Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//VVJ (přes Galtavar)

Ilenia začala Sheye vykládat, že takovej úchylák je vlastně každej druhej. To se mi úplně nezamlouvalo. Tedy, ne že bych s Nádherou do jisté míry nesouhlasila, svět byl podivných individuí plný, stejně jako natvrdloušů. Narazit na někoho, kdo je aspoň drobítek normální se někdy jevilo jako nesplnitelný úkol, což asi vysvětlovalo, proč jsem se pořád ještě s Ilenií vůbec zabývala, místo toho, abych ji zkrátka někde nechala. Zapadala totiž do škatulky "drobítek normální". Sice těsně, ale jo.
Naštěstí se bílá po mém výmluvném pohledu opravila, že to vlastně vůbec nemyslela vážně a Sheya se už dále na úchyly nevyptávala, což byla docela úleva. Řešit podobná témata se mi tak úplně nechtělo. Ne znova. Kdybych věděla, co se vlčeti honí hlavou a jakou otázku se chystá na Faliona vybalit, asi bych byla mnohem méně v klidu, ovšem protože jsem nebyla obdařena magií myšlenek, kráčela jsem od jezera směrem k lesu víceméně bez chmur na mysli. Tedy, dokud se Ilenia nezeptala, jak jsem v Ragaru spokojená. Na čele se mi vytvořila mírná vráska. "Víceméně. Je tam pár individuí, která ten celkový dojem ale docela kazí, abych řekla pravdu," nakopla jsem nabručeně oblázek, když mi došlo, že se budu zase muset vidět s Lennie a Nym a nejspíš také se Saviorem, pokud dědka od našeho posledního setkání nezavalila lavina. Savior byl ale aspoň k něčemu, zato Lennie jsem nikdy neviděla dělat nic užitečného. "Doufejme, že tato individua nebudou doma. Bez nich to tam je skoro oáza klidu, uvidíš," pronesla jsem... ačkoliv to taky nebyla tak docela pravda. Každou chvíli se někdo zmrzačil nebo se něco stalo a já to musela řešit. Ale jinak jo. Oáza klidu.
Sheya rovněž přispěla svým dílem do naší konverzace. "Cestování je rozhodně lepší, než pořád trčet v horách," přisadila jsem si. Možná nebylo nejlepší rozhodnutí zabydlovat se zrovna v Ragaru... jenže odejít teď nepřicházelo v úvahu. Minimálně do té doby, než Sheya trochu povyroste. A navíc už jsem si tak nějak zvykla.
Zapluly jsme pod stromy svítícího lesa. "Už tam budem," zahlásila jsem spíš pro Ilenii, neboť Sheya už dle svého projevu věděla, kde jsme. Bílá to konec konců mohla poznat i z toho, že se nám cesta pod nohama začala zvedat. Tak zase domů...

//Ragar

//Mahtaë sever

"Jasně, že je to pravda, když to říkám," pronesla jsem přesvědčeně, aby snad Nádhera nezačala ještě pochybovat o mé důvěryhodnosti. Sdělila Sheye Starlingovo jméno, nezdálo se ale, že by vlčeti mnoho říkalo. "Takový šedý, flekatý vlk. Myslím, že se mihl jeskyní, když jsme tam byly s Haruhi," pokusila jsem se vlčeti trochu upřesnit, o koho se jedná. Nedivila bych se ale, kdyby si ho vůbec nepamatovala. Nijak zvlášť se s námi nebavil.
Začala se rozebírat Falionova křídla, a Ilenie měla hned několik návrhů, čím by alfák asi tak mohl být. "Spíš netopejr," usoudila jsem. Zakoulela jsem ovšem očima, když Ilenia zmínila slovo úchylák. Sheya bude mít opravdu širokou slovní zásobu, jen co je pravda. Navíc se hned začala dle očekávání vyptávat, co to znamená. Povzdechla jsem si. "To je takovej divnej vlk, co třeba šmíruje ostatní a dělá... neslušné věci," zaobalila jsem to velmi mírně, neboť jsem neměla náladu na další zvrácenou debatu. "Ale Falion takovej není. Nádhera to myslela s nadsázkou. Že ano?" Varovně jsem střelila okem po Ilenii.
Procházely jsme zrovna kolem jezera. To značilo, že se už opravdu blížíme k domovu. Nevěděla jsem ani, jestli jsem ráda nebo ne. Bude tam strašit Lennie a Savior, se skvělou Nym za prdelí? Blah. Teď jsem na ně už aspoň nebyla sama. Sheya byla jistě na mé straně. Ilenia... možná. A možná by moc ráda přešla na stranu, která se mi tlemí za zády i do očí. Kdoví...

//Ageron (přes Galtavar)

//Ústí (přes M.jih)

Tak trochu mi lichotilo, že by si mě Nádhera představovala na pozici Alfy. Já bych se tam osobně taky viděla ráda - byla jsem k tomu konec konců předurčena už při narození. Nebyla moje vina, že můj idiotský bratr musel slíznout všechnu smetanu, zatímco já se pak musela toulat jako nějaký nejposlednější vořech. "Zatím pouhá delta, jo," odpověděla jsem. "Ale na všechno je času dost..." Falion už konec konců nemohl být z nejmladších, a navíc furt někde lítal (haha, chápete, lítal). Kdyby se mi chtělo, jistě by se ho dalo nějak zbavit - nebo ho třeba sbalit? Pfff, to určitě, zavrhla jsem tu myšlenku okamžitě. Navíc by to Nádheře zlomilo srdce.
Na druhou stranu jsem si už zvykla na svou svobodu a nebyla jsem si jistá, jestli by mě bavilo organizovat skupinu nějakých vymletých tupanů. Leda bych si udělala elitní smečku, kam by mohli jen ti, kdo mají IQ větší než hrouda bahna. Sheya navíc měla pravdu. Skutečně bych na ni neměla čas - ani na nic jiného, kdybych chtěla funkci brát vážně. "Být Alfa stejně není zas až taková výhra," zabručela jsem. Nejspíš bylo na čase vzdát se snu, který stejně k ničemu nevedl a který mi do hlavy zaseli jiní.
"Kappy toho na starosti moc nemají, vlastně se moc nadřít ani nemusí, pokud tedy nechtějí získat vyšší postavení," obrátila jsem se pro změnu k Sheye. "Jsou to takoví pomocníci, můžou pomáhat s lovem nebo značením území, vyhánět cizince, ale musí poslouchat výše postavené a podřizovat se jejich rozhodnutím."
Ilenia svolila, že se námi vydá do Ragaru. "Jo, moc dobrá smečka, jen co je pravda," pronesla jsem, nedokázala jsem ale skrýt střep ironie, který se mi vloudil do hlasu. "Nuže tedy, následuj nás, staneme se tvými průvodkyněmi," mávla jsem imaginární hřívou kolem krku a šla dál. Sheya zatím Ilenii vyprávěla, co všechno tam Nádhera bude moci spatřít. To se jí bude moc líbit, když nemá ráda magie, napadlo mě. Svým způsobem jsem ale byla ráda, že s námi jde. Bylo to... příjemné, mít zase parťáky na toulky. Jedna věc byla chodit po světě jen se Sheyou, ale mít víc společníků bylo jaksi lepší. Nemohlo se to rovnat starým časům se starou bandou, ale bylo to aspoň něco.

//VVJ

//Hádejte komu až teď došlo, že ani nepoděkoval za akci ._. Shame on me, I'm sorryyyy
Takže dodatečně - děkuji za akci i za odměny :3

Sheya, za povzbuzování mě a dokonce i Nádhery, se pokusila o další chycení ryby. Skoro se zdálo, že tentokrát to už vyjde... ale nakonec zase nic. "Na to časem přijdeš," řekla jsem a pousmála se. Lov ryb byl ošemetný, obzvlášť pro vlče s hrůzou z vody. Zdálo se ale, že ten svůj blok postupně překonává. Nejspíš z toho vyroste. Přikývla jsem, když Sheya další pokusy už zamítla. "Jasný, necháme to na jindy."
Nádhera mezitím asi přemýšlela o něčem jiném, protože se vytasila s otázkou ze zcela jiného soudku. "Smečku, jo. V Ragarském pohoří," dodala jsem, pro případ, že by to snad Ilenii něco říkalo, ačkoliv soudě dle toho, že nejspíš chodila světem zcela poslepu a neměla ponětí o ničem, jsem o tom trochu pochybovala. Na to, zda to tam vedu, odpověděla místo mě Sheya, která hned i prozradila mé postavení ve smečce. Nojo, tyvole. Já jsem delta. A flákám se tady někde v řiti. Trochu ve mně sice hrklo, ale nedala jsem to na sobě znát, místo toho jsem se hrdě narovnala, jako kdybych byla minimálně beta.
Sheya ale měla ohledně postavení ve smečce otázky. "No, Alfa je nejvýš a všechny vede - to je Falion," začala jsem zeširoka a zároveň pomalou chůzí zamířila podél řeky na sever. Museli jsme se aspoň začít vracet, jinak se tam nedostanem už nikdy. "Pod alfou jsou bety, to jsou takoví pomocníci alf, ale ty v Ragaru nemáme. Stejně jako gammy, které jsou tak středně postavené. Po gammách jsou delty, to jsou vlci, co mají už trochu nějaké zásluhy a důvěru. V Ragaru to jsem já a Severka. Po přijetí do smečky jsi kappou - takže tou jsi i ty, a všichni ostatní členové smečky. A nejnižší postavení je omega, která nemá skoro žádná práva. Ale tam se propadnou jen ti nejhorší lůzři." To bych byla radši tulák, než smradlavá omega, pomyslela jsem si a po své přednášce se otočila na Ilenii. "U nás ve smečce je i tvůj bratr," oznámila jsem vlčici. "Nechceš se za ním skočit podívat?" navrhla jsem, ačkoliv jsem si nebyla úplně jistá její reakcí. Kdoví, jak to se Starlingem mají. Kráčela jsem bez zvláštního spěchu podél řeky.

//Mahtaë sever (přes jih)

//Můžem něco zkusit :D

Takže mi asi nehrabalo, když jsem se domnívala, že Ilenia mívala dříve oči do fialova. Jenže si magii nechala odstranit. Trochu mi to nešlo do hlavy. Měla jsem dojem, že v téhle krajině plné kouzelných krávovin je vlk bez magie nahranej. Obzvlášť pokud naběhne do takových individuí, jako je třeba Zakar. Ale... ať si Nádhera dělá, co chce, že? Když to není přirozený, proč se s ní všichni rodí? měla jsem na jazyku otázku, ale když jsem si všimla, jak drsná a neporazitelná Ilenia zabořila pohled do země, nechala jsem to radši bejt. Nejspíš měla svoje důvody a mě se nechtělo se s ní pouštět do dalšího sporu. Nemělo to stejně cenu.
Lov ryb byl stejně lepší kratochvílí. Já měla svůj úlovek v hubě rychle a hned jsem s ním zamířila k Sheye, která vše sledovala ze břehu. Nádhera si zato dávala na čas, zírala do vody tak upřeně, až se zdálo, že hledí až kamsi za ni. Asi ňáká spešl taktika. Ilenii zkrátka něco žralo. Bylo mi ale jasné, že si mi srdíčko vylívat nebude. A přitom by u mě její tajemství byly v takovém bezpečí, zavrtěla jsem hlavou a ukousla si pořádný kus ze své tučné ryby. Mezitím se Nádhera probrala a začala Sheye dávat barvitou přednášku o taktice lovu a inteligenci ryb. Sledovala jsem tu lekci se skutečným zájmem a žvejkala přitom svůj vlastní úlovek. Brzy v tlamě držela rybu i Nádhera a v celé své kráse vystoupila z řeky. "Hele, to nebylo špatný," věnovala jsem jí šklebo-úsměv a vzápětí se div že nezalkla posledním soustem ryby, když jsem uviděla, co dělá Sheya.
Vlče se totiž vydalo k řece, zcela samo. To bylo... překvapivé. A potěšující. Byla bych něco řekla, slova povzbuzení, chvály, ale zarazila mě obava, že Sheyu nějak vytrhnu z jejího odhodlání a ona si to potom rozmyslí. Proto jsem ji jen strnule pozorovala, jak vklouzla přímo do proudu. Je to vůbec možný? Přišlo mi to jako včera, co se rozklepala jako ratlík u jezírka v horách, a hle. Pravda, její pokus o lov nebyl zrovna nejúspěšnější. Krátce jsem se zasmála nad protáhlým obličejem, který udělala, když jí ryba pláchla. "Na první pokus to nebylo tak špatné," řekla jsem potom a přesunula se zpátky k vodě. "Nesmíš začít všude mávat tlapama, tak ji neudržíš. Jsou to kluzké mršky. Musíš ji prostě pevně čapnout zubama a nepustit, pak už máš skoro vyhráno. Zkusíš to znova?" pobídla jsem ji, zatímco jsem stále v duchu zpracovávala fakt, že Sheya stojí opravdu sama v řece. Byla jsem na ni hrdá... jako pravá máma.

Když jsem se zmínila o návratu, na tváři Nádhery vykvetl nepopsatelně pitomý výraz, byť se mu asi snažila ubránit, až jsem se jen stěží ubránila uchechtnutí. Nechápala jsem sice opět, jaké jsou její vnitřní pochody, ale pobavila jsem se nad jejím překvapením i tak. Žádná otázka z ní ale nevypadla. Možná bych jí mohla říct, že jsem ve smečce s jejím bráchou. Nebyla jsem si ale zcela jistá, jestli to je dobrý nápad. Kdoví, jak na tom se Starlingem vlastně byli. Když jsem je viděla pospolu posledně, nevypadalo to jako vztah bez poskvrnky.
Sheya přivedla řeč na magie. Ani tohle téma se bílé zrovna nezamlouvalo. Teď byla řada na mě, abych překvapeně zamrkala - kouzla nevede? "Však ale-" Sklapla jsem v půli věty. Měla vždycky ty oči zlaté? Detail, který mi doteď unikal, mě teď začal dráždit v mozku. Byla bych se vsadila, že Nádhera měla dřív oči fialkové, stejně jako já. Stoprocentně. Něco tady nehrálo. "Co ti vadí na magiích?" otázala jsem se radši, než se rejpat v podivných proměnách Ileniina těla. Prej nemoc.
Sheya se rozpovídala o tom, co všechno se vlk může naučit. Přikývla jsem. Říkala to správně. "Ovšemže se to dá naučit. U Smrti a u Života vysypeš pár šutrů nebo kytek a... tadá, můžeš zářit jak hvězda jasná." Copak ta vlčice opravdu chodila kolem s klapkama na očích, nebo si snad myslela, že všichni ti zdejší namakanci se už narodili se schopností metat blesky, lítat a já nevím co ještě?
Raději jsem se začala soustředit na lov ryb. Sheya ze břehu všechno bedlivě pozorovala - k vodě moc blízko nešla, ale i tak jsem si to vykládala jako pokrok. "Při lovu ryb je nejdůležitější trpělivost," poučila jsem vlče, zatímco jsem stále upírala pohled do vody. "A pak taky rychlost. Je dobrý, že za rybama nemusíš běhat, ale chce to cvik." Jako na zavolanou se poblíž objevila pěkně macatá ryba. Neváhala jsem a chňapla po ní, až se voda rozlétla ve spršce všude kolem - včetně kožichu poblíž stojící Nádhery. Když jsem hlavu zvedla, držela jsem mrskající se rybu v tlamě. Měla jsem štěstí, že se mi to povedlo napoprvé, jinak by mi to jistě Ilenie dala sežrat. Vystoupila jsem zpět na břeh a po cestě do ryby pořádně zabořila tesáky, aby přestala s tím svým divokým bojem o život. Položila jsem si ji na zem a obrátila se k Sheye. "Nevypadá to tak složitě, že? Nádhera ti to jistě ráda předvede ještě jednou," zamrkala jsem na bílou a usadila se vedle vlčete, abych mohla pohodlně sledovat její počínání.

//Děkuji moc za akci i za odměny Díla ostatních jsou moc vydařená c:

Sotva slnko vyhliedlo nad obzorom a jeho lúče sa ma dotkly na čenichu, vytreštila som zlatavá očka dokorian. Dnes bol ten deň! Ten velký deň, na ktorý som sa tešila už tak hrozne dlho! Vyskočila som na nohy a strčila labkou do Islin, ktorá mala tú smůlu, že spala na kraji jaskyne zrovna najbližšie ku mne. „Vstávaj, ty lemra lína!“ pobídla som ju s úškrnom, zo sestrina hrdla sa však vydralo pouze nespokojné zamručenie. To mi ovšem ako odpoved nestačilo. Rýpla som do nej labou znova: „Islin! Zobuď sa! Ideme loviť, vzpomínaš?“ Chňapla som sestre po uchu, čo ju aspoň trochu probralo a chvílu sme sa válely po zemi v predstíranej rvačke, než sa Islin zarazila: „Čo si to hovorila o love?“ Zavrtela som hlavou. Občas bola fakt tupá, až sa mi ani nechcelo veriť, že sme pochádzaly zo stejného vrhu. „Predsa ten lov. Ten svorkový lov, na ktorý sa pojdeme pozerať a možno budeme moct aj pomáhať. Nehovor, že si na to zabudla.“ Výraz v jej tvári mi naznačoval, že na to asi opravdu zabudla, aspoň dokud sa jej nerozžiarily kukadla poznánim: „No jasné, tenhle lov! Páni, ako mi to mohlo vypadnúť z hlavy? Maly bychom všetky zobudiť.“ S tým sa nedalo, než súhlasiť.
Netrvalo dlho a všichni boli pripravení vyraziť. Rozdelili sme sa na dve skupinky – Islin a Ellë šly s tou vedenou otcom, já s bratom zase zo skupinou pod vedením matky. Kráčala som s hrde vztyčenou hlavou po matčinom, aby nemohlo být najmenších pochyb o tom, kto z nás vlčat bude ten najlepší lovec. Nebol by to ovšem Ristair, keby sa zrovna stejne nenaparoval na druhej strane. Zaškaredila som sa nej, on na mne na oplátku vypliazol jazyk. Aby sis ho neuhrýzl, ty idiot. Slůvko idiot som sa naučila nedávno, avšak velmi sa mi páčilo a použievala som ho tak často, ako to len išlo. Dávala som si ale dobrý pozor, aby to nepočuli rodičia. Už ma vytiahali za ucho kvoli iným slůvkám, nechcela som, aby sa to samé stalo aj s idiotom. Nestačili sme si s bratom vymeniť o moc viac neprijemných pohladov. Matka totiž rázom zavelela: „Stojte a budte zticha!“ Všetci sa zastavili – ja, brat, matka aj dva další lovci. „Srny sú nedaleko. Teraz je hlavne nevyplašiť.“ Mlčala som ako hrob, vtelení poslušnosti, ale krk som natiahovala nad vysokú trávu, abych zvieratá spatrila ako prvá. Srdce sa mi rozbušilo. Budeme je opravdu loviť?

//pokračování příště c:

//Divoká pláž (přes Kamenný mys)

Ilenia ze sebe dokonce dokázala vymáčknout pár povzbudivých slov pro Sheyu. Možná nebylo úplně fér, že jsem se do ní hned pak pustila... jenže smůla. "Nestěžuješ, vskutku," pokývala jsem hlavou. "Ani nemusíš. Stačí stát na břehu moře a tvářit se bezdůvodně ukřivděně." Zatřásla jsem hlavou. "No nic. Kašli na to." Doufala jsem, že tím to bude vyřízeno. Čekala jsen, až Sheya skončí s tím rackem, abychom mohly jít dál, celá naše vykutálená společnost.
Jenže já Ilenii prý lámala srdce, považte! "Ó, však můžeme pořád být smečka!" mávla jsem dramaticky tlapou, div že jsem si nevyhodila i to zdravé rameno. "I ve smečkách se vyskytují rozepře... A dokonce i mezi spřízněnými dušemi," zamrkala jsem na bílou. "To mi připomíná, že bychom se měly brzy vrátit," pohlédla jsem na Sheyu. Z Ragaru jsme byly pryč už dlouho.
Vzápětí jsme vyrazily a já doufala, že napětí se aspoň trochu uvolní. Sheya, která se k mému údivu a potěšení dokonce přiblížila k velké vodě, se jala vysvětlování, jak je to se Smrtí. "Přesně tak," přikývla jsem, její vysvětlení bylo prakticky bezchybné. Bylo zvláštní, že Nádhera ani po takové době tady o Smrti nevěděla. Mluvilo se o ní dost.
Mé úvahy ale přerušila skutečnost, že jsme došly k řece. "Výborně, to se zrovna hodí," pronesla jsem spokojeně a na mělčím místě vkročila do vody. Byla celkem studená, ale aspoň osvěžující. "Chceš vidět, jak se loví ryby?" zeptala jsem se Sheyi a pak upřela pohled pod vodu v očekávání neopatrné ryby, co připlave moc blízko.

Sheya si se svým úlovkem vykračovala hrdě, naparovala se jako kohout na hnojišti, až jsem se musela nad tím ušklíbnout. Bylo tak trochu jako sledovat odraz svého mladšího já. Jó, to už je dávno, pomyslela jsem si a mírně zavrtěla hlavou. Časy, kdy jsem já byla takhle mrňavá a přesně stejně hrdě nosila své první úlovky, byly dávno ztraceny v minulosti a od té doby se změnilo snad všechno.
Obě jsme došly po pláži za Ilenií, která se tvářila kyseleji než obvykle - takže opravdu hodně kysele. U tlap se jí navíc cosi třpytilo. Drahé kamení - přesně takové, jaké by se líbilo Smrti. A co víc, Nádhera nám ho nabízela. "To je od tebe velice štědré," pronesla jsem trochu uštěpačně, ačkoliv mě to dost překvapilo. Kdo by si byl pomyslel, že se s námi bude Ilenie ještě dělit? Na moji otázku se mi však uspokojivé odpovědi nedostalo - to už bych asi požadovala příliš. "Žere mě, že se chováš, jak kdybychom do tebe kopaly," opáčila jsem a stočila uši mírně dozadu. "Jestli s námi být nechceš, tak tě tady nikdo nedrží. Nepotřebujem se dívat, jak ohrnuješ rypák. A jestli ti něco vadí, tak to prostě vyklop." Možná by bylo lepší, kdyby prostě táhla.
Mohla jsem Ilenii vyhnat, ale nakonec jsem to neudělala. Jen jsem vyfoukla vzduch skrze sevřenou tlamu. Ta bílá katastrofa byla možná trochu na facku, ale asi byla ze všech nejblíže tomu, abych ji označila za kámošku. Takovou tu ošklivější a hloupější, co s sebou vodíte, abyste víc vynikli... ale to se taky počítá, ne? Protočila jsem oči a pohlédla na Krásu i Nádheru: "Víte co? Radši jdem. Sheya má svýho racka, ale my dvě se těch ryb tady nedočkáme." Zvedla jsem ze země jeden křišťál, předpokládala jsem, že Sheya si vezme další. Ten poslední jsem ledabyle kopla přibližným směrem k Nádheře. "Jeden si nech, nevím, co bych s ním dělala, když je tak na nic," zavrkala jsem ještě a zamířila zpátky do té jeskyně, odkud jsme přišly.

//Ústí (přes Kamenný mys)

//Jo, ale jen když se s náma podělí :D

Do lovu opeřence se Sheya vrhla celým svým srdcem. Sledovala jsem ji, jak se sápe po racčím krku. Blbě, blesklo mi hlavou v tu samou chvíli, co vlče schytalo dobře mířený klovanec ostrého zobáku. Zvládla to ale dobře, sice zaječela, ale ptáka nepustila. Zdálo se naopak, že ji tenhle jeho čin ještě víc vytočil a donutil k lepšímu výkonu. Brzy cukavé pohyby opeřeného těla ustaly. Sheya vyhrála. Oplatila jsem jí její široký úsměv. "Jseš dobrá!" pochválila jsem ji. "Brzo z tebe bude supr lovec. Je jen tvůj," kývla jsem hlavou k mrtvému opeřenci a zaškaredila se na moře, které mi olízlo nohy. "Fuj. Budu celá slaná," vyhubovala jsem vodě, avšak jak se dalo čekat, k ničemu to moc nevedlo. Oceán neposlouchal nás, mrňavé suchozemské červy, naopak, s chutí nám naplavoval na pláž kdejaké větve, trávu a svinstvo. Bleh.
Jen co jsem se domračila na moře, došlo mi, že hlavní aktérka mračení se a držkování tu není. Stála o kus dál s nakrčeným čumákem a rejpala se v písku, přičemž vypadala opět jaksi nespokojeně. Protočila jsem oči. Tady aby vlk furt dával pozor na každou pitomost, protože jinak se někoho smrtelně dotkne. "Tak pojď," kývla jsem na Sheyu, aby si sebrala svou kořist a šla se mnou. Zamířila jsem k bílé vlčici, která tam stála jako vtělení ukřivděnosti. "Co tě žere, drahá Nádhero?" chtěla jsem vědět. Pokud jsem věděla, nikdo jí nic neudělal, takže neměla sebemenší důvod nafukovat hubu.

//Moc děkuji

//Děkujeme :3

Nádheru viditelně vyvedlo z míry, že jsem souhlasila s oním návrhem, který mi učinila. Zářivě jsem se zazubila. Překvapená? Tos nečekala? "No to bych tedy doufala," protáhla jsem se a zacukala špičkou ocasu, "ty... slaďouši." Bylo to celý praštěný, ale nejspíš také jediný způsob, jak s Ilenií vycházet. A navíc to byla celkem sranda. Trochu. Hvězdy na obloze začaly vyvstávat jasněji. Určitě by to mohlo být romantické místo, pláž s divokým příbojem a hvězdnou oblohou nad hlavou, jen kdyby tu nevyfukovalo jak na horách a kdyby po mém boku nestála zrovna Nádhera, která měla na všechno vlastní názor. "Tak jim to řekni," doporučila jsem jí, když začala držkovat na samotné hvězdy. Roztomilé. Zdálo se ale, že alespoň Sheya, která teď měla novou přezdívku, ten výhled oceňuje. Aspoň někdo z naší vypečené trojičky měl trochu cit pro krásno. Možná se jí ta přezdívka hodila víc, než jsem si původně myslela.
Nechala jsem po chvíli Sheyu za zády ve společnosti Ilenie. Trochu mě to zneklidňovalo, ale bylo mi jasné, že nemůžu vlčeti pořád stát za zadkem a hlídat každý její krok. Jednou se bude muset naučit samostatnosti, a navíc u ní byla Nádhera. Ne zrovna nejspolehlivější vlčice pod sluncem, ale po tom, co ode mě dostala posledně kouř, by si jistě vůči vlčeti nic nezkusila. A neuškodí jí, když bude mít na práci i něco jiného než se kroutit a mlít pantem. Mohly se klidně učit jedna od druhé. Sheya samostatnosti, Nádhera zodpovědnosti. Velmi efektivní systém. Slyšela jsem jen, že si cosi povídají, vítr ale jejich slova odnášel kamsi pryč a tak jsem jim vůbec nerozuměla.
Daleko jsem ovšem nedošla, narazila jsem totiž na onoho zraněného racka. Sheya na mé zavolání okamžitě vyběhla a skočila po ptákovi, ani jsem nemusela nic říkat. "Výborně!" vyhrkla jsem hrdě a sledovala, jak Sheya jde přímo po krku opeřence. "Pořádně ho kousni!" povzbuzovala jsem pískové vlče a očkem zamžourala po Nádheře. To čumíš, jakou mám talentovanou dceru.