Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Sheya si vedla dobře, až mě to trochu překvapilo. Na můj pokyn vyběhla za kořistí zřejmě vší silou, kterou v sobě měla. Neměla by sice šanci zajíce dohnat, aspoň zatím, ale od toho jsem tu byla já a když jsem jí ho trochu přidržela, vrhla se po něm s dravostí, která, jak se mi zdálo, značně kontrastovala s její velikostí. Zahryzla se do zajíce a z rány se vyřinula krev. Bylo jasné, že pískle nemá dost síly na to, aby zajíce usmrtilo, a tak když se s ním chvíli pasovala, vstoupila jsem do toho a prokousla mu svými mohutnějšími tesáky hrdlo. Nebylo třeba zajíce týrat a navíc přitom ještě riskovat, že mám znova uteče. Jak z ušáka vytékala krev, opouštěl ho i život a jeho pohyby se zpomalovaly a lenivěly. Za chvíli bylo po něm.
S úlevou jsem zajíce pustila a pohlédla na Sheyu, která zářila jako vánoční stromeček. Uznale jsem pokývla a na zakrvácené tlamě se mi objevil náznak úsměvu. "Dobrá práce, pískle," pochválila jsem ji. "S takovouhle z tebe jednou bude úplný lovec." Byla jsem na to mrně snad hrdá? Možná z ní jednou něco kloudnýho bude. Když si ji vezme na starosti někdo, kdo je co k čemu. Vlče bylo pokryté zaječí krví. Napadlo mě, že bychom jí to asi měli umýt, na druhou stranu, pokud se do hor vrátím s vlčetem, co vypadá jako po brutálním masakru, jistě to Falionem pěkně škubne. Stěží jsem potlačila škodolibý úšklebek. Aspoň trošku zábavy bych si dopřát mohla. "To víš, že jsme," strčila jsem do vlčete lehce čenichem. "Nejhustější dvojka z celé Gallirei." V žaludku mi kručelo a chvílemi ho sevřela bolestivá křeč z hladu. Zajíc vypadal staře a pohuble, ale byl lepší, než nic. Bylo mi ale jasné, že můj hlad nezažene, obzvlášť, když se o něj podělím se Sheyou. Aspoň pro ni by to mohlo být dost, přece jen byla o hodně menší. "Najez se, ať nabereš sílu," pobídla jsem ji a sama jsem vytrhla kus ze zajícova břicha, už jsem to nedokázala vydržet. Z vytvoření realistické iluze se mi trochu motala hlava, ale byla jsem na svou lišku pyšná. Kdoví, co všechno bych ještě dokázala. "Chceš se pak jít podívat k té zřícenině?" navrhla jsem ještě. Než se tamti nýmandi vrátí, stihnem si to tady prohlídnout klidně celý, protočila jsem očima a spolkla další kus zajíce.

"Bydlí ve zřícenině. Můžeme se jít na ni podívat, ale dovnitř nepolezem," hodlala jsem debatu o Smrti ukončit co nejdřív. "Teď jí stejně nemám čím zaplatit a kdybychom ji rušily jen tak, stáhla by nás z kůže." Na otázku ohledně kamínků jsem mohla taky jen pokrčit rameny: "Žádné velké naleziště jsem nenašla. Najdeš jeden tady, jeden támhle a skoro sama ani nevíš jak." Kamínky se zkrátka časem nahromadí. Možná to byla další gallirejská záhada, protože jsem si nevzpomínala, že bych je někdy vyhledávala cíleně.
Potom už jsem ovšem veškerou svou pozornost soustředila na zajíce. Sheya měla otázky, jak jinak. "Támhle," kývla jsem příslušným směrem k místu, kde se v šeru zajíc popásal. "Ucítila jsem jeho pach. To se taky naučíš," ujistila jsem vlče, nyní na to ovšem nebyl čas. Tyhle detaily jí můžu vysvětlovat, až zajíc bude ležet před námi mrtvý a nebude už moct nikam utéct. Zdálo se, že to nakonec došlo i pískleti. Skrčila se za hroudu sněhu, zatímco já se zrovna tak přikrčila za křovím. Řekla, že to zvládne levou zadní. Uvidíme.
"Jdem na to," šeptla jsem. "Připrav se."
Snažila jsem se zachovat klid, ale nebylo to jen tak. Nikdy jsem svou magii v lovu nevyužívala a nebyla jsem ani zvyklá na to, že teď dokážu vytvářet mnohem komplikovanější iluze. Zajíci byli naštěstí blbí, ale netušila jsem, jak moc blbí byli - nehodlala jsem tedy svou iluzi nijak ošidit. Bála jsem se ale, že mě to bude stát zbytečně moc sil. Jen klid. Za silného soustředění jsem kus od zajíce vytvořila věrohodnou iluzi lišky, která se chystá smlsnout si na něm a poslala ji proti němu. Zajíc se lekl - aby taky ne, liška vypadala zcela reálně, skoro jsem ji cítila - a dal se na útěk. Pohnula jsem s iluzorní liškou tak, aby ušákův úprk nasměrovala správným směrem. Zdálo se, že to funguje. Zajíc se rozběhl přímo do mezery mezi mnou a Sheyou, v panickém trysku se rychle blížil... "Teď, Sheyo!" vykřikla jsem a skočila po zajíci, málem mi proklouzl přímo pod tlapami, ale v poslední chvíli jsem ho zuby chytla za zadní nohu. Ani jsem si nevšimla, že iluze lišky zmizela, když jsem se na ni přestala soustředit. Držela jsem zmítajícího se ušáka pevně, ale tvářila jsem se, jako že ho držím jen tak tak a každou chvíli mi může zdrhnout. Byla to šaráda pro Sheyu, chtěla jsem, aby z toho něco měla, aby se něčemu přiučila - aby měla šanci na zajíce skočit a zahryznout se do něj. Asi jsem po ní nemohla chtít, aby ho zabíjela, ale nevadilo mi zvíře dorazit. Spíš jsem chtěla vidět, co pískle udělá a jak si povede. Už teď jsem ale viděla, že zajíc je vychrtlina kost a kůže... moc se z něj asi nenažereme.

//Ragar

Hory zvolna končily a přecházely v les. Co nekončilo zřejmě nikdy, byly otázky písklete - ty, jak se zdálo, byly nekonečné a muselo se s nimi počítat. Souhlasila jsem s jejím názorem, že pod rouškou tmy či aspoň soumraku budeme dobře skryté. Mdlé světlo vycházející z mého přívěsku ale naše maskování trochu narušovalo. Aby v něm aspoň byla nějaká magie, když tak svítí, pomyslela jsem si. Ale chci to opravdu vědět? Magie se taky mohla pěkně vymstít.
"Když jsem zdravá, tak ho většinou chytím," odpověděla jsem. "Teď... nevím. To se ukáže. Jestli nějakého vůbec najdeme, což není jisté, budu si určitě muset pomoct magií." Kdybych měla nějakou magii, která by mi umožnila ušáka okamžitě vyřadit - oheň, elektřinu, možná by stačila i země - bylo by to snazší. Jenže má hlavní parketa byly iluze a u těch záleželo hlavně na tom, co má vlk v hlavě. Takže jsem vymýšlela plán, jak to asi udělat.
Sheya se zeptala, jestli by ho taky chytila. Obrátila jsem se na ni a přeměřila si ji pohledem od hlavy k patě, to malé tělíčko a krátké nožičky, které by dohnaly dle mého názoru zajíce maximálně třínohého. Možná by se ale mohla taky zapojit, aspoň trochu, napadlo mě. "Sama asi ne. Ale můžem to zkusit spolu." To už jsme byly úplně v jedlovém lese a já se zastavila, abych odpověděla na poslední otázku, než se ponoříme do hledání kořisti. "Není tu svítící mech, ani nic podobného. Ale v severní části má svoje sídlo samotná Smrt. Za tou ale dneska nepůjdeme," ušklíbla jsem se kysele, měla jsem dojem, že Smrt by mě živou moc ráda neviděla.
Udělala jsem pár dalších kroků a pak se zastavila. Bylo to k nevíře, ale do čenichu mi jemný vánek opravdu zanesl zaječí pach. "Teď ticho!" řekla jsem tiše a obrátila se na Sheyu. "Někde tu je. Blízko." Tiše jsem se plížila pár metrů, než jsem v šeru zahlédla ušáka, který si asi vyšel na noční procházku. "Tamhle," šeptala jsem.
"Tak fajn, dobře mě poslouchej. Nemůžu za ním běžet, takže on bude muset běžet k nám - vyplaším ho iluzí a budeme doufat, že vyrazí správným směrem. Budeme muset být úplně zticha a nenápadný. Ty zůstaneš tady," ukázala jsem tlapou přímo na místo, kde pískle stálo, aby to bylo zcela jasné. "Skrčíš se, nebudeš se hejbat a až já řeknu, vyběhneš po něm." Odmlčela jsem se, abych dala vlčeti čas to zpracovat. "Já budu támhle, za tím křovím a taky po něm vyběhnu." Tím by mezi námi měla vzniknout pěkná ulička, do které se zajíc s trochou štěstí trefí a když budeme dvě, budeme mít aspoň lepší šanci ho dostat, i když jedna z nás je jenom mrně. "Všechno jasný?" podívala jsem se na Sheyu a pomalým plížením jsem se přesunula do svého úkrytu. Zajíc několik metrů od nás ohryzával suchou trávu a zatím o nás asi nevěděl, ale nechtěla jsem mařit čas, přesto jsem čekala, až mi Sheya řekne, že všechno chápe. Třeba mě pískle ještě překvapí.

//Převis

"No, asi by na nás nezapomněli doopravdy," poopravila jsem svou depresivní domněnku. "Ale jeden nikdy neví." Obzvlášť tady. Nepamatovala jsem si, že by tady v téhle smečce kdy cokoliv fungovalo normálně. "Až se vrátí, pěkně jim to vytmavíme, jo?" zazubila jsem se na vlče - myslela jsem to jako vtip... ale jen napůl. Jenom tak napůl. Protože nechat všechno na krku členu smečky, který je sám zraněný a pak se zdejchnout na kdoví, jak dlouho, bylo z mého pohledu fakt na palici, obzvlášť teď, v období, kdy to vypadá, že se každý den zmrzačí někdo nový.
Vyšly jsme ze skrytu jeskyně na čerstvý vzduch. Lačně jsem ho vtáhla do plic. Byl chladný a teď, s večerem, se ještě ochlazoval. O krutých mrazech se ale už mluvit opravdu nedalo a vzduch byl cítit příslibem jara a snad i lepších časů, pro smečku i pro mě. "Veverky by tam být mohly," připustila jsem - pokud si na zimu udělaly dost zásob, mohly přežít i to hubené období. Co jsem vlčeti neřekla bylo, že to pravděpodobně budou vychrtlé kostřičky, kterých bychom musely nachytat pěkných pár, abychom se z nich vůbec nažraly. Vzápětí jsem se podivila: "Zajíce neznáš?" Neměla jsem moc dobrý odhad v tom, co vlče Sheyina věku zná a co ne. "Zajíc je zvíře. Jedno z nejběžnějších. Dlouhé uši, krátký ocásek. Žijou snad úplně všude a není až tak těžké je ulovit, ani když je vlk sám. Problém je, že jsou rychlí a hodně obratní, takže když přijdeš o moment překvapení, většinou ti zdrhnou," pokrčila jsem za chůze rameny. Za zajíce bych v tuto chvíli byla vděčná. I kdybych se o něj musela podělit s hladovým pískletem, pořád by to bylo lepší, než břicho kručící hladem nebo nějaká nablblá veverka, která je tak na jedno polknutí.
Původně jsem měla v plánu podívat se po něčem v horách, ale brzy jsem ten nápad zavrhla. Bylo tady hrozně moc sněhu a bylo to o hubu, i kdybych měla v plánu lovit s velkou pomocí magie. "Slezeme z hor dolů," informovala jsem Sheyu a namířila si to opatrně dolů z kopce. Rameno mě přitom začalo trochu pobolívat. Ale myslím, že se to postupně zlepšuje, uklidňovala jsem se. Stav mého hrdla rozhodně lepší byl, rameno mě štvalo, ale aspoň se nezhoršovalo, mezi žebry mě bodalo pořád, ale žít se s tím dalo. Než nastane úplné jaro, snad se dokážu dát do pořádku. "Tam se nám bude líp hledat a aspoň si nezlámeme nohy na namrzlém kamení." Opatrně jsem vybírala cestu a pozvolným tempem sestupovala k lesu plnému jedlí. Aspoň pískle uvidí nové území.

//Jedlový pás

Protože ale pastviny byly bezpečně obehnány ohradníkem, psi hlídáním ovcí nemuseli trávit tolik času.

Vypadalo to, že ačkoliv lávová potvora očividně patřila k dlouhoocasé, nemohla jí přikázat, aby zmizela, což mě nepotěšilo. "Škvarek z tebe bude, jestli na to budeš dál zkoušet sahat," prohodila jsem směrem k vlčeti, které z toho tvora mělo naopak radost. "Jo, to je bezva," odbyla jsem Sheyu poněkud stroze - já z toho mávání byla spíš nervózní, nelíbilo se mi, že ta věc má nějakou vlastní... inteligenci, nebo tak něco. "Radši to nechej a pojď." Soudě dle odpovědi Riveneth, ani ona s ničím takovýmhle nechtěla skončit - to už byla po Falionovi a tom jeho Consicosi druhá magie, kterou si Smrt zřejmě vyložila po svém.
Naštěstí byla lávová potvora aspoň natolik poslušná, že nám opravdu ve sněhu začala tvořit rozpuštěnou cestičku, což se hodilo. Vzápětí jsem pocítila, jak se o mě Riveneth beze slova opřela. Potlačila jsem otrávený povzdech nad tím, co se to stalo z mého života, a radši jsem vykročila do kopce. To, že jsem podpírala Riveneth a pohledem neustále kontrolovala, jestli se vlče neřítí někde ze skály nebo si zase nejde hrát s lávou, mi stačilo k tomu, aby mě cesta dost zmohla. Děkovala jsem bohům aspoň za to, že Sheyu vyhlídka toho, že bude fakt hustá, donutila k tomu jít po svých, kdybych ji musela vléct na zádech, asi bych se na to rovnou vykašlala. V namožených žebrech mě pořád bodalo a každou chvíli jsem cítila, jak se levá noha chystá podlomit na protest proti tomu, že musí nést nejen váhu mou, ale i část váhy druhé vlčice. Opovaž se, vyhrožovala jsem rameni v duchu. Zkus si to, a uvidíš. Asi to fungovalo, protože jsme k převisu dorazily bez nehody. Napadlo mě, jestli tam vevnitř ještě jsou Haruhi a Sayap, a jestli šedá vlčice pořád ještě žije - s tím, jak se tenhle den vyvíjel bych se ani nedivila, kdybych se k tomu všemu musela ještě zbavovat mrtvoly.

//Převis

Od toho ale měli farmáři své psy, aby jim rodiny chránily.

Vlčeti se nové slovo nějak moc zalíbilo, což ovšem mohlo počkat. Stejně by se to někde naučit musela, tak co. Dokud mě nepráskne, že jsem ji to naučila já, bylo to asi jedno.
Poznámka, že škvaření si ještě rozmyslí, mi dvakrát vtipná nepřišla, ale přešla jsem ji raději mlčením. Z té lávové masy jsem ale měla špatný pocit, narozdíl od Sheyi, která byla evidentně fascinována. "Nešahej na to, pískle, bude z tebe škvarek," upozornila jsem ji, zatímco se hnědavé vlče vyptávalo Riveneth, zda ji to pálí nebo ne. Obočí mi vystřelilo nahoru, když ta věc na Sheyu zamávala a roztáhla tlamu do úsměvu. "Nedá se to nějak... vypnout, odvolat, nebo tak něco?" otázala jsem se, stěží skrývajíc podráždění. Na co teď potřebuje takovou potvoru?
Od vyčerpané vlčice jsem se nic bližšího k tomu, co se jí stalo, nezjistila. "Jo. Chápu," pokývla jsem hlavou, jestli mi to nechtěla říct, páčit jsem to z ní nehodlala. Jediný, kdo zůstával v téhle situaci očividně bezstarostný, bylo pískle, které se chlubilo tím, že bude umět léčit. "No jasně," obrátila jsem se k ní. "Ale na to si ještě počkáš, takže to teď musíme zvládnout i bez toho." Povzdechla jsem si, když jsem viděla, jak se Riveneth škrábe na nohy, zdálo se mi, že neexistuje sebemenší šance, aby se sama dostala až nahoru. Zas budeš dělat hrdinku, Cynthio, protočila jsem očima a přemístila se po bok vlčice. "Opři se o mně, jestli budeš potřebovat," nabídla jsem se a ohlédla se po Sheye. "Pískle? K úkrytu to ještě po svých zvládneš, ne? Jestli jo, tak budeš fakt hustá," dodala jsem ješte v nadějí, že to vlče nějak povzbudí k tomu zvládnout to do jeskyně vlastními silami. Už jsem chtěla vykročit, když mě napadlo ještě něco: "Nemůže ta ohnivá potvora před náma rozpustit sníh? Určitě by se nám šlo líp." Ať byla odpověď jakákoliv, udělala jsem prvních pár kroků, pomalých natolik, aby se mnou udržely krok i Riveneth a Sheya.

Řekla jsem sic Sheye, aby se držela u mě, ale bylo to skoro jako hučet do skály. Vlče hned vyběhlo zkoumat bezvládnou vlčici... a vzápětí taky zopakovalo jedno moc hezké slovíčko, které jsem předtím použila. A sakra. "Sheyo, to se neří..." No, jenže já to řekla, ne? "Nebo víš co, když jsi se mnou, tak to můžeš říkat, ale hlavně ne před Falionem. Bude to naše tajný slovo, jasný?" narychlo jsem se pokusila věc zamést pod koberec.
Riveneth se nakonec probrala - ale ne tak, jak bych čekala. Vyskočila přímo do útočné pozice, vrčela a navíc se kolem ní začal objevovat jakýsi horký blivajz, který se nemile blížil. Na nic jsem nečekala, odstrčila jsem pískle stranou, než z ní bude škvarek a postavila se ochranitelsky nad ni, rovněž naježená a s vrčením. To asi nebyl ideální přístup k situaci, ale já toho měla tak akorát dost. Tohle jsem si zcela jistě nezasloužila. "Co ti sakra hrabe?" přitiskla jsem vztekle uši k hlavě, když se z lávy stalo nějaké stvoření. Pomalu jsem před tím couvala, tlapou postrkujíc Sheyu se mnou.
Pak to zvíře odstoupilo a Riveneth vypadala zcela šokovaně, vyčerpaně a vypadalo to, že má bolavou tlapu. Vítej v klubu. "Budeš nás ještě škvařit?" otázala jsem se pichlavě a pak pomalu přistoupila blíž. To mám za to, že chci někomu pomoct. Vypadala špatně, mávalo to s ní ze strany na stranu a kašlala krev. To nevypadali dobře. "Bohužel ne," promluvila jsem už mírněji. Ostatně můj chraplavý hlas a nevyrovnaná chůze jí mohly naznačit, že ani já nezažívám nejlepší časy. "A smečka je pryč na lovu..." Pohledem jsem každou chvíli skočila k vlčeti a pak k té divné lávové věci, co poodešla na bok. Nevěřila jsem tomu ani za mák a kdyby se to zase přiblížilo ke mně nebo k malé, asi bych se na Riveneth vykašlala. "Co se stalo?" začala jsem zjišťovat. Bylo mi jasné, že ji nakonec nějak budeme muset dostat k úkrytu. Cítila jsem, jak mě uchvacuje zoufalství. Jak to máme asi zvládnout?

//Ageron

"Asi kouzla," pokrčila jsem rameny. "Nebo nějaká spešl odrůda mechu. Každopádně takových zvláštností by se tu určitě našlo víc." Na otázku ohledně Riveneth jsem taky moc odpovědí neměla: "No, znám ji jen trochu. Potkaly jsme se asi jen jednou... možná dvakrát." Přesně jsem si to nepamatovala, ale tvář dlouhoocasé vlčice jsem si vybavovala.
Vyrazily jsme do hor, i přes protesty písklete. "Promiň," řekla jsem, ale zůstávala neoblomná. "Ale nedá se nic dělat. Příště tam pobudeme déle, ale teď to ještě nejde." Nevěděla jsem, jak jí to celé vysvětlit - že by mě až tak tankovala nějaké pravidla se říct nedalo, byla bych jí s radostí dopřála delší vyhlídku na mech, ale věděla jsem, jak rádi na mě ostatní hází špínu a já jim nechtěla dávat další důvody. Ne teď. Sheya si věřila dost na to, aby se sněhem prodírala sama, a tak jsem ji v tom nechala. Vnucovat jsem se nehodlala a byla jsem ráda, že s tou nohou do kopce stoupám sama, bez toho, abych ještě tahala vlče. Za chvíli už jsem supěla a funěla. Naštěstí jsem narazila na cestičku, kterou vyšlapala nejspíš Riveneth a pustila jsem se po ní - ulehčilo mi to cestu a pískleti dokonce vznikla stezička vyšlapaná už dvěma vlky.
Jenže za chvíli jsem si už přála, abych cestičku nenašla. Na jejím konci totiž ležela samotná její tvůrkyně a vypadalo to, že je úplně mimo sebe. To už si ze mně snad děláte... "Asi máme problém, pískle. Drž se mě a nic nevymýšlej. Prosím." Vyfoukla jsem frustrovaně vzduch mezi zuby a po krátké myšlence na to, jestli se nemám radši otočit a dělat, že jsem nic neviděla, jsem zamířila k Riveneth. Na sněhu se lesklo pár kapek krve. Ovšem. Přistoupila jsem k vlčici a dloubla do ní zkusmo tlapou. "V bezvědomí. No jasně." Nedokázala jsem skrýt svou frustraci. "Kde je do prdele Falion, nebo aspoň někdo? To je fakt ideální! Seberte se všichni někam do hajzlu a nechte to tady na krku polovičnímu mrzákovi s vlčetem, však Cynthia všechno zařídí, sakra." Sheya právě získala jedinečnou šanci okořenit si svůj slovník, v tu chvíli jsem totiž zcela nebrala ohled na to, že je se mnou mrně, před kterým bych měla krotit své výlevy. Nadechla jsem se, vydechla a sklonila se k vlčici. Holt zase byla záchrana situace na mě, na vlčici, která o to starat se o druhé měla asi nejmenší zájem ze všech, co v horách žili. A taky měla minimální ponětí o tom, co v takových situacích dělat. Ale jen tak umřít jsem ji taky nechat nehodlala. "Riveneth? Riveneth?" zatřásla jsem jí ramenem a čekala, zda se dočkám nějaké reakce. Ohlédla jsem se taky, kde je vlče - nesměla jsem na ni zapomenout, aby se taky nedostala do problémů. Tahle smečka je noční můra. Kvůli tomhule jsem se vracela mezi živé?

Schopnost trpělivého vyčkávání asi nepatřilo mezi ty, jimiž Sheya oplývala. "Brzo. Už se stmívá." Aspoň už ale nevyšilovala. Záležitost s vodou jsem tedy prozatím odsunula stranou, na později. Času dost. Hrabala jsem se ve sněhu a vymýšlela, jak vlče zaměstnat, než bude tma. Problém se vyřešil sám - Sheya se pustila do hrabání a odkrývala tak větší plochu mechu. K radosti jí stačilo málo, jak se zdá. "Bude se ti to líbit," ujistila jsem mrně. I já pokračovala v hrabání, ale spíš jen tak, aby se neřeklo. Nechtěla jsem plýtvat silami, budu je potřebovat k návratu.
Slunce se sklánělo k západu a v lese se zšeřilo, i když ještě úplně za obzor nezapadlo. Brzy bylo dostatečně šero, aby se zářící schopnost mechu projevila. Zazubila jsem se na uchvácené pískle. "Hustý, co?" Vlče vypadalo nadšeně a i já si to užívala. Konečně jsem si mohla les pořádně prohlédnout v celé jeho kráse. Bylo to fascinující. Vzácná chvíle klidu...
Idylku přerušil cizí pach. Tedy, nebyl úplně cizí, pro mě. "To je Riveneth," objasnila jsem Sheye, která se okamžitě zalarmovala. "Ta tě nesežere. Je ze smečky. Asi se vrací z toulek." To mi něco připomnělo: "Měly bychom jít taky. Nikdo neví, že jsme odešly ani kde jsme." Jakožto někdo, kdo strávil většinu zimy mimo smečku a nechal se přitom zabít, jsem asi neměla moc právo dělat přednášky o zodpovědnosti. Nechtěla jsem ale do své sbírky průserů přidat další. I tak budu mít Falionovi co vysvětlovat. "Pojď, pískle," vyzvala jsem vlče. "Ještě sem někdy můžem zajít." Teď nás ale čekal výšlap. "Zvládneš to?" zeptala jsem se vlčete, které mělo tendence do sněhu zapadat, byla jsem nakonec už smířená s možností, že ji potáhnu na zádech. Pomalu jsem vykročila směrem k horám.

//Ragar

Ale poté, co párkrát dostaly ránu, naučily se ovce k ohradám nepřibližovat.

Proti vlkům se kolem pastvin natáhly elektrické ohradníky

//Jezero Nä'hi

Při zmínce o vodě sebou Sheya trhla, jako bych jí tím slovem dala po čumáku. Mhouřila jsem nad tím oči. Někdo něco očividně podělal, napadlo mě. Jak jinak by tak malý vlče přišlo k takovému strachu. Na to, jak jsem předtím byla odhodlaná celou věc rozlousknout, když jsem viděla, jak se vlče zklidnilo, když voda zmizela z dohledu, najednou jsem si tím nebyla tak jistá. Měla jsem se v tom ještě rejpat? Netušila jsem, jestli to stojí za to. Stačilo, abych řekla slovo "voda" a už to s ní trhalo. Rozhodla jsem se jít cestou nejmenšího odporu a prozatím to nechat být. V hlavě mi to ale vrtalo. Moc by mě zajímalo, odkud se tady vlastně pískle vzalo.
"To je dobře," přikývla jsem jenom, když Sheya pronesla, že je to lepší. Myšlenkami jsem ale byla trochu nepřítomná. Takhle přece nemůže běhat po světě. Voda je na každém rohu a navíc ji tak trochu potřebuje k životu. A jestli s ní tohle udělá mrňavý jezírko... Jenže vlče bylo ještě malé. Jak poroste, třeba se to srovná. Věděla jsem moc dobře, jak by tohle napravoval můj táta - vzít a hodit přímo do vody, ke zdroji strachu. On by takovéhle výlevy dlouho netrpěl, sama jsem o tom něco věděla. Kysele jsem se ušklíbla. Já pískle léčit šokem v plánu neměla, kousek citu ve mně ještě zbýval.
Kupodivu jsme nakonec došly do svítícího lesa, ač trochu oklikou. "Jo, je to tady." Teď ovšem, v plném denním světle, nesvítilo nic. "Jenže dokud je světlo, nic svítit neuvidíme. Svítí jen v noci," poučila jsem vlče. Bylo trochu nepraktické, že byl všude sníh, který zakrýval mech po zemi. Dost ho ale bylo i na kmenech stromů. "Jestli to chceš vidět, budeme muset počkat na tmu." Jestli se mezitím Falion vrátí, asi se mu tenhle výlet moc líbit nebude, pomyslela jsem si. Bylo to celkem nezodpovědné, tahat vlče mimo území smečky, navíc když jsem nebyla zrovna v nejlepší kondici... a pískle do smečky vlastně ještě ani oficiálně nepatřilo. Aaale, mávla jsem nad tím nakonec tlapou. Houby se stane. A kdoví, jak dlouho budou zase v trapu, však jim vždycky všechno trvá. Zatímco jsem nad tím přemýšlela, tlapou jsem bezmyšlenkovitě odhrabávla sníh na stranu, abych odkryla část mechu na zemi.

Moje snaha moc nefungovala. Jak jinak. Vlče se ke mně sice tisklo, jenže jsem z ní pořád cítila strach. Nerozuměla jsem tomu. V tomhle jsem zkrátka nebyla dobrá. Chtěla jsem jí ovšem pomoct, ač jsem si to moc nepřipouštěla, to škvrně mi začínalo celkem přirůstat k srdci a bylo mi jí líto, když jsem ji viděla tak vyděšenou. Jenže když tu nebyl nikdo viditelný, koho bych z toho mohla obvinit a seřvat ho za to, věci náhle byly mnohem komplikovanější. Na opratrovníka se prostě nehodím, povzdechla jsem si v duchu. Zdálo se mi, že mi v celé té situaci něco uniká. Něco dost zásadního, co by mi asi mělo být jasné.
Jediné, co Sheyu zajímalo, bylo, abychom se odtud dostaly co nejrychleji a co nejdál. Možná, když odtud vypadnem, trochu se jí uleví. Možná mi pak taky řekne, o co tady vlastně jde. Její další slova mi ale napověděla. Ucítila jsem, jak mi kolečka v hlavě zcvakla. "Voda?" Bojí se vody? No, to aspoň dávalo smysl. Trochu. Znovu jsem pohlédla na jezírko - v mých očích moc hrůzostrašně nevypadalo. Říkala přeci, že od vody přišla. Špatná zkušenost? Začínala jsem mít aspoň matnou představu o tom, co se děje, ale pro ten moment jsem se to rozhodla nechat, protože pískle mě tahalo za nohu a bylo jasné, že tady už nechce být ani o vteřinu déle. "Dobře. Jdem pryč," svolila jsem. Pískle naštěstí mířilo správným směrem - do svítícího lesa. Naštěstí taky už nikam tak bláznivě neupalovala. Však já tomu přijdu na kloub, rozhodla jsem se. Nevěděla jsem ale, jestli mi vlče bude ochotné něco bližšího prozradit.

//Ageron