má mě stopro fakt ráda. Ale je fakt, že kdyby mě za někoho vyměnila, žárlivost by se mnou asi dost škubala, ne že ne. Ale i já bych si našla někoho jiného. A asi by mi to moc dlouho netrvalo. Jen kdyby mě furt někdo nenutil běhat, život by byl o dost jednodušší.
„Tebe křidélka nebolí? Muselo to tam být fakt nepříjemný,“ optala jsem se a sama sebe překvapila. Whoa, od kdy mě zajímají problémy ostatních, zamrkala jsem udiveně. V tom prášku stopro něco muselo být. Naštěstí pozornost odvedl můj kašel. „Aspoň se hodíme marod obě a budem si v teple válet šunky až do jara,“ zažertovala jsem. Ale zrovna nejlepší taktika to fakt nebyla. Kručení v břiše mi dávalo jasně najevo, že jsem o sebe dlouhou dobu nepečovala. Hlavně teď, když jsem se honila do hor za rysem, nebo někde naháněla jednorožce.
Jen co jsme si zalezly dovnitř, trochu se mi ulevilo a pomalu ale jistě jsem se přestávala tak třást. I tlapy pomalu rozmrzaly a začaly divně pálit. „Dobrý, ne? Sice se trochu mačkáme, ale o to líp,“ zahiňala jsem se nevinně, položila si na její kožíšek hlavu a slastně si povzdychla. „Voníš hrozně hezky. Tak trochu jako oceán. Připomíná mi domov. Stačí jeden nádech a připadám si, jako bych byla tlapama zabořená v rozohněném písku, mořský vánek si pohrával s mou srstí a vlnky se na slunci třpytily jak drahé kamení,“ zamumlala jsem polohlasem a usmála se na ni. „Celkem ironické, vzhledem k tomu, v jakým počasí jsme teď uvězněný,“ uchechtla jsem se. „Pověz mi o nějakým dobrodružství, jaký jsi zažila,“ popobídla jsem ji, protože jsem chvíli chtěla mlčet, užívat si toho tepla a jen poslouchat.

<< Loterie 4 >>

„No nevím,“ zamračila jsem se nad tou představou. Ještě pár minut zpět jsem se smiřovala s tím, že se jara nedožiju. A představa, že bych zůstala na vše sama prostě nebyla vůbec hezká. Daleko raději jsem s Ev. Je měkoučká, heboučká, hřeje, je vtipná a hezká, určitě umí na rozdíl ode mě i lovit, takže není jediný důvod, proč se takové příležitosti nechopit a nedržet se jí jako klíště. „No právě! A upřímně, co může být lepší než já,“ zazubila jsem se pobaveně. Myslela jsem to ze srandy? Nebo smrtelně vážně? To se nikdy nedoví.
Můj návrh jak jinak než odsouhlasila. Bylo jasný, že tu nechce stát jak tvrdé y a mrznout. „Hmm, sice jsem tady chvíli pobyla, ale nic konkrétního jsem tu nenašla. Třeba na něco cestou natrefíme,“ nadhodila jsem a dlouhými kroky se rozešla směrem, kterým vítr nevál přímo do obličeje. I kdyby tím směrem byl opravdovej poklad, nikdo by mě nedonutil tudy jít. „No sice jsou ty pokousaný místa pořád trochu citlivý, ale jinak je to rozhodně stokrát lepší,“ pousmála jsem se. A aby si náhodou nemyslela, že jsem 100% ok, pořádně jsem se rozkašlala. „Něco na mě asi leze,“ postěžovala jsem si a stáhla uši. Jak jsme tak ale procházely lesem, zahlédla jsem jeden celkem velkej, který měl v sobě díru tak na jednoho vlka a při troše zaostření vypadal, že je i dutý. „Hele, to vypadá trochu nadějně,“ upozornila jsem Ev a rozešla se tím směrem. Jen co jsem se dostala ke stromu a nakoukla dovnitř, byl na skrýš před zimou jako dělaný. „Co myslíš? Jako schovka před větrem a sněhem dobrý,“ rozzářila jsem se a už se cpala dovnitř.

Kapradinová skrýš >>

// Loterie 3

Zmatená, promrzlá a otrávená jsem se brodila sněhem ve snaze najít svou společnici, ale marně. Muselo mě to tu vyplivnout a už ji neuvidím. S tím uvědoměním jsem si začala připadat fakt extrémně bezmocně. Jsem uprostřed kruté zimy, bez úkrytu, dlouho jsem nejedla a mé šance, že se dožiju jara, byly téměř nulové. Měla bych najít něco, kam se schovat. Protože jestli ne, bude ze mě brzo jeden velkej rampouch, pokoušela jsem se racionálně uvažovat, ale měla jsem pocit, jakoby mi zamrzaly i mozkové buňky a já byla každou vteřinou tupější a tupější. Brzo dopadnu jak Ušoplesk, pomyslela jsem si pobaveně.
V tom se lesem rozneslo vytí, které jsem znala. Uši jsem nastražila, ocas se mi rozkmital jak splašený, až rozvál v jeho okolí sníh a očka se mi rozzářila. Neumřu! Je to ona! Zajásala jsem a s širokým úsměvem a slzami v očích se rozběhla směrem, kterým to přišlo. „Ev!“ zavolala jsem, jen co jsem ji uviděla a hned se jí zabořila do kožichu. „To já bych si vůbec nedovolila,“ zahuhlala jsem v jejím kožichu a tiskla se blíž a blíž. Poté jsem se ale odtáhla a pohlédla jí do očí. „Já se fakt mega bála, že jsi tam zůstala. Na druhým konci Gallirei, chápeš. No prostě hrůza, málem mě kleplo,“ postěžovala jsem si a s úlevou se pousmála. Nevím čím to bylo, ale zdála se mi teď najednou… krásnější. No prostě jak bohyně. Koukala jsem na ni s úžasem jak na svatý obrázek dobrých pár vteřin, než jsem se z toho tranzu dostala. Civíš na ni jak malej slizkej po uši zamilovanej kluk, napomenula jsem se. „Nechceš spolu zkusit najít nějaký místečko, kam se schovat? Už necítím tlapy,“ navrhla jsem se a celá se zimou otřásla.

//LOTERIE 2
<< Kraj světa

„-lyn?“ doznělo, jen co jsem se zhmotnila zase jinde. Následovalo ticho a zmatené mrkání, rozhlížení se a marná snaha pochopit, co se to proboha stalo. Byla jsem bůh ví kde, úplně sama a vůbec jsem netušila, proč nebo jak se to stalo. „Do háje,“ zamručela jsem tiše. Chtěla jsem, aby tu byla Ev se mnou. Takhle ji vážně nenajdu a já se tak těšila, až si s ní někde zalezu. Rozhodla jsem se, že zkusím kousek lesa projít a zjistit, jak daleko jsem se ocitla. Musela jsem být rozhodně na severu. Sněhu tu byl metrák a já se v něm bezradně tahala. Začínala mi být strašná zima. Začínala jsem se nekontrolovatelně chvět a zuby mi drkotaly. Pozitivní bylo, že ten les jsem znala. Byl to ten můj, ve kterém jsem vyhloubila díry, které teď byly pohřbené. Co bylo horší, byla jsem snad na druhým konci této země a než bych se dostala zpět do hor, Ev by byla fuč. Nebo se v horším případě taky někam teleportovala. „Ev, kde seš,“ zahuhlala jsem otázku tak potichu a nesrozumitelně, že to ani jako otázka nevyznělo. Chtěla jsem obejmout.

//LOTERIE 1

Ev vše naprosto excelentně vyjednala a rys, přestože s blbejma kecama a otráveným ksichtem, se teda uráčil, že nám od blech fakt pomůže. Co to bude stát, to nám samozřejmě ale neřekl, což bylo fakt skvělý. Ale asi budu raději žít ve sladké nevědomosti, než muset žít s vědomím, že mu něco šílenýho dlužím. A jelikož měl před momentem myšlenky o rozmnožování, tohoto dealu jsem fakt nehodlala být součástí. Následně si ukradl přívěsek, který pochcanec nesl celou dobu na krku a světe div se, začal se z nebe snášet divnej bílej prášek a jen co mi dopadl na kožich, blechy se mohly panikou málem podělat. Ve vteřině byly v čudu a pádily bůh ví kam. „Heh,“ uchechtla jsem se pobaveně. V nitru jsem cítila ale maximální úlevu. Konečně tomu byl pokoj. Pak ale začal padat i prášek růžový a než jsem se stihla nadát, mé nohy se začaly jakoby drolit na malé kousíčky a jen co jsem hodila zoufale zmatený pohled po Ev, byla jsem pryč. Má otázka na vrcholu hor zazněla pouze z poloviny. "Eve-"

Les pod horizontem(teleport) >>

<< Starý ostrov

Ani jedna jsme nevěřily, že by měl mladý vlček nějaký vědomosti o mafii. A co vědomosti, zkušenosti už vůbec. Malej ale začal s vyprávěním o své rodné smečce mafiánů, co všechno se jim tam rvalo, jak vlky mučili a nevím co ještě. No prostě to by z fleku nikdo nevymyslel. Ani vlče s hlavou v oblacích a bujnou fantazií. Celou dobu co žvanil jsem na něj přitrouble zírala s tlamou lehce pootevřenou. To bylo snad poprvé, co jsem se nezmohla ani na slovo. Totálně mě tím uzemnil. A vlastně dřív, než jsem stihla cokoliv ze sebe dostat, už se otáčel k odchodu za Thoránkem.
Překvapeně jsem se otočila na Ev. „Věříš mu to?“ špitla jsem. Já úplně nevěděla, co si o tom myslet. Znělo to věrohodně, ale pěkně padle na hlavu. Vlčí mafie? „Jako… ani já bych z fleku nedokázala vymyslet tak komplexní příběh. A i mluví mafiánsky, nebo jak. To by to na nás musel v tom případě hrát od začátku, což se mi nezná. Ale jako… whoa,“ nazdvedla jsem nakonec pobaveně obočí a ušklíbla se. Kdo by to do něj řekl.
Téma se otočilo zpět na Marion a to, jak rvali zuby nějakému nebohému vlčeti. „No jo, to nebohý mrně se z toho už psychicky nedostane. Je mi ho fakt děsně líto,“ zazubila jsem se a souhlasně kývala hlavou. Jako dostat ránu takovým nemotorným slonem? No asi bych viděla světlo na konci tunelu a dlouho se ještě probouzela s nočníma můrama a loužičkou pode mnou. Fujky. „Pche, to vlčata by se měla držet dál. Já jim to jen vracím jak bumerang,“ uculila jsem se nevinně. Já si celou dobu nevyskakovala. Byla jsem asi ošklivá, ale reálně jsem nikomu nic nedělala. To on začal provokovat jako první. Asi se to mohlo zdát dětinské, ale nehodlala jsem nechat nějakýho malýho spratka, aby mě takhle dráždil. Ale ani Ev bohužel netušila, co s tím Rysem uděláme. „Přesně. Hezky se natáhnout na nějakou teplou kožešinku, přitulit se do jednoho luxusního kožíšku, který tady už nějakou tu dobu nenápadně zneužívám,“ zazubila jsem se nevinně. „A užívat si teplíčka a pohody, zatímco venku řádí sněhová bouře. No zní to jako pohádka,“ zasnila jsem se.
Jen co jsme ale začaly stoupat do hor, začalo přituhovat. Sníh začal spolu s větrem štípat v očích, celá jsem se začala třást a zuby mi drkotaly. Bylo to příšerné a i sil už začínalo dost ubývat. A co bylo horší, i blechám se najednou začal výlet přestat líbit a začaly kouset, jako by se absolutně zbláznily. Horší moment si fakt vybrat nemohly. Zoufale jsem začala kňučet a musela i několikrát zastavit, abych se podrbala. Nedalo se to ignorovat. Když už jsem ale ztrácela poslední naději, kterou jsem stále měla, v dáli jsem zahlédla obrys postavy. „H-h-hele,“ vydrkotala jsem. Byl to on. Byl zářivě bílý s jemnými růžovými odlesky. Byl nádherný. Jen oči měl celkem ohavně nereálné. Duhové s duhovkami, které nebyly kulaté, ale měly nějaký divný patvar. Z dálky jsem ale nepoznala jaký. No prostě divný. Jelikož mi bylo ale mizerně, mluvení jsem nechala na ostatních. Mě ostatně stačila konverzace s jednorožcem.

<< Narrské kopce (přes smrčiny)

Jen co Ev strčila hlavu do sněhu, aby se zbavila kapek moči na tváři, udělala jsem to samé. Nebýt sněhu, asi bychom tu chodili pochcaní všichni tři. Obě jsme se nenápadně snažily prcka zbavit a poslat ho šetrnou formou do p*dele, ale on to asi moc nechápal. Jen se hnal o kus dál napřed, aby tam byl asi první. Tudíž jsme byly prakticky samy, i když ne tak docela. Pokaždé, když jsem si postěžovala na cestu, mě moje okřídlená společnice utěšila a já se o ni láskyplně otřela. „Děkuji,“ koukla jsem na ni zničeným, ale naprosto vděčným a oddaným pohledem. Už aby to bylo za náma, tohle je fakt děs. Chci se někam schovat a zachumlat se do jejího heboučkého kožichu.
To už byl ale mrňous zpět a vyzvídal, jestli jsme fakt viděli jednorožce. No, nakecala jsem mu, že jsme ho sežraly, ale Ev přes pobavený výraz pokračovala v týhle báchorce se mnou a mladej to sežral. Jeho další dotaz byl ale naprosto padlej na hlavu. „Tys nikdy neslyšel o jednorožci? Je to fancy kůň. Strašně nóbl a namyšlenej. A s pěkně blbým smyslem pro humor,“ zabručela jsem. Nechápala jsem, že o něm ještě neslyšel. Zrovna o takových kravinách se vlčatům vypráví, ne? Nakonec uznal, že nejsme tak špatný. Nevím co horšího ho potkalo, než lopuch plný moči na zádech, ale kazit si to u něj nebudu. Třeba právě od něj a jeho smečky bychom v zimě vyloudili nějaký ten flák masa. A právě díky tomuto uvědomění jsem se rozhodla trochu otočit a přestože to fyzicky i psychicky bolelo, začala jsem na něj nebýt hnusná. Vlče jsem ale furt extrémně nemusela. Ale hlad je hlad.
„Mafiánky? Co ty víš o mafiánech?“ pobaveně jsem se ušklíbla. „Proto ty tvoje fancy slůvka? Hraješ si na mafiána?“ zeptala jsem se, ale ne hnusným tónem. Poprvé za celou dobu jsem to podala přátelsky a celkem mile. Protože logicky by mě v životě nenapadlo, že by vlče bylo mafián, nebo mělo s mafií nějaký zkušenosti. „Třeba nás můžeš nějaký naučit, abychom byly mafiánky doopravdy,“ nadhodila jsem a drsňácký úsměv. Další dotaz směřoval na Ev a slůvko, který zas neznal. Přesně proto nesnáším chodit někam s vlčaty. Nezavřou tlamu a furt se jen na něco ptají. A tak jsem jí odpověď přenechala a zahleděla se za nás, kde se osamoceně táhl Thoránek. Musí být fakt super pocit, když tě vlče co znáš vymění za cizí baby, který ho šikanují. To musí být fakt extrémně nudnej a nezajímavej. A evidentně to i malej zaregistroval, omluvil se a šel za ním.
Když zmizel, koukla jsem na Ev. „Celkem tě s tím tvým dotazem vyignoroval,“ poznamenala jsem pobaveně. „Vsadím se ale, že máš pravdu. Ten slon by svou nemotorností vyrazil zub komukoliv. A nemluvě o rozbrečení, to musí být její specialita. Z její blbosti je fakt do breku,“ škodolibě jsem se zasmála. „Nechápu ale, že dává přednost nám před ním. Bych řekla, že jsem na něj byla celkem hnusná. Nebo se mu utrpení líbí,“ poznamenala jsem ještě. Vše jsem říkala dostatečně potichu, aby nás neslyšeli ti dva za náma. A celkově se dost blbě odposlouchává, když jsou vlci před váma. „Hele, vypadá to, že už tam skoro budem. Netušíš vůbec, co s tím rysem vůbec budem dělat?“

Za mafiánem>>

<< Jezevčí les (přes Eso)

Čekala jsem nějakou reakci. Vlastně především negativní. Řev, slzy jak hrachy, nadávky, něco. Ale to pako snad ani nevědělo, že jsem po něm něco hodila. A už vůbec ne, že to byla Noriho uleželá nálož moči. Vlastně mi i věnoval sladký úsměv a tím si mě nevšímal. Podiveně jsem nazvedla obočí a s pobaveným šklebem se otočila na Ev. Vidíš to taky? On je fakt snad úplně mimo, pomyslela jsem si a neubránila se uchechtnutí. Thoránek se zase pro změnu projevil a hodil po mě zlý pohled a vysoukal ze sebe i zavrčení. Ev se mě minimálně postojem a pohledem zastávala, což pro mě bylo hlavní. Celá jsem se narovnala a držela si spokojený úšklebek. Cítila jsem se nad těma dvěma momentálně nadřazeně a celkově mi ta malá pomstička dělala fakt radost. Na nic jiného než kyselé ksychtíky se nikdo nezmůže.
To už jsme pochcance a Thoránka předběhly a vedly cestu. Kam? Kdo ví. Asi do hor, když se teda šel hledat rys a navíc bílej. „Moc traumatizovaně nevypadal. A vůbec, koledoval si o to. Někdo mu to trochu podupat musel, ještě by si vyskakoval do nekonečna,“ pronesla jsem zcela vážně. To už se ten slizák za námi ve sněhu dral a vecpal se přímo mezi nás. A evidetně naschvál se oklepal. Instinktivně jsem otočila hlavu pryč, ale pár kapek jsem stejně do obličeje schytala. „Fakt kouzelný,“ nakrčila jsem znechuceně čumák a prohlédla si tu spoušť, co nadělal. Z bílýho kožichu to půjde fakt blbě dolů. Na druhou stranu nesmrdím jak žumpa, jako tady někdo jinej. „Čím jsme si zasloužily tvou velectěnou přítomnost? Nechceš jít obohacovat svými nesmyslnými slůvky někoho jiného, kdo o to bude stát víc, hm? Thoránkovi se vzádu evidentně už děsně stýská,“ pohodila jsem hlavou za nás. Co po něm mám hodit horšího, aby mu došlo, že je nechtěnej? Jestli bude takhle obtěžovat baby, tak to je fakt lituju. Creep jeden malej. „Od tahání břemen jsou gentlemani, ne? Já už se toho natahala dost,“ zamručela jsem. A vůbec, proč se s ním bavím? Ve snaze se ho zbavit? Protože každý slovo co z něj vypadne mě ničí snad víc a víc. Blbeček. A ejhle, ono to fakt asi zabralo. Nebo spíš to, že byl nedočkavej. V každém případě se vzdálil a já po Ev hodila zoufalej výraz. „Můžeme ho předhodit rysovi, prosím?“ špitla jsem, otočila se na prcka, který se zrovna otáčel zpět na nás a věnovala mu jedovatě sladký úsměv.
Zbavily jsme se ho kupodivu na celkem dlouhou dobu. Mezitím jsme zdolaly nějaký blbý kopce, u kterých jsem musela výrazně zpomalit a dělat si sem tam pauzu, abych popadla dech a připravila se na další nekonečnou cestu. Zima už navíc udeřila ve velkém, sněhu tu bylo kolem fakt mraky a to nemluvím ani o tom, jaký nepříjemný ledový vítr fučel. Bylo to jak dostat s každým zafučením milion ostrých jehliček všude po těle. „Taky si na to mohli ti jezevci vybrat lepší počasí,“ zakňučela jsem. To už se k nám ale vrátil prcek. „Jo, a taky jsme si ho daly k večeři,“ broukla jsem neutrálně, jako by o nic moc nešlo. Bylo to původně v plánu. Jednorožce nikdy nepotká a Ev bude vypadat cool aspoň před tímhle ňoumou, když už se tím nemůže chlubit doopravdy.

Za Alfredem >>

//Pardon, ale on si o to fakt koledoval a snažím se držet po ahy tý malý bestie :D

Jen co jsme došly a obě jim daly svatej pokoj, skrček to musel celý podělat. "Aby ses nepo*ral, smrade," vyšlo že mě ironicky medovým hlasem a s miloučkým úsměvem. Dál jsem si ho ale nevšímala a unaveně si položila Ev hlavu na rameno. Jako jediná se chopila komunikace s jezevci, načež se oni chopili tvoření lektvaru, které jsem se zaujetím sledovala. A ono h*vno. Byl z toho jen nějakej blbej šutr a další instrukce že se máme zas někam trmácet. "To snad nemyslí vážně," provedila jsem přes zahrnutý zuby. Protože nedržet je nasilu k sobě, už by svíraly jeden macatej jezevčí krk. Ev měla trefný dotaz, na který jí potvrdily, že fakt to byl jen blbej vtip. Ne ten chlup jednorožce, ale právě moč. "Tak a mám toho tak akorát," zavřela jsem a udělala odhodlaně krok kupředu, že a němá udělám krátký proces. Jenže on se objevil další obláček, kterého jsem se teď už fakt lekla a o dva kroky couvla. No a pak jic. Jezevci byli v čudu. "Pecka," povzdychla jsem si.
Na to mě začal provokovat ten malej blbeček, začal mít blbý kecy a kdesi cosy. A já bych se s ním i s radostí rozloučila a šla si po svém. Ale tak nějak mi dal právě důvod se mu začít viditelně mstít. Jen co se mi otřel o nos, hlasitě jsem zavřela a jen co se šel vychloubat Thoránkovi, popadla jsem listí plný moči, nepozorovaně se připlížil a chrstla mu celou nálož na záda. "No fuj, Ev. Něco tu fakt děsně smrdí. Cítíš to taky?" Otočila jsem se na svou společníci s nákrčeným nosem. Momentálně byla výhra nemít cit v nose, ale o tom on nevěděl. "Tak my teda padáme. Ádio. Sbohem. Čao," zazubila jsem se na něj a spokojeně ho obešla.

Narske kopce (přes Eso) >>

<<Zarostlý les

Tak a zdálo se, že jsem si našla svého nového živitele. Trvalo to poměrně dlouho, ale na druhou stranu, na zimu je to extra potřeba a vlastně z toho pečování má i ten druhý, když se může v zimě o můj kožíšek zahřát. Minimálně na zimu by se mohla zdržet dobrovolně a kdyby ji to na jaře pustilo, budu ji prostě pronásledovat, dokud se jí zase nezželí. Byla jsem ale moc ráda, že tím někým je zrovna Ev. Sympatická, roztomilá, srdce ze zlata, odvážná, přidrzlá, nevadí jí šikanovat malá děcka a co víc, extra mazlivá a neustále mezi námi panovala flirtózní atmosféra. Byla jako perfektní dáreček pod vánočním stromečkem. Sice momentálně zablešený, ale to se dalo napravit. Nemohlo to dopadnout líp.
Jen mi trochu zničila iluze, co se magií týče. A já si naivně myslela, že to bude brnkačka. „Tak to můžu asi teoreticky zkoušet pomaloučku. A nebo si zaskočit za tím Životem, aby mi pomohl. Třeba by mi magie pak nežraly tolik energie. Víš jak, když určitě ví, jak na tom jsem, třeba by se slitoval,“ nadzvedla jsem obočí s potutelným úsměvem. A nebo ho nějak podplatím, i Život je jen vlk. Jen trochu na vyšší úrovni.
„To zní naprosto báječně,“ přimhouřila jsem očka a šťastně se usmála. „Třeba se ti to někdy taky bude hodit. Příkladem přenášení moči. Jeden by to nikdy neřekl, ale i to je někdy evidentně potřeba,“ zazubila jsem se. A nebo ji naučím dbát na své zdraví a začne pít sbíranou vodu se mnou. Ale tomu jsem moc nevěřila. Pokud vlkům nejde o život, nechtějí se zbytečně zahazovat péčí o svý zdraví.
„Hmm, to je fakt,“ zamračila jsem se zamyšleně. Ale to, co navrhla ona znělo geniálně. „Whoa, to je fakt geniální!“ vykulila jsem očka ohromením. „Pomoc! Pomozte mi někdo, prosím! Ta vlčice! Chce mě zabít!“ křičela jsem, zničeně únavou hekala a lapala po dechu. „Zničila mi úkryt, zásoby na zimu odtáhla asi pro svou smečku a když se vrátila zase a já neměla, co jí dát, chtěla mě zabít! Mohu u vás zůstat, než bude bezpečněji, prosím?“ slzy v očích, zničený výraz, celá rozklepaná. No prostě divadlo. „Co myslíš?“ uculila jsem se skoro ďábelsky. „Máme je v kapse, Ev. Nažereme se k prasknutí,“ uchechtla jsem se.

To už jsme ale pomalu došly do lesa, kde na nás už kupodivu čekala i naše slavná trojka. Mate štěstí, pomyslela jsem si. Pomalu jsem došla, ani jednomu z nich jsem nevěnovala jediný pohled, pozdrav, nic. Nikdo z nich mi nestál za pozornost a přestali pro mě existovat. To poslední, co jsem od nich chtěla je splnění své části povinnosti. K hromádce věcí jsem vyplivla i chomáček chlupů z jednorožčího zadku. Vedle jsem se posadila a upřeně civěla na jezevce, co bude.

<< Nad kopci

„Vážně?“ překvapeně jsem zamrkala a potlačila dojaté slzy. Očka se mi ale samozřejmě i tak leskla. „To pro mě strašně moc znamená. Už hrozně dlouho jsem se chtěla někam podívat, zažít nějaké dobrodružství, ale samotná jsem se toho strašně bála,“ pousmála jsem se na ni vděčně. Pravda to byla, jen trochu vyhrocená. Až tak mě ta neschopnost se toulat nemrzela. Bylo mi to vlastně skoro jedno. Dokázala bych na jednom místě zůstat celý život, ale je fakt že nějaký ten výlet by byl fakt fajn. Teda za toho lepšího počasí. A co víc, nebude mě nutit běhat! Jeden by nevěřil, že trocha brutální pravdy udělá takové divy. „Zní to až moc dobře na to, aby to byla pravda,“ oplatila jsem jí natěšené vrtění ocásku a celá šťasná se k ní přitulila. „Hmm, to je asi fakt. Ubírá magie hodně energie? Ještě nikdy jsem tu svou snad nepoužila,“ podrbala jsem se zamyšleně za uchem, ale taky kvůli blechám. Úplně se mi to nelíbilo, ale pomalu jsem si na ně začínala zvykat. „Tak si pak asi budu muset hloubit díry do konce svého života,“ povzdychla jsem si s úsměvem, který říkal: „no co se dá dělat.“ Bylo to asi mým osudem.
„Až tak těžký to být asi nemusí. Můžeme to teoreticky udělat chytře. Tvářit se, že se ucházíme o místo, nechat se příjmout a jen co padne tma, popadnout jejich zásoby a nepozorovaně se vytratit,“ zazubila jsem se. „Hlavně v zimě to půjde velmi snadno. Než se ráno vzbudí, napadne nová vrstva sněhu, která zahladí naše stopy. Budou mít prostě smolíka,“ škodolibě jsem se ušklíbla.
Jenže to už se mi smůla zase lepila na paty a tentokrát v podobě ztráty čichu způsobenou prdem jednorožce. Znělo to stejně blbě, jako jsem se momentálně díky tomu cítila. „Jen aby. Jako ne, že bych ho asi bůh ví jak potřebovala, ale i tak,“ povzdychla jsem si. To už mě ale uklidňovala, že pokud se fakt Ušoplesk s mrňousem a Thoránkem nezjeví, najdeme i horší věci, co na ně hodit. Tím mi fakt zvedla náladu, což byl v momentální situaci úplnej zázrak. Ale komu by utrpění jiných neudělalo radost, že jo. Pobaveně jsem se zahihňala a koukala na ni jak na svatý obrázek. „A já ti za to budu dělat soukromé topení,“ usmála jsem se. Ale s takovou nabídkou se mi asi jen tak nevrátí. A i kdyby jo, ona se to nedoví.

Jezevčí les >>

Na její kompliment jsem se jen zářivě usmála a nechala si to líbit. Samozřejmě, že mi to v mozkovně šrotovalo jak v mašině. Bez toho bych do teď nebyla schopna přežít. „Trik je v tom se moc nenamáhat. Pokud mohu, neběžím. Díky tomu dokážu vydržet bez vody dýl a tím pádem se i trochu toulat, ale nesmím to přehánět, že ano. Nemůžu se sbalit a na měsíc nebo dva vypadnout někam, kde to neznám,“ objasnila jsem ji svou strategii. „Navíc jsem na to zvyklá vlastně odjakživa, takže nevím, o co vlastně můžu přicházet a tím mě to nijak nemrzí,“ pokrčila jsem rameny s úsměvem. Nemyslím si, že bych to ostatním vlkům kdovíjak záviděla. Běhat, chlemtat odpornou vodu, rvát se, lovit. Proč, když to může za mě udělat někdo jiný a ještě z toho mít radost, jaká je dobrá duše. „Holka, normálně mě to samé tak měsíc zpátky taky napadlo. Mít magii počasí by vyřešilo téměř vše, co mě ohrožuje. Žízeň? Stačí ten magický mráček, který mi naprší přímo do tlamy. Zima? No problemo, prostě ze vteřinu na vteřinu je slunečno,“ zazubila jsem se. Buď jsme fakt na sebe napojený, nebo mámě obě stejně dobré nápady.
Jen co jsem se jí svěřila s ošklivými vzpomínkami na zimu, ochotně se nabídla, že mi pomůže úkryt najít. „Děkuji. Ještě že tě mám,“ celá dojatá jsem se k ní přitulila a zavrtala se jí do kožichu. Malá, bezbranná a naprosto bezmocná, vysílala jsem do okolí. „Oh, to by bylo boží,“ odtáhla jsem se a pobaveně jsem se zazubila. „Zkoušela jsi to už někdy?“ naklonila jsem zvědavě hlavu na stranu. Abych věděla, v jaké blízkosti se pak držet, aby mě alfa nerozcupovala na cimpr campr. Ale kdyby věděla, co dělá, není jednodušší způsob, jak sehnat jídlo.
To už se ale zjevil magický kůň a nastala chvíle smlouvání. A upřímně to šlo nějak podezřele snadno. Kůň nastavil zadek, já opatrně přistoupila a do tlamy vzala chomáček chlupů. Jen pro jistotu, kdyby je vítr po cestě rozfoukal. Jenže v momentě, kdy jsem se chystala chluvy vytrhnout chlupy zvedl ocas a já v naprosté panice vytřeštila oči. Jestli mě po*ereš, tak seš mrtvej, problesklo mi hlavou a já instinktivně trhla hlavou od koňského zadku, abych se vyhla největší škodě a tím vytrhla jednorožci chlupy. A přestože to nebylo to, čeho jsem se bála nejvíc, dostala jsem plnou palbu toho zápachu přímo do čenichu. V ten moment se mi zhoupl žaludek, já vyplivla chlupy, zachytila je tlapou na zemi a připravovala se, že hodím šavli. Tak extrémní puch to byl. Párkrát to vypadalo, že na to fakt dojde, ale nakonec se mi to podařilo rozdýchat. Stále v křečovitém předklonu jsem se naposledy dlouze nadechla a s hrůzou zjistila, že absolutně nic necítím. S vyděšeným výrazem jsem koukla po Ev: „Já nic necítím. Ten ha*zl mi vypálil čichové buňky.“ Nedovedla jsem tomu uvěřit. Já fakt nic necítila. „Co s tím budu dělat?“ zoufale jsem v ní hledala odpovědi, ale bylo mi jasný, že je na tom dost podobně. Absolutně bezradně. „Oh, já jim vřele doporučuji, aby zbytek měli. A aby byli nastoupení v pozoru, protože jestli ne, osobně na ně tu moč hodím,“ zamračila jsem se. Dnešek nemohl být snad horší. „Vidíš to? Smůla se mi lepí na ocas. Nechápu, že jsem byla schopna do teď přežít,“ povzdychla jsem si a vykročila k lesu, kde nás čekali jezevci.

Jezevčí les >>
//Trochu jsem to zkrátila, abych stihla odepsat. Mám toho teď do školy příšerně moc :( Koukám ale, že si stejně ještě v lese počkáme... :D Pak bych měla mít už ale snad svatý pokoj a moct aktivně hrát :)

„Maskot? S radostí! Nějaké specifické požadavky?“ naklonila jsem hlavu na stranu a potutelně se pousmála. „Třeba ozkoušet, jaký má tvůj maskot vymazlený kožíšek?“ můj úsměv se ještě více protáhl. Na to jsem udělala krok blíž a celým tělem se o ni mazlivě otřela. Stačil tak nepatrný dotek a cítila jsem z ní příjemné teplo. V zimě ji budu potřebovat víc, než si dokážu vůbec připustit. Musím se jí držet, ať to stojí, co to stojí. A že byla zima fakt blízko. Sněhové vločky kolem nás pomalu začaly padat, i ledový vítr se začínal ozývat.
Konverzace se stočila k trvanlivosti jednorožčího masa a toho, jak nás teoreticky podfoukne a zmizí dřív, než nás vůbec napadne něco zkoušet. No, nás, heh. „No právě,“ povzdychla jsem si, zcela a naprosto vyčerpaně. Jak jinak, samozřejmě. „Aspoň víme, kde ho hledat, až na nás příjde hlad,“ zazubila jsem se na ni povzbudivě.
Obě jsme se usadila, bok po boku a vyčkávaly, až se kůň zjeví. „Hmm, ale mám to u tebe,“ koukla jsem na ni tajemně a využila příležitosti, že z ní mohu udělat mého dlužníka. Protože jestli trocha tancování znamená žvanec a spoustu mazlení, jsem pro. „Ale nechám si to na potom, aby sis na to musela počkat,“ uculila jsem se. Téma se následně stočilo k tomu, proč si hrabu díry v zemi, abych se dokázala napít. „Jednoduché to není, ale už v tom mám celkem praxi. Nedělám je bůh ví jak hluboké, stejně tak si vybírám počasí, aby byla půda celkem vlhká a měkká, ale zas aby se nebortila pod tlapama. Chápeš, je v tom trocha taktiky. A jakmile jsou díry na světě, stačí se jen zdržovat v okolí, sem tam nějaká ta údržba, výměna listí a už hloubit žádnou další nemusím,“ vysvětlila jsem a byla ráda, že to bere celkem v pohodě, ba mě i dokonce lituje. A co teprve, když mě pochválila, že jsem chytrá. Tím se trefila přímo do slabého místečka a já celá změkla. „Snažím se je brát na místech, kde nějaké znečištění moc nehrozí. Třeba když si je někdo označkuje, to cítíš hned,“ zazubila jsem se. „Když je nouze, stačí počkat na déšť a ten veškerej svinčík smyje, ale jo, je to celkem pakárna,“ natáhla jsem tlapu a opět se podrbala. Blbé blechy. „Většinou takové štěstí nemám a musím zimu přežívat nějak sama. Sem tam mi z lítosti hodí smečka nějakou tu mršinu, nebo se nějakému tulákovi zželí, ale většinu času hladovím. Nemám na zimu žádné hezké vzpomínky,“ ošila jsem se, jen co jsem domluvila. „Ale kdybys mi pomohla najít na zimu nějaký ten úkryt, byla bys naprostý anděl. Nerada bych tě ale nějak obtěžovala,“ koukla jsem na ni s nejvíc zoufalým pohledem, jaký jsem vůbec svedla. Říkala jsem jedno, no můj pohled mluvil za vše. Zůstaň se mnou. Postarej se o mě, prosím.

V periferním vidění jsem ale zahlédla to, na co jsme s Ev celou dobu čekali. Vážně existoval. Byl reálnej a stál přímo na druhé straně jezera. „Whoa,“ špitla jsem v naprostém úžasu. Jako hlad byl hlad, ale sníst tohle naprosto okouzlující zvíře? Ten, kdo by tomu dokázal jen zkřivit chloupek by byl naprosté monstrum. Neuměla jsem z něj oči sundat. Až když na mne promluvila Ev jsem se na ni koukla a souhlasně kývla. „Jasný, od toho tu je maskot,“ zazubila jsem se a pomalým opatrným krokem jsem vykročila za jednorožcem. Jen co jsme se dostaly do vzdálenosti, odkud bychom na jednodožce mohli s klidem mluvit a ne hulákat jak na lesy, nepatrným odkašláním jsem na nás upozornila, abych ho náhodou nepolekala. Jen co se otočil, s úžasem jsem si přeměřila jeho rok. To je mazec, pomyslela jsem si. „Krásný zimní večer,“ poklonila jsem se uctivě a koukla jedním okem po Ev, aby udělala totéž. Chtěla jsem ještě dodat uctivé "pane", ale nehodlala jsem předpokládat, že má jednorožec pohlaví. Urazit ho takovou pitomostí by bylo... no, pitomé. „Přicházíme k vám s prosbou. Ach, lstiví jezevci na nás nastražili past, nachytali nás a my a mnoho dalších nevinných vlků trpíme tím prokletím, které jsou blechy. Pomož nám, ach překrásný jednorožče a zachraň vlky Gallireiské. Na vždy budeme tvým dlužníkem,“ svůj poklon jsem ještě prohloubila, z úcty ani jednou nenavázala oční kontakt a úmyslně zněla zcela a naprosto zoufale. „Jezevci nám poradili, že jediným vysvobozením bude lektvar z mnoha vzácných ingrediencí. Jednou z nich je chloupek z tvé šlechetné… eh… zádi,“ prozradila jsem šlechetnému koni a doufala, že si z mého majestátního označení necvrkne. Protože jak jinak označit slušně zadek.