Příspěvky uživatele

< návrat zpět

“Neboj, napravím,“ přikývl jsem a jedl. I když jsem trochu zpomalil, když jsem viděl, že ona nejí. Vždyť to mládě zabila ona, jestli by tu někdo měl remcat, tak je to právě ona.
Ušklíbl jsem se, “tady to není nutný,“ zavrtěl jsem hlavou. Všechny mé vybrané způsoby šly stranou, když jsem měl takový hlad. Krev jsem měl úplně všude a vůbec mi to nepřekáželo, to bude problém mého budoucího já. Trochu jsem se pozastavil nad její otázkou, byla totiž na místě. Povzdychl jsem si. “Žil jsem trochu stranou od království…“ začal jsem a švihl ocasem, přišlo mi to jako kdybych se ztrapňoval. “Se svými sourozenci, tam to bylo o tom, kdo první přijde. Ale pochybuju, že ty se mi můžeš v síle rovnat, nic proti, jen jsi prostě… Nejsi dospělá,“ zkusil jsem to vysvětlit, byl jsem z toho v rozpacích, ještě jí tady urazím… “Nemyslím si, že jsi slabá, nebo tak něco… Víšco? Prostě jez,“ zamumlal jsem a raději jsem se věnoval jídlu. Dojedl jsem překvapivě rychle, dokonce jsem měl i místo na víc, ale to už by nezbyl dostatek pro Prcka, a tak jsem se přesunul do zadní části nory, lehl si a pozoroval vlčici. “Jinak nejdříve samozřejmě jí královská rodina, král, královna a pak jeho děti a pak… Je to takový divoký,“ dovysvětlil jsem a začal se čistit, jak se na takového prince patří.

<< Travnatý oceán

Už takhle jsem byl celý promoklý, až na kost. Šel jsem tak rychle jak se jen dalo a netrvalo moc dlouho a dorazili jsme do nějakého lesa. A tam to bylo o dost lepší. Pořád jsem nemohl moc mluvit, dobře pro toho prcka, protože jinak bych si nepřestal stěžovat.
A díky bohu, že něco našla. Rychle jsem tam mládě odtáhnul a oblízl si pysky od krve. “Jsem unavený, hladový a promoklý, super, bohové mě maj rádi,“ a už jsem si stěžoval. Dramatik. “Proč nejíš? Ještě mi řekni, že nemáš hlad,“ zamračil jsem se na ní a pustil jsem se do žrádla. Byl jsem hladový, ale i tak jsem prckovi dělal místo, aby se mohla najíst semnou. Vůbec jsem nechápal, proč sakra čekala.

Pokrčil jsem rameny. Kdyby to zažila a viděla na vlastní oči, možná by to pochopila. Pochopila by ten rozdíl mezi mou krví a její, že on jsem prostě… Lepší. A to jen díky tomu, že jsem se narodil jako princ. I když jsem vyrůstal jako největší spodina společnosti, bez jakýchkoliv vztahů mimo otravné sourozence. K tomu mě strašil duch mojí mrtvé sestry. No není to nádherné?
Já jsem se tím, že jsme… no… ona zabila bezbranného tvora moc netrápil. Měl jsem hlad a nad chutí čerstvé krve v mojí tlamě se mi už sbíhaly všechny sliny co mohly. Byl jsem neskutečně hladový. Pokrčil jsem nad jejím poděkováním rameny a pokračoval v tahání. Když tu se ozval asi ten nejhlučnější zvuk, co jsem za celý svůj zpropadený život slyšel. Instinktivně jsem kořist pustil a sklopil uši. “Asi jsem ohluchnul,“ zamumlal jsem a pak se na ní podíval a přikývl. “Myslí ti to, prcku,“ řekl jsem, čapnul kořist a táhl jsem dál. Měla chytré nápady a nebyla otravná. Dva plusové body.

Nora v Klimbavém lese >>

Odfrknul jsem si. Netušil jsem, že je vůbec možné, aby někdo neznal království. Jak jako… Jak to tam chodí? Není to dostatečně jasné? Asi ne. “Vede to tam král. Nebo královna. Asi něco jako ty vaše alfy. A pak je zbytek, někdo výš, někdo níž. A vedení se předává pokrevním dědicům, dává smysl?“ zeptal jsem se a hodil po ní pohledem, než jsem si začal všímat důležitějších věcí.
Byl jsem zvyklý na zvířata, která svá mláďata bránila. A přesně to jsem čekal i tady. Proto jsem působil trochu zmateně, když se stádo rozprchlo do všech stran a než jsem se vzpamatoval, prcek mládě rychle zabil a já jsem se vzpamatoval a vyštěkl, abych jejich strach prohloubil a úprk urychlil. Pak jsem čapl mládě a začal ho tahat pryč.
“Seš dobrá,“ zahuhlal jsem a hodil po ní pohledem. Možná že jsem byl hnusnej, ale uměl jsem ocenit dobrou práci. A konečně jsem potkal vlče, co mi nelezlo na nervy a umělo dělat něco jiného, než jen skučet, kňučet a dělat krávoviny.

Zarostlý les, přes Esíčka >>

Skutálela se omylem z hory. Donutil jsem se, abych se jí nevysmál do obličeje a jen jsem se uchechtl. “Tak to můžeš bejt ráda, že tě nesežrala zaživa,“ frkl jsem a švihl ocasem. Ale čím víc jsem poslouchal to, co se jí v hlavě děje, tím víc jsem jí rozuměl. Jo, pro tohle jsem měl zatracené pochopení. “Třeba jo, tak to jsi udělala dobře, že jsi jim zmizela,“ pokrčil jsem rameny a trochu do ní drcnul, abych jí zase neodmrštil o kus dál. Pochyboval jsem, že by to ocenila. “Já pocházím z království, takže mi tyhle… Alfa, beta věci přijdou trošku… Hloupý, nedává mi to smysl,“ nechť žije absolutistická monarchie.
Tady jsem to neznal, ale líbilo se mi to tu. Otevřené pláně jsem měl rád, bylo vidět všude a dalo se hezky schovat do vysoké trávy. Pozoroval jsem vlče a zastřihal ušima. Trochu jsem se bál, že se prostě jen rozeběhne, ale když to neudělala, tak jsem se skrčil a koukal stejným směrem. Cítil jsem všechno, co jsem potřeboval vědět. Koukl jsem na vlče a přikývl. “Čapnem a pak utíkáme, než si všimnou toho, že jim chybí děcko asi bych neocenil, kdyby mi někdo ukradl dítě za zády,“ zamumlal jsem a začal se pomalu plížit kupředu.

Jasně, plno stromů, ale kde jinde? Všechny pěkné nory byly smečkové, o tom jsem ani nepochyboval. A co jsem zatím prošel, tak to bylo otevřené prostranství nebo les. Takže… No, nic úžasného, nic, co bych odhadoval, jako vhodný úkryt. “Něco najdem,“ přikývl jsem a tím jsem také schválil dočasnou alianci s tímhle vlčetem. Nebyla takové to malé vlče, otravné, co jen píská a řve a kouše. Takže… Jo, dalo se. “Takže rybaření nic, takže jdem lovit mláďata,“ odsouhlasil jsem a hnedka se pustil přímo za ní, srovnal jsem krok, jen aby to nevypadalo, že ona vede mě.
“Zima peklo vskutku byla,“ zamračil jsem se, vracelo mě to k Nině ve sněhu a ten bezmocný pocit, když jsem i proti své vůli začal kopat jámu někomu jinému. Otřepal jsem si kožich a zase se snažil soustředit na vlče. “Jakože jsi prostě… Odešla? To tě jako nesežrali, žes jim jen tak vkročila na území?“ nazdvihl jsem obočí, ta představa mi přišla hloupá. Že bych se šel do smečky jen tak ukázat, najíst se a pak utéct? To by snad nikdo neocenil… “Milí a bezstarostní? To zní jako skvělý místo pro prcka, jako jsi ty. Proč si tam nezůstala?“ ušklíbl jsem se. Tahle si to dělala sama pro sebe ještě složitější, a to jsem já nedokázal pochopit. Mezitím už ale začalo svítat a pořád nepřicházela žádná bouře. No, ale měli bychom si pospíšit.

Travnatý oceán, přes Esíčka >>

“Já bych svejm třeba nikdy neřekl mami nebo tati“ pokrčil jsem rameny, “takže si myslím, že to je férová myšlenka, vykašli se na rodiče,“ možná jsem jenom chtěl povzbudit někoho, kdo to měl stejně nanic jako já. Protože takových očividně nebylo moc. Za svou cestu i mimo Galli jsem potkal spoustu šťastných vlků, kteří ho vytáčeli svým neustálým povídáním o tom, jak šťastné dětství měli. Bleh.
“Ale taky nás to chrání před tím, co se sem že,“ takže nám nezbývalo nic jiného než celý ten proces lovu pěkně rychle uspíšit. “Tlapy do vody se mi strkat nechce, ale jestli to umíš, tak klidně… Já jsem teda spíš pro lov mláďat,“ švihl jsem ocasem. Nemluvila zase tak zcestně a tak jsem uznal, že na vlče je chytrá. Dobře. Tak proč ne.
Chápala to. Zazubil jsem se a přikývl. “Takže si můžeš dělat co chceš, kdy chceš, jen si musíš dávat bacha, abys někde nepošla, což asi umíš,“ řekl jsem a pozoroval ji. A občas se s někým serve, občas uvidí duchy. Nojo, divoký život pro mladé vlče. “A vlastně, ty jsi tulačka? Nepatříš ani do nějaký smečky tady kolem?“ naklonil jsem hlavu na stranu. Už jsem o nějakých věděl, ale už jsem si to sotva pamatoval a možná bych se mohl něco dozvědět od ní.

Protočil jsem očima. “Blabla, dobrej lovec by si večeři vyplašit nenechal,“ a to jsem věděl, že jsou jenom kecy, abych nemusel uznávat, že jsem vlčeti vyplašil jídlo. Slabost? Ne, to určitě ne. A vůbec, proč by mě to mělo zajímat? Nemělo!
Jenže to vlče se pak začalo smát. A já se nad tím zděsil. Proč se… Proč se smála? Zamračil jsem se. A pak jsem to pochopil. Jo, takže patřila do té třetí, schované skupinky, vlčata, na který se rodiče komplet vybodli. Uchechtl jsem se a přikývl. “Jo, takže máš hrozný rodiče? Jo, tomu rozumim,“ a výjimečně jsem to myslel vážně. Ti moji by mě radši nechali někde pojít, minimálně ten jeden určitě. “Mám hlad, můžem zkusit ulovit něco trošku většího, tobě beztak bude stačit málo, ne?“ řekl jsem a doufal jsem, že jí to bude stačit. A vůbec… Proč jsem se prostě nesebral a nešel lovit sám? Bude mi jen zavazet. Zavrtěl jsem hlavou a prolétl si ji od paty až k hlavě. Zrovna v moment, kdy ji flákla větev a já se musel zazubit.
“Nojo, tak se naučíš, že svět je ještě víc než nanic. Štěstí neexistuje a polovinu z toho času, co se tudyma budeš potácet, tak budeš jen naštvaná, hladová a nebudeš vědět co dál, vítej ve světě,“ dost pravděpodobně jsem jí říkal to, co sama už věděla. Ale nebyl jsem v náladě se chovat jako racionálně uvažující dospělý jedinec. Právě mi zemřela ségra a objevil se její duch, který pak zmizel. Kdo by po tomhle byl racionální?

Chvilku se nic nedělo. Ale potom vedle mě vyskočilo něco malého, hnědého. Zalapal jsem po dechu a uskočil do strany. Nebyla to Nina, její duch ani nic takovýho. Ale bylo to vlče. Zamračil jsem se a švihl ocasem. Copak nemůžu mít normální společnost? “Tak se musíš naučit lovit líp, abys o hladu další den bejt nemusela,“ zamručel jsem, očividně jsem byl v dost podobné náladě jako tady vlčka. Taky jsem měl hlad. Chtěl jsem se vyspat, a ne tady kejsnout s mladým cafourem.
“Nemá pro tebe lovit máma? Nebo táta? Nebo jsi nějaký z těch vlčat, co se rozhodli si svět občíhnout samotný, a nakonec beztak zjistili, že je to pěkně nanic?“ protočil jsem očima a sednul si. Jestli se na mě vrhne, tak ať, na tohle už jsem neměl. A taky mi začalo kručet v břiše. Super. Jako kdybych neměl jiných potíží dost.

<< Východní hvozd, přes Zrcadlové hory

Nebyl jsem zas tak natvrdlý na to, abych si nevšiml, že se blíží nějaká čina. Zamračil jsem se, byl jsem zrovna před poměrně hustým lesem, a tak jsem do něj bez váhání vkročil. Někde jsem to přečkat musel. S trochou štěstí budu sám anebo potkám živou Ninu. Tohle bylo to anebo to, nic mezitím.
Opatrně jsem procházel lesem, byl jsem za něj moc rád, když jsem slyšel ten ostrý poryv větru. Ale asi pořád lepší než ta zima, ve které jsem sem přišel. Teď jsem se musel jen soustředit na to, abych nepromokl a nezbláznil se. K čemuž jsem měl blízko, protože bych přísahal, že jsem slyšel něco v porostu. Zavrčel jsem: “Nino, jestli seš to ty, tak tě přetrhnu,“ byl jsem z toho celý zoufalý. Tohle byla nekonečná naháněčka a paranoia. To, že jsem halucinoval jednou, neznamenalo, že se to muselo opakovat. Mohlo to být prostě zvíře. Ale já už byl vyčerpaný, potřeboval jsem spát a celá tahle situace tomu vůbec nepomáhala. “Nebo cokoliv, co tam je, ať to vyleze,“ zamumlal jsem, když jsem zachytil cizí pach, který nepatřil Nině. No ještě budu za hlupáka, super.

<< Narvinijský les, přes řeku Midiam

Co pak bylo možné, když to ségra zabalila a strašila ho? Zavrtěl jsem hlavou a snažil se nad tím moc nepřemýšlet. Jestli se tady někde objeví Ivan, asi mě trefí. Nechtěl jsem vidět nikoho. Všechno, co se kolem mě šustlo, tak jsem měl pocit, že to bude další vize Niny. Chtěl jsem ji vidět. Potřeboval jsem ji vidět. Nerozuměl jsem tomu, proč by mi tohle dělala. Snažila se mi snad dokázat, že mi na ní záleží? “Fajn, dokázáno, tak se objev,“ zavrčel jsem do větru a postavil se. Kolem mě se ale nic nedělo. Jen… Nekonečná noc, hučení sov a další noční havěti. Oklepal jsem ze sebe ten nepěkný pocit, že Ninu už asi nikdy v životě neuvidím, vzal jsem ho a narval jsem ho co nejhlouběji to šlo.
Jasně. Tak. A teď co by dělal každý normální vlk, kterému nezemřela sestra a pak ho nepronásledoval její duch? Hledal si spojence. Smečku. A teď co bych dělal já, když nebudu brát v potaz Ninu. No, zabral bych si smečku. Ale v mém momentálním pohublém stavu jsem to neviděl jako zrovna pravděpodobnou možnost. Odfrkl jsem si a pokračoval v cestě. Něco mi říkalo, že už tu přestávám být sám. A ježily se mi z toho chlupy na zádech. Duchové? Rozhodně ne. Duchové neexistují. Nina neexistuje. Basta.

Zarostlý les, přes Zrcadlové hory >>

<< Řeka Kiërb, přes Kopce Tary

Další pitomej les. Zavrčel jsem a snažil jsem se běžet co nejrychleji. Ale i já jsem musel zpomalit. Takže. Co se to děje? Kde to jsem. Kde je Nina? Jakýkoliv náznak pachu mé sestry jsem ztratil a teď už jsem šel jen odhadem, hádal jsem, kde je jih, kde je sever. Neměl jsem žádnou směrovku, která by mi to naznačovala, ještě když nade mnou svítil měsíc a já se potuloval lesem.
V dálce jsem slyšel další řeku a rozhodl jsem se, že i tu překročím. A jak jsem se tak snažil překračovat další řeku, přemýšlel jsem nad tím, jestli Nina doopravdy nebyla pouhou halucinací. Mračil jsem se a vrtěl hlavou, ale nic mi nedávalo smysl. Byla tam, drcla do mě. A pak byla pryč? Jak by to udělala? Byl to její duch? Při té myšlence jsem málem sletěl do vody. Byla doopravdy mrtvá a zaseklá v říši duchů? Prostě… Nenávratně mrtvá a finito? Konec? Odtamtud už to dál nepokračovalo. A to mi přišla prostě a jen sdělit nějaký kecy od matky, aby si zapamatoval, že rodina na prvním místě nebo nějaký takový hlouposti? Zavrčel jsem, zavrtěl hlavou a pokračoval jsem dál.

Východní hvozd, přes řeku Midiam >>

Poslouchal jsem ji. A nemluvil. Potřeboval jsem si to celé nejdřív protřídit v hlavě, než jsem se jí vůbec odhodlal odpovědět. Její představa smrti, nebo její zážitek mi přišel… Neskutečný. Nevěděl jsem, jestli tomu tak docela věřím, ale co mi zbývalo? Hlavně, že jsem měl svou sestru zpátky. “Kdybys byla, tak to sem ani nedáš,“ zazubil jsem se na ní a drcl ji zpátky, “chyběla jsi mi.“ Řekl jsem a odvrátil zrak.
Čekal jsem nějakou štiplavou odpověď, ale ani po chvilce jsem se žádné nedočkal, a tak jsem zase otevřel oči. A má sestra nikde. “Nino?“ zamračil jsem se. Kde byla? Neslyšel jsem jí odcházet, a tak hluchý jsem fakt nebyl. “Nino, tohle není sranda, kde seš?“ zvolal jsem a začal jsem klusat po okolí, čenichat. Kde sakra byla? Zmizela? “To ti tak hrozně vadí, že tě mám rád?“ zavrčel jsem, chytl jsem starý Ninin pach, který ale nevedl moc daleko. Ale prostě jsem se rozeběhl směrem, který jsem odhadl. Vlk prostě… Jen tak nezmizí.

Narvinijský les, přes kopce Tary >>

Duben 5/10 | Pinču

“A je to tak, takže teď tady budu kysnout s tebou,“ protočil jsem očima a dál ho pozoroval. Už se přestal pohupovat, tak snad bude na chvilku klid.
Nojo, ale nebyl. Pleskal o vodu, jako kdyby mu vůbec nezáleželo na tom, že jsem tu taky (což asi nezáleželo), zamračil jsem se a sklopil uši. V tenhle moment už mi mohlo být jedno, že ještě mával tlapou jako kdyby se nechumelilo, protože jsem předek svého těla měl beztak mokrý už dost na moje poměry. “Plácat vodou je taky tvoje oblíbená kratochvíle?“ zamumlal jsem. Taky bych se toho asi držel, kdyby na mě nevytáhl tohle. Překvapeně jsem na něho našpicoval uši a zíral jsem. “Co prosim?“ zavrtěl jsem hlavou, “se tě ani nedotknu, toho se neboj, proč bych to dělal? Seš mokrej a já kvůli tobě taky, já jsem rád, že nás dělí břeh,“ zavrtěl jsem hlavou a na tohle si sednul. Byl úplně pomatenej. A já jsem z toho byl celý nesvůj.

Duben 4/10 | Pinču

Ještě aby o to stál. Nestál jsem o to, abych ho tady musel lovit z vody. Takže jsem ho jen pozoroval a doufal, že nebudu muset provádět nenápadný útěk před topícím se vlčetem. Perfektní.
Zamračil jsem se, když vlček začal zvedat hladinu. Huh? Šlo mu o něco? Zase jsem si tlapky o kousek popondal na břeh a pozoroval jsem toho ve vodě. “Je to vidět,“ nemá někde mámu, sourozence se kterejma by se mohl bavit? Něco s nima provádět? Ne? Takže si s Cyrilem na sebe zbyli. “Já jsem cestoval, tak jsem si chtěl odpočinout a přemýšlet. O samotě, ale pak ses tady zjevil ty a co já s tím,“ pokrčil jsem ledabyle rameny, nezněl jsem už ani naštvaně. Prostě jsem to pronesl jako fakt. Možná z toho vlčete vypadne něco zajímavýho.
Pinču? Jasně, že jsem se nad tím jménem pozastavil, když tohle se rozhodně neřadilo za normální jméno z mé domoviny. “Cyril,“ řekl jsem a položil si hlavu na nohy. “Já mám jméno fajn,“ dodal jsem, “a ty se bereš odkud? Máš tady poblíž mámu, která mě za chvilku utopí za to, že se s tebou vybavuju?“